Poštovní schránku Jarda otevírá jenom ze zvyku, obvykle je prázdná, kdopak by dnes psal nějaké dopisy, teď v ní ale něco je - pozvánka na neurologické vyšetření. Je tam razítko, datum, čas v 17 hodin a číslo, na kterém se lze přeobjednat (Vyžaduje to jeden starý mobil a SIMku zadarmo, stačí bez kreditu, volat se z ní nebude). Před časem měl nějaké problémy, chodil na neurologii do nemocnice a teď si ho zve nějaká paní MUDr. Jana Tichá na kontrolu. Asi si ho nějak předali, bůhví jak to v tom lékařství chodí. Zastaví se tam cestou z práce, dělá do pěti, tak tam zavolal a sestra ho velmi ochotně přeobjednala o půl hodiny později. Je to nedaleko v domě bývalého OÚNZ, kde to dobře zná, barák plný ordinací, dnes soukromých. V půl šesté je na místě, druhé patro, „ano, tady to je, neurologie, MUDr. Jana Tichá,“ čekárna je prázdná, ostatně je léto, komu by se chtělo vysedávat u doktora. Za chvíli vyleze sestra „pan Koníček? Máte tu pozvánku? Tak pojďte, a strčí si ji do kapsy.“ „Paní doktorko, já už…“ „Jen jděte, Maruško, já už pána udělám sama, dneska je poslední. Pojďte, já za vámi zavřu, aby nás nikdo nerušil,“ usměje se, jde ke dveřím a zamkne. „Jakže se jmenujete? Koníček? Jaroslav Koníček?“ „Tak pane Jaroslave, můžu vám tak říkat?“ „Ale jistě, samozřejmě.“ „Já jsem Tichá, Jana“ a podá mu ruku (má ji hebkou a teplou) a pak k němu kývne hlavou „svlékněte se do prádla.“ Na neurologii nic neobvyklého, pár vyšetření už absolvoval a vždy to takhle probíhalo. Stojí v slipech, paní doktorka se hrabe v papírech, pak se před něj postaví, dívá se na něj, prohlíží si ho a opatrně mu přejíždí konečky prstů po hrudi. „Jste nějaký hubený, nešidí vás někdo? Stravujete se dobře? Sportujete? Jste ženat?“ (Hrome, kolik jí tak může být, pětatřicet?, spíš čtyřicet plus, trochu baculatá, ale figuru má pěknou, dobře udržovaná!) „Já si vás osahám,“ (taky bych si tě osahal) a přejíždí mu oběma dlaněmi po těle (Bože, jak příjemné má ruce!, a nemá prstýnek!), a potom mu neurologickým kladívkem (zkušený neurolog říká, že tak pozná úplně všechno) přejíždí lehce po pažích a pak si malinko vyhrne sukni a trochu podřepne a přejíždí mu po nohách, a Jardovi zatrne, protože se mu přímo ve výši jejích očí vzdouvají slipy. Ona mezitím řekne: „Povídejte, s čím jste měl problém?“ Jarda vypráví, že ho brněla ruka atd. (Vypadá dobře, je vedro, blůzku má hodně rozepnutou a kozy skoro venku, to jsou snad pětky!) „A jak to vypadá dneska, už je to v pořádku?“ „Jó, ruka už mě nebrní.“ (právě teď má ale pnutí jinde) „Možná byste se měl lépe stravovat, vaří vám někdo, nejste vegan? Chlap jako vy…,“ postaví se a brnkne do něj prstem. „Ještě si vás poslechnu,“ otáčí se a hledá fonendoskop (Má krátkou sukni a moc pěkné nohy) „No nic, poslechnu si vás uchem, dřív se to ani jinak nedělalo,“ zasměje se a přistoupí těsně k němu, uchopí ho za tělo a přitiskne mu ucho na hrudník. Má teplé ruce, hezké vlasy, voní a je TAK blízko… , stačilo by…  (Kdy se ho naposledy takhle dotýkala nějaká hezká žena?) Poslouchá ho tuhle a támhle, tiskne se na něj levým prsem, a jak posouvá hlavu, prs se o něj otírá. Na noze cítí lehký dotek jejího stehna. (Jestlipak si ji holí, a pro koho?) Potom poodstoupí a zadívá se na něj: „Já to normálně nedělám, ale když jsme tu tak sami, z lékařského hlediska by bylo nejlépe, kdybyste se svlékl úplně.“ Jarda na vteřinu zaváhá, doktorka ho vzrušuje, ale odmítnout nemůže a sundá si slipy. Je si vědom svého vzrušení a udělá rukou takový ten pohyb, jako kdyby se chtěl zakrýt, ale včas si uvědomí, že by to bylo směšné. Cítí se trapně, stojí a poněkud trčí. Doktorka jen zavrtí hlavou a suše řekne: „Za to se nestyďte, to je zcela přirozené, jste přece normální zdravý muž. Kolik vám je?“ „Pětatřicet.“ „No tak vidíte, chlap v nejlepších letech, a jak tak koukám, dobře vybavený, to by bylo naopak divné, kdyby tomu tak nebylo. Ostatně, jak často…?“ Zkoumavě se na něj zadívá a mezi zuby jí kmitá jazýček, jakoby o něčem přemýšlela. „Když už jsme u toho, vyzkoušíme vaši reakci,“ a stoupne si těsně před něj, má rudé rty, voní, dívá se mu přímo do očí, rozepne se a tiše řekne: „Položte mi ruce na prsa!“ Je jenom na „doktorce“ jak je vynalézavá a kam až musí zajít. Dřív nebo později se ukáže, na co je v ordinaci ten veliký prázdný stůl…

Jarda odchází, ramena má metr dvacet, že se nevejde do dveří, a je pyšný na svůj „zářez.“ Je to kočka! Před výtahem se zhoupne na patách a tiše si pohvizduje. Život je krásný. Celý večer si ten film promítá v hlavě znovu a znovu a ještě dlouho z něho bude žít. Je machr! V noci na Janu myslí, na její sladkou ženskou vůni a jak… tichá tedy nebyla!, a ráno se rozhodne, že jí zavolá. Vezme mobil, ale „volaná stanice je odpojena.“ No nic, lidé si někdy mobily vypínají… Zastaví se tam navečer z práce. Před šestou už tam nikdo nebude…, i když bůhví jak má hodiny. Celý den do něho nic není, myslí jenom na ni a hodiny jdou odpoledne čím dál pomaleji. Před šestou vyběhne nedočkavě do druhého patra, až se zadýchá, „ano, ano, tady to bylo. Ne, tady ne, tady má ordinaci nějaký ortoped a jenom dopoledne.“ Podívá se nalevo, tam jsou nějaké prosklené dveře a napravo je sklad. Vyběhne o patro výš, ale tam už je jenom rentgen, tak dolů do prvního patra, tam to ale vypadá úplně jinak a je tam oční. Znovu se vrátí do druhého a obejde všechny dveře. „To jsem blázen, vždyť…“ V přízemí odchytí nějakou sestru „Prosím vás, kde tady má ordinaci paní doktorka Tichá?“ „Tichá?,“ sestra zakroutí hlavou, „tu neznám, co to má být?“ „Neurologie.“ „U nás žádná neurologie není,“ podezřívavě se na něj zadívá. „Ale já jsem vče…“ včas se zarazí, nechce vypadat jako blbec. Jde domů a hledá pozvánku. Nemá ji, samozřejmě, tu mu odebrala sestra. Má prázdné ruce, vůbec tomu nerozumí a nikdy se nic nedoví.