Téma: Královnin rádce II.
Pokračování povídky Královnin rádce - http://forum.cudnost.cz/post/14087/
Zápasil jsem v kuchyni s ručním kávovarem na espreso a když jsem konečně zvítězil, objevila se Alena, sedla si na kraj sedačky a přehodila nohu přes nohu přesně ve chvíli, kdy z kávovaru dokapaly poslední kapky.
"Doufám, že jsem jí trefil," povídám a pokládám před ní kávu na podšálek.
"Uvidíme," usměje se, "poradil sis s naším kávovarem, což už je samo o sobě úspěch."
"Děkuju."
Chvilku si povídáme, než káva trochu zchladne. Alena krásná, klidná, spokojená, já lačně hltající každý detail jejího vzhledu, pohybů a hlasu, stále nadržený... Stojím opřený o linku a můj ztuhlý a rozbolavělý penis, pořád ještě podvázaný její punčoškou, trčí do prostoru.
Alena vytahuje z dózičky na stole cigarety a zapalovač. Červené nehty na vteřinku zmizí v krabičce a vytahují tenkou cigaretku.
"Nikde v domě se nesmí kouřit," povídá, "ale tady to občas sama sobě dovolím," a otáčí se na mě.
Díváme se do očí a já po očku sleduji, jak si hraje se zapalovačem. Až po několika dlouhých vteřinách mi to dojde: vystřelím od linky, oběhnu stůl a přisunu jí popelník, který od ní ležel sotva padesát centimetrů - vše jsem, provedl tak prudce, že mě hrana stolu praštila do nateklého a přecitlivělého údu. Vyhekl jsem bolestí, na což Alena nijak nereagovala. Místo toho se na mě trochu přísně, trochu spokojeně podívala, pomalu si zapálila a vyfoukla směrem ke mně.
"Viděls mě v dost citlivý situaci. Nejsem žádná pornostár, aby ses na mě díval a ještě naživo. To jsou intimní věci, u kterých bys vůbec neměl být. Tos necítil, jak jsem tě odstrkovala? Chápu, jsi hodně nadrženej, ale musíš respektovat intimní zónu ženy. To je pro tebe jako posvátné místo v chrámu, kam nemáš právo normálně vstoupit."
Zastavila, jakoby čekala, co na to řeknu. Ale já jsem měl v hlavě "vymalováno", nebyl jsem schopen uvažovat, natož mluvit, a tak hned pokračovala.
"Ale jednu věc musím uznat. Cítím se s tebou svobodná. Vím, že můžu dělat co chci a nebudeš mě za to soudit. Asi je to tím, jak jsi hodnej a poddajnej. Je to úžasnej pocit. Jenže mě to zároveň svádí ti ubližovat."
"Třeba je to tím, že jsem hodný pric a vy..."
"Nepřerušuj mě!" okřikla mě, "co si to dovoluješ?!! Když mluvím, tak musíš počkat, až skončím. Rozuměls?"
"Samozřejmě, moc se omlouvám."
"Svádí mě to ti ubližovat. Zrovna s tím skákáním do řeči... Musíš pozorně vnímat, dokud nedomluvím. Do té doby ani necekneš. Já ti samozřejmě budu skákat do řeči kdy chci. Jde o to, aby sis uvědomil rozdíl v našich postaveních. Nemůžeš být můj partner. Můžeš být tak nanejvýš můj..."
"Princ?" odvážil jsem se navrhnout.
Usmála se.
"Možná. Když jsi hodnej a poslušnej a děláš mi tak dobře jako před chvílí, tak jsi můj princ."
Řekla to tónem, vyjadřujícím poctu a zároveň nenechávajím na pochybách, že nikdy, NIKDY nebudeme rovnocenní partneři. Začínal jsem chápat, co to znamená. Pro fungující a šťastný vzah má Alena jen jedno měřítko: svoji spokojenost a vědomí že já dělám vše pro to, aby spokojená a šťastná zůstávala. Moje potřeby mají význam jen pokud mi jejich naplnění pomůže činit Alenu šťastnější. Nevím, jestli si to tehdy uvědomovala, ale ve stavu, v jakém jsem se tehdy nacházel, mi takové uspořádání připadalo nádherné, dokonalé, přirozené a svou nespravedlností strašně vzrušující. Už jsem byl svou nadržeností tak omámený, že jsem právě tu nerovnost a nespravedlnost našeho vztahu chtěl co nejvíc rovzíjet, chtěl jsem, aby v Aleně rostla ta zlá sobecká mrcha, která myslí jenom na sebe a mě jenom trápí a využívá. Ano, tak šíleně nadržený jsem byl, že jsem si i tohle přál. Kdybych byl tehdy tušil, kolik příležitostí mi k tomu Alena poskytne, asi bych svá přání krotil...
Buď se moje myšlenky pohybovaly po předvídatelné trajektorii, nebo je Alena dokázala opravdu číst.
---
"To je něco, o co by ses měl snažit," vysvětlila, "abys pro mě byl ten princ. To je nejvíc, čeho můžeš dosáhnout," usmála se mírně a změnila téma, "ale nelíbí se mi, že takhle stojíš a ani si se mnou nedáš kafe. Nechceš taky dát?"
"Ale ano, rád bych."
"To je dobře. Vařit nový už nemusíš, v kávovaru je určitě dost zbytků a byla by škoda to vyhodit. Tak si to všechno hezky spapáš."
Zase ten její škodolibý úsměv.
"Dokonce to můžeš jíst lžičkou a pak do sucha vylízat."
"Sakra", pomyslel jsem si, "další ponižování. To ještě nemá dost? To to nikdy neskončí?"
Dnes už chápu, jak jsem byl tehdy naivní, ale uvědomte si, že to byl můj první celý den s někým jako Alena, tak mi snad trochu té naivity odpustíte. Když si vzpomenu, jak často se v těch dnech Alena tvářila pobaveně, říkám si, že snad i jí tehdy moje naivita imponovala. Vždyž jsem byl o tolik mladší a méně zkušený. Snad i jí muselo připadat téměř dojemné, jak snadno mě během pár vteřin pokaždé dostala přesně tam, kam chtěla.
Váhavě jsem lžičkou vydloubl kousek lógru a začal ho rozemílat mezi zuby.
"Mňam, mňam," posmívala se mi Alena, "to je dobrůtka, co? To nejlepší šlo sice paničce a ty dostáváš jenom odpad, ale přeci jenom já jsem královna a ty jenom takový princátko, který potřebuje vychovat. Ber to tak, že královna začala princátko vychovávat a buď za to vděčný."
"Ano," huhlám s plnou pusou a snažím se lógr rozkousat. Kdo někdy polkl trochu víc sedliny ví, že to prakticky nejde. Ale škrábající šlupky se člověku také nechce polykat, že?
"Co to je? Máš přeci děkovat, ne?" ostře vysekne Alena.
"Děkuju za kávu..."
"Za lógr taky, ale hlavně děkuj za to ponížení! Za to bys mi měl být nejvděčnější, protože tím tě nejvíc učím."
"Aha... děkuji za ponížení..."
"Teď to nedokážeš ocenit, ale jednou to pochopíš a budeš mi vděčnej za práci, kterou jsem si s tebou dávala."
"Já už jsem vděčný..."
"No zatím se mi moc nezdá. Na to, že je to lógr z kafe pro královnu, jsi zatím moc vděku neprojevil. Ale to vyřešíme jindy, teď přejdeme k důležitějším věcem," otočila list a začala mi vyjmenovávat, co všechno budu muset dělat. Společný jmenovatel všech bodů byl jednoduchý: ve všem se jí budu podřizovat a dávat jí přednost. Přitom očekává moji snahu a aktivitu a maximální možné úsilí učit se. Pokud nebudou pokroky dostatečně rychlé, je připravená sáhnout k trestům. Tohle není legrace a neposlušnost nebo lajdáctví se v podstatě rovná urážce její důstojnosti a to nebude tolerovat. Svůj čas můžu trávit po svém jen pokud budu mít hotové všechny povinnosti a ona mi to výslovně dovolí. Upozornila mě, že na přátele a koníčky budu mít teď mnohem míň času, protože se budu věnovat jí. Nastínila, že se budeme vídat hlavně o víkendech podle toho, kdy bude mít čas. Musím být připraven přijet kdykoliv napíše. Na dny, kdy se neuvidíme, mi "vymyslí program".
Kromě toho striktně určila, za jakých okolností si na něj smím sahat: jedině pokud už to nemohu vydržet a nadržeností přestávám normálně fungovat; musím se jí nejdříve dovolit přes SMS a počkat na odpověď; odpověď však platí jen čtvrt hodiny, když to nestihnu, musím poprosit znova! A mohu při tom myslet jen a pouze na ní a na nikoho jiného a za žádných okolností nesmím vystříknout! Pokud bych to nedodržel, musím jí okamžitě zavolat s prosbou o odpuštění a popisem, jak k tomu došlo. Doma potom vymyslíme, jak tomu propříště zabránit.
To je také jediný případ, kdy jí mohu volat, jinak smím jen posílat zprávy. Ale upozornila mě, že to stejně asi většinou nezvedne, protože má spoustu aktivit. Ona mi samozřejmě může volat kdykoliv a já to musím zvednout vždycky.
Také mi bez pardonu zakázala dotýkat se jí nebo jejích věcí bez povolení. Ona si se mnou naopak může dělat kdykoliv cokoliv. Ne já, ale ona je iniciátorkou intimity podle své nálady. A její chuť na sex se odvíjí od jejího pocitu pohody, který mohu značně zvýšit svou péčí a oddaností, vysvětlila.
Pokud bude všechno fungovat (což řekla přesně tím tónem, který znamenal "pokud budeš poslouchat"), bude se náš vztah rozvíjet a budu ji moct vídat častěji.
Bylo to zvláštní "rozhovor". Uvědomte si, že jsem se stále nahý, podvázaný, s rozbolavělým fialovým penisem vztyčeným do prostoru jako připomínkou mé bezmocné touhy, pokoušel rozžvýkat její lógr, zatímco uspokojená Alena seděla pohodlně za stolem a popíjela dobrou kávu. Mluvila klidně a autoritativně, já jsem zvládal jen občas heknout na souhlas. I přes šílenou nadrženost se ve mně objevily pochyby, jestli to zvládnu. Ale bolavý a trpící Královnin rádce je opět rázně utnul.
"Nepřál sis snad odjakživa žít v nerovném vztahu, kde má tvoje Královna všechna práva a ty všechny povinnosti? Není to snad to, po čem jsi už od dětství tajně toužil?"
A já jsem mu pochopitelně musel přitakat.
"No, je čas na oběd. Vyzkouším, jak jsi na tom s vařením."
Varlata a penis už mě bolela tak, že jsem se odhodlal k otázce.
"Aleno, prosím..."
"Co?"
"Nemohl bych si už odvázat tu punčošku?"
"Proč?"
"Protože mě to tam už strašně bolí, už to mám podvázaný skoro dvě hodiny a bojím se, že se mi s tím něco stane."
Alena se na vteřinku zastavila v pohybu, pohledem letmo zavadila o mé přirození a pak jen odsekla:
"Ne."
To bylo vše! Nestál jsem jí ani za zdůvodnění, vysvětlení, za nic! Musel jsem se spokojit s pouhým jednoslabičným "ne"!
---
Nedala mi možnost v mých úvahách pokračovat (což bylo jedině dobře) a ihned začala udílet instrukce. "Pomoc s vařením", o které se včera zmiňovala, nakonec spočívala v tom, že já jsem dělal všechnu práci a ona nade mnou stála, dávala mi pokyny, hrála si s telefonem a občas mě dokonce vyfotila. Pod jejím vedením jsem úspěšně připravil salát, brambory do trouby a lososa na pánvi. Když bylo všechno skoro hotové, opět se posadila za stůl, narovnala se a sdělila:
"Tak vaření bys měl za sebou a teď si ještě vyzkoušíme servis. Když jsem tvá královna, tak ukaž, jak mě obsloužíš."
Snažil jsem se, jak jsem mohl a co nejservilněji ji obsloužil, což kvitovala pobaveným úsměvem. Ale když jsem chtěl dát i sobě, Alena mě zarazila dalším rozkazem:
"A teď si přede mnou klekni."
Poslechl jsem.
"Na tuhle chvíli jsem se strašně těšila. Až budeš přede mnou klečet nadrženej a hladovej, zatímco já si budu pochutnávat na jídle, který jsi mi připravil."
Pásla se na mě pohledem.
"A tobě se to taky líbí, viď?"
Nerad, ale musel jsem přitakat.
Usmála se, ale záhy přimhouřila oči a sevřela rty do pevného stisku, až jsem se lekl, zda jsem něco neudělal špatně. Po pár mučivých vteřinách se odhodlala k vysvětlení.
"Hrozně jsem si vždycky přála, aby přede mnou manžel dokázal kleknout a uznat mě za svou královnu. A ponížit se přede mnou a vkleče mi říkat, jak mě miluje a jak jsem pro něj vším. Kdybys věděl, jak mě tohle vzrušuje! Kdyby to byl dokázal, tak bych si ho strašně vážila a podporovala ho skoro ve všem. Ale on to za víc než dvacet let nezvládl. Místo toho ode mě pořád jenom bral a vysvětloval, co potřebuje. A tobě k tomu stačilo jedno dopoledne! Tak snad chápeš, jak si to teď užívám."
A pak naše koverzace pokračovala - úplně normálně, jako bychom seděli za stolem oba dva. Vyprávěla víc o rodině, manželovi i o práci. Dělá v realitách, práce se jí daří, ale nestíhá, hlavně kvuli otravné administrativě.
Také se mě vyptávala na všechno možné - na život, práci, vztahy...
Kdyby nás někdo poslouchal za dveřmi, slyšel by normální rozhovor dvou dospělých lidí. O to větší šok by asi utrpěl, kdyby vešel a uviděl, v jaké pozici se nachází majitel mužského hlasu...
Alena ale byla spokojená a s každou větou sebevědomější a jistější, zatímco ze mě pozvolna opadalo ponížení a nahrazoval ho pocit oddanosti a důvěry. Už jsem ve vztazích několikrát zažil fázi "poznávání", ale nikdy to nešlo tak bleskurychle do hloubky, jako s Alenou. Jediným pokynem či gestem dokázala z mé duše odhalit víc, než hodiny rozhovorů z předešlých vztahů. Před ní se nemusím bát se otevřít, odevzdat, podřídit nebo pokořit - vždyť co je vlastně pokoření se, než vyjádření naprosté důvěry? A proč by měly být důvěrné vztahy vždycky rovnocenné? Není lpění na rovnocennosti jen obyčejný strach ze ztráty kontroly? A proč bych měl bojovat o moc s někým, koho miluji a vážím si ho?
Tyhle všechny myšlenky mi proběhly hlavou a najednou mi svitl nápad, že to ne já, ale lidé zápasící o každou píď vlivu ve vztahu, jsou ti "divní". Že ti "normální" lidé jsou uvězněni ve svých představách mnohem víc, než já. Ucítil jsem osvobození od nutnosti pořád věci křečovitě držet pod kontrolou. Projela mnou vlna radosti a asi jsem se usmál, protože Alena se také usmála a řekla:
"Vstaň, odvaž se, umej nádobí a ukliď kuchyň."
S úlevou jsem rozmotal punčošku na již temně fialovém ústrojí. Krev se do něj nahrnula tak nedočkavě, až mě to zabolelo. Bolest ale za chvíli přešla. Alena celý proces upřeně pozorovala a nakonec mě pobídla:
"Tak honem, uklízet, fialovej ptáčku!"
Dal jsem se do úklidu, načež Alena se opět vyptávala a z jejích otázek jsem cítil opravdový zájem. I na nejitimnější věci používala samozřejmý tón, kterým by se snad jindy někoho ptala, jaký film má rád. Bylo to velice uklidňující a osvobozující. I já jsem se také občas zeptal, přičemž mi buď zpříma odpověděla, nebo prostě tvrdě utnula, že mi do toho nic není.
Když jsem kuchyni uklidil (což jsem musel udělat fakt důkladně a vysloužil jsem si přitom několik upozornění a napomenutí), poručila mi Alena, abych si před ní stoupl a nahonil si ho. Zaplavilo mě ponížení, stud a vzrušení a současně mě hodně znepokojilo, jak běhěm vteřiny dokázala přejít z normálního hovoru do chladně povýšeného tónu, nepřipouštějícího odpor. Patrně tehdy jsem se jí začal i bát a uvědomil si, že opravdu zdaleka nejlepším nápadem ve vztahu s Alenou je jí poslouchat a ve všem jí vyhovět.
Pln oddanosti, touhy a strachu jsem začal pumpovat a během pár vteřin před ní stál se ztopořeným údem v ruce.
"Dost," zavelela a hodila přede mě na zem punčošky, "teď se znova podvaž, ale celý, pod kulkama i pérem. Začni chodidlem jedné nohavičky, ať to pořádně drží, ale hlavně ať zůstane druhá nohavička volná."
Za jejího zvědavého a pobaveného pozorování jsem se začal podvazovat, načež Alena se zlomyslným úsměvem dodala "chci ti totiž ukázat barák a přitom tě mít jako na vodítku."
Už bylo pozdě se bránit nebo něco namítat, Alena se totiž zvedla, vzala mi z ruky volný konec punčošky, zatáhla a řekla:
"Tak jdeme, pejsku!"
Musel jsem jít za ní a velmi pozorně poslouchat, protože mi hned na úvod řekla, že mi o baráku všechno řekne teď (hlavně co kde je a co potřebuje opravit).
"Radila bych ti všechno si dobře zapamatovat, protože to nebudu opakovat dvakrát," nařídila mi zase tím arogantním tónem, který mi byl nepříjemný, ale současně jsem se ho bál, takže jsem měl o motivaci postaráno.
A opravdu jsem ji potřeboval, protože toho říkala hodně a navíc mě k sobě každou chvíli přitáhla tak silně, že jsem bolestí na chvilku přestal vnímat (což ovšem Alena neřešila a dál mluvila, jakoby se nechumelilo).
Když už výklad trval dobrou půlhodinu, zastavila se v chodbě vedoucí k zadnímu východu na zahradu, Vzala si z věšáku veliký indický třpytivý šátek, obalila se do něj a dodala tak svému vzhledu vzrušující kontrast - její tělo v šátku vzbuzovalo dojem nádherné, něžné a romantické bytosti, avšak z obličeje zářila panovačná povýšenost.
Bože, jak sexy to dohromady vypadalo! Penisem opět projela vlna bolestivé touhy. Kdybych byl "normální" chlap, tak jí ohnu ještě tady v chodbě a napumpuju jí, co se do ní vejde. Jenže já normální chlap asi nejsem, takže jsem místo sexu dostal tmavě zelený gumový plášť a rozkaz:
"Vezmi si to. To je po manželovi. A vem si tenhle gumovej klobouk. Ať mě sousedi nepomluví, že tady mám cizího chlapa."
Navlékl jsem se do toho, jeden knoflík v pase nezapl a skrz jeho mezeru podal Aleně svoje "vodítko".
"To je ono," usmála se, políbila mě a současně silně a bolestivě zatáhla, až jsem hekl.
"Ano, to je ono," zopakovala a táhla mě bezohledně za sebou, až jsem se bál, že mi ho utrhne. Rychle jsem cupital za ní.
----
Ušli jsme pár kroků po zahradním chodníčku a zastavili se. Přitáhla si mě těsně k sobě, snad aby si případný zvědavý soused nevšiml "vodítka", a začala popisovat, jak si představuje zahradu, kde jaký záhon, květiny či zeleninu chce umístit. Opravdu úporně jsem se snažil zapsat si všechno do paměti, ale moc jsem nestíhal, názvy některých kytek jsem ani neznal.
"Pamatuješ si to všechno?" zeptala se mě najednou.
"Ehm... ano... snažím se...", vykoktal jsem.
Uvědomil jsem si, že její ručka postupuje po napjaté punčošce směrem k mému přirození.
"Opravdu? Tak co bude támhle?"
Ručka doputovala k cíli. Cítil jsem její nehty lehce se dotýkat kůžičky na penisu a na varlatech.
"Eeee... růže?"
"Ne! Tulipány! Růže budou vedle," vysekla naštvaně a zaryla mi nehty do kůže, až jsem sykl bolestí, "co bude tamhle?"
Horečně přemýšlím, jenže s hořícím a bolícím penisem to moc nejde.
"Myslím, že rajčata..."
"Ano, správně," zavrněla a najednou mi vší silou přitlačila penis na vnitřní stranu gumového pláště a zvnějšku proti němu nastavila stehno.
"Ouuu," vylétlo země bolestí i slastí.
Přitlačila ještě víc a začala ho mačkat a rolovat.
"Když budeš poslouchat, tak se se mnou budeš mít dobře," špitla mi do ucha, "a možná se někdy dočkáš i toho, že tě nechám se udělat."
Cože? Ona mě nechá trpět a ani mi neřekne, dokdy? S hrůzou jsem si uvědomil, že moje naivní představy o sexu a uvolnění tento víkend byly opravdu jen mé představy a že její plány jsou asi úplně jiné...
Zatím mi nezbývalo, než si užívat pozornosti její ruky. Ta byla hodně šikovná a za chvíli už mě měla tam, kde chtěla, já jsem vzdychal blahem a trpěl třením kůží o tlustou vrstvu gumy, za níž jsem si představoval hebounkou pleť jejího stehna. Trápila mě svými prstíky a udržovala tak dlouho těsně pod vrcholem, až jsem se začal třást jak ratlík.
Teprve tehdy dala zatáhnutím za "vodítko" pokyn k návratu do domu, kde mi poručila gumový kabát a klobouk odložit.
Dům měl klasickou dispozici s centrálním schodištěm, takže se nabízelo jít do sklepa. Před ním se Alena zastavila:
"Ukážu ti sklep. Tam bude taky dost práce."
Zarazila se.
"Jsi sice džentlmen, ale jsi taky úchyl. A na úchyláky já jsem opatrná. Ruce za záda!" štěkla najednou tak ostře, až jsem se lekl a ustoupil o krok dozadu. Vyhověl hned v následující vteřině.
Alena mi neuvěřitelně zručně podvlékla punčoškové "vodítko" mezi nohama a během chvilky už jsem měl ruce za zády svázané tak pevně, že bych je neroztrhl ani kdybych se na hlavu stavěl.