Past

kapitola 1 - pátek 15:30

Přišel jsem v pátek k Zuzce na kafe, aniž bych měl nejmenší předtuchu něčeho zákeřného. Už mě ale mělo varovat, že žaluzie ve všech oknech jsou zatažené a hned jak jsem přišel, zamkla dveře.
"Chtěla bych si vyzkoušet, jak moc mi věříš."
Proč ne, řekl jsem si, a poslušně si nechal zavázat oči šátkem. Odvedla mě do vedlejší místnosti. Cítil jsem, jak mi něco dává kolem krku. A pak táhne vzhůru. Kruci, co to má být? Strhl jsem si šátek z očí, jen abych zjistil, že obojek, který mi nasadila, je zamčený. A provaz od něj vede do oka na stropě.
"Teď jsi můj vězeň. Budeš dělat, co ti přikážu, jinak tě potrestám. Jasné?"
"Víš, co jsem ti dala do toho kafe?"
A odešla. Křičel jsem, co mi síly stačily, trhal za provaz, zkoušel roztrhnout obojek. Asi po pěti minutách znovu vešla do místnosti.
"Takhle si moc nepomůžeš. Nikdo tě neuslyší, a kdyby, stejně nikdo nepřijde. Buď budeš spolupracovat, nebo tě tady nechám, dokud nedostaneš rozum."
"Co po mě chceš?"
"Chci tě odnaučit vzdorovat. Naučíš se, jak se podřídit každému mému přání. Uvidíš, že když budeš pěkně poslušný, bude to i pro tebe docela příjemné."
"Ale proč?"
"Třeba proto, že mi připadá, že takovou lekci potřebuješ. A teď už dost povídání. Přistupuješ na mou hru?"
"Trhni si nohou!"
"Jak myslíš."
Jsem docela silný chlap, tak jsem si říkal, co mi tak asi může provést. Vždyť se ubráním. To jsem ale nepočítal s tím, že mě za obojek vytáhne ještě výš. Stál jsem na špičkách, obojek mi svíral krk, sotva jsem mohl dýchat. Takhle člověk dlouho nevydrží. Přinesla policejní pouta. Z dálky mi je podávala, jen abych na ně mohl dosáhnout, ale nemohl se dotknout jí.
"Nasaď si je! Ruce za záda!"
To snad nemyslí vážně. Teď se ještě sám spoutám.
"Copak můžu, když jsem tady takhle oběšený?"
Provaz trochu povolil.
"Můžeš. Hoď sebou, nebudu čekat věčně."
Přišla ke mně zezadu, aby zkontrolovala, že jsou pouta dobře utažená. Udělala kolem řetízku na poutech smyčku z provazu, ten pak protáhla mezi nohama a uvázala za obojek.
"A teď ten tvůj řev."
Vmáčkla mi do pusy kuličku roubíku. Musel jsem sklonit hlavu, když zapínala přezku.
"Takhle tě tady nechám. Přemýšlej, proč ses do téhle situace dostal. Aby ti nebylo horko, otevřu na tebe okno. Kdybys přeci jen chtěl spolupracovat, stačí, když tuhle rolničku," vmáčkla mi něco do dlaně, "upustíš na zem. To bude znamení, že souhlasíš se započetím výchovy."
"A vidíš, málem bych zapomněla, že budeš přes roubík slintat," omotala mi hlavu stříbrnou páskou.
"Ať tu nenaděláš."
Osaměl jsem.