Zemře Tam 8% osazenstva a vlastně se vůbec nic neděje. Jen jeden telefonát z magistrátu s ty ty ty. nepoutějte tam cizí ženské a to je všechno.

Jsem zvědavý na pokračování.

Kapitola I

Ráno na farmě nezačínalo tichem. Začínalo hlukem. Ventilace v hlavní hale běžela na plno, vozíky s jídlem rachotily po betonové rampě a někde u skladů štěkal pes. Eva Novotná stála na schodech kanceláře a pila kafe z plecháčku.

Nad dvorem se zvedala mlha z vlhkých polí. Pod rampou už pracovaly dvě ženy z ranní směny. Jedna kontrolovala transportní vozík, druhá zapisovala čísla do terminálu. Eva měla ráda ten ruch. Všechno běželo podle rytmu. A když farma běžela podle rytmu, nebyly problémy. A když nebyly problémy, nikdo z města sem nejezdil.

Eva dopila kafe a položila plecháček na parapet a sešla ze schodů.

„Kolik máme dneska na procedury?“ zeptala se.

Mladší žena u terminálu zvedla hlavu.

„Šestnáct z haly B. Čtyři z céčka.“

Eva přikývla. „A ten záznam z včerejška?“

„Subjekt C‑12 pořád odmítá spolupracovat.“

Eva pokrčila rameny. „Nech ho dneska bez přídělu.“

Žena u terminálu jen kývla. Na farmě se věci vysvětlovaly krátce. Eva přešla dvůr a otevřela dveře hlavní haly. Uvnitř byl známý pach dezinfekce, potu a jídla. Řady lůžek se táhly dlouhou halou v pravidelných blocích. Některé subjekty už stály u přepážek a čekaly na ranní rozpis. Eva pomalu prošla mezi řadami. Většina mužů seděla na lůžkách se sklopenými hlavami, ale jiní se na ni dívali. Eva ten pohled ignorovala. Na farmě se nedalo pracovat, kdyby člověk každému koukal do očí. Na konci haly stála vedoucí směny.

„Máme zprávu z laboratoře,“ řekla.

Eva si přilepila za ucho neurostimulační náplast.

„Jakou?“

„Chtějí navýšit dodávky.“

„Kolik?“

„Dvacet procent.“

Eva chvíli mlčela. „To chtějí všichni.“

„Prý je to urgentní.“

„A poslali něco navíc?“

„Ne.“

Eva pokrčila rameny. „Tak si počkají.“

V kanceláři měla Eva na stole rozložené produkční tabulky. Dvě farmaceutické společnosti.

Jedna klinika z města. A několik drobných odběratelů. Telefon zavibroval. Eva ho zvedla.

„Novotná.“

„Ministerstvo populační stability.“

„Ano.“

„Ta kontrolorka z magistrátu… byla trochu příliš důsledná.“

Eva chvíli mlčela. „To se někdy stane.“

„Záznam z kontroly byl upraven. Doporučení k revizi licence už je v systému.“

Eva přikývla. „Dobře.“

„Ministerstvo oceňuje stabilitu vaší produkce.“

„Děláme, co je potřeba.“

Hovor skončil. Eva položila telefon na stůl. Chvíli jen seděla. Pak se vrátila k tabulkám.

Kolem poledne přijela na dvůr stará dodávka. Eva ji zahlédla z okna. Dvě ženy z vedlejší vesnice.

Poznala je. Občas přijely. Eva si vzala bundu a vyšla ven. Ženy čekaly u zadních dveří haly, u místnosti, které říkaly stodola.

„Tak která z vás je první?“ zeptala se.

Jedna z nich zvedla ruku. Eva kývla na ošetřovatelku. Žena přikývla a otevřela dveře do budovy.

„Jděte!,“ řekla krátce ženě z vesnice.

Uvnitř byl na transportním vozíku připoutaný jeden z mužů z farmy. Žena si stáhla kalhotky, přišla blíž a uchopila do ruky ovladač anální elektrody a spustila program pro udržování erekce. Muž vytřeštil oči a snažil se křičet, ale přes roubík bylo slyšet jen nesrozumitelné tiché mumlání.
Vesničanka nasedla obkročmo na muže, zavedla si jeho penis do pochvy a plynulými pohyby začala na něm rajtovat. Po chvíli si začala rukou bez ovladače přes halenku masírovat své ztuhlé bradavky. Automatika se mezitím starala, aby nedošlo k vyvrcholení. Přeci jen venku čekala ještě její kamarádka.

Když žena po nějaké době vyšla ven, měla vlasy rozcuchané a tváře zarudlé.

Následně zmizela za dveřmi i druhá vesničanka.

Když bylo po všem, jedna z žen přiložila svůj náramek k Evinu neoznačenému terminálu a ten vydal tichý zvuk. Eva se podívala na displej – +42 STIN.

„Dobře,“ řekla. „Zmizte odsud.“

Ženy přikývly a nasedly do dodávky.

Eva se otočila k ošetřovatelce: „Umyj ho a vrať na ubikaci, dneska ho ještě čeká práce.“

Odpoledne přišla další zpráva z laboratoře. Požadavek na zvýšení dodávek potvrzen. Eva se opřela v křesle. Dvacet procent navíc. To znamenalo víc procedur. Víc přídělů. Víc práce. Nebo méně přestávek. Eva si strhla náplast z poza ucha a nalepila novou.

„No jo,“ zamumlala. „To bude ještě veselo.“

Kapitola II

Uplynula hodina od konce ranní směny a dvůr byl skoro prázdný. Automatické vozíky projížděly mezi halami a sklady v pomalém, přesně naprogramovaném rytmu. Každých pár minut se některý z nich zastavil u rampy, otevřel víko a vysunul kazetu se záznamy. Eva seděla na lavičce u kanceláře a dívala se na terminál.

Čísla se jí nelíbila. Hala B byla slabá – čtyři procenta pod průměrem. To nebylo málo. Vedoucí směny přišla přes dvůr a zastavila se u ní.

„Laboratoř poslala další zprávu.“

Eva ani nezvedla hlavu. „Zase chtějí víc?“

„Ano.“

„Kolik?“

„Dvacet procent pořád platí.“

Eva přejela prstem po displeji. Graf produkce se rozsvítil červeně. „Ať si počkají.“

Vedoucí směny chvíli váhala.

„Tentokrát prý opravdu spěchají.“

Eva se konečně podívala nahoru. „Tak ať pošlou víc jídla.“

„Nepošlou.“

Eva otevřela kapsu bundy a vytáhla zavírací nůž. Pomalu ho otevřela. Čepel byla už trochu ošoupaná. Opatrně s ní začala čistit špínu zpod nehtu.

„Kolik máme rezervu?“ zeptala se.

„Tři dny.“

„Tak vidíš.“

Nůž cvakl, když ho zavřela.

V hale B bylo chladněji než venku. Řady lůžek byly zaplněné skoro do posledního místa. Subjekty stály u přepážek a čekaly na odpolední procedury. Eva prošla mezi bloky. Na stěnách blikaly kontrolní displeje.

- Hydratace

- Hormonální hladiny

- Stresový index

U jednoho lůžka se zastavila.

Subjekt seděl na okraji matrace a díval se do podlahy.

Eva krátce zkontrolovala jeho identifikační náramek.

„B‑47,“ zamumlala.

Vedoucí směny se podívala do tabletu. „Ten je dneska v plánu.“

Eva chvíli pozorovala čísla na displeji. Pak jen pokrčila rameny. „Tak ho pošli.“

Odpoledne přijela dodávka z laboratoře. Velká bílá krabice s logem farmaceutické firmy. Řidička ji složila u rampy.

„Podepište to.“

Eva přiložila zápěstí k terminálu a náramek krátce zablikal. Potvrzení se objevilo na displeji.

„Zase spěchají?“ zeptala se Eva.

Řidička pokrčila rameny. „Prý mají výpadek někde na severu.“

Eva se na chvíli zamyslela. Výpadek. To nebylo dobré slovo.

K večeru přijely na dvůr další dvě ženy z vesnice. Jedna z nich byla vdova z vedlejšího statku. Druhá mladší, tu Eva neznala.

Eva se ohlédla a otevřela dveře budovy. „Deset minut!“ zašeptala, a obě ženy vešly do dveří.

Když bylo po všem, mladší žena zvedla zápěstí. Evin terminál krátce zablikal a pípnul. +52 STIN. Eva přikývla.

„Dobře.“

Eva chvíli jen stála. Pak aktivovala terminál. Na displeji se objevily červené grafy Haly B.

„No jo,“ zamumlala. „To nám ještě chybělo.“

Kapitola III

Ráno bylo chladné a mlhavé. Eva stála na rampě před hlavní halou a dívala se na pole za farmou. Automatické vozíky už začaly ranní cyklus. Jeden z nich projel kolem ní, zastavil u rampy a vysunul kazetu s nočními záznamy. Terminál na zdi krátce pípnul. Eva přiložila zápěstí. Data se otevřela. První graf byl červený.

„No jo,“ zamumlala.

Hala B byla slabá už druhý den.

Vedoucí směny přišla z haly s tabletem v ruce.

„Volali z laboratoře.“

Eva si přilepila novou neurostimulační náplast za ucho.

„A co chtějí tentokrát?“

„Ptali se na B‑47.“

Eva zvedla oči.

„Na toho?“

„Ano.“

„A co s ním?“

„Prý mají zájem o další vzorky.“

Eva sáhla do kapsy a vytáhla svůj starý zavírací nůž. Pomalu ho otevřela.

„Tak jim je pošli,“ řekla.

Vedoucí směny zavrtěla hlavou.

„Ne. Chtějí ho vidět osobně.“

Eva se na ni podívala. „To není laboratoř.“

„Řekla jsem jim to.“

„A?“

„Řekli, že přijedou.“

Eva zavřela nůž. „Tak ať přijedou.“

Hala C byla tišší než Béčko. Bylo tu méně světla a méně pohybu. Subjekty seděly na lůžkách nebo ležely a čekaly na odpolední cyklus. Eva prošla mezi řadami.

Zastavila se u čísla C‑12. Ten byl pořád bez přídělu. Seděl na lůžku a díval se do země.

Eva se na chvíli zastavila.

„Už spolupracuje?“ zeptala se.

Pracovnice u terminálu pokrčila rameny. „Dneska ráno ano.“

Eva kývla. „Tak ho vrať do normálu.“

B‑47 byl v posledním bloku haly. Zrovna se vracel z koupelny. Eva zkontrolovala jeho identifikační náramek. Pak displej nad lůžkem. Graf byl pořád červený. Vedoucí směny otevřela data.

„Produkce je o čtyřicet procent vyšší než norma.“

Eva si pomalu přejela palcem po čepeli nože. „To není špatné.“

„Laboratoř si myslí, že je tam nějaká anomálie.“

Eva pokrčila rameny. „Tak mají štěstí.“

Odpoledne přijelo černé vozidlo z laboratoře. Nebyla to dodávka. Byl to servisní transport. Z auta vystoupily dvě ženy. Jedna měla bílý plášť, druhá jen tablet. Eva stála u rampy a čekala na ně.

„Novotná?“ zeptala se ta s tabletem.

„Jo.“

„Přijely jsme kvůli subjektu B‑47.“

Eva si přilepila další náplast za ucho.

„Tak pojďte.“

V hale B se obě ženy zastavily u lůžka. Žena v plášti si nasadila rukavice a prohlížela si data na displeji.

„Tohle není normální,“ řekla.

Eva se opřela o kovový rám lůžka. „Normální je, když čísla jdou nahoru.“

Žena se na ni podívala. „Víte, co to znamená?“

Eva otevřela nůž a začala si čistit hlínu zpod nehtu. „Že vám to vydělá víc peněz.“

Žena v plášti po Evě vrhla káravý pohled: „Ten subjekt bychom rády odvezly.“

Eva zvedla oči. „To nejde.“

„Proč?“

Eva zavřela nůž. „Protože je můj.“

Druhá žena něco naťukala do tabletu. Terminál na stole zavibroval. Eva pozvedla obočí. Nová zpráva: LABORATORNÍ PRIORITA; SUBJEKT B‑47; POŽADAVEK NA OKAMŽITÝ TRANSFER Eva si chvíli zprávu prohlížela.

„No jo,“ zamumlala. „Někdo tady má vlivné přátele. Tak pojďte…“

Kapitola IV

Ženy z laboratoře šly za Evou přes dvůr. Ta s tabletem zapisovala něco do systému. Eva je vedla rovnou do haly B. Několik subjektů čekalo na další procedury, jiní sledovali příchozí.

„Tamhle,“ kývla Eva směrem k poslednímu bloku.

B‑47 seděl na okraji matrace. Na displeji nad lůžkem pořád svítila červená křivka produkce. Žena v plášti přistoupila blíž a znovu otevřela data.

„Ty hodnoty jsou stabilně nad normou,“ zamumlala.

„To jsem říkala,“ odvětila Eva.

„A ostatní z haly?“

Eva pokrčila rameny. „Čtyři procenta pod průměrem.“

Žena zvedla oči od tabletu. „Od kdy?“

„Druhý den.“

Laborantka chvíli mlčela. Pak se obrátila na Evu. „Potřebujeme ho převézt.“

Eva chvíli přemýšlela. Pak pokrčila rameny. „Dobře.“

Vedoucí směny přivezla transportní vozík, upoutala na něj muže zápěstními pásy a připojila monitorovací kabel.

B‑47 se nebránil. Jen sledoval strop haly.

„Vrátíme ho,“ řekla žena s tabletem.

Eva si otevřela nůž a začala si čistit špínu zpod nehtu.

„To doufám.“

Krátce po šesté večer zmizelo černé vozidlo polní cestě směrem k hlavní silnici. Eva se vrátila do kanceláře a otevřela produkční grafy. Béčko bylo pořád slabé. Teď už skoro šest procent.

„To se mi nelíbí,“ zamumlala.

Vedoucí směny stála ve dveřích. „Myslíte, že to s tím souvisí?“

Eva zavřela nůž. „Nevím.“

Laboratoř se ozvala večer. Terminál na stole krátce zavibroval. Eva hovor přijala.

„Novotná.“

Hlas na druhé straně byl tentokrát vážnější. „Potvrdili jsme infekci.“

Eva se opřela v křesle. „Jakou?“

Chvíli bylo ticho. „Už jsme to dříve řešili na jiných farmách v okolí. Snažíme se to držet pod pokličkou. Říkáme tomu Sucho.“

Eva přejela prstem po displeji. „Co to dělá?“

„Napadá reprodukční tkáň. Snižuje produkci. Postupně.“

„Léčba?“

„Není.“

Eva chvíli mlčela. „Tak co chcete?“

„Izolovat halu B. Okamžitě.“

Eva otevřela nůž.

„Jak se to šíří?“

„Podobně jako žloutenka. Kontaminované tekutiny. Zařízení. Kontakt.“

„Inkubační doba?“

„Tři až šest týdnů.“

Eva si chvíli prohlížela grafy.

To znamenalo, že infekce na farmě byla už dávno.

„Kolik případů?“

„Zatím jeden potvrzený. Další podezřelé.“

Eva zavřela nůž.

„Tak to máme problém.“

Následující ráno byla hala B uzavřená. U vstupu stála dezinfekční brána a dvě pracovnice v ochranných rukavicích. Vedoucí směny držela tablet.

„Sedm podezřelých.“

Eva přikývla. „Odděl je.“

„Kam?“

„Poslední blok.“

„A procedury?“

Eva se na chvíli zamyslela. Pak pokrčila rameny.

„Pojedeme dál.“

„Laboratoř říkala—“

Eva ji přerušila. „Laboratoř tady není.“

Dvůr byl odpoledne nezvykle tichý. Ventilace běžela, ale vozíky jezdily pomaleji. Některé procedury byly zrušené. Eva seděla na lavičce před kanceláří a sledovala terminál. Produkce klesla o osm procent. Terminál znovu zavibroval. Laboratoř.

„Novotná.“

„Subjekt B‑47 je negativní.“

Eva zvedla obočí. „Tak proč jste ho odvezli?“

„Potřebovali jsme potvrdit diagnózu.“

„A co je ten první případ?“

„Subjekt z haly B. Dnes ráno.“

Eva chvíli nic neříkala. Pak otevřela nůž.

„Dobře,“ řekla.

„Tak budeme bojovat.“

Za oknem se znovu rozjely transportní vozíky. Farma běžela dál. Jen tentokrát už Eva věděla, proti čemu stojí.

Kapitola V

Třetí den po potvrzení Sucha panovala na farmě hektická atmosféra. Procedury běžely jen v polovině bloků, ale všichni měli i tak více práce než obvykle. Na rampě stál nový dezinfekční stojan a vedle něj plastová nádoba na ochranné rukavice.

Eva seděla v kanceláři a sledovala produkční grafy. Béčko bylo zavřené. Céčko začínalo padat. Terminál na stole krátce zabzučel. Příchozí hovor. Eva stiskla tlačítko.

„Novotná.“

„Magistrát. Oddělení hygieny.“

Eva se opřela v křesle. „Ano.“

„Máme hlášení z laboratoře o infekci na vaší farmě.“

„To se řeší.“

„Máme také informaci o možném zdroji.“

Eva chvíli mlčela. „Jakém?“

„Návštěvy z okolních obcí.“

Eva si pomalu otevřela nůž.

„Jaké návštěvy?“

„Ženy, které pravidelně přijíždějí na farmu.“

Eva si začala čistit špínu zpod nehtu.

„Nevím o čem mluvíte.“

Na druhé straně se ozvalo krátké ticho.

„Podle laboratorních analýz může být virus přenášen podobně jako žloutenka. Kontaktem s biologickými tekutinami.“

Eva pokrčila rameny, i když to druhá strana nemohla vidět. „To zní jako problém laboratoře.“

„Pokud se potvrdí, že farma umožňuje neautorizovaný kontakt, může dojít k revizi licence.“

Eva zavřela nůž. „To se nepotvrdí.“

Hovor skončil.

Vedoucí směny přišla do kanceláře v průběhu hovoru.

„Kdo to byl?“ zeptala se, když Eva položila terminál.

„Magistrát.“

„A?“

Eva pokrčila rameny. „Myslí si, že to sem tahají vesničanky.“

Vedoucí směny se zarazila. „A tahají?“

Eva chvíli mlčela, pak vstala.

„Od dneška nikdo cizí dovnitř.“

„Ani stodola?“

Eva zavrtěla hlavou.

„Ani stodola.“

V hale B začala izolace. Poslední blok byl oddělen plastovou bariérou a dezinfekční bránou. Subjekty s podezřením na infekci byly přesunuty právě tam. Eva stála u vstupu a sledovala čísla na tabletu.

„Kolik jich je?“ zeptala se.

„Jedenáct potvrzených.“

„A mrtví?“

Vedoucí směny sklopila oči k displeji. „Dva.“

Eva přikývla. „Kolik to může být celkem?“

„Laborka říká pět až čtyřicet procent.“

Eva otevřela nůž. „Tak snad budeme blíž k těm pěti.“

Odpoledne přijela dodávka z laboratoře. Tentokrát přivezla několik kovových kontejnerů. Žena v bílém plášti položila jeden z nich na stůl v kanceláři.

„Symptomatická léčba,“ řekla.

Eva si kontejner prohlédla. „Co to dělá?“

„Tlumí průběh infekce. Udrží produkci déle.“

„A virus?“

„Ten zůstane. Většina nakažených si s tím poradí.“

Eva pokrčila rameny. „To stačí.“

Večer Eva seděla na lavičce před kanceláří a sledovala terminál. Produkce spadla o patnáct procent. Terminál zavibroval znovu. Laboratoř.

„Novotná.“

„Začali jsme testovat další farmy,“ řekl hlas.

„A?“

„Máte štěstí.“

Eva zvedla obočí. „Jak to myslíte?“

„U vás to začalo později než jinde.“

„To se někdy stane,“ zamumlala.

Když se setmělo, dvůr byl prázdný. I stodola zůstala zamčená. U rampy blikaly kontrolní displeje dezinfekční brány. Křivka na grafech pořád klesala, i když pomaleji než ráno. Zavřela terminál a vstala.

„Tak jo,“ řekla tiše.

„Bojujeme.“

Kapitola VI

Další ráno bylo jasnější než v předchozích dnech. Mlha nad poli se rozpadala a první slunce se odráželo od mokrého betonu dvora. Klimatizace v halách běžela jako obvykle a transportní vozíky se čile pohybovaly mezi budovami farmy.

Eva stála na schodech kanceláře a dívala se na terminál. Graf produkce už nepadal. Poprvé za týden. Z haly B vyšla vedoucí směny a zastavila se u ní.

„Máme nové výsledky.“

Eva si přilepila náplast za ucho. „Kolik?“

„Žádná další úmrtí.“

Eva s úlevou zavřela oči. „A nakažení?“

„Pořád jedenáct.“

Eva přikývla. „Drží se?“

„Zdá se, že je to na dobré cestě.“

Hala B zůstávala oddělená plastovou bariérou. Dezinfekční brána u vstupu se otevírala jen při průchodu personálu. V posledním bloku seděli nakažení subjekty na lůžkách a sledovali prázdnou halu. Eva prošla mezi nimi. Displeje nad lůžky vyzařovaly žluté světlo.

Stabilizace.

Vedoucí směny se podívala na tablet. „Laboratoř říká, že symptomatická léčba zabírá.“

Eva pokrčila rameny. „Tak ji dávejte dál.“

U jednoho lůžka se zastavila. Subjekt seděl shrbený, ale monitor ukazoval normální puls. Eva krátce kývla na vedoucí směny.

„Tenhle přežije.“

Odpoledne přišla zpráva z laboratoře. Eva ji otevřela. NOVÉ PŘÍPADY: 0 Chvíli jen zírala na ta dvě slova.

„No jo,“ zamumlala.

„Možná to přežijeme.“

Vedoucí směny stála ve dveřích.

„Magistrát volal.“

Eva zvedla oči. „A co chtěli?“

„Ptali se, jestli už přijímáme návštěvy.“

Eva se na chvíli zamyslela. Pak otevřela nůž.

„Řekla jsi jim, že ne?“

„Ano.“

Eva přikývla. „Dobře.“

Večer byla farma klidná. Procedury běžely po týdnu znovu skoro normálně. Transportní vozíky se vracely ke skladům a ventilace hučela v pravidelném rytmu. Eva seděla na lavičce před kanceláří. Terminál ukazoval produkci. Osmdesát procent normálu. Terminál zavibroval. Laboratoř.

„Novotná.“

„Zdá se, že vlna Sucha končí.“

Eva si odlepila starou náplast „To je dobře.“

„U vás byla úmrtnost osm procent.“

Eva otevřela svůj starý zavírací nůž. „To jde.“

Slunce zapadalo nad poli. Dvůr byl skoro prázdný. Eva se zvedla a chystala se vrátit do kanceláře. V tu chvíli se od polní cesty ozval zvuk motoru. Eva se otočila. Po rozbité cestě k farmě pomalu přijížděla stará dodávka.

„No jo,“ zamumlala. „Život jde dál…“

Kapitola I – Ranní blok procedur

Tereza měla ráda první hodinu ranního bloku. Ne proto, že by byla klidná. Naopak – byla nejrušnější. Procedurální místnosti se plnily klientkami objednanými na ráno, sestry přivážely složky a z výtahů v suterénu přijížděly transportní vozíky z farmy. Všechno běželo podle přesného harmonogramu.

Tereza seděla u terminálu a kontrolovala první protokol dne Oddělení B – Přirozená reprodukce.

Osm klientek. Běžný počet pro dopolední blok. Vedle každého jména byl kód biologického subjektu přiděleného pro proceduru. Tereza se podívala na hodinky. První případ měl začít za tři minuty. Vzala složku a zamířila k výtahu.

Transportní místnost byla stejně chladná jako vždy. Podél jedné stěny vedla kovová kolej, na které byly v pravidelných rozestupech připevněné řetězy a na nich biologické subjekty přivezené z farmy.

Jedenáct mužů. Seděli tiše na koženkové lavici, většinou s očima sklopenýma k podlaze. Výcvik na farmách byl důsledný.

Dozorčí pracovnice stála u dveří a kontrolovala seznam.

„Oddělení B?“ zeptala se.

Tereza přikývla a podala jí složku.

Dozorčí přejela prstem po tabulce. „Subjekt B‑1.“

Jeden z mužů na konci místnosti zvedl hlavu. Dozorčí ho odpojila z koleje a připnula krátké vodítko k jeho obojku.

„Vezměte si ho.“

Tereza převzala vodítko a vedla ho chodbou směrem k procedurálním místnostem. Muž šel bez odporu, stejně jako většina z nich.

Procedurální místnost byla připravená. Uprostřed stálo křeslo pro ženu. Naproti němu nastavitelný rám pro práci se subjektem – moderní stabilizační aparatura, která měla celý proces urychlit a udržet pod kontrolou.

Tereza zapnula terminál a otevřela protokol. Za chvíli přivedla sestra první klientku. Byla nervózní. To bylo normální. Tereza ji uklidnila několika rutinními větami a nastavila zařízení podle standardního postupu. Subjekt mezitím čekal na druhé straně místnosti.

Vše proběhlo rychle a bez problémů. Asistentky muže připoutaly, zavedly elektrodu k prostatě, pomocí univerzálního klíče mu odemkly a sňaly klec, umyly a dezinfikovaly a pomocí drobných impulzů ztopořily penis. Klíče od klecí byly přísně evidované. Volně je měly jen státní instituce a několik prověřených domácích držitelek. Na farmách existovaly také, ale jejich použití probíhalo výhradně při odběrech a vždy pod kamerovým dohledem. Celý proces se zaznamenával a automaticky strojově vyhodnocoval – od odemknutí až po opětovné uzamčení. Jakýkoli pokus o nekontrolované množení by byl považován za selhání systému.

Automat pak provedl spojení nehybného subjektu s klientkou a vyvolal ejakulaci. Procedura skončila během několika minut. Tereza sledovala hodnoty na monitoru a zapisovala je do protokolu. Sestra odvezla klientku pryč. Subjekt zůstal ještě chvíli připoutaný k zařízení, než systém dokončil automatickou diagnostiku. Když bylo hotovo, asistentky penis umyly a zamkly do klece, pak ho vysvobodily z rámu.

„Transport,“ řekla Tereza do interkomu.

Dozorčí přišla během chvíle a vedla muže zpátky do transportní místnosti.

Tereza otevřela další složku.

Druhý případ.

Třetí.

Ranní blok plynul v obvyklém rytmu.

Kolem desáté dorazil nový transport z farmy. To nebylo úplně běžné. Většina subjektů přijížděla jen ráno. Složka s předávacími formuláři byla tenčí než obvykle. Když ji Tereza otevřela, byl uvnitř jediný list. Fotografie. Jméno. A dole malý ručně dopsaný oblouk.

⌒

Tereza se na symbol chvíli dívala. Ten tvar už někde viděla, jen si nedokázala vzpomenout kde.

Kapitola II – Nestandardní případ

Tereza si složku ještě jednou prohlédla.

Byla opravdu tenká. Většina transportních formulářů z farmy měla několik listů – zdravotní záznam, výcvikový protokol, poslední odběry, poznámky dozorčí. Tahle obsahovala jen fotografii, identifikační číslo a krátký záznam o převozu.

A ten oblouk dole.

⌒

Tereza zavřela složku a položila ji na stůl. V čekárně už seděla další klientka, takže nestandardní transport musel chvíli počkat. Ranní blok měl svůj rytmus a ten se nerušil.

Další dvě procedury proběhly stejně jako ty předchozí. Sestra přivezla klientku, asistentky připravily subjekt, Tereza zkontrolovala protokol a spustila zařízení. Přístroje pracovaly tiše a přesně. Automatický rám provedl spojení, monitor zaznamenal hodnoty a během několika minut bylo hotovo. Procedura skončila, klientka byla odvezena a subjekt putoval zpátky do transportní místnosti.

Když byl ranní blok u konce, Tereza se znovu podívala na složku z nového transportu. Nestandardní případ. Takové občas chodily. Někdy šlo o subjekty z experimentálních chovů, jindy o jedince, kteří byli vybráni k testování nového zařízení. Kliniky jako ta jejich byly pro takové věci ideální – procedury tu probíhaly rutinně a všechno se zaznamenávalo. Tereza vzala složku a znovu zamířila k výtahu.

Transportní místnost byla teď skoro prázdná. Na koleji zůstali jen čtyři muži.

Dozorčí pracovnice seděla u stolu a zapisovala poslední údaje.

„Další?“ zeptala se.

Tereza položila složku na stůl. Dozorčí ji otevřela a chvíli listovala.

„Ten nestandard?“

„Ano.“ Dozorčí pokrčila rameny. „Přivezli ho před půl hodinou.“

Ukázala na konec místnosti. Muž seděl na lavici stejně jako ostatní. Řetěz z obojku byl připnutý ke koleji. Na první pohled nevypadal jinak než zbytek transportu. Jen když Tereza přišla blíž, zvedl hlavu a podíval se na ni. To úplně běžné nebylo, většina subjektů pohledy spíš skláněla.

Dozorčí ho odpojila z koleje a připnula vodítko.

„Subjekt B‑12,“ řekla.

Tereza převzala vodítko. „Pojď.“

Muž se zvedl. Chvíli stál, jako by čekal, a pak se vydal za ní.

Procedurální místnost byla stejná jako předtím. Křeslo pro klientku, stabilizační rám, monitor, terminál. Jen tentokrát tam klientka ještě nebyla. Tereza položila složku na stůl a otevřela protokol. Nebyl tam žádný formulář. Jen krátká instrukce – pilotní procedura.

Tereza chvíli přemýšlela. To znamenalo, že některé kroky se budou lišit od běžného postupu. Stávalo se to. Otevřela další list. Na spodním okraji papíru byl znovu ten malý oblouk.

⌒

Tereza zavřela složku.

„Připravte subjekt,“ řekla asistentkám.

Muž stál u rámu klidněji než většina ostatních. Asistentky ho připoutaly k držákům a začaly s přípravou. Tereza sledovala monitor a nastavovala parametry zařízení.

Celý proces spojení byl tentokrát poněkud zvláštní. K erekci došlo spontánně a po spojení s klientkou se zdálo, že mu celá situace není nepříjemná, ale že si ji užívá. Dokonce se zdálo, že se ve svých těsných poutech pokouší o kopulační pohyby.

Když bylo hotovo, Tereza se podívala na hodnoty. Byly v normě až na zvýšenou hladinu oxytocinu – hormonu, který způsobuje blažené pocity při orgasmu.

Muž zůstal stát, zatímco Tereza zapisovala výsledky. Pak promluvil klidným, příjemným hlasem.

„Tohle nebylo běžné.“

Tereza zvedla hlavu. Subjekty obvykle nemluvily.

„Cože?“ zeptala se.

Muž chvíli mlčel. Pak se podíval na terminál.

„Ten symbol,“ řekl.

Tereza se mimoděk podívala na složku. Na okraji papíru byl stále ten malý oblouk.

„Ten znamená něco jiného,“ řekl muž tiše.

Asistentky si toho nevšimly, ale Tereza vytřeštila oči. Chvíli mlčela…

„Transport,“ řekla nakonec roztřeseným hlasem do interkomu.

Dozorčí přišla a připnula vodítko k obojku. Muž se ještě jednou podíval na Terezu. Tentokrát neřekl nic. Nechal odvést zpátky do transportní místnosti.

Tereza zůstala chvíli stát u terminálu. Pak zavřela složku.

Kapitola III – Oběd

Když byl ranní blok u konce, Tereza zavřela poslední protokol a protáhla si prsty. Terminál tiše uložil data a na obrazovce se objevil další formulář k potvrzení. Procedury proběhly bez komplikací. Jen ten jeden případ zůstal v hlavě. Chvíli hleděla na složku ležící na okraji stolu. Otevřela ji ještě jednou. Fotografie, jméno, identifikační číslo.

A dole ten oblouk.

⌒

Byl napsaný obyčejnou tužkou, lehce křivě, jako by ho někdo připsal až dodatečně. Tereza přejela prstem po papíru. Pak složku zavřela. Obědová přestávka už začala.

Kantýna kliniky byla ve třetím patře. Nebyla velká, ale během polední pauzy se vždycky zaplnila. Tereza si vzala tác a posadila se ke stolu u okna. U vedlejšího stolu seděly dvě sestry z oddělení A a bavily se o víkendovém úklidu.

„Musela jsem ho nechat vytřít celý byt,“ říkala jedna z nich. „Aspoň je na něco.“

Druhá se zasmála. „Kolik jich máš teď?“

„Dva.“

„Dva?“ Sestra zvedla obočí. „To už je skoro luxus.“

„Jeden je starší. Ten spíš jen nosí věci. Druhý je z posledního výcviku.“

Tereza se do rozhovoru nezapojila. Podobné hovory slyšela pořád. Pracovnice kliniky měly na domácí subjekt nárok téměř automaticky. Některé toho využívaly, jiné ne. Tereza patřila k těm druhým. Stačilo jí, kolik jich viděla každý den v práci.

Seděla u stolu a pomalu jedla. Myšlenky se jí vracely k tomu muži z dopoledne. Nebyl agresivní. Nebyl ani neposlušný. Jen… jiný. A hlavně – mluvil. Subjekty obvykle nemluvily. Ne bez vyzvání. A už vůbec ne během procedury. Tereza si vzpomněla na jeho hlas – klidný, jistý.

„Ten symbol znamená něco jiného.“

Tereza odložila vidličku. Nevěděla proč, ale měla pocit, že by měla vědět, o čem mluvil.

Když se vrátila do kanceláře, otevřela terminál. Databáze kliniky byla rozsáhlá. Uchovávala záznamy o tisících procedur. Tereza chvíli váhala. Pak do vyhledávacího pole zadala jednoduchý znak.

⌒

Systém chvíli přemýšlel. Pak zobrazil výsledek. Přístup omezen. Tereza zamrkala. To nebylo běžné.

Zkusila otevřít jeden z protokolů. Stejná zpráva. Nedostatečné oprávnění. Chvíli seděla a hleděla na obrazovku. Pak databázi zavřela.

Zbytek směny ubíhal rutinně a celkem rychle. Procedury, formuláře, podpisy… Tereza pracovala jako vždycky, ale několikrát se přistihla, že znovu kontroluje složku s nestandardním případem.

Krátce před koncem směny se na obrazovce terminálu objevila interní zpráva.
Oddělení B – oznámení

Personál oddělení B se dnes po skončení směny dostaví na standardní kognitivní hygienu.

Tereza zprávu přečetla. Pak ji potvrdila. Nic neobvyklého. Podobné procedury probíhaly pravidelně. Klinika byla prostředí s vysokou psychickou zátěží. Systém se staral o to, aby personál zůstával stabilní. Tereza zavřela terminál. Ale když odcházela z kanceláře, ještě jednou se ohlédla ke stolu. Složka s fotografií tam stále ležela.

Kapitola IV – Kognitivní hygiena

Na konci směny byly chodby kliniky skoro prázdné. Klientky už dávno odjely a transporty z farmy byly uzavřené. Zůstával jen úklidový personál a několik pracovnic, které dokončovaly administrativu. Tereza si vyzvedla kabát ze šatny a zamířila do druhého patra.

Dveře s nápisem Kognitivní hygiena byly otevřené a v místnosti čekalo několik žen z oddělení B. Některé tiše seděly, jiné si tiše povídaly. Atmosféra byla klidná, skoro ospalá. Podobné procedury absolvovaly pravidelně, takže o nich nikdo moc nepřemýšlel.

Za přepážkou seděla pracovnice v bílém plášti a kontrolovala seznam.

„Jméno?“

„Tereza Kučerová.“

Žena přejela prstem po obrazovce.

„Oddělení B… ano. Posaďte se, prosím.“

Tereza si sedla na jednu z židlí u stěny. Na stole vedle ní ležely informační brožury o pracovním stresu a duševní hygieně. Jedna z kolegyň z procedurálního oddělení se k ní naklonila.

„Dlouhý den?“ zeptala se tiše.

Tereza pokrčila rameny. „Normální.“

Chvíli mlčely. Pak se otevřely dveře do vnitřní místnosti.

„Novotná.“

Tereza vstala.

Místnost, do které vstoupila, byla malá. Uprostřed stál lehký zdravotnický lehátkový modul. Na stěně svítilo několik panelů a monitor.

„Posaďte se,“ řekla pracovnice.

Tereza si sedla. Procedura byla vždycky stejná. Krátký rozhovor. Kontrola základních parametrů. Někdy krátká relaxační stimulace nebo tabletka na uklidnění. Systém tomu říkal kognitivní stabilizace.

„Jak se dnes cítíte?“ zeptala se pracovnice.

„Normálně.“

„Byly dnes nějaké nestandardní situace?“

Tereza na okamžik zaváhala. Pak zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Pracovnice něco zapsala do tabletu. „Dobře.“

Na monitoru se rozsvítilo jemné světlo.

„Podívejte se sem.“

Tereza se zadívala do světelného panelu. Bylo to příjemné. Uklidňující. V místnosti bylo ticho. Někde tiše bzučel přístroj.

Procedura trvala jen několik minut. Nakonec jí pracovnice podala sklenici vody a malou bílou tabletku.

„Standardní stabilizace,“ řekla.

Tereza ji spolykala. „Hotovo.“

V čekárně si oblékla kabát a vyšla ven. Cestou domů seděla v tramvaji a dívala se z okna do setmělých ulic města. Hlavou jí ještě chvíli běžely obrazy z dnešní směny. Procedury. Monitory. Formuláře. A ten muž.

„ Ten symbol znamená něco jiného.“

Tereza zavřela oči. Snažila se vzpomenout, kde ten oblouk už viděla. Ale myšlenka se rozplynula dřív, než ji stačila uchopit.

Byt byl malý a tichý. Na stole v kuchyni ležel formulář. Domácí držení biologického subjektu – žádost. Dostala jej už před několika měsíci, avšak Tereza ho nikdy nevyplnila. V práci měla mužů plné zuby. Formulář přeložila napůl, roztrhla a vyhodila do koše.

V noci spala vydatným, hlubokým a bezesným spánkem.

Kapitola V – Ráno

Ráno přišlo tiše. Tereza se probudila bez budíku. Chvíli ležela a dívala se na světlo, které pronikalo skrz žaluzie. V hlavě měla prázdno, jen ten známý pocit, že ji čeká další pracovní den.

Oblékla se, uvařila si kávu a krátce se podívala z okna. Na ulici před domem panoval čilý ranní ruch.

Ranní tramvaj do práce stihla jen tak tak. Po cestě si přečetla nové zprávy a nedobrovolně poslouchala útržky cizích rozhovorů.

Klinika vypadala ráno stejně jako vždycky. Skleněné dveře, recepce, chladné chodby. Tereza přiložila kartu ke čtečce a zamířila do kanceláře oddělení B. Ze stolu na ni zírala zapomenutá složka ze včerejška. Oddělení B – Přirozená reprodukce. Ranní blok. Rutina.

Když vzala složku do ruky, všimla si něčeho na okraji papíru. Tužkou načrtnutý oblouk.

⌒

Tereza chvíli hleděla na symbol. Nevypadal jako součást formuláře. Spíš jako malůvka, kterou tam někdo potměšile vytvořil. Chvíli váhala. Pak sáhla do misky na stole pro gumu a oblouk několika krátkými tahy vymazala. Na papíře zůstala jen vybledlá šmouha. Na fotografii uvnitř složky byl muž. Identifikační číslo. Subjekt B‑12. Tereza se na fotografii krátce podívala. Tuctová tvář v záplavě subjektů… Zasunula složku mezi ostatní, otevřela terminál a začala kontrolovat první proceduru dnešního dne.

Ranní blok měl začít za tři minuty.

Většina mužů pravděpodobně skutečně končí na farmách, kde představují průmyslový biologický zdroj. Do „chovu“ ve městech se dostane jen malá část z nich – buď synové vlivných žen po výcviku (jako v případě Anny), nebo zvlášť vybraní jedinci.

Domácnost s mužem, natož se dvěma, je tedy spíš privilegium a statusová záležitost. Proto jsou tyto domácnosti situovány spíše v bohatších předměstských čtvrtích, zatímco na venkově bude domácností chovajících muže výrazně méně.

Zároveň to může být vnímáno jako určitý projev loajality k systému – žena tím vlastně demonstruje, že se aktivně podílí na stabilizaci společnosti.

V tomhle směru mě při psaní napadá docela přirozená historická paralela s otroctvím – otroci byli zároveň ekonomický zdroj a zároveň něco, čím se někteří lidé okázale prezentovali, i když je vlastně neměli v lásce.

Dodávám, že ten svět pořád spíš postupně zkoumám a skládám příběhy z jednotlivých střípků ověřených informací, takže některé věci si sednou teprve po delším čase. Každopádně díky za náměty na to, kam směřovat svůj další výzkum.

Takže při tom že mužů je jen 1/4 populace a dle předchozího příspěvku je jich ještě většina na farmách, zdají se mi divné 2 věci:
- zmínka že " Jedna sousedka právě vyvedla dva své muže před dům. Oba měli obojky a krátká vodítka. Jeden nesl pytle s odpadky do kontejneru, druhý začal ihned zametat chodník před domem. Anna to sledovala jen koutkem oka. Tady na předměstí to byl běžný obrázek. " - přece při takovémhle poměru se na většinu domácnosti muži prostě nedostanou, ale píšeš že sousedka vyvedla 2 muže - jak dosáhla toho že měla dva? Běžná domácnost muže nechce?
- Druhá věc je jak snadno byl mrtvý biologický subjekt odepsán - jako něco, co nemá hodnotu a čeho je dostatek.

No nic, nenech se mnou odradit. Už se těším na další střípky.

Společnost, kterou popisuji, je navíc o nějaký kus v budoucnosti a má jiné technické možnosti kontroly mužů – psychologickou manipulaci od dětství, medicínské zásahy, drogy a hlavně silnou společenskou rutinu, která tím systémem prostupuje skrz naskrz. Další vrstva, která zatím nebyla moc popsaná, je organizace Horizont ⌒. O té mám ale zatím i já jen útržkovité a dost špatně ověřené informace.

Většina mužů je navíc pravděpodobně držena na farmách, takže jejich zastoupení ve městech může být ještě nižší než onen poměr 1:3.

Teorie „3,5 %“ funguje spíš v prostředí, kde může daná skupina komunikovat, organizovat se a mobilizovat. V tomhle světě jsou muži většinu času izolovaní a fyzicky kontrolovaní. Jediná možnost trochu volnější komunikace je krátce u stojanu před kavárnou – a i tam je spíš kusá a opatrná.

Na farmách je navíc zmíněn kápo z řad mužů, což je historicky docela známý koncept hlídače nebo kolaboranta z řad utlačovaných. A napříč celou společností (včetně farem) se objevuje i segregace podle věku, kdy jsou mladší muži cíleně oddělováni od starších.

Upřímně řečeno – já sám ten svět pořád spíš postupně zkoumám a skládám z jednotlivých střípků. Některé nové objevy a poznatky postupně zakomponuju do příběhu, jiné možná zůstanou jen jako náznak.

Já Tvůj svět pořád podvědomě srovnávám se světem z povídky "Dcera klíčnice", kde o tom, jak vznikl a na jakém principu funguje nemáme také žádné informace. Zásadní rozdíl však je ten, že v onom světě nejsou muži bráni jako "zvířata" poprípadě prostředek pro udržení populace. Víme jen, že se něco stalo, co zvrátilo systém do podoby, kdy muži musí nosit klec a platí zákony které upravují postavení mužů ve společnosti. Tito však nejsou bráni jen jako pouhý prostředek, ale aktivně se podílejí na fungování společnosti, mohou vlastnit věci, jsou samostatní, a celý ten svět je z tohoto hlediska uvěřitelnější, i když neznáme podrobnosti. Prostě to nějak zapadá do sebe, tušíme že by to mohlo nějak fungovat.

U Tvého světa, zatím takový pocit nemám. Vlastně mě asi nejvíce mate pasivita mužů, jenž vystupují ve tvých povídkách. Samozřejmě neexistuje dnes žádná studie, co by se stalo kdybychom 20% členů společnosti zbavili úplně práv. Dle AI ale existuje studie o 3,5% pravidle, které naznačují že i velmi malá, ale odhodlaná menšina, která se aktivně postaví na odpor, může režim/společnost svrhnout.

Jsem tedy zvědav jak se Tvůj svět dále vyvine.

Tyhle otázky jsou vlastně to, co mě na tom světě baví rozkrývat po malých kouscích a všechny odpovědi ještě neznám ani já. Některé věci se v dalších příbězích ještě vysvětlí – třeba vznik systému skrze příběh Markéty nebo to, na čem ta společnost ekonomicky stojí.

To, co zmiňuješ jako rušivý element, má v mém světě několik možných vysvětlení:
– společnost je výrazně automatizovaná
– část práce dělají instituce a infrastruktura, které se v příbězích zatím ještě nevyskytly

Jinak je to pořád fikční svět, který skládám z různých střípků – takže některé věci se vysvětlí až v dalších povídkách a jiné ne a hlavně si je
čtenář může domyslet podle sebe.

Markéta
Kapitola I – Příprava

Markéta Vrbová přišla do práce o něco dřív než obvykle. Budova Ústavu společenské stability stála na okraji univerzitního kampusu, v řadě podobných moderních staveb ze skla a světlého betonu. V tuhle hodinu byly chodby ještě skoro prázdné a kroky na podlaze zněly hlasitěji než přes den.
Odemkla kancelář a rozsvítila jen stolní lampu. Na stole už na ni čekala hromada materiálů, které si včera odnesla z archivu: kopie starých vládních zpráv, demografické grafy, několik článků z prvních let po Stabilizaci. Vedle nich ležel notebook s otevřenou prezentací.

Na titulním snímku stálo:
Přechod ke stabilní populaci: demografická transformace 21. století
Zamračila se. Název zněl pořád trochu těžkopádně.

Sedla si a chvíli jen listovala v poznámkách. Zítra měla přednášet v univerzitní aule a přednáška měla být zároveň nahraná pro veřejný archiv. Institut chtěl popularizační cyklus o vzniku současného systému, protože podle vedení „mladší generace často nerozumí historickým souvislostem“.
Markéta si nebyla jistá, jestli je to pravda. Většina lidí o těch věcech prostě nepřemýšlela.
Otevřela další složku. Na první stránce byl graf, který už viděla mnohokrát.

Poměr narozených dětí v čase
2035 - 1 : 1
2060 - 1 : 1,7
2080 - 1 : 2,4
2105 - 1 : 3
Pod grafem byl stručný komentář:
Stabilizační poměr populace byl dosažen v první dekádě 22. století.

Markéta se opřela v židli.
Ten graf byl vlastně začátkem celého příběhu.

Před dvěma sty lety byl svět úplně jiný. Muži a ženy žili v běžných partnerských vztazích, rodiny měly obvykle dva rodiče a nikdo nepřemýšlel o „regulaci domácností“. Historické texty to popisovaly skoro s nostalgickým podtónem, ale zároveň bylo z archivů zřejmé, že ten systém přestával fungovat už dlouho předtím, než se rozpadl.

Markéta otevřela další dokument.

Nadpis zněl:
Digitální izolace mužské populace – sociologická studie, 2048

Usmála se. Tenhle článek měla ráda.
Autoři tehdy popisovali fenomén, který dnes zněl skoro absurdně: obrovské virtuální komunity složené téměř výhradně z mužů. Herní světy, digitální ekonomiky, pornografické platformy, uzavřené diskusní sítě. Mnoho mužů v nich trávilo většinu času a postupně přestávalo žít mimo ně.
Markéta si otevřela poznámky k prezentaci a přidala nový bod.

Digitální segregace mužské populace

Chvíli přemýšlela a pak dopsala další větu.

Dlouhodobé sociální oddělení vedlo k rozšíření bizarních sexuálních praktik (za bizarní se tehdy považovalo i dnes povinné nošení klecí na penis) u mužů a následně k dramatickému poklesu partnerských vztahů a porodnosti.

Přesně tak to popisovaly archivní zdroje.
Zpočátku to prý nikdo nebral vážně. Byla to jen nová forma zábavy, nová technologie, nový způsob trávení času. Ale z demografických studií bylo jasné, že se děje něco většího.
Otevřela další složku v počítači.
Tentokrát to byla vládní zpráva z roku 2063. Patřila k dalšímu slajdu prezentace.

Krize reprodukce

Markéta přejela očima první odstavec zprávy. Znala ho skoro zpaměti.

Pokles porodnosti dosáhl kritické úrovně. Ve velkých městech se rodilo méně než jedno dítě na ženu. V mnoha regionech přestávaly vznikat stabilní rodiny.

Povzdechla si. Tady někde začínala část historie, která už nebyla tak jednoduchá na vysvětlování.
Vzala tužku a na papír si napsala několik bodů:
– digitální izolace
– pokles porodnosti
– první reprodukční programy
Pak chvíli váhala a připsala ještě jeden.
– selhání laboratorní reprodukce

Tohle byl moment, kdy se dějiny opravdu zlomily. Markéta vstala a přešla k oknu. Kampus se probouzel ke každodenní rutiny. Po chodníku pod budovou procházely první studentky a zaměstnankyně univerzity, většinou s kávou v ruce. Všechno působilo klidně a obyčejně.
Když se člověk díval na svět dnes, bylo snadné zapomenout, že ještě před několika generacemi byl úplně jiný. Markéta se vrátila ke stolu a otevřela další snímek prezentace. Na obrazovce se objevil nový nadpis.

Demografická stabilizace

Chvíli na něj hleděla.
Pak se vrátila zpět na začátek a napsala první větu přednášky.
„Současný systém nevznikl z ideologie,“ napsala. „Vznikl z nutnosti.“

Kapitola II – Archiv

Dopoledne strávila Markéta v archivu. Byl v suterénu budovy, v dlouhé místnosti bez oken, kde stály řady kovových regálů a několik pracovních stolů s terminály. Většina materiálů už byla digitalizovaná, ale starší dokumenty se stále uchovávaly i v papírové podobě. Podle vedení to mělo „historickou hodnotu“ a Markéta s tímto názorem souzněla.

Měla ten prostor ráda. Byl tam klid a člověk měl pocit, že je obklopený skutečnými dějinami, ne jen jejich shrnutím. Položila na stůl krabici s archivními materiály, které si včera objednala, a začala je postupně procházet. Většinou šlo o vládní analýzy z období, kterému se dnes říkalo Přechod.

Na prvním dokumentu byl velký nápis:

Ministerstvo sociální stability – pracovní zpráva, 2068

Pod ním několik grafů a tabulek. Markéta jeden z grafů položila na zvětšovací stolek a přiblížila. Byl to další demografický přehled. Tento ukazoval něco neobvyklého.

Úspěšnost laboratorní reprodukce
2070 – 14 %
2075 – 9 %
2080 – 6 %

Pod grafem byl krátký komentář: Laboratorní oplodnění vykazuje dlouhodobě nízkou úspěšnost při vývoji mužských embryí. ︵
Markéta si tu větu chvíli četla znovu. Tohle byl jeden z těch detailů, které se do veřejných přednášek obvykle nevešly. Lidé věděli, že laboratorní reprodukce „nefungovala podle očekávání“, ale jen málokdo se zajímal o přesná čísla.
Otevřela další stránku. Tentokrát šlo o lékařskou studii z roku 2074.

Genetická stabilita embryí při umělém oplodnění

Hned v úvodu stálo:

Embrya ženského pohlaví vykazují výrazně vyšší míru přežití při laboratorním vývoji. Embrya s chromozomem Y mají vysokou míru spontánního zániku v prvních fázích vývoje.

Markéta si udělala poznámku. Tohle byl jeden z klíčových momentů. Původní plán byl jednoduchý: technologicky nahradit biologickou reprodukci. V archivech byly celé programy, které slibovaly „konec reprodukční nejistoty“ a „plnou kontrolu nad demografickým vývojem“.

Jenže realita byla jiná. Laboratorní metody fungovaly dobře jen u části embryí. A postupně se ukázalo, že u mužských embryí téměř vůbec. Markéta otevřela další spis. Tentokrát šlo o zápis z jednání vládní komise.

Komise pro reprodukční stabilitu – zápis, 2079

Text byl překvapivě stručný.

Po dvou desetiletích výzkumu nebyla nalezena spolehlivá laboratorní metoda vedoucí k dlouhodobě stabilní populaci mužského pohlaví.

Markéta se pousmála. Ta formulace byla typicky úřednická. Ve skutečnosti to znamenalo něco mnohem prostšího. Technologie, do které se investovaly miliardy, prostě nefungovala. Opřela se v židli a chvíli přemýšlela. Tohle byla část historie, která byla zároveň jednoduchá i absurdní. Společnost se snažila obejít biologii pomocí technologie. A nakonec zjistila, že technologie biologii obejít nedokáže. Otočila další stránku a prohlížela si nový graf.

Poměr narozených dětí při přirozené reprodukci
2080 – 1 : 2,1
2090 – 1 : 2,7
2100 – 1 : 3

Pod grafem byl krátký komentář: Stabilizační poměr populace dosažen přirozenou reprodukcí. Markéta chvíli sledovala křivku grafu. Tady někde se začal formovat dnešní systém. Muži už byli v té době výrazně menšinovou populací. Digitální izolace a změny sexuálních preferencí udělaly své. Laboratorní reprodukce nedokázala situaci vyřešit. A tak se politické řešení začalo postupně přizpůsobovat realitě.

Nejdřív vznikl registr mužské populace, pak první zákony o domácí regulaci a nakonec celý systém, který dnes většina lidí považovala za samozřejmý, protože už nežil nikdo, kdo by si pamatoval, že tomu někdy bylo jinak. Markéta zavřela dokument a chvíli seděla v tichu archivu. Na chodbě někdo prošel kolem dveří a na okamžik bylo slyšet kroky. Vzala si blok a napsala si další větu do poznámek k přednášce.

„Historická stabilizace populace nebyla výsledkem jedné reformy. Byla to série praktických rozhodnutí, která postupně vytvořila nový společenský řád.“

Chvíli na tu větu hleděla. Pak si pod ni připsala ještě jednu.

„Ve chvíli, kdy byl dosažen stabilizační poměr 1 : 3, přestal být systém vnímán jako dočasné řešení.“

Markéta zavřela blok. Zítřejší přednáška začínala dostávat jasnější podobu.

Kapitola III – Program

Když se Markéta vrátila z archivu do kanceláře, budova už byla plná lidí. Chodba za dveřmi zněla tlumeným hovorem a občasným klapnutím dveří. Na stole jí mezitím přibyly dva nové e-maily a připomínka z oddělení komunikace.

„Prosíme o zaslání finální verze prezentace do zítřejších 12:00.“

Markéta si povzdechla a otevřela soubor s prezentací. Snímky už byly téměř hotové. Stačilo doplnit několik komentářů a upravit závěr. Chvíli jen listovala mezi jednotlivými slajdy.

Digitální izolace.
Demografická krize.
Laboratorní reprodukce.

Pak přišla část, která byla vždycky trochu citlivější.
Otevřela v počítači složku s názvem Program stabilizace populace.

Byl to soubor dokumentů z konce jednadvacátého století. Většina z nich byla označená jako „historický materiál pro výzkum“, což v praxi znamenalo, že se o nich běžně nemluvilo, ale zároveň nebyly tajné. Markéta otevřela první z nich.

Návrh zákona o registraci mužské populace – 2094

Text byl překvapivě věcný.

Vzhledem k dlouhodobé demografické nerovnováze je nutné zavést centrální evidenci mužské populace a zajistit její administrativní správu.

Markéta se pousmála. Dnes to znělo úplně samozřejmě. Registr mužské populace byl tak běžnou součástí společnosti, že ho většina lidí brala stejně jako evidenci obyvatel nebo zdravotní pojištění. Jenže v době, kdy muži měli ještě téměř stejná práva jako ženy, to byla poměrně radikální myšlenka. Otevřela další dokument. Tentokrát šlo o zápis z parlamentní debaty. Ze záznamu vyplývalo, že návrh zákona tehdy prošel obrovskou většinou. Pro byli dokonce i někteří poslanci, zejména ti z Liberálně feministické strany.

Záznam z jednání – 2097

Jedna z řečnic v něm říkala: „Muži tvoří menšinovou populaci a zároveň představují významný biologický faktor reprodukční stability. Stát proto musí zajistit jejich odpovědnou správu.“ Markéta si tu větu opsala do poznámek. Byla to přesně ta formulace, kterou chtěla použít i ve své přednášce.

„Odpovědná správa.“

Ne trest, ne diskriminace. Prostě správa. To byl jazyk celé té doby. Klikla na další soubor. Tentokrát šlo o první návrh domácího regulačního modelu. Podle něj měly být muži postupně přidělováni do domácností, které splňovaly určité podmínky. Zpočátku šlo hlavně o experimentální projekt, ale během několika let se z něj stal základ dnešního systému. Markéta chvíli četla a pak zavřela dokument. Ten proces byl vlastně překvapivě pomalý. Neexistoval žádný jeden okamžik, kdy by někdo rozhodl, že společnost bude fungovat tak jako dnes. Byla to spíš série praktických kroků.
Nejprve registr, pak domácí regulace, později vznikly první výcvikové instituce a nakonec i produkční farmy, které měly řešit přebytek mužské populace mimo domácnosti. Markéta se opřela v židli. Když se to takhle poskládalo za sebou, vypadalo to skoro logicky.
Otevřela poslední snímek prezentace. Závěr. Chvíli přemýšlela, jak ho formulovat. Pak začala psát: „Historický přechod ke stabilní populaci nebyl výsledkem jediné reformy. Byl to dlouhý proces adaptace společnosti na nové demografické podmínky.“ Zastavila se. Pak připsala ještě jednu větu: „Když byl na počátku 22. století dosažen stabilizační poměr jedna ku třem, stal se nový systém postupně samozřejmou součástí každodenního života.“ Markéta si text po sobě přečetla.
Venku na chodbě někdo zaklepal na dveře sousední kanceláře a ozval se krátký smích.

Kapitola IV – Oblouk

Markéta si symbolu všimla poprvé skoro náhodou na jednom z ofocených dokumentů z archivu. Bylo to na okraji jedné staré složky. Tužkou načrtnutý malý oblouk, sotva viditelný mezi poznámkami nějaké dávno zapomenuté archivářky. Nevěnovala mu pozornost. V historických materiálech byly podobné čmáranice běžné — podtržené věty, otazníky, vykřičníky...
Jenže o hodinu později narazila na další. Tentokrát na první stránce vládní analýzy z roku 2072. V pravém horním rohu byl stejný oblouk, tentokrát trochu širší, jako by ho někdo načrtl rychlým pohybem ruky. Markéta se na něj chvíli dívala, pak pokrčila rameny a pokračovala ve čtení.
Teprve když se objevil potřetí, začalo jí to být zvláštní. Třetí dokument byl technická zpráva o digitálních platformách z konce šedesátých let. Analýza uživatelského chování v online komunitách, grafy závislosti na virtuální stimulaci, modely dopaminové odezvy.
A znovu ten oblouk. Tentokrát u odstavce, který popisoval dlouhodobé udržení uživatelů v systému. Markéta si otevřela poznámkový blok. Nakreslila oblouk tak, jak ho viděla v dokumentech. Malý, jednoduchý tvar. Pak pod něj napsala:

    ⌒
digitální komunity

Chvíli se na to dívala a pak blok zavřela. Odpoledne strávila znovu v archivu. Tentokrát však už ten symbol hledala vědomě. A našla ho. Na staré parlamentní zprávě, na interní analýze technologické firmy, na několika složkách, které se všechny týkaly stejného období — let, kdy se začaly objevovat první velké mužské digitální komunity...
Zajímavé bylo, že symbol se objevoval jen na papírových materiálech. V digitalizovaných dokumentech nebyl. Markéta seděla u stolu a pomalu procházela další složku. Na titulní stránce byl záznam z jednání ministerské komise. Pod jedním z odstavců byl oblouk načrtnutý silnější tužkou.
Text nad ním zněl: Digitální prostředí může dlouhodobě absorbovat sociálně izolované skupiny populace bez přímých zásahů státní správy. ⌒
Markéta se opřela v židli. Absorbovat. To slovo se v těch dokumentech objevovalo podezřele často. Otočila stránku. Další odstavec: Stimulace prostřednictvím virtuálních systémů vykazuje vysokou míru dlouhodobého udržení. ⌒
Markéta si promnula oči. Najednou jí začínalo připadat, že ty dokumenty nejsou jen náhodně poskládané studie. Jako by mezi nimi byla nějaká souvislost, kterou dosud nikdo nespojil. Poznamenala si do bloku další slovo:

      ⌒
absorpce

Pak chvíli seděla v tichu archivu. Někde v dálce cvakly dveře a někdo prošel chodbou. Markéta otevřela další složku. Na první stránce byl seznam projektů technologických společností z období demografické krize. Vývoj virtuálních světů, sociálních sítí a interaktivních erotických platforem. Vedle několika položek byl znovu ten oblouk.
Jako by někdo ty projekty označoval. Markéta pomalu zavřela složku. Myšlenka, která se jí začínala formovat v hlavě, byla absurdní. A přesto dávala zvláštní smysl. Co když ty komunity nevznikly jen spontánně? Co když byly…
Z chodby se ozvalo zaklepání na dveře archivu. Markéta sebou trhla.
„Ano?“
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla sekretářka z oddělení komunikace. „Markéto?“
„Ano?“
„Promiňte, že ruším. Jen připomínám, že zítra máte tu přednášku v aule. Technici by potřebovali finální verzi prezentace ještě dnes večer ke kontrole.“
Markéta přikývla. „Pošlu ji.“
Sekretářka se usmála a dveře zase zavřela. Archiv se znovu ponořil do ticha. Markéta se podívala na blok s nakresleným obloukem. Pak otevřela další složku.

Kapitola V – Přednáška

Aula byla skoro plná. Markéta stála u pultu a chvíli sledovala řady posluchaček. Studentky, několik novinářek, pár zaměstnankyň univerzity a žen z magistrátu. V zadních řadách seděly dvě pracovnice z ministerstva, které Markéta poznala podle odznaků na kabátech. Nebyla nervózní. Přednášky dělala už roky.
Zapnula projektor. Na plátně se objevil první slajd.

Přechod ke stabilní populaci

„Dobrý večer,“ řekla a její hlas se rozlehl aulou. „Dnešní přednáška se zabývá historickým vývojem demografické stabilizace v průběhu jednadvacátého století.“
Klikla na další snímek.
„Jak víte, na začátku století se společnost ocitla v hluboké demografické krizi.“ Mluvila klidně, skoro monotónně. Tak, jak se historické přednášky obvykle vedou. „Digitální prostředí v té době začalo hrát zásadní roli v sociálním chování mužské populace.“
Na plátně se objevil další graf.

Digitální izolace mužské populace

„Velká část mužů postupně přesunula většinu svého života do virtuálních komunit.“
V první řadě si někdo zapisoval poznámky. Markéta klikla na další slajd.
„Tyto komunity byly původně považovány za spontánní sociální fenomén,“ řekla a na okamžik se odmlčela. Pak přidala větu, kterou si do prezentace doplnila bez vědomí techniků a vedení až dnes odpoledne. „Archivní materiály ale naznačují, že jejich vznik nebyl úplně náhodný.“
V aule se ozvalo tiché zašustění. Markéta pokračovala: „V několika nedigitalizovaných dokumentech z období demografické krize se opakovaně objevují poznámky označující projekty, které podporovaly dlouhodobou digitální absorpci mužské populace.“
Na plátně se objevil snímek s citací z archivního dokumentu: Digitální prostředí může dlouhodobě absorbovat sociálně izolované skupiny populace.
Markéta se na chvíli podívala do publika. Několik posluchaček zvedlo hlavu.
„Tyto projekty byly prezentovány jako technologické inovace,“ pokračovala „ale jejich efekt byl z demografického hlediska mimořádně stabilizační.“
Další slajd

Graf stabilizačního poměru.
1 : 3

„Jak víte, kolem roku 2105 se poměr narozených dětí ustálil na hodnotě jedna ku třem.“
Teď už v aule nikdo nešustil. Markéta se opřela o pult.
„Je zajímavé,“ řekla pomalu, „že v některých archivních materiálech jsou projekty digitální absorpce označeny ručně psaným symbolem.“
Na plátně se objevil jednoduchý nákres oblouku, který Markéta rovněž přidala do prezentace tajně.

„Symbol se objevuje u několika dokumentů týkajících se digitálních komunit.“
V první řadě si jedna z žen vyměnila pohled s kolegyní. Markéta to zaznamenala, ale pokračovala.
„Je pravděpodobné, že šlo o interní označení dosud neznámého nebo utajovaného programu.“ V aule bylo ticho.
Prezentace se pomalu chýlila ke konci. Na posledním snímku se objevil závěr.
Stabilizační poměr 1 : 3
„Současný systém nevznikl z jediné reformy,“ řekla. „Byl výsledkem dlouhého procesu adaptace společnosti na nové demografické podmínky. Ať už byl vznik digitálních komunit spontánní nebo částečně podporovaný, jejich vliv na stabilizaci společnosti je nepopiratelný. Děkuji za pozornost.“
V aule se ozval potlesk. Nebyl příliš hlasitý, ale byl zdvořilý. Markéta vypnula projektor. Vypadalo to, že všechno proběhlo úplně normálně.

Kapitola VI – Horizont

Po přednášce přišlo několik studentek s otázkami. Ptaly se na grafy, na demografické modely, na archivní zdroje. Markéta odpovídala automaticky a věcně. Pak se aula začala pomalu vyprazdňovat. Když si balila notebook, přistoupila k ní žena, kterou předtím viděla v zadní řadě. Měla tmavý kabát a odznak ministerstva.
„Doktorko Vrbová?“ řekla.
„Ano.“
„Jmenuji se Zuzana Šedivá. Ráda bych s vámi na chvíli mluvila.“ Hlas měla zdvořilý.
„Samozřejmě.“
Vyšly z auly do chodby. Bylo tam ticho, jen někde v dálce hučela ventilace.
„Vaše přednáška byla velmi zajímavá,“ řekla Šedivá.
„Děkuji.“
„Zejména ta část o archivních symbolech.“
Markéta na okamžik zaváhala. „Ano.“
Zuzana se usmála. „Některé historické materiály mohou být obtížné na interpretaci.“
„To je pravda.“
„Ráda bych si s vámi o tom ještě krátce promluvila.“
Ukázala směrem k malé kanceláři na konci chodby.
„Nebude to trvat dlouho.“
Markéta přikývla.
Vešly dovnitř.
Kancelář byla malá a téměř prázdná. Uprostřed stál stůl a dvě židle.
Zuzana položila na stůl tenkou složku. „Jen formální záležitost.“
Markéta si sedla. Otevřela složku. Na první stránce byl jednoduchý formulář. Krátké prohlášení o archivním výzkumu. Přejela očima text. Pak si všimla malé poznámky na spodním okraji stránky. Dvě slova napsaná tužkou a u nich malý oblouk: PROJEKT HORIZONT ⌒
Markéta na něj jen nevěřícně zírala. Do místnosti otevřeným oknem zaválo začínající babí léto.

Kapitola VII – Epilog

Magistrát města █████████ – Odbor evidence obyvatel

Interní záznam č. 4482/23
Předmět: Oznámení o pohřešování osoby
Dne 10. září t.r. ve 22:40 přijalo obvodní oddělení policie █████████ oznámení o pohřešování osoby:
Jméno: Markéta Vrbová
Datum narození: 18. 9. ████
Profese: výzkumná pracovnice
Pracoviště: Ústav společenské stability, univerzitní kampus

Podle dostupných informací byla naposledy spatřena téhož dne kolem 20:15 v budově univerzitní auly po skončení veřejné přednášky.
Svědkyně uvádějí, že po skončení přednášky odešla z auly v doprovodu neidentifikované ženy. Další pohyb osoby nebyl zaznamenán.

------------------------------------------------------------

Magistrát města █████████ – Oddělení populační správy
Doplňující záznam

Osoba Markéta Vrbová nebyla vedena v evidenci domácností s biologickými subjekty.
Nebyla vlastníkem ani správcem žádného registrovaného muže.
Další správní řízení není z tohoto hlediska nutné.

------------------------------------------------------------

Univerzita – Ústav společenské stability

odesílatel: kancelar@█████.█
komu: vsichni@█████.█
předmět: Interní sdělení

Vzhledem k dlouhodobé nepřítomnosti výzkumné pracovnice Markéty Vrbové bude její pracovní místo dočasně pozastaveno.
Archivní materiály používané při jejím výzkumu byly vráceny do depozitáře.
Prezentace s názvem „Přechod ke stabilní populaci“ byla na základě doporučení oddělení komunikace odstraněna z veřejného archivu přednášek.
Výzkumné materiály budou dále posouzeny.

------------------------------------------------------------

Policie █████████ – příloha ev. č. 748-92-15/a

V bytě dr. Markéty Vrbové nebyly při prohlídce nalezeny známky násilí.
Osobní věci zůstaly na místě.
Byly zajištěny:
    • notebook
    • archivní poznámky
    • pracovní dokumenty
Veškeré materiály byly předány k archivní kontrole.

Závěr šetření
Vzhledem k absenci důkazů o trestném činu a nedostatku dalších stop bylo pátrání po osobě Markéty Vrbové dne 3. května administrativně ukončeno.
Případ zůstává evidován jako pátrání po nezvěstné osobě.

------------------------------------------------------------

Policie █████████ – příloha ev. č. 748-92-15/f

Vzhledem k nulovému posunu v případu byl po uběhnutí zákonné lhůty status dr. Markéty Vrbové změněn z nezvěstná na zesnulá.
Magistrát byl o této změně informován.
Osobní věci byly předány pozůstalým.

Za mě z Tvého popisu, co jsem z těch malých náznaků pochopil, by se už dávno měla ekonomicky sesypat. Zatím totiž z příběhů vyplynulo to, že na ekonomice společnosti se podílejí výhradně ženy v roli pracovní síly. Muži (tedy biologické subjekty) jsou po dobu práce odkládáni a ve společnosti kromě vyření, úklidu a nošení nákupu. neplní žádnou roli. (Chovance na farmě neberu jako pracovní sílu ale spíše jako hospodářská zvířata o které se navíc musí někdo starat).

Děsí mě představa společnosti, která stojí na práci cca 30% práceschopné populace. (-50% muži, -20% ženy těhotné, nemocné...)

Opravdu rád poznám pozadí společnosti do které jsi dosadil své příběhy.

Takže prosím piš, ať  se dozvím něco o tvém světě.