Moc za to děkuji. Dost mi to pomohlo v pohledu na můj život. Uvědomil jsem si nejen že nejsem sám, ale především že to co jsem považoval za svoje prokletí, je pro spoustu jiných splněným životním snem. Říkám si, že možná přeci jen není ten sex to nejpodstatnější v životě a to že mám báječnou ženu a skvělou širší rodinu je mnohem větší výhra. A to že si rozumíme a fungujeme, i když jsme se brali tak mlladí ještě větší.

     Takže ano. Jsem panic. A nosím od puberty klícku. Celý život mě kontroluje nejdřív matka a pak manželka. A dokud nepřijde řeč na děti, budeme s Terezou každou noc usínat vedle sebe bez doteku, maximálně s pusou.Přímám to.

Jsem rád, že se vám moje vyprávění líbilo a děkuji za nový název, který je myslím mnohem lepší než ten původní.

V prvním příspěvku jsem vyprávěl svůj příběh a nadšeně pak hltal přibývající komentáře. Nyní tedy přišel čas, abych na některé odpověděl a uvedl věci na pravou míru.

Mnoho z vás spekulovalo nad tím, zdali je daný příběh pravdivý a předháněli jste se argumenty, nakolik bylo reálné sehnat v Čechách v roce 2003 klícku nebo je-li vůbec možné, nosit klícku takhle dlouho.

    Takže je asi na čase, abych vám poskytl odpovědi. Pravda je taková, že tenhle příběh je z velké části pravdivý. Tím nechci ale tvrdit, že všechno bylo doslova přesně tak, jak zde stojí. Budu-li citovat Viewegha: „Každý příběh je směsí pravdy a fikce. A tak je tomu i u tohoto příběhu.“ Důvod proč jsem se v některých bodech vyprávění dopustil jisté mystifikace je ten, že jsem chtěl příběh co nejčtivější, podpořit atmosféru a především zkrátit některé složité body.

    Pojďme se tedy podívat na můj život znovu, tentokrát ovšem z pohledu méně romantického, čtenářům tohohle fóra však stejně lákavého.

    V prvé řadě si popovídejme o mojí rodině. Zdá-li se vám příběh jako ze třicátých let, není to úplně nepřesné přirovnání. Už jen to, že si manželský pár se dvěma vlastními dětmi vezme do pěstounské péče a následně i adoptuje děcko z pochybných poměrů, svědčí o mírně nestandardním pojetí života. Moje (ano, považuji ji za svoji) rodina z matčiny strany skutečně bývala za první republiky honorací a i za minulého režimu se zuby nehty snažila udržet určitou „aristokratičnost“. Nicméně dávno se z nich stejně stali úplně normální lidi, co chodí do normální práce a nakupujou v Penny. Jenom přístup k intimnostem zůstal z nějakého důvodu zakořeněný. Asi protože se do něj tolik neprolíná nátlak okolí. Jsem si navíc jistý, že většina lidí z širší rodiny si sebou nevleče ani to, ale moje máma se toho z nějakého důvodu křečovitě drží ze všech sil dál a táta, který je jinak docela normální chlap, co si rád dá pivo a koukne na hokej, jí v tomhle pravděpodobně prostě podlehl (respektive nevím co se děje, když s nimi nejsme, ale…).

    Když jsem vstoupil do rodiny, dělo se všechno tak, jak jsem popisoval. Pravdivá je i scéna, během které vyfasoval klec Michal i ta, ve které jsem byl ponížený před celou rodinou a máma nasadila klícku mě. V samostatných bodech je pravdivý i můj život na konci základky a po celou střední, definovaný frustrací z lásek, které musely zůstat platonické, včetně toho se Sašou.
    Co ale nebyla tak úplně pravda je tvrzení, že jsem od té doby neměl krom sprchování klícku dole. Samozřejmě že ano. V prvé řadě tu byl víc jak týden cca v šestnácti, kde se mi dosavadní pás rozbil a já musel čekat až rodiče seženou nový. To bylo mimochodem míň příjemný než se zdá, protože jsem byl doma prakticky furt pod dozorem. Zato ve škole jsem se týden pokoušel o co nejrychlejší navázání vztahu, což ale pokaždé dopadlo stejně, jako každej pokus nezkušenýho šestnáctiletýho kluka o sbalení holky – tedy trapasem.

Dál tu byli samozřejmě momenty, kdy klícka sama sjela (to se nestávalo často, ale možná tak desetkrát do roka určitě). Z toho byla vždycky nepříjemnost, protože máma měla vždycky podezření, zda to nebylo schválně.

No a pak tu samozřejmě byly momenty, kdy to schválně bylo. To ovšem nebylo mockrát, protože klícka fakt držela a nešla pořádně přetáhnout přes varlata ani když jsem si je zkoušel mazat krémem či olejem. Několikrát se mi to povedlo a já následně strávil odpoledne v jakési masturbační agónii. Potom to ale našim došlo a začali v případě, že mi klícka sjela kontrolovat, zda na ní nejsou stopy maziva.

Vrcholem potom bylo, když jsem našel, kde schovávají klíče a na tajňačku jsem si ten svůj při příležitostech půjčovat. Na to ale nakonec přišla Markéta, když u mě našla sundanou klícku a i když jsem se to s ní snažil nějak usmlouvat, nahlásila to mamince a tehdy jsem z toho měl neskutečnej malér. Tohle má u mě ségra mimochodem schovaný dodneška.

Další bod, ve kterém jsem vás vystavil určité fikci, jsou naše zásnuby. I ty proběhli ve svojí podstatě přesně tak, jak jsem zde napsal. Je ale pravdou, že ačkoliv se jí nedá upřít velká urputnost, zase tak tvrdě nás do nich matka nenatlačila. Trvalo to ve skutečnosti skoro půl roku, během kterého jsme si i oba našli solidní práci a nebyli tedy rozhodně tak na dlažbě, jak jsem v příběhu naznačoval.

Pravdou ovšem je, že naše máma strávila půl života vyhledáváním žen jako je ona… tedy obvykle latentních asexuálek nebo nějak deformovaných osob. Každopádně se jí skutečně podařilo najít i tři ženy, které svoje dcery a syna vychovali podle jejího ražení a předurčila nám tak partnerský život.

To, že nás všech šest na návrhy nakonec kývlo je dáno především tím, že naše holky jsou prostě dcery svých matek a my chlapi jsme byli prostě devatenáctiletý (v případě Filipa dvacetiletý) teenageři, kteří se v životě ani nelíbali a najednou před nima stála pěkná holka, která se nám prezentovala jako dohodnutá záležitost, kterou si stačí jen utrhnout.

Poslední bod, který byl vyloženě vytržený z reality je naše svatební noc. Vím s jistotou, že ve skutečnosti jsme všichni o klíckách a abstinenci alespoň nějaké to slůvko se svou vyvolenou či vyvoleným (nebo dohodnutou či dohodnutým?) prohodili, protože s Michalem jsme se informovali po každé schůzce a Markéta se tím před vlastní svatbou vyloženě chvástala (nj. celá máma).

Naše setkání s nastávajícími probíhaly většinou u jednoho z páru doma, tedy „pod dozorem“. I tak jsme si ale mohli promluvit i o intimnosti. Jako nadržený puberťáci jsme ale tak nějak optimisticky doufali, že jsou to jen silácký řeči a že časem je dokážeme civilizovat v docela normální holky. Je ovšem pravda, že jsme se skutečně dost upírali ke svatební noci a doufali, že jakási společenská konvence zapůsobí a k naplnění první noci dojde. Zklamání z příběhu tak bylo opravdové.

Za skoro jedenáct let manželství jsem se snažil svoji Terezu nějak změnit a v mnoha směrech se mi to povedlo. Navzájem jsme se ovlivnili úplně stejně jako všichni lidé, co spolu žijí takhle dlouho. Jenom v intimní sféře jsem s ní nijak nepohnul. Svoje „nepodlehnutí primitivním pudům“ pořád staví za svůj nejkladnější povahový rys. Je skutečně pevně odhodlaná udržet panenství až do chvíle kdy přijde čas, aby se stala sama mámou.

Nechci tvrdit, že od té doby žiju v totálním celibátu. Nejednou jsem si jako za pubertálních let klícku sundat a ulevil si. Co jsem ale ženatý, mám s tím čím dál větší problém. Ne jenom že v tom není ždibec důstojnosti, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jí tím vlastně podvádím a každý její úsměv ve mně ještě dlouho potom pak vyvolává jakési bodnutí. Pocit že kdyby to zjistila, ublížilo by jí to a já bych byl ten kdo jí ublížil.

Tady tedy přikládám pravdivější verzi a čekám na vaše reakce. Je velmi zvláštní číst o vás, kteří jste si podobný osud vybrali dobrovolně. A prosím, nereagujte na tuto větu tím, že mi budete vysvětlovat, že u vás je to vlastně jeden velký erotický maraton plný nejrůznějších přímých i nepřímých sexuálních aktů a mučení. Nejsem blbec a vím co je BDSM. Jen mě zaujal váš pohled na věc a jsem znovu zvědavý, co mi napíšete tentokrát.