Život naruby (Stránka 1 z 2)

No jasně už se těším na pokračování.

Hezký a poutavý. Pokračuj... :-)

Jarek mlčel, měl strach,co bude.
"Tak co, neumíš mluvit?"Filip se stále díval do jeho očí.
"To ti dala ta tvoje stará, abys neopíchal půlku Brna, že? Ty musíš být teda pěknej kanec" a zatlačil Jarka do srcháče zpět. Nebylo úniku, možná by i Filipa přepral, ale nechtěl riskovat problém v práci a jak by všechno vysvětloval, proč to začlo.
Filip pocítil moc, byl najednou vítěz a chtěl si to užít.
"Takže, vodedneška končíš s těma tvýma manýrama, už mě fakt serou blbý kecy a jak si na mě chladíš komplexy.Pokud bys ale tomu nerozuměl, tak si uvědom, že sem tě viděl ve sprše s tou "parádou", co máš na ocase a rozkecám to všude,"a sáhnul mu na koule a mírně za ně zatahal.
Jarek sklopil oči, věděl, že nemá jinou možnost, tak jen souhlasně kývnul hlavou.
"Fajn, jsem rád, že si to uvědomuješ", řekl a odešel.
Tento pocit zažil poprvé, vždy to byl on, kdo rozdával pokyny a vše řídil. Najednou má on poslouchat? Nebylo mu to nepříjemné, jen se tím neuměl vyrovnat.
Doma se Jarda snažil, aby nikdo nic nepoznal, přesto byl v mysli pořád jinde. Skoro celou noc si přehrával v hlavě, co se stalo ve sprchách. Vymýšlel různé možnosti, jak se mohl zachovat, co udělat. Nakonec usnul.
V kuchyni byl první, uvařil Filipovi kávu.
"Á, káva, dobrýýý!"radostně zahlaholil na celou kuchyň Filip.
Jarek šel pro koření do skladu a Filip za ním.
"Vidím, že ti ten včerejšek něco dal, zejtra by mohla být i snídaně!"Mírně se přitačil zezadu k Jadrovi a mlasknul mu do ucha.

"Bude", špitnul Jarda.
"Co bude? Neslyším ",na to Filip.
"Snídaně bude", řekl víc nahlas Jarda.
"Už se těším, tak se snaž".
Filip poodstoupil, aby mohl Jarda odejít.
Ta tělesná přítomnost, vůně jeho těla úplně Jarka vykoklejila. Dělal jednu chybu za druhou, nemohl se na nic soustředit. Už si toho všimnul i Filip.
"Co je to s tebou, Mici? Seš jak sjetej."
"Nejsem Mici, ale Jara".
V tom už měl zase Filipa za zády, který mu polohlasně řekl:
"Od teďka jsi moje Mici. Pokud budeme spolu, tak ti tak budu říkat, zvykni si na to."
Žádná odpověď.
Filip se rozhlédnul, zda je nikdo nevidí a plesknul Jardu přes zadek.
"Co děláš, kurva, seš normální??!!!Co když nás někdo uvidí."
"Čekám na odpověď".
"Tak jo".
"Co JO?"
"Souhlasím", řekl Jarda.
Byl konec směny a kluci šli do šaten.
Jarda se už nestyděl a rovnou se svlékl do naha a šel do sprch. Filip ho poočku sledoval, zda má tu kovovou věc i dnes na ocase.
Jasně, že měl.
Filip se také svléknul a stoupnul si do sprcháče naproti němu.Měl dobrý pohled, abys si prohlížel jeho pěkný tělo. Začlo ho to vzrušovat.
"Mici, pojď mi umýt záda", zavolal na Jardu.
"Hele, Filipe, nejsem buzerant, tohle je už fakt přes čáru", řekl naštvaně Jara.
Filip moc dobře věděl, že kalí vodu. Uvědomil si to tehdy, když Jarek řekl: "Co když nás někdo uvidí". Ta věta mu hrála v uších celý zbytek směny. Musel to posunout dále. Změnil taktiku.
Neopakoval tedy příkaz, mlčel.
Jarda vypnul sprchu a začal se utírat. Čekal, co Filip udělá. Ten si ho nevšímal. Rozloučili si suchým "čau zítra".
Tu noc každý ve své posteli přemýšleli o tom druhém.

Za mne vůbec ne. Zajímá mne, jak se to bude dál odvíjet.

Přesně tak , pokračuj. Zajímá mě jak se to vyvine

Vytoužený konec směny. Vysvobození z toho pekla mlčení. Ve sprše se loudal, čekal, že Filip dojde, promluví si a zase bude vše v pohodě. Odešel sklesle domů.
Ani Filip nebyl hrdina. Nechtěl se sním v šatně potkat. Schválně nahlížel, až odejde. Filip čekal, že se mu Jarda pokorně omluví, odprosí. To, že ta snídaně měla být jakýmsi předvojem k omluvě nepochopil.
„Konečně pátek!! Ještě přečkat dnešek a budu mít volno“, pomyslel si Jarda, když ráno zaklapl budík.
„Doufám, že dneska konečně přileze s omluvou“, přemítal Filip po probuzení.
Celá směna se opakovala jako včera. Ticho, jen mlácení hrnců z umývárny. Směna zase neměla konce pro oba.
I šéf si všimnul zvláštní atmosféry v kuchyni, tak se snažil je povzbudit.
„Vy dneska držíte bobříka mlčení?“
Ani jeden neodpověděl. Když už to vypadalo, že šéf hodlá zase říct nějakou blbost, tak Jarda říká:
„Dneska jsem blbě spal“.
„Aha, tak to znám“, snažil se šéf do toho více nezasahovat.
„Pánové“, zahlásil na celou kuchyni.
„Já jsem z Chebu, já to už jebu“. Bylo 12. hod. ,šéf jim popřál pěkný víkend a zmizel užívat si vytoužené dva dny volna. No, aby taky ne, když si nedávno nabrnknul novou milenku, objednal víkend pro dva na horské chatě, kde, jak správně předpokládal, dojde k vášnivé „výměně genetických informací“ a že jich měl plný pytel.
„Zaplať pánbůh, konečně dvě a jdu z té jámy lvové doprdele“, vzdechl Jarek.
„Čau v pondělí“, oznámil suše.
„Zdar nebo raději sbohem. Možná tady v pondělí budeš už sám. Téhle blbé atmosféry mám už plný zuby“, naštvaně mu odpověděl Filip a šel ještě uklidit maso dolů do boxu.
„To nesmí, JÁ to nechci, ať zůstane“, křičí to v něm.
NĚCO musím udělat, ale co??!!!
Rozhodl se, že půjde za ním do boxu. Vsadil vše na jednu kartu. Neví, co udělá, co řekne. Prostě JDE!
Našel ho v boxu zády k němu.
„Filipe“, promluvil.
„Co tady ještě chceš, spěcháš přece domů za tou svoji familkou, ne“?
Na tu narážku nereagoval.
„Tos myslel fakt vážně, že v pondělí už nedojdeš?“
„Máš snad pocit, že kecám? Seru na to tady. Nic mě tady nedrží, už.“
Konečně se měl Jarda čeho chytnout a hned toho využil.
„A před tím tě tady něco drželo?“
Tohle Filip o něj nečekal. Najednou nevěděl, co má říct, aby se neshodil a zachoval si svoji tvář.
„Něco jo“, vysoukal ze sebe.
„Něco nebo NĚKDO?“ dotíral Jarda.
Situace se vyostřovala, Filip nejdříve chtěl kličkovat, ale nakonec si řekl, že je to stejně jedno, prostě v pondělí si spakuje věci půjde. Neměl, co ztratit. Řekl pravdu:
„Mici“ a díval se přitom Jardovi do očí.

Začíná se to vyhrocovat... Líbí se mi to. :-)

Jarda jezdil jak Honda, aby byl Filip spokojený. Snídaně voněla, že i boss zálibně vystrčil zamilovaný čumák z kanclu.
„Nooo, chudina si žere,jak v Alkrónu a nebohý šéf, aby jedl jen mysli s mlíkem“! Nemyslel to vážně, věděl dobře, že snídaně je za celý den pro kluky jediný jídlo.
Filip se u snídaně tvářil, jako by vyhrál milión, a ještě popichoval šéfa, že si musí umět vychovat personál.
Za chvíli vypochodoval boss ze svého „vikvamu“ a říká Jardovi:
„Doufám, že ta Paříž příští týden platí?“
„Jasně, šéfe, už se tam moc těším“, radostně na to on.
Paříž, to město plné rozporu. Milovaná i nenáviděná. Každý rok zde probíhal veletrh. Kde se představovali ti nejlepší. Jarda s kolegou Milanem měli každoročně zaplacený týden na tomto kulinářském dění a vždy dovezli nějaké recepty. Večery trávili v barech s kolegama z jiných hotelů a samozřejmě alkohol tekl proudem.
Boss je tak dodal:
„Jen jsem udělal malou změnu. Tentokrát jede s tebou tady mladej“!
Jardovi spadla brada. „Jak to, že zrovna Filip, vždyť chtěl odejít“? Nejde mu to na rozum.
Otočí se tázavě na něj.
Filip se jen pousmál a srknul na něj.
Před koncem směny Jardovi říká:
„Tu Paříž jsem na si na šéfovi vyškemral. Musel jsem mu podepsat, že zůstanu alespoň rok. Dalo mně to fakt dost práce ho přemluvit, tak se musíš, Mici můj, hodně snažit, abych si tam patřičně užil, protože si ten tejden, kterej ty máš placenej, já musím naddělat“.

V šatně.
„Mici, proč vlastně nosíš tu věc na tom ptákovi“, zajímá se Filip. „Musí to být přece dost nepříjemný, ne? A jak chodíš chcát? Na babu nebo vestoje?“
Jarda na sebe vše „prásknul“.
„Kdys teda vůbec naposledy „zasunul“?, vyzvídal Filip.
„Asi před rokem“.
„Ty vole, to se dá vydržet?“
„Dá, když si to srovnáš v hlavě“.
„No, ale přece mně neříkej, že jsi celej rok ani nehonil“?
„Jo, občas, tak jednou za měsíc“.
„Ale, když to na tebe příjde a nemáš od té věci klíč, tak jsi nahranej“.
„Klíče mám raději tady ve skříňce, aby mě to doma nelákalo“.
Filip šel do sprchy jako první. Pustil vodu a těšil se, jak ze sebe smyje ty hnusný pachy kuchyně za celý den. Najednou mu Jarda položil ruce na záda. Filip sebou škubnul, tohle fakt nečekal!!!
„Co se bojíš“? Přišel jsem ti umýt záda.“
„Mici, je ta fakt dobrej nápad?“, znejistěl Filip.
„Plním jen tvá přání“, Jarda na to.
Jarda dal do umývání jeho zad všechno, co znal. Měnil intenzitu doteků, zajel rukama i na okraj zadečku. Věnoval se i krční páteři. Filip držel, ani se pohnul. Naposledy mu záda myla máma, když byl ještě kluk. Zvláštní pocit. Nevěděl, zda se má oddat těmto slastným dotekům, což by jistě vyvolalo jeho erekci.
Jarda mu smyl mýdlo ze zad, ještě je párkrát jemně pohladil a prohlásil:
„Hotovo, s sebou nebo je ještě nějaké přání?“
Sexuální nádech této poznámky Filipa „odvařil“.
Jen ze sebe vykoktal:
„ Ne“.
Jarda si všimnul, že se mu postavil. Nereagoval nijak na to, hladilo jeho duši, že mytí mělo svůj „výsledek“ a to chtěl.

Piš dál je to prima.

Cesta z letiště proběhla hladce, jen Jarda přemýšlel, co má Filip za lubem.
V hotelu na recepci se slečna velmi omlouvala, že mají přidělen pokoj s manželskou posteli, poněvadž někdo spletl jméno Filipa na Phillipe. Mají bohužel opravdu plno a změnu nelze provést.
Filip poznamenal:“ To nám to tady ale pěkně začíná, už se těším na další milá překvápka.“
Jarda je polknul. Moc mu to nebylo příjemné. Už dlouho vedle něj nikdo nespal. Kamila se kdysi odstěhovala spát za dcerou, že prý ji v noci kope a roztahuje se po celý posteli a ona se pak nevyspí.
Došli na pokoj.
„Tak Mici, teď se bude účtovat“, povídá vesele Filip, který už měl od víkendu připraven plán.
„Takže: Představíš mě všem významným lidem v oboru a ne jako nějakou nulu, ale jako velmi nadějného kolegu, jasný???!!!! Dále: snídani a jakékoliv jiné občerstvení mám s full servisem od tebe. Cokoliv budu chtít, to mi doneseš. Postaráš se o oblečení. Budu mít vždy vše vzorně nachystané na druhý den a špína bude pěkně srovnaná jinde. Chci, abys mě umýval. Sežeň si někde jemnou houbu, ať mně nepodřeš. Pokud bys, jen tak náhodou, s něčím nechtěl souhlasit, tak si pamatuj, že je i cesta domů, víš, co to znamená, že?? To je zatím vše, kdybych si na něco vzpomněl, tak doplním. Budu na tebe moc hodný, pokud si to ale zasloužíš a dopřeji ti jeden výstřik, jak, to ještě nevím.“
Jardovi z těch požadavků nic nevadilo, doma to dělá přece běžně, jen to poslední ho dost zarazilo.
„Čekám na odpověď“, Filip řekl přísně.
„Souhlasím se vším“, pokorně Jarda.
„Vybal nám věci, narovnej do skříně. Tu černou kabelu neotvírej, dej ji na zem do skříně. Na pravém boku máš dárek. Já jdu do sprchy a ty si zatím dárek vyzkoušej“.
„Co tam asi může být? Mám se bát nebo radovat“, ptá se sám sebe Jarda.
Našel tam světle modré pánské slipy. Ve předu a vzadu jen malý kousek látky, na bocích jen černá guma.
„Líbí se ti Mici?“, slyší ze sprcháče.
„Přijď se mi ukázat, jak ti to sluší“, nakázal Filip.
Poslušně obléknul slipy a jinak neoděný šel za ním. Filip odtáhnul závěs a kouká, jak mu to sluší. Modré slipy a jeho modré oči byly v harmonii. Už se dál nedokázal ovládat, všechna touha se nahrnula ven a on popadnul Jardu a vtáhnul ho za ním do sprchy. Přitlačil do rohu, aby nemohl utéct a podíval se mu do očí. Viděl v nich jak malý strach, tak i touhu. Přiblížil se více k němu a zkoumavě ho políbil. Držel se hesla: Polibek je zeptání, zda je to dole k dostání. A bylo. Z jemných polibků, byly ty, plné vášně.
Strávili ve sprše dost času vzájemným zkoumáním svých těl. Filip vše přerušil.
„Mici, už dost, nebo se udělám, a to tady nechci“.
Jarda ho pěkně osušil. Pokračovali v posteli. Filip mu jemně naznačil, aby se věnoval jeho „nástroji“.
Konečně měl Jarda příležitost si ho důkladně prohlédnout. Vzal si tu „flétnu“ do úst a rozehrál koncert.
Po pár minutách Filip syknul:“ Už budu“. Mici přestal, věnoval se oblastem okolo a když jeho vzrušení povolovalo, začal hrát znovu. Tak se to stalo ještě čtyřikrát, než přišlo Filipovo vysvobození.
Opět ho upozornil, že „UŽ“ a o to více se Jarda snažil. Tlačil ho hlavu pryč, ale marně. Ten dole se rozhodně nehodlal zbavit toho krásnýho nástroje v ústech.
Filip šel na vrchol svého kopce. Funěl, pánev tlačil do matrace. Vše marně. Udělali se mu mžitky před očima a dostával se do jakési nepopsatelné extáze. Přišel na vrchol kopce, spíše sopky. Láva z něj létala v pořádných salvách. Když sešel zase zpět na cestu, měl v očích, které pohlédly na Jardu, pocit uspokojení.
Filip vše okomentoval: „Mici, to byla jízda“, jsi fakt dobrej“.
Ten si jen pomyslel: „Je vidět, že ještě asi nic nezažil, nic nevydrží, no jo: Mládí nevybouřené, péro nevykouřené“. Nic ale neřekl, jen se usmál a schoulil se k Filipovi do náručí. Cítil takový klid a bezpečí.