Téma: Zaměstnání v pasti
I.
Když jsem dokončil střední školu, zrovna vrcholila krize a já měl fakt problém najít si práci. Ne dobrou a dobře placenou, ale jakoukoliv. Všichni chtěli praxi v oboru, znalosti různých systémů a kdo ví co všechno i na juniorní pozice s naprosto směšným platem. A dlužno dodat, že v té době, kdy nezaměstnanost byla realita a nikoliv statistická chyba, si to mohli v klidu dovolit. Zkoušel jsem ledacos. Bral jsem tu nejhorší šmíru, jen abych se nějak protloukl, ale protože nebylo výjimkou, že mi zaměstnavatelé nezaplatili, situace se zhoršovala a úspory které jsem na start do života měl z brigád, od rodičů a ze spoření mizeli s každým nájmem. Prodával jsem kreditní karty pitomcům, elektriku důchodcům, hlídal jsem obchoďáky, nebo fotbalová utkání a dost často po měsíci nedostal ani floka. Fakt blbé. Zkusil jsem několik pracovních agentur z nichž přes jednu jsem míval brigády ještě během školy. Nic. Až v jedné. „Něco bych tu asi měla“, usmála se kuplířka s otroky z agentury. Srdce se mi rozbušilo. Byl jsem připraven na cokoliv. Lámat kámen, bušit ve slévárně, asi bych se tenkrát i nechal strčit do dolů, kdyby o to někdo stál. „Jasně, super. Vezmu cokoliv.“ Odpověděl jsem agenturní pracovnici. Vysvětlila mi o co se jedná. Jejich klientkou byla majitelka kosmetického, masážního a pedikérského salonu. Podnikatelka, která už nestíhala své zákaznice a chtěla výpomoc. Překvapilo mě to. Proč by někdo v tomhle oboru měl chtít mladého kluka, který navíc nic z toho neumí? Ale zkusit jsem musel cokoliv. Prachy docházeli. Odkýval jsem tedy sjednání pohovoru. „Je tu ještě maličkost.“ zarazila mě agentka. „Paní majitelka chce výslovně někoho s příjemným a reprezentativním vzhledem. Takže Vás s dovolením vyfotíme a fotku jí pošleme.“ Nic menšího jsem udělat nemohl. Agenturní pracovnice mě vyfotila a slíbila, že se ozve. Neozvala. Místo ní mi zavolala přímo majitelka salonu a pozvala mne na pohovor.
Připravoval jsem se jak na pohovor na ředitele banky, nebo alespoň pobočky. Nastudoval jsem si všechno co se dalo o masážích a pedikúře, samozřejmě teoreticky. Měl jsem na paměti, že potenciální zaměstnavatelka chce někoho s příjemným a reprezentativním vzhledem. A tak jsem se na pohovor chystal jako na první rande. Nechal jsem se ostříhat, upravil si nehty, použil nejlepší parfém co jsem měl a vzal si sice neformální, ale velmi pěkné oblečení. Dnes bych tomu ohozu řekl smart casual, ale o tom jsem tehdy neměl ponětí. Do salonu jsem se měl dostavit v 17:00, přesně na zavíračku, aby na mě paní majitelka měla čas. Nemusím asi říkat, že jsem před ním stepoval již půlhodinu předem. Majitelka si mne všimla skrz prosklení dveře a věnovala mi dlouhý zamyšlený pohled. Asi byla spokojená, protože se sama pro sebe usmála. Dovnitř mě ale dřív nepozvala. Ničemu z toho jsem ale nevěnoval moc pozornost a už vůbec z toho nedokázal něco vyvodit. Zpětně je jasné, že ji moje netrpělivost, nedočkavost a snaha získat obživu za každou cenu perfektně zapadala do jejích plánů.
Přesně v pět mě pozvala Majitelka dál. Byla to oplácaná žena mezi čtyřicítkou a padesátkou, kratší blonďaté vlasy, velká prsa a zadek, menší bříško a větší stehna. Byl jsem tehdy nadržený postpuberťák a dost se mi jako ženská líbila. (vlastně se mi ženy se zaoblenou postavou líbí stále) Představila se jako paní Marta. „A tak mi taky říkej. Oslovuj mne paní Marto. Nejsem zvědavá na žádné šéfová, šéfko, nebo paninko.“ Ani tenhle požadavek mi nepřišel nijak divný. Majitelka paní Marta mi nabídla kávu a vodu, vysvětlila mi, kdo jsou její klientky, jak to u ní chodí a co bude chtít po mě. Zprvu jsem měl mít za úkol pouze jednoduchou pedikúru, kterou mě snadno naučí a obsluhu čekajících klientek. Když se mnou bude spokojená, zaplatí mi po zkušební době nějaké pokročilé pedikérské a také maserský kurz. Než je budu mít hotové a budu pro ni plnohodnotný, bude můj plat dost malý. Ale vyžít se z toho dalo. Takže jsem souhlasil. Pak mě paní Marta provedla svým Salonem. Bylo zde pět místností. Vstupní recepce, masážní místnost, pedikérská místnost a místnost na kosmetiku. Pak ještě denní místnost sloužící i jako šatna a kancelář. Každá z místností na služby měla malou koupelnu s toaletou. Když bude potřeba a nebude tam žádná s klientek, mohu vždy tu, kde budu pracovat použít. Pak mě paní Marta zavedla k pedikérskému křeslu. Ukázala mi jak se co ovládá, předvedla na co je který nástroj a vysvětlila postup takové pedikúry. Nakonec se zula, sundala si punčochy a posadila se do pedikérského křesla. Následující asi dvě hodiny jsem podle jejích rad a pokynů pečoval o její nohy. Postupně jsem se do toho vpravoval a tak ustupovala i nervozita. A s odplouvající nervozitou se dostavila erekce. Prostě mě vzrušilo se té ženy takhle dotýkat, být k ní takhle blízko, cítit její vůni i odezvu na příjemnější dotyky. Doufal jsem, že si nevšimne, i když jsem byl rudý až za ušima. A i když mi přišlo, že moji bouli na kalhotách v jeden moment pozoruje. Neřekla nic a já se snažil o to víc soustředit na prováděnou práci. Moc to ale nepomohlo. Nakonec slezla a domluvili jsem se, že do práce nastoupím od prvního a během zbývajícího týdne a půl se několikrát přijdu učit na některých jejích kamarádkách. Pod jejím dohledem a vedením. Podepsali jsme smlouvu. Paní Marta mě na odchodu ještě zastavila. Postavila se ke mně a podívala se mi do očí. „Tvá erekce mi samozřejmě lichotí“ řekla, „ale pokud by ti měl takhle stát pokaždé, budeš s tím muset něco udělat. Mohlo by to obtěžovat klientky a to bychom neradi, že?“ Propadl jsem se hanbou až do podlahy a koktal nějakou omluvu a vysvětlení. Jen se usmála, otočila se zády a odešla do kanceláře. Vydal jsem jak cukrář a strašně se styděl. Ani v tu chvíli jsem netušil, že to byla právě ta erekce, co mi vlastně zajistilo přijetí na tuhle práci. Kdybych to tehdy věděl a věděl i proč, asi bych strachy utekl. Kdybych tehdy věděl co vím teď? Rozhodně bych do toho šel znovu.