Téma: Praktikant v polepšovně
Bylo mi čerstvě 21, dokončil jsem druhý ročník vysoké školy, a bylo potřeba se poohlížet po nějaké prázdninové brigádě. Jako student pedagogiky jsem to měl těžké – přes prázdniny jsou školy mimo provoz, takže najít práci v oboru je těžké. A vysokoškolák bez praxe jako by nebyl. O většinu nabídek práce se moji spolužáci poprali, takže jsem měl velkou radost, když mi z Výchovného ústavu pro problémové chlapce v Lobendavě odpověděli, že mě berou. Nemohl jsem uvěřit, jaké mám štěstí – ale možná to nebylo jenom štěstím. V tomto výchovném ústavu totiž dbají na přísnou disciplínu, a tělesné tresty jsou na denním pořádku. Mám podezření, že většina mých spolužáků buď zcela otevřeně řekla, že takové praktiky odmítají, anebo jen velmi špatně předstírala, že jim nevadí. Já v tvrdou ruku vždycky věřil. Doma jsem byl vychováván přísně, tedy páskem a rákoskou. A navíc – a to si nechávám pro sebe – pohled na dobře potrestaný chlapecký zadek mi přinášel i jiné potěšení než čistě profesní. Jestli si rozumíme.
Seděl jsem ve vlaku a přemítal, co mě asi tak čeká. Protože do Lobendavy je daleko odkudkoliv, k práci patřil i pokoj na ubytovně, a strava v ústavní jídelně. Prostě dva měsíce budu v ústavu nejen pracovat, ale i žít.
Po příjezdu se mě ujal Milan, jeden ze starších vychovatelů v ústavu. Ještě než mi vysvětlil moje pracovní povinnosti, seznámil mě s režimem v ústavu. Budíček v 6 ráno, rozcvička, sprcha (studená, pochopitelně) a snídaně. Po ní škola nebo práce – ano, i teď přes prázdniny, byť chovanci měli volnější režim, trávili velkou část každého dne v lavicích nebo v práci. Večer bylo osobní volno a osobní terapeutické nebo výchovné bloky. V 10 večer musel každý chovanec nastoupit, a podle jeho chování ho mohly čekat odměny a tresty. Doufal jsem, že u toho budu moct asistovat, a Milan mi i potvrdil, že sice ne každý den, ale občas mou pomoc ocení. Pak samozřejmě večerka a spát.
„Jo a abych nezapomněl – určitě jsi četl výchovný řád, ale pro jistotu to ještě zdůrazním. Chovanci mají přísně zakázáno jakékoliv pohlavní sebeukájení – teda, jakože si nebudou honit a tak. Protože se to nedá uhlídat, většina kluků má nasazený pás cudnosti. Někteří ho mají za dobré chování třeba dočasně sundaný, ale i pro ty zákaz platí dál, a jak někoho přistihneš, že se třeba jenom hladí přes tepláky, okamžitě ho chytneš za ucho a dovedeš ke mně, jasný?“ Přikývl jsem. Pochopil jsem, že zákaz masturbace se tu bere velmi vážně, a za jeho porušení čeká chovance těžký trest.
Tresty v polepšovně se totiž dělí na lehké, běžné a těžké. Lehký trest je výprask řemenem nebo režimové omezení (například dřívější budíček, cvičení navíc, horší strava a tak). Střední trest je výprask rákoskou. A těžký trest, to je výprask těžkou kožnou plácačkou nebo bičem, po kterém následuje obvykle ještě zpřísněný režim. Brzy jsem pochopil, že tento trest je natolik bolestivý, že i silnější a drsnější chovanci při něm řvou a brečí, a každý se mu snaží vyhnout za každou cenu. Ale, jak trefně poznamenal Milan, jak jinak donutit nadrženýho puboše, aby na to svoje péro prostě nesahal, i po měsíci bez honění.
Tak jsem začal pracovat v pasťáku. Práce praktikanta nebyla špatná. Spoustu pomocných prací odmakali chovanci, takže já se mohl soustředit na podstatné věci – dohlížet na pořádek, učit ve třídách… Pravda, mělo to i své stinné stránky, pokud mají chovanci budíček v 6 ráno, vy musíte vstávat už v půl, ale zase jsem neměl službu každý den, takže na rozdíl od chovanců jsem si občas mohl přispat, bez rizika výprasku. Při ranním cvičení mi občas dali do ruky prut, kterým jsem měl popohánět lenivější cvičence, ale ten byl potřeba málokdy.
Mnohem zajímavější byla služba ve sprchách. Mým úkolem bylo hlídat, aby se kluci ve sprchách neprali, nebo – a to by bylo mnohem důležitější – ti, kteří zrovna nebyli zamčení v klícce, to nepřeháněli s hygienou intimních partií. Tvrdý režim v polepšovně se postaral o to, že kluci měli pevná vysportovaná těla, která hrdinně vzdorovala proudu ledové vody. Překvapilo mě, že i po tvrdém cvičení a ledové sprše měli někteří kluci znatelnou erekci, ale když jste si měsíc na něj nesáhnuli, rozbouřené hormony dělají svoje. Přiznávám, že chvílemi jsem ty kluky i obdivoval. Brzké vstávání, tvrdé cvičení, ledovou vodu i frustraci ze sexuální abstinence nesli statečně, a řekl bych, že tvrdý režim jim až prospíval.
Ne že by měli příliš na výběr, každé porušení výchovného řádu se trestalo, a trestalo se tělesně. Ano, výprasky byly v polepšovně na denním pořádku. Chovanec nastoupil k vychovateli, ten mu přečetl seznam prohřešků a úspěchů, a podle toho se udělovaly odměny a tresty. To se většinou odehrávalo večer, buď ve vychovatelově kanceláři, nebo na pokojích chovanců. Jako čerstvě nastoupený praktikant si budu muset ještě nějaký čas počkat, než mi svěří řemen či rákosku. Ale jednou za čas...
Čtyři chovanci stáli v pracovně pana vychovatele, s hlavou svěšenou. Kromě nich jsem byl v místnosti já, pan vychovatel, a soused. Sousedovi patřil nedaleký ovocný sad, a v něm dozrávala první letošní jablka. Sladká, šťavnatá jablka, kterým chovanci, krmení jednoduchou a nepříliš chutnou stranou, prostě nedokázali odolat. Vycházky bez dozoru jsou pro chovance velké privilegium, a tihle čtyři o něj právě přišli nejméně na tři měsíce. Krádež ovoce je závažný prohřešek, a jako taková se neobejde bez okamžitého potrestání rákoskou. Soused to dobře věděl - však to nebylo poprvé, a je zvykem v našem ústavu, že je-li zde poškozený, má právo sledovat výkon trestu. Na jedné straně pak dobře vidí, že viníci jsou řádně potrestáni, na druhé straně i pro kluky je to větší ostuda, dostat nařezáno před cizím člověkem.
"Tak, kdo to vymyslel!" Kluci zarytě mlčeli. "Když řeknete, kdo vás vedl, dostane 10 ran navíc, ale odpustím každému z vás pět ran." Kluci stále mlčeli, žalovat na kamaráda jim za zmenšení trestu nestálo. Jeden z kluků, Tomáš, se ale přihlásil dobrovolně. "Pane vychovateli, já je navedl." Vychovatel přikývl. Jeho snaha rozbít pochybnou sounáležitost mezi zloději neuspěla, ale slovo musel dodržet. "Výborně. Tomáš dostane 35 ran rákoskou. Zbylí pachatelé po 20 ranách. Svlékněte se." Kluci zčervenali až za ušima. Ne že by jim bylo stydno před vychovatelem. I svlečení před sousedem sadařem by přežili. Ale pochopitelně, všichni až na jednoho měli penisy zamčené v klícce, což je pro mladé kluky zdrojem největšího studu. Nesmělá snaha zakrýt si rozkrok byla hned zmařená vychovatelem. "Do pozoru! Ruce podél těla!" Penis jediného z kluků, který nebyl zamčený v kleci, začal na celou situaci reagovat nechtěnou erekcí. Chlapec se mohl studem propadnout. Ale když už jste měsíc nebo dva nehonili, erekce se ovládá těžko.
Vychovatel vyzval prvního z chlapců, aby si lehl na lůžko. Teď přišla moje chvíle. Upevnil jsem trestancovy nohy a ruce k lehátku, aby během trestu nemohl... Nic. Uhnout, dát si instinktivně ruku na zadek, nebo dokonce zkoušet něco tak hloupého jako vyhnout se trestu. Chlapec neměl na nic takového pomyšlení. Nebyl na lehátku poprvé. Vědě, že to bude bolet. Ale zatnul zuby. ŠVIH! Na jeho zadku se objevila červená dvoulinka. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Rákoska dopadala na odhalený zadek, a po páté ráně to začalo "Jaúúúú! Auúúúúú JÁÁÁúúú!" Chlapec se snažil zatínat zuby, ale bolest byla silnější. Když jsem ho odvazoval, třásl se, v očích se mu leskly slzy.
Další na řadě byl nejmladší chlapec z party. I on už měl za sebou pár výprasků, ale zdaleka ne tolik, jako jeho spolupachatelé. Penis v jeho klícce byl miniaturní - strach a adrenalin nahnaly krev jinam, a byť kluk taky neměl výron dobré dva měsíce, na něco takového teď nebylo ani pomyšlení. Bylo vidět, že se bojí, ale snaží se hrát hrdinu. Popruhy jsem mu moc neutahoval.
ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Vychovatel si dával na čas. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Teprve po sedmé ráně se ozvalo bolestivé kňučení, tlačené přes zaťaté zuby. Kluk měl tvář křečovitě staženou, ruce zaťaté v pěsti. Ale neřval. Neřval, nebrečel, nekřičel. Když jsem ho odvazoval, v očích slzy neměl. Jen divokost a vzdor a úlevu po bolesti.
Jako předposlední přišel na řadu chlapec, který jediný neměl pás cudnosti. To je odměna za dobré chování. Pan vychovatel mě přesně instruoval, abych ho položil na lůžko tak, aby jeho penis procházel dírou v jeho středu. Když jsem mu utahoval pouta, zahlédl jsem jeho chloubu, tak trčí do prostoru pod lehátkem, žalud tepající a rudý. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Ani on nevydržel bez hlasových projevů, někdy po desáté ráně začal křičet, škubat sebou v poutech a kroutit se. Utáhl jsem ho pevně, a dobře jsem udělal. Čekal jsem, že bolest ho jeho ztopoření zbaví, ale když si klekal do kouta k ostatním klukům, jeho péro stálo snad ještě tvrději než na začátku. Pan vychovatel si jeho stavu také všiml a připomněl mu, že ruce má mít za hlavou, aby ho náhodou nenapadaly nějaké hlouposti.
Tomáš šel na řadu jako poslední. "Utáhni ho pořádně!" Tomáš byl hromotluk, ale s koženými popruhy lehátka si neporadí ani trénovaný kulturista. ŠVIH! Jááááúúú! ŠVIH! Áááááúúú! ŠVIH! ÁÁÁÁÚÚÚÚ! Fasáda svalovce a hromotluka se roztekla po třetí ráně. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Po patnácté ráně se ozvalo vzlykání a prosby "Já už to neudělám, já už nebudu, prosím..." Nebylo mu to nic platné. ŠVIH! ŠVIH! ŠVIH! Rákoska tancovala po jeho zadku, a protože 35 ran je hodně, brzy se zarývala do už zmučených částí. Tomáš řval. Když jsem ho dovázal, musel jsem mu pomáhat na nohy a do kouta.
"Tak, doufám, že jste spokojen." "Ano, ano, vidím, že krádež mých jablek byla řádně potrestána, takže nebudu požadovat žádnou náhradu škody. Těší mě, že někde se ještě trestá po starém způsobu."
Soused odešel. V kanceláři tikaly hodiny. Kromě tvrdého trestu rákoskou čekala kluky půlhodina klečení s rukama za hlavou. Samozřejmě klečeli nazí.
Péro jediného nezamčeného kluka mě fascinovalo. Bylo tak naběhlé, až na něm byly vidět tepající žíly. V obličeji jsem mu zahlédl kromě bolesti i něco jako... Zoufalství? Frustrace? Nadržený puberťák, který už si dva měsíce nesměl ani sáhnout na péro, teď navíc zjevně vzrušená výpraskem. Ano, vzrušený. Kapička šťávičky na špičce žaluda ho prozradila. Výprask ho bolel - ale taky vzrušil. A nemůže s tím nic udělat. Bylo mi jasné, že chlapec by teď dal nevím co, aby si mohl vyhonit. Aby si mohl třeba jenom sáhnout na péro. Ale dobře věděl, že kdyby to jenom zkusil, čekal by ho trest, proti kterému to, co teď prožil, bylo jenom příjemné hlazení.
"Tak, to by stačilo. Vy tři se jděte osprchovat a do pokojů. Ty-" ukázal na chlapce bez pásu "Ty se stav na marodce. Chodit bez pásu cudnosti je v tomhle ústavu za odměnu a tys na ni právě ztratil nárok. A na honění zapomeň ještě nejmíň tři neděle!" Myslel jsem, že se rozbrečí, ale místo toho jen pronesl "Ano, pane vychovateli," a odkráčel pryč. Pak vychovatel pohlédl na mě. "A ty se připrav na kontroly pokojů."
Ano, moje šichta pokračovala, ale já si musel udělat rychlou zastávku na ubytovně. Celá scéna trestu mě nesmírně vzrušila, a i když jsem za sebou neměl měsíce abstinence, péro mi stálo jako kolík. Přehrával jsem si v hlavě scény a bylo mi jasné, že tohle do večera nepočká. Hlavně jsem nedokázal dostat z hlavy obraz ztopořeného nadrženého puberťáka se seřezaným zadkem, který tak tak hrozně chce, a nemůže... Svlékl jsem se do naha. Klekl jsem si do kouta a dal si ruce za hlavu. Představoval jsem si, že jsem na jeho místě. I moje péro se třáslo vzrušením a já si představoval, jaké to asi je, mít zákaz. Představoval jsem si, že musím mít ruce za hlavou a že si na něj nesmím sáhnout. Sakra, to byl pocit! A to jsem naposledy honil před 4 dnama, a ne před dvěma měsícema! Chvilku jsem tam klečel a pak mě vzrušení přemohlo. Skočil jsem na postel a vzal ho pevně do ruky. První přetah byl jako vlna rozkoše, až jsem se musel kousnout do jazyka, abych nekňučel. Pomalu, pomalu jsem honil. Užíval jsem si rozkoš, kterou nadržený chovanec nemůže mít. Chudák teď sedí někde na marodce, kde mu chladí péro sáčkem ledu a zamykají mu ho do těsné klece, kde se mu ani nemůže postavit, natož aby mohl dělat to, co já teď. Pomalu se blížil vrchol, já zrychloval a zrychloval... "Hej! Co si sakra myslíš, že děláš?"
(pokračování příště)
