Téma: Královnin rádce
Ahoj, fórum čtu už celkem dlouho a tuto povídku věnuji všem, kteří našli odvahu poznat svoji orientaci, veřejně ji sdílet a nesoudit druhé za to, jak "to" mají.
Plný autobus se natřásal na hrbolaté ulici a já se snažil dívat z okna a nemyslet na dvě nebo tři pohledné mladé dámy, které po cestě nabral a které mezi šedavými neutrálními postavami pracujích působily jako zjevení.
Nebylo to snadné, nenaplněná touha mě už několik dnů přemáhala a začínala opravdu trápit. Tak sladce trápit! Její teplo se jako sirup slasti rozlévalo z míst mezi nohama do podbřišku a celého těla. Slasti připravené, roztoužené, čím déle odpírané, tím intenzivnější. Už je to přes 2 týdny, co jsem si naposledy dopřál úlevu. Přítelkyni nemám, takže je to čistě na mně.
Proč jsem si neulevil dřív? Tak třeba proto, že se po "tom" vždycky cítím několik dní unavený a bez šťávy. V práci plné zběsilého organizování a současně chaosu musím mít drajv, energii, pořád přicházet s novými nápady, jinak bych se dostal do vleku druhých a pomalu, ale jistě přestal stačit.
A tak se snažím svou energii a libido neplýtvat na pár vteřin úlevy, ale spíš jej nechat co nejdéle růst. A nejen proto. Je docela dobrodružné zkoušet a pozorovat sám na sobě, jak se stoupající nadržeností je člověk vnímavější a citlivější k potřebám žen a je pro něj čím dál snažší pro ně něco udělat. Jak klesá jeho rezistence vůči ženským přáním a naopak stoupá potřeba jim sloužit a uspokojovat je. Je něco zvláštního a hluboce erotického na tom, když se muž dobrovolně podřizuje ženě... jako nějaký prastarý archetyp, který dnešní společnost zapomněla či vytěsnila.
Žádná přítelkyně to moc nechápala, většinou chtěly výkonného samce a mou ochotu, s prodlužující se dobou sexuálního půstu stoupající až k úslužnosti, braly spíše jako projev slabosti. Vše šlo podle stejného schématu: nejprve nadšení nad mou vstřícností a otevřeností, posléze rozmrzelost z toho, že "nejsem dost chlap" a nakonec postupné vymizení důvěry i porozumění a rozchod.
Proto jsem časem pochopil, že nemůžu mít "normální" vztah s "normální holkou" a začal se ohlížet po ženě, která by tuto mou slabost chápala jako přednost, nestyděla se projevovat co chce, říkat si o to a očekávat, že to pro ni udělám, ale přitom si mě vážila - nejen jako muže, který pečuje i její blaho, ale prostě jako člověka.
Nicméně zdá se mi, že potkat sebevědomou dámu, která není nesnášenlivá panovačná mrcha, ani pod dominantní fasádou se skrývající sobecká snobka, je téměř nemožné. A asi proto jsem už přes rok sám a na nějaké hledání jsem víceméně rezignoval. Ale život je plný překvapení a o tom, které si pro mě přichystal, se chystám napsat.
--
Tedy - zpět k mé cestě autobusem. Na jedné zastávce ne zrovna citlivě zabrdzil a do dveří, u nichž jsem stál, nastoupila jen jedna cestující. Vteřinový pohled spíš ze zvyku - nic pro mě, hezká drobnější postava, ale nejméně o 10 let starší, prostě paní, která jede z práce. Pak sem se ale přece jenom podával na její nohy. Hmmm! Téměř dokonalé, štíhlé, v málokdy vídaných černostříbrných, lesklých, jakoby grafitových punčoškách. Lakované černé střevíčky se středně vysokým podpatkem. Posunul jsem oči výše. Zpod slušivého kabátku s úzkým pasem byl vidět proužek světlé sukně. Ale ten kabátek byl velmi krátký, končil snad dvacet centimetrů pod pasem! Představil jsem si jí jen v těch punčoškách a sukénce a dole ucítil svrbění a pohyb. Vždycky jsem hodně oceňoval ženy, které v žádném věku nerezignovaly na sex-appeal - a tahle dáma mohla klidně nosit věci obvyklé u žen o 20 let mladších. Podíval jsem se jí na obličej. Husté vlasy mahagonové barvy v účesu připomínajícím delší mikádo. Mírně vysedlé tváře, velké, hnědé oči, menší rozkošný nos a přísná ústa s decentní tmavší rtěnkou. Náhle jsem v mysli uviděl, jak mě ta povýšená ústa komandují a já se na nich snažím vyloudit alespoň nepatrný úsměv. A moje nadržená mysl ihned rozjela proud myšlenek. Jak ta ústa vypadají při orgasmu? Otevřou se? Uvolní? Nebo se sevřou do ještě výraznějšího obráceného U? Při těch představách se můj kamarád znovu ozval a odspoda se mým tělem rozlila nová vlna vzrušení.
"Ne, nedělej nic, neblbni, nebuď blázen," přesvědčuji se, ale dál ji pozoruji. Je ke mně bokem a mírně zády a naštěstí mě nevnímá. Zato já vnímám ji. Líbí se mi, jak vzpříma, pevně a sebevědomě stojí. Uvědomuji si, že ještě tak před deseti lety musela být opravdu krásná.
"Ne, aby tě napadlo něco dělat, magore," říká hlava, ale ten dole říká něco úplně jiného.
Pak ucítím její parfém a nasucho polknu. Jsem opět lapen. Jak snadno se chlapa zmocní touha, když je nadržený!
Musím něco udělat, tentokrát ano, klidně nějakou blbost, jen nebudu pořád pasivní. Ona mi vynadá, ztrapní mě před celým autobusem, ale aspoň budu vědět, že jsem to zkusil.
A tak, když autobus znovu poskočil na nějakém hrbolu a všichni cestující s sebou trhli, jsem poskočil i já a prudce jí vrazil do kabelky.
"Co děláš?!" obořila se na mě.
"Ježišmarja, promiňte, já se strašně omlouvám, ale tady to strašně drncá, promiňte, já jsem opravdu nechtěl..."
Ušklíbla a zavrtěla hlavou stylem "co je to za hovado".
"Já se vám opravdu hrozně omlouvám, promiňte mi to, prosímvás"
Jen odvrátila hlavu a neřekla ani slovo.
Tušil jsem, že to nějak takhle dopadne.
"Pardon," špitl jsem ještě.
Tím posledním "pardon" jsem ji možná přeci jen trochu zaujal. Otočila hlavu a s tím nazlobeným výrazem ve tváři si mě změřila od hlavy dolů. Pak zase odvrátila hlavu a dívala se ven.
Mně to ale dalo naději. Přeci jen mě zaregistrovala. A k tomu jsem dostal nápad. A tak, když na další zastávce vystupovala, jsem vystoupil za ní a pár metrů od zastávky jí dohnal a znovu oslovil.
"Prosímvám, nezlobte se, že vás znovu obtěžuju, ale mě to opravdu mrzí. Opravdu jsem se chtěl vážně omluvit."
"Tak ty nedáš pokoj?!" řekla téměř výhružně.
"Já jsem se chtěl omluvit a chtěl jsem vám nabídnout, jestli bych to nemohl nějak odčinit"
"A jak bys to chtěl odčinit?" zeptala se, netrpělivě a nazlobeně. Sebral jsem odvahu: "No kdybyste třeba chtěla novou kabelku místo té, kterou jsem vám poškodil"
Snad poprvé za tu dobu, co jsem jí pozoroval, si jí tváří mihl lehký úsměv.
"Kabelku nepotřebuju, ale hodil by se mi kabátek."
Ne, to není možné! Ona to přijala! Co mám dělat?
"Aano, určitě, kabátek by taky šel..." soukám ze sebe.
"A boty," dodala stručně. Zkouší mě.
"Boty, určitě, také..." jsem jak omámený a nedokážu nic vymyslet.
"A možná ještě něco. Víš co? Jestli to myslíš vážně, přijď zítra v šest před obchodní centrum Olympia. Můžeme se sejít u hlavního vchodu."
"Ano, děkuji..."
Jen se lehce, snad mile, snad pobaveně usměje, otáčí se a pomalu odchází.
"Nashledanou," volám na ní ještě, ale už nereaguje.
Tak. To je tedy bomba. Nevím, co mám čekat, nevím, jestli se mám radovat nebo se bát. Jsem trochu natěšený, ale i znepokojený, zmatený. Co jsem to proved', já blázen? Moje vzrušení trochu opadlo. Co když je to jen sobecká ženská, která ucítila příležitost podojit chudáčka? Další zlatokopka, kterých je všude plno? Co když zjistí, co jsem zač a začne mě vydírat?
Ale když jsem si znovu zpomněl na NÍ, jak hrdě stála v autobusu a jak se mnou jednala, ten mezi nohama poslal do mého těla další várku slasti a já věděl, že jsem se rozhodl správně.
--
V duchu podobných myšlenek probíhal celý další den v práci. Místo smysluplné činnosti jsem stále trhal pomyslnou sedmikrásku. Zlatokopka? Dáma? Zlatokopka? Dáma? Jen ten dole vždycky znal odpověď. Před pátou jsem si naposledy odskočil na toaletu a probouzel svého kamaráda tak dlouho, dokud nezačal do těla vysílat signály připraveného toužení. Tohle je přeci můj velký den, můj první takový den a jestli si ho mám užít, tak on musí mít hlavní slovo.
Před vchodem jsem byl radši ve třičtvrtě. A čekal. Nejprve trpělivě, má přeci přijít v šest. Ale v šest pět se ozvaly první pochybnosti. Možná si ze mě udělala dobrý den. Možná o tom teď vypráví v kavárně kamarádkám a společně se chechtají me naivitě. Vůbec bych se nedivil. Osmnáct deset. Co se děje, kde je? Vždyť na ní nemám číslo, dokonce ani nevím, jak se jmenuje! Jak dlouho mám čekat? Osmnáct patnáct. Začínám být trochu nazlobený i zklamaný. A pak se zas ozve ten dole: až přijde, tak přijde! Ty nemáš co hodnotit, kdy přišla. Dokonce ani to, jestli vůbec přišla. Třeba nejde schválně. A přeci vždycky přál, ne, aby paní zkoušela tvou oddanost, nebo ne?
Myšlenka, že se někde zdržela schválně, mě vzrušila natolik, že mi vydžela dalších několik minut. Už jsem ani nesledoval čas. Najednou mi ten dole připomněl: "jestli přijde, ne, aby tě napadlo jakkoliv komentovat, že jde pozdě!" "Ne, to bys opravdu neměl," přidala se hlava.
Nakonec přišla. Ostrou chůzí krájela zástup, mířila ke vchodu a rozhlížela se. Kupodivu neposkočil vzrušením můj trapič, ale srdce. Opravdu přišla a tolik jí to slušelo! Bílý, užší, dokonale padnoucí baloňáček do půli stehen, decentní šátek s nenápadnými květy, velké náušnice s červenými kamenem a stejné punčochy a boty jako včera. Vystoupil jsem trochu ven, aby si mě všimla.
"Tak jsi tady," uvítala mě. Trochu potěšeně, trochu pobaveně.
"Ano, vždyť jsem to slíbil," plácnul jsem a hned si uvědomil, jakou hovadinu jsem řekl. Nic jsem přece neslíbil.
Jen se trochu usmála a kývla hlavou.
"Já jsem ani nečekala, že tu budeš, tak jsem moc nepospíchala."
"Jasně, to je v pořádku. Hezky jsem si popřemýšlel," odpověděl jsem s nadsázkou. I ona se trochu usmála.
"Ale vydržel jsi tady! Takže jsi opravdu připravený mi koupit, co chci? Myslíš to vážně?"
"Ano, opravdu vážně."
"A peněz máš dost? Nebude to levný."
"Ano, s tím počítám."
V práci sice dřu, ale aspoň jsem za to slušně ohodnocený.
"Dobře. Nebudu se tě ptát, proč to děláš, ale počítám, že svoje slovo dodržíš."
"Samozřejmě, to bych sem přeci nepřišel. Navíc - za prohřešky se přece musí platit," dovolil jsem si dokonce zavtipkovat.
"To je pravda," pousmála se, "tak dobře. Když to tak bereš... Prohlídneme si pár obchodů, chci si vybrat. Bude to chvíli trvat. Doufám, že sis udělal dost času."
Počinala si lehce, přirozeně sebevědomě, a to mi imponovalo.
"Určitě, nijak se neomezujte," odpověděl spíš můj spodek, než hlava.
"To neříkej dvakrát," zasmála se, "mimochodem, já jsem Alena."
"Já jsem Patrik," říkám. A zase se ozval ten lump dole a já jsem dodal: "a nevadilo by vám, kdybych vám dál vykal? Mně to pomůže mít k vám respekt a uvědomit si, že jsem tady kvuli té omluvě."
"No prosím, když chceš... Vlastně je to i lepší, aspoň si nikdo nebude myslet, že k sobě patříme. Na něco takovýho ani nemysli. Jsme domluveni, že mi jen zaplatíš kabát a boty, nic jiného. Chci, aby to bylo jasný a abys s ničím nepočítal."
"Ano, přesně takhle to taky beru, nemusíte se bát, že bych něco zkoušel."
Byl jsem zvědavý, jak to proběhne, když se nebudu smět chovat jako její partner. Ale uvědomil jsem si, že prodavačkám je to asi úplně jedno. Žena si vybírá, muž platí, takovýhle obrázek vidí denně stokrát a nějaké detaily jejich vztahu snad řešit nebudou.
"Támhle se mi to líbí," oznámila a vyrazila k jedné výloze.
Od té chvíle pro mě začalo peklo.
Zbožňuji dámské kabátky, blůzky, šátky, svetříky, bundičky, všechny ty jemné látky, které obepínají a zase uvolňují dámské tělo, lesk, třpyt, kov a to nemluvě o rukavičkách, punčoškách a botičkách. Občas je pro mě problémem projít obchodním centrem a nebýt vzrušený z té přehršle barev a střihů, které se předhánějí v rafinovanosti a svůdnosti.
A tady si měla dáma, která mi od první minuty připadala jako esence sebevědomé ženskosti, přede mnou zkoušet jeden kabátek po druhém, v každém se mi ukazovat (jak jsem si představoval) a já jí ho pak ještě budu muset zaplatit! Najednou mě zavalilo vzrušení z ponížení a ponížení ze vzrušení a posunuly mé emoce někam, kam jsem se dosud odvážil zajít jen ve svých fantaziích.
Alena to ale brala mnohem samozřejměji, bylo vidět, že je zvyklá vybírat. Přišla ke stojanu, probírala kabátky, vrtěla hlavou, pak šla k dalšímu stojanu, zase probírala, jeden vybrala, pak druhý, pak zase zavrtěla hlavou a ten druhý vrátila a mě si vůbec nevšímala.
Chvíli jsem se na ní díval a pak už jsem nevěděl, co dělat, tak mě napadlo jít se kouknout, jaké tady mají pánské věci. Můj spodek mě ověm rychle zarazil. "Jdi jí pomoct, pitomče," poradil mi a já ho poslechl.
"Já jen abyste to nemusela držet, tak vám to klidně podržím."
Podívala se na mě skoro překvapeně, skoro jakoby mě chvilku nepoznávala, a pak jen trochu nepřítomně zamumlala:
"Aha, jo, díky," a hodila mi přes ruku dva kabátky, které už si vybrala k vyzkoušení.
Pak dál pokračovala ve vybírání, jako bych tam nebyl. Když jí kabátek ze stojanu zaujal, vytáhla ho, zkušeně si ho prohlížela zepředu i zezadu, přiložila k tělu, někdy pohladila a pak většinou nespokojeně zavrtěla hlavou a vrátila ho.
Měla vkus a když skončila vybírání, měl jsem přes ruku pět kabátků různých střihů, materiálů i barev a nemohl se dočkat, až je na ní uvidím.
"A teď jdeme zkoušet," usmála se na mě. Vypadalo to, že je zpátky v realitě, nebo mě aspoň registruje.
Odešla do kabinky a můj mučitel se ozval víc, než předtím. Bože, já to nevydržím, vběhnu do kabinky, kleknu před ní a začnu jí líbat ruce a nohy a říkat, jak je nádherná...
Naštěstí vyšla po chvilce ven. Ve velmi hezkém modrém kabátku s výraznou kapucí, širokým vespod a v pase sevřeným až k tělu širokým páskem.
Vyšla tím svým sebevědomým ostrým krokem, zastavila se několik metrů ode mě, změřila pohledem, otočila dokola, znovu mě změřila pohledem a vrátila se do kabinky. Beze slova.
Další byl jemně růžový kabátek s hrubým povrchem a nepatrnými vzory. Něžná barva, ale přitom rovný střih, vypadal jako úzká pevná roura a právě pevnost střihu i materiálu budily dojem nedostupnosti a neoblomnosti, které tak zvláštně kontrastovaly s jeho něžnou barvou.
Ne, prosím, nemučte mě, pomyslel jsem si, když v něm vyšla svým pevným krokem a opět udělal své kolečko bez jediného slova.
Daší. Chic francouzský styl, lososová barva, černé lemy, jemný čistý střih, zkrátka - elegance a šarm.
Další. Červený, velké knoflíky, nápadný až vyzývavý, takový, který je v davu nezaměnitelný a který si může vzít jen žena, která o sobě smýšlí vysoko.
Moje utrpení v kalhotách i celém těle stoupalo. Nejradši bych jí koupil všechny!
Zbývá poslední a já sotva dýchám - vím, který zbývá.
Vychází z kabinky a na mých kalhotách se začíná tvořit nevhodná boule. Stříbrný, dokonale padnoucí kabátek s uzkými rukávy, jehož lesklý materiál ramena a ňadra napínají jak stanové kolíky, v pase zúžený, od pasu do půli stehen se rozšiřující, se stříbrným úvazem, zakrývajícím krk i hrudník, s neviditelným zapínáním... Takový, který na všechny strany sděluje "jsem naprosto vyjímečná a pro tebe absolutně nedostupná". Když v něm vykročí ven, sotva můžu dýchat, ruce mi instintivně sjedou k přirození, ale abych se ovládl, zoufale si zaryju prsty do stehen. Na mém obličeji se asi odehrávají věci, protože se poprvé usměje a dává "přehlídce" několik vteřin navíc. Když se konečně otočí a svým krokem odchází, chci se za ní rozběhnout a volat "ano, ten je krásný, ten si vemte, prosím", ale nedovolím si to. Místo toho jen trpně vzrušeně stojím a modlím se, aby si vybrala ten poslední. Proč? Vždyť ji už možná nikdy neuvidím. Ale stejně chci, aby ho nosila, prosím... Musím tady vypadat jak tydýt. Křečovitě stojím s boulí na kalhotech a zoufale koukám k dámským kabinkám. Trochu jsem se probral a začal popocházet mezi regály. Ať si vybere ten stříbrný, prosím, prosím...
Když pominula akutní vlna vzrušení, ozval se ten dole: "co si o sobě myslíš? Má si vybrat podle sebe, ne podle tebe. Budeš hezky vděčnej za kteroukoliv volbu proto, že to bude JEJÍ volba!" a já jsem musel uznat, že má zase pravdu.
Vyšla ven a přes ruku ramena dva poslední - červený a stříbrný. Hrnul jsem se k ní, ale ona prostě nakráčela k pokladně, podala je prodavačce a řekla:
"Schovejte mi tyhle dva prosímvás na hodinku, ano? Chci se ještě po něčem porozhlédnout, ale možná si je vezmu" a šla ven a já za ní.
"Máte vkus," začal jsem hovor během chůze do dalšího obchodu, "a ten stříbrný..."
"Mlč," přerušila mě, "já si vybírám, ne ty"
Z mého aktuálního rozhodovacího centra mezi nohama se ozvalo jen: "má pravdu".
--
A tak jsem pokračoval vedle ní, respektive vedle ní o krok pozadu, protože i na podpatcích kráčela dost svižně, já jsem ani nevěděl, kam jdeme a líbilo se mi, že se nechávám vést.
Pokračovali jsme do dalších obchodů, všude to bylo podobné a moje sladké utrpení se stupňovalo. Už jsem byl trochu mimo prostor a čas, čím dál víc nadržený a vzrušený, když konečně prohlásila:
"A teď zajdeme na kafe. Chci si rozmyslet, který si vezmu."
V kavárně ve třetím poschodí se se mnou skoro nebavila. Většinu času si v telefonu prohlížela svoje fotky, které pořídila v kabinkách a u zrcadel. Do užšího výběru se dostalo asi sedm osm kandidátů z různých obchodů.
Po delším vybírání řekla: "Máš pravdu, ten stříbrný je opravdu pěkný. Ale není na mě trochu moc extravagantní?"
"Vůbec!" vyhrkl jsem, "Podle mě dokonale podtrhuje vaši krásu," volil jsem pečlivě slova, "není usedlý, upozorňuje: pozor, tady jde někdo vyjímečný."
"Myslíš?"
"Určitě vám zvedne sebevědomí. Je to přesně ten typ, ve kterém se za vámi budou muži otáčet a potají na vás myslet," vemlouval jsem jí, asi ne moc šikovně.
"Hmmm," pokývala hlavou a znovu se zahleděla do své fotky v mobilu, "je extra, to jo," ještě se rozmýšlela a stále posouvala a zvětšovala své vlastní fotky. Ale vždycky se vrátila k tomuhle mimořádnému kousku.
"Dobře, tak já ho zkusím," řekla nakonec, zvedla hlavu a podívala se mi do očí.
I když jsem věděl, že tenhle je zdaleka nejdražší, byl jsem šťastný jako malý kluk a neubránil jsem se úsměvu.
"Děkuju, děkuju, jste úžasná, opravdu děkuju, strašně si vás vážím."
"Proč?"
"Většina žen by neměla odvahu takovou věc nosit. Většina žen by neměla ani odvahu přijmout moje pozvání. Jste skvělá."
Chtěl jsem nějak vyjádřit svoje nadšení a posunul jsem na stolku svou ruku k její. A teprve tehdy jsem si všiml snubního prstýnku na levé ruce, uvědomil si své limity a ruku odtáhl.
Jakoby četla moje myšlenky.
"Jsi milý," řekla a pomalu dodala, "a já tě takhle zneužívám."
"Ne, to je v pořádku, vždyť jsem to sám nabídl," odpověděl jsem, ale pak zmlkl, protože jsem cítil, že chce pokračovat.
"Jsem v rozvodovém řízení," odhodlala se po pár vteřinách, "ale tohle asi poslouchat nechceš."
"Ne, určitě mě to zajímá," odpověděl jsem po pravdě.
Začala mi otevírat svůj život, roky nešťastné manželství s mužem, který si jí nevšímá a je jí asi nevěrný, trable s dcerou... A v mých očích se najednou proměnila z jednorozměrného sexuálního symbolu na ženu, trochu životem zklamanou, trochu unavenou, ale také nazlobenou a nespokojenou, s velkou chutí věci změnit.
Seděl jsem, poslouchal a co nejvíce dával najevo porozumění, což bylo asi všechno, co jsem v tu chvíli dokázal.
Trvalo vlastně jen pár minut, než se zarazila:
"Nevím, proč ti tohle všechno vykládám. Asi proto, že jsi tak milý, první člověk po dlouhé době, který dává najevo, že si mě váží."
Byl jsem dost naměkko a nenapadalo mě odpovědět nic chytřejšího, než "děkuju, to mě těší, děkuju, to je pravda, opravdu si vás vážím."
Neopdovídala, jen mlčela, dívala se mi do očí. Jen pár vteřin, ale i ty stačily k pocitu hlubokého souznění. Tedy u mně. U ní si nejsem jist, protože najednou všechno zostra utnula:
"No nic, tak snad abychom šli pro ten kabátek, ne?" a mně blesklo hlavou, že to s ní její muž asi fakt neměl jednoduché. Jenže já mám něco, co jí on nemohl nabídnout!
"Určitě! Můžu to zaplatit?"
"Ale hoď s sebou."
Čekala na mě u východu z kavárny a jakmile viděla, že jsem zaplatil, vyrazila směrem k prvnímu butiku. Ani se neohlédla. Musel jsem popoběhnout, abych jí dohnal.
--
Kabátek byl opravdu dost drahý. Přesto jsem se při placení přistihl, že necítím ztrátu, ale hrdost na to, co jsem jí mohl dopřát. Když ho přebírala od pokladní, připadal jsem si jako ve splněném snu. Bože, opravdu se to stalo! Opravdu jsem cizí ženě koupil drahý kabátek jako omluvu, že jsem v autobuse šťouchl do její kabelky! A to jí mám ještě koupit boty! Nejlepší bylo, jak na tu do očí bijící nepřiměřenost přistoupila samozřejmě. Jako kdyby v obchodě místo normálních oříšků hodila do košíku balení, kde je 20% zdarma. Není to nakonec přeci jen sebestředná mrcha?
"Mlč! Plní se ti celoživotní sen! Jak dlouho jsi na tohlo čekal? Chceš to zkazit?" okřikl mé myšlenky můj svůdce a hned jak zíkal navrch, nabídl jsem jí: "Chcete to vzít?"
"Ale jo," řekla, podala mi balení s tím krásným kabátkem a usmála se: "určitě mi s tím neutečeš, viď."
Také jsem se zasmál.
"Tak to určitě ne."
"Pamatuješ si, co jsem říkala jako druhé?"
"Pamatuju. Říkala jste boty."
"Ty to fakt myslíš vážně?" dívala se na mě udiveně, "nejdřív jsem myslela, že si ze mě děláš legraci. Ale tohle..." pokynula hlavou na baliček přes mojí ruku, jako by nevěděla, jak pokračovat, "...ty jsi blázen."
"Možná jsem. Ale dělám to pro vás dobrovolně a rád, s plným vědomím a za peníze, který jsem sám vydělal. A nebojte se, mánii nemám."
Usmála se a podiveně zakroutila hlavou.
"No, moc tomu nerozumím, ale nemužu říct, že by se mi to nelíbilo."
"Tak to je hlavní, to je přeci nejdůležitější!" vyhrkl jsem.
Usmála se znovu, tentokrát pobaveně i něžně.
"Ty jsi opravdu blázen. Tak jdeme pro boty, pojď."
Cupital jsem zase o krok za ní, aby neměla pocit, že si hraju na jejího partnera. V obchodě s botami se všechno opakovalo. Procházela regály, vybírala si a já jsem za ní chodil a nosil krabice, které si vybrala. Bylo to nádherné i hrozné, já jsem byl frustrovaný i šťastný a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Na cenu se vůbec neohlížela a nakonec vybrala šest párů, převážně kozačky, s podpatkem i bez podpatku.
Pak jsme zkoušeli, respektive ona zkoušela a já jsem vybaloval a podával jí boty. První dvoje měly zip, ale třetí pár - úzké černé kozačky s širokým podpatkem, nikoliv. Hned jsem věděl, co udělám. Přesunul jsem se k jejím chodidlům, poklekl na jedno koleno a zeptal se:
"Můžu vám je pomoct nasadit?"
Chvíli se na mě zkoumavě dívala. Bohužel si nemohla nevšimnout boule mezi mýma nohama. Nakonec odpověděla:
"Nasadit můžeš, ale nic nezkoušej. Upozorňuju tě, že jestli něco zkusíš, tak okamžitě odcházím a ty tady zůstaneš sám."
Zastyděl jsem se.
"Samozřejmě. Promiňte. Omlouvám se, jestli to nějak působilo."
Hrozba paradoxního trestu, že by mi nedovolila koupit jí drahé boty, na mě zapůsobila překvapivě silně. Nebránil se kupodivu ani ten dole:
"Má pravdu! Jsi tady kvuli ní, záleží na jejím názoru, ne na tvejch úchylnejch masturbačních fantaziích!"
A tak jsem jí kozačky nasunul. Pomalu, jemně, co nejohleduplněji. V jednu chvíli jsem zvedl hlavu, naše pohledy se setkaly a já jsem v jejích očích zahlédl cosi zvláštního, těžko popsatelného. Cosi jakoby mě znala a přesně věděla, co si myslím. Jako kdyby věděla mnohem víc než já a znala výsledek běhu událostí dlouho dopředu. Dodnes mám pocit, že se v tu chvíli mezi námi odehrálo něco zásadního, přestože to dodnes nedokážu pojmenovat.
Pak se v botách procházela a prohlížela zepředu i zezadu a mně se vrátil pocit, že tu přede mnou stojí ta nejvíc sexy žena na světě.
Chodila se a tam podél zrcadel, stále se na sebe dívala, až řekla:
"Další zkoušet nebudu. Tyhle si vezmu," a ještě chvilku v nich chodila, takže jsem měl čas aspoň některé ostatní vrátit do regálů a prodavačce, která k nám hbitě přistoupila.
Alena si sedla na taburetku a jen se na mě podívala. Ihned jsem pochopil, co chce. Boty jsem jí opět co nejněžněji a nejpomaleji sundal a ani jsem se neodvážil pohlédnout jí při tom do očí.
Jak jsme se blížili k pokladně, uvědomil jsem si, že se neodvratně blíží chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Až zaplatím, (možná) poděkuje, rozloučí se a každý půjdeme svou cestou. Já se vrátím do prázdného bytu, smutný se zoufalým pocitem, že jsem se právě nechal krásně zneužít a utratil hezkých pár tisíc jen díky své úchylnosti. Zalil mě smutek tak silný, že už ho ani vševěda mezi nohama nedokázal rozptýlit.
--
Už je to tady, už platím, zbývá posledních 30 vteřin, možná minuta, než řekne "tak ti děkuju a ahoj".
Vycházíme z obchodního centra. Venku už je tma a já se ze zoufalství chytám poslední šance:
"Nechcete s tím pomoct? Myslím - nejedete domů? Že bych vám ty věci třeba vzal? Máme přeci společnou cestu."
"Tam nebydlím, to sis spletl, tam bydlí kamarádka. Já bydlím úplně na druhé straně města."
Tak tedy opravdu konec... Co se dá dělat. Rozpačitě zvedám oči, abych se rozloučil. Pozorně se na mě dívá, nic neříká. Já také mlčím. Nechce se mi odejít, ještě ne...
Po pár vteřinách prolomí ticho.
"Ale jestli na mě nebudeš nic zkoušet, tak mě doprovodit můžeš."
Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšel a tak nijak nereaguji.
"Ale nesmíš nic zkoušet."
Věřte nevěřte, rozbušilo se mi srdce.
"Děkuju, to bych moc rád..."
"A dokonce ti dovolím nést mi ty nové věci. Teď už vím, že mi s nima neutečeš."
"To je skvělý, děkuju."
"Teď můžeš jít vedle mě, ale v autobusu si sedneš na opačnou stranu a až půjdeme ke mně domů, budeš se držet velký kus za mnou, kdybych někoho potkala tak, aby si nemyslel, že ke mně patříš. Nic mezi námi není, rozumíš?"
"Ano."
"Dobře."
Znovu si mě prohlédla tím zvláštním, zkoumavým pohledem a pak zavelela:
"Tak jdeme."
Jdeme po chodníku, ona na straně do ulice, já vedle ní, ale přesto nějak instinktivně tak půl kroku za ní.
Neušli jsme snad ani padesát metrů směrem k zastávce, když se to stalo.
"Ty hovado!" vykříkla na auto, které bezohledně projelo louží vedle chodníku a důkladně ji ohodilo od pasu dolů.
"To snad není možný, podívej se!" otáčí se na mě rozčileně a prohlíží si následky řidičovy bezohlednosti.
"To je otřesný, vypadám jak prase! Co stojíš, nečum a pomoz mi!"
Nevěděl jsem, jak jí mám pomoct a tak jsem jí začal rozpačitě otírat kabát svým rukávem.
"Takhle ne, to je nanic! To musí do čistírny. Doneseš mi ho tam? Já takhle nikam nemůžu," žádá mě a přitom už si rozepíná svůj bílý baloňák.
"Ano..." vydechl jsem, pomohl jí z kabátku a dal si ho přes ruku. Samozřejmost, s jakou mi udílela pokyny, mě stále překvapovala, ale přitom kdesi uvnitř strašně přitahovala.
"Dobře. Je v tom obchodním centru v přízemí vzadu, ještě budou mít otevřeno. A když už tam budeš, kup mi taky nový punčošky místo těchhle zacákanejch. Ty mají v prvním patře, chci přesně tenhle druh," poručila mi, dodala značku a model a zadívala se na mě, jakoby zkoušela, jestli jí poslechnu a zapamatuji si všechny její pokyny. Zakýval jsem hlavou.
"Ano, dobře, ale co vy?"
"Vezmu si přece ten nový kabátek od tebe! Aspoň uvidím, jestli se za mnou muži opravdu budou otáčet, jak jsi sliboval" usmála se.
Jak ve snách vybaluji z tašky onen stříbrný kabátek. Poprvé v rukou cítím jeho hladký a tuhý povrch. Rozbaluji jej a držím jí ho, ona se do něj obléká. Nádherný pocit. Zapíná si ho, prohlíží se ve výloze a já na ni zírám... Asi trochu moc, protože se rychle otáčí a vystřelí na mě:
"Co na mě tak koukáš? Radši mi podej ty nový boty. Ty si taky vezmu, protože tyhle mám teď díky tomu parchantovi úplně mokrý. Pomůžeš mi je přezout, viď?" ptá se samozřejmým tónem a usedá na lavičku. Vypadá, že už automaticky počítá s tím, že jí vyhovím! To je trochu moc, ne? Chová se ke mně opravdu pomalu jak ke sluhovi! Měl bych asi praštit s jejím špinavým kabátkem, prohlásit "tak takhle ne, dámo!" a vzít to domu. Jenže to neudělám. Vím to. A ona to také ví. Klidně sedí na lavičce, dívá se mi pevně do očí a nadržený rádce mezi mýma nohama opět jakoby odpovídal za mě.
"Ano, určitě..."
Místo odpovědi se jen usměje. Sedí na lavičce, dívá se na mě a nijak se nemá k tomu si sundat mokré boty, přestože jí v tom nic nebrání. Až když si před ní kleknu na jedno koleno, posouvá mi svou nožku vstříc.
Šmankote, ještě aby mě tady někdo takhle potkal, povídám si a přitom cítím nemalé vzrušení. No řekněte sami, jak často vidíte muže na veřejnosti klečet před ženou a pomáhat jí s botami? Ještěže už byla tma.
Co nejšetrněji jsem jí sundal levou botu a nasunul místo ní kozačku a totéž udělal s pravou.
"Hodnej," povídá s úsměvem, když jsem dokončil svou práci, "ty starý si vezmi k sobě, já si je potom vezmu."
Když si stoupne, ve stříbrném kabátku a černých kozačkách, nevidím před sebou ženu, ale bohyni. Bohyni nedostupných slastí, tak nadřazenou, že i jen být v její blízkosti a sloužit jí musí každý muž považovat za výsadu.
"Počkám na tebe támhle v té vinárně přes ulici. Ale hoď s sebou, ano?"
"Aaano..." povídám a odbíhám.
--
Opravdu jsem se snažil, ale najít v poměrně velkém obchodním centru čistírnu, dát tam kabát a pak zase najít obchod s punčoškami a vybrat ty správné byla docela fuška a zabrala mi skoro třičtvrtě hodiny. Nákup punčošek nebyl tak vzrušující, jak by se mohlo zdát - moc se v nich nevyznám, prodavačka se na mě dívala jako na podivína (no, trefila to) a já byl celou dobu nervózní, že to trvá dlouho a aby si to Alena nerozmyslela a neodešla.
Přiklusal jsem do vinárny, našel stolek, u něhož seděla a ihned zaznamenal, že za slabou třičtvrtěhodinku zvládla vypít víc než půl džbánku na stole. Vypadala už celkem uvolněně. Rozpačitě jsem před ní stál, ona seděla v proutěném křesílku, prohlížela si mě a pak se zeptala:
"Tobě se líbí takhle pro ženskou šaškovat?"
Zarazil jsem se. Jak to myslí? Možná mě chce konečně odpálkovat?
Přitom jsem vlastně rozuměl a tušil odpověď.
"Neboj se. Řekni mi pravdu," povzbudila mě.
V pasti nadrženosti asi nebyla šance na jinou odpověď.
"Líbí."
Rozesmála se - poprvé jsem ji viděl se fakt nenuceně a nahlas smát.
"To nezní špatně. Mohl bys mi třeba sloužit," pokračovala s úsměvem a zpříma mi pohlédla do očí. Vypadalo, že jí ta představa ohromně baví a zároveň se mnou trochu flirtuje. Nebo už zapracoval alkohol?
"Jak by se ti to líbílo? Sloužit mi? Jenom mně?"
Jak by se mi to asi mohlo líbit? Jak chcete poručit touze, která ve vás klíčí roky a najednou cítí, že může ven? Jediné, o co jsem se snažil, bylo nepřitakat příliš horlivě a příliš rychle.
"Líbilo," vysoukám ze sebe.
"Ty jsi opravdu blázen, to jsem ještě nezažila. Dej mi ten lístek z čistírny. Punčochy máš?"
"Mám, mám," horlivě kývu hlavou.
"Dobře," pochválí mě, "dej mi je."
Bere si krabičku s punčochami, odsouvá židli, natahuje nohy s kozačkami a podívá se na mě. To už je trochu moc, ne? Tady, uprostřed lidí, všichni na mě budou zírat! Něco jiného je to v obchodě s botami nebo za tmy na poloprázdné ulici. Ale přímo tady, ve vinárně? Naštěstí přichází obsluha, mladá holka.
"Dáte si něco?"
"Ano, moment..." sedám si a zírám do vinného lístku, vybírám si schválně trochu déle, na Alenu se radši nedívám a spíš doufám, že si to mezitím rozmyslí a boty si sundá sama.
"Dvojku Cabernetu..." objednávám si, když v tom slyším Alenu.
"Promiňte, nepomohl byste mi z bot? Potřebuju se nutně přezout a samotné mi to jde špatně."
Zvedám hlavu a vidím, že to říká slušně oblečenému padesátníkovi u vedlejšího stolu. Naše oči se na vteřinu setkají, on jen pokýve hlavou.
"To víte, že ano, takové dámě vždycky rád pomůžu."
Shýbá se k ní a já si uvědomuji, že jsem nevyhrál, ale prohrál. Já hňup! Tak se celou dobu snažím a pak to takhle podělám! Všechno jsem zkazil svým sobectvím! Jak mu závidím! A on si to evidentně užívá.
Když jí boty zuje, Alena se okamžitě zvedá a jen v punčoškách odchází na záchod. Nevěnuje mi jediný pohled.
"Mladý muži, divím se, že jste se nenabídl sám. Ale je to vaše věc."
Nedokážu nic odpovědět, jen se stydím. Kéž by mi Alena dala šanci to napravit!
Netrpělivě sedím v křesílku, srkám svůj Cabernet a hypnotizuji dvířka z toalety. Ať mi odpustí a dá mi šanci! Konečně vychází, nové punčošky na nohou, staré špinavé zmačkané v rukou. Okamžitě startuji k jejím křesílku. Švihne po mě zlobným pohledem a já si hned klekám na jedno koleno. Na chlápkovi u vedlejšího stolu, ani nikom jiném ve vinárně už mi nezáleží, jediné, co chci je, aby mi odpustila a nechala mě nazout jí boty.
Sedá si, upíjí vína a chvilku dělá, že si mě nevšímá. Trvá to pár vteřin, ale věřte mi, že pro mě jsou zatraceně dlouhé.
Nakonec se beze slova podívá na mě a pak na kozačky, stojící vedle jejího křesílka.
Šťastný jak pejsek hned jednu popadám, ale pak ji hned pokládám a nejprve Aleně otírám rukou špínu z punčoch na chodidlech. To ji zřejmě potěšilo, protože mírně kývla hlavou. Poté jsem pomalu nazul kozačky. Něco se mi ale zdálo podezřelé a když jsem zvedl hlavu, pochopil jsem, co. Hovory ve vinárně totiž utichly a všichni se dívali na nás. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem si všiml, že zejména v dámských očích nečtu opovržení, ale spíš obdiv a závist. Pánové vypadali převážně udiveně a jeden dokonce zapomněl zavřít ústa.
Alena si toho samozřejmě také všimla, usmála se a napůl mě, napůl nahlas pro všechny ostatní prohlásila:
"To je hezký. Takhle by se měl chovat džentlmen!"
Zvedl jsem se. Kavárna byla nasycena tak zvláštně, ale pozitivně napjatou atmosférou, že jsem téměř čekal potlesk. Pán od vedlejšího stolu se na mě povzbudivě usmívá. Jsem na sebe tak hrdý! Čeho jsem se to vlastně bál?
Usedám do křesílka a Alena se mě ptá:
"To bylo moc pěkný. Mám ráda, když se muž jako džentlmen chová a nestydí se dámě posloužit. Ty to máš taky rád, ne?"
Ptala se tak napřímo, téměř drze na moje nejintimnější touhy, že jsem nedokázal promluvit nahlas, jen pokývat hlavou.
Alena na stůl položila špinavé punčošky, které si před chvílí sundala.
"To je dobře, to bys mi jak džentlmen mohl pomoct s tímhle. Určitě mě nenecháš nosit je po kapsách, abych měla na oblečení bouli. To bys nedopustil, že ne? Do kabelky si je už vůbec dávat nemůžu, to bych si jí zašpinila."
Dívá se na mě, ale já moc nechápu, kam míří.
"Ty bys je mohl vzít, ne?"
"Ano, ale já nemám žádné zavazadlo."
"A to mi jako nemůžeš vzít jedny punčošky?"
"Můžu, ale..."
"Nebo se jich štítíš?"
"To ne! To v žádném případě!"
"Nelží, to nemám ráda! Štítíš se jich, protože jsou špinavý, žejo?"
"Ne, opravdu se jich vůbec neštítím"
"Neštítíš? Tak je vezmi do ruky!"
Pomalu, posunuji ruku k punčoškám na stole. Můj svůdce po nich chce chňapnout hned, ale rozum pohyb brzdí. Ale jakmile se jich rukou dotknu, odpor rozumu mizí. Dívám se na punčošky na stole, mnu je prsty, vnímám ten hladký, lesklý povrch, který mě začíná očarovávat... a sotva beru na vědomí, že mě Alena už hezkých pár vteřin pozoruje. Najednou vyjede:
"Tušila jsem, že jsi úchyl. Teď už to celý chápu. Úchyl na oblečení, úchyl na punčošky," naklání se ke mě na pár centimetrů, dívá se mi upřeně do očí a pomalu pokračuje, téměř slabikuje: "Na-moje-špinavý-punčošky."
Pak se ale odtáhla a vysmála se mi.
"Kam je dáš? Budeš je mnout celou cestu rukama, až je úplně propotíš? Budeš k nim doma čuchat, budeš si je cpát do nosu nebo rovnou do pusy? Nebo si je omotáš kolem rukou nebo kolem prsou jako správnej úchyl?"
Byl jsem v pasti a připadal jsem si hrozně trapně. Nemožný, zahanbený. Takhle jsem si tedy svůj vysněný večer nepředstavoval. Moje blbost. Když jsem nadržený, žiju ve svých představách. Ale realita je jinde, kamaráde, co sis myslel? Bezmocně jsem na ní zíral, když se najednou rozzářila.
"Já vím, kam si je dáš. Když jsi takovej úchyl, tak dostaneš za vyučenou! Půjdeš pěkně na záchod a tam si je omotáš kolem svýho ptáčka. Hezky pevně zespoda pod kuličkama a i nad nima, abys ho měl pořád v pozoru a nemohl ti spadnout ani kdybys chtěl. Ano?"
Jsem vyděšený. Co to chce? Nezmůžu se ani na odpověď, ale asi mám otevřenou pusu.
"A začneš tou špinavou stranou. Tu si dáš na kůži za trest, že ses jich štítil a žes nebyl džentlmen."
Ona se zbláznila? To už je tolik opilá? To nikdy neudělám, vzpouzí se rozum.
Stále mlčím a zoufale na ní zírám. Opravdu to po mě chce? Tvářil jsem se asi hrozně nešťasně, protože udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Pohladila mě hřbetem ruky po vlasech a po tváři, pak mi přitlačila dlaň na ústa a špitla:
"Ty to uděláš, viď že ano? Uděláš to pro mě..."
