Něha a násilí

Dlouho jsem nerozuměl sobě, jak je možné, že si připadám jako mírný a klidný a přitom mě rajcují vlastně násilné ženy.

Sleduji toto fórum více než tři roky, a během minulého týdne se mi staly tak zásadní věci, že bych je rád někde sdělil. Vybral jsem si k tomu toto fórum. Je-li to hodně mimo, tak se omlouvám, já to spíš myslím jako aktivní poděkování, že takové fórum existuje, protože mi pomáhalo.

Fórum cudnosti sleduji proto, že to ve mě hodně rezonovalo, tedy vzrušovaly mě mnohé představy a na druhou stranu mě velice zajímaly průběhy a proměny vztahů. Sledoval jsem průběh muže, snad Petra, který mi pak zmizel, zajímaly mě věcné odpovědi Madamcruel, poděkovat mohu minimálně Tlapíkovi a Xeně, že nám dlouhodobě dávají nahlédnout do jejich vztahu. Ostatním se omlouvám, že je nejmenuji, ale mám aktivní přispěvovatele na mysli. Sám jsem byl vždy velmi otevřený, takže takové otevřenosti si velmi cením. Možná byl u mě jen krůček k tomu, abych se zapojil mezi ty aktivní z vás. Jemně a nenápadně jsem již o tom mluvil se svojí manželkou a dokonce jsme měli i pás cudnosti v ruce. Jenže, jakoby se ve mě vždy praly dvě složky osobnosti, jedná celá vzrušená fantaziemi ženské dominance ve které je pás cudnosti jednou z jeho nejlepších variant, a druhá, která si kladla zvídavé otázky, jak to funguje mezi lidmi, kteří do vztahu přináší takový prostředek.

Abych malinko předestřel své dřívější úvahy, vložil jsem na fórum jednu ze svých povídek ze šuplíku (https://forum.cudnost.cz/topic/1983/lucie/), Lucie. Píši tehdy, když chci ulevit svému napětí.

Od mládí jsem míval divné choutky. Jako tříletý jsem si v postýlce ulamoval rákosové kousky z rohože na zdi, abych se jimi dráždil na penise. Někdy v pubertě, tedy na základní škole jsem začal mít sny, jak jsem z nějakých velmi racionálních důvodů svázán ženami (je mi 49 a žádná literatura natož internet nepodněcoval tehdy moje představy). Bylo to tak sofistikované, že finále chybělo. Vlastně ty sny vždy jen zobrazovaly, jak budu přemožen, a tam to vlastně končilo. Chtěl jsem být přemožen po statečném boji. Nevěděl jsem co dál. Když pak přišla onanie, která se s různými odchylky ustálila na frekvenci jednou denně, považoval jsem to vždy za problém. Přesně v té souvislosti prvního odstavce, jako když se ve mě perou dvě složky. Člověk to chtěl, ale pak cítil pocit viny, zejména pokud mu došlo, že třeba v manželství to nedělá dobrotu. Muž, který si každý den dělá dobře, přestává něco dávat do vztahu, a to se jednou vymstí. Zřejmě i mě se to vymstilo, i když kdo ví, zda pro proměnu vztahu lze využít tak silné slovo. Msta za onanii? Ano i ne.

Jsou dvě linie, které sleduji. Vztah k ženě mého života, manželce, a druhou je vztah k ostatním významným ženám. Začnu tou druhou, významnými ženami. Svou povahou jsem spíš mírný, nekonfliktní, pracovitý, přesto pokud se v průběhu mého pracovního života vyskytly ženy šéfky, během nějaké doby jsem se dostal do nevýhodné pozice, která často vyústila v ukončení pracovního poměru. Jakoby se opakoval scénář, kdy jsem si dokázal získat důvěru, ale nedokázal ji udržet. Občas mě napadlo, že to je nespravedlivé (okolnosti tak vypadaly). U mužů šéfů jsem toto nikdy nezažil, konflikty ani v jednom případě neústily v problematický rozchod (ukončení spolupráce). Pokud jsem byl v roli vedoucího, mělo to u žen podobný průběh, nejdříve nadšené přijetí a pak nějakým záhadným způsobem “podraz”. Samozřejmě, že mě mnohokrát napadlo, jestli třeba moje zaměření neovlivňuje tyto situace. Občas jsem si pak řekl, musím s tím skoncovat, submisivní fantazie zkusím nahradit běžnými, nebo dokonce opačnými, vždy to skončilo stejně, jakoby člověk nemohl svoje zaměření změnit. Skoro jsem si říkal, že je potřeba se přijmout, takový jaký jsem, jenže zároveň jsem nechtěl být bitý osudem. Proto mě na fóru tolik zajímaly proměny lidí, kteří se cudnosti věnovali déle.

V případě mé manželky je to podobné. Zpočátku měla zřejmě pocit, že našla ideálního muže, galantní, milý, přející, věrný, hledící si jejího štěstí. Když jsem po 17 letech manželství otevřel téma dominance. Otevřel není správný výraz, nechtěně zahlédla co jsem na internetu viděl, vypadalo to na změnu. Změnu k lepšímu. Na pár týdnu to vypadalo na obnovu vztahu. Masáže, povídání atd. Postupně mi však docházelo, že takového muže nechce. Velmi jsem toužil to nějak změnit, komunikovat, mluvit, ujasnit si naše věci, ale naše životy začali jít jinými cestami. Skončilo to tak, že mi chladně nabídla, ať spáchám sebevraždu. To už jsem zřejmě pro ni neznamenal nic. Když jsem to neudělal, vyhnala mě z domu pro domácí násilí. Moc jsem se nařčení nebránil a policie na maloměstě má v takových věcech jasno, když máš koule, tak za to násilí můžeš. Bylo tam ještě mnoho dalších velmi hrubých věcí. Podstatou je, že také v této linii se mi zdálo, že mě osud nevede ke štěstí.

Otázkou bylo, zda to dál skrývat, přijmout sám sebe, nebo se pokusit něco změnit. Nevěděl jsem si s tím rady. Uplynul čas a manželka dál trvala na svém. Jsi mrtvý muž, zmiz z mého života. Tak jsem to zkusil. Měl jsem vše dobře připravené, a už jsem tam skoro byl, zastavené srdce, pohled shůry...

Být submisivní muž není lehké. Není to ani přesné slovo, zcela si tak nepřipadám, a v mnoha ohledech to tak nevypadá, jenom mi sedí dělat ženy šťastné, až jako bych zapomněl sám na sebe. Výborným příkladem je orgasmus. Nepotřebuji skoro svůj, když jej vnímám u ženy. Na pornu jsem hledal obrazy žen, které byly znázorněny jak jsou fascinované hrou s mužem. Žádné trpící, nebo dokonce znuděné cosi, ale ženy plné života. A být účasten této síly, mi přišlo za vrchol blaha.

To by mohl být konec, ale není. A mám pocit, že se můj život změní. Asi týden po traumatu, kdy jsem se styděl, že to nedopadlo podle plánu, kdy jsem nevěděl, jak dál. Kdy jsem měl pocit, že jsem nechtěně živý, jsem po odchodu z nemocnice zahlédl obraz, který je podstatou tohoto sdělení. Zahlédl jsem cosi mezi pravým ramenem a hlavou. Nazval jsem to přivtělená duše. Nejdříve nic, koukali jsme na sebe, a pak jsem s ním začal mluvit. Kdysi v nějaké své vlastní existenci prý trápil ženy, hodně je trápil, a tak to chtěl nějak napravit. Tak jsme se sžili. Již jsem se na začátku omluvil, že možná to není příliš vhodné, ale měl jsem to chuť někde říct.

Mám rád ženy, miluji je šťastné, miluji je hravé, a ten rarach potřeboval taky to své. Nemám mu to za zlé, jsem rád, že mi to řek. Jenom mi to teď dává větší smysl. Já si přeji, abych mohl mít ženu, která mě miluje, která má na mě chuť, u které mohu složit hlavu do klína, nechat se pohladit a to stejné mohu dělat já jí. Ještě malá odbočka. Nedávno, někde uprostřed té krize mezi prvním a druhým návrhem na sebevraždu, jsem našel ženu, která hledala svého pána. Chtěl jsem to zkusit, jenže já se do ní zamiloval. Ze svých fantazií jsem uměl snadno přehodit a hrát roli pána, jenže já ji miloval, mohl jsem si s ní hrát, ale jen tak abych měl 100% jistotu, že ji ani trochu neublížím, a ve skutečnosti jsem si přál, aby přijímala spíš něžné polibky, aby nechtěla trpět, ale našla sílu být šťastná i bez hry na násilí. Zároveň mě fascinovala, že si umí říct, že chce někde v skrytu, ale v bezpečí mít svého pána.

Úvaha není o tom, aby jste měnili sami sebe. Já sám jsem se zatím s rarachem domluvil, že zůstaneme spolu. Nepovažuji to ani náznakem za schizofrenii. Pro mě je přesnější termín přivtělená duše. Já sám totiž násilný nejsem a násilí u druhých mi také není blízké. Rád bych vám napsal po nějaké době, jak se to vyvíjí a co si o tom myslím s odstupem času.