1

Téma: Praktikant v polepšovně

Bylo mi čerstvě 21, dokončil jsem druhý ročník vysoké školy, a bylo potřeba se poohlížet po nějaké prázdninové brigádě. Jako student pedagogiky jsem to měl těžké – přes prázdniny jsou školy mimo provoz, takže najít práci v oboru je těžké. A vysokoškolák bez praxe jako by nebyl. O většinu nabídek práce se moji spolužáci poprali, takže jsem měl velkou radost, když mi z Výchovného ústavu pro problémové chlapce v Lobendavě odpověděli, že mě berou. Nemohl jsem uvěřit, jaké mám štěstí – ale možná to nebylo jenom štěstím. V tomto výchovném ústavu totiž dbají na přísnou disciplínu, a tělesné tresty jsou na denním pořádku. Mám podezření, že většina mých spolužáků buď zcela otevřeně řekla, že takové praktiky odmítají, anebo jen velmi špatně předstírala, že jim nevadí. Já v tvrdou ruku vždycky věřil. Doma jsem byl vychováván přísně, tedy páskem a rákoskou. A navíc – a to si nechávám pro sebe – pohled na dobře potrestaný chlapecký zadek mi přinášel i jiné potěšení než čistě profesní. Jestli si rozumíme.
Seděl jsem ve vlaku a přemítal, co mě asi tak čeká. Protože do Lobendavy je daleko odkudkoliv, k práci patřil i pokoj na ubytovně, a strava v ústavní jídelně. Prostě dva měsíce budu v ústavu nejen pracovat, ale i žít.
Po příjezdu se mě ujal Milan, jeden ze starších vychovatelů v ústavu. Ještě než mi vysvětlil moje pracovní povinnosti, seznámil mě s režimem v ústavu. Budíček v 6 ráno, rozcvička, sprcha (studená, pochopitelně) a snídaně. Po ní škola nebo práce – ano, i teď přes prázdniny, byť chovanci měli volnější režim, trávili velkou část každého dne v lavicích nebo v práci. Večer bylo osobní volno a osobní terapeutické nebo výchovné bloky. V 10 večer musel každý chovanec nastoupit, a podle jeho chování ho mohly čekat odměny a tresty. Doufal jsem, že u toho budu moct asistovat, a Milan mi i potvrdil, že sice ne každý den, ale občas mou pomoc ocení. Pak samozřejmě večerka a spát.
„Jo a abych nezapomněl – určitě jsi četl výchovný řád, ale pro jistotu to ještě zdůrazním. Chovanci mají přísně zakázáno jakékoliv pohlavní sebeukájení – teda, jakože si nebudou honit a tak. Protože se to nedá uhlídat, většina kluků má nasazený pás cudnosti. Někteří ho mají za dobré chování třeba dočasně sundaný, ale i pro ty zákaz platí dál, a jak někoho přistihneš, že se třeba jenom hladí přes tepláky, okamžitě ho chytneš za ucho a dovedeš ke mně, jasný?“ Přikývl jsem. Pochopil jsem, že zákaz masturbace se tu bere velmi vážně, a za jeho porušení čeká chovance těžký trest.
Tresty v polepšovně se totiž dělí na lehké, běžné a těžké. Lehký trest je výprask řemenem nebo režimové omezení (například dřívější budíček, cvičení navíc, horší strava a tak). Střední trest je výprask rákoskou. A těžký trest, to je výprask těžkou kožnou plácačkou nebo bičem, po kterém následuje obvykle ještě zpřísněný režim. Brzy jsem pochopil, že tento trest je natolik bolestivý, že i silnější a drsnější chovanci při něm řvou a brečí, a každý se mu snaží vyhnout za každou cenu. Ale, jak trefně poznamenal Milan, jak jinak donutit nadrženýho puboše, aby na to svoje péro prostě nesahal, i po měsíci bez honění.
Tak jsem začal pracovat v pasťáku. Práce praktikanta nebyla špatná. Spoustu pomocných prací odmakali chovanci, takže já se mohl soustředit na podstatné věci – dohlížet na pořádek, učit ve třídách… Pravda, mělo to i své stinné stránky, pokud mají chovanci budíček v 6 ráno, vy musíte vstávat už v půl, ale zase jsem neměl službu každý den, takže na rozdíl od chovanců jsem si občas mohl přispat, bez rizika výprasku. Při ranním cvičení mi občas dali do ruky prut, kterým jsem měl popohánět lenivější cvičence, ale ten byl potřeba málokdy.
Mnohem zajímavější byla služba ve sprchách. Mým úkolem bylo hlídat, aby se kluci ve sprchách neprali, nebo – a to by bylo mnohem důležitější – ti, kteří zrovna nebyli zamčení v klícce, to nepřeháněli s hygienou intimních partií. Tvrdý režim v polepšovně se postaral o to, že kluci měli pevná vysportovaná těla, která hrdinně vzdorovala proudu ledové vody. Překvapilo mě, že i po tvrdém cvičení a ledové sprše měli někteří kluci znatelnou erekci, ale když jste si měsíc na něj nesáhnuli, rozbouřené hormony dělají svoje. Přiznávám, že chvílemi jsem ty kluky i obdivoval. Brzké vstávání, tvrdé cvičení, ledovou vodu i frustraci ze sexuální abstinence nesli statečně, a řekl bych, že tvrdý režim jim až prospíval.
Ne že by měli příliš na výběr, každé porušení výchovného řádu se trestalo, a trestalo se tělesně. Ano, výprasky byly v polepšovně na denním pořádku. Chovanec nastoupil k vychovateli, ten mu přečetl seznam prohřešků a úspěchů, a podle toho se udělovaly odměny a tresty. To se většinou odehrávalo večer, buď ve vychovatelově kanceláři, nebo na pokojích chovanců. Jako čerstvě nastoupený praktikant si budu muset ještě nějaký čas počkat, než mi svěří řemen či rákosku. Ale jednou za čas...
Čtyři chovanci stáli v pracovně pana vychovatele, s hlavou svěšenou. Kromě nich jsem byl v místnosti já, pan vychovatel, a soused. Sousedovi patřil nedaleký ovocný sad, a v něm dozrávala první letošní jablka. Sladká, šťavnatá jablka, kterým chovanci, krmení jednoduchou a nepříliš chutnou stranou, prostě nedokázali odolat. Vycházky bez dozoru jsou pro chovance velké privilegium, a tihle čtyři o něj právě přišli nejméně na tři měsíce. Krádež ovoce je závažný prohřešek, a jako taková se neobejde bez okamžitého potrestání rákoskou. Soused to dobře věděl - však to nebylo poprvé, a je zvykem v našem ústavu, že je-li zde poškozený, má právo sledovat výkon trestu. Na jedné straně pak dobře vidí, že viníci jsou řádně potrestáni, na druhé straně i pro kluky je to větší ostuda, dostat nařezáno před cizím člověkem.
"Tak, kdo to vymyslel!" Kluci zarytě mlčeli. "Když řeknete, kdo vás vedl, dostane 10 ran navíc, ale odpustím každému z vás pět ran." Kluci stále mlčeli, žalovat na kamaráda jim za zmenšení trestu nestálo. Jeden z kluků, Tomáš, se ale přihlásil dobrovolně. "Pane vychovateli, já je navedl." Vychovatel přikývl. Jeho snaha rozbít pochybnou sounáležitost mezi zloději neuspěla, ale slovo musel dodržet. "Výborně. Tomáš dostane 35 ran rákoskou. Zbylí pachatelé po 20 ranách. Svlékněte se." Kluci zčervenali až za ušima. Ne že by jim bylo stydno před vychovatelem. I svlečení před sousedem sadařem by přežili. Ale pochopitelně, všichni až na jednoho měli penisy zamčené v klícce, což je pro mladé kluky zdrojem největšího studu. Nesmělá snaha zakrýt si rozkrok byla hned zmařená vychovatelem. "Do pozoru! Ruce podél těla!" Penis jediného z kluků, který nebyl zamčený v kleci, začal na celou situaci reagovat nechtěnou erekcí. Chlapec se mohl studem propadnout. Ale když už jste měsíc nebo dva nehonili, erekce se ovládá těžko.
Vychovatel vyzval prvního z chlapců, aby si lehl na lůžko. Teď přišla moje chvíle. Upevnil jsem trestancovy nohy a ruce k lehátku, aby během trestu nemohl... Nic. Uhnout, dát si instinktivně ruku na zadek, nebo dokonce zkoušet něco tak hloupého jako vyhnout se trestu. Chlapec neměl na nic takového pomyšlení. Nebyl na lehátku poprvé. Vědě, že to bude bolet. Ale zatnul zuby. ŠVIH! Na jeho zadku se objevila červená dvoulinka. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Rákoska dopadala na odhalený zadek, a po páté ráně to začalo "Jaúúúú! Auúúúúú JÁÁÁúúú!" Chlapec se snažil zatínat zuby, ale bolest byla silnější. Když jsem ho odvazoval, třásl se, v očích se mu leskly slzy.
Další na řadě byl nejmladší chlapec z party. I on už měl za sebou pár výprasků, ale zdaleka ne tolik, jako jeho spolupachatelé. Penis v jeho klícce byl miniaturní - strach a adrenalin nahnaly krev jinam, a byť kluk taky neměl výron dobré dva měsíce, na něco takového teď nebylo ani pomyšlení. Bylo vidět, že se bojí, ale snaží se hrát hrdinu. Popruhy jsem mu moc neutahoval.
ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Vychovatel si dával na čas. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Teprve po sedmé ráně se ozvalo bolestivé kňučení, tlačené přes zaťaté zuby. Kluk měl tvář křečovitě staženou, ruce zaťaté v pěsti. Ale neřval. Neřval, nebrečel, nekřičel. Když jsem ho odvazoval, v očích slzy neměl. Jen divokost a vzdor a úlevu po bolesti.
Jako předposlední přišel na řadu chlapec, který jediný neměl pás cudnosti. To je odměna za dobré chování. Pan vychovatel mě přesně instruoval, abych ho položil na lůžko tak, aby jeho penis procházel dírou v jeho středu. Když jsem mu utahoval pouta, zahlédl jsem jeho chloubu, tak trčí do prostoru pod lehátkem, žalud tepající a rudý. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Ani on nevydržel bez hlasových projevů, někdy po desáté ráně začal křičet, škubat sebou v poutech a kroutit se. Utáhl jsem ho pevně, a dobře jsem udělal. Čekal jsem, že bolest ho jeho ztopoření zbaví, ale když si klekal do kouta k ostatním klukům, jeho péro stálo snad ještě tvrději než na začátku. Pan vychovatel si jeho stavu také všiml a připomněl mu, že ruce má mít za hlavou, aby ho náhodou nenapadaly nějaké hlouposti.
Tomáš šel na řadu jako poslední. "Utáhni ho pořádně!" Tomáš byl hromotluk, ale s koženými popruhy lehátka si neporadí ani trénovaný kulturista. ŠVIH! Jááááúúú! ŠVIH! Áááááúúú! ŠVIH! ÁÁÁÁÚÚÚÚ! Fasáda svalovce a hromotluka se roztekla po třetí ráně. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Po patnácté ráně se ozvalo vzlykání a prosby "Já už to neudělám, já už nebudu, prosím..." Nebylo mu to nic platné. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Rákoska tancovala po jeho zadku, a protože 35 ran je hodně, brzy se zarývala do už zmučených částí. Tomáš řval. Když jsem ho dovázal, musel jsem mu pomáhat na nohy a do kouta.
"Tak, doufám, že jste spokojen." "Ano, ano, vidím, že krádež mých jablek byla řádně potrestána, takže nebudu požadovat žádnou náhradu škody. Těší mě, že někde se ještě trestá po starém způsobu."
Soused odešel. V kanceláři tikaly hodiny. Kromě tvrdého trestu rákoskou čekala kluky půlhodina klečení s rukama za hlavou. Samozřejmě klečeli nazí.
Péro jediného nezamčeného kluka mě fascinovalo. Bylo tak naběhlé, až na něm byly vidět tepající žíly. V obličeji jsem mu zahlédl kromě bolesti i něco jako... Zoufalství? Frustrace? Nadržený puberťák, který už si dva měsíce nesměl ani sáhnout na péro, teď navíc zjevně vzrušená výpraskem. Ano, vzrušený. Kapička šťávičky na špičce žaluda ho prozradila. Výprask ho bolel - ale taky vzrušil. A nemůže s tím nic udělat. Bylo mi jasné, že chlapec by teď dal nevím co, aby si mohl vyhonit. Aby si mohl třeba jenom sáhnout na péro. Ale dobře věděl, že kdyby to jenom zkusil, čekal by ho trest, proti kterému to, co teď prožil, bylo jenom příjemné hlazení.
"Tak, to by stačilo. Vy tři se jděte osprchovat a do pokojů. Ty-" ukázal na chlapce bez pásu "Ty se stav na marodce. Chodit bez pásu cudnosti je v tomhle ústavu za odměnu a tys na ni právě ztratil nárok. A na honění zapomeň ještě nejmíň tři neděle!" Myslel jsem, že se rozbrečí, ale místo toho jen pronesl "Ano, pane vychovateli," a odkráčel pryč. Pak vychovatel pohlédl na mě. "A ty se připrav na kontroly pokojů."
Ano, moje šichta pokračovala, ale já si musel udělat rychlou zastávku na ubytovně. Celá scéna trestu mě nesmírně vzrušila, a i když jsem za sebou neměl měsíce abstinence, péro mi stálo jako kolík. Přehrával jsem si v hlavě scény a bylo mi jasné, že tohle do večera nepočká. Hlavně jsem nedokázal dostat z hlavy obraz ztopořeného nadrženého puberťáka se seřezaným zadkem, který tak tak hrozně chce, a nemůže... Svlékl jsem se do naha. Klekl jsem si do kouta a dal si ruce za hlavu. Představoval jsem si, že jsem na jeho místě. I moje péro se třáslo vzrušením a já si představoval, jaké to asi je, mít zákaz. Představoval jsem si, že musím mít ruce za hlavou a že si na něj nesmím sáhnout. Sakra, to byl pocit! A to jsem naposledy honil před 4 dnama, a ne před dvěma měsícema! Chvilku jsem tam klečel a pak mě vzrušení přemohlo. Skočil jsem na postel a vzal ho pevně do ruky. První přetah byl jako vlna rozkoše, až jsem se musel kousnout do jazyka, abych nekňučel. Pomalu, pomalu jsem honil. Užíval jsem si rozkoš, kterou nadržený chovanec nemůže mít. Chudák teď sedí někde na marodce, kde mu chladí péro sáčkem ledu a zamykají mu ho do těsné klece, kde se mu ani nemůže postavit, natož aby mohl dělat to, co já teď. Pomalu se blížil vrchol, já zrychloval a zrychloval... "Hej! Co si sakra myslíš, že děláš?"

(pokračování příště)

2

Re: Praktikant v polepšovně

Skvělé téma, jen pokračuj.

3

Re: Praktikant v polepšovně

Já si teda myslím, že má asi průšvih.
Nebo?

4

Re: Praktikant v polepšovně

Mám pocit, že se mu to vyrojilo v hlavě. Ale uvidíme kam bude směřovat děj.

5

Re: Praktikant v polepšovně

Vyskočil jsem z postele. Rychle jsem hledal oblečení a snažil se na sebe natáhnout trenky. Ve dveřích stál můj šéf, vychovatel Milan. „Slyšíš, na něco jsem se tě ptal!“ „Já… Nic, to to…“ „Jo tak nic. Tak já ti řeknu, co to bylo. Stůj v klidu, když s tebou mluvím!“ Povedlo se mi natáhnout trenky, ale moc to nepomohlo. Moje erekce byla přes látku boxerek dobře viditelná, a aby to nebylo málo, tam, kde byla špička penisu, se objevil mokrý flek. „Nejenom, že nejsi v pracovní době tam, kde máš být, ale ještě tady místo práce onanuješ. Je ti jasné, že za tohle bys mohl na hodinu dostat padáka?“ Vylekal jsem se… „Ne, to… To prosím neee… Já si to napracuju odpoledne, já, snad se tak moc nestalo… Já tu praxi fakt potřebuju, pane…“
Vychovatel se mezitím uklidnil. „No, to je mi jasný, že ji potřebuješ. Ale zároveň se mi zdá, že si jí nevážíš. Dobře víš, jaký postoj máme v našem ústavu k nadměrné onanii u mladých chlapců. Odvádí je od práce a připravuje je o čas a energii. Zákaz onanie je nejlepší nástroj na cvičení sebekontroly, a ty, jak tak koukám, jsi moc necvičil, co?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. „No povídej -  jak často si to děláš?“ „Moc ne…“ „A nelži, pracuju tady s mladistvými delikventy už dost dlouho, lži rozpoznám!“ Zapírat nemělo smysl. „No… Teď jsem si to tak 4 dny nedělal, ale to je výjimka, jinak skoro denně.“ „Skoro denně! A do toho má ještě pracovat a studovat… Nevím, mladej, nevím… Máš dělat pomocnýho vychovatele v polepšovně, ale na to že jsi o 3 roky starší než chovanci, máš ještě horší sebekontrolu než oni.“ „Pane vychovateli, prosím, já už to neudělám, fakt ne…“ „No vidíš, teď prosíš úplně stejně jako ty chovanci. Akorát oni většinou takhle slibují a prosí až během výprasku. A stejně to většinou udělaj znova… Jak mám věřit tobě?“
Mlčel jsem.
„Tak víš co? Dohodneme se. Zůstaneš tady. Ale musíš být potrestaný za to, co sis tady prováděl, a musíš se naučit disciplínu a sebekontrolu.“ Zavolal zřízence. Třásl jsem se po těle. Snad nechce… Přeci mě nechce potrestat výpraskem, to přece nemůže! Nebo jo?
Ale ne, výprask mě nečeká. Připravil si pro mě jiný trest. „Tak. Tady náš mladý praktikant si potřebuje ohmatat režim v ústavu tak říkajíc z první ruky. Takže na 4 dny bude v našem ústavu ubytovaný jako chovanec, jasné?“ Cože? To přece… „Žádené úlevy ani zvláštní zacházení. Odveďte ho rovnou na přijímač a ubytujte ho na světnici 11, tam mají kluci volno. A ty, mladej…“ Teď už vychovatel mluvil přímo na mě. „Ty budeš dodržovat pravidla a ústavní řád, jako každej jinej kluk. A stejně tak budeš za porušení i potrestán. S jedinou výjimkou. Kdykoliv můžeš říct dost, kdykoliv můžeš odejít – ale pak tu na praxi končíš. Jestli nedokážeš 4 dny vydržet to, co tady chovanci mají trvale, nemáš tu co dělat. Chápeš?“ Přikývl jsem. „CHÁPEŠ?“ „Ano, pane vychovateli.“
Vychovatel na přijímači nebyl překvapený tím, že mě vidí jako nového chovance. Přemýšlím, jestli jsem první, koho potkal tenhle osud. Ne, nikdo není překvapený, dokonce mám pocit, že je moje situace baví! Z přijímače mě poslali rovnou na marodku. Sakra, vůbec jsem si neuvědomil, že tohle mě čeká taky. Pás cudnosti. Vychovatel mě přistihl a přerušil zrovna v nejlepším, takže jsem teď nadržený jako… Jako puberťák. Celá tahle situace mě samozřejmě zbavila erekce, takže nasazení klícky je snadný proces, ale věděl jsem, že to je dočasné. Až se moje tělo vzpamatuje z šoku, bude se domáhat, abych „to“ dodělal – ale už to nepůjde. „Máš štěstí, toho před tebou jsem musel mrazit 10 minut, než mu klesnul.“ Pochopil jsem, že tím myslel kluka, který před chvílí dostal výprask a nad jehož utrpením a frustrací jsem se tak výsměšně honil. No, tak teď jsem na tom stejně jako on. Akorát já se toho za 4 dny zbavím, jeho čeká výstřik nejdřív za tři týdny. Ale to byla jen chabá útěcha.
Po nasazení pásu jako by moje péro potřebovalo otestovat velikost svého vězení, okamžitě zaplnilo celý objem klícky. Lékař uznale pokývl, když zkontroloval, že vše sedí. „Poprvé?“ Musel jsem přikývnout, ač jsem o pásech občas fantazíroval, reálně ho mám na svém těle prvně. „Zvykneš si. Po pár dnech na klec, a po pár tejdnech i na to, že si nemůžeš vyhonit. Ale nebudu ti lhát, nadrženej budeš pěkně. Brzy pochopíš, proč je to tak efektivní výchovný prostředek.“ Přikývl jsem. Ošetřovatel asi netušil, že to mám jen na 4 dny, a já se s ním nehádal.
Vydal jsem se na pokoj. Můj pokoj na ubytovně teď zůstane zamčený, a já budu bydlet na světnici s chovancema. Kluci spí po šesti, a já vyfasoval místnost, kde je zrovna jedna volná postel. Čekal jsem, jak budou reagovat, až mě uvidí.
Pozdravil jsem kluky. Ti už asi věděli, že dostanou nového spolubydlícího. Dělal jsem, jako by nic. Staral jsem se o svoje věci, a doufal, že to tak chvilku vydrží. Jenže, vypusťte do klece se smečkou divokých psů nový kus…
Obestoupili mě. Chvíli jsme se na sebe dívali. Dívali jsme se do očí. Čekali, jestli uhnu pohledem? Jestli se roztřesu? Nebo rozbrečím? Budeme se prát? To všechno se mi honilo hlavou. Bylo to jako z filmu. Toho nejklišovatějšího klišé z věznice. Uvědomil jsem si, jaké příšerné klišé tohle je, a kluk proti mně asi taky. „Vítej v pekle,“ pronesl jako největší drsňák z nejdrsnější gangsterky.
Pak jsme oba neudrželi smích.
Seděli jsme na palandách a tiše si povídali. Dusná atmosféra se velmi rychle rozptýlila. Pochopil jsem, že asi nejsem první praktikant, který skončil na pár dní mezi chovancema. Kluci to berou různě. Občas někomu trochu zatopěj, ale mě znaj, že jsem vždycky byl férovej. „Tak povídej, za co?“ Nechtěl jsem jim to říct, ale brzy jsem pochopil, že chovanci mezi sebou nemají tajemství, a jestli mám bejt jeden z nich… „No… Za honění.“ „Cože?“ Cimra se rozesmála. „No to buď rád, žes vyfasoval jenom 4 dny. Zákaz honění je přísnej.“
Na konci večera už jsem si vůbec nepřipadal jako cizinec. Ani jsem se nestyděl, když jsem se při převlékání do pyžama ukázal před kluky se svou novou, natěsno upevněnou klecí.
Bylo po večerce, a byl čas jít spát. Ráno mě čeká můj první den v polepšovně, a já přemýšlel, jaký asi bude.


(PS. Ano, vím, že v reálu by kluci našeho hrdinu tak snadno nepřijali. Ale v tomto fiktivním světě to možné je! :-D )

6

Re: Praktikant v polepšovně

Dost dobré. Pokračuj!

7

Re: Praktikant v polepšovně

„Budíček! Vsávat! Nástup na rozcvičku!“ Probudilo mě bušení na dveře. „Budíček! Za tři minuty ať jste na cvičáku!“ Mně se TAK NECHTĚLO! Ale dobře jsem věděl, jak to tady chodí. Mám na vybranou: Buď budu za tři minuty na dvoře připravený na rozcvičku, nebo mě čeká dvacet ran rákoskou. A to je přece jenom o něco méně pohodlné než ranní vstávání.
Rosa padala na mé skoro nahé tělo. Cvičilo se jen v trenkách. Jsem o pár let starší než chovanci, ale to mi nepomohlo. Po 10 minutách jsem funěl a těžce oddychoval, a dokonce jsem si vysloužil ránu páskem za odfláknuté kliky. Těsně před koncem cvičení jsem fakt zvažoval, jestli nebude lepší to vzdát a nechat si dát rákoskou. A tohle mě čeká ještě třikrát…? A některé chovance třeba třistakrát…? Ke snídani byla ovesná kaše. A pak škola. Vysokoškolské třídy tu neměli, dali mě ke starším středoškolákům. A bylo vidět, že moje středoškolská léta jsou už pár let za mnou. Učitel věnoval první hodinu výkladu kvadratických rovnic, ve druhé půlce měl každý student jednu vyřešit na tabuli. Bude to snadné, říkal jsem si… Ale nebylo. Postupně jsem začal ztrácet přehled, vzorečky přestaly dávat smysl… Ruka s křídou se potila… A já byl zase malý žáček u tabule, který neví. Zrudnul jsem až za ušima. Učitel mě ještě chvíli trápil a pak pronesl. „Nevíš?“ „Ne. Nevím.“ „Tak se přehni.“
Přehnul jsem se přes katedru a dostal svoje první rány rákoskou. „AU! Au!“ „A příště dávej pozor.“ „Ano, pane učiteli.“
Při obědě jsem seděl u stolu s ostatními chovanci. Ani oni, ani ostatní vychovatelé, se tomu nijak zvlášť nedivili. Začínal jsem chápat, že občasné „přeřazení“ praktikanta mezi chovance není v tomhle ústavu nic divného.
Pak odpolední výuka a poté návrat na pokoje. Nějaké minimum volného času, domácí úkoly, úklid, potom domácí práce, třeba čištění společných prostor nebo výpomoc v kuchyni, potom večeře, chvilka volna na pokoji a večerka.
Ale před večerkou obávaný nástup. Ještě převčírem jsem si tuhle zkušenost „užíval“ z pohledu vychovatele. Teď jsem stál na druhé straně, a že bych si to užíval, to se říct nedá. Ve 22:00 přišel do pokoje vychovatel. 6 chlapců stálo v pozoru u svých postelí, na sobě jen trenky.
„Filip.“ Vychovatel přistoupil k prvnímu z chlapců. Školní výsledky dobré, cvičení v pořádku… Ale odpoledne při úklidu společných prostor. Nezapomněl jsi na něco? „Umýt záchody, pane vychovateli.“ Věděl jsem, že Filip nezapomněl, ale mytí záchodových mís se mu tak hnusilo, že prostě prohlásil „to je čistý“ a pokračoval u umyvadel. Vychovatelům to zřejmě čistý nepřišlo. „Dvacet ran páskem.“
Filip dobře věděl, že nemá smysl se vymlouvat. Položil se na postel, stáhl trenky a před našima očima mu vychovatel vysázel 20 tvrdých a bolestivých ran. Pásek naštěstí patřil k těm mírnějším nástrojům a Filip nebyl z cukru. Výprask nesl statečně, nekřičel, nefňukal, i když na konci byl jeho zadek pěkně tmavě červený. „Děkuji, pane vychovateli.“ Postavil se k posteli. Kromě toho dostal na další tři dny úklidovou službu, takže se mohl rozloučit s osobním volnem před večeří.
Další z chlapců měl den bez potíží a trestu se vyhnul. Třetí chovanec dokonce dosáhl ve školním testu špičkových výsledků, takže ho čekala odměna. Zítra u oběda dostane sladký zákusek. Možná vám to přijde jako maličkost, ale pro chlapce, kteří mají už řadu měsíců zakázané jakékoliv sladkosti, včetně třeba cukru do čaje, je to sen. Taky mu ostatní kluci záviděli. „Výborně, ještě pár takových, a možná ti bude povolená onanie.“ Chovanec se usmál. To byla odměna, po které toužil každý, ale na kterou jeden dobře napsaný test ve škole určitě nestačil.
Pak přišel na řadu Jirka. Jirka dnes nedojedl oběd, protože byla hrachová kaše, kterou on nesnáší. Ale tady se obědy dojídají, ať už nám chutnají, nebo ne… Nedojedení oběda je jen lehký prohřešek, protože vychovatelé dobře vědí, že hlad chlapce potrestá… Ale i tak si Jirka odkroutil 10 ran řemenem a zítra ke snídani dostane pouze suchý chleba a vodu. Něco mi říká, že zítřejší oběd sní, ať to bude cokoliv. Kručící žaludek už ho přesvědčí.
Předposlední spolubydlící prošel kontrolou bez trestu i bez odměn. Já jako „služebně nejmladší,“ tedy pobývající na pokoji nejkratší dobu, jsem měl jít jako poslední.
„David… Ráno při cvičení nic moc, ale jsi tu první den a cviky jsi nakonec zvládl. Výkony ve škole obstojné, kromě matematiky, ale za tu už jsi potrestán byl. Denní služba vykonaná vzorně…“ Pak se podíval na postel a měl se udělal v krku knedlík. V tu chvíli jsem si uvědomil, na co jsem zapomněl. „Ty nevíš, jak má vypadat ustlaná postel?“ Postel jsem samozřejmě ustlal a pokoj pečlivě uklidil před příchodem kontroly… Ale pak jsem si na postel chvíli lehnul a stáhl peřinu a už ji zapomněl srovnat. „No? Na něco se tě ptám.“ „Vím, pane vychovateli. Omlouvám se, dám si na to příště pozor.“ „No, aspoň že to uznáš. Jsi tu první den, takže to bude za tři rány. Příště to bude za 5.“
Myslel samozřejmě rákosku. Vymlouvat se nemělo cenu. Vzpomněl jsem si na Filipa, jak s klidem a důstojně přijal 20 ran řemenem a řekl jsem si, že to musím zvládnout taky. Stáhl jsem si trenky a lehl si na postel. ŠVIH! Vychovatel na nic nečekal. ŠVIH! I druhou ránu jsem snesl bez reakce, ale ŠVIH! Au! Tiše jsem zasténal, protože poslední rána trefila modřinu od předchozího výprasku, toho v učebně matematiky. Natáhl jsem trenky a promasíroval zadek. Pak jsem musel hned a na místě postel upravit a postavit se do pozoru.
Vychovatel odešel a přišla večerka.
Správně by měli chovanci po večerce zůstat zticha a v posteli, ale dobře víme, že to tak není. Pokud nevystrčí nos z pokoje a baví se jen šeptem, toleruje se to. Jirka si stěžoval na hlad a jak ho mrzí, že se pořádně nenasnídá, ale hrachová kaše je fakt hnus… Honza se cítil skoro provinile, že zítra bude mít kus dortu. Klidně by se s Jirkou podělil, ale takhle to nefunguje… Honza nám vyprávěl, že je nakonec vlastně rád, že je tady v polepšovně, protože i když je to tu přísný, je to lepší než doma, kde často dostával výprasky úplně bez důvodu… Pak nás přemohla únava a šli jsme spát.
V noci mě probudila bolest v rozkroku. Péro se domáhalo svého a nechtělo si nechat vysvětlit, že minimálně na 4 dny má utrum. Sáhl jsem si na zadek, nahmátl jsem ještě teplé vystouplé linky po rákosce. To mě vzrušilo ještě víc, ale já s tím nemohl nic dělat. Převalil jsem se na druhý bok. Nemohl jsem usnout. Musel jsem myslet na Filipa a jeho trest a hlavně to, jak statečně nesl svých 20 ran. Obdivoval jsem ho. Já v jeho věku bych se rozbrečel ještě před začátkem…

8

Re: Praktikant v polepšovně

Čas plynul. Na to, že jsem měl jako chovanec strávit jen 4 dny, jsem na denní režim poměrně rychle přivyknul. Budíček, rozcvička, studená sprcha, snídaně, pak škola, oběd, zase škola, nějaké odpolední volno, odpolední program, zase chvilka volna, večerka… Tedy, před večerkou kontrola a odměny či tresty. A druhý den znova. Třetí den už jsem jel v nějakém monotónním rytmu a musím říct, že jsem začal chápat věci, které mi jako vychovateli unikaly. Třeba proč někteří kluci tak rádi provokovali a dělali alotria. Prostě potřebovali narušit ten stereotyp, i za cenu bolestivého trestu. Vlastně i ten bolestivý trest znamenal vítanou změnu, když každý den je stejný. I mně to lezlo na mozek už po třech dnech! A možná proto jsem souhlasil s úplnou blbostí…
„Tak co, jdeš s náma, nebo nás napráskáš?“ Po třech dnech se ke mně kluci chovali, jako by úplně zapomněli, že jsem vychovatel. A já se po třech dnech cítil víc jako chovanec a měl jsem pocit, že patřím do party. A hlavně… Hlavně, představa sladké odměny mi úplně zatemnila smysly. Strava chovanců byla jednotvárná a bez chuti. Neslazené kaše, dušená rýže, čočka, maso bez koření, k pití voda nebo hořké  čaje… Takže plán vloupat se v noci do kuchyně a ukrást z lednice pár dortíků mi připadal velmi lákavý. Tělo prostě řeklo, že potřebuje cukr, a bylo jedno, jak ho získá. „Jasně, že do toho jdu. A neprásknu vás, přísahám na svou čest.“ „Čest si strč do …, tady se přísahá na rákosku.“ Což byla logická přísaha. Protože kdo zradil, čekal ho výprask nejenom od vychovatelů. Tušil jsem, že kdybych donášel, čekalo by mě tvrdé mučení i od ostatních kluků.
Vyrazili jsme po večerce. Výpravu vedl Filip, jako nejstarší, a uznaný vůdce světnice. My 4 se drželi těsně za ním. Jirka hlídal na chodbě. Několikrát jsme se pečlivě vyhnuli vychovatelům a už jsme byli u kuchyně. Dveře nebyly zamčené. Správně by se zamykat měly, ale nikdo se tím nezdržoval.
Otevřeli jsme lednici. „Teda, pánové!“ Uvnitř bylo několik desítek dortíků k zítřejšímu obědu. Ty byly samozřejmě určeny pro vychovatele. Kluci dostávali sladkosti jen za odměnu, a na tu zítra nikdo z nás neměl nárok. Ani školní výsledky, ani sportovní aktivity nás k ničemu takovému neopravňovaly. Teď si ale dáme do nosu. Plán byl, vzít každý do ruky 3-4 dortíky a zdrhat na pokoj, ale já nevydržel a zblajzl jeden přímo na místě. Honza mě napodobil. Filip nás ale zpražil pohledem. „Co blbnete, vy kreténi. Každá vteřina tady znamená…“
V tu chvíli se ozvalo Jirkovo zapískání.
Vyrazili jsme tryskem na chodbu, a mířili do pokoje. Jestli se stihneme schovat včas… Když jsme vlétli do pokoje, čekal nás tam Jirka. A nebyl sám. Za ucho ho držel vychovatel.
„Tak, čí to byl nápad?“ Stáli jsme jak telátka ve vychovatelně, oči na podlaze, rudí až za ušima, Jirka nejvíc, protože ho tam vychovatel doslova odtáhl za ucho. Vychovatel vytáhl rákosku. „Ptám se naposledy, kdo vás navedl?“ Mlčeli jsme. „Tak dobře. Kdo mi prozradí hlavu celého tohohle, tak se vyhne výprasku. A že to bude pořádnej výprask…“ Zatřásl jsem se. Ani ne tak strachem, jako spíš adrenalinem. „No? Davide?“ Milan se obrátil přímo na mě. „Já… Nevim.“ „Nevíš. Tak pán neví. Tak pánovi osvěžíme paměť, ne? Co vy ostatní? Krádež v kuchyni je vážný prohřešek, nejmíň za 30 ran. Ale já vím, že jste hodný kluci a že vás někdo navedl. Můžete si tu bolest odpustit. Kdo to byl?“ Mlčeli jsme. „No, nedá se nic dělat. Mlčíte všichni stejně, tak za chvíli budete všichni stejně křičet.“
A řvali jsme všichni, i když jsme hodně zatínali zuby. Vychovatel teď už nebral ohledy na věk nebo délku pobytu, bral nás, jak jsme mu přišli pod ruku. Jirka šel první. Řvát začal po desáté ráně, a sotva se odkolíbal do kouta, kde bude muset klečet po zbytek našeho trestu. Má štěstí, syčák. My ostatní se musíme dívat, co nás čeká.
Filip byl druhý. Držel se statečně. On jediný neřval. Ale kňučel a sténal obstojně. Po třicáté ráně odkráčel do kouta. Po něm…
„Davide, nástup!“ Třásl jsem se. Teď už ne adrenalinem, ale opravdu strachem. Už jsem měl první zkušenosti s rákoskou. Ale to byly 2, 3 rány. A teď 30 ran…
Věděl jsem, že nemá smysl odporovat, prosit, smlouvat, a už vůbec ne se bránit. Jediné, co by možná mělo smysl, bylo prásknout Filipa, že on to celé vymyslel a vedl… Ale v tu chvíli mi tahle možnost ani nepřišla na mysl. A kdyby přišla, neudělal bych to. Přeci jsem přísahal…
Svlékl jsem se donaha a lehl si na výpraskovou lavici. Vychovatel mě přivázal popruhy. Dával si na čas… Nebo aspoň mně to tak připadalo. Zatnul jsem zuby… ŠVIH! „Auúúúú!“ Sakra. Sakra, sakra, sakra! První rána a já už jsem v prdeli. ŠVIH! „Auúúúúúúúú!“ Tohle nevydržím, tohle nedám, ne… ŠVIH! „Auúúúú! Prosím dost…“ Ale prosby nikoho nezajímaly. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! PRÁSK! Sakra, seber se, Davide, seber se! Po asi osmé ráně jsem měl zadek v jednom ohni, bolest vystřelovala do celého těla… A já si v tu chvíli uvědomil, že se buď rozbrečím, nebo to snesu. A že volba je na mě. Zatnul jsem zuby… A držel…
Po 30 ráně se mým tělem rozhostila úleva. Mám to za sebou. Vychovatel odepnul popruhy, odvázal mě z  lavice a poslal do kouta. Sotva jsem vnímal svět kolem sebe. Po tváři mi tekly slzy, ale že bych úplně brečel, to ne… Vedle mě klečeli Jirka s Filipem. Neměli jsem úplně odvahu si něco říkat, ale jejich pohled vydal za tisíc slov. Dokázal jsi to. Vydržels.
Vychovatel nás nechal chvíli klečet v koutě s rukama za hlavou. Během výprasku dělal svoje adrenalin a bolest – péro v kleci se smrsklo. Teď už ale strach a bolest polevovaly a v těle začaly pracovat jiné hormony. Klečím v koutě, nahý, se seřezaným zadkem, vedle mě další kluci, kteří jsou na tom stejně. Za mými zády slyším práskání rákosky a křik. Stažené péro se brzy uvolnilo, a velmi rychle zaplnilo celou klícku. Byl jsem vzrušený… Je to pár dní, co jsem si nad podobnou scénou honil, a představoval si, jaké to asi je. Teď to mám z první ruky – a je to utrpení. A nejenom kvůli bolesti v seřezaném zadku. Chtěl jsem honit, chtěl jsem stříkat… Ale zrovna teď jsem se nesměl ani dotknout klece. Ruce musely být za hlavou, a kdybych se o něco pokusil, hned bych určitě zamířil zpátky na lavici.
Nechal nás klečet asi půl hodiny. Pak nás poslal na pokoj. „Tyvole, tys to fakt dal. Přiznám se, čekal jsem, že se rozbulíš.“ „Co jsem měl dělat. Zdrhnout nešlo.“ Lehli jsme do postelí. I přes bolavé zadky jsme usnuli celkem rychle…
Druhý den ráno byl budíček krutý, a já pochopil další vlastnost téhle polepšovny. Režim a pravidla pro vás platí, i když jste do dvou do rána klečeli ve vychovatelně a zadek máte modrý a pruhovaný. Honza dokonce dostal pár ran řemenem za nezvládnuté cvičení, a nikoho nezajímalo, že má zadek jednu velkou modřinu.
Naopak ve společných sprchách jsme byli středem pozornosti. Zpráva o našem nočním dobrodružství už se rozkřikla. Ne že by tu vylo vzácností vidět seřezané zadky, ale jak jsem říkal, pro kluky je jakékoliv rozptýlení vítané. A co si budeme povídat, pořád jsem vychovatel, a vidět seřezaného vychovatele každému udělá škodolibou radost.
Přiblížil se večer. Večerní kontrola se obešla bez výprasků, hádejte proč… Prostě jsme si to nelajsli. Namísto spaní mě ale čekalo… Loučení. 4 dny utekly a vychovatel mě odváděl k Milanovi do kanceláře. Do té samé, kde jsem ještě před necelými 24 hodinami dostal výprask mého života.
„Je ti doufám jasný, proč to na tebe nastražili?“ Cože? Nechápal jsem, o čem Milan mluví. „Tu krádež v kuchyni. Jirka se sice fakt snažil, ale bylo od začátku jasný, že vás někdo chytne. Víš, proč tě vzali s sebou?“ Nastražili? Kroutil jsem hlavou. „Byla to zkouška. Jestli ti můžou věřit. Za ty 4 dny jsi mezi ně docela obstojně zapadl, ale pořád jsi byl jeden z nás. No, teď jsi i jeden z nich.“ „Ale… Takže…“ „Takže. Prostě chtěli vědět, jestli tě fakt potrestám stejně jako je, nebo jestli je zradíš a práskneš Filipa – no je mi jasný, že to celý vymyslel von, kdo jinej. A myslím, že jsi to docela vyhrál. Od zítřka jsi sice zase vychovatel, ale kluci ti teď budou víc věřit. Dám ti radu, nenech se manipulovat, pokud něco provedou, trestat je budeš stejně jako doteď… Ale mít důvěru chovanců je dobrej bonus. Uvidíš, že za těch 30 ran to stálo.“ Nevěděl jsem, co na to říct. Zadek mě ještě bolel, ale najednou jsem si uvědomil, že Milan má vlastně pravdu. Za ty 4 dny se z anonymních chovanců stali skuteční lidi, v jádru docela dobrý kluci, který prostě udělali v životě pár blbostí, ale taky to neměli lehký. Myslím, že tenhle zážitek mi dost pomohl. A otevřel mi nový cesty, jak pomoct jim.
„No a teď, co s tebou.“ Otevřel skříňku s klíčky k pásům cudnosti. Jo, konečně svoboda! „Teď, co s tebou… Můžu ti teď odemknout pás, poslat tě zpátky na byt, a všechno bude jako doteď.“ Jasně. Na to jsem 4 dny čekal… Ale slyšel jsem tam „Ale“. „Ale… Nemohl jsem si nevšimnout. Že těch pár dní přísné disciplíny ti neuškodilo, co?“ mlčel jsem. „Neuškodilo… Dokonce bych řekl, že ti prospělo… A možná i trochu bavilo!“ Mlčel jsem dál. Měl pravdu. Když jsem seděl ve škole anebo se na pokoji odpoledne učil, neměl jsem problém se soustředit. Asi proto, že mě nic jiného nerozptylovalo… A že nepozornost nebo nesoustředěnost znamená řemen a rákosku.
„Nehledě na to, dobře vím, že se ti to líbí i jinak.“ Ukázal na můj rozkrok, kde se nadržený penis už už těšil, jak za chvíli odemknu a vyhoním se. „No přiznej se, že se ti to líbí? Disciplína, režim, výprasky… Však taky, kdy jsem tě přistihnul, co? Těsně po potrestání těch kluků.“ Přikývl jsem. Nemělo cenu zapírat. „Podívej. Není zdravý, abys tady onanoval nad trestem chovanců. Ale pokud máš tuhle potřebu, rád ti pomůžu.“
Cože?
„Je to jednoduchý. Navenek bude všechno při starým. Normálně budeš pracovat jako praktikant, pomáhat mi, u oběda budeš sedět s náma… Ale doma na bytě budeš dál dodržovat režim. Budíček, rozcvička, studená sprcha… Odpoledne, když mají kluci povinný učení, budeš i ty studovat do školy. A večer před večerkou tě přijdu navštívit a uděláme kontrolu, jako u chovanců. Co ty na to?“ Přemýšlel jsem. „Oproti chovancům máš jednu výhodu – musíš souhlasit dobrovolně, a můžeš kdykoliv přestat. Tak co?“
Toho večera jsem nemohl usnout. Ne snad kvůli zážitkům nebo myšlenkám, o co jsem se připravil nebo co by mohlo být, kdybych se rozhodl jinak… Ale hlavně kvůli tlaku mezi nohama. Odemčení nepřišlo. Šanci na masturbaci prý dostanu v pátek – dostanu školní test a podle výsledku možná bude odměna. Promazal jsem si pás cudnosti pár kapkami oleje. Zkusím znova usnout. Ráno vstávám v 6, a pokud bych zaspal, čekala by mě rákoska…

KONEC.