I.Byl všední den a všední odpoledne. Seděl jsem u počítače a snažil se pracovat, ale spíš než na práci jsem myslel na to, jak moc bych se chtěl vystříkat. Přesně to jsem i napsal své Paní, ale vlastně jsem ani nepočítal s tím, že bych povolení dostal. Spíš mi jen nedalo se nezeptat… Zpráva několik minut zůstávala nepřečtená a já stejně dokončil své obvyklé kolečko přes různé weby, na které chodívám prokrastinovat, tak jsem se vrátil k práci.
Uplynulo pár desítek minut a já zrovna dokončoval jeden úkol a už si po sobě jen kontroloval chyby, když mi přišla zpráva od Paní: „Jsi doma? Máš teď dvě hodiny čas?“. Zaradoval jsem se. „Tak přece dostanu povolení!“ pomyslel jsem si v duchu a do kladného odpovídání na obě položené otázky jsem se pustil s takovou vervou, až jsem samou horlivostí klávesy mačkal neobvyklou silou a rychlostí a musel si opravovat několik překlepů.
„Tak dobře, přihlásím tě, hledají pokusného králíčka. Vyraž na kliniku, budou tam na tebe čekat.“
Došel jsem k dobře známým dveřím a zaklepal. Dlouho se nic nedělo, ale slyšel jsem uvnitř nějaký pohyb, tak jsem zaklepal ještě jednou a hlasitěji. Dveře se prudce otevřely a já spatřil mně neznámou tvář. „Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se mě ona mladá slečna. „Dobrý den, chtěl bych poprosit o vydojení,“ odvětil jsem nazpátek. „Vydojení? To nepřipadá v úvahu. Dnes nedojíme,“ odsekla mi nazpátek poněkud naštvaně. „Ale mně sem poslala moje Paní,“ nenechal jsem se odbýt. „Tak to vás sem poslala špatně. Máte to tady na dveřích. Dnes žádné dojení, až po půlnoci tu bude mít službu…“ nedořekla větu, odhlédla pryč a očividně hledala jméno v nějakém rozpisu. „Mně Paní říkala, že hledáte nějakého pokusného králíčka,“ vysoukal jsem ze sebe nejistě a začínal jsem si klást otázku, zda se nejedná o nějaký pozdní apríl. „Á! Ale to je v sálu dole v přízemí, dveře č. 1,“ řekla o poznání vlídnějším tónem. „Dveře č. 1?“ zeptal jsem se pro jistotu znovu a vůbec jsem nechápal, o co jde, protože za jinými než těmito dveřmi jsem nikdy nebyl. „Ano,“ odkývla. Začal jsem se otáčet a vyšlapovat vpřed, když v tom mě ale zastavila: „Moment, počkejte ještě vteřinku, asi budete stejně potřebovat odemknout. Dejte mi vaši kartu uzamčence“.
Vytáhl jsem kartu z kapsy a předal ji do rukou této slečny. Nebyl to pro mě úplně obvyklý úkon, většinou si mě totiž Paní pamatovaly, a nebo stačilo říct jméno. Nové Paní, tak jako v tomto případě, jsem tu moc často nepotkával. Bylo štěstí, že jsem kartu vůbec měl u sebe… „Pojďte dovnitř,“ řekla poté, co si kartu zběžně prohlédla.
Sama si sedla k počítači a pokynula mi, abych se posadil. Ani toto pro mě nebyl úplně obvyklý úkon, protože obvykle jsem pokračoval rovnou na lůžko, kde probíhalo dojení. Ordinace byla zařízena jednoduše. Přímo naproti dveřím se nacházely prostorné stoly ve tvaru do písmene L. Monitor počítače byl umístěn tak, že Paní seděla čelně ke dveřím. Před jejím stolem byla židle pro hosty a nějaký stroj, jehož přesný význam mi zůstával utajen, ale o němž jsem slyšel hrůzné věci. Po mojí levé straně se nacházela stěna s opravdu mnoha klíčky, ale i nábytkové stěny s různými šuplíčky, přerušené dveřmi do vedlejší místnosti. Za mnou, těsně nalevo na zdi za dveřmi, se nacházelo umyvadlo. A napravo ode dveří, pár kroků od stolů, kde jsme seděli, se nacházelo lůžko, kde jsem byl už tolikrát podojen… Ale dnes místnost vypadala trochu jinak a asi v ní probíhal nějaký velký úklid, protože šuplíčky a skříňky byly náhodně pootevírané, na podlaze stál pytel na odpadky a na lůžku ležely krabice, která podle mého odhadu obsahovaly dost pásů cudnosti na vynucení zákazu mužské masturbace v menší vesnici.
Slečna zadala do počítače číslo uzamčence z mojí kartičky, pečlivě se podívala do mého obličeje, pak zpátky na obrazovku, znovu na mě a ještě jednou na obrazovku. „Jak vidíte, probíhá tu úklid, takže vás odemknu tady. Stoupněte si a poodhrňte si kalhoty a spodní prádlo,“ vyzvala mě a zatímco jsem tak začal činit, poodešla pro klíček.
Stál jsem připravený s kalhotami a trenýrkami u kotníků a těšil se, až se trochu nadechnu svobody. Slečna ke mně přistoupila, navlékla si jednorázové rukavice, odemkla zámeček a opatrně jej vyjmula. „Držte si to tady,“ pokynula mi, abych klícku ještě držel na svém místě. Nechápal jsem proč, ale neprotestoval jsem. Můj zámeček odložila i s klíčem na stůl, vzala do ruky jiný zámeček, který si tam asi přichystala, když jsem se svlékal, a rychle ho začala prostrkávat skrz otvory v mé klícce. „Tak,“ začala ráznou dikcí, „počínaje tímto okamžikem jste ústavně uzamčen a vaše Paní pozbyla klíčnická práva k vašemu pásu cudnosti“. „Cože? Co? Ale to…“ začal jsem protestovat. „Uklidněte se,“ změnila tón, „vždyť to máte maximálně na dvě hodiny. Jak by vás tam dole asi odemkly, kdybych vám nevyměnila zámek za nějaký, od kterého tam mají klíč?“. Zeptal jsem se, zda o tom moje Paní ví, a postěžoval jsem si, že mě ta věta zaskočila. „Samozřejmě, že o tom ví, když vás přihlásila. My tu větu říkat musíme, takhle nás to učili ve škole. Každý uzamčený vždy musí vědět, kým je uzamčen. Momentálně by vás vaše Paní nebyla schopná odemknout, takže pro tuto chvíli efektivně není vaší klíčnicí, protože nedisponuje klíčem,“ odpovídala, zatímco uklízela můj zámeček i s klíčkem na místo, kde obvykle odpočívá jen „můj“ klíček.
S tou zmínkou o škole se mi začaly trochu spojovat věci do souvislostí, ale přesto mě svrběl jazyk a musel jsem se zeptat: „Ale normálně spravujete pro mou Paní klíč a odemykáte a dojíte mě na její výslovnou žádost. Tak co se mění tím, že dostanu jiný zámek? To by moje Paní nemohla nařídit, abych byl odemčen, i kdybych tedy zůstával v tomto zámku?“. „Ne,“ odpověděla rázně, „protože zámek, který jste teď dostal,“ pokynula směrem k mému rozkroku, „má zvláštní právní význam a o jeho odemknutí rozhoduje výhradně vrchní ústavní klíčnice nebo jí zastupující ústavní klíčnice, ale vaše Paní je soukromá osoba, která nemá ústavní roli“. Bylo absolutně nevhodné v debatě pokračovat, koneckonců, moje Paní se v právu dobře vyzná a mohl bych se zeptat jí, ale přece jsem byl zvědavý: „A nestačilo by tedy, abych dostal nějaký jiný zámek, který by neměl ten zvláštní právní význam? Potom i kdyby od něj moje Paní neměla klíč, tak by pořád mohla nařídit moje odemknutí“. „No jistě, že stačilo,“ odsekla už poměrně dost rozzlobeným hlasem, „ale mi kvůli vám nebudeme dělat výjimku a všem měnit zámky, jen abyste vydržel dvě hodiny bez možnosti být odemknut svou Paní! Nevím, jestli si to uvědomujete, jakou máte výsadu, ale většina je zamčená za mnohem přísnějších podmínek. Co jsem se dívala do počítače, tak vám dovoluje stříkat snad každý večer, což rozhodně není obvyklé, a kdyby se vás neujala a nezamkla si vás sama, tak byste byl zamčen ústavně napořád. Jeden orgasmus týdně a pokažený a to byste viděl, jak byste se naučil chovat!“.
Omluvil jsem se, že jsem ji rozlobil, dodal jsem, že se v tom vůbec nevyznám a jen jsem si chtěl doplnit znalosti a začal jsem couvat ke dveřím, což trochu zkrotilo její rozlícenou náladu, a o poznání smířlivějším hlasem řekla, že už bych měl běžet, protože „to“ za chvíli začíná a byl by problém, kdybych se dostavil pozdě. „Dveře číslo jedna!“ křikla za mnou ještě rychle, zatímco jsem spěšně zavíral dveře.
Běžel jsem chodbou, zahnul k velkému schodišti, běžel dolů, sledujíc přitom v každém patře cedulku s číslem podlaží, až konečně jsem v přízemí po jedné špatné volbě směru pochopil, že dveře č. 1 musí být na druhé straně. Změnil jsem tedy směr a spěšně mířil na opačný konec chodby, kde postával hlouček povětšinou mladých lidí, mužů i žen. Zatímco muži povětšinou postávali stranou a s nikým se nebavili, slečny podobného věku jako ta nahoře se hojně družily a povídaly si. Usykávajíc „pardon“, „omluvte mě“ a „nezlobte se“ jsem se prodral až přímo ke dveřím. Byly to velké prostorné dvojité dveře, označené velkou zřetelnou cedulkou nesoucí číslo jedna. Ulevilo se mi, že jsem to našel a asi snad včas. Ale vůbec jsem nechápal, o co má jít…
Stoupl jsem si stranou, nenápadně pokukoval po hloučkách okolo, a snažil se vydedukovat, co je smysl toho všeho. Přímo naproti mě stála drobná zrzka s výraznými brýlemi, která zarytě četla nějakou učebnici. Z názvu na obálce jsem viděl jen „Úvod do“. Úvod do čeho? Kéž by tak pohnula rukou, která zakrývala to další slovo… Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité chichotání hloučku slečen napravo. „Cože? Hej, to ne!“ smála se nějaká černovláska, která ke mně stála zády. „Jo!“ pokračovala rezolutně vyparáděná prsatá blondýnka, která zjevně vyprávěla nějakou historku, „A Kája tam pak přišla a vůbec nechápala vo co gou!“. Ani já jsem nechápal, vo co gou. Začal jsem se porozhlížet dál. Muži byli většinou dvacátníci a třicátníci a stáli tam sami, jen jeden objímal jednu slečnu kolem boku a ta ho hladila po hrudi a něco mu špitala do ucha. Pak jsem si všiml, že úplně na konci volným krokem přichází nějaký muž, který jako by tam věkově nepatřil, určitě mu bylo přes čtyřicet. Zastavil a otáčel se směrem do chodby, odkud přišel. Ozvěnou se ozývaly pravidlné rychlé kroky a štěbetání hloučku začalo pomalu utichat, jak se chodbou jako labuť nesla vyšší blonďatá dáma v bílém plášti a mířila si to směrem k nám. „To je Paní z ordinace!“ poznal jsem ji okamžitě. „Dobrý den, dobrý den, tak, půjdeme na to,“ říkala rutinně, jak procházela ke dveřím, nesouce nějaká lejstra, která si levou rukou tiskla k hrudi, zatímco v pravé ruce si pohrávala se svazkem klíčů. Zastavila těsně vedle mě a začala odemykat ony prostorné dvojité dveře, zatímco lidé na chodbě začaly zvedat batohy, které se do té doby povalovaly po zemi.
Paní otevřela dveře dokořán, ťukla do několika vypínačů, ale dovnitř nevstoupila a otočila se zpět směrem k nám se slovy: „Tak, teď vás budu postupně po jednom vyvolávat a říkat vám zasedací pořádek. Začneme dámami“. Zalistovala v papírech, které si nesla, až konečně našla ten správný a připla si jej na desky. Zahleděla se do něj a vyvolala první jméno. „Tady,“ ozvala se ta prsatá blondýnka, která tam předtím vyprávěla nějakou tu historku. Paní si udělala tužkou fajfku a slečna se odebrala dovnitř. Snažil jsem se nahlédnout za ní, ale stál jsem příliš blízko u zdi na to, abych viděl něco jiného než vnější stranu dveří, které nyní byly otevřené směrem dovnitř. Přímo u mě navíc stála Paní, přes kterou jsem si netroufl se naklánět.
Vyvolávání šlo jako po másle a jedna slečna za druhou si to mířila dovnitř. Právě zaznělo poslední jméno. Podle mého odhadu jich bylo celkem zhruba kolem dvaceti. Teď však přišla řada na mužskou polovinu osazenstva a na mě začala přicházet skličující nervozita. Naprosto vůbec jsem netušil, co mě uvnitř čeká. Ostatní přitom nepůsobili zdaleka tak zmateně jako já. Moje jméno navíc ne a ne přijít na řadu a já si pořád nebyl úplně jistý, zda tam vůbec mám co pohledávat. Chodba se rychle vyprazdňovala, až jsem na ní zůstal stát spolu s oním asi čtyřicetiletým mužem jako poslední. „Tak, to by mělo být asi teda skoro všechno,“ řekla neurčitě Paní a očima prohlížela dlouhý seznam. Začalo mě polévat horko, udělal jsem nesmělý krok směrem od zdi, kde jsem stál trochu mimo zorné pole Paní, a začal se připravovat, že se ozvu. „Ještě vlastně tady…“ všimla si Paní nějaké nesrovnalosti ve svém lejstru… A zaznělo moje jméno. Rozhlédla se důkladně okolo a všimla si, že stojím zezadu po její levé straně. „Lavice č. 4,“ řekla a hned dodala, „je to ta řada úplně vzadu“. Trochu mě uklidnilo, že dodala, kde tu lavici mám hledat, protože nikomu jinému to neřekla, z čehož jsem vyvodil, že si je vědoma, že jsem tam dnes poprvé. „Tak a teď je to opravdu všechno,“ ozvalo se ještě za mnou, následované škrábotem propisky, jak si Paní asi dělala poslední chybějící fajfku.
Vstoupil jsem dovnitř. Byla to ta nejpodivnější „posluchárna“, jakou jsem kdy spatřil. Jednalo se o poměrně rozlehlý prostor s vysokými stropy, důkladně osvětlený výraznými zářivkami. Spodní část u dveří tvořila jakési „pódium“, na kterém se nacházelo podobné lůžko jako nahoře v ordinaci. Za ním, ale ve vyšší výšce, viselo plátno, na které mířil projektor zavěšený pod stropem. Naproti mně vzadu u okna byl psací stůl se židlí a počítačem. A v prostoru nalevo odemně byly tři řady po šesti lůžkách, schodovitě uspořádanými na malých podlážkách tak, že každé vzdálenější lůžko bylo výše než lůžko umístěné blíže k pódiu.
Minul jsem první řadu u zdi, schody, prostřední řadu a dostal se ke schodům vedoucím k poslední řadě. Srdce mi bušilo obrovskou nervozitou, jak jsem stoupal po schodech, míjíce přitom páry slečen a mužů pozorně usazené na židlích, které se na podlážkách taktéž nacházely. Všiml jsem si, že slečny už všechny stihly odložit civilní šaty a obléct si bílé pláště, zatímco muži oblečení nezměnili. Minul jsem první… no, Paní tomu říkala „lavici“? U druhé jsem si všiml nepříliš výrazné číslovky 2 na podlaze, tak jsem pokračoval nahoru. 3… Zvedl jsem oči a spatřil onen zamilovaný pár, který se objímal na chodbě. I zde se objímaly. Pokračoval jsem tedy dál po schodech. A u „lavice“ číslo čtyři seděla… ta výrazná, upovídaná blondýnka z chodby. To snad ne. Hrozně jsem se styděl, byl jsem neskutečně nervózní, a být usazen vedle takto výrazné společenské osobnosti, která je asi ráda v centru pozornosti, mi to teda fakt neusnadňovalo. Na chvíli jsem se zastavil a předstíral, že si nejsem jistý, zda jsem na správném místě. No, vlastně jsem ani moc předstírat nemusel… Pořád jsem netušil, co se tam bude odehrávat. Uklidňovala mě jen moje důvěra v mou Paní a v to, že by svému králíčkovi neprovedla nic příliš ošklivého. Z dílem předstírané dezorientace mě vytrhlo její hlasité: „No, co tu tak stojíš?“. „Já… Mně Paní dole řekla, že mám číslo 4,“ řekl jsem váhavě. „No to je tady, snad vidíš, že jsi poslední a tohle je jediné volné místo,“ odvětila, poodhrnula chodidlo, které měla položené přes stehno, trochu se vytočila bokem a panovačným hlasem řekla: „Tady si sedni“, ukazujíc přitom ukazovákem se svým dlouhým, umělým, světlebarevným nehtem na židli vedle ní, dále od uličky a blíže k lůžku. Poslechl jsem a jak jsem se protahoval okolo, nasál jsem její výrazný, ale vlastně vcelku příjemný parfém. Usedl jsem si na příjemně pólstrovanou židli, ruce založil na prsou, protože jsem nevěděl, co jiného s nimi dělat, chvíli s předstíraným zájmem hleděl dolů k „pódiu“, kde se neodehrávalo nic zajímavého, protože se tam neodehrávalo naprosto nic a dokonce tam ani nikdo nebyl, takže se tam doslova nic odehrávat ani nemohlo, a když mi to po přibližně dvou nesnesitelně dlouhých vteřinách začalo být trapné, tak jsem se otočil dozadu, kde seděl nějaký kluk. Naše zraky se protnuly a on nasadil tázavý výraz, proč se na něj otáčím, což byla vskutku dobrá otázka, na kterou mi nezbylo než zareagovat rychlým otočením hlavy zpět a zintenzivněním předstíraného zájmu o dění na pódiu, kde se pořád nic nedělo a pořád tam nikdo nebyl.
„To se ani nepředstavíš?“ zeptala se mě Slečna trochu uraženě. „Pardon…“ omluvil jsem se, vykoktal ze sebe své jméno, jako bych ho snad říkal poprvé, a nejistě nabídl podání ruky. Trochu překvapeně si ji prohlédla, nevěděl jsem, zda ji to taky neurazilo, ale nakonec ji letmo stiskla. „Lucie. Máš zvláštní způsoby,“ řekla s úšklebkem, zatímco mi rukou sotva znatelně potřásla. „Kdo Tě vychovává?“ zeptala se s upřímným zájmem. „No, já mám svojí Paní,“ začal jsem odpovídat, „a sem chodím jen na odemykání,“ – bylo mi hloupé říct dojení – „když je moje Paní pryč,“ odpověděl jsem tiše a v mírném předklonu směrem k ní. „Áha, ty nejsi ústavně uzamčený. No tak to leccos vysvětluje. A to tě za to teda asi nebudu trestat. To mi stejně nedovolí. Protože správně bys měl přijít, uklonit se, pořádně uctivě se předklonit, představit se, pokleknout a až bych ti podala ruku, tak bys ji políbil, ale jestli nejsi náš, tak to možná dělat nemusíš, to nevím. Hele, Kájo?“ – otočila se dozadu, kde ale seděl jen ten kluk, kterému jsem se předtím omylem podíval do obličeje, místo vedle něj bylo prázdné a holka nikde – „Aha, Kája tu není“. Otočila se do prostřední uličky a na holku, co tam seděla, dobré tři metry od nás a přes dalšího kluka, který teď působil podobně rozpačitě jako já, začala křičet: „Magdo! Hej, Magdo! Kde je Kája?“.
„Odběhla ještě nahoru do kabinek!“
Otočil jsem zrak a až teď si všiml, že úplně nahoře za posledními „lavicemi“ je ještě nějaký větší prostor a jsou tam asi i kabinky na převlékání.
„Co tam dělá?“ zajímala se Lucie.
„Ále, nějak jí to padá,“ odvětila Magda.
„Plášť jako?“
„Tak neasi.“
„Hele,“ pokračovala zase Lucie k tématu, které ji původně zajímalo, „když tu mám nějakýho týpka, co není náš, tak musí dodržovat protokol, nebo ne?“.
„No, asi nemusí… Ne, počkej… No ale když je tady…“ Magda náhle znejistěla, „Ne, počkej, hele, musí. Musí. Určitě,“ změnila názor.
V tom se do diskuze vložila slečna, která seděla pod námi, a která tam byla očividně se svým partnerem: „Já si taky myslím, že musí. Jako Paní si ho může vychovávat, jak chce, ale když je tady… To si myslím, že by to dodržovat měl.“
„No já bych si to taky tak myslela,“ reagovala ihned radostně Lucie, „a hele, kdy že to máte tu svatbu?“. „V červnu,“ usmála se slečna. „Tak to ještě za dlouho,“ mávla rukou Lucie a hned zase pokračovala k jinému tématu, „a hele, nevíš, kde sedí Josefka?“. „Tam v první řadě uprostřed,“ zněla odpověď. „Josefko! Hej, Josefko!“ začala křičet Lucie oním směrem. „Josefko! Hej ty! Popros Josefku, ať přijde sem,“ pokynula nějakému klukovi, který udělal tu chybu, že se otočil na Lucčino hlasité volání a nechal se tak zaúkolovat. Trochu otráveně se zvedl a poodešel dolů.
Za chvíli přicupitala ta drobná zrzka s brýlemi, která na chodbě stála stranou zabraná do učebnice. „Josefko, hele,“ ptala se Lucie, „jak je to s dodržováním protokolu u kluků co nejsou naši? Protože on“ – to ukázala směrem na mě – „si tady ani nepoklekl, neuklonil se, nepozdravil, ruku mi nepolíbil, a že prý má svojí Paní nebo co, ale zas když chodí sem, tak by měl protokol taky dodržovat, snad, ne?“.
Josefka několikrát zamrkala pod prudkým přílivem informací, trochu se začervenala, protože na ní teď spočíval zrak všech lidí v doslechové vzdálenosti, což jí zjevně nebylo dvakrát příjemné, pro což jsem měl z nějakého důvodu velké pochopení, a rozvážně začala nahlas uvažovat: „No… A učil ho ten protokol někdo?“
„Učil tě protokol někdo?“ zeptala se mě Lucie přímo. „Ne, neučil,“ zavrtěl jsem hlavou.
„No… Tak když ho to nikdo neučil, tak to nemůže dodržovat,“ dospěla Josefka k logickému a pro mě těšivému rozuzlení.
„A proč ho to nikdo neučil?“ zajímala se Lucie a tázavě se podívala na mě a pak zpátky na Josefku.
Josefka pokrčila rameny a nic neřekla.
„Proč ho to nikdo neučil?“ pídila se dál Lucie.
„Tak ho to nauč a příště bude vědět,“ ozvala se slečna z „lavice“ pod námi.
Josefka uznale pokývala hlavou: „Když ho to naučíš, tak se o tom udělá záznam a pak už to bude muset dodržovat, když tady bude“.
„Tak já ho to naučím. Vstyk!“ křikla na mě.
Neochotně jsem se zvedl a viděl jsem, jak Josefka mezitím odchází zpět ke svému místu.
„Pokaždé, když dostaneš přidělenou vychovatelku,“ začala Lucie s autoritativní dikcí vysvětlovat, ale větu nedořekla. „Sem si stoupni!“ zahulákala na mě a ukázala mi směrem ke schodům, odkud jsem prve přišel. „Tak! A tam takhle stůj, dívej se na mě, a poslouchej!“ pokračovala, když byla spokojená s mou pozicí. „A ruce volně podél těla!“ rozkázala ještě.
„Takže, pokaždé, když dostaneš přidělenou vychovatelku, se kterou se neznáš, tak poprvé, když k ní přijdeš, tak se ukloníš, stručně“ – a zdůraznila slovo „stručně“, přitom sama byla užvaněná jako půlka pavlačáku – „se představíš, pak poklekneš a čekáš. Když ti takhle podám ruku“ – naznačila nastavení ruky hřbetem nahoru – „tak ji takhle políbíš“ – ukázala prstem druhé ruky doprostřed hřbetu – „ale jemně, krátce! Žádné sliny! A teď dělej!“.
Strojeně jsem se tedy uklonil, vykoktal ze sebe jedno „Dobrý den, Paní“, znovu řekl své jméno a raději i jméno své Paní, pak jsem jedním kolenem poklekl, což na schodišti nebylo dvakrát komfortní, a čekal na podání ruky. Chvíli se nic nedělo a bylo vidět, že si to slečna užívá a podání ruky protahuje schválně, aby mě v ponížené pozici udržela déle.
Mezitím se v sálu rozezněl smích a já se otočil. Dole u počítače stála vzpřímeně Paní s drobným mikrofonem u prsou, ta Paní, kterou jsem znal z ordinace, a pobaveně se na nás dívala. „Tak dobrý den,“ říkala a reproduktory umístěné na zdech zesilovaly její hlas, „já se omlouvám za zpoždění, musela jsem ještě neplánovaně odběhnout, ale vidím, že některé naše studentky jsou aktivní“ – celý sál se rozburácel smíchem – „i mimo výuku“. Lucie konečně nastavila ruku, já ji letmo políbil, ona mě chytla za rameno a sunula mě směrem k židli a zatímco jsem si sedal, tak houkla: „Ale paní profesorko, když on neznal protokol!“.
„Neznal protokol? A kohopak to tam máme?“ říkala profesorka a mezitím šla blíže směrem k nám, až stála těsně vedle.
„Ale no jo, toho známe. Tebe já znám, viď?“ usmála se na mě Paní. „Ano, Paní,“ vyhrkl jsem a pokýval hlavou. Paní přistoupila blíž. „No, víte,“ vykládala Paní, zcela nečekaně mě pohladila po mé zčervenalé tváři, a pokračovala: „To je tady takový jeden mladý muž, který není náš“. Dala ruku pryč a pár kroků poodešla zpátky na schodiště, kde chodila nahoru a dolů, střídavě si prohlížela přítomné a pokračovala: „On má svou Paní a ta si ho zamyká a vychovává sama dle svého uvážení. Jenže jeho Paní ho nemůže pořád sama odemykat ve tři ráno, kdy mu typicky povoluje uvolnění, když Paní sama už v té době spí a navíc s ním nebydlí, ale protože tento muž bydlí hned tady kousíček od nás, tak mě Paní požádala, zda by sem nemohl ambulantně docházet a zda bychom pro ni nemohli vykonávat správu klíče. Není to úplně obvyklé, ale není to ani nemožné, koneckonců jedním z hlavních poslání našeho ústavu je propagace mužské cudnosti a já osobně věřím, že je určitě lepší, aby zde tento dotyčný chodil na dojení k nám než aby třeba uzamčený vůbec nebyl a místo toho sám doma bez dozoru masturboval. Proto jsem rozhodla této žádosti nechat vyhovět a nechat ústav vykonávat zástupnou roli za jeho Paní“.
A pořád dál pokračovala ve výkladu jako by snad celá dnešní vyučovací hodina, či co to bylo, měla být právě o tom: „On se původně neměl dalších našich aktivit vůbec ani účastnit, ovšem jak asi možná víte, vznikla nám tu dnes taková nepříjemná situace. Jeden z našich svěřenců, který se měl účastnit dnešního cvičení, byl přistižen při pokusu o nedovolenou masturbaci, což se mu tedy sice naštěstí moc nepovedlo, nicméně detektor v jeho chytré kleci zaznamenal vibrace a on byl díky včasné reakci tady Káji, která měla zrovna službu, přistižen přímo při tom, jak si na pás cudnosti tiskne vibrující mobil. Tím si samozřejmě vykoledoval trest a z dnešní seance byl pochopitelně vyloučen, čímž ale tady Lucka by neměla na kom procvičovat.“
„Kolik dostal?“ ozvala se nějaká slečna, která byla zrovna poblíž Paní.
„Uložila jsem dvacet týdnů v těžkém pásu a o vřískačce se ještě rozhodne,“ odpověděla klidně jako by to nic nebylo. Nevěděl jsem, co je vřískačka, ani co je to těžký pás, ale dvacet týdnů jsem pochopil a přeběhl mi z toho mráz po zádech.
A Paní vykládala dál: „No, ale abych to tedy uzavřela, tak jsme potřebovali sehnat jednoho náhradníka. Zrovna v tuto denní dobu to nebylo úplně jednoduché, měla jsem kdyžtak ještě v záloze připraveného jednoho náhradníka, kterému jsem ale taky zrovna stimulaci penisu povolovat moc nechtěla, protože stříkal už v neděli“ – byl čtvrtek – „a jak všechny víte, já jsem s povolováním sexuálního potěšení velmi konzervativní, ale naštěstí se mi podařilo domluvit právě tady s touto Paní, že nám poskytne svého králíčka, jak mu říká“ – sálem se ozval mírný smích – „já myslím, že je to roztomilé označení, no každopádně, že nám ho půjčí, protože si myslí, že je chudáček nadržený, tak já myslím, že je to příhodné a tematické a že se nám to bude hodit a i jemu samotnému to poskytne hodnotnou lekci“.
Svůj výklad asi dokončila, zastavila se u nás a stiskla tlačítko, kterým ztlumila svůj mikrofon. „Ale Lucko, říkali jsme si něco, tak pozor, aby to zase nedopadlo jako s tím tvým uzamčencem. Je dobře, že jsi přirozeně dominantní a přísná, ale někdy to chce trochu chladnou hlavu, není to jen o krutosti. A uvědom si, že jeho“ – poukázala směrem na mě – „máme jen půjčeného a já osobně za něj jeho Paní ručím. Co se to tu dnes vůbec dělo?“
„Ale vůbec neznal protokol, Paní profesorko. Nic jsem mu neprovedla, jen jsem ho to naučila,“ řekla Lucie omluvným hlasem.
Paní se podívala na mě a starostlivě se zeptala: „Nic se ti nestalo? Protokol už teda umíš?“
Souhlasně jsem pokýval hlavou a nic neřekl.
„Tak dobře, tak o tom pak Lucko napíšeš záznam, že jsi ho teda naučila protokol. Ještě se na to pak podívám. A dnes už se raději drž jen mých instrukcí.“
Nedalo mi to a radši jsem se ještě opatrně ozval: „Já jsem totiž vůbec ani nevěděl, že tady Slečna… Nebo Paní?“ – znejistěl jsem a podíval se na Paní. Ta se mírně pousmála a vlídně řekla: „Ale v pořádku, obojí je možné. Je to mladá studentka, běžně je oslovujeme Slečno, to není neuctivé“. Naprázdno jsem polkl, spokojeně kývl hlavou, a pokračoval: „Totiž, já jsem vůbec ani nevěděl, že tady Slečna mi tady teď byla přidělena jako vychovatelka a že se jí mám představit podle nějakého protokolu…“.
Lucie se na mě dlouze podívala s výrazem, ve kterém se mísilo překvapení a pohoršení: „Ti to Paní jako neřekla, kam tě posílá, nebo co?!“.
Paní profesorka ji ale hned přerušila: „Na to asi vůbec nebyl čas. Domlouvalo se to opravdu narychlo a nechala jsem ho poslat prvně nahoru do ordinace na přezamčení. Tam je teď jedna stážistka, ta by ti to správně měla vysvětlit, ale to se asi nestalo, viď?“.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak to se ti za ni omlouvám,“ pokračovala Paní. „Už je tedy vše v pořádku, můžeme pokračovat?“ zeptala se ještě.
Po mém souhlasném kývnutí Paní odešla, cestou si opět zapla mikrofon, vrátila se dolů k pódiu, a slavnostně řekla: „Tak, tím bychom snad měli uzavřené nějaké všeobecné náležitosti, a dnešní hodina konečně může začít. Tak“ – namířila ovladačem na projektor a zapla jej. „Tak pojďme na to“ řekla koutkem úst, zatímco na velkém plátnu dole před námi svítilo logo výrobce projektoru a nabíhal první slajd…
Velkým písmem na něm stálo:
„Praktický úvod do strategického řízení orgasmů
prof. Vchv. Klč. Zlatoslava Zlatá, PhD.“
„Tak, milé dámy,“ nasadila přísně pedagogický tón, „pomalu se nám blíží okamžik, kdy dostanete každá přiděleného jednoho svého svěřence, dostanete do v podstatě téměř výhradního vlastnictví klíčky od jeho pásu cudnosti – kromě nějakých opravdu extrémních situací – a budete se o něj celý rok starat. Může se to zdát ještě daleko, možná si říkáte, že jste ve třeťáku a čtvrťák bude až za dlouho, ale ono se to nezdá a je to za pár měsíců. Máme toho přitom hodně co probrat, protože téma strategické kontroly orgasmů je velmi široké a potřebujete si řádně osvojit nejen teoretické, ale i praktické dovednosti, které s tím souvisí. Až totiž převezmete klíčky a uplynou první dva, tři týdny, zjistíte, že se potýkáte s jednou takovou věcí, která nebere konce“.
Ťukla do klávesnice počítače a slajd se změnil. Stálo na něm obrovskými písmeny jediné slovo: „Škemrání“.
Nahlas jej přečetla: „Škemrání“. A hned pokračovala: „Muži mají od přírody poměrně značný sexuální apetit. Když jim nasadíte pás cudnosti a možnost své sexuální potřeby realizovat jim nuceně odeberete, dostavuje se u nich frustrace, někdy dokonce až agresivita, a mívá to bohužel i další fyziologický projev, kterému se slangově anglicky říká blue balls, ale odborně se to správně jmenuje epididymální hypertenze. To není předmětem dnešní přednášky a řešení některých těchto situací se budeme věnovat ještě později, ostatně předpokládám, že už jste se s nimi seznámily v prvním ročníku v předmětu Mužská reprodukční soustava I a pokud jste si některé zapsaly nepovinně i dvojku, tak tam jste to probíraly určitě“.
Ze sálu se ozvalo několik nepatrných souhlasných zabručení.
„Co však zjistíte je to, že zamčený muž bude – dostane-li k tomu šanci – žádat o povolení ejakulovat tak často, jak jen to půjde. Když bude navyklý ejakulovat dvakrát denně, většinou prostřednictvím masturbace, a vy mu povolíte ejakulovat jednou denně, bude vás zkoušet přesvědčit, že i tu druhou ejakulaci nezbytně nutně potřebuje. Většinou lže. Je ale těžké to poznat,“ dořekla větu, poodešla pár kroků zpět a trochu se napila ze sklenice s vodou.
„Před několika lety jsem vedla takový výzkum. Podařilo se nám sehnat zhruba tisíc dobrovolníků, kteří představovali reprezentativní vzorek běžné mužské populace. Zde se jednalo o úplně běžné muže různého věku, různých sexuálních preferencí, různých profesí i životního stylu a různého zdravotního stavu, kteří se účastnili zcela dobrovolně. Každému z nich byl nasazen pás cudnosti, zde se tedy jednalo o vcelku obyčejnou klec vybavenou elektronickým zámkem, kterou si mohli kdykoliv sundat. A bylo to jednoduché. Každá započatá hodina se počítala jako jedno sexuální uvolnění. Tato pozorovací fáze trvala dva měsíce. Takto to dopadlo.“
Na plátně se objevil sloupcový graf, kde na vodorovné ose byly vyznačené věkové skupiny a na svislé ose průměrná četnost uvolnění za týden. V nejmladších věkových skupinách úplně vlevo byly sloupce samozřejmě nejvyšší, dále doprava postupně klesaly.
„Zajímavé je, co se stalo potom. Ve druhé fázi jsme totiž vzaly 100 tisíc korun a vydělily je celkovým počtem uvolnění daného muže za předchozí dva měsíce. Tím jsme stanovily cenu za jedno uvolnění. Dotyčnému jsme potom slíbily, že po uplynutí dalších dvou měsíců dostane těch 100 tisíc korun, od kterých se mu odečte ten počet jeho uvolnění krát cena za uvolnění. Pokud by náhodou klesl pod nulu, tedy kdyby ejakuloval častěji a dostal se s výplatou do mínusu, tak by samozřejmě nic nedoplácel, ale ani nic nedostal. A jak asi tušíte, dámy, tak ty sloupce se nám trochu změnily.“
U každé věkové skupiny vedle původního modrého sloupce přibyl druhý, tentokrát červený sloupec. A byl všude nejméně poloviční, někde i menší. Učebna propukla v krátký smích.
„Takže jak vidíte, i muži jsou schopni zdržet se sami dobrovolně ejakulace, když jim to něco přinese. V tomto případě to byl finanční benefit.“
Nějaká slečna se přihlásila: „Ale to jste měly docela velký rozpočet, ne? To kdyby se ty druhé dva měsíce zdržely úplně, tak byste vyplácely sto milionů?“
„Ano,“ přitakala Paní, „ta studie byla financována zejména různými feministickými spolky, v té době se začínalo formovat silné hnutí na podporu mužské cudnosti a tato studie sehrála klíčovou roli v šíření osvěty“.
Dole vymrštila ruku Josefka: „Nevyplatilo by se těm testovaným subjektům tedy v prvních dvou měsících odemykat pás cudnosti co nejčastěji? Nemuseli by ani masturbovat, stačilo by jej nemít na sobě, aby se započítalo uvolnění… Pak by to v těch dalších dvou měsících měli mnohem jednodušší“.
„Ano, to je velmi správná poznámka, děkuju. Prosimvás, zapomněla jsem dodat, ti muži samozřejmě neznali povahu té studie. Bylo jim pouze řečeno, že po dobu čtyř měsíců bude monitorována četnost jejich sexuálních aktivit. A byly tam samozřejmě i nějaké další kontroly a korekce, takže když si někdo třeba večer sundal pás cudnosti a zapomněl jej znovu nasadit, tak byl většinou ze studie vyloučen, nebo se pak provedla v datech korekce, protože existují i jiné odborné metody, jak odhadnout, kolikrát došlo k uvolnění. Těchto incidentů ale nebylo tolik, na začátku probíhala dvoutýdenní zahřívací fáze, kdy byly pásy cudnosti pouze testovány několik hodin denně, a povětšinou to tedy dotyční zvládali dobře. Ostatně tam byla ještě nějaká drobnější finanční incentiva za účast v celé studii jako takové, o které věděli od začátku, takže se nechtěli nechat diskvalifikovat. Nebylo to tak těžké. Ejakulovat mohli dle libosti, prostě jen stačilo si pak pás opět nasadit.“
Paní přepnula slajd a opět se objevilo slovo, které tam stálo už dříve: „Tím se vracím zpátky k onomu škemrání. Vidíte, jak si to teď dáváme pěkně do kontextu?“. Přepnula zpátky na slajd s grafem. „Tady,“ posvítila laserovým ukazovátkem na modrý sloupec, „muži mohli ejakulovat zcela libovolně, aniž by to pro ně mělo jakýkoliv negativní efekt, ale tady,“ posvítila na nižší červený sloupec, „to pro ně znamenalo, že dostanou méně peněz. A rázem jim libido kleslo“. Sálem se opět ozval krátký smích.
„Ten graf ale neukazuje celý obrázek. S kolegyněmi jsme se velmi bavili při procházení jednotlivých, neagregovaných záznamů.“
Slajd se opět změnil a rozsvítila se tam nějaká tabulka. Byl to kalendář, kde každé políčko – reprezentující jeden den – obsahovalo nějaké číslo. Úplně nahoře bylo nějaké záhlaví s evidenčním číslem, ročníkem narozením a nějakými dalšími údaji, které byly začerněné.
„Toto byl taky jeden náš subjekt a ten k tomu experimentu přistoupil velmi aktivně.“
Opět namířila na plátno laserovým ukazovátkem: „Tady tři, hned další den 5, tady jinde osm dokonce…“. Sálem se začal ozývat zatím nejhlasitější smích a Paní do toho zvýšeným hlasem pokračovala: „To jsou prosímvás počty masturbací nějakého jinocha za jeden jediný den,“ zatímco sál burácel.
„To bych byl já!“ vykřikl nějaký kluk z druhé strany sálu. „Tomu věřím, ale nebojte nic, my vás z toho vyléčíme…“ odvětila s úsměvem Paní. „My jsme si s kolegyněmi původně mysleli, že si jen sundává pás a možná ani nemasturbuje, nebo masturbuje bez orgasmu. No, ale pak jsme ho vyšetřovali důkladněji a ukázalo se, že opravdu zvládá mít osm orgasmů za den. Takže opravdu už jsem za svou kariéru viděla leccos“.
„A jak to u něj dopadlo potom při té finanční incentivě?“ zeptala se Josefka.
„No, to je právě zajímavé. To je právě to zajímavé, dámy. On tento mandant byl student z chudších poměrů, takže se chopil příležitosti trošku si finančně přilepšit… Tohle je prvních 12 dnů.“
Slajd se opět změnil. Svítil na něm podobný kalendář jako na minulém slajdu, ale s tím rozdílem, že políčka reprezentující první necelé dva týdny byla čistě bílá, což znázorňovalo, že se vůbec neodemkl. Zbytek kalendáře chyběl, byl digitálně vymazán. „Začal tedy dobře. 12 dnů vydržel a nemasturboval ani jednou,“ okomentovala to Paní. A hned dodala: „Pak ale nějak ztratil odhodlání…“. A stisknutím tlačítka na ovladači odkryla zbytek kalendáře.
Sál opět propukl v hlasitý smích, zatímco Paní to dále komentovala: „Napřed 12 dnů nic, pak během jednoho dne měl rovnou 9 ejakulací. To ten den nemohl dělat nic jiného. Pak den vydržel. Další den tři orgasmy. A pak se to tady různě střídá, chvíli zkoušel abstinovat, pak tady týden v kuse masturboval, pak zase abstinence… Já podotýkám, že tento muž měl dost silnou motivaci tu finanční odměnu získat a to, že vydržel těch 12 dnů, i když se mohl kdykoliv odemknout, o tom jasně svědčí. Tušíte někdo, v čem udělal chybu? Ano, Josefko?“.
„Zvolil příliš prudký sestup, paní profesorko. Napřed masturboval nadprůměrně hodně, pak zase neobvykle málo, protože pro většinu netrénovaných mužů jeho věku je i týden bez ejakulace dlouho. Musela se u něj určitě objevit epididymální hypertenze, velká frustrace, myslím si, že nejspíš ani nevěděl, jak najednou zaplnit čas během dne,“ vysvětlovala Josefka.
„Ano, ano, je to naprosto přesně tak, jak říkáš,“ pokyvovala Paní uznale hlavou. „Za svou kariéru jsem osobně dlouhodobě řídila orgasmy stovkám mužů a podílela se na výchově nebo odborném vědeckém zkoumání tisíců dalších. Na základě těchto zkušeností sestavuji manuály, metodické pokyny a vydávám doporučení, ale ve výsledku je vždy nutný individuální přístup, protože každé tělo je trochu jiné a stejně tak povaha. Některé vzorce se ovšem opakují, dnes již disponujeme i kvalitními probabilistickými modely, které nám umožňují solidně predikovat i takové věci, jako za jak dlouho u uzamčeného muže dojde k poluci, a to na základě desítek různých a precizně měřitelných parametrů. Přesnost takového modelu se dnes může pohybovat i vysoce přes 90 % s tolerancí předpovědi 24 hodin, čili jinými slovy 90 % předpovědí bude mít menší absolutní odchylku než 24 hodin, ovšem pozor, v těch 10 % případů, kdy predikce nezafunguje, se odchylka může pohybovat v o jeden, dva, dokonce zcela výjimečně až i tři řády jiných hodnotách“.
Přednáška se dlouze táhla dál, já na ni nebyl mentálně připraven, kladl jsem si opět otázku, proč tam jsem, a přestal dávat takový pozor. Paní dole s velkým zájmem přednášela o biologii, o tom, proč vůbec existuje něco jako orgasmus, proč jej lidé prožívají jako evoluční odměnu za rozmnožování se, pak se vrátila k tomu, jak odpírání orgasmů lze využívat „strategicky“ v rámci převýchovy, rozhovořila se o tom, jak sexuální frustraci lze vyjadřovat v různých veličinách, kde každá sleduje něco trochu jiného, ale přestože mi výklad přišel hluboce detailní, vždy u té které části nakonec odkázala na lekce minulé či budoucí, kde se dané téma rozebírá podrobněji, mluvila pak dlouze i o tom, jak uzamčením do pásu cudnosti lze způsobovat široké spektrum pocitů od něžného vzrušivého očekávání, přes menší či větší diskomfort až po opravdovou bolest, zaobírala se tím, kdy je vhodné snažit se vyvolat ten který efekt, jak ověřovat, že to funguje a že efektu bylo dosaženo a naopak nebylo dosaženo efektu jiného, házela tam odbornými termíny, čísly a studiemi, rozebírala své zkušenosti, odpovídala na otázky, a já už to prostě nezvládal pobírat v celé šíři a dostal se do takové té studentské nudy, kdy jsem jen seděl hluboce zaražený do židle, s nohami komfortně nataženými před sebou, hlavou sklopenou a rucemi založenými na břiše.
Z důkladného prohlížení mých vlastních bot mě vytrhl až termín, který jsem dobře znal. Začal jsem výklad Paní opět poslouchat a trochu jsem zalitoval, že jsem nedával pozor: „Odborně se tomu říká zkouška responzivnosti na genitální stimulaci, je to metoda, kterou jsem vyvinula a zpopularizovala z velké části já, ale většinou je nejznámější pod slangovým označením zkouška nadrženosti. Je to jednoduchá, velmi přímočará, ale efektivní metoda, jejímž cílem je stanovit, zda je dotyčný subjekt opravdu natolik sexuálně frustrován, jak tvrdí, že je. Co je důležité, tak metodu lze použít jak s možností vyvolat ejakulaci, tak i bez ní, a hlavně umožňuje sexuální frustraci poměrně přesně měřit a zaznamenávat. I dnes, kdy už máme k dispozici různé přesné přístroje a probabilistické modely, tato metoda zůstává jednou z nejširoceji používaných metod vůbec. V jednoduchosti je síla. Od vás, dámy, bude vyžadováno naprosto dokonalé zvládnutí této metody. Bez jejího dokonalého pochopení a schopnosti ji špičkově aplikovat nebude u mě možné tento předmět absolvovat“.
„Metoda se používá v různých variantách,“ pokračovala Paní. „Já nejčastěji preferuji tady tuto metodu,“ posvítila laserovým ukazovátkem na odrážku, kde stálo: „(FR-Pₚ)₃ 7/10 @ 60 BPM“. A opět laserovým ukazovátkem začala vysvětlovat, co ty kryptické znaky znamenají: „Ta velká písmena FR jsou zkratka od frenulum, což je ta zadní část penisu, uzdička a její okolí, určitě to znáte z biologie. To velké písmeno P, tady za tou pomlčkou, je zkratka od anglické polish, to polish, čili leštit, protože děláme leštivý pohyb, žádné klasické tahy nahoru dolů, ale pěkně leštit, kolem dokola, ukážeme si to, ta malá trojka tam dole za závorkou znamená, že používáme 3 prsty, a samozřejmě taky palec, ale s tím se nehýbe, a to malé písmeno P za tím velkým P je od anglického perpendicular, čili kolmo, takže začínáme kolmo na uzdičku, ne podélně s ní. BPM asi znáte, pokud se věnujete hudbě, tak určitě, to znamená beats per minute, to je tempo, zde tedy jednou za vteřinu, a těch sedm lomeno deset znamená, že vždy po těch sedmi leštivých pohybech tři vynecháme, takže tohle je pěkně pomalé, dlouhé, často přerušované, což je záměr, protože opravdu nemá být snadné takto ejakulovat“.
Nevím, co to tam vykládala o významu těch písmen, ale to, že není snadné takto ejakulovat, to tedy mohu potvrdit.
„Tak, a já jsem vám slíbila, že dnes vám předvedu sama praktickou ukázku předtím než si to samy vyzkoušíte. Za tímto účelem jsem si sem pozvala jednoho vzácného hosta, který sem normálně nechodí,“ řekla Paní a mě polilo horko. „Proboha, to snad ne,“ říkal jsem si v duchu, „to by mi moje Paní neudělala“. „A tím hostem není nikdo jiný,“ pokračovala a ve mně by se krve nedořezal, „než můj vlastní manžel“. Spadl mi kámen ze srdce tak velký, že by zdemoloval pár domů ve středně velké švýcarské vesnici.
„Skoč pro něj na chodbu, prosím,“ pokynula klukovi, který seděl nejblíže ke dveřím. Za okamžik se vrátil a zatímco usedal, dveřmi procházel onen čtyřicátník a mířil si to směrem k pódiu. Měl krátké hnědé pomalu nepatrně šednoucí vlasy, na obličeji mu posmušilý unavený výraz zdobilo husté strniště, na sobě měl tmavší jednobarevnou košili a jednoduché stylové tmavé kalhoty s černým koženým opaskem. „Prosím, přivítejte mého drahého manžela,“ pronesla Paní pyšně s napřaženou paží a sálem se roznesl potlesk.
Přistoupila k němu na okamžik blíž a něco mu šeptala do ucha. Pak se vrátila k lůžku, chvíli tam mačkala asi nějaká tlačítka – později jsem pochopil, že zapínala mikrofony – poodešla ke stolu, vzala si židli, postavila ji nedaleko od lůžka a panovnicky se na ni usadila. Upravila si zvlněnou blůzu, poupravila si pootočené prsteny a slavnostně řekla: „Tak začni, Pavlíku“.
Pavlík popošel blíž, rytířsky si před Paní poklekl tak, že měl levé koleno na zemi a na pravém koleni, které zůstalo nahoře, mu spočinuly obě ruce, dlouze Paní pohlédl to tváře a řekl: „Chtěl bych Vás, má drahá Paní, požádat o povolení požádat o svou sobeckou odměnu“. Paní ho chytla pod bradou, přitáhla si ho blíž a začala ho hladit po strnité tváři. „A myslíš, že máš šanci se svou žádostí uspět, Pavlíku?“ zeptala se starostlivě. „Tak tedy požádej,“ reagovala Paní s nuceným povzdechem na jeho nesmělé pokývnutí.
„Moc bych Vás chtěl, má drahá Paní, prosím, požádat o vydojení,“ pokračoval muž.
„Ukaž mi deníček,“ přikázala mu.
Muž zašátral v pravé stehenní kapse, kterou měl příhodně ve vzduchu, a vytáhl sešitek o velikosti zhruba A5, ale s pevnými deskami. Lehce jej opucoval, aby jej zbavil případných uvolněných nití nebo textilního prachu, otočil jej tak, aby titulní stranou ve správné orientaci směřoval k Paní, položil jej tak, aby spočíval na obou jeho dlaních jako na tácu a takto jej se sklopenou hlavou předsudunul před Paní zhruba do výšky jejího pasu.
Paní sešitek vzala do rukou a začala v něm listovat. Nikam však nespěchala, zacházela s ním, jako by si prohlížela vzácnou knihu v knihkupectví. „Tak,“ zastavila se na jedné straně, trochu znejistěla, pro jistotu otočila ještě o dvě stránky, spokojeně kývla hlavou, vrátila se zpátky na stránku, kde byla předtím, a zeptala se: „Kdy jsem ti naposledy dopřála vydojení, Pavlíku?“.
„27. února v 8 hodin večer,“ odpověděl Pavlík bez váhání.
„To už je dlouhá doba, viď? Pamatuješ si to ještě?“ ptala se Paní s předstíranou starostlivostí.
„Ano, Paní, bylo to moc krásné. Napřed jste mi dlouze dráždila bradavky, hladila jste mě, promasírovala jste mi varlata a pak jste mi laskala penis svou něžnou rukou,“ odpovídal Pavlík se zamilovaným hlasem.
Paní jeho vyznání přešla a dívala se do notýsku. „No, 28. února jsi byl hodný, to jsi dostal hvězdičku, tím nám končí únor, takže to je jedna, a potom za březen tady druhá hvězdička, třetí, čtvrtá, …“ – Paní počítala jednu hvězdičku po druhé – „dvacátá, jednadvacátá… Ale no tak, Pavlíku, tady 21. března máš místo hvězdičky černý puntík, copak jsi to provedl?“ otázala se zklamaně.
„Zapomněl jsem zalít květiny v obývacím pokoji, Paní. Moc mě to mrzí, Paní, omlouvám se“ odvětil posmušile.
„Dvaadvacátá,“ pokračovala Paní v počítání, „ale copak je to tady? 23. března zase další černý puntík?“. Podívala se už opravdu zklamaně na chlapa, který tam sklesle seděl jako pes, který musel provést něco naprosto strašného, a než ze sebe stihl vůbec něco vykoktat, chytla ho zase znovu pod bradou, pevně mu ji stiskla, zvedla ji nahoru a vlepila mu brutální facku. „Co je to tady toho třiadvacátého března?!“ zakřičela nepoznaně rozzuřeným hlasem.
„Slíbil jsem, že vám přinesu novou květinu do obývacího pokoje, Paní, když jsem vám svou nedbalostí způsobil újmu na krásné květině, kterou jste tam měla jako dekoraci, dokud i mým přičiněním a nedbalým zaléváním tato bohužel nezačala ztrácet na půvabu, ale bohužel jsem na to zapomněl a květinu v pondělí nepřinesl, což mě nesmírně mrzí,“ soukal ze sebe.
S Paní to ani nehlo a ihned mu vlepila další facku, která třaskla a ozvěnou se odrazila od protější stěny naprosto němého sálu. „Tak si to koukej příště pamatovat!“ křikla na něj a vlepila mu ještě třetí facku.
„Jaký jsi za to dostal trest?“ zeptala se. „Padesát ran rákoskou, Paní,“ odpovídal smutně muž a jeho hlas zněl jako by ho bolela i samotná vzpomínka. „Tou novou rákoskou to pořádně bolí, viď?“ libovala si Paní. „Ano, Paní,“ přitakával Pavlík.
„Dobře, a potom tady teda pokračujeme 24. března třiadvacátou hvězdičkou, čtyřiadvacátou, pětadvacátou… Jé, a tady máš u ní dokonce i srdíčko. Čímpak jsi mi udělal radost toho 26. března, Pavlíku?“ ptala se Paní radostně.
„26. března byl čtvrtek, Paní. Měla jste náročný den v práci, ale já jsem předchozí dny pracoval více, abych si napracoval hodiny a mohl vám vykompenzovat své prohřešky. Přijel jsem tedy ve čtvrtek z práce domů dříve, poklidil jsem pečlivě domácnost, připravil jsem lehkou večeři, nachystal jsem pro Vás šaty i koupelnu a zajel Vás vyzvednout do práce. Zavezl jsem Vás domů, naservíroval večeři, podával jsem Vám šopský salát a šampaňské, když jste se najedla, tak jsem vám pomohl se namodelovat účes, makeup a celkově se upravit, pomohl jsem vám obléct si nové krásné šaty, které jsem vám koupil a moc se Vám líbily, zavezl jsem Vás do divadla, z divadla jsem Vás pak vzal na pozdní večeři do pravé italské pizzerie, zavezl Vás zpátky domů, kde jsem Vám poskytl horkou koupel s pěnou, masíroval Vám nohy a poté jsem Vás odnesl do ložnice, kde jsem Vám vyznával lásku a hladil Vás a… Nevím, jestli mám pokračovat?“ zarazil se Pavlík.
Paní odvětila: „Nemusíš pokračovat, takto to stačí. Důležité je, že ty jsi zůstal i celý tento večer pěkně uzamčený a bez výstřiku, je to tak?“.
Pavlík přikývl. Paní jej něžně pohladila po tváři, která po předchozích fackách jistě musela být červená.
Stáhla ruku stranou. „Na jakém představení jsme v tom divadle byli?“ zeptala se najednou Paní zase tím svým pedagogickým tónem.
Pavlík ztuhl a bylo vidět, že ho to totálně rozhodilo. Na předchozí otázky odpovídal sice tiše, poníženě a uctivě, ale naprosto bez váhání. „Moc se omlouvám, Paní,“ začal ze sebe koktat, „ale… ale to… to si nepamatuji,“ koktal dál a vypadalo to, že se snad rozbrečí, až pak najednou bojovně vykřikl: „Mám to napsané ale! A i vstupenky. Vstupenky si všechny schovávám. A píšu si poznámky, co se Vám líbilo, Paní, abych Vás nezklamal a nevzal Vás někdy na něco, co by se Vám nelíbilo. Ale tady… a teď… Nemohu si vzpomenout, Paní, omlouvám se, moc se omlouvám“.
„Pro tentokrát to necháme být, ale příště si to koukej pamatovat, když mě přijdeš žádat o povolení. To musíš znát. Musíš vědět, co se dělo měsíc zpět, to není zas tak dlouho přece. Jinak ti intervaly zase prodloužím, abys měl víc času se to naučit,“ pohrozila mu.
Pavlík se začal omlouvat a současně hledat cestu, jak se vyhnout prodloužení intervalů: „Ano, Paní, je to více než dostatečná doba na to, abych si tyto údaje zapamatoval. Napravím to a příště si to budu pamatovat. Moc se omlouvám, Paní“.
„Takže pokračuju,“ řekla Paní, „šestadvacátá, sedmadvacátá, …, třiatřicátá“. Pak se zase zarazila. „Ale co je to zase tady?! Za 4. duben tu máš zase puntík! Měl jsi tam hvězdičku, ale musela jsem ji přeškrtnout a dát ti tam puntík! Cos provedl?“ ptala se zase rozzlobeným hlasem.
„Omlouvám se, Paní. Uklízel jsem zahradu, ale zapomněl jsem sklidit hrábě,“ omlouval se Pavlík.
„Ale to není všechno, viď?“ zeptala se Paní.
„Ne, Paní. Ona totiž šla druhý den okolo sousedka se psem, dívala se k nám do zahrady a všimla si, že tam leží ty hrábě. Vy jste ji pak potkala a ona Vám to řekla. A vy jste se styděla, že Vám dělám ostudu, protože Vaše zahrada musí být vždy dokonale upravená a krásná. I tento incident mě velice mrzí, Paní, protože vím, jak moc je pro Vás důležité mít nejkrásnější zahradu, na které není žádný nepořádek,“ omlouval se Pavlík.
Paní si ho zase přitáhla za bradu a vlepila mu opět další facku. „Tak si to koukej pamatovat!“ vyčinila mu. „Ano, Paní,“ hlesl na to.
„Trestala jsem tě za to?“ ptala se Paní.
„Ne, Paní,“ zavrtěl hlavou, „odpustila jste mi jej a rozhodla jste se to vyřešit jen tím puntíkem“.
„To jsem měl asi zrovna nějakou dobrou náladu,“ podivila se Paní.
„Takže pokračuju tady pátého, to máme čtyřiatřicátou, pětatřicátou, šestatřicátou a sedmatřicátou hvězdičku. A ta je poslední, ta byla za včerejšek. Takže jsi nasbíral třicet sedm hvězdiček. Kolik hvězdiček potřebuješ na podojení?“ ptala se Paní.
„Potřebuju třicet hvězdiček, Paní,“ dostalo se jí odpovědi.
„Máš třicet sedm. Potřebuješ minimálně třicet, takže to by souhlasilo,“ pokývala Paní uznale hlavou, hledíc přitom do notýsku a listujíc ještě stranami, jako by chtěla ještě něco zkontrolovat.
„A ty by ses tedy chtěl vystříkat, Pavlíku? Ty si myslíš, že jsi dostatečně nadržený a že už bys opravdu potřeboval ulevit?“ ptala se Paní jako by se jí snad těch zhruba čtyřicet dnů zdálo málo.
„Ano, Paní, moc bych Vás chtěl poprosit o vydojení,“ řekl Pavlík a hluboce sklonil hlavu.
Paní jej začala hladit ve vlasech a rozvážně přemítala: „No… Hvězdiček máš tedy dost. Tak dobře, tak já ti teda dovolím se vystříkat,“ – Pavlík začal radostně kývat hlavou a děkovat – „Ale!“ pokračovala ještě Paní, „vzhledem k tomu, že tam byly tři prohřešky, dokonce jednou jsem ti prominula trest, to bylo za ty hrábě, tak jestli se teda správně dívám, tak napřed jsi zapomněl zalít ty kytky, tam jsem tě dokonce teda kupodivu taky netrestala, asi protože jsi slíbil, že to napravíš, nenapravil jsi to, protože tu kytku jsi koupit zapomněl, takže to už jsi dostal výprask, ale pořád, vidím tady tři prohřešky, jeden byl potrestaný, takže zbývají dva, jeden bych ti dejme tomu odpustila za to srdíčko, ale to už je takové na hraně, protože jedno srdíčko musíš mít, abych ti vůbec dovolila dojení, ale i tak, prostě zbývá nám tu minimálně jeden prohřešek, který jsem netrestala, ty jsi se nepřihlásil o trest ani teď, koneckonců i když jsem se tě ptala na ty zapomenuté hrábě, tak jsi nerozvedl celý ten příběh, že tedy mě na ten tvůj nepořádek upozornila až sousedka, a další věc je, že sice teda tu máš srdíčko, to ano, ale ani si nepamatuješ, na jaké představení jsi mě vzal, a že teda si to nepamatuješ normálně, to bych snad ještě pochopila, ale že si to nepamatuješ, když mě přijdeš žádat o povolení, to mi přijde skoro až drzé, abych řekla pravdu“.
Pavlík se před ní krčil, občas hlesl sotva slyšitelnou omluvu, a jinak ani nedutal.
Paní se na několik vteřin odmlčela, chvílemi u toho zamítavě vrtěla hlavou, už to skoro vypadalo, že mu snad nic nedovolí, až konečně řekla: „No, dobře, jako abych řekla pravdu, tak nemám chuť ti stříkání povolovat, opravdu nemám, ale zrovna dnes se mi tu hodíš, tak tedy uděláme výjimku, ale těch jedna… dva… sedm. Tady těch sedm hvězdiček se ti nepřenese“ – vytáhla propisku a začala něco zapisovat – „a na dojení dostaneš časový limit, nastavíme“ – pohlédla na své náramkové hodinky, jako by se snad chtěla rozhodnout i podle toho, kolik času zbývá do konce hodiny – „nastavíme ti deset minut, to si upřímně myslím, že jsem víc než velmi štědrá, je mi úplně jedno, jestli se vystříkáš nebo ne, skutečně mi to nemůže být víc jedno, při tom tvém chování, prostě 30 hvězdiček ti tady odečtu za to, že dostaneš možnost deset minut ojíždět mou ruku a potěšit se a dokonce i se vystříkat, těch dalších sedm hvězdiček ti propadne, dneska je… devátého dubna, to sem ještě napíšu, tak, zaevidováno, dokončeno, tohle si vem“ – podávala mu notýsek, zatímco sklízela propisku – „a připrav tedy stoličku na dojení“.
]]>
