Stál jsem u dveří ordinace, rozhlížel se po prázdné chodbě a přemýšlel, jak to provést. Moc jsem toho u sebe neměl, ale něco přece ano. Možná teď bylo na čase to použít. Ale jak? Světla byla příliš vysoko, tam nedosáhnu… Koš? U koženkových sedaček stál malý válcovitý kovový koš s víkem a pedálem. „Ne, špatná akustika,“ zavrhl jsem ten nápad ihned.

Podíval jsem se na strop a sledoval rozestupy mezi požárními hlásiči. Musel jsem brát v potaz, že to nesmí být moc blízko u dveří… Popošel jsem dál chodbou a došel až do rohu před okno k dalším koženkovým sedačkám. Přímo nad námi byl další požární hlásič. „Tady,“ rozhodl jsem se, z kapsy vytáhl drobný předmět, velikostí ne o mnoho větší než víčko od lahve a i tvarem byl podobný, sloupl z něj ochrannou fólii, klekl si na zem a nalepil jej na spodní stranu jedné sedačky.

Vrátil jsem se zpátky. Zaklepal jsem na dveře ordinace. Vykoukla zase ta stejná Slečna, která tam byla předtím. Tentokrát už mi tykala: „Jdeš si nechat vyměnit zámek?“. Přikývl jsem a vstoupil za ní dovnitř. Obcházela stůl a sedala si k počítači. Já si sedal na židli proti ní a díval se na přístroj vlevo. „Vřískačka,“ poznal jsem ji spolehlivě. A byla to ta jediná funkční, sama to Paní profesorka řekla…

„Tak zase kartu uzamčence,“ vyzvala mě Slečna. Vytáhl jsem kartu a s předstíranou nemotorností ji upustil na zem pod židli. „Pardon,“ omluvil jsem se a zatímco jsem předstíral, že hledám zatoulanou kartu, prohlížel jsem si záda přístroje. Byl tam nějaký štítek, nějaké technické parametry, tam někde dole uprostřed, tam byla zjevně nějaká součástka, která by měla jít vyndat, ale… sakra, asi je to při-….

„Tak ale dělej!“ křikla na mě Slečna, „Já už chci jít taky domů!“. Podal jsem ji s omluvou kartu a zatímco něco ťukala do počítače, vylovil jsem v kapse malý šroubováček, sehnul se a aniž bych sklopil hlavu, poslepu jsem začal levou rukou hledat hlavičku šroubku. „Orgasmus jsi měl?“ ptala se Slečna. „Ano, pokažený,“ odpovídal jsem a konečně cítil, jak si šroubovák sedl. „Protokol máš?“ pokračovala. „Ne, Slečno, nemám,“ odpovídal jsem a otáčením mezi prsty se snažil šroubek uvolnit. „No, správně jsi měl přinést kopii protokolu,“ přemítala Slečna, „ale… možná nemu-… ne… jako tady by se to asi mělo zaevidovat jako…“.

Jen ať přemýšlí. Po prvotním tuhém odporu se šroubek dával do pohybu. „Hele, víš co, to je jejich nepořádek, to ať si vyřeší kdyžtak oni, já tady vyberu, že jsi byl dojen tady v ordinaci, orgasmus pokažený, do poznámky tady napíšu, že teda to bylo dole v sále, bez protokolu, a asi bych sem možná měla napsat ještě jméno studentky… Ale ne, na to kašlu, to se pak doplní až teda odevzdají ty svoje protokoly,“ přemýšlela dál nahlas a já mezitím uvolnil šroubek natolik, že jsem mohl šroubovák zase sklidit, protože už bych ten šroubek zvládnul dovytočit prsty.

„No, tak gatě dolů,“ přerušila mě Slečna. Povolil jsem opasek, stáhl kalhoty a v ruce držel gumu trenýrek, připraven ji posunout níže. Z chodby se však ozval nějaký hluk.

Křik? Slečna si toho taky všimla a podívala se na dveře, které měla přímo před sebou. Také jsem se otočil. Dveře se vzápětí otevřely a dovnitř vstupovala Paní profesorka. „Pojď, pojď, ať to máš za sebou, žádné odmlouvání,“ říkala a na koženém řemeni táhla dovnitř nějakého podsaditého tlouštíka. Byl úplně nahý, dokonce i bosý, jen kolem pasu měl plný pás cudnosti – jako prve Pavlík – a ruce měl spoutané „na medvěda“ blízko u sebe silnými koženými pouty a z nich vedl nějaký řemen, za který jej Paní profesorka táhla. Věkem vypadal, že je mu něco málo přes dvacet, a navzdory mladému věku byl skoro plešatý.

„Tak, uvolněte nám tu místo, prosím,“ vyzvala nás a já pochopil, že se mám odebrat dál, asi někam směrem k lůžku, protože nahého tlouštíka parkovala u židle, kde jsem stál. Při pohledu na vřískačku se úplně rozklepal a vyjekl: „Prosím, to ne, prosím…“. Oči měl úplně zarudlé od pláče.

Slečna se mezitím zvedla od počítače, ve stěně našla můj standardní zámeček a přistoupila ke mně blíž. Já poodhrnul trenýrky, ona vsunula klíček, otočila a snažila se zámek rozdělat. To ale nešlo. Jak by mohlo? Na záchodě jsem seškrabal staré, zaschlé mazivo z pantů u dveří, šroubovákem jej důkladně nastrkal do otvoru, kam se zacvakává obruč zámku, abych jej co nejvíc ucpal, a pak to strašnou silou zacvakl.

Snažila se jej uvolnit, ale její něžné ruce neměly nejmenší šanci. „Paní profesorko, mě to tady nejde uvolnit a potřebovala bych už jít na autobus,“ postěžovala si. „Tak to nech být a já si to pak vyřeším. Pojď mi teď jen pomoct přinést tady toho berana,“ ozval se profesorčin hlas z vedlejší místnosti, kde odkládala nějaké věci. „Dobře,“ odložila Slečna můj zámeček na lůžko, o které jsem se zadkem zapíral, a proběhla vedle tlouštíka dozadu za profesorkou. Tohle byla moje příležitost.

Přiběhl jsem k tlouštíkovi, položil ukazovák přes rty, vydal nepatrné „Pšš!“, naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha: „Klíč – záchody“. Podíval se na mě uslzenýma očima a překvapeně zamrkal. S němým úžasem, jako by vyhrál loterii, pak pozoroval, jak prsty rychle uvolňuji už skoro zcela vyšroubovaný šroubek, něco mačkám a odjímám nějakou součástku. Z jedné strany měla plastovou krytku, uvnitř ale byl jakýsi váleček. Nahoře byla obroučka z vodivého materiálu a s kontaktem nahoře, dole byla taky vodivá obroučka s kontaktem dole, a obě byly spojené hustým svazkem velmi tenkých vzájemně odizolovaných drátků. Byla to pojistka.

Přesněji bezpečnostní pojistka. Princip jejího fungování byl poměrně zjevný. Právě přes tuto pojistku měl protékat proud do elektrody. Kdyby vlivem nějakého přepětí, snad přepětím v elektrické v síti nebo selháním nějaké jiné součástky mučícího přístroje, mělo dojít k tomu, že by zde protékal vyšší než maximální povolený proud, tenká vlákna by shořela a obvod rozpojila. A na to jsem sázel.

Vytáhl jsem nůž a tenoučká vlákna, tenká jako vlas, začal přeřezávat. Stihl jsem přeřezat asi dvě třetiny svazku, když v tom jsem viděl, jak Paní profesorka, která stála mezi dveřma postranní místnosti, držela v ruce něco těžkého a couvala pozadu dozadu, se otáčí přes rameno a Slečně říká: „Tak, opatrně tady, pojďme“.

Pojistku jsem schoval do dlaně, sotva dovřený kapesní nůž pohodil do kapsy. Instinktivně jsem začal couvat zpátky směrem k lůžku, u kterého jsem byl zapřený předtím, a stihl jsem to akorát včas, protože Slečna zrovna vycházela a pohledem zavadila přímo o mě. Svíral jsem v ruce poškozenou pojistku, která se mi do dlaně sotva vešla, a ani do kapsy jsem ji schovat nemohl.

Obě ženy mezitím donesly tu těžkou věc – „beran“ tomu říkaly – přímo za tlouštíka. Já bych tomu říkal spíš křeslo. Velké, těžké, polstrované křeslo. Mělo nízké nohy, ze kterých vlála kožená pouta, a pouta vlála i z podpěrek pod ruce a ze zad.

„Ještě mi ho tam pomoc posadit,“ vyzvala profesorka Slečnu a tlouštíka popostrčila, aby si do křesla sedl. Ten se s ní nepral, ale spustil: „Paní profesorko, když ale…“. „Ticho!“ okřikla jej. Společně se Slečnou mu pak kotníky, lýtka, stehna, paže, zápěstí i trup pevně utáhly koženými popruhy. Byl ke křesle naprosto dokonale uchycen, nemohl se ani hnout, přestože se zkoušel trochu vrtět a starostlivě si popruhy prohlížel.

„Tak já teda jdu, Paní profesorko,“ řekla Slečna a s hlasitým bouchnutím dveří, provázeným jen sotva slyšitelným rozloučením, odešla.

„Abys věděl, tak já ti tento trest skutečně neuděluji ráda,“ říkala Paní profesorka, zatímco z vřískačky vytáhla nějakou dlouhou tenkou kovovou zaoblenou věc uchycenou na kabelu, „ale bohužel nemám jinou možnost“. „To všechno Slečna Lucie!“ protestoval tlouštík, „Ona mě k tomu navedla!“. „To je všechno možné,“ říkala, zatímco na tu kovovou věc – elektrodu – aplikovalo štědrou dávku gelu, „ale jak asi víš, tak to je prostě slovo proti slovu“. Hlasitě si oddechla. „Slovo našeho chovance,“ pokračovala a s elektrodou se blížila k jeho pásu cudnosti, „proti slovu studentky, budoucí vychovatelky“. Elektrodu teď pomalu začínala sunout ústím močové trubice zamčeného penisu a zjevně to nebylo příjemné, protože tlouštík sebou trochu vrtěl. „Navíc pravidlo jsi nakonec porušil sám,“ říkala dál profesorka, zatímco elektroda mizela uvnitř penisu, „a dokonce to ani nebyl tvůj první prohřešek“.

V ruce jsem pořád žmoulal pojistku, potil se stresem a přemýšlel, jak z toho ven. Byl jsem si skoro jistý, že bez nainstalované pojistky vřískačku nepůjde ani zapnout, což znamená, že Paní profesorka začne zkoumat proč, nemluvě o tom, že by beztak kdykoliv mohla vřískačku odtáhnout a všimnout si díry po odňatém plastovém dílu. Neexistovalo dobré vysvětlení, proč pojistku držím v ruce já, nebylo, kam ji zašantročit a kdyby se „zrovna náhodou“ válela za mnou, tak by bylo nad slunce jasné, že jsem to byl já, kdo ji vyjmul, když v místnosti zůstal se svázaným tlouštíkem na okamžik sám.

Muselo to vyjít a muselo to vyjít teď. Nahmatal jsem v kapse svazek klíčů a na něm přívěšek, který vypadal jako docela obyčejná malá svítilna. S předstíraným nezájmem jsem se podíval z okna a stiskl tlačítko.

Ozvalo se varovné houkání nějaké sirény. Bylo strašně hlasité a šlo odněkud z chodby. „Co to?“ podivila se Paní profesorka, pustila elektrodu už nekompromisně zcela zasunutou do močové trubice, a otevřela dveře na chodbu. Rozhlížela se a dívala se, odkud vychází onen divný zvuk. Ten neustával.

Profesorka stála zády k nám a zmateně se rozhlížela. Já se střemhlav rozeběhl k vřískačce, zacvakl pojistku zpět na své místo, nasunul do ní šroubek, sotva jednou jsem s ním pootočil, a rychle se vrátil zpátky a znovu stiskl tlačítko na přívěšku, čímž jsem hluk ukončil. Profesorka se ještě chvíli rozhlížela, ale s vypnutím zvuku se vrátila zpět. „Tak to asi…“ nestihla doříct větu, protože jsem sirénu znovu spustil. „Tak krucinál ale už!“ rozzlobila se a tentokrát úplně vyběhla na chodbu. Přispěchal jsem zpátky k vřískačce, opět už se šroubováčkem v ruce, několikrát rychle pootočil a kryt hlukem sirény, která se rozléhala chodbou, jsem směrem k tlouštíkovi řekl: „Sorry, nestihl jsem to dodělat“.

Vrátil jsem se na své místo a sirénu znovu vypnul. Tentokrát trvalo dobrých deset vteřin než se profesorka vrátila. „Tak to jsem blázen ale,“ podivovala se potom, „šlo to tam vzádu od okna, ale ten požární hlásič tam na stropě to asi nebyl, pak se mi zdálo, jestli to nejde spíš někde zespoda, ale v tom to zase utichlo…“.

„Tobě se tam na ten zámek podívám za chvíli,“ řekla směrem ke mně. Vrátila se ke svému stolu, sebrala z něj sluchátko telefonu, stiskla jedinou klávesu na číselníku a odevzdaným hlasem řekla: „Řekněte, že jsme připraveni“.

Pak se vydala ke mně, točila klíčkem a snažila se zámeček uvolnit. Bylo vidět, že je podrážděná a dost nesvá. „No, tak to holt budu muset přeříznout,“ vzdala to po chvíli, odešla zase do vedlejší místnosti a vrátila se s pilkou na železo v ruce. „Zapřít! Nehýbat,“ přikázala mi, levou rukou uchopila zámeček a pravou rukou začala opatrně pohybovat. „S těmahle levnejma krámáma,“ ulevovala si, „jsou pořád jen potíže“. „Spolehlivost nula,“ pokračovala za tichého vrzání pilky, „zasekává se to pořád, nefunguje to. Chtěla jsem místo toho jednorázové plastové zámečky, pro studentky tisíckrát vhodnější, ale prý že ne, že byste si to mohli přestřihnout a masturbovat. Tak tohle byste zase mohli přeříznout a masturbovat. Rozdíl nula. V obou případech by se na to přišlo. Navíc studentky pořád ztrácí klíče a jak jich máme hodně a všechny jsou stejné, nejde to uhlídat. Odemčení se správným klíčem se nepozná, porušení jednorázového zámku se pozná vždy. To je tak, když pravidla tvoří někdo bez špetky praxe“. Ze zámečku zbývalo odříznout posledních pár milimetrů, když se ozvalo zaklepání. Profesorka se otočila, ale než stihla cokoliv říct, dovnitř vstoupila nějaká dáma, která se zjevně neobtěžovala počkat na výzvu ke vstupu.

„Dobrý den, paní inspektorko,“ napřímila se profesorka. Inspektorka byla korpulentní dáma, na sobě měla smaragdový kabátek s výraznými upnutými knoflíky, hlavu měla zakrytou stejně smaragdovým, záměrně našišato umístěným kloboučkem, kýčovité masivní zlaté prsteny se jí zarývaly do jejích obtloustlých prstů s jak jinak než smaragdově zelenými nehty a v ruce svírala smaragdovou kabelčičku. „Dobrý den, Paní profesorko,“ promluvila medovým hlasem, „a dobrý den i tobě, ty náš malý nezbedníku,“ podívala se na tlouštíka upoutaného do křesla. „Tak za chvíli už dostaneš svůj spravedlivý trest,“ říkala mu líbezně. „A kdopak je to tady?“ hleděla teď na mě.

„Toho si nevšímejte, paní inspektorko, jen se nám tady zasekl zámek,“ odpovídala profesorka. „Ale ale, zasekl zámek? Nepokoušel se tento nezbedník taktéž nepovoleně masturbovat?“ zajímala se inspektorka. „Ne,“ odpovídala profesorka rezolutně, „není poškozen mechanismus zámku, jen to nejde vysunout“. „Já bych si to s dovolením ověřila,“ řekla inspektorka a aniž by na dovolení čekala, přicházela ke mně. „Toto navíc není žádný nezbedník,“ pokračovala profesorka hlasem, který značil, že se jí to vůbec nezamlouvá, „byl zde jen dočasně na žádost své Paní a tato zápůjčka už byla završena“. „Ale přesto, není to ústavní zámek?“ podotkla inspektorka a profesorka mlčky kývla. „No, takže ústavně uzamčen tedy stále je,“ říkala inspektorka, zatímco svými odpornými tlustými prsty vyškubla klíček z rukou profesorky. Čapla za zámek a začala s mou klecí manipulovat jako bych jí snad patřil. Zkoušela otáčet klíčem a surově u toho zkoušela zámeček rozevřít, ale přestože mechanismus zámku se naprosto hladce otáčel, obroučka ne a ne povyskočit. Pak aniž by cokoliv řekla, vtiskla klíček do ruky zpět Paní profesorce, popošla zpět ke stolům, vzala si židli a s blaženým úsměvem, jako by se vrátila domů z dlouhé pěší tůry, se usadila přímo naproti křesle, ve kterém seděl nešťastný tlouštík. „Tak tedy pojďme začít,“ řekla zase tím svým medovým hláskem a promnula si u toho ruce, zatímco se mu u toho dívala zpříma do očí. Ty byly stále notně červené po předchozím pláči.

„Dobře tedy,“ řekla profesorka suše, prošla kolem křesla, povysunala vřískačku, která byla dosud schovaná pod stolem, trochu dopředu. „Ne, prosím, ne,“ začal se v křesle kroutit tlouštík, ale nebylo mu to nic platné a profesorka stiskla hlavní vypínač na horní straně vřískačky…

IX.

Tmavovlasá žena seděla za volantem, ale neřídila. Auto bylo zaparkované na parkovišti, které se pomalu začínalo zahalovat do tmy. Byla nervózní. Zpoždění bylo velké. Už dlouho nedostala žádnou zprávu.

X.

Stisk vypínače k velké úlevě tlouštíka neudělal naprosto vůbec nic, ale zalekl jsem se já. Jestli teď vytáhnou ten jistič a najdou ty přeřezaná vlákna… Profesorku to ale zjevně vůbec nevyvedlo z míry, protože obešla stůl, otevřela šuplík a vytáhla nějaký dálkový ovladač. „Ach tak,“ pomyslel jsem si v duchu, když jsem pochopil situaci.

„Jaký trest tedy bude vykonán?“ zajímala se inspektorka. „Pětadvacet krátkých v prvním stupni,“ odvětila profesorka suše. „Co prosím?!“ vyhrkla inspektorka šokovaně. „Pětadvacet vteřinových pulzů v prvním stupni intenzity,“ odpověděla otráveně profesorka. „To je nezvykle málo!“ vykřikla inspektorka, „Očekávala bych tak minimálně sto a ve třetím stupni!“.

„Pokud se nepletu, paní inspektorko,“ říkala profesorka a neskrývala opovržení, když ji oslovovala, „tak v tomto ústavu tresty uděluji já“. „Ale musíte se řídit vyhláškou!“ okřikla ji inspektorka rozuzleně. „Ano,“ odpovídala profesorka s ledovým klidem, „a vyhláška předepisuje, že v dané situaci musím uložit vřískání. Neříká nic o tom, v jakém rozsahu má být uloženo“. „Zákon 28/1315…“ spustila inspektorka, ale profesorka jí skočila do řeči. „Jak jistě víte, paní inspektorko,“ vmetla jí profesorka okamžitě, „zákon 28/1315 o nepovolené masturbaci zde nelze aplikovat, protože ten výslovně praví: ‚Kdo nedovoleně masturboval, přestože mu byla tato možnost odňata manželkou nebo nedobrovolně přidělenou ústavní vychovatelkou…‘. Nedobrovolně. Dotyčný ale vyhledal službu našeho ústavu dobrovolně. To, že je zde nyní nedobrovolně, protože mu běží tříletá výpovědní lhůta, nic nemění na tom, že mě si jako svou vychovatelku zvolil dobrovolně“.

Inspektorka zmlkla a Paní profesorka po krátkém tichu ještě znovu promluvila: „Jediná věc, která je zde nedobrovolná, je vyhláška o výchovných ústavech, která vstoupila v platnost až poté, co jsme já, jakožto vychovatelka, a on, jakožto mladý muž se závislostí na počítačových hrách, uzavřeli smlouvu. Vyhláška začala činnost našich do té doby zcela samostatně fungujících ústavů regulovat a předepisovat tyto drakonické tresty, které upřímně řečeno představují mezinárodní zločin proti lidskosti“.

„Jen ať si to představuje zločin proti lidskosti,“ odsekla inspektorka, „máme nejnižší kriminalitu, nejméně znásilnění na sto tisíc obyvatel, jen ať si nějací aktivisté klidně stěžují“. „Ehm,“ odkašlala si profesorka, „při vší úctě, paní inspektorko,“ řekla hlasem, který značil pravý opak úcty, „já se výchově a psychologii věnuji desítky let, absolvovala jsem několik zahraničních stáží, a nevím, odkud čerpáte zkušenosti vy, ale jestli si myslíte, že brutální mučení za banální prohřešky snižuje kriminalitu, tak mi nezbývá než vyjádřit to nejhlubší opovržení“.

Inspektorka se uchechtla a bojovně vyštěkla: „Uvědomte si, kdo je u moci a kdo teď vládne! Už se vám díváme pod prsty! A jak najdeme první chybičku, první záminku, tak končíte, to mi věřte!“.

Mlčky jsem tam seděl a pocítil obrovský respekt k Paní profesorce, která tam statečně kladla odpor této totalitní špíně. „To vám věřím,“ řekla zřetelně.

Podívala se tlouštíkovi do očí a omluvně pronesla: „Chci, abys věděl, že to, co teď udělám, dělám z donucení. Pokud to neudělám, vyhodí mě. A pokud mě vyhodí, dosadí sem někoho, kdo vás tu bude bezhlavě týrat od rána do večera“.

Inspektorka vytáhla ze své kabelky malou kamerku, pevně jí uchopila do dlaně, tlustým prstem ji zapnula a namířila ji dopředu na tlouštíka.

Tlouštík tiše polknul, napnul svaly napevno upoutaných končetin. Tvář měl teď úplně bledou a ztuhlou strachem. A Paní profesorka neochotně stiskla knoflík dálkového ovladače…

Místností se ozval hrozivý hrdelní křik, jak elektrický proud proběhl elektrodou a všechna nervová zakončení uvnitř močové trubice jako by byla probodnutá milióny malých jehliček. Sevřelo se mi hrdlo a cítil jsem, jak ze mě teče studený pot.

„Áarrggh! Pálí! Pálí!“ křičel tlouštík, když profesorka stiskla tlačítko podruhé. „Prosím! Ne! Prosím, už ne!“ naříkal.

Přišlo třetí stisknutí tlačítka. Ozval se krátký výkřik, pak něco bouchlo a z vřískačky se vyvalilo trochu dýmu. „Co to?“ podivila se jako první inspektorka. „Milá paní profesorko, jestli to je nějaká sabotáž, jestli jste to…“ říkala výhružným tónem, zatímco obhlížela krabici mučícího přístroje. „Jistě,“ pronesla profesorka sarkasticky, „ke své kvalifikaci vychovatelky, klíčnice a pedagožky jsem přidala i elektrikářství. Zavolám údržbáře, měl by tu ještě být“.

Všichni čtyři jsme v místnosti seděli v naprostém tichu. Profesorka jako by zapomněla, že jsem tam pořád taky byl, si mě vůbec nevšímala a zatím dávala tlouštíkovi napít vody. Nechtěl jsem na sebe příliš upozorňovat, ale intenzivně mě začínal tlačit čas. Jistě si už moje Paní dělá starosti.

Údržbář konečně přišel. Byl to chlap jako hora, dost zavalitý, staršího věku. To, co spatřil uvnitř místnosti – jednoho kluka v plném pásu cudnosti připoutaného ke křeslu a mě v kleci a s poodhrnutými kalhotami – ho vůbec nevyvedlo z míry, odložil si tašku s nářadím na podlahu, vypojil vřískačku ze zásuvky a začal ji znalecky obhlížet. Pak vytáhl šroubovák a začal povolovat mně známý šroubek. Ještě víc jsem znervózněl a to i proto, že vše činil přímo pod zvědavým pohledem inspektorky.

„To je jasné!“ vykřikl radostně. „To tady vyhořel tady ten jistič, heleďte, podívejte,“ ukazoval jej zblízka inspektorce, když pochopil, že ji to zajímá. Inspektorka jistič uchopila do ruky a dala jej proti světlu tak, že jsem na něj viděl i já. Prostřední část, kde jsem přeřezával vlákna, byla úplně černá.

„Zvládnete to tedy opravit?“ zaradovala se inspektorka. „No dneska už ne,“ odpovídal údržbář, „to tady nemám náhradní“. „A kdy tedy?“ ptala se inspektorka se zjevnou nevolí. „Zítra to koupím, zítra to vyměním,“ odpovídal údržbář, zatímco si bral zpátky svou brašnu a i s pojistkou v ruce opouštěl místnost.

„Zítra? To jsme si moc nepomohli,“ zoufal jsem si.

Obě dámy se rádoby zdvořile loučily a domlouvaly se na druhý den, přestože obě dobře věděly, že v tuto chvíli je už jakákoliv slušnost opravdu jen předstíraná. Profesorka mezitím odpoutala tlouštíka a uvolnila mu i ruce, takže tam teď stál úplně nahý jen v pásu cudnosti. Už to vypadalo, že inspektorka skoro odejde, stála tam u dveří s rukou na klice, když v tom spustila: „A málem bych zapomněla,“ zašátrala rukou ve své smaragdové kabelce a se slovy „rozhodli jsme o propadnutí klíče“ předávala profesorce nějaký orazítkovaný papír. Ta se už nezmohla na žádný odpor a po přečtení papíru mlčky sebrala klíč, který podala inspektorce. Ta se po jeho přijetí usmála, nešťastnému tlouštíkovi škodolibě sdělila „tak dvacet týdnů“ a s dovětkem „a ten zítřek“ opustila místnost.

„Tak se vrať k sobě na pokoj,“ řekla profesorka tlouštíkovi. „Počkej,“ zastavila ho ještě, „dojdu ti aspoň pro osušku, ať tu neběháš nahý, musí ti už být zima“ – a odešla do vedlejší místnosti. Využil jsem toho a přistoupil k němu. „U zadního východu,“ špitl jsem mu do ucha, „tak za deset patnáct minut“. Mlčky kývl a odstrčil mě paží pryč. Profesorka vyšla, podala mu osušku, ten se do ní zahalil a zmizel.

Pak si to zamířila ke mně, úplně mlčky mi s letargickým výrazem dopřeřízla zámeček a zacvakla na jeho místě zámeček mojí Paní. Když to dokončila, pořád nic neříkala, jen mlčky sebrala věci, pohodila je na stole a zády ke mě se dívala z okna. Nasadil jsem si zpátky kalhoty, utáhl opasek a pomalu odcházel. „Tak nashledanou, Paní profesorko,“ řekl jsem tiše a když se za mnou nepatrně otočila, spatřil jsem, že pláče…

XI.

Procházel jsem dlouhým koridorem mezi plechovými skříňkami. Mají to být ty dveře nejblíž ke schodišti, takže… tyhle. Sejmul jsem skleněnou kopuli přikrývající žárovku, vyjmul klíč a odemknul dveře. Rukou jsem ve tmě prohmatával zadní části hučící elektroniky. Našel jsem to. Vypojil jsem malé zařízení vzhledem i velikostí připomínajícím USB flash disk, schoval jej do kapsy, zamknul za sebou, klíč si ponechal v ruce a vybíhal po schodišti.

Na schodišti se svítilo. Předemnou už se rýsovaly dveře s plechovým rámem a vyztuženou skleněnou výplní. U nich se zapíral ten malý tlouštík, už oblečený. Podal jsem mu do ruky klíč. Prohlídl si jej, protočil jej v prstech a podíval se na mě: „Máte to?“. Pokrčil jsem rameny.

„Dík za to… No, víš za co,“ říkal mi. Přikývl jsem hlavou. „Ale zítra mě to čeká stejně,“ říkal odevzdaně. „Děláme, co je v našich silách,“ odvětil jsem a vzal za kliku.

„Hele, a kdo vlastně jsi?“ zajímal se ještě. „Osm. Iks ká dé osm,“ představil jsem se. „Zvláštní agent iks ká dé osm?“ podivil se tlouštík. Přikývl jsem hlavou, otevřel dveře a vykročil do tmy. Mrazivý vzduch příjemně šlehal do mé opocené tváře, jak jsem si to mířil po asfaltové cestě kolem kontejneru a pryč, pryč z areálu…

XII.

Paní profesorka odemkla dveře a vstoupila do bytu. Klečící manžel povstal, pomohl jí sundat kabát a pověsil jej na věšák. Přisunul stoličku, pomohl své Paní si sednout, šetrně jí sejmul střevíce a nazul domácí obuv, zatímco ta jej líbezně hladila ve vlasech.

Mlčky jedli večeři při svíčkách, místností se linuly ladné tóny vážné hudby. Pavlík občas vyskočil, aby své Paní naservíroval další pokrm nebo dolil víno. „Potřebovala bych takovou věc, Pavlíku,“ prolomila Paní dlouhé mlčení, „ale nechci tě nutit porušit zákon“.

XIII.

Šel jsem mlčky ulicí a byla už tma. Vedle mě začalo zpomalovat auto, až úplně zastavilo. Popošel jsem k němu blíž, otevřel jsem dveře spolujezdce a usedl dovnitř. Na místě řidiče seděla černovlasá žena. Byla to moje řídící důstojnice Ronja – a taky moje Paní.

„Měl jsi komplikace?“ ptala se starostlivě. Přikývl jsem hlavou. Byl jsem strašně unavený. Postupně jsem ale začal popisovat zážitky z dnešního dlouhého dne a mezitím jsme dojeli na parkoviště. Vystoupili jsme z vozu, vstoupili do činžovního domu a došli do bytu.

Konspirační byt nebyl velký. Dva pokoje přeplněné stoly, různou elektronikou a dalším vybavením. U jednoho stolu seděl další muž, zíral do počítače, hluboce zabraný do nějaké činnosti, a přes židli měl přehozené montérky. Říkal jsem mu Karel, ale nevím, jak se doopravdy jmenoval.

„Takže, ty data z Lucky mobilu už máme, to tady Karel dneska zařídil,“ začala nás uvádět do situace Ronja. „Záznamy z kamer z těch jejich serverů už máme stažené taky,“ pokračovala. „Ty, hele, stihl jsi vůbec vytáhnout tu věcičku?“ zeptala se mě Ronja. „Jo,“ přitakal jsem, vytáhl ji z kapsy a vrátil ji v místnosti do šuplíku jednoho stolu. „Hele, musíme vystříhat ty části, kde vypínáme nebo zapínáme tu kameru. To by byl průser,“ spustil jsem. „Tys tam manipuloval s tou kamerou?“ podivil se Karel. „No, musel jsem,“ začal jsem vysvětlovat, „protože ta kráva jí vypnula“. „Ajaj, to bude problém, to tu asi nedám, když je tam ten vodoznak s datem a časem,“ odpovídal Karel. „Ukaž,“ vzal jsem si do ruky myš počítače a začal projíždět pořízený záznam. „Myslím, že to půjde,“ argumentoval jsem, „myslím, že si prostě vygenerujeme svůj vodoznak a plácnem ho na fotku prázdného lůžka, to okolí tam jinak moc není vidět, to nikdo nepozná, bylo to vždycky pár vteřin“. „Jo, to by šlo,“ souhlasili Karel s Ronjou.

„A ten zvuk mobilem jsi nahrával?“ zajímal se ještě Karel – a já mu podal mobil, aby si jej mohl překopírovat. „Tady musíme dávat zvlášť bacha,“ komentoval jsem, „ať tam náhodou nedáme to, jak tam profesorka mluví o těch rozbitých notifikacích na vypnutí kamery, to by kompromitovalo ji“.

Pracovali jsme celý večer a dlouho do noci, zpracovávali pořízené materiály, upravovali záznamy na hacknutých serverech ústavu, kam jsme stále měli přístup…

Ronja šla spát dřív, protože i brzy vstávala. Když jsem se dopoledne probudil, byla už Ronja zpátky z výletu. „Tohle je…“ nedokončil jsem větu. „Jana Ruce,“ přitakávala Ronja, když mi ukazovala fotografii, kterou pořídila z okna svého automobilu, odkud pozorovala její příjezd do ústavu.

Prohlížel jsem si vysokou štíhlou ženu s nakrátko střiženými blonďatými vlasy v černém mužském obleku. Na jednom snímku právě vystupovala z limuzíny. Na dalším snímku něco říkala Lucii.

Jana Ruce byla ministryně pro ženské záležitosti – zarytá feministka, ale hlavně neskutečná svině a jedna z nejvýraznějších tváří totalitního režimu. Pod záštitou údajné „ochrany práv žen“ prosazovala absurdní zákony, které diskriminovaly muže a porušovaly základní lidská práva.

Ronja mi teď pouštěla zvukový záznam ze schůzky Jany a Lucie Ruce s ředitelkou výchovného ústavu, který jsme měli k dispozici díky tomu, že Karel nejen překopíroval data z Lucčina mobilu, ale také jej infikoval spywarem. Lucie dostala podmínečné vyloučení za to, jak mi nafackovala, plivla mi do obličeje, připoutala mě a chtěla mi aplikovat Antierex. Toto rozhodnutí profesorka podložila videozáznamem. Neměla však stále dost důkazů na to, aby Lucii mohla úplně vyloučit. S tím jsme počítali. S čím jsme nepočítali bylo to, že Jana Ruce začne profesorce naprosto nepokrytě a velmi napřímo vyhrožovat. Bylo to skvělé.

Ještě skvělejší bylo, že hrozbu vzápětí zrealizovala a do ústavu poslala na rozsáhlou razii inspekci, která vycházela z toho, co Lucie řekla své maminace. Ale my jsme byli o krok napřed. Chtěly profesorce udělat zle na tom, že nefungovaly notifikace na vypnutí kamery, což ale byla Lucky práce, když ten vypínač sama shodila – ale já ho nahodil. Chtěly udělat zle mně na tom, že jsem zapnutím kamery poté, co jí Lucka vypnula, narušil její soukromí a důstojnost – ale neuspěly, protože veškeré manipulace s kamerou jsme ze záznamu vystříhali a otisky prstů jsem setřel.

XIV.

„Vykrást to tam? Teď v noci?“ divil se Pavlík, „Nekoupí to ten údržbář prostě jinde?“. „Ne,“ zavrtěla profesorka hlavou, „tohle je jediný obchod v celém městě, který to prodává“. „A nemůžeme to teda prostě všechno vykoupit?“ ptal se. „Ne,“ zavrtěla profesorka opět hlavou, „to je regulované a když to koupím já na své jméno, tak nedokážu obhájit, proč to pak nemám“. „No, ale stejně,“ přemýšlel Pavlík nahlas, „to tomu klukovi pomůžeme na jak dlouho? Den? Dva? Tři?“. „Máš pravdu, je to hloupost,“ řekla profesorka smutně, chvějící se rukou si přitáhla sklenici vína a trochu usrkla. „Když já prostě mu nechci takhle ubližovat,“ jíkla a po tváři se jí rozkutálely slzy.

Chvíli plakala, Pavlík ji tiskl k sobě a konejšivě ji hladil. „Napustím Vám vanu, má Paní,“ stáhl ruce pryč a poodešel, „horká koupel Vám pomůže“. Opustil místnost, zatímco Paní profesorka si do kapesníku utírala slzy. Rozmazaná řasenka ji zapálila v oku.

Zazvonil telefon. Podívala se na něj. Volalo jí neznámé číslo. Chvíli tápala, ale pak si odkašlala a hovor přijala. „Prosím?“ řekla do telefonu.

Ozval se plechový, zanonymizovaný hlas: „Nechte údržbáře nainstalovat jeden nový jistič. Až to udělá, jistič vyšroubujte. Uprostřed nožem přeřízněte zhruba dvě třetiny svazku vláken. Vraťte jistič zpět na své místo. Po několika výbojích přehoří. Potom odročte výkon trestu alespoň o 10 dnů. Na něco se vymluvte. Vyhláška neukládá, že to musí proběhnout ihned“.

„Co,“ říkala zmatená profesorka, „kdo volá?“.

Chvíli se ozývalo ticho.

„Někdo, komu záleží na právech mužů,“ ozvalo se po odmlce.

„Ale mně na nich záleží taky!“ vykřikla Paní profesorka.

„Já vím,“ řekl jsem a zavěsil telefon.

Bylo to riskantní, ale vyhodnotil jsem, že slzy profesorky, které jsem spatřil při odchodu z ordinace, byly upřímné. Méně riskantní způsob, jak sabotovat plánované mučení, ale neexistoval.

XV.

S Ronjou a Karlem jsme pracovali ještě několik dnů a dávali dohromady všechny materiály. Potom teprve jsme spustili rozsáhlou mediální kampaň, během které jsme všechno to nasbírané svinstvo uvolnili do světa…

Lucie Ruce byla vyloučena, když vyšlo najevo, že tlouštíka dlouhodobě šikanovala. Nutila jej sledovat pornografii a když byl sexuálně frustrovaný, navedla ho k tomu, aby si na pás cudnosti přiložil vibrující mobil, a lživě mu tvrdila, že to není proti pravidlům. K tomu si pořídila videozáznamy, které se nám podařilo získat z jejího mobilu. Spolu s dalším audiovizuálním záznamem ze seance, kde šikanovala mě, to víc než stačilo k jejímu vyloučení.

Daleko víc horkou půdu pod nohama měla Jana Ruce, když vyšlo ze záznamů hovorů mezi nimi najevo, že v tomto chování svou dceru aktivně podporovala. Následným vyhrožováním profesorce a zneužitím svého postavení k osobní mstě si zpečetila svůj ortel, byla vyhozena z vlády a trestně stíhána.

Ministerské křeslo po ní pak převzala nová ministryně, která s okamžitou platností pozastavila výkon nejkrutějších trestů.

Profesorka si udržela svou pozici ředitelky. Tlouštíkovi zrušila jak trest vřískání, tak i dlouhý pobyt v pásu cudnosti, a místo toho ho začala přísně, ale smysluplně a spravedlivě, vychovávat v tom duchu, jak ji při dobrovolném nástupu do ústavu žádal.

Obě Ruce pryč!

Josefka mezitím mistrně ovládala dojnou stanici. Vyklopenou matraci nechala zajet zpátky, zakryla ji jednorázovým igelitem, celé lůžko výškově upravila dve svého gusta, vyklopila nějaký držák a přichytila si do něj nějaký lubrikační gel.

„Tak si teda pojď tady lehnout,“ pobídla mě Josefka. „Řekla lehnout?“ nebyl jsem si jistý. Jak jsem na lůžko vlezl na všech čtyřech, tak jsem na všech čtyřech i zůstal. Nevyhovovalo mi to, měl jsem radši ležení na zádech, ale… „Takhle ne,“ usmála se Josefka, „na záda si mi pěkně lehni“. Otočil jsem se tedy, lehl si na záda a jak vešla zpátky dovnitř Paní profesorka, instinktivně jsem zakryl stehny penis, který tam byl jako na ráně. Nekomentovala to ani ona, ani Josefka.

„Tak,“ říkala spokojeně Josefka, „a teď se mi pěkně uvolni, abych si s tebou mohla pohrát“. Svými něžnými dlaněmi mi začala přejíždět po těle, hladila mě chvíli po břiše, pak zase po hrudi, masírovala mi ramena a šíje, a pak začala sklouzávat zase zpátky dolů, tentokrát nevynechala bradavky, pak dlouze hladila chvíli břicho, chvíli stehna, chvíli břicho, chvíli stehna. U toho mi svým nesmělým líbezným hláskem říkala, že se není čeho bát, že to bude moc příjemné, že před ní se nemusím stydět a před Paní profesorkou už vůbec, že ta je velmi zkušená… Penis se mi nejistě, ale přece začínal pomalu plnit krví.

Josefka si popošla pro židli po levé straně, na které jsem předtím seděl já, a přitahovala si ji blíže. „Ty jsi pravačka, viď, Josefko?“ zeptala se Paní profesorka. Josefka přitakala. „Tak si pojď sednout sem z druhé strany, ať to máš potom jednodušší,“ vyzvala ji. „A zapnete mi potom, prosím, program? Ono to začne běžet už za pět vteřin, tak aby…“ – „Zapnu,“ přerušila Paní profesorka Josefku. „Ale ono se kvůli pár vteřinám taky nemusíš tolik stresovat,“ pokračovala, „kdybys pár pohybů vynechala, tak ono to ten výsledek většinou taky tolik nezmění“.

Josefka přešla k mému pravému boku, usadila se na židli, kterou několikrát posunula, dokud nenašla to dokonalé správné místo, a natáhla se po lubrikačním gelu. „Ten ne,“ říkala Paní profesorka, která mezitím usedala na židli po mém levém boku, „olej je na tohle lepší, líp to klouže“.

Josefka vyskočila ze židle, sklidila lubrikační gel pryč a místo něj vytáhla dávkovač s olejem, který umístila zase do držáku. „Tak,“ říkala Josefka neuvěřitelně příjemným hlasem, zatímco mě levou rukou hladila po podbříšku, „já ti teď provedu zkoušku responzivnosti na genitální stimulaci v programu ef er pé pé tři sedm lomeno deset na šedesát bé pé em a když uspěješ, tak se budeš smět vystříkat a budeš mít pokažený orgasmus“.

Aplikovala si do pravé ruky olej a trochu mi ho rozlila i po již úplně tvrdém penisu. „Tak tedy začínáme,“ řekla Paní a na ovládacím panelu něco zmáčkla. Ozvaly se nějaké tóny, které se mi tentokrát zdály nekonečně dlouhé, a pak konečně…

S prvním úderem metronomu Josefka rychle položila svou drobnou ruku na můj penis, trochu stáhla dolů mou ne zcela těsně staženou předkožku, a pak už položila palec pod žalud a vzadu jemnými prstíky udělala první otočku. A druhou. A třetí.

Bylo to příjemné, ale ne tak, jak jsem byl zvyklý. Držela ho moc slabě. Pohyby jejích tenoučkých prstů přes uzdičku byly spíš jen lechtivé.

„Silnější ten úchop, Josefko,“ pokárala ji Paní profesorka, „držíš ho jak leklou rybu. Trochu přitlač“. Josefka přitlačila, na okamžik to spíš trochu zabolelo, ale ano, další tahy byly asi o něco příjemnější. Ale pořád to nebylo ono. Do toho se mi ty třívteřinové pauzy, po každých sedmi úderech, zdály ještě delší než obvykle.

„Děláš ty otočky strašně rychle, Josefko,“ vytkla jí Paní, „máš na jednu otočku celou vteřinu, tak nikam nespěchej“. Josefka trochu zpomalila a začínalo to být intenzivnější. Předtím jsem pohyby sotva registroval a na to, že jich bylo vždy jen sedm před povinnou pauzou, tak to prostě nestačilo ani zdaleka k tomu, abych se udělal.

„A další věc, Josefko,“ pokračovala Paní profesorka, „měla bys používat tady tu část, přesně kde končí dlaň a začíná prst, tady jak je taková ta první vráska“. Viděl jsem, jak Josefce ukazuje vnitřek dlaně a nehtem palce tiskne spodní obroučku tenkého zlatého prstenu, která stála v cestě. Měla je na všech prstech kromě palců a malíčků.

Z nedostatku dostatečně silné stimulace má erekce začínala trochu ochabovat. Paní profesorka si toho všimla a se slovy „Hele, už mu trošičku uvadá, to nechceme, kápni mi trošičku oleje, ukážu ti to“ se sama pustila do práce. Promnula si v pravé ruce olej, hodně vyklopila loket a zapřela se jím o můj bok, aby tam dosáhla, i v pro ni nepohodlné poloze naprosto mistrně uchopila můj penis a začala nahlas počítat tak jako prve u svého manžela: „A jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm a pauza. A znova. Jedna…“.

Byl jsem v sedmém nebi. Kéž by to jen bylo trochu rychlejší, kéž by tam nebyly ty zatracené třívteřinové pauzy, kéž by občas objala celý žalud a trochu ho promnula… Vystříkal bych se hned. Na nic jiného než na to, jak bych chtěl stříkat, jsem nemyslel.

„A hele, už mu v něm pěkně cuká,“ sdělila radostně Paní, když zrovna po poslední otočce dávala ruku pryč. „Tak zkus zase chvíli sama,“ vyzvala Josefku, aby převzala iniciativu. Bylo to znatelně horší, ale tím, jak jsem byl více vzrušený z předchozí stimulace zkušenou Paní, tak jsem si to více užíval.

A tak se různě střídaly, chvíli mě mistrně stimulovala Paní, která dle svých vlastních slov tohle dělala mnohokrát denně – jen svému vlastnímu manželovi pouze párkrát do roka – a podle mě by v tom mohla vyhrávat závody, protože to bylo fenomenálně příjemné, a chvíli méně šikovně méně zkušenější Josefka, která se sice hodně snažila, líbila se mi její něžnost, její zájem, její nevinnost, její mladost, její hlas, vzrušovalo mě, jak sleduje každý detail, jak se snaží se to naučit, líbilo se mi i to, jak mě předtím něžně hladila, což pořád občas dělala, jen prostě to zatím pořád nebylo ono a čas pak vypršel.

„Tak ve zkoušce jsi bohužel neobstál,“ říkala mi Josefka nešťastně, když se ozvala zvuková signalizace. „Já vím, že je to i mou vinou, protože to nedělám tak dobře jako tady Paní profesorka, ale bohužel…“ vyčítavě klopila hlavu a mně skoro začínalo být víc líto zklamané Josefky než toho že se nevystříkám.

„Nebyla by škoda, abys byla ochuzená o to pokažení toho orgasmu?“ zeptala se Paní profesorka Josefky. „No, bylo, ale když nám došel čas…“ divila se Josefka. „No, tak do protokolu prostě zaznamenáš, že v testu neobstál,“ pokračovala Paní, „a tady tohle bude teď mimo ten test. Já ti to ukážu a pojď se pěkně dívat“. „Jé, to by šlo, Paní profesorko? Tak to děkuju moc,“ radovala se Josefka.

Paní profesorka čistou levou rukou něco znovu namačkala na ovládacím panelu a znovu se rozjel dobře známý metronom. „Dala jsem to bez časového limitu, ten nepotřebujeme, podívej se na něj tady, to budu mít hotové za chviličku,“ komentovala mou stále silnou erekci. „Jen si tady vylezu nahoru,“ říkala a já cítil, jak leze na lůžko a pravou nohu mi přehazuje přes obličej a sedá si obkročmo na kolena, zadkem na mou hruď, „abych měla komfortnější pozici, protože z toho natahování ruky už mě bolí loket i zápěstí“. Ten loket jsem jí věřil, protože jsem měl v místě, kde mi jej předtím zapírala, trochu otlačené žebro. „Takže dívej,“ říkala Paní a opět jsem ucítil ty skvělé dotyky…

Josefka zblízka pozorovala dokonalou techniku Paní profesorky, která vzhledem k pro ni příjemnější poloze byla i pro mě jako extáze. Paže jsem měl sevřené mezi jejími lýtky, byl naprosto znehybněn, neviděl dopředu, měl jsem najednou pocit soukromí, což je zvláštní říct, když vepředu se nějaká odhadem čtyřiceti-něco-letá profesorka věnuje mému penisu za přihlížení své dvacetileté studentky, ale nikdo se mi nedíval do obličeje, nikdo na mě nemluvil, jen profesorka občas tím pedagogickým tónem vysvětlovala, co dělá, a já si to užíval.

Začal jsem občas vzdychat. Bylo to příjemné, tak strašně příjemné, kéž by tam nebyly ty hrozné pauzy, kéž by to bylo trošičku rychlejší… Cítil jsem, jak se mi napínají svaly pánevního dna, jak můj penis pulzuje pokaždé, když ho na konci cyklu Paní profesorka pustí, jak se něco dole dává do pohybu a z varlat se to snaží prodrat nahoru…

„A jak mu to teda mám pokazit Josefko, co chceš vidět?“ ptala se Paní profesorka a já si zazoufal. Mohl bych mít ten nejkrásnější orgasmus v životě, mohl bych stříkat a stříkat na všechny strany, užívat si totální extázi a náhlý příval štěstí a úlevy…

„No, jako jste to dělala manželovi,“ říkala Josefka, „aby tam byla co nejdelší prodleva mezi přerušením stimulace a vytečením, ale aby vytekl co nejvíc“. „To ne, to ne,“ říkal jsem si pro sebe, „co nejdelší prodlevu mezi přerušením a vytečením ne, to je hrozné, ještě když tu musím trpět ty vteřinové pauzy už takhle teď, to ne, to prosím, prosím, ne…“.

„Pět. Šest. Sedm. Tak, tam už má skoro hranu, vidíš, jak se mu tady přitahují varlata, ale ještě to bude chtít chvíličku. Šest. Sedm. Nó, já si myslím, že už tam skoro jsme, tak v dalším cyklu možná,“ říkala Paní profesorka a bylo jí úplně jedno, jak se tvářím, co si myslím…

Visel jsem úplně přímo na hraně, uvnitř jsem cítil obrovský tlak, penis sebou zoufale cukal a žadonil o pozornost. „Jedna. Dva. Dost! Dost!“ stáhla Paní rychle ruku pryč. Bylo to jako když voda pod obrovským tlakem teče potrubím, ale někdo ne a ne pustit kohoutek. Kohoutek ovládala Paní a odmítala mu to zbytečně příliš usnadnit. Odmítala znovu pohladit můj nadržený penis, dopřát mu potěšení…

Místo toho se začala věnovat mým varlatům. Pevně objala šourek palcem a ukazovákem levé ruky a trochu ho odtáhla pryč od těla. Zabolelo to. Pravou dlaní pak začala varlata nějak tisknout, masírovat, penis mi mezitím zoufale škubal a pak, po dlouhých, dlouhých vteřinách to konečně přišlo. Mohutný výstřik semene se probojoval ven a pak už to bez příjemných kontrakcí jen teklo a teklo a já sténal a sténal a v hlavě jsem měl guláš a cítil jsem hlubokou frustraci, jakou umí způsobit jen pokažený orgasmus, takový ten zvláštní pocit, kdy jsou koule pocitově pořád strašně plné a přitom se ale vyprazdňují, pocit, kdy tělo neví, zda má cítit slast, nebo smutek, a pak, když tečení přestane a všechno to končí, tak nastoupí takový ten stav, kdy jsou koule takové unavené a těžké a člověk je pořád vzrušený a chtěl by víc, ale nastupuje uklidnění a občas ten pocit připomíná – rýmu? – ne, to není to slovo, to…

Byl konec. Paní profesorka už slezla dolů, podívala se trochu znechuceně na cákanec mého semene, který měla na svém bílém plášti. „Tak si to tu ukliď,“ zaúkolovala Josefku, „a jeho taky. Já se jdu převléknout, doufám, že nahoře ještě zbyl nějaký čistý plášť“. A pak se podívala ještě na mě: „A ty nezapomeň skočit zase nahoru, aby ti vyměnily zámek, abys byl zase právoplatně uzamčen pro svou Paní. Někdo by tam měl být“.

„A Paní profesorko,“ ptala se zvídavá Josefka ještě, „a co je to ta vřískačka?“. Vřískačku profesorka zmiňovala při svém příchodu na samém začátku přednášky a nepochybuji o tom, že Josefce, vzorné studentce, neznámý termín celou dobu vrtal hlavou. „Já totiž,“ pokračovala Josefka, zatímco mi papírovým ubrouskem utírala postříkané břicho a lepkavý penis, „že jsem ten pojem ještě nikdy neslyšela“.

Profesorka, která už stála u průchodu a držela v ruce závěs, se ještě otočila na Josefku: „No to je proto, že jste ještě nebraly mučící nástroje. Vřískačka je přístroj, jehož základem je elektroda, taková ocelová trubička, která se vloží do močové trubice“. „Au, to musí hrozně bolet,“ otřásla se Josefka. „Ano,“ řekla Paní. „Bolí to víc než Antierex?“ vyzvídala Josefka. Paní si trochu povzdychla nad její naivitou a řekla jen stroze: „Mnohem“. „A to je všechno, co teda ten přístroj dělá?“ ptala se Josefka, jako by to snad bylo málo, ale hned sama dodala: „Myslím jako, že ten přístroj je definován jen přítomností té elektrody, a další aktivní prvky nemá“. „Mívají i další prvky, existují různé varianty, moderní přístroje bývají i kombinované, takové nejběžnější rozšíření je jehličkovka, ale do toho nechci teď zabíhat,“ snažila se diskuzi ukončit Paní, aniž by byla na aktivní studentku příliš nevrlá. „Jak ten přístroj vypadá?“ nemínila ale Josefka přestat se studiem. „Určitě jsi ho už viděla, Josefko, máme ji nahoře v ordinaci u stolu,“ odpovídala Paní, „je to momentálně jediná funkční, kterou zde máme. Bohužel bývají dost poruchové“.

Josefka mě vyhodila z lůžka, které nechala odklopit do strany, vytáhla odněkud do ruky sprchovou hadici a pokynula mi, abych si vlezl do vaničky, aby mě mohla umýt.

„A on dostane takhle přísný trest? Za tu nedovolenou masturbaci?“ zeptala se starostlivě, zatímco na mě nanášela mýdlo a oplachovala mě vlažnou vodou. „Navíc ten pokus byl neúspěšný,“ dodala ještě.

Paní profesorka pochopila, že to asi bude na delší lokte a pustila závěs: „No, já abych řekla pravdu, tak jsem ten trest nechtěla vůbec ukládat, ale bohužel se potvrdily mé obavy a během cvičení, když jsem měla chvilku, jsem si ještě v rychlosti pročetla směrnici a opravdu skutečně v tomto případě nemám jinou možnost. Já abych řekla pravdu, tak jsem nechtěla ukládat ani těch dvacet týdnů v tom těžkém pásu, je to naprosto nepřiměřené, i jediný měsíc v pásu cudnosti by byl trest velmi přísný, přecejen se bavíme o mladém klukovi, z tak dlouhého uzamčení by i můj manžel lezl po stěnách, jenže on už měl bohužel tento dotyčný nějaké škraloupy v minulosti, byť teda méně závažné, ale bylo jich víc a není to tak dávno“.

Pak se dlouze nadechla a řekla: „Já si totiž myslím…“ – nedokončila větu, odhrnula závěs, rozhlédla se po již úplně prázdném sále, kde všechny zástěny byly dávno vytažené zpátky do stropních lišt a ve vzduchu neviselo jediné lanko, a přestože nikoho nespatřila, ztišila hlas – „Já si totiž myslím, že ho Lucka k tomu navedla“. „No, to by mě vůbec nepřekvapilo,“ odvětila Josefka. Paní profesorka k ní přišla blíž a skoro šeptem, jako bych to ani já neměl slyšet, jí povídá: „Kája mi pak něco říkala, ale víš jak to je, slovo proti slovu…“. A váhavě u toho krčila rameny.

Pak se omluvila, že už opravdu musí jít, dala jí nějaké pokyny, hlavně aby tam poklidila, a odkráčela pryč. Já si čerstvě umytý slezl dolů a pomalu si stoupl.

Josefka si předemně klekla, v ruce držela můj pás cudnosti a můj stále naběhlý penis měla přímo před obličejem. Jak jsme tam najednou byli sami dva, tak zatímco Josefka chrastila s mou kovovou klíckou v ruce, začal jsem si říkat, jaké by to asi bylo strčit jí penis do pusy a nechat si dlouze předlouze cucat žalud… Josefka, která měla sklopenou hlavou, když oddělávala kroužek od klícky, zvedla hlavu zpátky a já spatřil, jak se jí zablesklo v očích překvapením, když zjistila, že má přímo před brýlemi úplně fialový žalud plně erektovaného penisu. „Ale… Ale ty jsi nám vyrostl,“ začala říkat roztomile, „ale… ale musíš zpátky do klícky“. „A nešlo by, Slečno,“ začal jsem to zkoušet, „ještě třeba… jednou“. Josefka se napřímila, pohlédla mi do obličeje a pohladila mě po tváři. „Pššš,“ šeptla Josefka, hleděla mi do očí a rukou mi tiskla penis k tělu. „Představ si, že je podzim… Jsme venku, jdeme dlouhou ulicí, ze stromů padá listí, hnědožluté listy nám šustí pod nohama,“ vyprávěla hypnoticky a já ji poslouchal a cítil jsem u toho nějaký tlak. „A pak se ozve zahřmění, uvidíš blesk,“ pokračovala a já náhle ucítil prudké bodnutí a trochu jsem vyjekl, spíš překvapením než bolestí. „Ale to nic,“ pokračovala Josefka, „ne, nedívej se dolů,“ opravila mě, když jsem začal sklápět hlavu, „tak, hodnej kluk, moc hodnej kluk, pořád se mi dívej do očí,“ mluvila dál a já se snažil udržet oční kontakt, ale moc to nešlo, protože mi na tvář vtiskla letmý polibek, „a teď zavři oči a počkej na druhý polibek a pořád si představuj ty hromy a blesky,“ říkala Josefka a já ucítil chlad a něco trochu cinklo a zrovna, když jsem otevřel oči, abych se podíval, tak jsem od Josefky dostal druhý polibek na druhou tvář a ozvalo se cvaknutí zámečku a já byl… zamčený.

Stál jsem a smutně se díval dolů na klec, která byla pevně na svém místě. Erekce už se zase začínala pokoušet prosadit, penis dokonale vyplňoval svou klícku, a já vůbec netušil, jak se tam dostal. Josefka se usmála nevinně krásným úsměvem, pohladila mě po prsou a dala mi další polibek na tvář. „A máme ho zpátky v domečku,“ řekla strašně smutným hlasem, jako by se loučila se svou oblíbenou hračkou, „tam patří a tam taky zůstane“.

Absolutně jsem netušil, jak to dokázala. Antierex to určitě nebyl, ten byl na svém místě a neúčinkuje ani tak rychle. Zrovna, když mluvila o těch hromech a blescích, tak mi přejížděla prsty někde po šourku, nebo po hrázi… Nebo to byl spíš podbříšek? Snad možná někde něco zmáčkla, nějaký bod někde na těle, nerv nějaký, nebo jestli to bylo jen tím, jak ten penis tlačila dolů, že nějak ochabl… Nebo možná to bylo jen těmi slovy? V tuto chvíli už bych hrál loterii, naprosto jsem netušil a nechápal, co se to přesně odehrálo a jak se jí podařilo plně erektovaný penis donutit se vzdát naděje na pořádné vystříkání, protože ten pokažený orgasmus mi opravdu ulevil strašně málo a ještě daleko míň než obvykle, ale nějak se jí to prostě podařilo.

VI.

Tmavovlasá žena seděla v jídelně nákupního centra. Na stolku měla notebook, před sebou nedopitou kávu. Napjatě sledovala ukazatel v pravém rohu displeje, kde stahování právě hlásilo 90 %. WiFi, na které byla připojená, byla sice rychlá, ale z nějakého důvodu se to asi zaseklo. „Snad nebudu muset začínat odznova?“ pomyslela si. Jako na zavolanou se stahování znovu rozeběhlo.

Srkala pomalu kávu a pozorovala, jak postupně dobíhá do konce. „Tak, konečně,“ řekla si radostně. „A ještě mi říkal, že mám teda spustit tady tohle…“ poklepala na nějakou ikonu. Na displeji proběhly nějaké znaky, ale dole se objevilo slovo „Success“. Když úspěch, tak holt úspěch.

Rychle odeslala jednu zprávu, zaklapla notebook, dopila nepatrný zbyteček kávy, odklidila tác a odporoučela se na parkoviště ke svému autu.

VII.

Josefka dokončovala úklid dojné stanice. Já měl ale ještě práci. Přemýšlel jsem, jak to udělat, když v tom jsem dostal nápad. „Josefko, ehm,“ řekl jsem, „tak já zkontroluju, že jsou všechny dojné stanice uklizené, ano?“. „To bys byl moc hodný,“ opáčila mi Josefka.

Odcházel jsem po schodišti nahoru. Z koše na prádlo jsem vytáhl špinavý bílý plášť, využil momentu, kdy se Josefka nedívala, a mrsknul ho pod jednu dojnou stanici. K jiné dojné stanici jsem pak zamířil, vytáhl olej a rozlil ho… ne, na postel ne, raději na zem.

„No téda,“ říkal jsem teatrálním hlasem, „ti tady ale nechali nepořádek, čuňata,“ zatímco jsem se procházel po sálu a předstíral, že nepořádek hledám, zatímco jsem ho sám vytvářel.

Musel jsem něco vymyslet a to kurva rychle. Zamyslel jsem se. Notifikace na vypnutí kamery se rozbily. Paní profesorka o tom věděla týden minimálně. Jak často se tu pohybuje? Předpokládám, že… Ne, na předpoklady nebyl čas. „Jak často tu v sále Paní profesorka učí?“ zeptal jsem se Josefky. Ta se nějak rozpovídala, začala chodit do zbytečné úrovně detailu – to mi nevadilo, jen ať se nějak zabaví – ale pochopil jsem, že tu v poslední době byla prostě často, párkrát do týdne. Fajn.

Takže ty notifikace dřív fungovaly. Fungovat to přestalo. Minimálně před týdnem, možná dříve, těžko říct. Teď je otázka, jak často se aktualizuje ten její software. „Nemá tu někde ten svůj tablet?“ rozhlédl jsem se s nevyslovenou otázkou. Nikde jsem ho neviděl a i kdybych ho našel, bylo to příliš riskantní, Josefka by si mě mohla všimnout. Hm.

Je teoreticky možné, že je to opravdu softwarová chyba. Že přišla nová aktualizace softwaru a vlivem nějaké chyby se ta funkcionalita rozbila. Nebo to může být nějaký hardwarový problém. Jenže… Moment. Ten software přece dokáže snadno poznat, jestli je kamera zaplá. Asi jsem tu dělal nepořádek zbytečně.

Procházel jsem teď po schodišti dolů, stál jsem na pódiu u lůžka, kousek vedle něhož byl veřejně dojen a ponížen Pavlík – po čemž tu už ale nebyly žádné stopy, asi se profesorce sželelo nechat ho stát na chodbě tak dlouho a když jsme byli hluboce zabráni do „cvičení“, pozvala si ho zpátky, aby ten „svůj“ nepořádek uklidil – a rozhlížel se. Pak mě něco zaujalo.

Všiml jsem si skříně na zdi, ne nábytkové skříně, ale malých plechových dvířek, za jakými typicky bývají jističe. Sbíhaly se k ní plastové zákrytné lišty ze stropu z místnosti. Podíval jsem se, že Josefka zrovna vzadu drhne na zemi ten mnou rozlitý olej a vůbec nemá výhled – dobře, že jsem ho vylil fakt na zem – a dvířka otevřel. Snažil jsem se zorientovat ve směti různých spínačů, vypadalo to opravdu jako jističe, ale naštěstí všechny byly popsané.

„Camera 1 DATA,“ zněl jeden spínač. A byl zapnutý. A takhle jich tam bylo v řadě 18.

„Camera 1 POWER MANAGEMENT,“ zněl další níže. „POWER MANAGEMENT!“ zaradoval jsem se. Ale… všechny byly zapnuté.

Otočil jsem se za sebe. Chuděra Josefka pořád drhla tu podlahu, rozlil jsem tam toho oleje fakt hodně.

Pak tam byly nějaké… Ne, to byly fakt už jističe. Jeden na světla, další na elektromotory pro spouštění zástěn, další na zásuvky…

Zrakem jsem popojel zase nahoru. „Camera MASTER DATA“ – zapnutý. A vedle bylo, co jsem hledal. „Camera MASTER POWER MANAGEMENT“ – shozený. Ale ne na dlouho. Rychle jsem ho nahodil a dvířka zavřel. „Hele, co to tam děláš!“ křikla Josefka docela naštvaně, „Kdybys mi radši šel pomoct! Jen tam stojíš a koukáš do zdi“.

„Promiň, Josefko,“ začal jsem improvizovat, „všiml jsem si tady nějaké pavučiny“. Vytáhl jsem z kapsy papírový kapesník a začal pucovat již zavřená dvířka. „Tam na to vůbec nesahej,“ křičela za mnou z druhého konce sálu Josefka, „tam budou jističe“. „Ano, Josefko, ale pavučina, víš, a prach, kvůli požární bezpečnosti,“ a bez skurpulí jsem znovu otevřel dvířka. Šlo o otisky prstů. Ještě štěstí, že jsem si na to vzpomněl. „Ale tady uvnitř je to čisté!“ křičel jsem za Josefkou, zatímco jsem přesto utíral jediný spínač, na který jsem prsty sahal.

Opět jsem dvířka zavřel, tak, abych nezanechal otisky, tedy přes kapesník, a rychle jsem běžel zpátky nahoru. „Jé, hele,“ volal jsem na Josefku, „tady se válí nějaký papír!“ – a byl jsem rád, že můžu být nějak užitečný. „Jaký?“ byla zvědavá Josefka. „To je…“ rychle jsem jej četl, „To je protokol!“. „Ukaž,“ přicházela ke mně blíž a brala si jej do rukou.

Znalecky jej zkoumala a četla: „Zkouška responzi… Jasně. A datum dnešní. Varianta – stejná. Moment, co… Tři minuty?“. Změřila si mě pohledem. „Ty bláho, ten musel být nadržený teda,“ komentovala úctyhodný výsledek. „No, to teda jo,“ snažil jsem se změnit téma, aby zapomněla na ty jističe, “vždyť nám to trvalo tak 15 minut“. „Asi moc často stříkáš,“ vmetla mi Josefka. „Jak často ti tvoje Paní dovoluje se vystříkat?“ ptala se mě. „No… Tak nějak… Většinou… Vlastně teda skoro vždy… Každý den,“ říkal jsem. „A to můžeš mít plný orgasmus?“ zajímala se. Přikývl jsem hlavou. „To se mi zdá strašně často teda,“ lamentovala Josefka, „dokonce i na liberální přístup je tohle hodně, o konzervativním nemluvě“.

Za poklidné přátelské rozpravy o tom, jak mě moje Paní vychovává, jsme dokončili úklid. „Odnes ten protokol, prosím, nahoru ke kabinkám a nech ho tam na tom stolku,“ vyzvala mě Josefka a podávala mi zpátky papír, který jsem předtím našel. Vydal jsem se tam, papír odložil a všiml si, že plastové víko jednoho koše na prádlo je špatně dovřené, jak z něj čouhal ven kus bílého textilu. Zkusil jsem jej nacpat dovnitř, ale špatně zacvaknuté vrchní plastové víko spadlo dolů a zařinčelo na zemi. Když jsem jej zkoušel usadit zpět, přeplněný koš trochu zavrávoral, mírně se překlopil a na zem vypadly dva bílé pláště. „No fuj,“ pomyslel jsem si, když jsem bral do ruky plášť Paní profesorky, který jsem bezpečně poznal podle již zaschlého rozmazaného cákance své vlastní mrdky, a cpal ho zpátky do koše. Sebral jsem ještě druhý plášť a jak jsem ho držel, ucítil jsem nějaký – ne, to nebyl knoflík, bylo to přímo v nějakém švu… Bylo to malé, ploché, tvrdé a mělo to zoubky. Chmátl jsem ho kapsy pláště a vytáhl malý klíček. Josefka ke mně stála zády a uklízela do batohu poslední učebnici. Rychle jsem klíček strčil do kapsy, plášť šoupnul zpátky do koše a vrátil na něj víko.

Opustili jsme sál a zabouchli za sebou. Rozloučili jsme se a Josefka si to pak zamířilo dolů do šaten, zatímco já s komentářem, že si jdu nechat vyměnit zámek, zamířil nahoru. Nepokračoval jsem ale k ordinaci a místo toho zahnul na toalety. Schoval jsem se do jedné kabinky, stáhl si kalhoty i trenýrky, díval se na malý visací zámeček, který věznil můj stále nedostatečně ukojený penis, a v ruce svíral nalezený klíček. Zkusil jsem jej zasunout a pootočil a… zámeček se uvolnil.

„A připrav se na to,“ řekla Lucie a neskrývala vzrušené nadšení, „že to bude hodně“ – zdůraznila poslední slovo – „opravdu hodně bolet“. Už se natahovala k mému penisu, malou lahvičku spreje otáčela v ruce, aby jeho ústí mířilo správným směrem…

Extrémně prudce jsem škubl pravou rukou. Kovové pouto se rozlétlo na dvě poloviny a vzduchem někam vedle ovládacího panelu proletěla kancelářská sponka, kterou jsem předtím vložil do mechanismu a znemožnil mu tak zcela se uzamknout. Zmatená a šokovaná Lucie strachy uskočila stranou. „Co děláš?“ vyjekla překvapeným hlasem.

Díky jejímu úskoku jsem získal několik vteřin. Volil jsem mezi tlačítkem SOS, na které bych jakž takž dosáhl, a větší mobilitou. V rámci osobní bezpečnosti jsem volil větší mobilitu, protože mít za přítomnosti této svině volnou jen jednu končetinu se mi nezdálo moudré. Nevěděl jsem, jak by na stisknutí tlačítka reagovala. Rychle jsem tedy uvolnil i západku na druhém poutu a uvolnil si tak druhou ruku.

Ozval se strašlivý hluk jako by běželo stádo slonů, zástěna se úplně třásla a já se zrovna natahoval po červeném tlačítku SOS, když v tom se prudce rozhrnul závěs a dovnitř vtrhla jako povodeň rozlícená Paní profesorka. „Lucie!“ zaburácela, obličej smrtelně bledý. „Lucie, okamžitě vypadni. Okamžitě!“ hulákala, „A zítra v osm ráno u mě v ředitelně! A i s maminkou!“. „Ale Paní profesorko, já tu jen…“ zkoušela to Lucie. „Vypadni už odtud!“ burácela dál Paní profesorka, chytla Lucii za rameno a vytáhla ji na chodbu. „Co děláš v ruce s tím Antierexem?!“ řvala na ni dál a vytrhla jí lahvičku z ruky. „Řekla jsem jasně, že to NESMÍTE používat! Nesmíte! To je na podmínečné vyloučení!“ křičela jako utržená ze řetězu. „Ale já to jen…“ zkoušela to dál Lucie jako opařená a špatně hledala slova. „Já to jen co?!“ tázala se profesorka. „Já to jen vzala do ruky, jak tam sebou škubl, tak to nějak vypadlo na zem,“ lhala jako když tiskne. „Ani sahat na to nesmíš! A proč sebou asi škubl?! Já jsem vám snad dovolila používat pouta?!“ burácela profesorka dál a barva její pleti přešla do temně rudého odstínu. „To je jediné štěstí, že to neumíš ani správně zacvaknout!“ hulákala, „Jediné štěstí!“.

„Ale když on to tak chtěl, Paní profesorko,“ zkoušela to líbezným hláskem Lucie a já nevěřil vlastním uším, „když on to tak chtěl, říkal mi, že se tak líp udělá“. „Na to se podíváme zítra v ředitelně, máme to na kameře!“ odsekla profesorka a pak o něco tišeji, když si uvědomila drobnou trhlinku ve svém plánu, dodala: „A asi napříště nainstalujeme i mikrofony, abychom měly i zvukový záznam“.

Já si mezitím uvolnil i oba kotníky, s přikrčenými koleny seděl na zadku ve vaničce a díval se k odhrnutému závěsu, kde se mezitím na schodišti odehrávala tato drsná hádka.

„Mazej nahoru ke kabinkám,“ rozkázala jí profesorka s napřaženou paží, „plášť si tam sundej, dej ho do koše a vypadni!“. „Tak já si jen vezmu batoh, paní Profesorko,“ odvětila Lucie odevzdaně, protáhla se nízkým otvorem dovnitř a pohlédla nahoru. Teď teprve si všimla, že červené světýlko kamery jasně svítí. S němým úžasem pohlédla na mě, ale já uhnul pohledem. Udělala dva kroky, vztekle popadla svůj červený batoh, pak udělala krok zpátky, zastavila se a znovu na mě pohlédla: „Ty?“. Nereagoval jsem a jen povytáhl obočí jako bych netušil, o čem je řeč.

„Ještě uvidíš,“ diktovala výhružným tónem, zatímco ji profesorka opět chytla kolem ramen a se slovy „Tak už dost,“ ji opět tlačila ven. „Nevíš, kdo je moje matka!“ slyšel jsem ji ještě křiknout z uličky, ale to už odcházela po schodech nahoru ke kabince.

Sotva odešla, vklouzla dovnitř Paní profesorka. „Já se ti nesmírně omlouvám za toto politováníhodné nedopatření, ke kterému v našem ústavu teda ještě nedošlo,“ omlouvala se mi, zatímco chytla kolem ramen tentokrát mě a různě mě naklápěla, jak si starostlivě prohlížela moje tělo. „Nestalo se ti nic? Nebila tě? Pojď, vstaň,“ pokynula mi, abych slezl dolů a stoupnul si na zem, „nemáš něco na zadku? A ten Antierex teda aplikovat nestihla? No, to je pravda, to bys asi už dost vyváděl… Promiň, ty vlastně nemůžeš mluvit, sundám ti to tady,“ začala uvolňovat roubík.

„Tak, jsi v pořádku?“ ptala se mě skoro až s mateřskou starostlivostí. „Ano, Paní,“ odvětil jsem. „Určitě?“ nebyla si jistá. „Ano, Paní,“ přitakával jsem, „přišla jste akorát včas, ten… takový ten sprej“ – „Antierex myslíš, viď?“ vstoupila mi do řeči, když viděla, že váhám – „ano, tak ten Antierex, tak ten použít nestihla“. „No to jsem ráda, to by tě hrozně bolelo,“ říkala a rukou mě přitom jednou letmo pohladila po hlavě. „Takže ona ti řekla, aby sis tady vlezl do těch pout?“ ptala se Paní, která Lucčiným výmluvám zjevně za mák nevěřila. „Ano, Paní,“ přitakával jsem. „A tys to nechtěl, viď?“ ujištovala se ještě. „Ne, Paní,“ odvětil jsem.

„Já hned jak jsem si přepnula na vaší kameru,“ pokračovala Paní, „tak jsem se úplně zhrozila. Lůžko odklopené, ty v poutech, toho roubíku jsem si teda popravdě ani nevšimla, ale viděla jsem Lucku s nějakým sprejem v ruce…“.

Podívala se na malý sprej, který teď sama držela v ruce, a se slovy „Tohle není hračka“ jej uklidila na své místo. Vycítila můj zvědavý pohled a vytušila mou otázku. „Samozřejmě, co si dělám se svým manželem je moje věc,“ začala na ni odpovídat, „mám ostatně odborné vzdělání a mnohaletou praxi a vím, jak to používat bezpečně, ale my tady teď nejsme od toho, abychom někoho neúměrně a zbytečně trápily. I při přednášce jsem to vysvětlovala“.

Mlčel jsem a jí asi přišlo, že pořád něco nechápu, což jí přišlo správně, a tak pokračovala: „Máme tu i předmět FLR, víš? To je z anglického female-led relationship, ženou řízený vztah. Věnujeme se tam manželství, dlouhodobým partnerským vztahům, ale i otrockým smlouvám. Dnešní ukázka měla sloužit oběma předmětům zároveň. Říkala jsem si, že studentkám krásně ukážu, jak takový vztah může vypadat, a rovnou to spojíme dohromady a předvedu na svém drahém i tu zkoušku responzivnosti na genitální stimulaci, když jsme na dnešek neměli dost pánů na dojení. Proto jsem ostatně zcela výjimečně svolila i k tomu, aby si jedna z našich studentek přivedla svého partnera“.

„Ta sedí myslím tady pod námi,“ ukázal jsem směrem k zástěně, která nás od nich dělila. „Přesně tak, ano“ odvětila. „No, každopádně,“ podívala se na hodinky, „my už tady budeme pomalu asi za chviličku končit. Tak já teď nevím… Chtěl bys jít domů?“.

Pokrčil jsem rameny a nejistě pokýval hlavou. Ještě jsem totiž nebyl tak úplně hotov.

„A nebo bys byl smutný? Nerada bych tě o tu možnost se vystříkat připravila,“ dodala zase starostlivě. „Záleží na vás, Paní,“ odpovídal jsem, „nerad bych zdržoval…“. „Mně nezdržuješ,“ pohladila mě znovu ve vlasech, „já jsem s tvojí Paní byla domluvená, že tu dneska dostaneš šanci se vystříkat. Tu jsi zatím nedostal. Pokud bys chtěl teď odejít, tak bych to pochopila, takže ti nabízím tu možnost. Ale pokud ne, tak zatím ještě pořád nějaký čas máme a můžeme pokračovat normálně, správně a tentokrát už pod mým bedlivým dohledem“. „Tak já bych…“ znervózněl jsem a marně hledal slova, „Totiž… Já bych stříkal rád“. „No, vždyť já jsem si to hned myslela,“ usmívala se Paní, „tak pojď tady na stranu, sedni si tady na židli a počkej“. Usadil jsem se a Paní odešla.

Sotva se závěs zavlnil odchodem Paní, oběhl jsem lůžko na opačnou stranu, kde byla sklopená matrace, rychle si na ni stoupl a podíval se na kameru. Prošacoval jsem kapsy, vytáhl čistý nepoužitý papírový kapesník a důkladně přeleštil celou oblast, kde bylo tlačítko pro vypínání. Zkontroloval jsem, že kontrolka pořád svítí, slezl jsem dolů a znovu se usadil.

Závěs se rozhrnul a dovnitř vstoupila Paní, ale za ní šla nějaká dívka. „Tak pojď tady dovnitř, Josefko,“ zvala jí Paní. Josefka vstoupila a nesměle se na mě usmála svým pihovatým obličejem. Nebylo to úplně děvče mého typu, ale byla hezká a docela roztomilá. „Tak Josefko, ty jsi na mě měla nějaké otázky,“ vyzvala jí Paní a opět byla plně a sebejistě ve své roli pedagožky. „No, totiž, Paní profesorko,“ říkala Josefka nejistě, „mě by zajímalo, jak jste dělala manželovi ten pokažený orgasmus, protože mě není úplně jasné, jak jste věděla kdy přesně přestat, to jednak, a hlavně jak správně masírovat ty varlata. V odborné literatuře jsem četla, že…“ – a následoval dlouhý encyklopedický monolog.

„Vyzkoušíme si to, Josefko,“ odvětila Paní, „Tady máme jednoho chlapce, který dnes ještě dojen ani testován nebyl, protože… ehm… jsme tu měli menší situaci, ale to by byla věčná škoda, aby odešel domů s prázdnou. Tak si to všechno připrav, jako bys to dělala sama, a já ti do toho pak vstoupím“.

Josefka pokývla hlavou, vzala si židli v místě, kde jsem pořád viděl Lucčin už naštěstí nepřítomný křiklavě červený batoh, usadila se a začala vyplňovat nějaký papír, který měla na stejné podložce s klipem jako prve Lucie. „No, totiž, Paní profesorko, když já nevím jeho číslo…“ znejistěla hned. „To zatím nevyplňuj, to já ti pak řeknu,“ odvětila Paní a všiml jsem si, že tentokrát drží v ruce tablet, do něhož se dívá, což hned sama okomentovala: „Nezlob se, Josefko, musím se takhle občas podívat, pořád nám tu ještě probíhá několik experimentů, tak aby se zase něco nestalo“.

„Něco se už předtím stalo?“ podivila se Josefka. Hned si ale spojila věci do souvislostí: „Tady byla předtím Lucka, že?“.

„Přesně tak,“ odvětila Paní, stále hledíc do tabletu, „a já mám jen jedny oči, nemůžu prostě koukat na 18 holek najednou, na tom zmenšeném náhledu, když se dívám na záznamy z šest krát tří kamer, stejně není nic vidět, takže to už ani nepoužívám, a když přepínám jednu kameru po druhé a nebo se zrovna u někoho zastavím a něco koriguji, tak samozřejmě mi může něco uniknout“.

„To je ještě štěstí,“ pokračovala najednou Paní, „že Lucku nenapadlo vypnout kameru, protože tady v té aplikaci se nějak rozbily notifikace na vypnutí kamery, hlásila jsem tu chybu programátorovi už před týdnem, ale pořád to neopravil a správně podle regulací bych vás dnes vůbec neměla kvůli tomu nechat tady cvičit. Jenže to by nám mohla stát kvůli takové prkotině výuka taky třeba půl roku. Všechny jste dospělé, jste už ve třeťáku, čtvrťák za dveřma, tak prostě nepředpokládám, že tu budete vyvádět jak střelené“.

Pocítil jsem náhlý stres. Tohle nebyla dobrá situace. To vůbec, vůbec nebyla dobrá situace. Začal jsem okamžitě přemýšlet. Rozmýšlet. Analyzovat.

„S Luckou jsou pořád jen potíže, paní Profesorko,“ odvětila Josefka, zatímco do papíru škrábala snad slohovou práci, „vždyť si vemte ten včerejšek“. „O tom mi ani nemluv,“ odbyla ji Paní profesorka, „nechci se o tom teď už bavit. Ale zítra dopoledne si k tomu něco povíme“.

„Tak…“ zadívala se Josefka dlouze do svého papíru a kontrolovala si vyplněné údaje, které očividně měla problém vtěstnat do uzoučkých kolonek. „Asi teda můžeme začít?“ pohlédla na mě nejistě a pak znovu přelétla očima svůj papír. Nasucho jsem polknul a nervózně přikývl. Jsem stydlivý a její nervozita umocňovala nervozitu mou. „No, tak… Správně bys teda asi… Mě měl požádat o vydojení,“ soukala ze sebe Josefka strašně nejistě.

„Ano, Pa-“ zarazil jsem, „slečno? A mám tykat nebo vykat?“. Mezitím jsem se spustil dolů ze židle, poklekl na levé koleno a rychle stáhl stehna k sobě, když můj penis zamával ve vzduchu, aby nebyl vidět.

„Jů, ale plosimtě,“ řekla Paní profesorka s roztomilým hlasem, „ty rytířské způsoby jsou spíš na doma pro tvou Paní, nebo i tady u nás, kdyby si o to Paní řekla, spíš typicky nějaká výše postavená, já třeba, ale to nemusíš takhle iniciativně…“. Vylezl jsem tedy zpátky na židli.

Josefka hned na to začala odpovídat na můj dotaz: „To je na tobě. Můžeš obojí. I Paní, i Slečno, i tykat, i vykat“. Situace jí nebyla o nic příjemnější než mě. „Asi teda…“ – nedořekla větu, protože jsme začali mluvit oba ve stejný okamžik. Zmlkla a nechala mě domluvit.

„Chtěl bych Vás poprosit o vydojení, Slečno,“ řekl jsem přímo. „Tak,“ navázala Josefka na svou přerušenou řeč, „já chtěla říct, že oslovení Slečno a vykání by se mi asi líbilo nejvíc“. „Takže to jsi mě požádal, to si tady odškrtnu,“ – udělala fajfku – „to bylo bezvadné“. A pokračovala: „No, a co se týká orgasmu teda…“. Odmlčela se. „Mám dát teda pokažený, Paní profesorko? Můžu teda, jo?“ zeptala se. „Můžeš,“ kývla profesorka, „a to se takhle nemusíš ptát, to si určuješ ty“. „Není to za trest,“ komentovala Josefka, zatímco zapisovala, proč se dnes pořádně nevystříkám, „ale je to jen v rámci mého studia, potřebuju si to procvičit. Já se totiž hodně zajímám o konzervativní přístup k řízení orgasmů a až budeme mít ve čtvrťáku ten projekt, tak bych chtěla zkusit používat jen ty pokažené orgasmy, i třeba s trochu vyšší frekvencí dojení, ale prostě vůbec nepoužívat plné, protože v odborné literatuře na to existují skvělé ohlasy díky tomu, že jak je po pokaženém orgasmu kratší refractory period, omlouvám se, neznám teď český název, tak to vlastně nedělá tak ostré výkyvy jako úplný orgasmus, který podle mě zbytečně moc uvolní to napětí a pak se jakoby musí déle čekat než muž zase začne cítit potřebu se uvolnit a tím pádem během tohoto propadu nereaguje tak dobře na příslib dalšího orgasmu. Takže vlastně je žádoucí toto období minimalizovat a kvůli tomu bych se i ty orgasmy chtěla naučit minimalizovat“.

Poprvé za celou dobu jsem z Josefky pocítil strach. Ne snad, že by to, co říkala, nedávalo smysl… „Chudák ten kluk, kterého bude mít celý ten rok pod zámkem,“ pomyslel jsem si.

Josefka odložila své desky a prošla kolem mě k ovládacímu panelu, zatímco Paní profesorka pořád sledovala tablet. „Tak, vypadá to, že tady už se nám někteří nudí,“ okomentovala a se slovy „vteřinku“ opustila náš salonek.

„Tak, prosímvás,“ začal se najednou její hlas zase ozývat z reproduktorů, „vidím, že tady se už někteří z vás nudí, sedíte tam oblečení, čekáte… Já se omlouvám za to čekání, musím se tady věnovat ještě jedné studentce, ale vy, co jste hotoví, tak můžete vytáhnout zástěny, špinavé pláště nechte tam vzadu, nic si tu hlavně nezapomeňte, ukliďte po sobě, a jinak jestli máte všechno, tak můžete odcházet a těším se na vás teda zítra v 11 hodin na psychologii. Děkuju, nashledanou“.

IV.

Muž v montérkách pořád ležel pod lavicí. Slečna u skříňky se vykecávala do mobilu snad celou věčnost, ale teď to vypadalo, že už snad konečně odchází. Slyšel vrznutí, náraz plechu na plech a zacvaknutí visacího zámečku. A pár nohou, tentokrát o něco klidnější, odezníval a vzdaloval se.

Vylezl ven. Byl dost rozlámaný, od ležení na studené dlažbě i prochladlý, a když se prudce zvedl, trochu se mu zamotala hlava. Teď teprve mohl zašátrat v brašně a vytáhnout svůj vlastní mobil. Byl ale vyplý. Stiskl tlačítko a zatímco se zapínal, strčil jej do kapsy, prošel okolo plechových skříněk a spěšným krokem si to mířil na opačnou stranu chodby než odkud přišel.

Vyběhl po schodišti do chodby ve vyšším patře a hned odbočil na pánské toalety. Suverénně zamířil k prostřední ze tří kabinek a vzal za kliku. Nikdo tam nebyl. Zamkl za sebou, ale na toaletu neusedl. Místo toho vytáhl z kapsy mobil, který se mezitím zapnul, a stěžoval si na chybějící SIM kartu. To ho nezajímalo. Připojil se na místní WiFi a odeslal znamení. Fáze I byla úspěšně dokončená.

Sklopil prkýnko, odložil si na něj svou koženou brašnu – raději tam než na pochcanou podlahu – a oddělal víko nádržky s vodou. Zahleděl se dovnitř, ale nebylo to vidět. Vyhrnul blůzu svých montérek i s trikem, které měl pod ní, a strčil tam ruku. Konečně to nahmatal. Vytáhl ruku ven a v mokré dlani měl docela obyčejný klíč od docela obyčejné FABky. Schoval jej do blůzy, vrátil dekl na své místo, popadl brašnu, špičkou boty vyklopil plastové prkýnko zpět do vzpřímené polohy, odemkl kabinku a opustil toaletu.

Nervózně se podíval na hodinky. Zbývalo málo času. Zahnul doleva, seběhl po schodišti zpátky dolů a byl zase zpátky v šatnách. Rychle procházel kolem plechových skříněk. Když je měl za sebou a stál kousek od schodiště, kterým do budovy vstoupil, rozhlédl se. Nikdo tu nebyl. Stál v tom místě, kde prve míjel vstupy do technických místností. Na každé stěně byl jeden pár nijak nepopsaných dveří. „Takže… dál od skříněk říkal,“ pomyslel si, udělal pár kroků a nechal za sebou první pár protilehlých dveří. „A ta stěna pod schodištěm,“ pokračoval v úvahách, „takže tady“. Strčil klíč do zámku, pootočil a dveře se tiše otevřely.

V temné místnosti bez oken to hučelo, jen blikání diodek osvětlovalo jinak dokonale tmavý prostor. Serverovna. Zašátral na zdi, ale vypínač ne a ne najít. Zkušeným hmatem vytáhl z brašny svítilnu a posvítil. „Tohle ne, to jsou routery,“ pomyslel si. Servery tam měly být jen dva a on hledal ten zjevně novější. Víc nevěděl. „Takže tenhle,“ ujistil se. Znovu zašátral ve své brašně a tentokrát vytáhl něco, co vypadalo jako USB flash disk. Prostrčil ruku přes směs kabelů dozadu, nešlo to úplně snadno a bál se, aby něco neshodil, ale podařilo se a USB zařízení vrazil po několika pokusech naslepo do prvního portu, do kterého to pasovalo.

Vykoukl z místnosti zpátky na chodbu, kde naštěstí pořád nikdo nebyl. Vylezl ven a zamkl. Zvedl skleněnou, žlutěbarevnou kopuli, která přikrývala žárovku nad dveřmi, na objímku se žárovkou položil klíč, kterým právě zamkl, a přikryl ji zpátky a mířil si to ke schodišti.

Cestou, než se ztratí z dosahu místní WiFi, ještě znovu vytáhl mobil a dal zprávu. Pak jej dlouhým stiskem napájecího tlačítka vypnul, vzal za kliku dveří se železným rámem, nadechl se čerstvého vzduchu, zamířil k asfaltové cestě a mizel v dáli…

Fáze II byla hotová.

Nenápadný štíhlý muž v montérkách s koženou brašnou přes rameno si to spěšným krokem mířil kolem omšelé zdi. Kousek před ním se napravo rýsovala vysoká funkcionalistická budova postavená kdysi za hlubokého komunismu. Přešel na druhou stranu asfaltové cesty, minul černý kontajner na odpad a hned za ním vystoupal po několika schodech. Před ním se rozprostíraly dveře s kovovým rámem a skleněnou, drátěnými pruty vyztuženou výplní. Pohledem přejel zvonky u nich umístěné, krátce pohlédl na červené světýlko nad vchodem a bázlivě se rozhlédl po okolí. Cesta ale byla prázdná, jen daleko před ním se pomalým vycházkovým krokem pohybovala dvojice mladých žen v bílých pláštích zabraných do nějakého rozhovoru. Vrátil se pohledem ke dveřím. Zvenku byla jen koule a dveře byly zavřené. Nepatrně se shrbil a pohlédl přes nepříliš průhledné sklo dovnitř. V potemnělé chodbě nikoho nespatřil, jen dvě ramena šedavého schodiště. Znovu se krátce rozhlédl okolo, zapřel se do dveří a ty se bez jakéhokoliv odporu tiše otevřely dokořán.

Zkontroloval, že dveře ze své vnitřní strany mají kliku, a vytáhl papírek, několikrát přeložený a vložený do západky šikovně tak, aby jazýčku dveří znemožnily zapadnout příliš hluboko. Strčil si ho do kapsy, dveře za sebou tiše zavřel a rozhlédl se po prostoru schodiště. Po pravé straně měl jednu řadu schodů vedoucí dolů, po levé straně schody vedoucí nahoru – bylo tam další odpočívadlo a plné dřevěné dveře vedoucí někam dál do chodby. Byly zavřené, všude bylo ticho.

Nebylo na co čekat. Spěšně seběhl po schodišti vedoucím dolů, zahnul do leva a mířil si to potemnělou sklepní chodbou. Vypínače na zdech ignoroval, minul několik technických místností a tady to bylo… Dlouhé řady plechových skříněk zarovnané mezi sloupy podpírajícími stropní konstrukci. Jeho rytmické kroky se ozvěnou nesly jinak dokonale tichým prostorem, jen občas bylo slyšet tiché vrnění plynoměru. Míjel jednu plechovou skříňku po druhé a jeho nos nasával náznaky zatuchliny nedostatečně odvětrávaného sklepa. Číslo 28. Hledal číslo 28, má to být někde… Ne, to je 26. Čísla nejsou uspořádaná příliš logicky. Tady to je. Skříňka číslo 28. Skoro přesně uprostřed dlouhé chodby. Podíval se znovu na skříňku a přiblížil zrak, aby v nepříjemném šeru zkontroloval i jméno. Bylo to ono. Podíval se doprava směrem ke schodišti, od kterého přišel. Podíval se doleva, kde bylo další schodiště a zjevně nějaké velké okno, protože tam bylo více světla. Nikdo tam ale nebyl.

Sáhl do kapsy a nasadil si gumové rukavice. Kéž by tak šly nasadit rychleji. Ale už. Skříňka byla zajištěna obyčejným visacím zámkem. Sáhl do kapsy, vytáhl malý klíček a rychle ji odemkl. Ihned spatřil, co hledal. Velký mobilní telefon s růžovým krytem se tam válel přímo na poličce v horní části skříňky. Uchopil jej do ruky, ale znejistěl a dal jej zas zpátky. Tady?

Rozhlédl se okolo. Pak si trochu stoupl na špičkách a pohlédl přes skříňky před sebe. Byl tam nějaký prostor, snad možná lavice. To znělo jako plán. Popadl mobil, strčil ho do kapsy, zavřel dvířka a zacvakl visací zámek zpět na svém místě. Rychle obešel řadu plechových skříněk a usadil se na lavici. Byl krásně schovaný, z chodby krytý řadou skříněk, a i světla měl trochu víc od malých okýnek u stropu. Koženou brašnu položil vedle sebe, uvolnil sponu, otevřel ji a vytáhl digitální přístroj. Ještě kabel. Zahrabal znovu v brašně a vytáhl tenký kabel. Jednu USB-C koncovku zacvakl do přístroje, druhou do mobilu. Klepnutím na displej zkontroloval, že je mobil zapnutý. Naštěstí byl. Baterie hlásila 17 %. To nebylo zrovna moc… Stiskem jediného tlačítka přístroj aktivoval.

„0 %“ hlásil barevný displej přístroje. Rozlišení měl tak nízké, že čtverečky jednotlivých pixelů byly zřetelně viditelné okem. Muž se starostlivě podíval na náramkové digitální hodinky. Mohlo to trvat až dvacet minut. Ale taky jen minutu. Záleželo na mnoha faktorech.

Čas běžel, minuty plynuly. Muž poklidně seděl na lavici, pozoroval pomalu naskakující procenta, ale klidný nebyl. Pomalu přibývající procenta na displeji jeho přístroje nebyly jeho jedinou starostí. Ubývající stav baterie samotného mobilu byl tou druhou. Doporučovalo se proceduru provádět při dobytí na 30 %. Powerbanku u sebe měl, ale nebyl čas. Musel riskovat.

Přístroj hlásil 58 %, dobytí mobilu mezitím kleslo na pouhých 9 %. Nedá se nic dělat, bude to muset na chvíli přerušit. Začal v brašně hledat powerbanku, když v tu chvíli se ozvalo tiché, sotva znatelné pípnutí. Pohlédl na displej přístroje. Sotva stihl přečíst „100 %“ a laciná animace už číslice odnášela do stran, jen aby je vystřídal nápis „Přístroj odemčen“. Přístrojem byl tady myšlen ten mobil. Po vyzkoušení 58 % ze všech možných kombinací se konečně podařilo uhodnout správné heslo.

Displej mobilu teď svítil. Nechtěl otisk prstu, nechtěl PIN kód. Tapeta, kterou si uživatelka nastavila, měla motiv přírody, bíle a žlutě tam svítila nějaká zblízka vyfocená kopretina, a v notifikační liště se hlásilo o pozornost množství nepřečtených zpráv.

„Tak konečně,“ pomyslel si muž a začal interagovat s dotykovým displejem. Snažil se zorientovat. Nemůže brát všechno, jen… – „proboha!“. Ze schodiště, toho druhého než kterým přišel, byly slyšet kroky. Naprosto zřetelně někdo šel. A dupal. Spěchal. Co měl dělat teď?!

Kroky sílily, přibližovaly se, procházely mezi plechovými skříňkami. Už byly přímo uprostřed. A bylo slyšet… vzlykání?

„Ten kretén!“ vykřikla zoufalým hlasem a ozvalo se plechové zadunění, jak asi kopla do nějaké skříňky. „A ta kráva ředitelka!“ pokračovala ve výlevu zlosti, „ale ta skončí! Já - to - říkám,“ pracně ze sebe drala slova, „že ta prostě skončí!“ – a teď zas zrychlenou kadenci řeči následovala dalším kopancem do skříňky. Ozvalo se zacinkání a zvuk odemykaného zámku byl následován mírným vrznutím rychle otevřených dvířek. „Co?“ podivila se a přehrabovala se ve skříňce. „Co? Co - co… CO?! Kde mám mobil?!“ zaječela.

Muž mezitím ležel pod lavicí a ani nedutal. Lokty měl zapřené o svou koženou brašnu, v levé ruce držel přístroj a v pravé ruce mobil. Proaktivně na něm vypnul zvonění a ztlumil zvuk. Ale teď už dělal něco jiného. Rychle swipoval prstem. „Sdílet,“ klikl na tlačítko a soubor odeslal do svého přístroje. Několikrát to zopakoval. Možná by to ještě chtělo nějaké screenshoty? Ne… Na to nebude čas. Rozlobená slečna totiž právě zamykala skříňku a odbíhala pryč. To byl ten okamžik.

Muž se rychle vysoukal ven, pohlédl do opět prázdné chodby, proběhl zpátky ke skříňce č. 28, roztřesenou rukou odemkl visací zámeček, mobil položil zpátky do horní poličky… „Ne, tam ne,“ uvědomil si rychle. Ještě by vlastně měl znovu zapnout zvonění… Udělal to. A zahrabal mobil kamsi na dno skříňky mezi nějaké oblečení. Už jen rychle zavřít dvířka a zacvaknout zámeček.

Ulevilo se mu, ale pořád ještě neměl vyhráno. Oběhl znovu skříňky a do kožené brašny začal narychlo strkat svůj přístroj. Popadl brašnu, hodil ji přes rameno a začínal odcházet. Už skoro obešel skříňky, už byl skoro u uličky, zbývalo tak 15 metrů, aby se dostal na schodiště a ven z budovy, když v tom…

„Někdo mi ukradl mobil!“ ozval se tentýž ženský hlas a na druhém konci chodby se rýsovaly dvě siluety. Jedna z nich byla zavalitá, šla těžkopádně a mluvila chraptivým mužským hlasem: „Podíváme se na to“. Byl to asi nějaký údržbář.

Teď nemůže odcházet. Viděli by ho. Bylo by to příliš podezřelé. Údržbář by se divil, co tu dělá druhý údržbář… Přikrčil se, tiše si zalezl zpátky pod lavici a snažil se pomalu ani nedýchat.

Kroky se zastavily u skříňky č. 28. „Ale slečno, jak by se tam ten zloděj asi dostal, když vůbec nepoškodil ten zámek? Není na něm ani škrábanec,“ komentoval zkušený údržbář. „No, to já nevím!“ odsekla slečna, „ale zmizel mi prostě mobil! Zmizel!“.

„Tak se ještě v klidu podívejte, jestli tam opravdu náhodou není, a kdyžtak holt zavoláme policii,“ uklidňoval ji.

Ozvalo se další vrznutí, další otevření skříňky. „Měla jsem ho tady,“ poplácala slečna na plechovou poličku. „Tak si v klidu vyndejte věci, podívejte se ještě, jestli třeba někam nezapadl,“ vyzval ji údržbář.

„Snad jsem ho neschoval příliš důkladně,“ pomyslel si muž, zatímco slečna se očividně přehrabovala uvnitř skříňky a energicky z ní vyhazovala věci ven.

„Aha, copa je to támhle?“ pousmál se údržbář. „To není… jo, aha“ řekla slečna zaraženým hlasem, „tak tohleto fakt nechápu ale teda, dávala jsem ho…“.

Údržbář ji nenechal domluvit: „No, tak vidíte, jsem to říkal hned. Ale tak mobil teda máte, tak je všechno v pořádku. Tak si s tím nelamte hlavu, to se tak občas stane“. Rozloučili se a odcházel.

Slečna zpátky do skříňky naházela svoje věci, asi si právě nazouvala boty. Do skříňky pak zase vztekle za doprovodu nadávek něco mrskla, asi přezůvky. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo jakési ťukání, jak umělý nehet narážet do displeje znovunalezeného mobilu…

Muž, stále skrytý pod lavicí, se podíval na hodinky. Zbývalo asi 21 minut. Za 21 minut skončí hodina a začnou se sem hrnout davy studentek. Snad do té doby vypadne. A byl tu ještě jeden problém. Dokud je tu tahle dívka, musí být potichu. Nemůže začít šátrat v kapse. A tím pádem nemůže dát znamení.

„Tak zaprvé,“ řekla prudce, před obličejem jsem spatřil nějakou šmouhu, slyšel jsem zasvištět vzduch – a tentokrát jsem to byl já, kdo dostal facku. Poodletěla mi hlava, jak absorbovala ránu, zakymácel jsem se na židli a snažil se vzpamatovat. Levá tvář mě ostře pálila a z té rány mě bolela dokonce i čelist. „Budeš mi říkat Paní! Ne Slečno, to si nech na doma pro nějakou svojí děvku!“ zaburácela. Projela mnou vlna zlosti. „Profesorka předtim říkala, že se smí říkat i Paní,“ odsekl jsem. „To laskavě nech na mě!“ křikla uraženě a viděl jsem, jak znovu natahuje ruku. Dříve jsem trénoval bojová umění, měl jsem chuť jí tu pracku vyrazit, jenže to bych jí ji taky mohl zlomit, tak jsem nakonec zvolil taktický úhyb hlavou ve směru pohybu její ruky, abych náraz aspoň trochu ztlumil, ale moc jsem si nepomohl a ta facka pořád dost hustě bolela. „Tak dost, končím,“ zvedl jsem se ze židle, „tohle nemám zapotřebí“.

„Simtě, se tak nečil,“ začala žehlit situaci Lucie, „Chceš přece vydojit, ne? Tě odemknu, trošku ti ho pohoním, možná se i vystříkáš a pak si tě zase převezme tvoje Paní“. Zastavil jsem se na schodišti v uličce a otočil se zpátky směrem k ní. No… Byla to sice asi pěkná kráva, ale při pohledu do jejího hezkého obličeje, podpořeného z pod pláště se jako Himaláje dmoucím poprsím, a po změně na přívětivější a rozumnější tón začala mému v kleci zamčenému penisu nabídka honění připadat poněkud zajímavá. Vlastně… Rozhodně zajímavější než abych teď běžel žalovat k Paní profesorce, která očividně taky byla dost v ráži, a čert ví, jak by se jí moje odřeknutí účasti líbilo. Když navíc, pokud byla pravda, co mi říkala Slečna nahoře, jsem byl v tuto chvíli „ústavně uzamčen“, bez možnosti být odemčen byť i jen svojí Paní, a tedy asi i bez možnosti použít stopku… Co by se stalo, kdybych neuposlechl? Lucie viděla, že tápu, a dál mě zpracovávala: „Prostě jen budeš dělat, co řeknu. Nic složitého to nebude“. Nejistě jsem udělal krok zpět.

„Tak, výborně,“ rozveselila se Lucie, „takže můžeme pokračovat“. „Začneme tím, že sem konečně dáme zástěnu, abys tu měl soukromí,“ mluvila najednou o dost přívětivějším hlasem. „Víš, jak se spouští dolů?“ zeptala se s předstíranou starostlivostí. Zavrtěl jsem hlavou. „To je támhle to tlačítko,“ ukázala prstem k nějakému panelu z boční strany lůžka, kde ale tlačítek bylo požehnaně. Chvíli jsem kroužil prstem až se nejistě u jednoho zastavil. „Ne, to pod tím, to s tím Z,“ opravila mě. „Tak,“ kývla spokojeně hlavou, když můj prst spočinul nad správným tlačítkem. Stiskl jsem jej a ozval se zvuk elektrického motoru, jak se odkudsi od stropu rolovala dolů silná, poměrně robustní zástěna. „Jen pozor, ať tě to tam neskřípne,“ dodávala ještě Lucie, „nebo ty židle“ – a šla je sama poodtáhnout více dovnitř. „Sedni si zatím tady,“ vyzvala mě Lucka, abych si sedl na lůžko, zatímco sama ke mně stála zády a něco připravovala. Pozoroval jsem, jak se ze stropu sune něco jako rolety, rozbalují se, klesají dolů a tam, kde končí, se za nimi sunou ocelová lana. Ze tří stran – u zdi a směrem k lůžku nad námi i lůžku pod námi – tvořila zástěna uzavřenou nepropustnou stěnu, jen tam, kde byl přístup od schodiště, zel otvor s prachobyčejným závěsem. Fascinovaně jsem pozoroval tento technický skvost, pomyslel si, kolik taková paráda asi musela stát peněz, ale pak jsem si řekl, že na tohle teď asi není vhodná doba.

Otočil jsem se a akorát zrovna spatřil Lucii, jak se akorát z lůžka za mnou natahuje nahoru do vzduchu a něco mačká. „Aha, kamera,“ všiml jsem si pro sebe. „To nic, to já jen tady – “ odmlčela se Lucie s trochu nejistým výrazem ve tváři, když zjistila, že jsem se otočil. Ale hned řekla: „Takže, já si tady vezmu ten náš protokol…“ a začala něco lovit v batohu. Podíval jsem se znovu nenápadně na kameru. Ozval se mírně dunivý zvuk, jak zástěny právě dosedaly na podlahu. Hm… Neměl jsem moc času si to prohlédnout. Nechtěl jsem, aby si mě Lucka všimla. Jak jsem ale seděl na lůžku, měl jsem výhled před sebe, tak jsem trochu zvedl hlavu a přes ocelová lana se podíval dopředu. Kamery jsem spatřil, byla zavěšená v různých výškách, jak i celá místnost měla schodovité uspořádání a lůžka byla taky v různých výškách, tak asi aby kamery byly vždy stejně daleko od lůžka, no každopádně se mi zdálo, že na každé kameře svítí nějaké červené světýlko. Podíval jsem se nenápadně doprava a zase – všude, kde byla kamera, aspoň co jsem měl možnost vidět, protože neviděl jsem všechny – svítilo červené světýlko.

„Tak a teď se mi tady zvedni a já to připravím, když to neumíš,“ ozvala se Lucie a já pochopil, že se mám zvednout z lůžka, ke kterému právě přicházela ze strany, kde jsem seděl. Uvolnil jsem jí cestu, stoupl si bokem, a zatímco se Lucie sklápěla k panelu s ovladačem této – no, abych použil stejný termín jako Paní profesorka, tak „dojné stanice“ – využil jsem chvilkové nepozornosti a pohlédl nahoru nad lůžko. Identifikoval jsem LED diodu na naší kameře, ale ta nesvítila.

Lucie mezitím stiskla nějaké tlačítko, matrace, na které jsem ještě před chvílí seděl, se vysunula kousek do výšky, pak se začala odklápět a po nějakých ramenech sjíždět takto sklopená k opačnému boku „dojné stanice“ než u kterého jsme stáli. V prostoru pod matrací se nacházelo něco co vypadalo jako malá vana. Mělo to uprostřed odtok a v rozích… ocelové obruče.

Zatímco Lucie opět procházela okolo mě zpátky ke svému batohu, využil jsem tohoto okamžiku, kdy ke mně byla zády, a podíval se rychle na jednu obruč v rohu nejblíž ke mně. Byla pootevřená, byl tam nějaký mechanismus, vy… – sakra, Lucie se nečekaně otočila a já měl zlomek vteřiny na to, abych nějak zamaskoval svou zvědavost, tak jsem rychle začal s předstíranou starostlivostí rovnat už tak hermeticky těsný závěs do uličky. „Ale to se nemusíš bát, přes to nás nikdo neuvidí,“ pousmála se Lucie. „A teď se mi tady pojď připravit, budeš si muset kleknout, tak ať máš místo,“ říkala mi a ukazovala na místo kousek od svého batohu. Procházel jsem směrem k ní a když si myslela, že se nedívám, sama si pohledem přeměřila těsnost závěsu.

„Ještě počkej, vezmu si taky židli,“ pronesla ještě a šla si pro židli. Stál jsem na úzkém pruhu podlahy, otočen směrem ke stěně se závěsem, po levé straně měl sklopené lůžko, v rohu kousek před sebou se díval na Lucčin pohozený červený batoh. Chce to správně načasovat. V krvi mi koloval adrenalin, srdce mi zběsile bušilo a… Teď!

Lucie se otočila se židlí v podpaží, kterou si nesla nazpátek, a všimla si, že sedím podivně a ne moc pohodlně na hraně postele. „Hele, tam si radši nesedej, ať to neurveš,“ řekla, „a navíc za chvíli stejně chci, aby sis kleknul“. „Ano, Paní,“ odvětil jsem a vzápětí spekuloval, zda jsem submisivitu nepředstíral tak moc, až by to vzhledem k mé předchozí vzdorovitosti nemohlo způsobit podezření. Seskočil jsem velmi rychle dolů a opět začínal být nervózní, protože mi zbývala sotva vteřina nebo dvě, nevím, s tou židlí byla zpátky strašně rychle, už ji otáčela směrem ke mě, sakra, kde to v té kapse mám – zběsile jsem lovil v pravé stehenní kapse, někde to tam určitě je, ano, ano, ta-

„Hele,“ vytkla mi Lucie, „tak chceš podojit, nebo ne?! Protože jestli chceš podojit, tak si nehraj s kapsou a poslouchej mě“.

„Pane bože,“ pomyslel jsem si, „ta holka je blbá až to práská dveřma. Jen škoda, že tu žádné dveře nejsou“. A hned jsem své myšlenky odložil stranou a odvětil rezolutně: „Ano, Paní!“. A upažil jsem ruce podél boků, sevřel je v mírnou pěst a otočil se k Lucii čelem.

Moje nová podřízenost se jí zamlouvala a postupně začínala zase volit dominantnější tón: „Teď poklekni a požádej mě, co chceš, abych ti dělala“.

Poklekl jsem si stejně jako předtím ten chudák Pavlík – levé koleno na zemi, pravé ve vzduchu, obě ruce sevřené v pěst – mohl jsem jen doufat, že si toho nevšimne – a zpříma jsem jí hleděl do očí. „Chtěl bych Vás Paní moc požádat,“ nasadil jsem zase svůj submisivní tón, „abyste mě, prosím, vydojila“. „No, vidíš, že se umíš docela i chovat,“ libovala si Lucie. „A ty si myslíš, že jsi dost nadržený?“ ptala se a propiskou mezitím občas dělala nějaké fajfky nebo drobné poznámky do papíru na tvrdé podložce s klipem. „Ano, Paní, myslím si to,“ přitakával jsem hlavou. „Budu si to muset ověřit,“ podotkla přísným hlasem, „provedu tedy zkoušku nadrženosti“. Něco si zase zapsala: „Pokud neuspěješ ve zkoušce nadrženosti, tak stříkat nebudeš, je to jasné?“. „Ano, Paní,“ odkýval jsem to. „Dobře, tedy,“ pokračovala Lucie, „časový limit ti stanovím na 10 minut a ještě mi teď řekni, jak bys chtěl stříkat“. „No… Chtěl bych plný orgasmus, prosím,“ odpověděl jsem nejistě. „Nepřipadá v úvahu!“ vykřikla Lucie. „Dostaneš po-ka-že-ný or-gas-mus,“ slabikovala nahlas, jak si zase něco zapisovala, „a to ovšem pouze tedy za toho předpokladu, že to stihneš“. „O čemž pochybuji,“ dodala ještě pochlebovačně. Odhodila desky stranou tak, že přistály na jejím červeném batohu. „Tak mám tedy začít? Chceš, abych ti ho honila?“ strčila mi ruce před obličej a zatočila jima. „Ano, Paní,“ odvětil jsem. „Tak mě ještě jednou popros, pěkně poníženě,“ pokračovala. „Chtěl bych, Paní, poníženě, moc…“ začal jsem ze sebe soukat. „Ne,“ nebyla spokojená, „sepni takhle“ – a předvedla mi sama jak – „dlaně, jako že móc móc pěkně poníženě prosíš svou Paní, aby ti dovolila stříkat“.

To byl trochu problém. Co teď? Ale nemůžu s tím dlouho otálet, nebo jí to dojde.

Kašel. Přepadl mě náhle hrozný kašel. Začal jsem hrozně kašlat, stočil hlavu doprava, dal si pravou ruku před pusu, jak to slušní lidé dělají, a au, no to jsem trochu nedomyslel, no nevadí, ehm ehm, „moc se omlouvám, Paní, asi nějaký prach,“ a ještě jsem toho využil a udělal pár pohybů jazykem a už, tak snad, tak tedy…

„Moc bych Vás chtěl, Paní, poníženě požádat o to, abyste mě vydojila,“ říkal jsem tiše a opatrně, ale snad dost zřetelně, hlavu schválně trochu sklopenou mezi slovy, ale rychle jsem se jí pak zase dlouze díval do očí, a tiskl u toho k sobě ruce, jak jsem poníženě moc moc prosil.

„No, dejme tomu,“ komentovala to a bylo vidět, že jí to není dost, „tak vysvléct a šup šup nahoru“. Svlékl jsem triko, kalhoty, ponožky a nakonec trenýrky a moje klícka, ve které byl vězněn můj penis, se dostala na vzduch. Oblečení jsem rychle odložil na židli, kde jsem prve seděl, a Lucie mě celou dobu mlčky pozorovala a měřila si mě pohledem.

Pokynula mi směrem na „dojnou stanici“. „Hlavu tam, nohy sem,“ rozkázala. Hlavu jsem měl mít blíž ke zdi, nohy k závěsu do uličky. To se hodilo. Bez odmlouvání jsem vyskočil nahoru, klekl si, pravou ruku si dal znovu před pusu a pak hned do obruče, jen než jsem ji zcela prostrčil tak ještě… jo… a Lucka mi mezitím vzadu zaklapla pravou nohu do okovu, levou nohu do okovu, levou ruku do okovu a pak nakonec i tu pravou.

„Tak a teď už mi nikam neutečeš, ty zmrde,“ spustila Lucie. Já se díval na červeně svítící tlačítko SOS svítící na panelu vpravo vedle mě, na tom panelu, kde jsem předtím stahoval zástěny, jen s tím rozdílem, že teď jsem měl obě ruce utažené v kovových obručích a nemohl jsem na něj dosáhnout.

„Napřed se podívám, co to tu máš za poklad,“ znělo zezadu, cítil jsem, jak uchopila mou klec, poněkud hrubě ji sklopila a pak asi začala odemykat zámeček – ano – a stahovat klícku dolů. „No, tak to je teda hnus,“ komentovala můj penis, který sotva mohla pořádně vidět, protože klec ještě ani nebyla celá pořádně dole. Když mi sundavala kroužek, docela surově mi zmáčkla jedno varle a já trochu sykl. „Ticho!“ okřikla mě a ozval se zvuk, jak klec ledabyle pohodila do vaničky, ve které jsem klečel.

„Pěkně jsi mě předtím naštval. Chtěl jsi utéct a žalovat, co?“ vylévala si zlost. A hned pokračovala: „Žalovníčky nesnáším! Ale jste všichni stejně ubozí a primitivní, stačí vám jen nabídnout možnost stříkat a hned se mi tady sám dobrovolně necháš upoutat! Haha!“.

„Ale aby se neřeklo, že nedržím slovo, tak zapnu ti tady ten program…“ pokračovala, na ovládacím panelu cosi stiskla a po několika vteřinách se spustil metronom, signalizující jednotlivými údery okamžiky, kdy mi měla stimulovat penis. O to ale zjevně neměla zájem.

Postávala stranou, ruce založené na prsou, a se znechuceným výrazem si mě prohlížela. Bez jediného slova nechala odtikat několik cyklů. „Jak ti ho mám asi honit,“ spustila najednou, „když ti ten tvůj ubohej pinďour vůbec ani nestojí?!“.

„Promiňte, Paní,“ omlouval jsem se, „jsem nervózní a stydím se“.

„Aha, panáček se stydí… Tak já ti něco řeknu,“ popošla ke mně blíž, chytla mě za vlasy a prudkým škubnutím mě donutila podívat se jí do obličeje, „takový ubožák jako seš ty by se měl stydět vždycky a pořád! Jsi absolutně nevychovaná nula!“ – a pak mi najednou plivla do obličeje. Plivanec mi stékal okolo obočí a já schoulil hlavu, abych si jej mohl otřít o paži a nestekl mi tak do oka. Jak jsem to dělal, spatřil jsem koutkem oka Lucii, jak odešla dozadu, lehce poodhrnula závěs, vykoukla ven a zase jej zatáhla. Paní profesorka asi nikde poblíž nebyla, protože Lucie někde zpodlůžka vytáhla roubík s kuličkou a vracela se ke mně. Kuličku mi surově nacpala do pusy, div mi nevyrazila zuby, a vzadu začala na fest utahovat řemen. „Utéct mi už nemůžeš,“ řekla spokojeně, „ale teď už nemůžeš ani křičet o pomoc“.

„Když ti ten tvůj pták nestojí a honit nejde,“ říkala s obrovským potěšením v hlase, „tak to nemá smysl čekat, za těch, kolik, sedm nebo osm minut, co nám zbývá do konce, by ses stejně nevystříkal i kdyby ti teď náhodou stát začal, takže půjdeš zpátky do klece. A aby se ti tam líp vešel, tak dostaneš Antierex“. Projel mnou strach a zoufale se za ní otočil, jen abych spatřil, jak bere do ruky malou lahvičku se sprejem… „Ale neboj se nic,“ pokračovala dál, „dám ti do klece trochu Doberex, aby nikdo nic nepoznal. Takže ty si tu teď pěkně vytrpíš to peklíčko, za pár minut ten účinek budeš pryč, a co pak budeš vykládat je jedno a nikdo ti to neuvěří, protože ti to pak samozřejmě pěkně opláchnu vodou a žádné stopy nezůstanou“. Přišla ještě jednou ke mně, znovu mě chytla za vlasy, přitočila si mou hlavu a ledovým hlasem řekla: „A abys věděl… Kameru“ – ukázala prstem na hlavu, aniž by zvedla zrak – „jsem vypnula. Ani sis toho nevšiml, co, blbečku?“. Chvíli si užívala pohled do mých vyděšených očí, pak pustila mou hlavu a vracela se zpátky k mému vyšpulenému zadku…

Z reproduktorů se ozval nějaký digitální tón. A strojový hlas začal odpočítávat: „5… 4… 3… 2… 1“. Paní mezitím přiblížila ruku k jeho natěšenému, upřímně řečeno ne plně erektovanému penisu, několika velmi lehkými pohyby po něm rozetřela olej, viditelně tak, aby to pro něj bylo co nejméně příjemné, ale než odpočet skončil, zase ruku dala pryč a čekala. Ozvalo se nějaké klapnutí. Až v tu chvíli Paní – a díky projekci na plátno jsme to viděli absolutně dokonale – položila palec těsně pod jeho odkrytý žalud, tři prsty, přesně v místě, kde se nacházely obroučky jejích tenkých zlatých prstenů, položila přes oblast jeho uzdičky, přitlačila palcem a udělala jednu otočku jako kdyby tím začátkem prstům chtěla tu uzdičku vyleštit. Pak stisk povolila, ale ruku nechala na místě. Ozvalo se další klapnutí a ona opět sevřela stisk a udělala další otočku. Potom třetí, čtvrtou, pátou – byly mezi nimi vteřinové rozestupy – šestou a sedmou, ale při sedmé zazněl trochu jiný zvuk a sotva ji Paní dokončila, hned zase dala ruku pryč a penisu se vůbec nedotýkala. Uplynuly tři vteřiny a cyklus se opakoval. A Paní začala nahlas počítat. „A takhle jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm a dávám ruku pryč, žádná stimulace. A čekám. A znovu. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. A sedm a ruku pryč“. Pavlíkův penis už byl tvrdý jako skála.

„Rytmus je potřeba dokonale držet,“ komentovala, zatímco prováděla pořád ty stejné pohyby, „jinak by to nemělo význam. Musí se to provádět pokaždé prostě úplně, ale úplně stejně. Hodně taky samozřejmě záleží na tlaku, tam je možná určitá variabilita, ale tlak volíme prostě tak, aby to bylo příjemné. To chce trošku praxi. Každopádně během procedury bychom tlak příliš měnit neměly, měl by být pokud možno konstantní, což teda záleží i na síle…“ – přerušila se, protože zrovna končil cyklus – „jo a zase, ruku pryč, počkám pěkně, tady těch záškubů“ – a protože cyklus mezitím zase začal, tak začala zase leštit jeho uzdičku – „si vůbec nevšímám, nezajímají mě, držím předepsané tempo. No, každopádně, jak jsem říkala, tak ten tlak, který volím, záleží i na síle erekce, protože ta se může trochu měnit a hodně měkký penis nejde tisknout příliš silně a stejně tak mimořádně silně erektovaný penis většinou taky ne, moc by to bolelo, takže přistupuji k tomu tak, aby to prostě bylo příjemné. Cílem je ostatně dostat muže na hranu, nebo dokonce způsobit ejakulaci“.

Nahlas zase odpočítala jeden další cyklus a pokračovala ve výkladu: „V tomto případě nebudu končit na hraně, budu pokračovat až k ejakulaci, ale orgasmus mu samozřejmě pokazím, protože Pavlík plné orgasmy jen tak pro nic za nic mít nesmí, viď, Pavlíku?“. Pavlíkovi chvíli trvalo než si uvědomil, že mu Paní po dlouhé době věnuje pozornost, zatímco mu tam mechanickými pohyby stimuluje penis a zajímá se spíš o vysvětlování správné metodiky studentkám než o to, zda se jejímu manželovi líbí milostné radovánky, které mu dopřává všehovšudy párkrát do roka, a které spíš než jako milostné radovánky působí jako úkon prováděný z nutnosti, což je ostatně to, jak to Paní očividně vnímala, ale naštěstí se stihl vzpamatovat včas a vysoukal ze sebe: „Ne, totiž ano, Paní. Jen pokažené smím mít“.

„Ale to taky není pravda, Pavlíku,“ řekla Paní poněkud strojeně roztomilým hláskem, „třeba loni na naše výročí jsem ti dovolila jeden plný. Už si to nepamatuješ?“.

„Ano, Paní, moc krásné to bylo,“ řekl Pavlík, který se očividně intenzivně soustředil na to, aby se udělal, a nejraději by nemluvil.

„Asi si to už ani nepamatuješ,“ povzdechla si Paní, „asi to bylo zbytečné. Asi to příště vynechám“. A přitom dál mu rytmickými pohyby laskala nadržený, frustrovaný, týdny uzamčený penis.

Nahoře na projektoru po zahájení programu pod boxem s titulkem „(FR-Pₚ)₃ 7/10 @ 60 BPM“, konkrétní varianta metody, o níž se Paní při přednášce zmiňovala a kterou nyní používala, běžela časomíra. Ukazovala tři a půl minuty. Za lomítkem byl celkový čas, který Pavlík dostal přidělen. Deset minut. Třetinu měl pryč.

Paní zase odpočítávala nějaký další cyklus: „Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm a ruku pryč. Čekám. A jedna. Dva…“. Pavlík zavzdychal a přerušil tak Paní.

„Líbí se ti to, Pavlíku?“ usmála se Paní mile. „To je dobře, jen si to pěkně užij“.

„To víte,“ pokračovala, „pro něj to je mnohem, mnohem vzácnější než pro mě. Za nějakých 20 let našeho manželství jsem mu to dopřála kolikrát? To bude tři sta, čtyři sta dojení? Někde to mám spočítané. Za mlada jsem byla mírnější a dopřávala mu je častěji. Dnes to má párkrát do roka. Přitom já to dělám v práci denně. Úplně bez nadsázky se dá říct,“ mluvila dál, na Pavlíkovo zrychlené dýchání a vzdychání nehledě, „že za jediný den to v práci mnohdy udělám častěji než kolikrát to jemu dopřeju za rok. Jen třeba za včerejšek jsem to dělala asi patnáctkrát“.

Chvíli se odmlčela a zase nahlas počítala své pohyby.

„Rozdíl je, dámy,“ pokračovala pak zase, „mezi racionálním a rekreačním či romantickým přístupem k odpírání orgasmů. U našich mandantů zde v ústavu používáme racionální přístup, takže volíme vlastně tu nejmírnější restrikci, která vede k požadované úpravě chování nebo dosažení nějakého jiného cíle. V případě mého manžela je to ale jiné. Orgasmy mu odepírám pro svoje potěšení.“ – a sotva větu dořekla, dala zase ruku pryč, protože se ozval tón signalizující konec cyklu.

Když skončila nucená třívteřinová pauza a začala zase kroužit přes penis, navázala: „I svého manžela vychovávám, i on ejakuluje za odměnu. Viděly jste, že aby si vysloužil dojení, musí nasbírat třicet hvězdiček a hvězdičky dostává za to, že se celý den chová vzorně a nic nepokazí. Takže oba přístupy kombinuju. Ale stejné úrovně chování bych u něj mohla dosáhnout i s podstatně mírnějším přístupem. Mohla bych mu dovolovat ejakulovat o něco častěji a více ho trestat třeba rákoskou. Ale nechci. Líbí se mi, když je nesnesitelně nadržený a pořád je frustrovaný a já, kdykoliv se na něj podívám nebo si na něj vzpomenu, tak vím, že má na sobě pás cudnosti, ze kterého se prostě nemůže dostat, ve kterém nejde masturbovat, a že kdybych mu ho sundala, tak by byl schopen masturbovat od rána do večera. Ale nemůže, protože mu pás nesundám, musí ho mít pořád na sobě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, a trpět pro svou Paní, trpět a mít odepřené jedno z největších potěšení, které život přináší“.

Nevím, jestli mi víc běhal mráz po zádech z jejího sadistického vyznání nebo z toho, že na časomíře už začínala běžet sedmá minuta. Myslí mi projela cynická myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby celý sál začal hlasitě skandovat: „Pavlíku – do toho! Pavlíku – do toho!“. Sám pro sebe jsem se nepatrně a spíše v duchu uchechtl a myšlenku zas polkl. Ono to nebylo nic jednoduchého. I já sám bývám podobné proceduře, naštěstí bez diváků, podroben a musím být opravdu hodně nadržený, abych to v časovém limitu deseti minut zvládnul. A to jsem o dost mladší a nestrávil jsem – jak dlouho to Paní říkala, že jsou spolu, dvacet let? – tak dvacet let v tomhle upnutém pásu cudnosti, který naprosto znemožňuje erekci. On je navíc ještě v podle mého soudu dost nekomfortní poloze a myslím, že se ani nemůže pořádně soustředit. Ostatně Paní mu to taky moc neusnadňuje, věnuje se sice jeho penisu, ale jemu samotnému zřídka.

Už běžela osmá minuta. „Tak a cítím, že už se konečně asi dostáváš na hranu, viď, Pavlíku?“ ptala se Paní. Pavlík hlesl jedno další obligatorní: „Ano, Paní“.

„Tak pět, šest, sedm… No, škoda, teď vidím, jak ti v něm cuká, jediný pohyb by tě býval dostal přes hranu, ale nestihl jsi to, zkusíme znovu… sedm… No, zase ti to nevyšlo, Pavlíku, musíš se víc snažit“ – otočila se na plátno – „už se ti krátí čas, Pavlíku, běží ti poslední vteřiny… a sedm… Zas nic, jo?“ – využila pauzu, pravou rukou si přitáhla jeho varlata, uchopila je levou rukou a pravou pak vrátila zase dopředu k penisu – „jedna, dva, tři, čtyři“ – prudce pustila penis – „á, výborně, pěkně blizoučko u hrany, to už ti domačkám z koulí, aby sis to zbytečně moc neužil“ – a pravou rukou začala přejíždět přes šouřek a silně ho tisknout a masírovat, zatímco jej pořád držela v levé ruce – „no, nebo že bys přece potřeboval ještě párkrát ho pohladit?“ – zvukové signály mezitím začaly signalizovat další cyklus, další možné časové sloty, kdy bylo možné penis stimulovat – „ach, tak ne, výborně, už to tady cítím, už se ti to tam stahuje…“.

Ozval se ohromný žalostný povzdech, plně vzrušený penis několikrát naprázdno masivně zapulzoval, a pak z něj začal pomalu a bez výstřiku vytékat mohutný, naprosto mohutný proud semene. Paní dál zkušeně masírovala přeplněná varlata, zatímco Pavlík vydával zvuky, ze kterých nešlo poznat, jestli je to spíše vzdychání nebo naříkání, a semeno pořád teklo a penis sebou zoufale škubal, ale obě ruce Paní pořád mnuly jen a pouze šourek. A z penisu pořád tekl hustý proud semene.

Časomíra doběhla k deseti minutám a ozval se zvukový signál. „Tak a konec,“ pustila Paní stále plná varlata a nechala je na pospas osudu, „došel ti čas. Obvykle se čas měří jen do dosažení hrany, na samotné vytečení už se pak časový limit nevztahuje, ale manželovi do toho časového limitu započítávám vše, včetně samotného vytečení, aby si lépe uvědomil, jak cenná je každá vteřina, kdy se mu dotýkám genitálií“.

Paní vstala ze židle, poodešla k lůžku, ze kterého někde začala vytahovat flexibilní hadici se sprchovým nástavcem, vytáhla žínku a vrátila se k dřevěné konstrukci, kde teď stála přímo před stále pulzujícím penisem svého muže. „No jéje, tady toho je,“ komentovala vydatnou loužičku spermatu v betonové výpusti, „to se ti muselo ulevit, viď, Pavlíku? To tě muselo už hodně tlačit“. Pavlík pokýval hlavou. „Ano, Paní. Děkuji, Paní“ řekl tiše. „A hele, pořád tečeš,“ řekla vyčítavým hlasem Paní, zatímco do žínky právě aplikovala mýdlo z dávkovače na malém stolku, „ale to jsi měl stihnout dřív“. „Kdyby ses dostal na hranu rychleji,“ nasadila tón a kadenci jako by kárala malé dítě, „mohla jsem ti pak déle masírovat ty tvoje přeplněné nadržené kuličky. Ale zbytečně jsi plýtval časem a připravil ses o to“.

Namířila sprchovou hlavici dolů, dala pod ni ruku, ve které držela žínku, stiskla nějaké tlačítko a vytryskl proud vody. „Tak, krásně ledová, to ti moc pomůže,“ pronesla. Žínkou mu začala drhnout stále tvrdý penis a roztírat po něm mýdlo, zajela i blíže směrem k břichu, vydrhla koule a když se vrátila ke špičce penisu a hrubě žínkou drhla obnažený žalud, Pavlík bolestně sykl. “Ticho buď! Tohle nemá být příjemné,“ okřikla jej Paní a dál ho žínkou drhla. Když byla spokojená a vše jí přišlo dostatečně namydlené, odhodila žínku do betonové výpusti, hadici namířila na jeho penis a opět vytryskl proud vody. Pavlík vyjekl, ale toho si Paní už nevšímala a důkladně sprchovala penis, podbříšek i varlata. Dobré dvě minuty ho nelítostně kropila ledovou vodou, zatímco se Pavlík kroutil, jen co mu okovy dovolily, až to penis konečně vzdal a začal uvadat.

Když se Paní zdála erekce dostatečně slabá, opláchla si i svoje ruce – neopomněla dodat „no, je to opravdu hodně studené, vidíš Pavlíku, jak kvůli tomu tvému sobeckému stříkání trpím?“ – a vrátila sprchovou hadici zpátky do útrob lůžka, kterou tam zjevně vtahovala nějaká pružina, protože hadice zajížděla sama. Pak se vrátila k Pavlíkovi, který měl ruce pořád napnuté dolů a podle mě už musel mít dost otlačená hranou zkoušená podpaží, a stiskem nějaké pojistky uvolnila napřed jedno, potom druhé pouto, a přitom je zkušeným pohybem rozevírala, snímala ze zápěstí, a ukládala dolů. Prázdná kovová pouta zůstávala zavěšená na řetězu, který byl stále karabinou přichycen k okům, dříve klikou přepolohovaných dolů. „Vstyk!“ přikázala mu, když měl obě ruce volné.

Pavlík se poněkud nemotorně zvedl, v pažích měl asi trochu křeč, trochu se protáhl, uvolnil si pouta, která měl kolem kotníků, přitom odsunul židli, kterou tam Paní nechala, a vrávoravě se zvedl ze své nepřirozené polohy. Zatímco tak činil, Paní už tam stála připravená a netrpělivě čekala s těmi velkými a očividně těžkými železy, které tvořily jeho pás cudnosti: „Tak šup, šup, půjdeš zpátky pod zámek“.

Popošel a viditelně nešťastně se u ní zastavil. Penis, který měl pár desítek vteřin na to, aby se trochu poohřál, už zase začínal tvrdnout. „Tohle na mě vůbec nezkoušej!“ křikla pohoršeně Paní, když si toho všimla, „na vytečení jsi měl dost času a teď jdeš zase nejméně na měsíc do pásu!“. Penis na to zareagoval ještě dalším zesílením erekce. „A co je tady tohle?“ podivila se Paní, prstem se dotkla ústí močové trubici a jak jej zase pomalu vzdalovala, z kontextu si šlo domyslet – protože z dálky to vidět moc nešlo – že se tam táhne nějaké dlouhé lepkavé vlákno, jak se z nedostatečně vydojených útrob prodrala ven další kapička. „Ukliď si ten nepořádek, ty čuně!“ rozkázala mu a Pavlík zašátral rukou v místě, kde normálně bývá kapsa, asi s kapesníkem, ale když si uvědomil, že je nahý, nezbylo mu než prst olíznout. „Tak, nohy od sebe, tu erekci okamžitě pryč a jdeš do pásu,“ dirigovala ho dál Paní, jako by si snad myslela, že se mu může podařit se erekce bleskurychle zbavit pouhou myšlenkou, ale na nic ani nečekala a okamžitě železa začala silou, bez náznaku šetrnosti, tisknout k jeho tělu. „Já jsem řekla: tu erekci pryč!“ zařvala na něj zlostně, když jí ztopořený penis nešel narvat do úzké trubičky pásu. Odložila pás na zem, penis levou rukou chytla u kořene a pravou mu vlepila facku. Pavlík bolestně sykl. „Změknout! Žádná erekce!“ křičela a slova prokládala dalšími údery. Pak penis chytla shora a dost surově ho začala tlačit tlačit dolů. Pavlík skuhral, trochu zavrávoral, ale hned zase vrátil nohu nazpátek a potupně snášel svůj úděl. Už to vypadalo, že se Paní snad podařilo roztoužený penis uklidnit, ale sotva jej na okamžik pustila, aby vzala zpět do ruky pás, penis se zase stihl vzpřímit. „Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém,“ odsekla naštvaně Paní a začala se natahovat po nějakém přípravku ze stolku. „Ne, Paní, prosím, ne, zkusím to sám,“ zazoufal si Pavlík, který narozdíl od nás asi tušil, co se mu Paní chystá provést. „Máš třicet vteřin,“ odvětila mu Paní a podala mu do rukou železa. Strčil trochu ochablý, ale pořád příliš velký penis do ústí ocelové tuby, a zoufale se snažil železa zaklapnout do sebe. Nešlo to. Dal je pryč, rukou penis mačkal a stlačoval, pak zase zkoušel usadit penis do tuby a železa zaklapnout, už zbývalo pár milimetrů, už skoro… „Čas vypršel!“ zakřičela Paní. Nevšímal si jí, ještě to zkoušel, se slovy „mám to skoro“ zkoušel Paní obměkčit, ale ta už byla rozhodnutá: „Ne, čas vypršel, to by sis akorát ublížil prosimtě takhle. Odlož ten pás na zem“. Zklamaně tak učinil. „Ruce za záda!“ rozkázala Paní a Pavlíkova tvář se zkřivila bojácným výrazem.

„Pro tyto případy je prostředek Antierex přímo určený,“ přešla Paní zase zpátky do svého pedagogického tónu, penis lehce uchopila dvěma prsty levé ruky, trochu poodhrnula předkožku, malou lahvičku schovávající v pravé ruce přiblížila k penisu a ukazovákem mačkala nějakou spoušť. Byl to zjevně nějaký sprej. Dala si záležet, aby neznámou tekutinou velmi pečlivě pokryla celý žalud shora i zdola, trochu střední část penisu, potom kořen, šourek a jeden střik dokonce aplikovala i na část mezi šourkem a konečníkem. Pavlík u toho celou dobu nehnul brvou a proceduru jen odevzdaně pozoroval. Paní se zvedla z pokleku, lahvičku vracela na stolek a poodešla ke stolu: „Tak, a my zatím můžeme chvíli pokračovat, ať se nezdržujeme“.

„Takže, milé slečny…“ rovnala si na stole nějaká lejstra a najednou mluvila jako u zkoušky, „s ovládáním dojných stanic jste všechny obeznámené?“. Ozvalo se nejisté, ale souhlasné zabručení. „No, takže budete provádět zkoušku responzivnosti na genitální stimulaci, v té variantě ef er pé pé tři sedm lomeno deset na šedesát bé pé em, kterou jsem vám tady ukazovala. Limit si dáme taky těch deset minut. Hranu hledat nemusíte, pokračujte rovnou k ejakulaci. Formu ejakulace už nechám na vás. Takže zatáhnout závěsy a pusťte se do toho, já si vás tady budu prohlížet přes kamery na monitoru a postupně si vás obcházet. Ze cvičení samozřejmě sepíšete protokol, který mi pak na konci odevzdáte“.

Slečny se začaly zvedat, některé se zjevně orientovaly lépe než jiné, a já viděl, jak na protější straně sálu už sjíždí ze stropu nějaké zástěny k jednomu lůžku. Byly tak na půl cesty mezi stropem a podlahou. Jen Lucie seděla, jako by se jí to netýkalo, a okázale přežvykovala žvýkačku.

„Árrrgghhh,“ ozvalo se do toho hrozivé bolestivé zaúpění. Zakroužil jsem pohledem přes sál, ale nevěděl, odkud zvuk jde. „Árgh, to bolí, Paní, to to bolí,“ naříkal mužský hlas, ozval se dunivý zvuk a mně konečně došlo, že zvuk přichází zepředu z pódia. Pavlík tam klečel na kolenou, soudě dle předchozího zvuku na ně asi padl, ruce pořád svíral za zády, svaly měl napnuté, předkláněl se dopředu a dozadu, div neztratil rovnováhu, a očividně se sebou sváděl obrovský souboj“.

„Ano, Antierex bolí,“ říkala Paní, „hodně bolí“. „Ale pro zlobivé pány,“ začala Pavlíka hladit po tváři, zatímco se tam kroutil a vypadalo to, že mu do očí derou slzy, „kteří se neumí ovládat a vyhýbají se tak nasazení pásu cudnosti, je to nejúčinnější prostředek“.

Závěs, který už předtím stihl sjet dolů, teď zvědavá slečna zase nechávala vyjet zpátky nahoru, aby o dění nebyla ochuzená.

„Zdravotně je naprosto nezávadný, libovolně silnou erekci odstraňuje v řádu jednotek minut, a jediným vedlejším účinkem je bolest, která může odeznívat až osm hodin. Dnes už ale máme i druhý prostředek, Doberex gel, který tento efekt vyruší. Do deseti minut nastoupí chladivý efekt, který pálení postupně utlumí, a i když hlavní efekt Antierexe ještě několik hodin trvá a erekce není možná, tak bolest rychle vymizí. Tak pojď, Pavlíku,“ – pronesla, zatímco v ruce zase držela ta železa – „zvedni se a už ať máš toho svého kašpárka zase zpátky ve svém domečku, už byl venku moc dlouho“.

Pavlík se postavil, oči měl očividně uslzené, a se zoufalým výrazem se ptal: „Paní, prosím, nemohl bych dostat ten Doberex?“. „Doberex bys chtěl?“ zeptala se starostlivě Paní a zase ho pohladila po tváři a navázala hned další otázkou: „Kolik hvězdiček bys dal za to, že ti ho dám?“. „Padesát,“ vyhrkl Pavlík. Paní se usmála, ze stolku popadla nějaký další dávkovač a začala jej štědře aplikovat do vnitřní části pásu cudnosti a jeden čůrek gelu nanesla i na penis samotný. „Tak ještě trochu na žalud,“ vyzvala Pavlíka, aby si odhrnul předkožku. „Tak, stačí,“ řekla, když i na žalud nanesla kapičku gelu, „a stáhni si zase předkožku, ať ti to nesteče a trošičku promni – tak, výborně, a už zase nesahat“.

Vzala do rukou opět ona hrozná železa, penis namířila do trubičky, a ten teď byl tak malinký, že tam vklouzl bez nejmenšího odporu, ocelové pláty spojila k sobě, ozvalo se cvaknutí, jak dokonale obepnuly tělo a na milimetr přesně vyměřené části zapadly do sebe, klíčkem otočila v integrovaném zámku a chudák Pavlík byl po svém kraťoučkém neuspokojivém závanu svobody opět nekompromisně uzamčen.

Paní povstala, pyšně si navlékla řetízek s klíčkem kolem krku a vsunula jej mezi prsa pod blůzu, dlouze se zadívala Pavlíkovi do očí a hladíc jej po tváři se starostlivě ptala: „Tak padesát hvězdiček jsi říkal, Pavlíku? To je docela hodně, viď?“. Pavlík smutně pokýval hlavou. „Já jsem koukala, kolik toho z tebe dneska teklo, Pavlíku, ani vytéct ti to pořádně všechno nestihlo, a padesát hvězdiček kdybych ti teď odečetla, tak to bys splatil nejdřív tak začátkem června, a pak bys teprve začal sbírat těch dalších třicet hvězdiček a další dojení bys měl nejdřív v červenci,“ hladila ho dál láskyplně po tváři. „To jsem jen tak plácl, Paní,“ řekl tiše. „A vždyť já vím, Pavlíku,“ konejšila ho Paní, přivinula si ho k sobě, rukou mu přejela ve vlasech na temeni hlavy a vlepila mu mlaskavý polibek na tvář.

Pak ho pustila, poodešla ke stolu, kde se válel ten notýsek a nalistovala na poslední stránku. „Tak si tady napíšu, že dneska jsi tekl opravdu hodně, to bylo moc pěkné, no škoda, že ti to nevyteklo všechno, to sem taky napíšu,“ říkala vklidu nahlas, zatímco škrábala propiskou, „akorát objem ejakulátu jsme teda tentokrát neměřili, na to tu nebyl prostor, ale to nevadí, to vůbec nevadí, bylo to určitě víc než minule a to už minule toho bylo hodně, takže to máme všechno v pořádku“. Pavlík se mezitím začal oblékat a Dobrex asi začínal účinkovat, protože vypadal o hodně klidněji.

Paní se dál sklápěla k notýsku. „A tady ti teda zaeviduju dluh 50 hvězdiček za ten Dobrex,“ řekla náhle suchým hlasem. „Ale…“ vykoktal šokovaný Pavlík, ale Paní se tvářila, že to neslyší a nerušeně pokračovala, zatímco dál škrábala propiskou, „já vím, že je to přísné, že sis neuvědomil důsledky, když tě to tam dole bolelo a pálilo a chtěl jsi to rychle ukončit, ale řekl sis o to sám a musíš se naučit přemýšlet, co říkáš a mít trochu sebedisciplínu“.

„Ano, Paní, ale…“ zkoušel to Pavlík, který tam už oblečený stál jako zkoprnělý, jak mu teprve teď začínalo naplno docházet, že má před sebou nejméně 80 dnů v pásu cudnosti.

„Žádné ale!“ okřikla ho Paní. „Neuměl sis nasadit pás, nevydržel jsi Antierex, řekl sis o Doberex výměnou za padesát hvězdiček, dostal jsi jej!“ křičela na něj nekompromisně. „Za 80 dnů můžeš být venku, když budeš hodný a budeš se snažit, to se vydržet dá,“ rozlíceně zaklapla notýsek, „hotovo, konec“. „Počkáš na chodbě, pak si sem přijdeš ten svůj nepořádek uklidit,“ ukázala prstem k dřevěné „stoličce“, jak tomu říkala, pod kterou byl mokrý flek se zbytky pěny od mýdla. Pavlík se posmušile otočil a mířil si to ke dveřím. „Ještě něco jsi zapomněl! Chceš si snad vykoledovat ještě další trest?!“ přísně kantorsky za ním houkla. „Ne, Paní, já si nebyl jistý, jestli to chcete tady…“ omlouval se Pavlík. „Samozřejmě,“ odvětila suše.

Zatímco si Paní přinesla zpět svou židli, po dojení dosud pozapomenutou u dřevěné konstrukce, usadila se blízko u stolu a začínala něco dělat na počítači, Pavlík pozvolným krokem došel až k ní. Opět si rytířsky poklekl na levé koleno, dlaně položil přes výše výše umístěné pravé koleno, pohlédl směrem k Paní a řekl: „Nesmírně vám děkuji za dnešní dojení, Paní, a omlouvám se, že jste kvůli mě musela vystavit své krásné něžné ruce chladu studené vody, když jste uklízela můj nepořádek“. Paní se na něj ani nepodívala, dál hleděla do monitoru, a jen mu ledabyle strčila levou ruku. On ji opatrně uchopil a začal ji líbat. Paní mu ji po několika polibcích se slovy „Stačí!“ vytrhla, ale nestáhla ji zpátky úplně a místo toho nastavila otevřenou dlaň. Pavlík sáhl do zadní kapsy, vylovil stylovou koženou šrajtofli, vytáhl z ní zelenou bankovku a položil ji Paní do ruky. Byla to dvoutisícovka. Ta sotva ucítila papír, sklapla prsty, ruku prudce stáhla zpět a poprvé za celou dobu odhlédla od monitoru. „No, to ses taky moc nepředal,“ vytkla stručným suchým hlasem, „za to krásné potěšení, které jsem ti dopřála. Ale dejme tomu“. Pavlík raději nic neřekl, pochopil, že už není vítán, a odcházel.

„Proč vám za to platí, Paní profesorko?“ nevydržela to slečna sedící u nejníže položeného lůžka v naší řadě, která byla přímo u stolu Paní a měla nejlepší výhled. „Aby si uvědomil hodnotu mého času a mé práce,“ odsekla a zněla, že ji ta otázka irituje. Ale pokračovala: „Manžel samozřejmě všechny vydělané peníze odevzdává, platí to z kapesného“.

V puse jsem pocítil podivnou pachuť. Jako by celé to divadlo nebylo dostatečně bizarní, jako by její krutost nebyla příliš drsná, jako by přísná cudnost, kterou vynucovala na svém manželovi, nepřivedla normálního chlapa k šílenství, jako by její náladovost a protivnost a upjatost ve mně nevzbuzovala skoro až agresivní tendence, pořád se musím – byť trochu stydlivě – přiznat, že mě vzrušovalo to pozorovat. Sám bych to nechtěl, nevydržel bych takový režim, ale sledovat – jako divák – celý ten jejich „dojný rituál“ se mi… líbilo. Z nějakého důvodu až vytažení té peněženky mě probralo jako ledová sprcha. Tohle nebylo divadlo. To nebyla erotická fantazie. Ten chlap je… naprostý podpantoflák. Celý jeho život řídí tato arogantní dáma. Jak se do své pozice asi dostal? Nebo se mu to snad líbí? Snáší to dobrovolně? Miluje svou Paní přes to všechno?

Pavlík poodešel ke stolu a zpoza jeho u zdi umístěného boku začal vytahovat nějaké věci. Některé si dočasně odložil na stůl a už nesl cosi, co vypadalo jako nějaké dřevěné desky. Zastavil se u lůžka a zahleděl se na zem. Dřevěné desky zapřel o zem, sklonil se k podlaze a něčím tam šrouboval. Pak se zvedl a v ruce držel nějakou další desku, která ještě před chvílí tvořila část podlahy. Pod odkrytou částí podlahy se nacházela mělká betonová vanička čtvercového rozměru, o ploše asi metru čtverečního, a se zamřížovaným odtokem uprostřed. Poklop, který teď podepíral rukou, byl ale poměrně těžký a už to skoro vypadalo, že buď mu upadne poklop nebo ta dřevěná věc, kterou trochu nešťastně rovněž přinesl. Tu se mu však mezitím podařilo opatrně – no, opatrně, trošičku to přecejen bouchlo – položit na zem, on oběma rukama uchopil poklop, poodnesl jej a položil jej za z našeho hlediska odvrácenou stranu lůžka.

Pak se vrátil zpátky, zvedl ze země tu dřevěnou věc a začal ji nějak rozkládat. Na chvíli ale znejistěl a vypadalo to, že ho něco zmátlo. „Ale pohni sebou, nemáme na tebe celý den,“ pokárala ho Paní. „Ano, Paní,“ zajíkl se Pavlík a přidal na tempu. Jako by si zázrakem vzpomněl, udělal několik zkušených pohybů, ozvaly se zvuky, jak nějaké pojízdné kovové panty zaskočily do svého místa a do té doby poměrně ploché desky se začaly rozevírat do prostoru. Před námi se rýsovala podlouhlá obdélníková deska, podepřená krátkými nožičkami tak, že se rozprostírala pár centimetrů nad spodní částí betonové výpusti. Teď z ní ale začal vyklápět další desku a jak ji klopil naším směrem, do pravého úhlu k podlaze, všiml jsem si, že má ve spodní části velký kruhový otvor a vypadá jako pranýř. Sehl se dolů a vzpřímenou část zajistil pomocí nějakých pantů. Pak uvolnil dvě kovová táhla, která teď visela ze opačných rohů po straně vodorovné i svíslé desky, a totéž udělal i na straně druhé. Poodběhl rychle ke stolu, popadl nějaké drobné kovové věci a vrátil se zpátky. Pochopil jsem, že táhla zacvakává do sebe a spojuje je šrouby tak, aby obě dřevěné desky robustně držely v pravém úhlu, na zatížení nehledě.

Pevnost vzápětí otestoval pažemi a když byl spokojen, odběhl zase zpátky ke stolu, kde zpoza boku tentokrát vytáhl něco, co vypadalo jako polstrovaná sedačka, ale ze stran připevněná na dvou dlouhých kovových lištách. Spolu s ní popadl ze stolu zase další šrouby a tentokrát i šroubovák a jal se obě kovové lišty připevňovat k připraveným otvorům ve vodorovné desce. Šroubovákem dotáhl i obě příčná táhla spojující obě kolmé desky. Pak chytl za „sedačku“ a udělal několik pohybů tam a zpět, aby vyzkoušel, že může po vodících lištách volně jezdit. Umístil sedačku poměrně daleko od svislé desky, pak vzadu zatáhl za nějaké dvě brzdy a sedačka na volnosti pohybu ztratila.

Paní, která tam celou dobu způsobně seděla, nohu přes nohu, ruce přes koleno, a pozorovala svého manžela, jak dokončuje přípravy na svých krátkých 10 minut potěšení po dlouhých desítkách dnů frustrace a vzorné služby, se okázale podívala na hodinky a zatvářila se, že ji to celé dost obtěžuje a už by to chtěla rychle odbýt. Už tak nervózní Pavlík si toho všiml, viditelně znervózněl ještě víc a teď už opravdu cupital jako pilná včelička. Nepochyboval jsem o tom, že Paní si dojení nejednou na poslední chvíli pod malichernou záminkou rozmyslela…

Pavlík rychle přišrouboval na desky nějaká masivní kovová oka a nějaká další železa si odložil i na vodorovnou sedačku, ale přes desku jsem viděl i z boku jen omezeně, nebo mi stál ve výhledu i Pavlík samotný, takže jsem to moc neviděl.

Pak ještě naposledy skoro sprintem ještě jednou odběhl ke stolu, tentokrát z pod něj vytáhnul nějaký malinkatý dřevěný stolek, na němž stálo několik lahviček, či spíše dávkovačů, ne nepodobných dávkovačům na mýdlo, a odnesl jej kousek vedle dřevěné konstrukce, kterou tam smontoval. Rychle lahvičky urovnal, pootočil, aby byly na milimetr přesně na správném místě a na stupěň přesně pootočené, uspořádané do ergonomického půloblouku, a zdálo se, že tím jsou technické přípravy dokončené – a začal se svlékat.

Svlékl košili, úhledně ji složil a odložil ji na nevyužité lůžko vedle. Povolil opasek, vysvlékl si kalhoty a i ty složil a odložil tamtéž. Uvolnil si jednu, poté i druhou botu, a vysvlékl si ponožky, které však nacpal zpátky do bot, strčil za nimi i tkaničky, a boty pěkně zarovnal na podlaze pod postelí.

Byl daleko spíše štíhlý než tlustý, ale přesto měl ve spodní části břicha nepatrnou „pneumatiku“, která se špulila nad gumou jeho trenýrek. Jeho hruď byla pokrytá hustým ochlupením, jeho bradavky byly velké a snad i chlad v místnosti – pro nás oblečené příjemný – nepochybně přispěl k tomu – kdyby mu snad sexuální frustrace nestačila – že se mi zdály vzpřímené. Ale možná to byla jen projekce a představoval jsem si, jak bych se v podobné situaci asi cítil já, protože z té dálky jsem samozřejmě nemohl takový detail okem rozpoznat. Samozřejmě, já bych se před publikem propadl hanbou, to jsem se propadl dnes už málem několikrát jen při pouhém pomyšlení, ale Pavlík vypadal, že ho publikum snad ani nezajímá a hrůzu má jen ze své přísné Paní manželky. Což je asi logické, protože s takovým režimem, jaký měl podle všeho doma, mu od Paní hrozil takový nářez, že co si o něm myslí nějací študáci mu už mohlo být srdečně jedno. Jeho problém by byl, kdyby udělal ostudu Paní, což byl asi důvod jeho nervozity, a ne to, že by udělal ostudu sobě.

Ticho v sále by se dalo krájet. Pavlík vsunul prsty pod gumu svých béžových trenýrek, napnul ji, popotáhl ji dolů a pod ní se něco ostře zalesklo. Jak trenýrky posouval dál ke kolenům, naše zraky spatřily velký, ocelový, zářivě se lesknoucí pás cudnosti. To nebyla „obyčejná“ klec, kterou jsem nosil i já, ale mohutný kus kovu, který neprodyšně zakrýval celou oblast jeho genitálií. Kolem boků měl úzce upnutou obruč, tak úzce, až se mi zdálo, že se mu musí trochu zarývat do břišního tuku. Jak se otočil, aby složil trenýrky a uložil je na hromádku, spatřil jsem lanko, které spočívalo mezi půlkami jeho zadku, a které spojovalo dolní část pásu s obručí.

Paní se trochu pyšně usmála, když si všimla, že to několik lidí v sále zaujalo a jejich sotva znatelný šepot prolomil dlouhé ticho. Nic však neřekla, dál způsobně seděla jako vznešená dáma a pozorovala svého manžela, jak si kleká na polstrovanou „sedačku“. Vlastně to tedy nebyla sedačka, ale… klekátko?

Ano, bylo to klekátko, protože Pavlík z něj napřed ještě vyklopil nějakou další část a zajistil ji vyklopenou tyčí. Touto vyklopenou části si podepřel stehna a otvorem, který vznikl, pod ně prostrčil nohy. Koleny tak nyní klečel na vodorovné pojízdné části, přičemž stehna měl zezadu podepřená tou vyklopenou částí.

Teď se natáhl pro jedno z želez, které před chvílí odsunul na zem, aby si mohl kleknout, a já až teď spatřil, že tam byly nějaké kovové obruče. Jednu vzal, navlékl si ji přes pravý kotník, utáhl ji, něco prstem zmáčkl, přitiskl ji ke klekátku, pustil prst, ozvalo se malé třasknutí, jak nějaká pružina uvolnila nahromaděnou energii, a obruč mu pevně spojila nohu s klekátkem. Totéž opakoval i s levým kotníkem.

Teď vzal poslední dvě obruče, navlékl si je kolem zápěstí a též je utáhl. Z každé obruče – tedy, zjevně to byla pouta – vedl kus řetězu. Řetězy přehodil přes svislou desku, natáhl ruce dopředu, hodně se předklonil, a pravou rukou zašmátral, až našel oko, do kterého zacvakl poslední článek řetězu vedoucí od jeho levého pouta, který zjevně – z dálky jsem to sotva mohl vidět – tvořila nějaká karabina. Pravou rukou tam však šmátral dál, očividně nemohl něco najít, až najednou smutně sklopil hlavu, čelem spočinul na hraně svislé desky, vteřinu tak odpočíval, pak zklamaně zavrtěl hlavou a chvějícím se hlasem spustil: „Paní, promiňte mi mou neschopnost, nesmírně se omlouvám, ale zapomněl jsem na kliku. Mohl bych to napravit, ale…“.

„To snad nemyslíš vážně, viď?!“ zhoukla na něj Paní, „to jsi vážně tak neschopný, že nedokážeš připravit ani stoličku na dojení?!“.

„Ano, Paní, jsem neschopný, moc mě to mrzí, a kdybych se teď začal z řetězů uvolňovat, velmi bych vás zdržel, moc se omlouvám, Paní, prosím, ale…“ koktal ze sebe, jenže Paní mu skočila do řeči: „Ale co?!“.

„Ale mohla byste mi, prosím, ty dvě kliky podat? Leží na stole, já je tam zapomněl, jak tady nejsem zvyklý a doma to máme trochu jinak…“ pokračoval Pavlík chvějícím se hlasem. A hned zase otočil: „A nebo ne, Paní, nezlobte se, nechci Vás obtěžovat, já pro ně dojdu,“ řekl rychle a začal pravou rukou zběsile hledat karabinu, aby se uvolnil z dosud zjevně nedokončeného upoutání.

„Zůstaň tam! Nehýbat!“ houkla na něj Paní, „už nás dál zdržovat nebudeš! Já pro ně dojdu“.

Paní ladně shodila nohu, plynulým pohybem se napřímila, urovnala si již tak rovný plášť, udělala několik kroků ke stolu, ze kterého na jistotu sebrala obě kliky – musela vědět, že tam jsou – přendala si je do levé ruky, pevně je stiskla a rázným krokem si to zamířila k manželovi. „Nastav tvář!“ křikla na něj a sotva tak učinil, hledíc ji přitom do očí, vlepila mu další prudkou facku. Sotva se hnul, ani nepřerušil oční kontakt, a ihned zřetelně řekl: „Děkuji, Paní“.

„Víš, jaký trest bys dostal, kdyby se to stalo doma?“ ptala se jej Paní.

„Zrušila byste dnešní dojení pro mou neschopnost se na dojení řádně připravit, Paní,“ hlesl Pavlík.

„Přesně tak,“ přitakala Paní, „a odečtené hvězdičky by ti propadly. Mně to obtěžuje, nebaví mě tě dojit, nic z toho nemám, děláš to sobecky sám pro sebe a když se neumíš ani připravit a zdržuješ,“ – Paní se podívala na hodinky – „a přetáhl jsi nejmíň o tři minuty a ještě mi přiděláváš práci, tak by žádné dojení nebylo“.

Pavlík mezitím sklopil hlavu a znovu se dotýkal čelem hrany desky a jen hlesl: „Ano, Paní“.

„No, nicméně, dnes tu za tebe nemám náhradníka a slíbila jsem slečnám praktickou ukázku, tak si to nehodlám kvůli tobě nechat zkazit,“ pokračovala Paní, „takže to uděláme tak, že budeme pokračovat a vydojení dostaneš, ale zaeviduju ti dluh 30 hvězdiček, čili další dojení ti propadne“.

„Ano, Paní,“ hlesl ještě tišeji Pavlík a vypadalo to, že se snad rozbrečí.

Paní se na chviličku odmlčela. „A nebo se ti to zdá moc přísné?“ otočila najednou se starostlivým tónem.

„Ne, Paní,“ soukal ze sebe Pavlík, „jen že…“.

„Jen že co?“ skočila mu Paní do řeči.

Pavlík pokračoval: „Jen že doma máme stoličku a všechny věci vždy na stejném místě, a částečně složené, a mám na to naučený postup a i mívám trošičku více času na to, navíc ten postup můžu trénovat, takže je jednodušší vše udělat správně, dle Vašich očekávání a standardů, ale zde to bylo trochu jiné a ve spěchu jsem udělal chybu…“.

Zatímco Pavlík vysvětloval, proč nezvládl na první dobrou v překotném tempu bezchybně zkompletovat tento podivný kus „nábytku“, úkon toť, který se zdál býti složitější než sestavení průměrné komody z běžného obchoďáku s harampádím z laciné dřevotřísky, Paní do nějakých dvou otvorů ve svislé desce přišroubovala obě kliky.

„Podívej se mi do očí,“ vyzvala ho teď. „Byl by ten trest moc přísný, viď?“ ptala se láskyplně, zatímco jej hladila po tváři. Pavlík nic neřekl a odevzdaně jí hleděl do očí.

„Musíš se umět chovat vzorně, Pavlíku,“ vytýkala mu zase tím starostlivým tónem, „ale pořád se asi aspoň párkrát do roka vystříkat potřebuješ. Nechci tě o to úplně připravit. To, že jsi to tady měl dnes těžší, je pravda. Pro tentokrát ti to tedy odpustím. O jaký trest se doma přihlásíš?“.

„O padesát ran rákoskou a za dnešní den dostanu černý puntík, Paní,“ šťastně se vyznával Pavlík.

„Tak, přesně tak,“ hladila jej Paní po tváří, „hodný Pavlík“.

Paní poodešla o kus dál. Pavlík si překontroloval, že jsou obě kliky na svém místě, že pouta mu pevně drží – byť řetěz zatím zůstával volný, takže rukama mohl docela hýbat – a pevně se zatlačil koleny do podložky a konečně řekl: „Jsem připraven na dojení, Paní“.

„Výborně,“ pochválila si Paní a znovu se podívala na hodinky.

Porozepla si horní dva knoflíky blůzy, vytáhla klíček, který měla na řetízku kolem krku, poodhrnula si vzadu vlasy a klíček i s celým řetízkem sundala. Přistoupila k chlapovi, který tam nehnutě klečel, zapírajíc se přitom částečně svázanýma rukama v kovových poutech o čelní svislou dřevěnou desku, a poodemkla pás.

„Jak vidíte, dámy,“ promluvila po dlouhé době k publiku, „zamykám svého drahého do těžkého pásu. Manipulace je sice trošičku složitější,“ komentovala, zatímco sklápěla stehenní podpěrku, rozebírala pás na jednotlivé díly, snímala je z jeho těla a odkládala je pryč, „ale bezpečnost je bezprecedentní. Pro dlouhodobé zamykání těžké pásy jednoznačně preferuji. Manželovi jsem jej pořídila před několika lety, zpočátku se mu to samozřejmě nelíbilo, ale z mé strany se jednalo o požadavek, takže si prostě musel zvyknout. Masturbace, čili nevěra, je v tomto pásu naprosto nemožná. Žádný kroužek se nevyvlíkne, protože tu ani není, což má ostatně i výhodu, že při pokusech o erekci se nic ani nehne. Je to pevné jako skála,“ zaklepala na něj a sálem se ozval zvonový zvuk.

Aniž by přerušila výklad, odložila pás na vedlejší lůžko. „Když jsem zmiňovala tu nevěru, pro zajímavost bych zmínila, že v ruském jazyce se pás cudnosti řekne ‚pojas vernosti’. Zní to moc hezky, romanticky. Škoda, že se ‚pás věrnosti’ nepoužívá i v češtině. Doma tomu tak někdy říkáme. Protože nedovolenou masturbaci bych samozřejmě považovala za formu nevěry“.

Šla si klidně pro židli jako by čas najednou moc nehrál roli: „Nenechte se zmást, i standardní klec na penis dnes může být velmi bezpečná. Viděli jsme to ostatně včera u toho našeho chovance, který se pokoušel masturbovat tak, že na klec přikládal vibrující mobil. Chytrá klec to zaznamenala a na místo ihned vyrazila službu konající studentka, která masturbaci okamžitě přerušila. To je ovšem pasivní ochranný prvek. A tam, kde na vynucení cudnosti opravdu záleží, jsou jednoznačně lepší aktivní prvky“.

Židli si postavila těsně za Pavlíkem, obouma rukama ho hladila po těle nebo ve vlasech, chvíli mu prsty dráždila bradavky, občas mu dokonce hladila šourek. Ten se nehýbal, asi ani moc nemohl, hlavu měl sklopenou a Paní za ním vyprávěla dál: „Tento pás je zkonstruován ze speciálního materiálu, který navzdory velké pevnosti jemné vibrace přirozeně tlumí. To jednak. Ale hlavně kdyby to nestačilo, například kdyby byl použit nějaký opravdu mimořádně silný zdroj vibrací, tak vnitřní část pásu – ta, která obepíná penis – je vybavena takovou vložkou, je to takový velmi křehký a měkký materiál, ve kterém když ale dojde k delší rezonanci způsobené vibracemi o určitých frekvencích, jmenovitě těch frekvencích, které mohou vyvolat sexuální stimulaci, tak se naruší její integrita – prostě se rozpadne“.

„A tím jak se rozpadne,“ vykládala dál opět tím trpělivým pedagogickým hlasem Paní, zatímco svého manžela hladila po těle, „tak se rozbije na malé střepy. Ty střepy mají sice zaoblenou hranu – a to je právě důvod, proč vývoj té technologie trval tak dlouho, protože dlouho se nevědělo, jak ty střepy zbavit ostrosti, která by mohla vést ke krvácivým poraněním, která jsou samozřejmě naprosto nežádoucí a vyloučená – ale i s tou zaoblenou hranou způsobují obrovský diskomfort, dokud ty vibrace pokračují. Nelze tak dosáhnout ejakulace. Sama jsem se podílela na testování těchto vložek a opravdu není znám jediný, byť anekdotální, záznam, že by se někomu podařilo ejakulovat, když mu okolo penisu, v tom úzkém prostoru mezi penisem a klecí, poskakovaly tyto drobné střípky. Ze zdravotního hlediska je to naprosto nezávadné, opravdu i v tom nejextrémnějším případě, kdy ty vibrace trvaly desítky minut, se na penisu objevily přinejhorším sotva znatelné nekrvácivé škrábance, způsobuje to spíše jen takové podráždění kůže, no ale každopádně to způsobuje mimořádně nepříjemné a bolestivé vjemy“.

„Vlastně, asi bych vám mohla ukázat obrázek, někde bych to tu měla mít…“ popadla Paní ovladač, zmáčkla nějaké tlačítko, skočila do jiné prezentace, tentokrát nesoucí titulek „Moderní pásy cudnosti pro muže“, rychle pak listovala jednotlivými slajdy, kde mě někde zaujal termín „radikálně bezpečné pásy“, ale hned zase odlistovala pryč, až skočila na obrázek, který znázorňoval průřez tím velkým pásem cudnosti a zobrazoval i tu vnitřní vložku.

„Jde prostě o to, že jak se rozpadne tady ta vnitřní vložka,“ odložila ovladač a někde zase vykouzlila svoje oblíbené laserové ukazovátko, které teď držela v pravé ruce a otáčela se dozadu, zatímco prsty levé ruky pořád mnula manželovu levou bradavku, „tak se vlastně jakoby zvětší tady ten prostor pro penis. Tím v penisu může dojít k lepší erekci, ale jak k té erekci dochází, tak ty střípky různě odhrnuje. Když se dotyčný podvodník bude snažit nechat si penis povadnout a pak gravitací nechat ty střípky napadat k ústí klece, tak ono mu to zase tolik nepomůže, protože otvorem pro močení ven nevypadnou, na to jsou zase moc velké a je jich moc, při další erekci do nich akorát bude narážet špičkou penisu, což není příjemné, no ale hlavně pokud byl rozměr pásu a vložky správně zvolen, tak dotyčný by neměl mít ani při erekci penis dost široký na to, aby se dotknul tady těch stran toho samotného pásu, což znamená, že mu penis prostě bude viset ve vzduchu a ty vibrace se mu do penisu nebudou mít vůbec jak přenášet. Jediným přenašečem vibrací mohou být ty rozbité části té vložky, on vás ten popis možná trochu vyděsil, ale je to v podstatě tvrdší gelovitý materiál, pod silným tlakem deformovatelný, ale tím, jak je rozbitý, tak už prostě nebude ten penis stimulovat rovnoměrně, místo toho se někde jen pár těch malinkatých střepů, jak já tomu říkám, byť teda znovu opakuju, že to není ostré, různě zapře mezi penis a pevnou část pásu a to prostě ani nestačí na ejakulaci a je to i velmi nepříjemné, jak jsem říkala. No, ale o tom se pak kdyžtak budete detailněji učit v předmětu Konstrukce pásů cudnosti, kde si i budete samy zkoušet pásy navrhovat“.

„Myslím, že manžel je připraven,“ podotkla Paní o Pavlíkovi, kterému tam už dlouho trčel do vzduchu erektovaný penis, byť během zdlouhavého výkladu stihl zase trochu ochabnout. Paní se zvedla ze židle, sehnula se, uvolnila obě brzdy, stoupla si za muže, položila mu ruce na ramena a se slovy „Přitáhni se“ do něj zatlačila. Celé klekátko popojelo a Paní jej za přispění svého částečně imobilizovaného manžela dotlačila co nejblíže až ke svislé desce tak, že jeho penis projel rozměrným otvorem v ní. Paní jej obešla a začala točit klikami umístěnými na k nám směřující části desky. Oka se dala do pohybu a po nějakých vnitřních lištách pomalu sjížděla směrem dolů tak, až Pavlík měl obě paže dokonale napnuté a obě jeho podpaží se zarývala do hrany desky. Pouta na jeho rukou a posunutá oka pořád spojovaly řetězy, které nyní oba byly napnuté. Spolu s okovy na nohou, přichycenými ke klekátku, byl nyní zcela imobilní, ale Paní to asi nestačilo, protože si ještě došla ke stolu pro dva popruhy, prostrčila je připravenými otvory a jeden mu pevně utáhla kolem zad a druhý kolem zadku, čímž jej už opravdu dokonale znehybnila.

Znovu poodešla, tentokrát kolem dřevěné konstrukce rozmístila nějaké malé kamery, stiskla tlačítko na ovladači, čímž se na projektoru objevily živé záběry na jeho genitálie zepředu, ze stran i ze zadu, díky čemuž jsme se právě dívali na detailní záběr jeho penisu i šourku. Pak už si konečně vzala židli, postavila ji velmi těsně za něj – tak, že obě jeho nohy byly teď mezi nohami židle – přisunula se až k jeho zádům, přitáhla si malinký nízký stolek s dávkovači, naposledy stiskla něco na ovladači a procedura mohla začít…

Byl všední den a všední odpoledne. Seděl jsem u počítače a snažil se pracovat, ale spíš než na práci jsem myslel na to, jak moc bych se chtěl vystříkat. Přesně to jsem i napsal své Paní, ale vlastně jsem ani nepočítal s tím, že bych povolení dostal. Spíš mi jen nedalo se nezeptat… Zpráva několik minut zůstávala nepřečtená a já stejně dokončil své obvyklé kolečko přes různé weby, na které chodívám prokrastinovat, tak jsem se vrátil k práci.

Uplynulo pár desítek minut a já zrovna dokončoval jeden úkol a už si po sobě jen kontroloval chyby, když mi přišla zpráva od Paní: „Jsi doma? Máš teď dvě hodiny čas?“. Zaradoval jsem se. „Tak přece dostanu povolení!“ pomyslel jsem si v duchu a do kladného odpovídání na obě položené otázky jsem se pustil s takovou vervou, až jsem samou horlivostí klávesy mačkal neobvyklou silou a rychlostí a musel si opravovat několik překlepů.

„Tak dobře, přihlásím tě, hledají pokusného králíčka. Vyraž na kliniku, budou tam na tebe čekat.“

Došel jsem k dobře známým dveřím a zaklepal. Dlouho se nic nedělo, ale slyšel jsem uvnitř nějaký pohyb, tak jsem zaklepal ještě jednou a hlasitěji. Dveře se prudce otevřely a já spatřil mně neznámou tvář. „Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se mě ona mladá slečna. „Dobrý den, chtěl bych poprosit o vydojení,“ odvětil jsem nazpátek. „Vydojení? To nepřipadá v úvahu. Dnes nedojíme,“ odsekla mi nazpátek poněkud naštvaně. „Ale mně sem poslala moje Paní,“ nenechal jsem se odbýt. „Tak to vás sem poslala špatně. Máte to tady na dveřích. Dnes žádné dojení, až po půlnoci tu bude mít službu…“ nedořekla větu, odhlédla pryč a očividně hledala jméno v nějakém rozpisu. „Mně Paní říkala, že hledáte nějakého pokusného králíčka,“ vysoukal jsem ze sebe nejistě a začínal jsem si klást otázku, zda se nejedná o nějaký pozdní apríl. „Á! Ale to je v sálu dole v přízemí, dveře č. 1,“ řekla o poznání vlídnějším tónem. „Dveře č. 1?“ zeptal jsem se pro jistotu znovu a vůbec jsem nechápal, o co jde, protože za jinými než těmito dveřmi jsem nikdy nebyl. „Ano,“ odkývla. Začal jsem se otáčet a vyšlapovat vpřed, když v tom mě ale zastavila: „Moment, počkejte ještě vteřinku, asi budete stejně potřebovat odemknout. Dejte mi vaši kartu uzamčence“.

Vytáhl jsem kartu z kapsy a předal ji do rukou této slečny. Nebyl to pro mě úplně obvyklý úkon, většinou si mě totiž Paní pamatovaly, a nebo stačilo říct jméno. Nové Paní, tak jako v tomto případě, jsem tu moc často nepotkával. Bylo štěstí, že jsem kartu vůbec měl u sebe… „Pojďte dovnitř,“ řekla poté, co si kartu zběžně prohlédla.

Sama si sedla k počítači a pokynula mi, abych se posadil. Ani toto pro mě nebyl úplně obvyklý úkon, protože obvykle jsem pokračoval rovnou na lůžko, kde probíhalo dojení. Ordinace byla zařízena jednoduše. Přímo naproti dveřím se nacházely prostorné stoly ve tvaru do písmene L. Monitor počítače byl umístěn tak, že Paní seděla čelně ke dveřím. Před jejím stolem byla židle pro hosty a nějaký stroj, jehož přesný význam mi zůstával utajen, ale o němž jsem slyšel hrůzné věci. Po mojí levé straně se nacházela stěna s opravdu mnoha klíčky, ale i nábytkové stěny s různými šuplíčky, přerušené dveřmi do vedlejší místnosti. Za mnou, těsně nalevo na zdi za dveřmi, se nacházelo umyvadlo. A napravo ode dveří, pár kroků od stolů, kde jsme seděli, se nacházelo lůžko, kde jsem byl už tolikrát podojen… Ale dnes místnost vypadala trochu jinak a asi v ní probíhal nějaký velký úklid, protože šuplíčky a skříňky byly náhodně pootevírané, na podlaze stál pytel na odpadky a na lůžku ležely krabice, která podle mého odhadu obsahovaly dost pásů cudnosti na vynucení zákazu mužské masturbace v menší vesnici.

Slečna zadala do počítače číslo uzamčence z mojí kartičky, pečlivě se podívala do mého obličeje, pak zpátky na obrazovku, znovu na mě a ještě jednou na obrazovku. „Jak vidíte, probíhá tu úklid, takže vás odemknu tady. Stoupněte si a poodhrňte si kalhoty a spodní prádlo,“ vyzvala mě a zatímco jsem tak začal činit, poodešla pro klíček.

Stál jsem připravený s kalhotami a trenýrkami u kotníků a těšil se, až se trochu nadechnu svobody. Slečna ke mně přistoupila, navlékla si jednorázové rukavice, odemkla zámeček a opatrně jej vyjmula. „Držte si to tady,“ pokynula mi, abych klícku ještě držel na svém místě. Nechápal jsem proč, ale neprotestoval jsem. Můj zámeček odložila i s klíčem na stůl, vzala do ruky jiný zámeček, který si tam asi přichystala, když jsem se svlékal, a rychle ho začala prostrkávat skrz otvory v mé klícce. „Tak,“ začala ráznou dikcí, „počínaje tímto okamžikem jste ústavně uzamčen a vaše Paní pozbyla klíčnická práva k vašemu pásu cudnosti“. „Cože? Co? Ale to…“ začal jsem protestovat. „Uklidněte se,“ změnila tón, „vždyť to máte maximálně na dvě hodiny. Jak by vás tam dole asi odemkly, kdybych vám nevyměnila zámek za nějaký, od kterého tam mají klíč?“. Zeptal jsem se, zda o tom moje Paní ví, a postěžoval jsem si, že mě ta věta zaskočila. „Samozřejmě, že o tom ví, když vás přihlásila. My tu větu říkat musíme, takhle nás to učili ve škole. Každý uzamčený vždy musí vědět, kým je uzamčen. Momentálně by vás vaše Paní nebyla schopná odemknout, takže pro tuto chvíli efektivně není vaší klíčnicí, protože nedisponuje klíčem,“ odpovídala, zatímco uklízela můj zámeček i s klíčkem na místo, kde obvykle odpočívá jen „můj“ klíček.

S tou zmínkou o škole se mi začaly trochu spojovat věci do souvislostí, ale přesto mě svrběl jazyk a musel jsem se zeptat: „Ale normálně spravujete pro mou Paní klíč a odemykáte a dojíte mě na její výslovnou žádost. Tak co se mění tím, že dostanu jiný zámek? To by moje Paní nemohla nařídit, abych byl odemčen, i kdybych tedy zůstával v tomto zámku?“. „Ne,“ odpověděla rázně, „protože zámek, který jste teď dostal,“ pokynula směrem k mému rozkroku, „má zvláštní právní význam a o jeho odemknutí rozhoduje výhradně vrchní ústavní klíčnice nebo jí zastupující ústavní klíčnice, ale vaše Paní je soukromá osoba, která nemá ústavní roli“. Bylo absolutně nevhodné v debatě pokračovat, koneckonců, moje Paní se v právu dobře vyzná a mohl bych se zeptat jí, ale přece jsem byl zvědavý: „A nestačilo by tedy, abych dostal nějaký jiný zámek, který by neměl ten zvláštní právní význam? Potom i kdyby od něj moje Paní neměla klíč, tak by pořád mohla nařídit moje odemknutí“. „No jistě, že stačilo,“ odsekla už poměrně dost rozzlobeným hlasem, „ale mi kvůli vám nebudeme dělat výjimku a všem měnit zámky, jen abyste vydržel dvě hodiny bez možnosti být odemknut svou Paní! Nevím, jestli si to uvědomujete, jakou máte výsadu, ale většina je zamčená za mnohem přísnějších podmínek. Co jsem se dívala do počítače, tak vám dovoluje stříkat snad každý večer, což rozhodně není obvyklé, a kdyby se vás neujala a nezamkla si vás sama, tak byste byl zamčen ústavně napořád. Jeden orgasmus týdně a pokažený a to byste viděl, jak byste se naučil chovat!“.

Omluvil jsem se, že jsem ji rozlobil, dodal jsem, že se v tom vůbec nevyznám a jen jsem si chtěl doplnit znalosti a začal jsem couvat ke dveřím, což trochu zkrotilo její rozlícenou náladu, a o poznání smířlivějším hlasem řekla, že už bych měl běžet, protože „to“ za chvíli začíná a byl by problém, kdybych se dostavil pozdě. „Dveře číslo jedna!“ křikla za mnou ještě rychle, zatímco jsem spěšně zavíral dveře.

Běžel jsem chodbou, zahnul k velkému schodišti, běžel dolů, sledujíc přitom v každém patře cedulku s číslem podlaží, až konečně jsem v přízemí po jedné špatné volbě směru pochopil, že dveře č. 1 musí být na druhé straně. Změnil jsem tedy směr a spěšně mířil na opačný konec chodby, kde postával hlouček povětšinou mladých lidí, mužů i žen. Zatímco muži povětšinou postávali stranou a s nikým se nebavili, slečny podobného věku jako ta nahoře se hojně družily a povídaly si. Usykávajíc „pardon“, „omluvte mě“ a „nezlobte se“ jsem se prodral až přímo ke dveřím. Byly to velké prostorné dvojité dveře, označené velkou zřetelnou cedulkou nesoucí číslo jedna. Ulevilo se mi, že jsem to našel a asi snad včas. Ale vůbec jsem nechápal, o co má jít…

Stoupl jsem si stranou, nenápadně pokukoval po hloučkách okolo, a snažil se vydedukovat, co je smysl toho všeho. Přímo naproti mě stála drobná zrzka s výraznými brýlemi, která zarytě četla nějakou učebnici. Z názvu na obálce jsem viděl jen „Úvod do“. Úvod do čeho? Kéž by tak pohnula rukou, která zakrývala to další slovo… Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité chichotání hloučku slečen napravo. „Cože? Hej, to ne!“ smála se nějaká černovláska, která ke mně stála zády. „Jo!“ pokračovala rezolutně vyparáděná prsatá blondýnka, která zjevně vyprávěla nějakou historku, „A Kája tam pak přišla a vůbec nechápala vo co gou!“. Ani já jsem nechápal, vo co gou. Začal jsem se porozhlížet dál. Muži byli většinou dvacátníci a třicátníci a stáli tam sami, jen jeden objímal jednu slečnu kolem boku a ta ho hladila po hrudi a něco mu špitala do ucha. Pak jsem si všiml, že úplně na konci volným krokem přichází nějaký muž, který jako by tam věkově nepatřil, určitě mu bylo přes čtyřicet. Zastavil a otáčel se směrem do chodby, odkud přišel. Ozvěnou se ozývaly pravidlné rychlé kroky a štěbetání hloučku začalo pomalu utichat, jak se chodbou jako labuť nesla vyšší blonďatá dáma v bílém plášti a mířila si to směrem k nám. „To je Paní z ordinace!“ poznal jsem ji okamžitě. „Dobrý den, dobrý den, tak, půjdeme na to,“ říkala rutinně, jak procházela ke dveřím, nesouce nějaká lejstra, která si levou rukou tiskla k hrudi, zatímco v pravé ruce si pohrávala se svazkem klíčů. Zastavila těsně vedle mě a začala odemykat ony prostorné dvojité dveře, zatímco lidé na chodbě začaly zvedat batohy, které se do té doby povalovaly po zemi.

Paní otevřela dveře dokořán, ťukla do několika vypínačů, ale dovnitř nevstoupila a otočila se zpět směrem k nám se slovy: „Tak, teď vás budu postupně po jednom vyvolávat a říkat vám zasedací pořádek. Začneme dámami“. Zalistovala v papírech, které si nesla, až konečně našla ten správný a připla si jej na desky. Zahleděla se do něj a vyvolala první jméno. „Tady,“ ozvala se ta prsatá blondýnka, která tam předtím vyprávěla nějakou tu historku. Paní si udělala tužkou fajfku a slečna se odebrala dovnitř. Snažil jsem se nahlédnout za ní, ale stál jsem příliš blízko u zdi na to, abych viděl něco jiného než vnější stranu dveří, které nyní byly otevřené směrem dovnitř. Přímo u mě navíc stála Paní, přes kterou jsem si netroufl se naklánět.

Vyvolávání šlo jako po másle a jedna slečna za druhou si to mířila dovnitř. Právě zaznělo poslední jméno. Podle mého odhadu jich bylo celkem zhruba kolem dvaceti. Teď však přišla řada na mužskou polovinu osazenstva a na mě začala přicházet skličující nervozita. Naprosto vůbec jsem netušil, co mě uvnitř čeká. Ostatní přitom nepůsobili zdaleka tak zmateně jako já. Moje jméno navíc ne a ne přijít na řadu a já si pořád nebyl úplně jistý, zda tam vůbec mám co pohledávat. Chodba se rychle vyprazdňovala, až jsem na ní zůstal stát spolu s oním asi čtyřicetiletým mužem jako poslední. „Tak, to by mělo být asi teda skoro všechno,“ řekla neurčitě Paní a očima prohlížela dlouhý seznam. Začalo mě polévat horko, udělal jsem nesmělý krok směrem od zdi, kde jsem stál trochu mimo zorné pole Paní, a začal se připravovat, že se ozvu. „Ještě vlastně tady…“ všimla si Paní nějaké nesrovnalosti ve svém lejstru… A zaznělo moje jméno. Rozhlédla se důkladně okolo a všimla si, že stojím zezadu po její levé straně. „Lavice č. 4,“ řekla a hned dodala, „je to ta řada úplně vzadu“. Trochu mě uklidnilo, že dodala, kde tu lavici mám hledat, protože nikomu jinému to neřekla, z čehož jsem vyvodil, že si je vědoma, že jsem tam dnes poprvé. „Tak a teď je to opravdu všechno,“ ozvalo se ještě za mnou, následované škrábotem propisky, jak si Paní asi dělala poslední chybějící fajfku.

Vstoupil jsem dovnitř. Byla to ta nejpodivnější „posluchárna“, jakou jsem kdy spatřil. Jednalo se o poměrně rozlehlý prostor s vysokými stropy, důkladně osvětlený výraznými zářivkami. Spodní část u dveří tvořila jakési „pódium“, na kterém se nacházelo podobné lůžko jako nahoře v ordinaci. Za ním, ale ve vyšší výšce, viselo plátno, na které mířil projektor zavěšený pod stropem. Naproti mně vzadu u okna byl psací stůl se židlí a počítačem. A v prostoru nalevo odemně byly tři řady po šesti lůžkách, schodovitě uspořádanými na malých podlážkách tak, že každé vzdálenější lůžko bylo výše než lůžko umístěné blíže k pódiu.

Minul jsem první řadu u zdi, schody, prostřední řadu a dostal se ke schodům vedoucím k poslední řadě. Srdce mi bušilo obrovskou nervozitou, jak jsem stoupal po schodech, míjíce přitom páry slečen a mužů pozorně usazené na židlích, které se na podlážkách taktéž nacházely. Všiml jsem si, že slečny už všechny stihly odložit civilní šaty a obléct si bílé pláště, zatímco muži oblečení nezměnili. Minul jsem první… no, Paní tomu říkala „lavici“? U druhé jsem si všiml nepříliš výrazné číslovky 2 na podlaze, tak jsem pokračoval nahoru. 3… Zvedl jsem oči a spatřil onen zamilovaný pár, který se objímal na chodbě. I zde se objímaly. Pokračoval jsem tedy dál po schodech. A u „lavice“ číslo čtyři seděla… ta výrazná, upovídaná blondýnka z chodby. To snad ne. Hrozně jsem se styděl, byl jsem neskutečně nervózní, a být usazen vedle takto výrazné společenské osobnosti, která je asi ráda v centru pozornosti, mi to teda fakt neusnadňovalo. Na chvíli jsem se zastavil a předstíral, že si nejsem jistý, zda jsem na správném místě. No, vlastně jsem ani moc předstírat nemusel… Pořád jsem netušil, co se tam bude odehrávat. Uklidňovala mě jen moje důvěra v mou Paní a v to, že by svému králíčkovi neprovedla nic příliš ošklivého. Z dílem předstírané dezorientace mě vytrhlo její hlasité: „No, co tu tak stojíš?“. „Já… Mně Paní dole řekla, že mám číslo 4,“ řekl jsem váhavě. „No to je tady, snad vidíš, že jsi poslední a tohle je jediné volné místo,“ odvětila, poodhrnula chodidlo, které měla položené přes stehno, trochu se vytočila bokem a panovačným hlasem řekla: „Tady si sedni“, ukazujíc přitom ukazovákem se svým dlouhým, umělým, světlebarevným nehtem na židli vedle ní, dále od uličky a blíže k lůžku. Poslechl jsem a jak jsem se protahoval okolo, nasál jsem její výrazný, ale vlastně vcelku příjemný parfém. Usedl jsem si na příjemně pólstrovanou židli, ruce založil na prsou, protože jsem nevěděl, co jiného s nimi dělat, chvíli s předstíraným zájmem hleděl dolů k „pódiu“, kde se neodehrávalo nic zajímavého, protože se tam neodehrávalo naprosto nic a dokonce tam ani nikdo nebyl, takže se tam doslova nic odehrávat ani nemohlo, a když mi to po přibližně dvou nesnesitelně dlouhých vteřinách začalo být trapné, tak jsem se otočil dozadu, kde seděl nějaký kluk. Naše zraky se protnuly a on nasadil tázavý výraz, proč se na něj otáčím, což byla vskutku dobrá otázka, na kterou mi nezbylo než zareagovat rychlým otočením hlavy zpět a zintenzivněním předstíraného zájmu o dění na pódiu, kde se pořád nic nedělo a pořád tam nikdo nebyl.

„To se ani nepředstavíš?“ zeptala se mě Slečna trochu uraženě. „Pardon…“ omluvil jsem se, vykoktal ze sebe své jméno, jako bych ho snad říkal poprvé, a nejistě nabídl podání ruky. Trochu překvapeně si ji prohlédla, nevěděl jsem, zda ji to taky neurazilo, ale nakonec ji letmo stiskla. „Lucie. Máš zvláštní způsoby,“ řekla s úšklebkem, zatímco mi rukou sotva znatelně potřásla. „Kdo Tě vychovává?“ zeptala se s upřímným zájmem. „No, já mám svojí Paní,“ začal jsem odpovídat, „a sem chodím jen na odemykání,“ – bylo mi hloupé říct dojení – „když je moje Paní pryč,“ odpověděl jsem tiše a v mírném předklonu směrem k ní. „Áha, ty nejsi ústavně uzamčený. No tak to leccos vysvětluje. A to tě za to teda asi nebudu trestat. To mi stejně nedovolí. Protože správně bys měl přijít, uklonit se, pořádně uctivě se předklonit, představit se, pokleknout a až bych ti podala ruku, tak bys ji políbil, ale jestli nejsi náš, tak to možná dělat nemusíš, to nevím. Hele, Kájo?“ – otočila se dozadu, kde ale seděl jen ten kluk, kterému jsem se předtím omylem podíval do obličeje, místo vedle něj bylo prázdné a holka nikde – „Aha, Kája tu není“. Otočila se do prostřední uličky a na holku, co tam seděla, dobré tři metry od nás a přes dalšího kluka, který teď působil podobně rozpačitě jako já, začala křičet: „Magdo! Hej, Magdo! Kde je Kája?“.

„Odběhla ještě nahoru do kabinek!“

Otočil jsem zrak a až teď si všiml, že úplně nahoře za posledními „lavicemi“ je ještě nějaký větší prostor a jsou tam asi i kabinky na převlékání.

„Co tam dělá?“ zajímala se Lucie.

„Ále, nějak jí to padá,“ odvětila Magda.

„Plášť jako?“

„Tak neasi.“

„Hele,“ pokračovala zase Lucie k tématu, které ji původně zajímalo, „když tu mám nějakýho týpka, co není náš, tak musí dodržovat protokol, nebo ne?“.

„No, asi nemusí… Ne, počkej… No ale když je tady…“ Magda náhle znejistěla, „Ne, počkej, hele, musí. Musí. Určitě,“ změnila názor.

V tom se do diskuze vložila slečna, která seděla pod námi, a která tam byla očividně se svým partnerem: „Já si taky myslím, že musí. Jako Paní si ho může vychovávat, jak chce, ale když je tady… To si myslím, že by to dodržovat měl.“

„No já bych si to taky tak myslela,“ reagovala ihned radostně Lucie, „a hele, kdy že to máte tu svatbu?“. „V červnu,“ usmála se slečna. „Tak to ještě za dlouho,“ mávla rukou Lucie a hned zase pokračovala k jinému tématu, „a hele, nevíš, kde sedí Josefka?“. „Tam v první řadě uprostřed,“ zněla odpověď. „Josefko! Hej, Josefko!“ začala křičet Lucie oním směrem. „Josefko! Hej ty! Popros Josefku, ať přijde sem,“ pokynula nějakému klukovi, který udělal tu chybu, že se otočil na Lucčino hlasité volání a nechal se tak zaúkolovat. Trochu otráveně se zvedl a poodešel dolů.

Za chvíli přicupitala ta drobná zrzka s brýlemi, která na chodbě stála stranou zabraná do učebnice. „Josefko, hele,“ ptala se Lucie, „jak je to s dodržováním protokolu u kluků co nejsou naši? Protože on“ – to ukázala směrem na mě – „si tady ani nepoklekl, neuklonil se, nepozdravil, ruku mi nepolíbil, a že prý má svojí Paní nebo co, ale zas když chodí sem, tak by měl protokol taky dodržovat, snad, ne?“.

Josefka několikrát zamrkala pod prudkým přílivem informací, trochu se začervenala, protože na ní teď spočíval zrak všech lidí v doslechové vzdálenosti, což jí zjevně nebylo dvakrát příjemné, pro což jsem měl z nějakého důvodu velké pochopení, a rozvážně začala nahlas uvažovat: „No… A učil ho ten protokol někdo?“

„Učil tě protokol někdo?“ zeptala se mě Lucie přímo. „Ne, neučil,“ zavrtěl jsem hlavou.

„No… Tak když ho to nikdo neučil, tak to nemůže dodržovat,“ dospěla Josefka k logickému a pro mě těšivému rozuzlení.

„A proč ho to nikdo neučil?“ zajímala se Lucie a tázavě se podívala na mě a pak zpátky na Josefku.

Josefka pokrčila rameny a nic neřekla.

„Proč ho to nikdo neučil?“ pídila se dál Lucie.

„Tak ho to nauč a příště bude vědět,“ ozvala se slečna z „lavice“ pod námi.

Josefka uznale pokývala hlavou: „Když ho to naučíš, tak se o tom udělá záznam a pak už to bude muset dodržovat, když tady bude“.

„Tak já ho to naučím. Vstyk!“ křikla na mě.

Neochotně jsem se zvedl a viděl jsem, jak Josefka mezitím odchází zpět ke svému místu.

„Pokaždé, když dostaneš přidělenou vychovatelku,“ začala Lucie s autoritativní dikcí vysvětlovat, ale větu nedořekla. „Sem si stoupni!“ zahulákala na mě a ukázala mi směrem ke schodům, odkud jsem prve přišel. „Tak! A tam takhle stůj, dívej se na mě, a poslouchej!“ pokračovala, když byla spokojená s mou pozicí. „A ruce volně podél těla!“ rozkázala ještě.

„Takže, pokaždé, když dostaneš přidělenou vychovatelku, se kterou se neznáš, tak poprvé, když k ní přijdeš, tak se ukloníš, stručně“ – a zdůraznila slovo „stručně“, přitom sama byla užvaněná jako půlka pavlačáku – „se představíš, pak poklekneš a čekáš. Když ti takhle podám ruku“ – naznačila nastavení ruky hřbetem nahoru – „tak ji takhle políbíš“ – ukázala prstem druhé ruky doprostřed hřbetu – „ale jemně, krátce! Žádné sliny! A teď dělej!“.

Strojeně jsem se tedy uklonil, vykoktal ze sebe jedno „Dobrý den, Paní“, znovu řekl své jméno a raději i jméno své Paní, pak jsem jedním kolenem poklekl, což na schodišti nebylo dvakrát komfortní, a čekal na podání ruky. Chvíli se nic nedělo a bylo vidět, že si to slečna užívá a podání ruky protahuje schválně, aby mě v ponížené pozici udržela déle.

Mezitím se v sálu rozezněl smích a já se otočil. Dole u počítače stála vzpřímeně Paní s drobným mikrofonem u prsou, ta Paní, kterou jsem znal z ordinace, a pobaveně se na nás dívala. „Tak dobrý den,“ říkala a reproduktory umístěné na zdech zesilovaly její hlas, „já se omlouvám za zpoždění, musela jsem ještě neplánovaně odběhnout, ale vidím, že některé naše studentky jsou aktivní“ – celý sál se rozburácel smíchem – „i mimo výuku“. Lucie konečně nastavila ruku, já ji letmo políbil, ona mě chytla za rameno a sunula mě směrem k židli a zatímco jsem si sedal, tak houkla: „Ale paní profesorko, když on neznal protokol!“.

„Neznal protokol? A kohopak to tam máme?“ říkala profesorka a mezitím šla blíže směrem k nám, až stála těsně vedle.

„Ale no jo, toho známe. Tebe já znám, viď?“ usmála se na mě Paní. „Ano, Paní,“ vyhrkl jsem a pokýval hlavou. Paní přistoupila blíž. „No, víte,“ vykládala Paní, zcela nečekaně mě pohladila po mé zčervenalé tváři, a pokračovala: „To je tady takový jeden mladý muž, který není náš“. Dala ruku pryč a pár kroků poodešla zpátky na schodiště, kde chodila nahoru a dolů, střídavě si prohlížela přítomné a pokračovala: „On má svou Paní a ta si ho zamyká a vychovává sama dle svého uvážení. Jenže jeho Paní ho nemůže pořád sama odemykat ve tři ráno, kdy mu typicky povoluje uvolnění, když Paní sama už v té době spí a navíc s ním nebydlí, ale protože tento muž bydlí hned tady kousíček od nás, tak mě Paní požádala, zda by sem nemohl ambulantně docházet a zda bychom pro ni nemohli vykonávat správu klíče. Není to úplně obvyklé, ale není to ani nemožné, koneckonců jedním z hlavních poslání našeho ústavu je propagace mužské cudnosti a já osobně věřím, že je určitě lepší, aby zde tento dotyčný chodil na dojení k nám než aby třeba uzamčený vůbec nebyl a místo toho sám doma bez dozoru masturboval. Proto jsem rozhodla této žádosti nechat vyhovět a nechat ústav vykonávat zástupnou roli za jeho Paní“.

A pořád dál pokračovala ve výkladu jako by snad celá dnešní vyučovací hodina, či co to bylo, měla být právě o tom: „On se původně neměl dalších našich aktivit vůbec ani účastnit, ovšem jak asi možná víte, vznikla nám tu dnes taková nepříjemná situace. Jeden z našich svěřenců, který se měl účastnit dnešního cvičení, byl přistižen při pokusu o nedovolenou masturbaci, což se mu tedy sice naštěstí moc nepovedlo, nicméně detektor v jeho chytré kleci zaznamenal vibrace a on byl díky včasné reakci tady Káji, která měla zrovna službu, přistižen přímo při tom, jak si na pás cudnosti tiskne vibrující mobil. Tím si samozřejmě vykoledoval trest a z dnešní seance byl pochopitelně vyloučen, čímž ale tady Lucka by neměla na kom procvičovat.“

„Kolik dostal?“ ozvala se nějaká slečna, která byla zrovna poblíž Paní.

„Uložila jsem dvacet týdnů v těžkém pásu a o vřískačce se ještě rozhodne,“ odpověděla klidně jako by to nic nebylo. Nevěděl jsem, co je vřískačka, ani co je to těžký pás, ale dvacet týdnů jsem pochopil a přeběhl mi z toho mráz po zádech.

A Paní vykládala dál: „No, ale abych to tedy uzavřela, tak jsme potřebovali sehnat jednoho náhradníka. Zrovna v tuto denní dobu to nebylo úplně jednoduché, měla jsem kdyžtak ještě v záloze připraveného jednoho náhradníka, kterému jsem ale taky zrovna stimulaci penisu povolovat moc nechtěla, protože stříkal už v neděli“ – byl čtvrtek – „a jak všechny víte, já jsem s povolováním sexuálního potěšení velmi konzervativní, ale naštěstí se mi podařilo domluvit právě tady s touto Paní, že nám poskytne svého králíčka, jak mu říká“ – sálem se ozval mírný smích – „já myslím, že je to roztomilé označení, no každopádně, že nám ho půjčí, protože si myslí, že je chudáček nadržený, tak já myslím, že je to příhodné a tematické a že se nám to bude hodit a i jemu samotnému to poskytne hodnotnou lekci“.

Svůj výklad asi dokončila, zastavila se u nás a stiskla tlačítko, kterým ztlumila svůj mikrofon. „Ale Lucko, říkali jsme si něco, tak pozor, aby to zase nedopadlo jako s tím tvým uzamčencem. Je dobře, že jsi přirozeně dominantní a přísná, ale někdy to chce trochu chladnou hlavu, není to jen o krutosti. A uvědom si, že jeho“ – poukázala směrem na mě – „máme jen půjčeného a já osobně za něj jeho Paní ručím. Co se to tu dnes vůbec dělo?“

„Ale vůbec neznal protokol, Paní profesorko. Nic jsem mu neprovedla, jen jsem ho to naučila,“ řekla Lucie omluvným hlasem.

Paní se podívala na mě a starostlivě se zeptala: „Nic se ti nestalo? Protokol už teda umíš?“

Souhlasně jsem pokýval hlavou a nic neřekl.

„Tak dobře, tak o tom pak Lucko napíšeš záznam, že jsi ho teda naučila protokol. Ještě se na to pak podívám. A dnes už se raději drž jen mých instrukcí.“

Nedalo mi to a radši jsem se ještě opatrně ozval: „Já jsem totiž vůbec ani nevěděl, že tady Slečna… Nebo Paní?“ – znejistěl jsem a podíval se na Paní. Ta se mírně pousmála a vlídně řekla: „Ale v pořádku, obojí je možné. Je to mladá studentka, běžně je oslovujeme Slečno, to není neuctivé“. Naprázdno jsem polkl, spokojeně kývl hlavou, a pokračoval: „Totiž, já jsem vůbec ani nevěděl, že tady Slečna mi tady teď byla přidělena jako vychovatelka a že se jí mám představit podle nějakého protokolu…“.

Lucie se na mě dlouze podívala s výrazem, ve kterém se mísilo překvapení a pohoršení: „Ti to Paní jako neřekla, kam tě posílá, nebo co?!“.

Paní profesorka ji ale hned přerušila: „Na to asi vůbec nebyl čas. Domlouvalo se to opravdu narychlo a nechala jsem ho poslat prvně nahoru do ordinace na přezamčení. Tam je teď jedna stážistka, ta by ti to správně měla vysvětlit, ale to se asi nestalo, viď?“.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak to se ti za ni omlouvám,“ pokračovala Paní. „Už je tedy vše v pořádku, můžeme pokračovat?“ zeptala se ještě.

Po mém souhlasném kývnutí Paní odešla, cestou si opět zapla mikrofon, vrátila se dolů k pódiu, a slavnostně řekla: „Tak, tím bychom snad měli uzavřené nějaké všeobecné náležitosti, a dnešní hodina konečně může začít. Tak“ – namířila ovladačem na projektor a zapla jej. „Tak pojďme na to“ řekla koutkem úst, zatímco na velkém plátnu dole před námi svítilo logo výrobce projektoru a nabíhal první slajd…

Velkým písmem na něm stálo:

„Praktický úvod do strategického řízení orgasmů

prof. Vchv. Klč. Zlatoslava Zlatá, PhD.“

„Tak, milé dámy,“ nasadila přísně pedagogický tón, „pomalu se nám blíží okamžik, kdy dostanete každá přiděleného jednoho svého svěřence, dostanete do v podstatě téměř výhradního vlastnictví klíčky od jeho pásu cudnosti – kromě nějakých opravdu extrémních situací – a budete se o něj celý rok starat. Může se to zdát ještě daleko, možná si říkáte, že jste ve třeťáku a čtvrťák bude až za dlouho, ale ono se to nezdá a je to za pár měsíců. Máme toho přitom hodně co probrat, protože téma strategické kontroly orgasmů je velmi široké a potřebujete si řádně osvojit nejen teoretické, ale i praktické dovednosti, které s tím souvisí. Až totiž převezmete klíčky a uplynou první dva, tři týdny, zjistíte, že se potýkáte s jednou takovou věcí, která nebere konce“.

Ťukla do klávesnice počítače a slajd se změnil. Stálo na něm obrovskými písmeny jediné slovo: „Škemrání“.

Nahlas jej přečetla: „Škemrání“. A hned pokračovala: „Muži mají od přírody poměrně značný sexuální apetit. Když jim nasadíte pás cudnosti a možnost své sexuální potřeby realizovat jim nuceně odeberete, dostavuje se u nich frustrace, někdy dokonce až agresivita, a mívá to bohužel i další fyziologický projev, kterému se slangově anglicky říká blue balls, ale odborně se to správně jmenuje epididymální hypertenze. To není předmětem dnešní přednášky a řešení některých těchto situací se budeme věnovat ještě později, ostatně předpokládám, že už jste se s nimi seznámily v prvním ročníku v předmětu Mužská reprodukční soustava I a pokud jste si některé zapsaly nepovinně i dvojku, tak tam jste to probíraly určitě“.

Ze sálu se ozvalo několik nepatrných souhlasných zabručení.

„Co však zjistíte je to, že zamčený muž bude – dostane-li k tomu šanci – žádat o povolení ejakulovat tak často, jak jen to půjde. Když bude navyklý ejakulovat dvakrát denně, většinou prostřednictvím masturbace, a vy mu povolíte ejakulovat jednou denně, bude vás zkoušet přesvědčit, že i tu druhou ejakulaci nezbytně nutně potřebuje. Většinou lže. Je ale těžké to poznat,“ dořekla větu, poodešla pár kroků zpět a trochu se napila ze sklenice s vodou.

„Před několika lety jsem vedla takový výzkum. Podařilo se nám sehnat zhruba tisíc dobrovolníků, kteří představovali reprezentativní vzorek běžné mužské populace. Zde se jednalo o úplně běžné muže různého věku, různých sexuálních preferencí, různých profesí i životního stylu a různého zdravotního stavu, kteří se účastnili zcela dobrovolně. Každému z nich byl nasazen pás cudnosti, zde se tedy jednalo o vcelku obyčejnou klec vybavenou elektronickým zámkem, kterou si mohli kdykoliv sundat. A bylo to jednoduché. Každá započatá hodina se počítala jako jedno sexuální uvolnění. Tato pozorovací fáze trvala dva měsíce. Takto to dopadlo.“

Na plátně se objevil sloupcový graf, kde na vodorovné ose byly vyznačené věkové skupiny a na svislé ose průměrná četnost uvolnění za týden. V nejmladších věkových skupinách úplně vlevo byly sloupce samozřejmě nejvyšší, dále doprava postupně klesaly.

„Zajímavé je, co se stalo potom. Ve druhé fázi jsme totiž vzaly 100 tisíc korun a vydělily je celkovým počtem uvolnění daného muže za předchozí dva měsíce. Tím jsme stanovily cenu za jedno uvolnění. Dotyčnému jsme potom slíbily, že po uplynutí dalších dvou měsíců dostane těch 100 tisíc korun, od kterých se mu odečte ten počet jeho uvolnění krát cena za uvolnění. Pokud by náhodou klesl pod nulu, tedy kdyby ejakuloval častěji a dostal se s výplatou do mínusu, tak by samozřejmě nic nedoplácel, ale ani nic nedostal. A jak asi tušíte, dámy, tak ty sloupce se nám trochu změnily.“

U každé věkové skupiny vedle původního modrého sloupce přibyl druhý, tentokrát červený sloupec. A byl všude nejméně poloviční, někde i menší. Učebna propukla v krátký smích.

„Takže jak vidíte, i muži jsou schopni zdržet se sami dobrovolně ejakulace, když jim to něco přinese. V tomto případě to byl finanční benefit.“

Nějaká slečna se přihlásila: „Ale to jste měly docela velký rozpočet, ne? To kdyby se ty druhé dva měsíce zdržely úplně, tak byste vyplácely sto milionů?“

„Ano,“ přitakala Paní, „ta studie byla financována zejména různými feministickými spolky, v té době se začínalo formovat silné hnutí na podporu mužské cudnosti a tato studie sehrála klíčovou roli v šíření osvěty“.

Dole vymrštila ruku Josefka: „Nevyplatilo by se těm testovaným subjektům tedy v prvních dvou měsících odemykat pás cudnosti co nejčastěji? Nemuseli by ani masturbovat, stačilo by jej nemít na sobě, aby se započítalo uvolnění… Pak by to v těch dalších dvou měsících měli mnohem jednodušší“.

„Ano, to je velmi správná poznámka, děkuju. Prosimvás, zapomněla jsem dodat, ti muži samozřejmě neznali povahu té studie. Bylo jim pouze řečeno, že po dobu čtyř měsíců bude monitorována četnost jejich sexuálních aktivit. A byly tam samozřejmě i nějaké další kontroly a korekce, takže když si někdo třeba večer sundal pás cudnosti a zapomněl jej znovu nasadit, tak byl většinou ze studie vyloučen, nebo se pak provedla v datech korekce, protože existují i jiné odborné metody, jak odhadnout, kolikrát došlo k uvolnění. Těchto incidentů ale nebylo tolik, na začátku probíhala dvoutýdenní zahřívací fáze, kdy byly pásy cudnosti pouze testovány několik hodin denně, a povětšinou to tedy dotyční zvládali dobře. Ostatně tam byla ještě nějaká drobnější finanční incentiva za účast v celé studii jako takové, o které věděli od začátku, takže se nechtěli nechat diskvalifikovat. Nebylo to tak těžké. Ejakulovat mohli dle libosti, prostě jen stačilo si pak pás opět nasadit.“

Paní přepnula slajd a opět se objevilo slovo, které tam stálo už dříve: „Tím se vracím zpátky k onomu škemrání. Vidíte, jak si to teď dáváme pěkně do kontextu?“. Přepnula zpátky na slajd s grafem. „Tady,“ posvítila laserovým ukazovátkem na modrý sloupec, „muži mohli ejakulovat zcela libovolně, aniž by to pro ně mělo jakýkoliv negativní efekt, ale tady,“ posvítila na nižší červený sloupec, „to pro ně znamenalo, že dostanou méně peněz. A rázem jim libido kleslo“. Sálem se opět ozval krátký smích.

„Ten graf ale neukazuje celý obrázek. S kolegyněmi jsme se velmi bavili při procházení jednotlivých, neagregovaných záznamů.“

Slajd se opět změnil a rozsvítila se tam nějaká tabulka. Byl to kalendář, kde každé políčko – reprezentující jeden den – obsahovalo nějaké číslo. Úplně nahoře bylo nějaké záhlaví s evidenčním číslem, ročníkem narozením a nějakými dalšími údaji, které byly začerněné.

„Toto byl taky jeden náš subjekt a ten k tomu experimentu přistoupil velmi aktivně.“

Opět namířila na plátno laserovým ukazovátkem: „Tady tři, hned další den 5, tady jinde osm dokonce…“. Sálem se začal ozývat zatím nejhlasitější smích a Paní do toho zvýšeným hlasem pokračovala: „To jsou prosímvás počty masturbací nějakého jinocha za jeden jediný den,“ zatímco sál burácel.

„To bych byl já!“ vykřikl nějaký kluk z druhé strany sálu. „Tomu věřím, ale nebojte nic, my vás z toho vyléčíme…“ odvětila s úsměvem Paní. „My jsme si s kolegyněmi původně mysleli, že si jen sundává pás a možná ani nemasturbuje, nebo masturbuje bez orgasmu. No, ale pak jsme ho vyšetřovali důkladněji a ukázalo se, že opravdu zvládá mít osm orgasmů za den. Takže opravdu už jsem za svou kariéru viděla leccos“.

„A jak to u něj dopadlo potom při té finanční incentivě?“ zeptala se Josefka.

„No, to je právě zajímavé. To je právě to zajímavé, dámy. On tento mandant byl student z chudších poměrů, takže se chopil příležitosti trošku si finančně přilepšit… Tohle je prvních 12 dnů.“

Slajd se opět změnil. Svítil na něm podobný kalendář jako na minulém slajdu, ale s tím rozdílem, že políčka reprezentující první necelé dva týdny byla čistě bílá, což znázorňovalo, že se vůbec neodemkl. Zbytek kalendáře chyběl, byl digitálně vymazán. „Začal tedy dobře. 12 dnů vydržel a nemasturboval ani jednou,“ okomentovala to Paní. A hned dodala: „Pak ale nějak ztratil odhodlání…“. A stisknutím tlačítka na ovladači odkryla zbytek kalendáře.

Sál opět propukl v hlasitý smích, zatímco Paní to dále komentovala: „Napřed 12 dnů nic, pak během jednoho dne měl rovnou 9 ejakulací. To ten den nemohl dělat nic jiného. Pak den vydržel. Další den tři orgasmy. A pak se to tady různě střídá, chvíli zkoušel abstinovat, pak tady týden v kuse masturboval, pak zase abstinence… Já podotýkám, že tento muž měl dost silnou motivaci tu finanční odměnu získat a to, že vydržel těch 12 dnů, i když se mohl kdykoliv odemknout, o tom jasně svědčí. Tušíte někdo, v čem udělal chybu? Ano, Josefko?“.

„Zvolil příliš prudký sestup, paní profesorko. Napřed masturboval nadprůměrně hodně, pak zase neobvykle málo, protože pro většinu netrénovaných mužů jeho věku je i týden bez ejakulace dlouho. Musela se u něj určitě objevit epididymální hypertenze, velká frustrace, myslím si, že nejspíš ani nevěděl, jak najednou zaplnit čas během dne,“ vysvětlovala Josefka.

„Ano, ano, je to naprosto přesně tak, jak říkáš,“ pokyvovala Paní uznale hlavou. „Za svou kariéru jsem osobně dlouhodobě řídila orgasmy stovkám mužů a podílela se na výchově nebo odborném vědeckém zkoumání tisíců dalších. Na základě těchto zkušeností sestavuji manuály, metodické pokyny a vydávám doporučení, ale ve výsledku je vždy nutný individuální přístup, protože každé tělo je trochu jiné a stejně tak povaha. Některé vzorce se ovšem opakují, dnes již disponujeme i kvalitními probabilistickými modely, které nám umožňují solidně predikovat i takové věci, jako za jak dlouho u uzamčeného muže dojde k poluci, a to na základě desítek různých a precizně měřitelných parametrů. Přesnost takového modelu se dnes může pohybovat i vysoce přes 90 % s tolerancí předpovědi 24 hodin, čili jinými slovy 90 % předpovědí bude mít menší absolutní odchylku než 24 hodin, ovšem pozor, v těch 10 % případů, kdy predikce nezafunguje, se odchylka může pohybovat v o jeden, dva, dokonce zcela výjimečně až i tři řády jiných hodnotách“.

Přednáška se dlouze táhla dál, já na ni nebyl mentálně připraven, kladl jsem si opět otázku, proč tam jsem, a přestal dávat takový pozor. Paní dole s velkým zájmem přednášela o biologii, o tom, proč vůbec existuje něco jako orgasmus, proč jej lidé prožívají jako evoluční odměnu za rozmnožování se, pak se vrátila k tomu, jak odpírání orgasmů lze využívat „strategicky“ v rámci převýchovy, rozhovořila se o tom, jak sexuální frustraci lze vyjadřovat v různých veličinách, kde každá sleduje něco trochu jiného, ale přestože mi výklad přišel hluboce detailní, vždy u té které části nakonec odkázala na lekce minulé či budoucí, kde se dané téma rozebírá podrobněji, mluvila pak dlouze i o tom, jak uzamčením do pásu cudnosti lze způsobovat široké spektrum pocitů od něžného vzrušivého očekávání, přes menší či větší diskomfort až po opravdovou bolest, zaobírala se tím, kdy je vhodné snažit se vyvolat ten který efekt, jak ověřovat, že to funguje a že efektu bylo dosaženo a naopak nebylo dosaženo efektu jiného, házela tam odbornými termíny, čísly a studiemi, rozebírala své zkušenosti, odpovídala na otázky, a já už to prostě nezvládal pobírat v celé šíři a dostal se do takové té studentské nudy, kdy jsem jen seděl hluboce zaražený do židle, s nohami komfortně nataženými před sebou, hlavou sklopenou a rucemi založenými na břiše.

Z důkladného prohlížení mých vlastních bot mě vytrhl až termín, který jsem dobře znal. Začal jsem výklad Paní opět poslouchat a trochu jsem zalitoval, že jsem nedával pozor: „Odborně se tomu říká zkouška responzivnosti na genitální stimulaci, je to metoda, kterou jsem vyvinula a zpopularizovala z velké části já, ale většinou je nejznámější pod slangovým označením zkouška nadrženosti. Je to jednoduchá, velmi přímočará, ale efektivní metoda, jejímž cílem je stanovit, zda je dotyčný subjekt opravdu natolik sexuálně frustrován, jak tvrdí, že je. Co je důležité, tak metodu lze použít jak s možností vyvolat ejakulaci, tak i bez ní, a hlavně umožňuje sexuální frustraci poměrně přesně měřit a zaznamenávat. I dnes, kdy už máme k dispozici různé přesné přístroje a probabilistické modely, tato metoda zůstává jednou z nejširoceji používaných metod vůbec. V jednoduchosti je síla. Od vás, dámy, bude vyžadováno naprosto dokonalé zvládnutí této metody. Bez jejího dokonalého pochopení a schopnosti ji špičkově aplikovat nebude u mě možné tento předmět absolvovat“.

„Metoda se používá v různých variantách,“ pokračovala Paní. „Já nejčastěji preferuji tady tuto metodu,“ posvítila laserovým ukazovátkem na odrážku, kde stálo: „(FR-Pₚ)₃ 7/10 @ 60 BPM“. A opět laserovým ukazovátkem začala vysvětlovat, co ty kryptické znaky znamenají: „Ta velká písmena FR jsou zkratka od frenulum, což je ta zadní část penisu, uzdička a její okolí, určitě to znáte z biologie. To velké písmeno P, tady za tou pomlčkou, je zkratka od anglické polish, to polish, čili leštit, protože děláme leštivý pohyb, žádné klasické tahy nahoru dolů, ale pěkně leštit, kolem dokola, ukážeme si to, ta malá trojka tam dole za závorkou znamená, že používáme 3 prsty, a samozřejmě taky palec, ale s tím se nehýbe, a to malé písmeno P za tím velkým P je od anglického perpendicular, čili kolmo, takže začínáme kolmo na uzdičku, ne podélně s ní. BPM asi znáte, pokud se věnujete hudbě, tak určitě, to znamená beats per minute, to je tempo, zde tedy jednou za vteřinu, a těch sedm lomeno deset znamená, že vždy po těch sedmi leštivých pohybech tři vynecháme, takže tohle je pěkně pomalé, dlouhé, často přerušované, což je záměr, protože opravdu nemá být snadné takto ejakulovat“.

Nevím, co to tam vykládala o významu těch písmen, ale to, že není snadné takto ejakulovat, to tedy mohu potvrdit.

„Tak, a já jsem vám slíbila, že dnes vám předvedu sama praktickou ukázku předtím než si to samy vyzkoušíte. Za tímto účelem jsem si sem pozvala jednoho vzácného hosta, který sem normálně nechodí,“ řekla Paní a mě polilo horko. „Proboha, to snad ne,“ říkal jsem si v duchu, „to by mi moje Paní neudělala“. „A tím hostem není nikdo jiný,“ pokračovala a ve mně by se krve nedořezal, „než můj vlastní manžel“. Spadl mi kámen ze srdce tak velký, že by zdemoloval pár domů ve středně velké švýcarské vesnici.

„Skoč pro něj na chodbu, prosím,“ pokynula klukovi, který seděl nejblíže ke dveřím. Za okamžik se vrátil a zatímco usedal, dveřmi procházel onen čtyřicátník a mířil si to směrem k pódiu. Měl krátké hnědé pomalu nepatrně šednoucí vlasy, na obličeji mu posmušilý unavený výraz zdobilo husté strniště, na sobě měl tmavší jednobarevnou košili a jednoduché stylové tmavé kalhoty s černým koženým opaskem. „Prosím, přivítejte mého drahého manžela,“ pronesla Paní pyšně s napřaženou paží a sálem se roznesl potlesk.

Přistoupila k němu na okamžik blíž a něco mu šeptala do ucha. Pak se vrátila k lůžku, chvíli tam mačkala asi nějaká tlačítka – později jsem pochopil, že zapínala mikrofony – poodešla ke stolu, vzala si židli, postavila ji nedaleko od lůžka a panovnicky se na ni usadila. Upravila si zvlněnou blůzu, poupravila si pootočené prsteny a slavnostně řekla: „Tak začni, Pavlíku“.

Pavlík popošel blíž, rytířsky si před Paní poklekl tak, že měl levé koleno na zemi a na pravém koleni, které zůstalo nahoře, mu spočinuly obě ruce, dlouze Paní pohlédl to tváře a řekl: „Chtěl bych Vás, má drahá Paní, požádat o povolení požádat o svou sobeckou odměnu“. Paní ho chytla pod bradou, přitáhla si ho blíž a začala ho hladit po strnité tváři. „A myslíš, že máš šanci se svou žádostí uspět, Pavlíku?“ zeptala se starostlivě. „Tak tedy požádej,“ reagovala Paní s nuceným povzdechem na jeho nesmělé pokývnutí.

„Moc bych Vás chtěl, má drahá Paní, prosím, požádat o vydojení,“ pokračoval muž.

„Ukaž mi deníček,“ přikázala mu.

Muž zašátral v pravé stehenní kapse, kterou měl příhodně ve vzduchu, a vytáhl sešitek o velikosti zhruba A5, ale s pevnými deskami. Lehce jej opucoval, aby jej zbavil případných uvolněných nití nebo textilního prachu, otočil jej tak, aby titulní stranou ve správné orientaci směřoval k Paní, položil jej tak, aby spočíval na obou jeho dlaních jako na tácu a takto jej se sklopenou hlavou předsudunul před Paní zhruba do výšky jejího pasu.

Paní sešitek vzala do rukou a začala v něm listovat. Nikam však nespěchala, zacházela s ním, jako by si prohlížela vzácnou knihu v knihkupectví. „Tak,“ zastavila se na jedné straně, trochu znejistěla, pro jistotu otočila ještě o dvě stránky, spokojeně kývla hlavou, vrátila se zpátky na stránku, kde byla předtím, a zeptala se: „Kdy jsem ti naposledy dopřála vydojení, Pavlíku?“.

„27. února v 8 hodin večer,“ odpověděl Pavlík bez váhání.

„To už je dlouhá doba, viď? Pamatuješ si to ještě?“ ptala se Paní s předstíranou starostlivostí.

„Ano, Paní, bylo to moc krásné. Napřed jste mi dlouze dráždila bradavky, hladila jste mě, promasírovala jste mi varlata a pak jste mi laskala penis svou něžnou rukou,“ odpovídal Pavlík se zamilovaným hlasem.

Paní jeho vyznání přešla a dívala se do notýsku. „No, 28. února jsi byl hodný, to jsi dostal hvězdičku, tím nám končí únor, takže to je jedna, a potom za březen tady druhá hvězdička, třetí, čtvrtá, …“ – Paní počítala jednu hvězdičku po druhé – „dvacátá, jednadvacátá… Ale no tak, Pavlíku, tady 21. března máš místo hvězdičky černý puntík, copak jsi to provedl?“ otázala se zklamaně.

„Zapomněl jsem zalít květiny v obývacím pokoji, Paní. Moc mě to mrzí, Paní, omlouvám se“ odvětil posmušile.

„Dvaadvacátá,“ pokračovala Paní v počítání, „ale copak je to tady? 23. března zase další černý puntík?“. Podívala se už opravdu zklamaně na chlapa, který tam sklesle seděl jako pes, který musel provést něco naprosto strašného, a než ze sebe stihl vůbec něco vykoktat, chytla ho zase znovu pod bradou, pevně mu ji stiskla, zvedla ji nahoru a vlepila mu brutální facku. „Co je to tady toho třiadvacátého března?!“ zakřičela nepoznaně rozzuřeným hlasem.

„Slíbil jsem, že vám přinesu novou květinu do obývacího pokoje, Paní, když jsem vám svou nedbalostí způsobil újmu na krásné květině, kterou jste tam měla jako dekoraci, dokud i mým přičiněním a nedbalým zaléváním tato bohužel nezačala ztrácet na půvabu, ale bohužel jsem na to zapomněl a květinu v pondělí nepřinesl, což mě nesmírně mrzí,“ soukal ze sebe.

S Paní to ani nehlo a ihned mu vlepila další facku, která třaskla a ozvěnou se odrazila od protější stěny naprosto němého sálu. „Tak si to koukej příště pamatovat!“ křikla na něj a vlepila mu ještě třetí facku.

„Jaký jsi za to dostal trest?“ zeptala se. „Padesát ran rákoskou, Paní,“ odpovídal smutně muž a jeho hlas zněl jako by ho bolela i samotná vzpomínka. „Tou novou rákoskou to pořádně bolí, viď?“ libovala si Paní. „Ano, Paní,“ přitakával Pavlík.

„Dobře, a potom tady teda pokračujeme 24. března třiadvacátou hvězdičkou, čtyřiadvacátou, pětadvacátou… Jé, a tady máš u ní dokonce i srdíčko. Čímpak jsi mi udělal radost toho 26. března, Pavlíku?“ ptala se Paní radostně.

„26. března byl čtvrtek, Paní. Měla jste náročný den v práci, ale já jsem předchozí dny pracoval více, abych si napracoval hodiny a mohl vám vykompenzovat své prohřešky. Přijel jsem tedy ve čtvrtek z práce domů dříve, poklidil jsem pečlivě domácnost, připravil jsem lehkou večeři, nachystal jsem pro Vás šaty i koupelnu a zajel Vás vyzvednout do práce. Zavezl jsem Vás domů, naservíroval večeři, podával jsem Vám šopský salát a šampaňské, když jste se najedla, tak jsem vám pomohl se namodelovat účes, makeup a celkově se upravit, pomohl jsem vám obléct si nové krásné šaty, které jsem vám koupil a moc se Vám líbily, zavezl jsem Vás do divadla, z divadla jsem Vás pak vzal na pozdní večeři do pravé italské pizzerie, zavezl Vás zpátky domů, kde jsem Vám poskytl horkou koupel s pěnou, masíroval Vám nohy a poté jsem Vás odnesl do ložnice, kde jsem Vám vyznával lásku a hladil Vás a… Nevím, jestli mám pokračovat?“ zarazil se Pavlík.

Paní odvětila: „Nemusíš pokračovat, takto to stačí. Důležité je, že ty jsi zůstal i celý tento večer pěkně uzamčený a bez výstřiku, je to tak?“.

Pavlík přikývl. Paní jej něžně pohladila po tváři, která po předchozích fackách jistě musela být červená.

Stáhla ruku stranou. „Na jakém představení jsme v tom divadle byli?“ zeptala se najednou Paní zase tím svým pedagogickým tónem.

Pavlík ztuhl a bylo vidět, že ho to totálně rozhodilo. Na předchozí otázky odpovídal sice tiše, poníženě a uctivě, ale naprosto bez váhání. „Moc se omlouvám, Paní,“ začal ze sebe koktat, „ale… ale to… to si nepamatuji,“ koktal dál a vypadalo to, že se snad rozbrečí, až pak najednou bojovně vykřikl: „Mám to napsané ale! A i vstupenky. Vstupenky si všechny schovávám. A píšu si poznámky, co se Vám líbilo, Paní, abych Vás nezklamal a nevzal Vás někdy na něco, co by se Vám nelíbilo. Ale tady… a teď… Nemohu si vzpomenout, Paní, omlouvám se, moc se omlouvám“.

„Pro tentokrát to necháme být, ale příště si to koukej pamatovat, když mě přijdeš žádat o povolení. To musíš znát. Musíš vědět, co se dělo měsíc zpět, to není zas tak dlouho přece. Jinak ti intervaly zase prodloužím, abys měl víc času se to naučit,“ pohrozila mu.

Pavlík se začal omlouvat a současně hledat cestu, jak se vyhnout prodloužení intervalů: „Ano, Paní, je to více než dostatečná doba na to, abych si tyto údaje zapamatoval. Napravím to a příště si to budu pamatovat. Moc se omlouvám, Paní“.

„Takže pokračuju,“ řekla Paní, „šestadvacátá, sedmadvacátá, …, třiatřicátá“. Pak se zase zarazila. „Ale co je to zase tady?! Za 4. duben tu máš zase puntík! Měl jsi tam hvězdičku, ale musela jsem ji přeškrtnout a dát ti tam puntík! Cos provedl?“ ptala se zase rozzlobeným hlasem.

„Omlouvám se, Paní. Uklízel jsem zahradu, ale zapomněl jsem sklidit hrábě,“ omlouval se Pavlík.

„Ale to není všechno, viď?“ zeptala se Paní.

„Ne, Paní. Ona totiž šla druhý den okolo sousedka se psem, dívala se k nám do zahrady a všimla si, že tam leží ty hrábě. Vy jste ji pak potkala a ona Vám to řekla. A vy jste se styděla, že Vám dělám ostudu, protože Vaše zahrada musí být vždy dokonale upravená a krásná. I tento incident mě velice mrzí, Paní, protože vím, jak moc je pro Vás důležité mít nejkrásnější zahradu, na které není žádný nepořádek,“ omlouval se Pavlík.

Paní si ho zase přitáhla za bradu a vlepila mu opět další facku. „Tak si to koukej pamatovat!“ vyčinila mu. „Ano, Paní,“ hlesl na to.

„Trestala jsem tě za to?“ ptala se Paní.

„Ne, Paní,“ zavrtěl hlavou, „odpustila jste mi jej a rozhodla jste se to vyřešit jen tím puntíkem“.

„To jsem měl asi zrovna nějakou dobrou náladu,“ podivila se Paní.

„Takže pokračuju tady pátého, to máme čtyřiatřicátou, pětatřicátou, šestatřicátou a sedmatřicátou hvězdičku. A ta je poslední, ta byla za včerejšek. Takže jsi nasbíral třicet sedm hvězdiček. Kolik hvězdiček potřebuješ na podojení?“ ptala se Paní.

„Potřebuju třicet hvězdiček, Paní,“ dostalo se jí odpovědi.

„Máš třicet sedm. Potřebuješ minimálně třicet, takže to by souhlasilo,“ pokývala Paní uznale hlavou, hledíc přitom do notýsku a listujíc ještě stranami, jako by chtěla ještě něco zkontrolovat.

„A ty by ses tedy chtěl vystříkat, Pavlíku? Ty si myslíš, že jsi dostatečně nadržený a že už bys opravdu potřeboval ulevit?“ ptala se Paní jako by se jí snad těch zhruba čtyřicet dnů zdálo málo.

„Ano, Paní, moc bych Vás chtěl poprosit o vydojení,“ řekl Pavlík a hluboce sklonil hlavu.

Paní jej začala hladit ve vlasech a rozvážně přemítala: „No… Hvězdiček máš tedy dost. Tak dobře, tak já ti teda dovolím se vystříkat,“ – Pavlík začal radostně kývat hlavou a děkovat – „Ale!“ pokračovala ještě Paní, „vzhledem k tomu, že tam byly tři prohřešky, dokonce jednou jsem ti prominula trest, to bylo za ty hrábě, tak jestli se teda správně dívám, tak napřed jsi zapomněl zalít ty kytky, tam jsem tě dokonce teda kupodivu taky netrestala, asi protože jsi slíbil, že to napravíš, nenapravil jsi to, protože tu kytku jsi koupit zapomněl, takže to už jsi dostal výprask, ale pořád, vidím tady tři prohřešky, jeden byl potrestaný, takže zbývají dva, jeden bych ti dejme tomu odpustila za to srdíčko, ale to už je takové na hraně, protože jedno srdíčko musíš mít, abych ti vůbec dovolila dojení, ale i tak, prostě zbývá nám tu minimálně jeden prohřešek, který jsem netrestala, ty jsi se nepřihlásil o trest ani teď, koneckonců i když jsem se tě ptala na ty zapomenuté hrábě, tak jsi nerozvedl celý ten příběh, že tedy mě na ten tvůj nepořádek upozornila až sousedka, a další věc je, že sice teda tu máš srdíčko, to ano, ale ani si nepamatuješ, na jaké představení jsi mě vzal, a že teda si to nepamatuješ normálně, to bych snad ještě pochopila, ale že si to nepamatuješ, když mě přijdeš žádat o povolení, to mi přijde skoro až drzé, abych řekla pravdu“.

Pavlík se před ní krčil, občas hlesl sotva slyšitelnou omluvu, a jinak ani nedutal.

Paní se na několik vteřin odmlčela, chvílemi u toho zamítavě vrtěla hlavou, už to skoro vypadalo, že mu snad nic nedovolí, až konečně řekla: „No, dobře, jako abych řekla pravdu, tak nemám chuť ti stříkání povolovat, opravdu nemám, ale zrovna dnes se mi tu hodíš, tak tedy uděláme výjimku, ale těch jedna… dva… sedm. Tady těch sedm hvězdiček se ti nepřenese“ – vytáhla propisku a začala něco zapisovat – „a na dojení dostaneš časový limit, nastavíme“ – pohlédla na své náramkové hodinky, jako by se snad chtěla rozhodnout i podle toho, kolik času zbývá do konce hodiny – „nastavíme ti deset minut, to si upřímně myslím, že jsem víc než velmi štědrá, je mi úplně jedno, jestli se vystříkáš nebo ne, skutečně mi to nemůže být víc jedno, při tom tvém chování, prostě 30 hvězdiček ti tady odečtu za to, že dostaneš možnost deset minut ojíždět mou ruku a potěšit se a dokonce i se vystříkat, těch dalších sedm hvězdiček ti propadne, dneska je… devátého dubna, to sem ještě napíšu, tak, zaevidováno, dokončeno, tohle si vem“ – podávala mu notýsek, zatímco sklízela propisku – „a připrav tedy stoličku na dojení“.