Teorie dvojitého souhlasu

Vedou snad všechny cesty do pekla? Je Řím spíše nebem než peklem na Zemi? Nebo platí, jak pro koho? Že na jednom místě, v jeden čas si někdo žije jako v ráji a jiný jako v pekle. Někdo je lapen do vězení, jiný si vězení udělá ze svého domova.
Byla to jeho třetí schůzka s dominou. A hodně od toho očekával. Nechtěl profesionálku, která jen šikovně plní místo na trhu a za pár zlatek někomu naseká na zadek. To už vyzkoušel a nebylo to ono. Nebylo to špatné. Možná to i bylo dobré, ale nebylo to úplně ono. Chyběla tomu ryzost, opravdovost. Upřímnost. Prostě už jen to, že musíte někomu zaplatit, aby si s vámi chvilku hrál, zřejmě nemůže být úplně ono. Jasně, že když zaplatíte automechanikovi, aby si chvilku hrál s vaší chloubou, nic vašemu vztahu nechybí, automechanik dělá něco, co vy neumíte. To je fér. Stejně tak, když jdete na masáž a někdo prohněte vaše svaly, musíte mu zaplatit. On pracoval a vy jste si jemně vzdychali. Taková tantrická masáž je něco podobného. Všechno podobné je prostě fér. Ale když si domlouval schůzku u první profesionální dominy, něco tam chybělo. Něco v tom smyslu, že by ho ani náhodou nenapadlo, uvažovat o sňatku se svým automechanikem, s masérem. Jenže u dominy se děly jiné věci. Myslel si, že překračovaly rámec společenských smluv. Byl jí fascinován, dělala věci, jaké očekával a on ji říkal, že ji miluje. Samozřejmě, že ne přímo těmito slovy, ale svými činy ano. Automechanika bral, ale nemiloval ho. Svojí dominu miloval. Říkal ji věci, které mohl říkat jen osobě, kterou hluboce miloval. Věděl, že je to hra. Hra podle podobných pravidel, jako s kýmkoli jiným. Jenže Boleslav tu hru překračoval, otevíral své srdce. Dva roky se pak z toho nemohl dostat. Přemýšlel o všem možném, jak tuto spalující touhu potlačit. Přemýšlel o sebevraždě, o své kastraci. Zažil velmi niterný pocit, skoro by se dalo říci božský pocit z přítomnosti druhé osoby, a ta osoba mu řekla: „Zaplať.“
Zaplatil. A strhnul tak závoj příjemné iluze.
Myslel si, že uvnitř již dávno zaplatil. Jenže něco nebylo stoprocentní.

U druhé dominy to bylo jinak. Věděl, jakou ženu hledá. Jak moc ji chce zbožňovat, a že nechce žádnou pachuť hry končící slovem - zaplať. Našli se přes chat. Byla profesionální společnicí, ale pro soukromí hledala pevný milostný vztah. Padli si do oka. Byla společnicí, žádnou dominou. Jenže přesně tenhle druh změny jim vyhovoval. Stala se pro něj dominou. Dál vykonávala svoji práci, ale konečně se vracela domů. K němu, kdo nebyl jejím zaměstnavatelem, pánem, kterému by na konci směny vyúčtovala jízdenku. Naopak, byla jeho nefalšovanou bohyní a vládkyní. V případě své chutě to byla ona, kdo mu zanechávala spropitné. Zamkla si ho a přivlastnila. Stala se majitelkou klíče od jeho penisu a tím i od všeho dalšího mezi mužem a ženou. Okamžitě jejich vztah nabral grády. Ona se mohla vracet domů, kdy chtěla a v jakém stavu chtěla, a doma bylo vše připraveno. Uklizeno. Čisto. Ale hlavně u dveří na ni čekal její nahý otrůček. Měla chuť mu za všechno děkovat. Takový pocit svobody, moci, laskavosti, štěstí nikdy dříve nezažila. Ba naopak, její dřívější návraty domů bývaly pravidelně bolavé. Jako perfektní společnice doprovázející šarmantní muže, se vracívala do chladných zdí reality, kde ji chybělo obejmutí jen proto, že je, že někdo nedělí pozornost mezi ni a jinou ženu. A najednou to měla.
Měla obejmutí. Měla se kam vracet. Někdo na ni čekal. Někdo ji nefalšovaně miloval. Ostatně se zamknutým penisem neměl kam jít a taky by nikam nešel. Kouzlo klíčku je veliké. Když se vracela, stál někdo připravený být ji k vůli. Ke službě. K perverzi. K tomu dravému uvnitř jejího těla. Někdo byl najednou ochoten snést její nelibost, její náladovost. Její vztek. Její chuť se napětí a stresu zbavit. Sexem, agresí, něhou. Byl tu jen pro ni. Proto, aby ji činil šťastnou.
I na nahého otrůčka si zvykneme. Konec konců otrok je otrok. Je to prima prostředek k lepší náladě. Přečte, když je potřeba číst. Uklidí, když je potřeba uklidit. Uspokojí jazykem, když je potřeba jazykem uspokojit. Snese bití, když je potřeba slyšet pláč. Je tu, aby sloužil, aby pečoval o blaho své paní. Těžko pochopí, kdo si myslí, že je lepší než druzí, že nic takového v sobě nemá. Taky je to fajn mít třeba tři otroky, ale mít s nimi děti, přenášet jejich geny na své děti?
Pro Boleslava to mělo podobný průběh. Nejdříve však byl neskutečný obdiv, jaký je dokonalý muž. Nesobecký. Ohleduplný. Laskavý. Neskonale obětavý. Preferující jej a jen zájmy své královny. Po těch myšlenkách na kastraci a jiných variant potlačení touhy po své královně, si na chvíli připadal jako v nebi. Žena, které vyjadřoval, co cítí, mu za jeho aktivity upřímně děkovala. Nenastavovala dlaň, aby zaplatil, ale na mou duši, ona mu děkovala. Děkovala mu také celým svým tělem. Měla ho sice zamknutého, ale byla to jen taková hra. Jak ho uviděla, chtěla, aby ji objímal a zároveň mu chtěla svými polibky vyjádřit svoji vděčnost za to, co pro ni dělá.
Přesto jejich vztah skončil. Možná se stala lepší společnicí, možná bylo zapotřebí, aby posunula Boleslavův život jiným směrem. Našla si muže, se kterým chtěla mít děti a který si ji chtěl vzít. Že to Boleslav těžce nesl, jen zhoršilo jejich rozchod, protože mu vytkla, že nedrží slovo a není skutečným otrokem. Skutečný poddaný, nemluví bez vyžádání do života své vládkyně.

Ke třetí partnerce se odhodlal až po čtyřech dalších letech. Moc o svém protějšku nevěděl. Jejich komunikace byla poměrně strohá. Napsala, že pokud má zájem o nezávaznou hru, tak si nebudou vypisovat, ale chce ho poznat. Trochu mu zalichotila, když mu napsala, že mnoho jich slibuje až nereálné věci, ale v reálu pak nejsou schopni se ani dostavit bez včasné omluvy na schůzku. První schůzku měli v pražském klubu podobně zaměřených osob. Ušlo to. Popili, popovídali. Ze všeho nejvíc vnímal její dominanci. Úplně stejně jako když zvíře cítí sílu druhého dravce. Nepatří to k pěti známým smyslům, ale je to stejně reálné, jako když vidíme, nebo cítíte, či slyšíme. Spíš to vypadalo jako rozšířené magnetické pole. Ať byl za jejími zády, nebo seděl výš než ona na pohovce, stejně vnímal proud její dominance.
Když vynecháme tuhle jejich první seznamovací schůzku. Chystal se Boleslav na druhé setkání. Jak jsme řekli, očekávání měl velká. Nebyla profidomina, ani si neslibovali žádné dlouhé vztahy. Jen hru. K potěše obou. Boleslav věděl, že je to žena, kterou hledal. I kdyby s ní byl jen tento večer, unese to, protože toto je žena, která mu aspoň na chvíli nese autentický prožitek.
Pronajala stylový apartmán, zeptala se ho, zda může půlku přispět. Peníze ji poslal převodem, to si domluvili již na první schůzce.
Stylový apartmán může evokovat stejnou otázku, jako zda je Řím městem hříchu, nebo svátosti. Asi spíše hříchu. Pokud vůbec nějaké hříchy, v těch všech hrách, co si vytváříme, existují.

„Tak se svlékni. Ukaž se mi. Chci vidět, jak vypadá nahý muž na prvním rande,“ vyzvala ho Lucie. „Vzrušuje mě to. Sedět oblečená a povídat si, zatímco přede mnou stojí v pozoru nahý muž. Má to úplně jinou šťávu, než když se předvádíte v kavárně jako skvělá partie a přitom vašemu pohledu neunikne obsluhující servírka.“ 
Všichni znalci vědí, že přechodové rituály jsou velice zajímavou technikou, jak přepínat z jedné úrovně vědomí na druhou.
“Ano paní,“ odpověděl Boleslav, ačkoli ještě před minutou byla jejich komunikace na jiné frekvenční vlně.
Před chvíli si ještě hrál na skvělou partii. Galantně podržel dveře, důstojně, avšak trochu s napětím držel své tělo. S odložením šatů, sundáním trenek, zažíval něco úplně jiného. Nebyl ani mladý, ani krásný. Nenabízel ani galantnost, ani pomyšlení na skvělou partii. Sundat šaty je jako sundat jednu ze svých masek.
„Líbí se mi, jak se svlékáš. Vzrušuje mě to,“ řekla Lucie.
Tohle by mu žádná profesionální domina neřekla, blesklo Boleslavovi hlavou, ačkoli si jenom zaměňoval své představy se svými reálnými zkušenostmi.
Stál nahý nedaleko dveří, kterými do apartmánu vstoupili. Lucie nijak nekomentovala jeho oblečení. Nezabývala se podrobnostmi, zda má chvátat, či si vzorně skládat oblečení. Jakoby ji tohle bylo fuk, jakoby tohle bylo pod její úroveň vibrací. Boleslav nevěděl, kam má jít, co má dělat. Stál nahý. Trochu dezorientovaný. Trochu jako v jiném světě. Vlastně dost dezorientovaný, mimo své záchytné body. Mimo své běžné role. Jediné co vnímal, že je v této hře až po uši. Lucie si odložila vrchní blůzu, a moc jí to slušelo. Prohlédla si zbylé dva pokoje a Boleslav stál zatím dál nahý v předsíni. Zdálo se, že přesně ví, kam směřuje. K psychologii dvojího souhlasu. A to není takový ten běžně známý princip, kdy dva najdou shodu a nakonec souhlas s nějakou myšlenkou či aktivitou. Psychologie dvojího souhlasu je technikou osobnostního rozvoje sebe sama. Přijetí svých dobrých i horších stránek.
Chodila kolem něj, jakoby čarovala.
Jakoby míchala těsto ve velké míse.
Jako když si sytá kočka prohlíží polapenou myš.
Oblečená chodila kolem nahého cizího muže. Užívala si moci, které se ji dostávalo. Věděla, a záhy i viděla, že ho to vzrušuje. Cítila, jak ji to také vzrušuje. To však není psychologie dvojího souhlasu. Pak mu řekla, ať jde zhruba doprostřed místnosti. Rozsvítila nad ním silné pokojové světlo. Pak ho zhasla. Z vedlejší místnosti donesla dvě stolní lampičky, připojila je a jejich malými bodovými reflektory nasvítila jeho tělo. Pak zhasla zbylá světla a usadila se do křesla proti němu.
Jejich hra začala.

Ptala se ho na různé věci. Pokládala jednoduché otázky a čekala jednoduché odpovědi. Jasně, že hlavně ty erotické. Věděla, jak moc jsou muži rádi středem pozornosti. A jak moc je vyvádí z míry, když stojí nazí před cizí ženou. Nazí v cizím pokoji. Před ženou, které pořádně nevidí do tváře a jen slyší jejich divné neúprosné otázky.
„Dělal sis dnes, dobře?“ zeptala se Lucie.
Pocity muže byly jasné. Takové, s jakými se jen tak nesetkají. Sexuálně trýznivé.
“Rozumíš otázce. Tak odpovíš mi, prosím. Dělal sis dnes, dobře?“ mluvila to laskavá část ženy v křesle.
„Ne,“ odpověděl Boleslav a cítil, co u dvou předchozích domin nezažil. Sílu perverze.
Když žena zpovídá muže, je to její laskavá část. Zájem o druhého je vždy projevem laskavosti. Lucie bez dovolení vstala a odešla do kuchyně. To se tak dělá, že se nahý muž ponechá osudu, svým myšlenkám, svým pocitů na hraně perverze. Přinesla věc, která již pohledem vzrušuje snad každého muže bez ohledu na jeho zaměření. Kovový kroužek s trny. To byla stále ještě ta její lepší stránka. I když Isidin kroužek působí téměř mučícím dojmem, stále je v rukou ženy spíše projevem její dobré stránky. Její ochoty zabývat se mužským penisem. Mužským ejakulátem. Abychom se dostali k její druhé stránce, musíme v jejich vztahu přeskočit sedm měsíců. To již žili v jedné domácnosti. Pro Boleslava, to zase bylo jiné než jeho předchozí vztah s dominou číslo dva.

V jeho předchozích vztazích totiž chyběla ona psychologie dvojitého souhlasu. Není potřeba znát její jméno. Stejně jako není potřeba znát, co jsou například kognitivní procesy, stačí, když je užíváme. V momentě, kdy potkáte člověka s touto dovedností, víte, že je jiný než většina ostatních. Mnoho lidí totiž vyzdvihuje svůj rozum, nebo své srdce. Chytří nerozumí emocionálním a emocionální nerozumí chytrým. To, že chytrý nemusí být zrovna extra chytrý a emocionální nemusí být zrovna nejcitlivějším člověkem v blízkém okolí je velmi časté. Je to jen o preferenci prožívání světa. Už se nám začíná rýsovat, co je to onen dvojitý souhlas. Nerozporujeme své city a nebojíme se logických úvah.
“Mohl bys mě dneska doprovodit na takovou menší párty k Renatě?“ zeptala se Lucie Boleslava.
„Rád,“ odpověděl Boleslav.
K domu její kamarádky Renaty došli v sobotních odpoledních hodinách. Přívětivá ulice s řadovými domky nedaleko Mladé Boleslavi. Žádné malé dárky nenesli, jen jako kdyby zašli na kafe. Boleslav tušil, co se bude dít. Jeho penis to rozhodně tušil. Do domu však vstupovali jako kterákoli jiná návštěva. Zazvonili. Polibky na tvář a vstoupili dovnitř.

Lucie šla pomoci Renatě. Snad i platí, že Renata nabídla pomoc Lucii. Snad tomu porozumíme. Boleslav se s Lucií usadili v obýváku. Renata k nim přisedla a chvíli popíjeli kávu. U druhého doušku předala Renata Lucii deníček s prohřešky jejího manžela. Boleslav věděl, o co jde. Byly to sepsané prohřešky a Lucie se za chvilku vydá jejího manžela potrestat. Obě ženy totiž měly za to, že nemohou bít toho, koho mají rády, že se obávají proměny, kde by se láska změnila v něco jiného, v něco nezodpovědného, nebo dokonce odpudivého, opovržlivého.
Když Lucie odešla a zavřela za sebou dveře, věděl, co se asi děje. Není to poprvé, už to párkrát zažil.
Lucie se pak vrátí trochu udýchaná. Kdyby nevěděl, o co jde, mohlo by to vypadat, jako by se právě vrátila z joggingu, Nikdy se na to téma nebavili, nikdy se nezeptal, co tam dělá a Lucie sama o tom nikdy nemluvila. Bylo to její tajemství. Nikdy také neviděl posléze přicházet manžela od Renaty. Podle druhotných projevů usuzoval, že pravděpodobně bude její vášní bič, rákoska, zvuk spojený s výpraskem, pohyb a tempo zdůrazňující fyzické procesy. Prostě ho přišla potrestat. Prostě si přišla ulevit. Vykonat to, co nechtěla dělat Renata. Proto také Renata, když Lucie odešla, nechala Boleslava sama sobě. Tyhle role si dobře střežily. Prostě jen tak odešla poklidit pár věci na zahradu.
Když se Lucie asi za hodinu vrátila, byla jako posledně jemně zadýchaná, s červenými tvářemi. Fantazie, co tam dělala, byla pro Boleslava mnohem náročnější, než kdyby to asi viděl. V jednom si však naprosto rozuměli. Kdo je tu dominantní a kdo submisivní. To dělá klid a pořádek. Harmonii a mír. Tak velkou pohodu, že jestli nejsou zrovna vynesené odpadky, nebo se nám zrovna v něčem nedaří, není vlastně vůbec podstatné.
I když, jak se to vezme. Budovat vztah důvěry a zůstávat v souladu se svými dispozicemi jsou podklady na velkou diskuzi.
“Bolku,“ začala Lucie,„minulý týden jsem na tebe byla hrozně naštvaná.“
„Já vím,“ odpověděl Boleslav.
“Myslela jsem, že bych pozvala Renatu, aby pro mě udělala stejnou službu, jakou dělám já pro ni,“ řekla Boleslavovi asi dva týdny poté, co navštívili Renatu.
V Boleslavovi hrklo.
Jako kdyby to viděla, hned ho šla uklidnit vysvětlením a podáním ruky do jeho dlaní.
„Neboj se, nebudu sem zvát Renatu. Znáte se. Tykáte si. Vypadáte jako přátelé. Nechtěla bych, aby se váš vztah změnil,“ vysvětlila Bolkovi.
“Děkuji,” odpověděl Boleslav. To se mu opravdu ulevilo.
“Asi by to bylo vzrušivé. Co?“ ptala se zvesela Bolka. „Umíš si představit, že bys byl před ní nahý? Já mám jejího manžela vždy připraveného nahého. Ale zas tak velké kamarádky nejsme, penis mu vždy nechává zamknutý,“ rozpovídala se, jakoby o tom již někdy spolu mluvili.
„Prostě je to spíš služba,“ pokračovala dál.“Já se vydovádím a ona skutečně potrestá manžela. Prostě takovou dohodu mají.“
Boleslav si byl vědom, že ho Lucie nikdy neudeřila. Jejich hry byly spíše rafinované, naznačující, svazující, silně erotické, ale formy násilí tam žádné nebyly. Přesto když poprvé byl doprovodit Lucii k Renatě, docházelo mu, že jejich pravidelné hrátky na dominanci a submisivitu, byl Lucie mezi nimi snadno realizovala na vyšší stupeň. Fantazie mohou být různé, ale ve skutečnosti ji byl vděčen, že tuto hranici nepřekračuje, přesněji ji byl vděčen, že je s ní v bezpečí. To v předchozích vztazích nezažil. Úctu a respekt ke své osobě.
„Miluji Tě,“ řekla mu Lucie „ale to, co jsi mi v neděli řekl, chci potrestat. Nechci totiž přijít o svoji lásku k tobě. Mám dojem, že kdybych si to nechala v sobě, měnilo by to postupně náš vztah. Myslím si, že by to postupně nahlodalo moji důvěru v tebe. Chci být stále tvojí paní, tvojí královnou. Když tě potrestám, dám do souladu svoji duši i své tělo.“
To je ta psychologie dvojitého souhlasu. Vyhovění duši i potřebám těla, tedy v tomto případě nervům.
„Miluji tě,“ odpověděl Boleslav.
„Taky tě moc miluji,“ pokračovala Lucie.
„Má duše, moje vnitřní žena tě neskutečně miluje a chce. Ale moje ego, moje zraněná pýcha chce zadostiučinění. Jsem šťastná, že v tomto stavu můžu chvíli být. Vím, že jednou budu jiná, že jednoho dne to již nebudu potřebovat, ale teď se mi moc líbí, jak to je. Že mohu zažívat oboje, že nemusím mít traumata z opouštění ideálů, ani z potírání mých psychických projevů. Děkuji ti, Boleslave.“
„Bože, jak tě miluji,“ odpovídal Boleslav. „Často mám pocit, že mi dáváš neskutečný pocit jistoty, že se také mohu brát takový, jaký jsem. Vždycky vnímám, jak se tvoje sebevědomí do mě přelévá.
Druhý den ho nechala vysvléknout donaha. Jednu ruku a jednu nohu mu přivázala k žebřinám. Nasadila pás cudnosti a rozloučila se se slovy.  „Nechám tě potrestat. Nikdy jsem na tebe zle nesahala. Chci, abys miloval mé ruce. Abys je i do budoucna stále zbožně uctíval. Ale jako tvá královna se budu dívat na tvoje potrestání. Mám sílu to nakázat a mám sílu to vidět. Miluj mě prosím, jako svoji královnu, přijmi trest za slova, které jsi mi řekl a která si nepřeji, abys někdy znova opakoval.“
S těmi slovy opustila místnost, aby asi za dvacet minut přišla se ženou, kterou Boleslav nikdy dříve neviděl. Lucie si sedla na kraj postele, takže jí s pootočením hlavy viděl lépe než postarší ženu s rákoskou v ruce.
“Myslím, že bude lepší, když se ti bude dívat do očí,“ řekla příchozí směrem k Lucii.
„Dobře,“ odpověděla Lucie.
Příchozí odvázala Boleslavovi ruku a nohu od žebřin. Posunula jej blíže k posteli a stoupla si mezi něj a žebřiny. Lucie vstala a sedla si do jediného pohodlného křesílka v ložnici. Měla tak přímý výhled na svého nahého muže a za ním stojící profi dominu.