Téma: Královnin rádce

Ahoj, fórum čtu už celkem dlouho a tuto povídku věnuji všem, kteří našli odvahu poznat svoji orientaci, veřejně ji sdílet a nesoudit druhé za to, jak "to" mají.

Plný autobus se natřásal na hrbolaté ulici a já se snažil dívat z okna a nemyslet na dvě nebo tři pohledné mladé dámy, které po cestě nabral a které mezi šedavými neutrálními postavami pracujích působily jako zjevení.
Nebylo to snadné, nenaplněná touha mě už několik dnů přemáhala a začínala opravdu trápit. Tak sladce trápit! Její teplo se jako sirup slasti rozlévalo z míst mezi nohama do podbřišku a celého těla. Slasti připravené, roztoužené, čím déle odpírané, tím intenzivnější. Už je to přes 2 týdny, co jsem si naposledy dopřál úlevu. Přítelkyni nemám, takže je to čistě na mně.
Proč jsem si neulevil dřív? Tak třeba proto, že se po "tom" vždycky cítím několik dní unavený a bez šťávy. V práci plné zběsilého organizování a současně chaosu musím mít drajv, energii, pořád přicházet s novými nápady, jinak bych se dostal do vleku druhých a pomalu, ale jistě přestal stačit.
A tak se snažím svou energii a libido neplýtvat na pár vteřin úlevy, ale spíš jej nechat co nejdéle růst. A nejen proto. Je docela dobrodružné zkoušet a pozorovat sám na sobě, jak se stoupající nadržeností je člověk vnímavější a citlivější k potřebám žen a je pro něj čím dál snažší pro ně něco udělat. Jak klesá jeho rezistence vůči ženským přáním a naopak stoupá potřeba jim sloužit a uspokojovat je. Je něco zvláštního a hluboce erotického na tom, když se muž  dobrovolně podřizuje ženě... jako nějaký prastarý archetyp, který dnešní společnost zapomněla či vytěsnila.
Žádná přítelkyně to moc nechápala, většinou chtěly výkonného samce a mou ochotu, s prodlužující se dobou sexuálního půstu stoupající až k úslužnosti, braly spíše jako projev slabosti. Vše šlo podle stejného schématu: nejprve nadšení nad mou vstřícností a otevřeností, posléze rozmrzelost z toho, že "nejsem dost chlap" a nakonec postupné vymizení důvěry i porozumění a rozchod.
Proto jsem časem pochopil, že nemůžu mít "normální" vztah s "normální holkou" a začal se ohlížet po ženě, která by tuto mou slabost chápala jako přednost, nestyděla se projevovat co chce, říkat si o to a očekávat, že to pro ni udělám, ale přitom si mě vážila - nejen jako muže, který pečuje i její blaho, ale prostě jako člověka.
Nicméně zdá se mi, že potkat sebevědomou dámu, která není nesnášenlivá panovačná mrcha, ani pod dominantní fasádou se skrývající sobecká snobka, je téměř nemožné. A asi proto jsem už přes rok sám a na nějaké hledání jsem víceméně rezignoval. Ale život je plný překvapení a o tom, které si pro mě přichystal, se chystám napsat.

--

Tedy - zpět k mé cestě autobusem. Na jedné zastávce ne zrovna citlivě zabrdzil a do dveří, u nichž jsem stál, nastoupila jen jedna cestující. Vteřinový pohled spíš ze zvyku - nic pro mě, hezká drobnější postava, ale nejméně o 10 let starší, prostě paní, která jede z práce. Pak sem se ale přece jenom podával na její nohy. Hmmm! Téměř dokonalé, štíhlé, v málokdy vídaných černostříbrných, lesklých, jakoby grafitových punčoškách. Lakované černé střevíčky se středně vysokým podpatkem. Posunul jsem oči výše. Zpod slušivého kabátku s úzkým pasem byl vidět proužek světlé sukně. Ale ten kabátek byl velmi krátký, končil snad dvacet centimetrů pod pasem! Představil jsem si jí jen v těch punčoškách a sukénce a dole ucítil svrbění a pohyb. Vždycky jsem hodně oceňoval ženy, které v žádném věku nerezignovaly na sex-appeal - a tahle dáma mohla klidně nosit věci obvyklé u žen o 20 let mladších. Podíval jsem se jí na obličej. Husté vlasy mahagonové barvy v účesu připomínajícím delší mikádo. Mírně vysedlé tváře, velké, hnědé oči, menší rozkošný nos a přísná ústa s decentní tmavší rtěnkou. Náhle jsem v mysli uviděl, jak mě ta povýšená ústa komandují a já se na nich snažím vyloudit alespoň nepatrný úsměv. A moje nadržená mysl ihned rozjela proud myšlenek. Jak ta ústa vypadají při orgasmu? Otevřou se? Uvolní? Nebo se sevřou do ještě výraznějšího obráceného U? Při těch představách se můj kamarád znovu ozval a odspoda se mým tělem rozlila nová vlna vzrušení.
"Ne, nedělej nic, neblbni, nebuď blázen," přesvědčuji se, ale dál ji pozoruji. Je ke mně bokem a mírně zády a naštěstí mě nevnímá. Zato já vnímám ji. Líbí se mi, jak vzpříma, pevně a sebevědomě stojí. Uvědomuji si, že ještě tak před deseti lety musela být opravdu krásná.
"Ne, aby tě napadlo něco dělat, magore," říká hlava, ale ten dole říká něco úplně jiného.
Pak ucítím její parfém a nasucho polknu. Jsem opět lapen. Jak snadno se chlapa zmocní touha, když je nadržený!
Musím něco udělat, tentokrát ano, klidně nějakou blbost, jen nebudu pořád pasivní. Ona mi vynadá, ztrapní mě před celým autobusem, ale aspoň budu vědět, že jsem to zkusil.
A tak, když autobus znovu poskočil na nějakém hrbolu a všichni cestující s sebou trhli, jsem poskočil i já a prudce jí vrazil do kabelky.
"Co děláš?!" obořila se na mě.
"Ježišmarja, promiňte, já se strašně omlouvám, ale tady to strašně drncá, promiňte, já jsem opravdu nechtěl..."
Ušklíbla a zavrtěla hlavou stylem "co je to za hovado".
"Já se vám opravdu hrozně omlouvám, promiňte mi to, prosímvás"
Jen odvrátila hlavu a neřekla ani slovo.
Tušil jsem, že to nějak takhle dopadne.
"Pardon," špitl jsem ještě.
Tím posledním "pardon" jsem ji možná přeci jen trochu zaujal. Otočila hlavu a s tím nazlobeným výrazem ve tváři si mě změřila od hlavy dolů. Pak zase odvrátila hlavu a dívala se ven.
Mně to ale dalo naději. Přeci jen mě zaregistrovala. A k tomu jsem dostal nápad. A tak, když na další zastávce vystupovala, jsem vystoupil za ní a pár metrů od zastávky jí dohnal a znovu oslovil.
"Prosímvám, nezlobte se, že vás znovu obtěžuju, ale mě to opravdu mrzí. Opravdu jsem se chtěl vážně omluvit."
"Tak ty nedáš pokoj?!" řekla téměř výhružně.
"Já jsem se chtěl omluvit a chtěl jsem vám nabídnout, jestli bych to nemohl nějak odčinit"
"A jak bys to chtěl odčinit?" zeptala se, netrpělivě a nazlobeně. Sebral jsem odvahu: "No kdybyste třeba chtěla novou kabelku místo té, kterou jsem vám poškodil"
Snad poprvé za tu dobu, co jsem jí pozoroval, si jí tváří mihl lehký úsměv.
"Kabelku nepotřebuju, ale hodil by se mi kabátek."
Ne, to není možné! Ona to přijala! Co mám dělat?
"Aano, určitě, kabátek by taky šel..." soukám ze sebe.
"A boty," dodala stručně. Zkouší mě.
"Boty, určitě, také..." jsem jak omámený a nedokážu nic vymyslet.
"A možná ještě něco. Víš co? Jestli to myslíš vážně, přijď zítra v šest před obchodní centrum Olympia. Můžeme se sejít u hlavního vchodu."
"Ano, děkuji..."
Jen se lehce, snad mile, snad pobaveně usměje, otáčí se a pomalu odchází.
"Nashledanou," volám na ní ještě, ale už nereaguje.
Tak. To je tedy bomba. Nevím, co mám čekat, nevím, jestli se mám radovat nebo se bát. Jsem trochu natěšený, ale i znepokojený, zmatený. Co jsem to proved', já blázen? Moje vzrušení trochu opadlo. Co když je to jen sobecká ženská, která ucítila příležitost podojit chudáčka? Další zlatokopka, kterých je všude plno? Co když zjistí, co jsem zač a začne mě vydírat?
Ale když jsem si znovu zpomněl na NÍ, jak hrdě stála v autobusu a jak se mnou jednala, ten mezi nohama poslal do mého těla další várku slasti a já věděl, že jsem se rozhodl správně.


--

V duchu podobných myšlenek probíhal celý další den v práci. Místo smysluplné činnosti jsem stále trhal pomyslnou sedmikrásku. Zlatokopka? Dáma? Zlatokopka? Dáma? Jen ten dole vždycky znal odpověď. Před pátou jsem si naposledy odskočil na toaletu a probouzel svého kamaráda tak dlouho, dokud nezačal do těla vysílat signály připraveného toužení. Tohle je přeci můj velký den, můj první takový den a jestli si ho mám užít, tak on musí mít hlavní slovo.

Před vchodem jsem byl radši ve třičtvrtě. A čekal. Nejprve trpělivě, má přeci přijít v šest. Ale v šest pět se ozvaly první pochybnosti. Možná si ze mě udělala dobrý den. Možná o tom teď vypráví v kavárně kamarádkám a společně se chechtají me naivitě. Vůbec bych se nedivil. Osmnáct deset. Co se děje, kde je? Vždyť na ní nemám číslo, dokonce ani nevím, jak se jmenuje! Jak dlouho mám čekat? Osmnáct patnáct. Začínám být trochu nazlobený i zklamaný. A pak se zas ozve ten dole: až přijde, tak přijde! Ty nemáš co hodnotit, kdy přišla. Dokonce ani to, jestli vůbec přišla. Třeba nejde schválně. A přeci vždycky přál, ne, aby paní zkoušela tvou oddanost, nebo ne?
Myšlenka, že se někde zdržela schválně, mě vzrušila natolik, že mi vydžela dalších několik minut. Už jsem ani nesledoval čas. Najednou mi ten dole připomněl: "jestli přijde, ne, aby tě napadlo jakkoliv komentovat, že jde pozdě!" "Ne, to bys opravdu neměl," přidala se hlava.
Nakonec přišla. Ostrou chůzí krájela zástup, mířila ke vchodu a rozhlížela se. Kupodivu neposkočil vzrušením můj trapič, ale srdce. Opravdu přišla a tolik jí to slušelo! Bílý, užší, dokonale padnoucí baloňáček do půli stehen, decentní šátek s nenápadnými květy, velké náušnice s červenými kamenem a stejné punčochy a boty jako včera. Vystoupil jsem trochu ven, aby si mě všimla.
"Tak jsi tady," uvítala mě. Trochu potěšeně, trochu pobaveně.
"Ano, vždyť jsem to slíbil," plácnul jsem a hned si uvědomil, jakou hovadinu jsem řekl. Nic jsem přece neslíbil.
Jen se trochu usmála a kývla hlavou.
"Já jsem ani nečekala, že tu budeš, tak jsem moc nepospíchala."
"Jasně, to je v pořádku. Hezky jsem si popřemýšlel," odpověděl jsem s nadsázkou. I ona se trochu usmála.
"Ale vydržel jsi tady! Takže jsi opravdu připravený mi koupit, co chci? Myslíš to vážně?"
"Ano, opravdu vážně."
"A peněz máš dost? Nebude to levný."
"Ano, s tím počítám."
V práci sice dřu, ale aspoň jsem za to slušně ohodnocený.
"Dobře. Nebudu se tě ptát, proč to děláš, ale počítám, že svoje slovo dodržíš."
"Samozřejmě, to bych sem přeci nepřišel. Navíc - za prohřešky se přece musí platit," dovolil jsem si dokonce zavtipkovat.
"To je pravda," pousmála se, "tak dobře. Když to tak bereš... Prohlídneme si pár obchodů, chci si vybrat. Bude to chvíli trvat. Doufám, že sis udělal dost času."
Počinala si lehce, přirozeně sebevědomě, a to mi imponovalo.
"Určitě, nijak se neomezujte," odpověděl spíš můj spodek, než hlava.
"To neříkej dvakrát," zasmála se, "mimochodem, já jsem Alena."
"Já jsem Patrik," říkám. A zase se ozval ten lump dole a já jsem dodal: "a nevadilo by vám, kdybych vám dál vykal? Mně to pomůže mít k vám respekt a uvědomit si, že jsem tady kvuli té omluvě."
"No prosím, když chceš... Vlastně je to i lepší, aspoň si nikdo nebude myslet, že k sobě patříme. Na něco takovýho ani nemysli. Jsme domluveni, že mi jen zaplatíš kabát a boty, nic jiného. Chci, aby to bylo jasný a abys s ničím nepočítal."
"Ano, přesně takhle to taky beru, nemusíte se bát, že bych něco zkoušel."
Byl jsem zvědavý, jak to proběhne, když se nebudu smět chovat jako její partner. Ale uvědomil jsem si, že prodavačkám je to asi úplně jedno. Žena si vybírá, muž platí, takovýhle obrázek vidí denně stokrát a nějaké detaily jejich vztahu snad řešit nebudou.
"Támhle se mi to líbí," oznámila a vyrazila k jedné výloze.
Od té chvíle pro mě začalo peklo.
Zbožňuji dámské kabátky, blůzky, šátky, svetříky, bundičky, všechny ty jemné látky, které obepínají a zase uvolňují dámské tělo, lesk, třpyt, kov a to nemluvě o rukavičkách, punčoškách a botičkách. Občas je pro mě problémem projít obchodním centrem a nebýt vzrušený z té přehršle barev a střihů, které se předhánějí v rafinovanosti a svůdnosti.
A tady si měla dáma, která mi od první minuty připadala jako esence sebevědomé ženskosti, přede mnou zkoušet jeden kabátek po druhém, v každém se mi ukazovat (jak jsem si představoval) a já jí ho pak ještě budu muset zaplatit! Najednou mě zavalilo vzrušení z ponížení a ponížení ze vzrušení a posunuly mé emoce někam, kam jsem se dosud odvážil zajít jen ve svých fantaziích.
Alena to ale brala mnohem samozřejměji, bylo vidět, že je zvyklá vybírat. Přišla ke stojanu, probírala kabátky, vrtěla hlavou, pak šla k dalšímu stojanu, zase probírala, jeden vybrala, pak druhý, pak zase zavrtěla hlavou a ten druhý vrátila a mě si vůbec nevšímala.
Chvíli jsem se na ní díval a pak už jsem nevěděl, co dělat, tak mě napadlo jít se kouknout, jaké tady mají pánské věci. Můj spodek mě ověm rychle zarazil. "Jdi jí pomoct, pitomče," poradil mi a já ho poslechl.
"Já jen abyste to nemusela držet, tak vám to klidně podržím."
Podívala se na mě skoro překvapeně, skoro jakoby mě chvilku nepoznávala, a pak jen trochu nepřítomně zamumlala:
"Aha, jo, díky," a hodila mi přes ruku dva kabátky, které už si vybrala k vyzkoušení.
Pak dál pokračovala ve vybírání, jako bych tam nebyl. Když jí kabátek ze stojanu zaujal, vytáhla ho, zkušeně si ho prohlížela zepředu i zezadu, přiložila k tělu, někdy pohladila a pak většinou nespokojeně zavrtěla hlavou a vrátila ho.
Měla vkus a když skončila vybírání, měl jsem přes ruku pět kabátků různých střihů, materiálů i barev a nemohl se dočkat, až je na ní uvidím.
"A teď jdeme zkoušet," usmála se na mě. Vypadalo to, že je zpátky v realitě, nebo mě aspoň registruje.
Odešla do kabinky a můj mučitel se ozval víc, než předtím. Bože, já to nevydržím, vběhnu do kabinky, kleknu před ní a začnu jí líbat ruce a nohy a říkat, jak je nádherná...
Naštěstí vyšla po chvilce ven. Ve velmi hezkém modrém kabátku s výraznou kapucí, širokým vespod a v pase sevřeným až k tělu širokým páskem.
Vyšla tím svým sebevědomým ostrým krokem, zastavila se několik metrů ode mě, změřila pohledem, otočila dokola, znovu mě změřila pohledem a vrátila se do kabinky. Beze slova.
Další byl jemně růžový kabátek s hrubým povrchem a nepatrnými vzory. Něžná barva, ale přitom rovný střih, vypadal jako úzká pevná roura a právě pevnost střihu i materiálu budily dojem nedostupnosti a neoblomnosti, které tak zvláštně kontrastovaly s jeho něžnou barvou.
Ne, prosím, nemučte mě, pomyslel jsem si, když v něm vyšla svým pevným krokem a opět udělal své kolečko bez jediného slova.
Daší. Chic francouzský styl, lososová barva, černé lemy, jemný čistý střih, zkrátka - elegance a šarm.
Další. Červený, velké knoflíky, nápadný až vyzývavý, takový, který je v davu nezaměnitelný a který si může vzít jen žena, která o sobě smýšlí vysoko.
Moje utrpení v kalhotách i celém těle stoupalo. Nejradši bych jí koupil všechny!
Zbývá poslední a já sotva dýchám - vím, který zbývá.
Vychází z kabinky a na mých kalhotách se začíná tvořit nevhodná boule. Stříbrný, dokonale padnoucí kabátek s uzkými rukávy, jehož lesklý materiál ramena a ňadra napínají jak stanové kolíky, v pase zúžený, od pasu do půli stehen se rozšiřující, se stříbrným úvazem, zakrývajícím krk i hrudník, s neviditelným zapínáním... Takový, který na všechny strany sděluje "jsem naprosto vyjímečná a pro tebe absolutně nedostupná". Když v něm vykročí ven, sotva můžu dýchat, ruce mi instintivně sjedou k přirození, ale abych se ovládl, zoufale si zaryju prsty do stehen. Na mém obličeji se asi odehrávají věci, protože se poprvé usměje a dává "přehlídce" několik vteřin navíc. Když se konečně otočí a svým krokem odchází, chci se za ní rozběhnout a  volat "ano, ten je krásný, ten si vemte, prosím", ale nedovolím si to. Místo toho jen trpně vzrušeně stojím a modlím se, aby si vybrala ten poslední. Proč? Vždyť ji už možná nikdy neuvidím. Ale stejně chci, aby ho nosila, prosím... Musím tady vypadat jak tydýt. Křečovitě stojím s boulí na kalhotech a zoufale koukám k dámským kabinkám. Trochu jsem se probral a začal popocházet mezi regály. Ať si vybere ten stříbrný, prosím, prosím...
Když pominula akutní vlna vzrušení, ozval se ten dole: "co si o sobě myslíš? Má si vybrat podle sebe, ne podle tebe. Budeš hezky vděčnej za kteroukoliv volbu proto, že to bude JEJÍ volba!" a já jsem musel uznat, že má zase pravdu.
Vyšla ven a přes ruku ramena dva poslední - červený a stříbrný. Hrnul jsem se k ní, ale ona prostě nakráčela k pokladně, podala je prodavačce a řekla:
"Schovejte mi tyhle dva prosímvás na hodinku, ano? Chci se ještě po něčem porozhlédnout, ale možná si je vezmu" a šla ven a já za ní.
"Máte vkus," začal jsem hovor během chůze do dalšího obchodu, "a ten stříbrný..."
"Mlč," přerušila mě, "já si vybírám, ne ty"
Z mého aktuálního rozhodovacího centra mezi nohama se ozvalo jen: "má pravdu".


--



A tak jsem pokračoval vedle ní, respektive vedle ní o krok pozadu, protože i na podpatcích kráčela dost svižně, já jsem ani nevěděl, kam jdeme a líbilo se mi, že se nechávám vést.
Pokračovali jsme do dalších obchodů, všude to bylo podobné a moje sladké utrpení se stupňovalo. Už jsem byl trochu mimo prostor a čas, čím dál víc nadržený a vzrušený, když konečně prohlásila:
"A teď zajdeme na kafe. Chci si rozmyslet, který si vezmu."

V kavárně ve třetím poschodí se se mnou skoro nebavila. Většinu času si v telefonu prohlížela svoje fotky, které pořídila v kabinkách a u zrcadel. Do užšího výběru se dostalo asi sedm osm kandidátů z různých obchodů.
Po delším vybírání řekla: "Máš pravdu, ten stříbrný je opravdu pěkný. Ale není na mě trochu moc extravagantní?"
"Vůbec!" vyhrkl jsem, "Podle mě dokonale podtrhuje vaši krásu," volil jsem pečlivě slova, "není usedlý, upozorňuje: pozor, tady jde někdo vyjímečný."
"Myslíš?"
"Určitě vám zvedne sebevědomí. Je to přesně ten typ, ve kterém se za vámi budou muži otáčet a potají na vás myslet," vemlouval jsem jí, asi ne moc šikovně.
"Hmmm," pokývala hlavou a znovu se zahleděla do své fotky v mobilu, "je extra, to jo," ještě se rozmýšlela a stále posouvala a zvětšovala své vlastní fotky. Ale vždycky se vrátila k tomuhle mimořádnému kousku.
"Dobře, tak já ho zkusím," řekla nakonec, zvedla hlavu a podívala se mi do očí.
I když jsem věděl, že tenhle je zdaleka nejdražší, byl jsem šťastný jako malý kluk a neubránil jsem se úsměvu.
"Děkuju, děkuju, jste úžasná, opravdu děkuju, strašně si vás vážím."
"Proč?"
"Většina žen by neměla odvahu takovou věc nosit. Většina žen by neměla ani odvahu přijmout moje pozvání. Jste skvělá."
Chtěl jsem nějak vyjádřit svoje nadšení a posunul jsem na stolku svou ruku k její. A teprve tehdy jsem si všiml snubního prstýnku na levé ruce, uvědomil si své limity a ruku odtáhl.
Jakoby četla moje myšlenky.
"Jsi milý," řekla a pomalu dodala, "a já tě takhle zneužívám."
"Ne, to je v pořádku, vždyť jsem to sám nabídl," odpověděl jsem, ale pak zmlkl, protože jsem cítil, že chce pokračovat.
"Jsem v rozvodovém řízení," odhodlala se po pár vteřinách, "ale tohle asi poslouchat nechceš."
"Ne, určitě mě to zajímá," odpověděl jsem po pravdě.
Začala mi otevírat svůj život, roky nešťastné manželství s mužem, který si jí nevšímá a je jí asi nevěrný, trable s dcerou... A v mých očích se najednou proměnila z jednorozměrného sexuálního symbolu na ženu, trochu životem zklamanou, trochu unavenou, ale také nazlobenou a nespokojenou, s velkou chutí věci změnit.
Seděl jsem, poslouchal a co nejvíce dával najevo porozumění, což bylo asi všechno, co jsem v tu chvíli dokázal.
Trvalo vlastně jen pár minut, než se zarazila:
"Nevím, proč ti tohle všechno vykládám. Asi proto, že jsi tak milý, první člověk po dlouhé době, který dává najevo, že si mě váží."
Byl jsem dost naměkko a nenapadalo mě odpovědět nic chytřejšího, než "děkuju, to mě těší, děkuju, to je pravda, opravdu si vás vážím."
Neopdovídala, jen mlčela, dívala se mi do očí. Jen pár vteřin, ale i ty stačily k pocitu hlubokého souznění. Tedy u mně. U ní si nejsem jist, protože najednou všechno zostra utnula:
"No nic, tak snad abychom šli pro ten kabátek, ne?" a mně blesklo hlavou, že to s ní její muž asi fakt neměl jednoduché. Jenže já mám něco, co jí on nemohl nabídnout!
"Určitě! Můžu to zaplatit?"
"Ale hoď s sebou."
Čekala na mě u východu z kavárny a jakmile viděla, že jsem zaplatil, vyrazila směrem k prvnímu butiku. Ani se neohlédla. Musel jsem popoběhnout, abych jí dohnal.


--


Kabátek byl opravdu dost drahý. Přesto jsem se při placení přistihl, že necítím ztrátu, ale hrdost na to, co jsem jí mohl dopřát. Když ho přebírala od pokladní, připadal jsem si jako ve splněném snu. Bože, opravdu se to stalo! Opravdu jsem cizí ženě koupil drahý kabátek jako omluvu, že jsem v autobuse šťouchl do její kabelky! A to jí mám ještě koupit boty! Nejlepší bylo, jak na tu do očí bijící nepřiměřenost přistoupila samozřejmě. Jako kdyby v obchodě místo normálních oříšků hodila do košíku balení, kde je 20% zdarma. Není to nakonec přeci jen sebestředná mrcha?
"Mlč! Plní se ti celoživotní sen! Jak dlouho jsi na tohlo čekal? Chceš to zkazit?" okřikl mé myšlenky můj svůdce a hned jak zíkal navrch, nabídl jsem jí: "Chcete to vzít?"
"Ale jo," řekla, podala mi balení s tím krásným kabátkem a usmála se: "určitě mi s tím neutečeš, viď."
Také jsem se zasmál.
"Tak to určitě ne."
"Pamatuješ si, co jsem říkala jako druhé?"
"Pamatuju. Říkala jste boty."
"Ty to fakt myslíš vážně?" dívala se na mě udiveně, "nejdřív jsem myslela, že si ze mě děláš legraci. Ale tohle..." pokynula hlavou na baliček přes mojí ruku, jako by nevěděla, jak pokračovat, "...ty jsi blázen."
"Možná jsem. Ale dělám to pro vás dobrovolně a rád, s plným vědomím a za peníze, který jsem sám vydělal. A nebojte se, mánii nemám."
Usmála se a podiveně zakroutila hlavou.
"No, moc tomu nerozumím, ale nemužu říct, že by se mi to nelíbilo."
"Tak to je hlavní, to je přeci nejdůležitější!" vyhrkl jsem.
Usmála se znovu, tentokrát pobaveně i něžně.
"Ty jsi opravdu blázen. Tak jdeme pro boty, pojď."

Cupital jsem zase o krok za ní, aby neměla pocit, že si hraju na jejího partnera. V obchodě s botami se všechno opakovalo. Procházela regály, vybírala si a já jsem za ní chodil a nosil krabice, které si vybrala. Bylo to nádherné i hrozné, já jsem byl frustrovaný i šťastný a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Na cenu se vůbec neohlížela a nakonec vybrala šest párů, převážně kozačky, s podpatkem i bez podpatku.
Pak jsme zkoušeli, respektive ona zkoušela a já jsem vybaloval a podával jí boty. První dvoje měly zip, ale třetí pár - úzké černé kozačky s širokým podpatkem, nikoliv. Hned jsem věděl, co udělám. Přesunul jsem se k jejím chodidlům, poklekl na jedno koleno a zeptal se:
"Můžu vám je pomoct nasadit?"
Chvíli se na mě zkoumavě dívala. Bohužel si nemohla nevšimnout boule mezi mýma nohama. Nakonec odpověděla:
"Nasadit můžeš, ale nic nezkoušej. Upozorňuju tě, že jestli něco zkusíš, tak okamžitě odcházím a ty tady zůstaneš sám."
Zastyděl jsem se.
"Samozřejmě. Promiňte. Omlouvám se, jestli to nějak působilo."
Hrozba paradoxního trestu, že by mi nedovolila koupit jí drahé boty, na mě zapůsobila překvapivě silně. Nebránil se kupodivu ani ten dole:
"Má pravdu! Jsi tady kvuli ní, záleží na jejím názoru, ne na tvejch úchylnejch masturbačních fantaziích!"
A tak jsem jí kozačky nasunul. Pomalu, jemně, co nejohleduplněji. V jednu chvíli jsem zvedl hlavu, naše pohledy se setkaly a já jsem v jejích očích zahlédl cosi zvláštního, těžko popsatelného. Cosi jakoby mě znala a přesně věděla, co si myslím. Jako kdyby věděla mnohem víc než já a znala výsledek běhu událostí dlouho dopředu. Dodnes mám pocit, že se v tu chvíli mezi námi odehrálo něco zásadního, přestože to dodnes nedokážu pojmenovat.
Pak se v botách procházela a prohlížela zepředu i zezadu a mně se vrátil pocit, že tu přede mnou stojí ta nejvíc sexy žena na světě.
Chodila se a tam podél zrcadel, stále se na sebe dívala, až řekla:
"Další zkoušet nebudu. Tyhle si vezmu," a ještě chvilku v nich chodila, takže jsem měl čas aspoň některé ostatní vrátit do regálů a prodavačce, která k nám hbitě přistoupila.
Alena si sedla na taburetku a jen se na mě podívala. Ihned jsem pochopil, co chce. Boty jsem jí opět co nejněžněji a nejpomaleji sundal a ani jsem se neodvážil pohlédnout jí při tom do očí.
Jak jsme se blížili k pokladně, uvědomil jsem si, že se neodvratně blíží chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Až zaplatím, (možná) poděkuje, rozloučí se a každý půjdeme svou cestou. Já se vrátím do prázdného bytu, smutný se zoufalým pocitem, že jsem se právě nechal krásně zneužít a utratil hezkých pár tisíc jen díky své úchylnosti. Zalil mě smutek tak silný, že už ho ani vševěda mezi nohama nedokázal rozptýlit.

--


Už je to tady, už platím, zbývá posledních 30 vteřin, možná minuta, než řekne "tak ti děkuju a ahoj".
Vycházíme z obchodního centra. Venku už je tma a já se ze zoufalství chytám poslední šance:
"Nechcete s tím pomoct? Myslím - nejedete domů? Že bych vám ty věci třeba vzal? Máme přeci společnou cestu."
"Tam nebydlím, to sis spletl, tam bydlí kamarádka. Já bydlím úplně na druhé straně města."
Tak tedy opravdu konec... Co se dá dělat. Rozpačitě zvedám oči, abych se rozloučil. Pozorně se na mě dívá, nic neříká. Já také mlčím. Nechce se mi odejít, ještě ne...
Po pár vteřinách prolomí ticho.
"Ale jestli na mě nebudeš nic zkoušet, tak mě doprovodit můžeš."
Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšel a tak nijak nereaguji.
"Ale nesmíš nic zkoušet."
Věřte nevěřte, rozbušilo se mi srdce.
"Děkuju, to bych moc rád..."
"A dokonce ti dovolím nést mi ty nové věci. Teď už vím, že mi s nima neutečeš."
"To je skvělý, děkuju."
"Teď můžeš jít vedle mě, ale v autobusu si sedneš na opačnou stranu a až půjdeme ke mně domů, budeš se držet velký kus za mnou, kdybych někoho potkala tak, aby si nemyslel, že ke mně patříš. Nic mezi námi není, rozumíš?"
"Ano."
"Dobře."
Znovu si mě prohlédla tím zvláštním, zkoumavým pohledem a pak zavelela:
"Tak jdeme."
Jdeme po chodníku, ona na straně do ulice, já vedle ní, ale přesto nějak instinktivně tak půl kroku za ní.
Neušli jsme snad ani padesát metrů směrem k zastávce, když se to stalo.
"Ty hovado!" vykříkla na auto, které bezohledně projelo louží vedle chodníku a důkladně ji ohodilo od pasu dolů.
"To snad není možný, podívej se!" otáčí se na mě rozčileně a prohlíží si následky řidičovy bezohlednosti.
"To je otřesný, vypadám jak prase! Co stojíš, nečum a pomoz mi!"
Nevěděl jsem, jak jí mám pomoct a tak jsem jí začal rozpačitě otírat kabát svým rukávem.
"Takhle ne, to je nanic! To musí do čistírny. Doneseš mi ho tam? Já takhle nikam nemůžu," žádá mě a přitom už si rozepíná svůj bílý baloňák.
"Ano..." vydechl jsem, pomohl jí z kabátku a dal si ho přes ruku. Samozřejmost, s jakou mi udílela pokyny, mě stále překvapovala, ale přitom kdesi uvnitř strašně přitahovala.
"Dobře. Je v tom obchodním centru v přízemí vzadu, ještě budou mít otevřeno. A když už tam budeš, kup mi taky nový punčošky místo těchhle zacákanejch. Ty mají v prvním patře, chci přesně tenhle druh," poručila mi, dodala značku a model a zadívala se na mě, jakoby zkoušela, jestli jí poslechnu a zapamatuji si všechny její pokyny. Zakýval jsem hlavou.
"Ano, dobře, ale co vy?"
"Vezmu si přece ten nový kabátek od tebe! Aspoň uvidím, jestli se za mnou muži opravdu budou otáčet, jak jsi sliboval" usmála se.
Jak ve snách vybaluji z tašky onen stříbrný kabátek. Poprvé v rukou cítím jeho hladký a tuhý povrch. Rozbaluji jej a držím jí ho, ona se do něj obléká. Nádherný pocit. Zapíná si ho, prohlíží se ve výloze a já na ni zírám... Asi trochu moc, protože se rychle otáčí a vystřelí na mě:
"Co na mě tak koukáš? Radši mi podej ty nový boty. Ty si taky vezmu, protože tyhle mám teď díky tomu parchantovi úplně mokrý. Pomůžeš mi je přezout, viď?" ptá se samozřejmým tónem a usedá na lavičku. Vypadá, že už automaticky počítá s tím, že jí vyhovím! To je trochu moc, ne? Chová se ke mně opravdu pomalu jak ke sluhovi! Měl bych asi praštit s jejím špinavým kabátkem, prohlásit "tak takhle ne, dámo!" a vzít to domu. Jenže to neudělám. Vím to. A ona to také ví. Klidně sedí na lavičce, dívá se mi pevně do očí a nadržený rádce mezi mýma nohama opět jakoby odpovídal za mě.
"Ano, určitě..."
Místo odpovědi se jen usměje. Sedí na lavičce, dívá se na mě a nijak se nemá k tomu si sundat mokré boty, přestože jí v tom nic nebrání. Až když si před ní kleknu na jedno koleno, posouvá mi svou nožku vstříc.
Šmankote, ještě aby mě tady někdo takhle potkal, povídám si a přitom cítím nemalé vzrušení. No řekněte sami, jak často vidíte muže na veřejnosti klečet před ženou a pomáhat jí s botami? Ještěže už byla tma.
Co nejšetrněji jsem jí sundal levou botu a nasunul místo ní kozačku a totéž udělal s pravou.
"Hodnej," povídá s úsměvem, když jsem dokončil svou práci, "ty starý si vezmi k sobě, já si je potom vezmu."
Když si stoupne, ve stříbrném kabátku a černých kozačkách, nevidím před sebou ženu, ale bohyni. Bohyni nedostupných slastí, tak nadřazenou, že i jen být v její blízkosti a sloužit jí musí každý muž považovat za výsadu.

"Počkám na tebe támhle v té vinárně přes ulici. Ale hoď s sebou, ano?"

"Aaano..." povídám a odbíhám.



--




Opravdu jsem se snažil, ale najít v poměrně velkém obchodním centru čistírnu, dát tam kabát a pak zase najít obchod s punčoškami a vybrat ty správné byla docela fuška a zabrala mi skoro třičtvrtě hodiny. Nákup punčošek nebyl tak vzrušující, jak by se mohlo zdát - moc se v nich nevyznám, prodavačka se na mě dívala jako na podivína (no, trefila to) a já byl celou dobu nervózní, že to trvá dlouho a aby si to Alena nerozmyslela a neodešla.

Přiklusal jsem do vinárny, našel stolek, u něhož seděla a ihned zaznamenal, že za slabou třičtvrtěhodinku zvládla vypít víc než půl džbánku na stole. Vypadala už celkem uvolněně. Rozpačitě jsem před ní stál, ona seděla v proutěném křesílku, prohlížela si mě a pak se zeptala:
"Tobě se líbí takhle pro ženskou šaškovat?"
Zarazil jsem se. Jak to myslí? Možná mě chce konečně odpálkovat?
Přitom jsem vlastně rozuměl a tušil odpověď.
"Neboj se. Řekni mi pravdu," povzbudila mě.
V pasti nadrženosti asi nebyla šance na jinou odpověď.
"Líbí."
Rozesmála se - poprvé jsem ji viděl se fakt nenuceně a nahlas smát.
"To nezní špatně. Mohl bys mi třeba sloužit," pokračovala s úsměvem a zpříma mi pohlédla do očí. Vypadalo, že jí ta představa ohromně baví a zároveň se mnou trochu flirtuje. Nebo už zapracoval alkohol?
"Jak by se ti to líbílo? Sloužit mi? Jenom mně?"
Jak by se mi to asi mohlo líbit? Jak chcete poručit touze, která ve vás klíčí roky a najednou cítí, že může ven? Jediné, o co jsem se snažil, bylo nepřitakat příliš horlivě a příliš rychle.
"Líbilo," vysoukám ze sebe.
"Ty jsi opravdu blázen, to jsem ještě nezažila. Dej mi ten lístek z čistírny. Punčochy máš?"
"Mám, mám," horlivě kývu hlavou.
"Dobře," pochválí mě, "dej mi je."
Bere si krabičku s punčochami, odsouvá židli, natahuje nohy s kozačkami a podívá se na mě. To už je trochu moc, ne? Tady, uprostřed lidí, všichni na mě budou zírat! Něco jiného je to v obchodě s botami nebo za tmy na poloprázdné ulici. Ale přímo tady, ve vinárně? Naštěstí přichází obsluha, mladá holka.
"Dáte si něco?"
"Ano, moment..." sedám si a zírám do vinného lístku, vybírám si schválně trochu déle, na Alenu se radši nedívám a spíš doufám, že si to mezitím rozmyslí a boty si sundá sama.
"Dvojku Cabernetu..." objednávám si, když v tom slyším Alenu.
"Promiňte, nepomohl byste mi z bot? Potřebuju se nutně přezout a samotné mi to jde špatně."
Zvedám hlavu a vidím, že to říká slušně oblečenému padesátníkovi u vedlejšího stolu. Naše oči se na vteřinu setkají, on jen pokýve hlavou.
"To víte, že ano, takové dámě vždycky rád pomůžu."
Shýbá se k ní a já si uvědomuji, že jsem nevyhrál, ale prohrál. Já hňup! Tak se celou dobu snažím a pak to takhle podělám! Všechno jsem zkazil svým sobectvím! Jak mu závidím! A on si to evidentně užívá.
Když jí boty zuje, Alena se okamžitě zvedá a jen v punčoškách odchází na záchod. Nevěnuje mi jediný pohled.
"Mladý muži, divím se, že jste se nenabídl sám. Ale je to vaše věc."
Nedokážu nic odpovědět, jen se stydím. Kéž by mi Alena dala šanci to napravit!
Netrpělivě sedím v křesílku, srkám svůj Cabernet a hypnotizuji dvířka z toalety. Ať mi odpustí a dá mi šanci! Konečně vychází, nové punčošky na nohou, staré špinavé zmačkané v rukou. Okamžitě startuji k jejím křesílku. Švihne po mě zlobným pohledem a já si hned klekám na jedno koleno. Na chlápkovi u vedlejšího stolu, ani nikom jiném ve vinárně už mi nezáleží, jediné, co chci je, aby mi odpustila a nechala mě nazout jí boty.
Sedá si, upíjí vína a chvilku dělá, že si mě nevšímá. Trvá to pár vteřin, ale věřte mi, že pro mě jsou zatraceně dlouhé.
Nakonec se beze slova podívá na mě a pak na kozačky, stojící vedle jejího křesílka.
Šťastný jak pejsek hned jednu popadám, ale pak ji hned pokládám a nejprve Aleně otírám rukou špínu z punčoch na chodidlech. To ji zřejmě potěšilo, protože mírně kývla hlavou. Poté jsem pomalu nazul kozačky. Něco se mi ale zdálo podezřelé a když jsem zvedl hlavu, pochopil jsem, co. Hovory ve vinárně totiž utichly a všichni se dívali na nás. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem si všiml, že zejména v dámských očích nečtu opovržení, ale spíš obdiv a závist. Pánové vypadali převážně udiveně a jeden dokonce zapomněl zavřít ústa.
Alena si toho samozřejmě také všimla, usmála se a napůl mě, napůl nahlas pro všechny ostatní prohlásila:
"To je hezký. Takhle by se měl chovat džentlmen!"
Zvedl jsem se. Kavárna byla nasycena tak zvláštně, ale pozitivně napjatou atmosférou, že jsem téměř čekal potlesk. Pán od vedlejšího stolu se na mě povzbudivě usmívá. Jsem na sebe tak hrdý! Čeho jsem se to vlastně bál?
Usedám do křesílka a Alena se mě ptá:
"To bylo moc pěkný. Mám ráda, když se muž jako džentlmen chová a nestydí se dámě posloužit. Ty to máš taky rád, ne?"
Ptala se tak napřímo, téměř drze na moje nejintimnější touhy, že jsem nedokázal promluvit nahlas, jen pokývat hlavou.
Alena na stůl položila špinavé punčošky, které si před chvílí sundala.
"To je dobře, to bys mi jak džentlmen mohl pomoct s tímhle. Určitě mě nenecháš nosit je po kapsách, abych měla na oblečení bouli. To bys nedopustil, že ne? Do kabelky si je už vůbec dávat nemůžu, to bych si jí zašpinila."
Dívá se na mě, ale já moc nechápu, kam míří.
"Ty bys je mohl vzít, ne?"
"Ano, ale já nemám žádné zavazadlo."
"A to mi jako nemůžeš vzít jedny punčošky?"
"Můžu, ale..."
"Nebo se jich štítíš?"
"To ne! To v žádném případě!"
"Nelží, to nemám ráda! Štítíš se jich, protože jsou špinavý, žejo?"
"Ne, opravdu se jich vůbec neštítím"
"Neštítíš? Tak je vezmi do ruky!"
Pomalu, posunuji ruku k punčoškám na stole. Můj svůdce po nich chce chňapnout hned, ale rozum pohyb brzdí. Ale jakmile se jich rukou dotknu, odpor rozumu mizí. Dívám se na punčošky na stole, mnu je prsty, vnímám ten hladký, lesklý povrch, který mě začíná očarovávat... a sotva beru na vědomí, že mě Alena už hezkých pár vteřin pozoruje. Najednou vyjede:
"Tušila jsem, že jsi úchyl. Teď už to celý chápu. Úchyl na oblečení, úchyl na punčošky," naklání se ke mě na pár centimetrů, dívá se mi upřeně do očí a pomalu pokračuje, téměř slabikuje: "Na-moje-špinavý-punčošky."
Pak se ale odtáhla a vysmála se mi.
"Kam je dáš? Budeš je mnout celou cestu rukama, až je úplně propotíš? Budeš k nim doma čuchat, budeš si je cpát do nosu nebo rovnou do pusy? Nebo si je omotáš kolem rukou nebo kolem prsou jako správnej úchyl?"
Byl jsem v pasti a připadal jsem si hrozně trapně. Nemožný, zahanbený. Takhle jsem si tedy svůj vysněný večer nepředstavoval. Moje blbost. Když jsem nadržený, žiju ve svých představách. Ale realita je jinde, kamaráde, co sis myslel? Bezmocně jsem na ní zíral, když se najednou rozzářila.
"Já vím, kam si je dáš. Když jsi takovej úchyl, tak dostaneš za vyučenou! Půjdeš pěkně na záchod a tam si je omotáš kolem svýho ptáčka. Hezky pevně zespoda pod kuličkama a i nad nima, abys ho měl pořád v pozoru a nemohl ti spadnout ani kdybys chtěl. Ano?"
Jsem vyděšený. Co to chce? Nezmůžu se ani na odpověď, ale asi mám otevřenou pusu.
"A začneš tou špinavou stranou. Tu si dáš na kůži za trest, že ses jich štítil a žes nebyl džentlmen."
Ona se zbláznila? To už je tolik opilá? To nikdy neudělám, vzpouzí se rozum.
Stále mlčím a zoufale na ní zírám. Opravdu to po mě chce? Tvářil jsem se asi hrozně nešťasně, protože udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Pohladila mě hřbetem ruky po vlasech a po tváři, pak mi přitlačila dlaň na ústa a špitla:
"Ty to uděláš, viď že ano? Uděláš to pro mě..."

2

Re: Královnin rádce

Svou laskavou péčí mě téměř dojala a můj ptáček, vztyčený jako voják, moc dobře věděl, že poslechnu.
Jako v mátohách jsem pokýval hlavou a odešel na záchod. Tam jsem punčošky vybalil a chvíli si je prohlížel. Byly to stejné, grafitově lesklé, jaké měla včera. Tak tuhle nádheru moje královna nosí na těle, tenhle materiál celý den hladí její kůži, její... Ponořil jsem nos do rozkroku. Jestli vůbec bylo možné, aby můj trapič ještě více ztvrdl, pak to udělal teď, poté co moje smysly opanovala jemná vůně dámského přirození. Zavřel jsem oči, zhluboka inhaloval a nemohl se jí nabažit.
Ale věděl jsem, že čas letí a musím udělat, co si přála. Pocákaná nohavička už byla naštěstí skoro suchá. Přitlačil jsem špinavé chodidlo nohavičky zespoda pod varlata co nejblíže tělu a představoval si, že mi tam s ní šlape ona... Ale mám smůlu, místo drážění její nohou mě čeká jen ponížení a trápení, které si navíc sám způsobím. Jsem fakt úchyl!
Podvazuji penis pod varlaty co nejbíž tělu a utahuju lehce, potom pevněji, ale na příliš těsně sevření si netroufám. U penisu jen taktak, aby neopadl, jak mi poručila. Ale bál jsem se zbytečně, protože jsem měl spíš opačný problém. Být zaškrcený jejím punčoškami se mu zřejmě moc líbilo, neustále se dral nahoru a pulzovala v něm krev.
Navlékl jsem si kalhoty. Boule byla opravdu hodně vidět. Ale co jsem mohl dělat. Už jsem zašel tak daleko, že jsem hru nechtěl zkazit. Snažil jsem se ho nějak narovnat a překrýt mikinou, ale asi to moc nepomohlo, protože hned, jak jsem se vrátil ze záchoda ke stolu, se rozzářila.
"Tys to fakt udělal! To neni možný! Posaď se!"
Sedám si za stůl naproti ní a hned mezi nohama cítím dotek její boty.
"Opravdu... Podvázal sis ho, takže ti teď nemůže spadnout?"
Ptá se skoro nadšeně a přitom provádí pod stolem nohou v nové kozačce inspekci mého přirození, chvíli sešlapává penis, chvíli varlata, chvíli přejíždí po penisu zleva doprava a shora dolů.
"Ano."
Jsem v ráji i pekle zároveň a ona to na mě evidentně vidí a užívá si to. Popíjí víno a hraje si s mým utrápeným ptáčkem.
"Co tě na tom tak baví? Vždyť ti hrozně ubližuju," ptá se.
Její noha se zastavuje na varlatech.
"To se těžko popisuje," nějak nevím, co najednou odpovědět.
"Ale no tak," usměje se a sešlápne mi kuličky.
Syknu bolestí a snažím se něco vymyslet.
"Já jsem vždycky snil o tom, že sloužím krásné ženě," povídám a vnímám kozačku přimáčklou na varlatech, "už od dětství. V pohádkách mě většinou přitahovaly zlé královny. Bývaly krásnější, než všechny ty hodné princezničky. Měl jsem pocit, že nade mnou ty zlé královny mají moc, někdy úplně magickou. Často se mi o nich zdálo. Nechápal jsem, proč se v těch pohádkách všichni nepodvolí jejich vůli a místo toho s nimi bojují."
"Takže ty hledáš svou zlou královnu," zeptala se zvláštním tónem.
"Vlastně ano. Asi ano."
Zase mi sešlápla kuličky.
"Jak 'asi'?"
"Já jí hledám a toužím po ní, ale zároveň se bojím, že kdybych jí našel, tak mě zničí."
"Aha, to se nesmíš nechat, víš?"
Bylo to zvláštní, že přesto, jak se ke mně chovala, jsem mohl mluvit úplně otevřeně a nebát se nepochopení. Jaký rozdíl oproti všem těm "hodným holkám", s nimiž jsem byl v minulosti a které na moje pokusy toto téma otevřít bez výjimky reagovaly nechápavě a odmítavě! Pro Alenu jsem byl sice taky úchyl, ale klidně si o tom povídala, dokonce se zdálo, že jí to i baví.
"Totiž, i taková zlá královna potřebuje vědět, co si její poddaní myslí," dodala.
"Takhle jsem nad tímhle nikdy nepřemýšlel."
"No vidíš a zrovna nad tím jsi měl nejvíc přemýšlet. Protože komunikace je základem každého vztahu. Ale u tebe to určitě vždycky skončilo vyhoněním frantíka, viď?"
Když už byla takhle otevřená, musel jsem být otevřený i já.
"To ne, snažil jsem se být v mysli otevřený, aby to nebylo jen o mých představách."
"Jo? To je sice pěkný, ale ty představy tě dovedly až ke mně. A musím tě upozornit, že vztah se ženou jako jsem já je ve skutečnosti fakt těžkej. Jsem náročná, žárlivá, sobecká a líná. Po dvaceti letech, kdy jsem muži dělala hospodyňku, uklízečku, milenku a sekretářku, se už nehodlám nikomu přizpůsobovat. Jestli ještě vůbec budu chtít partnera, tak se bude muset přizpůsobit on mně. To, že o mě opravdu stojí, prostě poznám podle toho, že svůj život dokáže překopat podle mých představ, přitom bude šťastný, že to pro mě mohl udělat, bude milý a poslušný, nebude mi nic vyčítat a nebude se kvuli tomu tvářit, že spolknul citrón. O takovým muži bych možná uvažovala, kdyby mi byl sympatickej."
Fíha, ta je náročná! Ale aspoň férově sděluje, co požaduje, ne jako holky, co jsem znal, které se vždycky na začátku vztahu chovaly úplně jinak, než když mě pak měly "jistého". Dokázal bych vůbec to, co chce? Upřímně jsem o tom zapochyboval. Tohle není legrace a já přeci jenom nejsem žádný otrok na plný úvazek, mám dost kamarádů, koníčků i náročnou práci. Váhal jsem, co říct, ale pak jsem si vzpomněl na její slova o komunikaci a zeptal jsem se:
"Takže by se váš partner musel zříct všech koníčků a žít jenom pro vás?"
Usmála se.
"Ne, nejsem blázen. Já vím, jak chlapi fungují a co potřebují. A o nějakého závislého zoufalce fakt nestojím. Ale musel by prostě být ochotný přizpůsobovat svoje aktivity tomu, co si přeju a kdy mám čas."
"A místo svých koníčků třeba provozovat aktivity, které... preferujete vy?"
"Přesně tak."
"A jaké to jsou?"
"Měl by sportovat, aby měl hezké tělo. Žádné velké vysedávání po hospodách, to už radši víno se mnou. Koncert, divadlo. Prostě aby byl sečtělý a pečoval o sebe. Ale to jsou spíš koníčky. On spoustu času taky sebere barák, kde bydlím, o ten by se musel vzorně starat."
Nechce zrovna málo, říkám si. Ale nic, co by se nedalo zvládnout.
"Prostě celou dobu jsem se starala o chlapa a teď chci, aby se zase on staral o mě."
Všechno směřovalo k tomuto bodu. Pln představ, jak jí sloužím, jsem sebral odvahu a rozsekl to:
"A nepřála byste si, abych tu roli zkusil já? Dala byste mi šanci?"

--


Zasmála se upřímně mé naivitě.
"Ty moulo! Vždyť tě tady celou dobu trápím a zkouším a ty jsi pořád neodešel. Jinej chlap už by byl dávno utek, ale ty jsi dokonce ani neprotestoval. To už pro mě něco znamená. Proč myslíš, že to dělám a proč už jsem dávno nejela domů?"
"Nevím..." odpovídám přitrouble.
"Tak ty nevíš? Tak já tě nechám přemýšlet. Budeš na to mít celou cestu ke mně domů. Slečno!" zavolala na servírku "budeme platit. Dohromady, platím já."
Opět nějak nechápavě a jako v mlhách dopíjím, už úplně automaticky jí pomáhám do kabátku, přebírám od ní špinavé střevíčky a následuji ji ven. Tam se zastavila a připomenula mi:
"Jak jsem říkala, půjdeš za mnou tak daleko, aby nikoho nenapadlo tě se mnou spojovat. V autobusu budeš na opačné straně, tak si dej pozor, ať mě neztratíš. A doporučovala bych ti teď myslet na něco neškodnýho, jinak se ti cesta změní v utrpení."
Sotva jsem poýval hlavou a už vyrazila vpřed. Bylo hezké, že mi poradila, abych myslel na něco neškodného, ale jak jsem to mohl dodržet, když přede mnou ostře kráčela moje sexuální bohyně a jsem bylo podvázaný jejími punčoškami? A jak jsem na ni mohl nekoukat, když mi ukazovala cestu a přitom jsem od ní měl udržet dostatečný odstup?
Bylo to hrozné, přestal jsem vnímat okolí a veškerý vesmír se mi smrskl na stříbrnou skrvnu a občas slyšitelný klapot podpatků, jež jsem nesměl ztratit. Připadalo mi, že svírající punčošky jsou dlouhatánské vodítko, na němž mě za sebou táhne. Během pár desítek kroků mě začala varlata pálit a s každým krokem a jejich otřením o stehna z nich vycházela vlna bolesti i slasti. Po dalších pár desítkách metrů to ale už byla především bolest, ústící v nutkavou potřebu zastavil nebo aspoň zpomalit. Ale Alena nezpomalovala, dokonce mi připadalo, že spíš přidává do kroku.
"Nesmím ji - au - ztratit - au," běželo mi hlavou, snažil jsem se jít co nejrychleji, ale přesto mi připadalo, že se vzdálenost mezi námi spíš zvětšuje.
S každým krokem směrem k Aleně varlata pálila a bolela víc a víc a přitom jsem se k ní nedokázal ani o metr přiblížit. A bylo to ještě horší, když se můj trčící penis vyvlékl zpod slipů a žalud začal dřít o hrubou tkaninu jeansů. Na to, abych se zastavil a srovnal ho, nebylo ani pomyšlení. A tak jsem platil čím dál větší bolestí za to, abych Alenu alespoň udržel na dohled.
V tom mi zazvonil mobil. Máma! Ta by se naštvala, kdybych jí to nevzal. Ach jo, proč zrovna teď?
"Ahoj mami"
"Ahoj Páťo, jak se máš?"
Dobře, mami," zalhal jsem.
"Opravdu? Zníš nějak... No nic. Víš, co mám v neděli?"
Horečně přemýšlím. Šmarjajozef, málem mi to vypadlo.
"Narozeniny!"
"No, to jsem ráda, že si to pamatuješ. Tak se v neděli zastav okolo čtvrté, jo? Přijde i Martina a nemůže dřív kvuli dětem."
Listuji v hlavě. Ne, v neděli nic nemám.
"Ano, mami, přijdu."
"To jsem ráda, Páťo. A opravdu jsi v pořádku?"
"Jasně mami, jenom tady zrovna něco dělám."
"Tak dobře, Páťo, tak hlavně přijď. Ve čtyři."
"Jojo, mami, přijdu. Tak si pak popovídáme. Já už musím..."
"Dobře, Páťo, tak se měj a přijď!"
"Ano, mami, ahoj!"
"Ahoj"
Po rozhovoru jsem se trochu probral do normálního světa. Co to tady vyvádím? Proč nejdu domů a nevyhoním si brko místo takových šíleností? Vždyť se chovám jak blázen!
Pak jsem se rozhlédl a ovládlo mě zděšení. Nikde jsem neviděl Alenu! Kde je?! Navzdory bolesti jsem vyběhl vpřed. Myslel jsem, že tuším, na kterou jde zastávku, ale asi jsem se spletl, po cestě jsem jí nikde neviděl. Neodbočila schválně do nějaké postranní ulice? Už bych se u ní ničemu nedivil. Běžím, či spíše co nejrychleji, jak mi bolest dovolí, popokulhávám vpřed a nahlížím do bočních ulic. Ale stříbrný kabátek nikde.
Nejradši bych si nafackoval. Proč jsem ten telefon bral? Teď jsem kvuli němu přišel o takovou příležitost a Alenu už možná nikdy neuvidím. Ve smutku, s bolavějícími a pálícími kulkami, se vracím na ulici, kde jsem ji ztratil a zkouším pokračovat původním směrem.
Tamhle, daleko vepředu někdo vychází z nějakého krámku. Snad je to ona? Kabát je světlý, ale může být jen osvětlený z obchodu, na tu dálku to není poznat.
Jistá chůze ji prozradila. Alena! Srdce zabušilo a tělo se zatřáslo touhou. Ted ji nesmím ztratit, teď už ne! Rozbíhám se za ní, bez ohledu na bolest, která mě svírá tak šíleně, až se mi podlamují kolena. Kdyby aspoň zpomalila, ale zdá se, že se o mě vůbec nezajímá. Ostatně - držet se za ní je moje starost, ne její.
Za cenu hrozného utrpení se mi podařilo Alenu dohnat, ale asi jsem zkrátil vzdálenost příliš, protože když za sebou zaslechla dupot a funění, rychle se ohlédla a změřila mě přísným pohledem.
Zvolnil jsem, stejně už jsem byl vyřízený. Ale následovat její svižnou chůzi mi i přes trvající bolest najednou připadalo docela snadné.
Konečně jsme došli na zastávku, Alena samozřejmě první a vepředu, já na opačné straně jsem se nenápadně kochal pohledem na ni. Teď, když už jsem ji nemusel pronásledovat, se mé ústrojí trochu uklidnilo a já se mohl oddávat sladkobolným vlnám, které do mého těla vysílalo. Byla tak nádherná, že bych pro ni udělal snad cokoliv a cokoliv vytrpěl, abych směl být v její blízkosti a přispět k její spokojenosti.

Cesta autobusem probíhala vlastně docela dobře. Otočil jsem se k oknu, aby cestující neviděli bouli na mých kalhotech a užíval si pohled na Alenu v odrazu okna. Jedinou zvláštností na mně z pohledu ostatních cestujících byly mokré dámské střevíčky, které jsem držel v ruce, ale když se můj rádce mezi nohama vzpamatoval, připomněl mi, že jde síše o poctu, na níž bych měl být hrdý. Smím nést její střevíčky, držet je holýma rukama a jsem podvázaný jejími punčoškami! Takhle ponížený jsem v životě nebyl, ale současně ani takhle vzrušený. Je to skutečnost nebo sen? Jak zvláštní... Pocity, které jsem včera v autubusu považoval za trápení, by mi dnes, jen o den později, připadaly komfortní.

Sledovat Alenu v okně autobusu bylo trochu těžší, když přistoupili ostatní cestující, ale tentokrát jsem si dával pozor, vystoupil s ní ve vilové čtvrti a šlapal s dostatečným odstupem za ní ulicí s lípami a řídce rozmístěnými pouličními lampami.



--




Na chvíli jsem ji ve tmě přece ztratil, ale nebylo kam odbočit a tam jsem pokračoval dál. "Snad už nezašla do některého domu!" říkám si, ale po chvíli se ze stínu jedné lípy ozval její hlas.
"Patriku! Tady jsem."
Hned jsem vkročil do stínu k ní.
"Kousek odsud bydlím. Děkuju ti a promiň, že jsem tě tak potrápila. Nakonec ses opravdu předvedl jako džentlmen. Ani jsem nečekala, že to všechno uděláš... Spíš jsem tě zkoušela."
"Aha, a prošel jsem?"
"To ještě nevím. Ale rozhodně jsi mě překvapil. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jsi dost vyjímečný muž."
"Aha... děkuji..."
Možná má pravdu. Takových magorů jako já asi po světě moc neběhá.
Krátkou chvíli ticha prolomila Alena.
"A co uděláme s těmi punčoškami, Patriku? Ty bys je chtěl, viď?"
Musím přisvědčit.
"Chtěl."
"A co bys byl ochotný udělat pro to, abych ti je nechala?"
Šmankote, to jsou otázky... Nevím, skoro cokoliv!
"Nevím..."
"Tak já ti poradím. Pojedeš s nimi teď domů. Až tam si je můžeš sundat. A zítra si je zase nasadíš a přijedeš sem na jedenáctou a pomůžeš mi s úklidem a vařením. Co ty na to?"
Punčošky už mě hodně svíraly a varlata bolela a nechtěl jsem vidět, jak budou vypadat po další skoro hodině cesty domů. Ale přesto mi z její nabídky poskočilo srdce radostí.
"Ano, to bych mohl."
Usmála se.
"To je fajn, Patriku. Věděla jsem, že mě nezklameš."
A tehdy poprvé, ve stínu lípy, mě ta nádherná ústa s tmavou rtěnkou políbila. Instiktivně jsem se pokrčil a předklonil, abychom měli hlavy ve stejné výšce, ona stále setrvávala v dlouhatánském polibku a vjela mi rukama do vlasů. Neodvažoval jsem se jí dotknout rukama, ale polibek jsem vděčně opětoval. Prohrabovala mi rukama ve vlasech, vydechovala mi do úst a já jsem lačně vdechoval její výdechy, vonící po červeném víně. Jazykem mi vnikla do úst a začala se tam projíždět. Vlna její smyslné energie mě málem povalila. Vytáhla pravačku z mých vlasů a tlačila mi ji zespoda na moje zběsile pulzující ústrojí, zajaté v jejích punčoškách pak mi zaryla prsty pod koule a penis.
Vyhekl jsem bolestí a slastí současně a začal jsem samovolně přerývaně hekat a vzdychat, nedokázaje potlačovat vlny bolesti doprovázené rozkoší.
Alena začínala také vzdychat, evidentně se jí to takhle líbilo. Všechno vypadalo fantasticky.
Jenže po pár desítkách vteřin najednou přerušila polibek, odstrčila mě a řekla přísně:
"Pokračování zítra."
Byl jsem zmatený. Proč to přerušuje? Ale opět jsem se nezmohl na nic jiného než na přitakání.
"A ještě něco. Nebudeš si doma hrát s ptáčkem, že ne? Vydržíš to kvuli mě? Když to vydržíš, čeká tě zítra odměna."
"Ano, vydržím."
"Hmmm," usmála se a pohladila mě po tváři, "já to věděla. Tak přijď zítra v jedenáct. Přesně. Ahoj!" a odcházela.
"Ahoj, pardon, nashledanou," odpovídám nejistě a pak si uvědomuji, co držím v ruce.
"Ještě tady mám vaše boty."
Zastavila se, otočila a zklamaně zakabonila.
"A ty mi je chceš vrátit takhle špinavý? To mi je nevyčistíš?"
Jsem to ale pitomec!
"Ano, samozřejmě, promiňte, nějak jsem si to neuvědomil."
"To nevadí, to se naučíš. Tak ahoj!" a pokračovala k domu. Chvilku jsem pozoroval, ke kterému domu jde a když jsem si zapamatoval číslo, otočil jsem se a pomalu odcházel domů, konečně maje čas na to, abych si v hlavě zrekapituloval, co se vlastně odehrálo.

Plní se mi sen, nebo se řítím do pekla? Co radí královnin rádce mezi nohama? Ten byl už dost utrápený, celý rozpálený a rozbolavělý. A přeci odpověděl: "Chceš žít dosavadní nudný a nenaplněný život, nebo chceš zkusit to, o čem jsi vždycky snil?"
Pochopitelně věděl, co odpovím. Kolik asi budu mít takových příležitostí?
Cestou domů mě podvázaná varlata bolela čím dál víc a já jsem se začínal obávat o jejich zdraví. Zítra musím být při podvazování opatrnější. Trochu jsem si představoval, co mě zítra čeká, ale pár vteřin pod stromem mě ujistilo, že to s Alenou rozhodně nebude nuda.



--




Doma jsem punčošky lačně odvázal a pozoroval, jak se fialovějícím údům pomalu vrací červená barva. Osprchoval jsem se. Bylo zvláštní, že jsem sevření punčošky cítil, i když tam nebyly. Dokonce jsem se musel dvakrát přesvědčit pohledem, že už jsou opravdu dole.
Už bylo dost pozdě večer, šel jsem do postele a v duchu si rekapituloval dnešní den. Ptáček už se tak dalece vzpamatoval, že se začal ozývat. Chtěl jsem dělat, co by v tuto chvíli udělal asi každý muž, ale pak jsem si vzpomněl na její slova.
"Nebudeš si doma hrát s ptáčkem? Vydržíš to kvuli mě?"
Hluboké vzrušení z toho, že se podřídím jejímu přání a poslechnu, zaplavilo moje tělo a přemohlo i fyzickou chuť se uspokojit. Že si odřeknu to, co bych si tak přál prostě proto, že si to má paní přeje.
Vzrušení z podřízení se se proměnilo v pocit zvláštní mužnosti a hrdosti nad sebeovládáním, které je vlastně jejím ovládáním mého těla...
V těchto úvahách jsem unavený usnul.
Sobotní ráno byl kruté. Po včerejšku jsem měl strašnou chuť na sex, nedokázal jsem v sobě vydolovat onu hrdou mužnost a snad půl hodiny jsem se dráždil představami Aleny, tím co se mnou dělala a co se mnou bude dělat dnes. Dal jsem si ale velký pozor, abych nepřekročil práh orgasmu.
Pak jsem ho zase podvázal jejími punčoškami, ale po včerejší zkušenosti trochu volněji pod varlaty. Bál jsem se, aby Alena nebyla nespokojená, kdybych přijel s ptáčkem trochu splasklým, a proto jsem ho u kořene raději přitáhl trochu víc, než včera.
Vzal jsem si co nejvolnější kalhoty a co nejdelší a nejvolnější tričko, ale přesto působila boule hodně nápadně, zvláště takhle při denní světle. Přemýšlel jsem, že bych ji zamaskoval třeba ledvinkou, ale žádnou jsem doma nenašel. Stejně je nemám rád a navíc - Alena by si určitě nepřála, abych se takhle schovával. Určitě by chtěla, aby na mě byla boule vidět a já musel celou cestu vydržet svoje rozpaky. Její jediná větička pro mě znamenala přes hodinu studu a ponížení, ale já jsem přesto vnímal tak, že mi darovala nádhernou a vyjímečnou příležitost dokázat jí svou oddanost.
Nakonec jsem ale přeci jen trochu vyměkl a vzal si aspoň sluneční brýle. Což bylo dobře, protože udivených pohledů (a ze strany dam někdy i se zjevným zájmem) jsem po cestě zažil dost.
Dělal jsem, že si jich nevšímám (co mi také zbývalo, že), a tak celá cesta proběhla v klidu - snad až na okolnost, že bolest cestou nastoupila rychleji, než včera.



--



"Pojď dovnitř, je otevřeno," zaslechl jsem v reproduktoru.
Vešel jsem do ztemnělé předsíně, zul se. Zaslechl jsem kroky, zvedl hlavu a z toho, co jsem viděl, se málem posadil na zadek.
Ve dveřích do pokoje stála Alena v nádherné volné světlounce růžové hedvábné blůzce po stehna, pod niž prosvítala temně fialová podprsenka. Bylo možno tušit i kalhotky stejné barvy.
Tentokrát bez punčošek, zato v nádherných zlatých bohatě zdobených pantoflíčkách, z nichž koukaly nehty nalakované stejnou červenou, jako ty na rukou. Pečlivě nalíčená, umyté vyčesané vlasy, velké náušnice. Dala si záležet.
"Tak vítej u mě doma, Patriku," pozdravila mě s úsměvem, "líbí se ti tady?" zeptala se tónem jasně se tázajícím "líbím se ti?"
"Je to tu nádherné... teda vy jste nádherná... nemám slov..." odpovídám po pravdě.
"To jsem ráda. Pojď ke mně."
Velmi ochotně jsem se přiblížil.
Sjela mi levačkou na zadek a pravačkou hladila monstrózní bouli mezi mýma nohama.
"Tak jsi to pro mě udělal," povídá sladce, "zase."
"Ano. Pro vás moc rád."
Dívali jsme se do oči. Vdechoval jsem její parfém. Mlčeli jsme. Chvíli mě hladila po zadku i po předku, pak najednou poodstoupila a řekla prostě:
"Pojď za mnou do pokoje a svlíkni se."
Poslechl jsem a za minutu už před ní stál v pokoji nahý, kromě punčošky na penisu a varlatech. Ona mě obcházela a prohlížela si mě, jako bych byl nějaké zboží ve výloze.
"Není to tak špatný," zhodnotila nakonec, chytla mě za varlata a sevřela je, "tvůj macek se mi docela líbí. Možná by mi i vyhovoval."
Mluvila o mě a mém penisu jako o nějaké věci, kterou si chystá pořídit. Uvědomil jsem si, že se chová hodně podobně, jako když si včera vybírala kabáty. Jenže mně se takové zacházení bohužel líbilo. Prozradil to můj úd, do něhož se začala zase hrnout krev.
"Máš trochu břicho."
"Ano, to bych ale mohl..."
"Na tom bys musel zapracovat," vstoupila mi do řeči a pokračovala, "taky mám radši pevnější hruď a ramena. To se dá změnit správným cvičením. Ale tvůj zadek se mi líbí," řekla a pleskla mě přes něj, "takovej zadek už něco vydrží, ne?"
"Snad ano," odpověděl jsem a raději si nepředstavoval, co myslí.
Znovu si stoupla přede mě.
"Kdys měl naposledy sex? Vypadáš jak kdybys to neměl půl roku. Všimla jsem si toho už v obchodě a celou dobu se chováš jak nadrženej králik."
"No já jsem klasický styk neměl už přes rok. Nikoho nemám. A tak jsem odkázanej s prominutím na svojí ruku."
"To se mi nelíbí. Nesnášim u chlapů masturbaci. Připadá mi to nechutný, nemužný, prasácký. Proměňuje je to v sebestředný prasata."
"Ano, já si to právě myslím taky a tak se snažím to dělat co nejmíň."
"To máš pochvalu. A jak často si to děláš? Kdy sis to udělal naposledy?"
Paradoxně jsem se i ve své situaci, stojící před ní skoro nahý, zastyděl.
"Musím odpovídat?"
Jen kývla hlavou.
"Ehmm... No já se snažím to nedělat. Ale jak jsem sám, tak je to těžký, když mě nikdo nehlídá. Teď někdy to budou tři týdny."
"Tři týdny! Tak teď už to chápu. Chudáčku, to musíš bejt strašně nadrženej," zeptala se, soucitně a svůdně zároveň a začala mě něžně hladit mezi nohama. Její ústa se přiblížila k mým na deset centimetrů.
"Řekni mi, jak moc bys to chtěl?" steklo ji ze rtů hebce.
"Moc..."
Do podvázaného penisu se mi snaží prodrat krev, při mé situaci mi stačí tak málo, aby mě touha naprosto ovládla.
"Moc? Jenom moc?"
"Moc... Strašně moc..."
Začala mi nehtem druhé ruky jezdit po rtech. Usmívala se, dráždila mě.
"Strašně moc? Tak moc, že se přestáváš ovládat?"
"Asi ano..."
Přiblížila svoje ústa k mým.
"Myslel jsi na mě? Těšil ses na mě?"
"Ano, nemohl jsem se dočkat."
"A vydržel jsi kvuli mě?"
"Ano."
"Jenom kvuli mě?"
"Ano."
Zavrněla jako kočka a začala mě zase líbat. Pomaleji a něžněji, než včera, ale i tak jsem myslel, že mi praskne. Podvázaná varlata se mi sevřela bolestí, znásobovanou mačkáním jejích drobných prstů, zatímco ústa lačně hltala její sladké polibky.
Za chvíli odtáhla obličej, jako by se zarazila.
"Bolí tě to tam dole?"
"Trochu..." přitakal jsem polopravdivě.
Vteřinu se mi soustředěně dívala do očí a pak mě začala líbat mnohem vášnivěji a její ručka začala moje kuličky mačkat mnohem tvrději. Občas do nich zaryla ostrým nehtem a to pak bylo dokonalé peklo na nebi - královnin rádce mezi nohama, který to všechno spískal, úpěl zaslouženým utrpením, zatímco zbytek mého těla se třásl slastí a touhou.
Několik minut mě takhle uváděla do varu. Opravdu věděla, jak to udělat a svých schopností využívala naplno.
Netrvalo dlouho a měl jsem pocit, že víc nevydržím. Prosím, ať mi to udělá, jinak namouduši zešílím! Byl jsem vyřízený, nedokázal jsem snést víc. Nekonečné dráždění až na krajíček mě zlomilo. Málem jsem se rozvzlykal.
"Prosímvás," kníkl jsem, "prosím, udělejte mi to, já už to nevydržím."
"Ještě..." špitla mi jenom do ucha a pokračovala v tom, co dělala. Vydržel jsem jen několik dalších vteřin.
"Prosím, já už nemůžu, opravdu, prosím," zoufale prosím s pláčem skoro na krajíčku.
"Pšššššštttt..." zašeptala mi chlácholivě do ucha a její pšššt na mě téměř magicky uklidnilo, "vydržíš to".
Trochu jsem se uvolnil, jenže ona za chvíli zase obnovila líbání a mačkání kuliček, přičemž mě druhou rukou zezadu svírala krk. Byl jsem dokonale zajat její smyslnou touhou, nemohl jsem odejít ani vyvrcholit, mohl jsem se jen bezmocně topit ve slasti jak vosa v limonádě.
A zoufalství opět rychle dostoupilo vrcholu a já jsem začal zase škemrat o vyvrcholení.
Nepovolila. Zase zašeptala svoje "pšššštttt", trochu mě uklidnila a po chvíli začala nanovo.
Byla si sebou tak jistá, že si klidně troufla ignorovat moje prosby a vzlyky a hrát si se mnou jen podle své chuti. Kochala se mým utrpením, po každém dalším "pšššttt" byly její pohyby odvážnější a agresivnější. Asi napopáté vzala moje ruce a položila si je na prsa. Skrze hedvábí a podprsenku jsem je sice bezprostředně necítil, ale úplně automaticky jsem je mírně stiskl a začal mnout. Tedy... mnul jsem jen hedvábí župánku a košíčky podprsenky pod ním. Ke sladkým vrcholkům, které skrývaly, jsem se ani nedostal. I to ale stačilo, aby se má touha stala téměř nesnesitelnou.
"Prosím, Aleno, udělejte mi to," vzlykám a stále pomačkávám její ňadra.
"Ne. Pokračuj. Líbí se ti moje prsa?"
"Ano."
"Ano? Jsou krásná?"
"Jsou nádherná."
"Zopakuj to."
"Máte nádherná prsa."
"Ještě."
"Máte nádherná prsa."
"Chtěl bys je vidět? Chtěl bys sahat přímo na ně?"
"Ano."
"Chtěl bys zajet pod podprsenku a hladit je?"
Že bych přeci jen dostal šanci, v níž už jsem ani nedoufal?
"Ano, ano!"
"Moc?"
"Ano, strašně moc! Prosím nechte..."
Ani mě nenechala domluvit a nemilosrdně mě utnula.
"Ne, miláčku. Zatím sis nic takovýho nezasloužil. Tohle je pro tebe až až."
Mé ruce se bezděčně zastavily. Ach jo, proč mě tak strašně trápí a ponižuje?
I Alena se zastavila, přestala mě líbat a místo toho mě napomenula:
"Pokračuj, dělej! Nebo se ti to nelíbí?"
Uvědomil jsem si svou nevděčnost a rychle se vrátil k hlazení a mačkání ňader skrz hedvábí a košíčky podprsenky.
Alena se o mě přestala starat, nechala si pečovat o svá prsa a užívala si jen své vlastní potěšení. Začínala přerývaně dýchat. Měl jsem na krajíčku, ale nedovolil jsem si přestat a tak jsem polykal štkaní a laskal její ňadra skrze tlustou vrstvu jemné tkaniny. Zavřela oči, mírně vzdychala a koupala se v rozkoši bez jakýchkoliv ohledů na mé trápení. Tedy aspoň mi to tak pár dlouhých minut připadalo, protože po nich otevřela oči a zeptala se.
"Tak ty bys chtěl vyvrcholit?"
Pokládat takovou otázku v tuto chvíli mi připadalo skoro výsměšné. Ale mě to už bylo jedno.
"Ano. Strašně."
Poodstoupila.
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Tak dobře. Budu hodná. Můžeš se tady přede mnou udělat. Ale budeš se přitom na mě dívat a opakovat moje jméno. Pořád dokola. Ať vídím, že se ti opravdu líbím a že jsi mi vděčný."
Posadila se přede mnou do křesílka, pohodlně nohu přes nohu, natáhla se s rukama za hlavou, usmála se a popohnala mě:
"No tak, bude to?"

--



Už jsem byl za dnešek ponížený tolik, že mi tenhle požadavek ani nepřipadal tak hrozný. Sáhl jsem si na penis a řekl poprvé "Alena". Jen pokývla hlavou, abych pokračoval. "Alena," opakoval jsem začal pomalu hýbat kůží v prostoru pod žaludem. Nebylo to vůbec snadné, šlo totiž o jediný kousek volného místa, nesevřený punčoškou. "Alena". Byl jsem nadržený jak králík a myslel jsem, že budu hned hotový, ale ouha! Vůbec to nešlo, či spíše to šlo hrozně špatně. Když jsem kůžičkou hýbal málo, cítil jen takové lehké náznaky slasti, naprosto nedostačující k orgasmu, když jsem zatáhl víc, veškerou rozkoš přehlušila štiplavá bolest sevřené kůže. Opakuji dokola "Alena, Alena, Alena, Alena" a zkouším všechno možné, tahat, tlačit celým tím svázaným monstrem, mačkat, kroutit, ale všechno má stejný výsledek: příjemné náznaky slasti, ale vždycky, když myslím, že už bych se mohl blížit k vrcholu, proud rozkoše se najednou přeruší a zmizí. Prostě to nejde!
Pozorovala moje snažení s nepokrytě pobaveným výrazem.
"Chudáčku, tobě to nejde? Jak je to možný, vždyť jsi říkal, že už nevydržíš! Tolik jsi mě přemlouval, prosil a teď se neuděláš?"
Celý se třesu. Ona se jen usmívá.
"Aha, tak ty moje punčošky ti brání vystříknout. To je pěkný, ne? Tys je tolik chtěl a tolik tě vzrušovaly a nakonec ti nedovolej se udělat. To jsou potvůrky, co?"
Oči jí úplně září.
"To mě baví, tě takhle trápit! A že se necháš a pořád doufáš, že ti pomůžu. Protože já jediná ti dneska můžu udělat dobře. Viď, že doufáš, že ti dneska nakonec ulevím, žejo?"
Kývu hlavou.
"Já jsem ale hrozná potvora, víš drahoušku? A navíc, jak ti mám věřit, když sis to přede mnou ani neudělal? Podle mě to zas tolik nepotřebuješ a jenom se neumíš ovládat. Přitom já jsem ještě nebyla, uvědomuješ si to? Nebo myslíš jenom na sebe? Myslela jsem, že jsi džentlmen, ale zatím ses tady ode mě nechal obšťastňovat a myslel jenom na svý vyvrcholení. Takhle se přeci džentlmen nechová, co myslíš?"
"To asi ne."
"Ale ty jsi džentlmen, nebo ne? A džentlmen se v první řadě stará o spokojenost svojí paní. Džentlmen by to nikdy nepustil dřív než jeho paní, je to tak?"
"Je," kníknu.
"No vidíš. A ty jsi džentlmen. Nikdo jinej by mi přeci takhle nekoupil takovej hezkej kabátek a boty. Takže jsi džentlmen, který dává dámě vždycky přednost?"
"Ano."
"A nechceš se udělat dřív, než já?"
"Ne."
"Opravdu ne?"
"Ne."
"Tak to řekni za sebe. Řekni: nepustím to, dokud Alena nedovolí."
"Nepustím to, dokud Alena nedovolí."
"Ještě."
"Nepustím to, dokud Alena nedovolí."
"Ještě."
"Nepustím to, dokud Alena nedovolí."
"Ještě."
Musel jsem to opakovat snad dvacetkrát, zatímco Alenino vzrušení postupně rostlo. Během mého opakování sjela rukou do rozkroku a začala si tam přejíždět prsty.
"Pokračuj, opakuj to, ale snaž se při tom zase udělat."
Opakoval jsem svou mantru a pokoušel se vyvrcholit - samozřejmě neúspěšně. Alena se na mě dívala a už se zcela nepokrytě uspokojovala prsty. Tušil jsem, jak to dopadne. Chvíli náš nerovný závod pokračoval, než Alena došla sladkého cíle.
"Aaa - aaa - aááááách - ááááách!" vylétlo z ní a záhy se přelilo v doznívání "ach ach ach" a měnilo se ve zpomalující se výdechy. V křesílku napůl ležela, zavřené oči.
Já jsem do toho stále pokračoval ve svých pokusech, protože pohled na masturbující a vrcholící krásnou ženu a mírné impulsy z penisu mi přeci jen prinášely nemalé potěšení.
Alena tiše polosedí pololeží stále se zavřenýma očima, oddychuje a já do toho jako pomatený tiše recituji "nepustím to, dokud Alena nedovolí," a mačkám a kroutím své podvázané ústrojí.
"Pšššt, neruš mě!" přeruší mě konečně.
Přestávám, mlčím a čekám. Po chvíli otevírá oči.
"To se ti povedlo. Po dlouhý době jsem měla fakt pěknej orgasmus. Můžeš na sebe bejt hrdej."
Jsem na sebe hrdý, ačkoliv moje utrpení to nijak neumenšuje.


--



"Pojď blíž," ukazuje na místo před sebe, "ať na tebe dosáhnu. A klekni si. Tááák, ano," usměje se, když se poodvolím. Když klečím, máme hlavy téměř stejně vysoko. Zase mě pohladila hřbetem ruky a pak mi přejížděla dlaní i hřbetem ruky po obličeji. Nedovolil jsem si jí políbit, ale přesto jsem se její dlaně něžně dotkl rty a instinktivně se jimi snažil následovat pohyby její dlaně. Chvíli mě takhle hladila a jak jsem naháněl její dlaň ústy, usmívala se.
"Víš, že kdybych tě teď nechala vystříknout, tak celá naše zábava skončí?"
Kývu hlavou a přitom se snažím neztratit kontakt s její dlaní.
"Vysříknul bys a hned bys o mě ztratil zájem. Já to znám. A to bych tě pak musela hned vyhodit, protože sobecký chlap nemá v mém domě co dělat. To bys asi nechtěl, ne? Nebo bys chtěl, abych tě poslala domu?"
"Ne," sotva špitnu a zavrtím hlavou.
"Chtěl bys, aby naše zábava skončila?"
"Ne!"
"No vidíš. To by byla škoda, že? Ale ještě nevím, jestli ti mám věřit. Měl bys mě hezky poprosit."
Trochu nevím, jak začít: "Prosím, mohla byste..."
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus," přeruší mě přísně a ostře.
Tím mě vylekala, ale přesto rozpačitě a poslušně opakuji:
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus"
"Opakuj to a dívej se mi do očí!"
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus."
"Ještě. A hezky se do toho polož. Chci vidět, že to myslíš vážně."
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus."
"Ještě. Zaškemrej, nestyď se, něco po paničce chceš, tak se přece musíš snažit!" vybídla mě ostře a zmáčkla nohou v pantoflíčku moje kulky.
Zoufalství jsem ani předstírat nemusel. Já, šikovný a úspěšný muž, tady klečím na kolenou před cizí paní a poníženě škemrám, aby mi zakázala orgasmus! Kam jsem se to dostal? Kam mě to můj trpitel dovedl?
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus."
Odtáhla nohu a vážně se na mě podívala.
"Víš, že když mě neuprosíš, tak tě vyhodím a už mě nikdy neuvidíš?"
To mě opravdu vylekalo.
"To ne, to ne!" vyjekl jsem zděšeně a naléhavě, zoufale pokračoval: "prosím, Aleno, zakažte mi to! Prosím, prosím!" skláním hlavu k jejímu klínu a huhlám do něj "Prosím, Aleno..."
"To je ono, chci slyšet, jak jsi zoufalej! Ano... Pokračuj, dokud ti neřeknu!" poručila mi, pravou rukou si zase sjela do klína a levou mi od něj odtlačila obličej. Hrozně jsem chtěl blíž, ale její pevná ruka mě nemilosrdně odmítala. Současně jsem ale cítil, jak mi špičkou pantoflíčku mačká kulky a dloubá do nich.
Vzrušena mým ponížením se Alena uspokojovala vášnivěji, než poprvé. Já jsem jí sloužil jen jako erotická pomůcka. Už bylo naprosto jasné, že právě moje ponížení je tím správným sexuálním stimulem, který jí tolik chyběl.
"Prosím", žadoním stále dokola do její dlaně, kterou zoufale líbám a skrz prsty zblízka sleduji, jak si jezdí ve své lasturce. Je tak blízko a přitom tak nedosažitelná! Zblízka slyším její přerývané vzdechy, vidím, jak se její tělo svírá slastí a sám přitom žebrám, aby mi jakoukoliv slast odepřela.
"Škemrej... škemrej..." vydechne jako ze sna. Blíží se její chvíle.
"Prosím, Aleno, zakažte mi orgasmus, prosím."
Cpe mi ruku do pusy, škrábe mě tam nehty a vzrušeně vzdychá: "Ještě, ještě... škemrej, dělej!"
"Plofím, Aeno, hakašte mi ougahmuh, plofím, plofím, plofím!"
"Ne, ne, nesmíš! Nesmíš! Nesmíš... aaa aaa aaaaa, nesmíš, nesm...aáááááách! Ach áááááááách ááááách ach ach ach ch ch ch ch..." křičí a pumpuje mi rukou v puse, dokud nepřijde její úleva. Posléze se zavřenýma očima zhluboka vydechuje, nejprve prudce a přerývaně, poté se pomalu uklidňuje. Tentokrát už vím, že mám být zticha a čekat až je otevře. Trvá to nejméně minutu.
Výraz jejích úst je o tolik spokojenější, než když jsem jí poprvé viděl v autobusu!
Usmivá se, otevírá oči. Vypadá téměř šťastná!
"Víš, jak dlouho jsem neměla dva orgasmy za sebou? Několik let. Mám pocit, jako kdybych se teď probudila ze sna."
Mám radost, cítím zvláštní pocit hrdosti nad tím, že jí napomohl k takhle mimořádnému uspokojení, dokonce přes to, že můj nešťastný úd pulsuje úpěnlivou, bolavou touhou, varlata mě bolí a natažená kůžička na nich pálí jak čert. Ale co na něm záleží! Uspokojil jsem bohyni! Který smrtelník to o sobě může říct? Ve vesmíru má být rovnováha a moje utrpení je jen spravedlivou kompenzací za výsadu, kterou mi právě dopřála. Bohyně mě poctila nejen svým orgasmem, ale dokonce i svolením, abych jí k němu já, ubohý smrtelník přispěl! Směl jsem být účasten její nejintimnější chvíle! Zaplavuje mě pocit šílené touhy a vděku. Že by tohle byla ta odměna, o které mluvila včera?
Sundavá mi nožku z rozkroku, otírá si svou oslintanou dlaň o mou tvář a zase mě začíná něžně hladit. Dívá se mi soustředěně do očí a já v nich vidím takové porozumění a souznění, jaké jsem nikdy v životě necítil.


--



"Jsem moc sobecká? Jsem na tebe ošklivá?"
Nepatrně vrtím hlavou a ona mi zajíždí rukou do vlasů.
"Ty nechápeš, co se ve mně děje... Musíš to vydržet. Musíš pro mě trpět. Musím vidět, že jsi pro mě ochotný trpět. Že to pro mě uděláš. Necháš se ode mě trápit a přitom mě budeš milovat. Chci vidět, že mě miluješ do krajnosti, že ti nezáleží na ničem jiném, než abych byla šťastná. Rozumíš? Tvoje bolest je moje štěstí. Nikdy předtím jsem nic takovýho nezažila. Tys to ve mně probudil a já chci, aby to s tebou pokračovalo. Vybíjet si na tobě zlost, hmmm... dívat se ti do očí... a vidět v nich ten oddaný výraz, jaký tam máš teď."
Dlouze se mi dívá do očí a pokračuje:
"Vlastně chci ještě něco. Chci na tobě vidět, jak moc trpíš a jak moc tě trápím... že jsi kvuli mě celý rozbolavělý a zoufalý, ale stejně ode mě neodejdeš, protože mně zbožňuješ. Nic ti mě nenahradí. Už teď jsi můj, uvědomuješ si to? A já toho budu využívat. Budu zneužívat tu tvou oddanost a ochotu a svou moc nad tebou. Naučím tě věci, které by ses nikde jinde nenaučil. Budeš mě prosit, abych přestala, ale přitom si budeš uvnitř přát, abych pokračovala. Se mnou se poznáš tak, jako s nikým jiným. Naučím tě překonávat hranice, co v sobě máš. Zjistíš, že když mi sloužíš a když mě miluješ, tak vlastně žádné hranice nemáš. Tohle chci."
Podsunula nožku pod můj rozkrok, nárt přitlačila zespoda k mému ústrojí, naklonila se ke mně a téměř šeptala:
"A tohle udělám, protože takovýho miláčka, jako jsi ty, bych už nikdy nemusela potkat. Budu tvá zlá královna a ty budeš můj hodný princ."
Zírám na ní a chce se mi současně utéct, děkovat i brečet. Nevím, co dělat. Mám strach a přitom jsem šťastný. Bojím se, přitom strašně toužím.
Oba mlčíme a díváme se jeden druhému do očí.
A ona jako obvykle přečetla moje myšlenky. Zvedla druhou nohu, přitiskla mi ji na hruď a odtlačila ji dozadu. Pak mi začala pantoflíčkem přejíždět po tvářích a zeptala se:
"Chceš, abych se stala tvou zlou královnou? Chceš se stát mým poddaným?"
Váhám... Nevím pořádně, co si představuje pod pojmem "poddaný" a trochu se ho bojím... Je to tak zvláštní, najednou fyzicky cítit její nohy a pantoflíček u svého nosu, být roztoužený k zbláznění a přitom vidět, že není úplně čistý a je už trochu ochozený, že všechno nebude tak barvotiskově dokonalé, jak jsem si to vysnil... Přece jen, jedna věc jsou erotické fantazie a druhá reálný žívot! Přemýšlím a v mých úvahách se objevuje strach.
Najednou se její tvář zakaboní, nohu odtáhne a ruka, která mě ještě před chvílí hladila, mi vlepí facku. Lehkou, ale facku!
"No tak! Ty nerozumíš na co se ptám?!"


--



Jsem v šoku, ale cítím se i provinile a vzhlížím do jejích očí.
"Rozumím, ale nedokážu se rozhodnout..."
Oběma rukama mi chytne uši, zvrátí mi hlavu, aby na mě viděla.
"Nedokážeš? Tak já ti pomůžu!" sykne a vlepí mi další facku.
Nezmůžu se na nic jiného, než jí zírat do očí, ale ten dole se tentokrát chová jako opravdový zrádce. Místo pudu sebezáchovy spolupracuje s Ní, místo, aby splaskl, tak se mým tělem z místa mezi nohama šíří pálivá a bolestivá touha. A Alena se také dostává do ráže, je sebevědomá a agresivní, rychle mluví a rychle dýchá.
"Vidíš? Klidně se necháš fackovat a ani necekneš. Můžeš odejít, můžeš se třeba zvednout a taky mi vrazit facku. Uděláš to?"
Jsem jak ve snu. "Ne."
"Ne? A proč ne?"
"Nevím..."
"Já vím!" odsekne a začne mi nožkou znovu šlapat na kuličky.
"Vidíš to? Necháš si dupat po koulích, sám sis je podvázal, necháš se fackovat a zneužívat. Sám ses k tomu dokonce nabídl. Chápeš? Kdybys to nechtěl, tak jsi už dávno odešel. Chceš odejít?"
"Ne..."
"Já vím, proto se ptám. Vím, že neodejdeš. Mohl jsi odejít v obchodu. Mohl jsi odejít ve vinárně. Mohl jsi odejít u domu. Mohl jsi dneska nepřijít. Nemusel jsi dokonce přijít ani k obchodu. A stejně jsi pořád tady i přes to, co ti dělám. Ty jsi už dávno rozhodnutý, jenom o tom ještě nevíš. A já jsem ještě tak hodná, že ti dávám na výběr."
Má pravdu. Ale já stále váhám. Vždyť je to zásadní změna mého života!
Ale vzrušená Alena je úplně jiná Alena, než normální Alena.
"Na co čekáš?", štěkne mi zblízka do obličeje, "Myslíš, tady budu čekat do vánoc? Nestojím ti ani za odpověď?"
Vůbec nechápu proč, ale právě teď po ní začínám strašně toužit, šíleně zoufale prahnout.
"Odpusťe mi..."
Přiletěla další facka.
"Co ti mám odpouštět?!" přiblíží se k mému obličeji na tři centimetry a syčí mi do tváře:
"Já chci, abys mě miloval, rozumíš? Rozumíš, co to znamená?!"
Můj penis je jak kámen a mé srdce hoří strachem a nekonečnou touhou. Ale nedokážu se přimět k reakci, což ji ještě víc rozčílí. Sřídá facky dlaní a hřbetem a přitom slabikuje: "Mi-lo-val! Opakuj! Mi-lo-val!"
Opakuji a každou slabiku ve slově miloval dostávám facku, buď hřbetem nebo dlaní její ruky. Nejsou to nijak brutální facky, zato je jich hodně.
"Mi-lo-val! Opakuj! Mi-lo-val!"
Ona je šílená, napadá mě, ale já to chci, chci všechno, co udělá, chci všechno, všechno, všechno!
"Mi-lo-val!" křičím spolu s ní několikrát po sobě a po každé slabice od ní dostanu facku.
"A teď řekni: miluju Alenu!"
"Miluju Alenu!"
"Pomaleji!"
Tuším, co bude následovat.
"Mi-" facka "lu-" facka "ju-" facka "A-" facka "le-" facka "nu!" facka.
"Ještě!" poroučí mi.
Opakuji svoje význání lásky prokládané jejími fackami a ona zase začíná vypadat vzrušeně.
"To je ono!" křičí.
"Už tomu začínáš rozumět?! Už rozumíš, co znamená milovat Alenu?"
Začínám rozumět, ale asi ne dost rychle, protože mi levačkou chytí ucho a zblízka mi do obličeje předříkává: "Mi-lu-ju A-le-nu!" přičemž pravačkou mi po každé slabice jednu vlepí.
"Opakuj sám!"
Dívám se jí do očí a dychtivě opakuji svoje vyznání pořád dokola, po každé slabice dostávám facku a paradoxně cítím, jak ve mně prudce roste touha. Můj ty Bože, já se začínám opravdu zamilovavát. Vypadávám z tempa a špitám:
"Miluju vás, miluju vás..."
"Jak zní tvoje odpověď?" přerušuje se mě ostře a téměř hned dodává: "Neslyším! Jak zní?!!"
Neodpovídám, ale vím, že vlastně nemám na výběr.
"Přistupuju na to."
"Jak přistupuju na to?! Snad poprosíš, ne?"
Alena se dostala do ráže. Chápu, že snažit se jí teď vzdorovat bylo jako brzdit vlak vlastním tělem, a proto volím co nejpokornější odpověď.
"Paní Aleno, děkuji vám za úžasnou a velkorysou nabídku, kterou jste mi předložila. Vím, že si jí nezasloužím a nejsem jí hoden, ale přesto, pokud mi to dovolíte, bych vás poprosil, jestli byste mi dovolila ji přijmout."
"Nevím," odpovídá Alena, "nejsem si jistá, jestli to myslíš vážně. Chtěla bych vidět, že opravdu prosíš a škemráš, aby ses mohl stát mým sluhou."
Už jsem nevydržel. Na kolenou už jsem byl, tak jsem sklonil hřbet a poníženě prosil.
"Prosím, paní Aleno. Jsem úplně bezvýznamný muž a vy jste jako hvězda na nebi a já prosím, opravdu prosím, abyste se stala mou královnou, dovolila mi vám sloužit, existovat pro vaše uskopojení. Chci se stát vaším poddaným. Prosím."
"To se mi líbí víc. Opakuj to. Chci to slyšet ještě jednou."
Zatímco to opakuji, její ruka opět sjíží do rozkroku a laská se tam.
"Opakuj to."
Sice nevím, proč chce, abych všechno opakoval, ale samozřejmě se podvoluji a poslušně co nejpřesněji opakuji.
"Ještě. Řekla jsem ti, abys přestal?"
A tak znovu opakuji. Asi při třetím čtvrtém opakování se u ní opět dostavuje orgasmus, tentokrát krátký, rychlý a intenzivní. Po něm opět chvíli odpočívá, jako ze sna šeptá:
"Princi můj..."
Když se probere, zachraptí:
"Už jsi můj."
"Já vím."
"Budeš mě milovat."
"Ano."
"Budeš mi sloužit."
"Ano."
"Budeš se učit, jak mi dělat dobře."
"Ano."
"Budeš mě poslouchat."
"Ano."
"Budeš pro mě trpět."
"Ano..."
Natáhla prsty ulepené od poševního sekretu k mým ústům:
"Lízej. To je tvoje odměna."
Ochotně jako pejsek a přeci pomalu a důkladně jsem její prsty olízal. Když jsem skončil, zvedl jsem hlavu, viděl, jak se šťastně usmívá a všiml si, že celá ještě zkrásněla. Vypadala snad o 10 let mladší. Znovu mě začala hladit po vlasech.
"Děkuju ti. Jsi skvělej. Opravdu."
Ještě chvíli mě hladila, pak ruku odtáhla. Do jejího hlasu, ještě před chvílí něžného a důvěrného, se přidal tón svůdné manipulace:
"A teď mi uděláš kafíčko, ano? Míň vody. Kávovar je v kuchyni."

3

Re: Královnin rádce

--- Konec ---

4

Re: Královnin rádce

Perfektní sloh, styl... Nádhera...!!! Díky!

5

Re: Královnin rádce

Ano, skutečně hodně povedené!

6

Re: Královnin rádce

Ještě nejsem ani v půlce ale je to super. Velmi dobře napsané. Čtu hodně povídek, ale toto je psaný jak kniha.

7

Re: Královnin rádce

Tohle opravdu hezky napsané wink

8

Re: Královnin rádce

Opravdu skvěle napsáno.
Ale takhle to nemůže skončit, přimlouvám se za pokračování.

9

Re: Královnin rádce

Nemám slov, jak vyjádřit potěšení ze čtení.... Jedním slovem - nádherný

10

Re: Královnin rádce

Jedna z nejhezčích, co jse kdy četl

11

Re: Královnin rádce

Vynikajúce! Máš skúsenosť s takou kráľovnou? :-)

12

Re: Královnin rádce

Naprosto exceletní a extrémně vzrušující!
Jen by mě zajímalo, zda se líbilo i Ženám, jestli to na ně rovněž tak silně působí - zatím nevidím žádnou reakci. Ptám se proto, že to chci ukázat také své Paní a nechci něco pokazit.

13

Re: Královnin rádce

Je to opravdu nádherná povídka, skvostná a i přes lehkou erotiku, tak velmi poutavě popsaná hra, která mě naprosto pohltila a jako dominantní ženě se mi to velice líbilo.
Děkuji a chci pokračování...

14

Re: Královnin rádce

Moc všem děkuji za reakce, které mě samozřejmě velmi potěšily :-)

Xena, george35: pokusím se napsat pokračování, nápady by byly, ale času je málo. Nezdá se to, ale tuto povídku jsem psal a upravoval několik týdnů, takže pokračování určitě nebude dřív...

Jakubko: je to v sekci povídky, no :-) Nicméně ten "tok energie" mezi milovanou a uctívanou ženou a jejím oddaným ctitelem jsem zažil a je to užasné. Láska, oddanost, poslušnost, důvěra... To, co se odehrává mezi lidskými dušemi...

15

Re: Královnin rádce

To s tým časom poznám, môže sa do toho primotať aj nedostatok chuti písať. :-) no každopádne len tak ďalej, fakt vynikajúco napísané.

16

Re: Královnin rádce

Tak jo, začal jsem psát pokračování :-)

17

Re: Královnin rádce

Jak tak pisu, tak mi to vychazi ne jen na jedno, ale spis na 2 pokracovani...
Tak snad vas to bude bavit :-)

18

Re: Královnin rádce

Krásně napsané, dlouho jsem nečetl něco tak poutaveho......