kapitola 2 - pátek 18:00
----------
Venku se pomalu stmívalo, nevěděl jsem, jak dlouho stojím se spoutanýma rukama, zavěšený za obojek ke stropu. Připadalo mi to jako věčnost, i když to mohla být třeba hodina.
Přišla. Podívala se na mě, usmála se, a zase odešla. Při odchodu nechala pootevřené dveře.
Snažil jsem se naznačit, že roubík v puse mi je nepříjemný. Ani náznak reakce.
Začínala mi být zima. Přeci se jí ale nepodvolím jen proto, že mi není zrovna teplo! Kdoví, co si vymyslela. Vždycky byla hodně kreativní, to se mi na ní líbilo. Teď jsem z toho měl trochu strach.
Odvedle se ozvala tichá, uklidňující hudba. Slyšel jsem škrtnout sirku.
Zazvonění telefonu. Mého telefonu! Zkoušel jsem vydávat nějaké zvuky, ale jen přišla a zavřela dveře. Zvedla to.
"Haló? Ne, teď nemůže. Šel něco koupit. Víš, pojedeme na celý týden pryč. Už se nemůžu dočkat! Tak pa! Opatrujte se! To víš, že mu to vyřídím. Papa."
Po chvíli byla u mě.
"Nevím, co si představuješ. Abys to měl zajímavější, dostaneš špunty do uší. Neopovažuj se vzdorovat, nebo tě seřežu rákoskou."
"Mimochodem, to byla Blanka."
Zavřela okno a přistoupila ke mně. Kroutil jsem hlavou, ne moc, abych jí nevyprovokoval, spíš abych jen trpně nepřijímal, co zrovna chce.
"Poslední varování," sykla mi do ucha. "Ještě se pohni, a uvidíš, že si týden nesedneš. Já se s tebou mazat nebudu."
Ztuhl jsem. A vzápětí přestal slyšet. Po špuntech mi ještě přes hlavu přetáhla nějaký pytel. Cítil jsem, jak ho utahuje kolem krku. Nedýchalo se přes něj moc dobře. Čím dál líp.
Naštěstí povolila ten provaz, takže už jsem necítil tah vzhůru za obojek. Zkusil jsem si sednout na zem. Šlo to. To bude na dlouho. Rolničku jsem dál svíral v pěsti, přece se jí nevzdám.
Po nějaké době jsem dostal hlad. Muselo být už dost pozdě, obvykle mívám hlad kolem půl osmé. Dál jsem čekal.
Přišla, sundala mi pytel z hlavy a vyndala špunty z uší.
"Už ses rozmyslel?"
Kroutil jsem hlavou, že jsem si jí mohl utrhnout.
"Dobře. I na to jsem připravená. Klidně si tu dál seď. Jen se nediv, že se o tebe nestarám, až budeš chtít na záchod. Mohl sis normálně dojít."
Měla pravdu. Už jsem potřeboval.
Donesla mi dvě deky.
"Na jednu si lehni, druhou se můžeš přikrýt."
S pouty za zády. To jo. Sedl jsem si na složené deky a dál čekal. Tlak v močovém měchýři rostl. Upustil jsem rolničku na zem.
1 1.12.2020 19:45:48
Re: Past (4 odpovědí, posláno do Povídky)
3 30.11.2020 17:50:06
Téma: Past (4 odpovědí, posláno do Povídky)
kapitola 1 - pátek 15:30
Přišel jsem v pátek k Zuzce na kafe, aniž bych měl nejmenší předtuchu něčeho zákeřného. Už mě ale mělo varovat, že žaluzie ve všech oknech jsou zatažené a hned jak jsem přišel, zamkla dveře.
"Chtěla bych si vyzkoušet, jak moc mi věříš."
Proč ne, řekl jsem si, a poslušně si nechal zavázat oči šátkem. Odvedla mě do vedlejší místnosti. Cítil jsem, jak mi něco dává kolem krku. A pak táhne vzhůru. Kruci, co to má být? Strhl jsem si šátek z očí, jen abych zjistil, že obojek, který mi nasadila, je zamčený. A provaz od něj vede do oka na stropě.
"Teď jsi můj vězeň. Budeš dělat, co ti přikážu, jinak tě potrestám. Jasné?"
"Víš, co jsem ti dala do toho kafe?"
A odešla. Křičel jsem, co mi síly stačily, trhal za provaz, zkoušel roztrhnout obojek. Asi po pěti minutách znovu vešla do místnosti.
"Takhle si moc nepomůžeš. Nikdo tě neuslyší, a kdyby, stejně nikdo nepřijde. Buď budeš spolupracovat, nebo tě tady nechám, dokud nedostaneš rozum."
"Co po mě chceš?"
"Chci tě odnaučit vzdorovat. Naučíš se, jak se podřídit každému mému přání. Uvidíš, že když budeš pěkně poslušný, bude to i pro tebe docela příjemné."
"Ale proč?"
"Třeba proto, že mi připadá, že takovou lekci potřebuješ. A teď už dost povídání. Přistupuješ na mou hru?"
"Trhni si nohou!"
"Jak myslíš."
Jsem docela silný chlap, tak jsem si říkal, co mi tak asi může provést. Vždyť se ubráním. To jsem ale nepočítal s tím, že mě za obojek vytáhne ještě výš. Stál jsem na špičkách, obojek mi svíral krk, sotva jsem mohl dýchat. Takhle člověk dlouho nevydrží. Přinesla policejní pouta. Z dálky mi je podávala, jen abych na ně mohl dosáhnout, ale nemohl se dotknout jí.
"Nasaď si je! Ruce za záda!"
To snad nemyslí vážně. Teď se ještě sám spoutám.
"Copak můžu, když jsem tady takhle oběšený?"
Provaz trochu povolil.
"Můžeš. Hoď sebou, nebudu čekat věčně."
Přišla ke mně zezadu, aby zkontrolovala, že jsou pouta dobře utažená. Udělala kolem řetízku na poutech smyčku z provazu, ten pak protáhla mezi nohama a uvázala za obojek.
"A teď ten tvůj řev."
Vmáčkla mi do pusy kuličku roubíku. Musel jsem sklonit hlavu, když zapínala přezku.
"Takhle tě tady nechám. Přemýšlej, proč ses do téhle situace dostal. Aby ti nebylo horko, otevřu na tebe okno. Kdybys přeci jen chtěl spolupracovat, stačí, když tuhle rolničku," vmáčkla mi něco do dlaně, "upustíš na zem. To bude znamení, že souhlasíš se započetím výchovy."
"A vidíš, málem bych zapomněla, že budeš přes roubík slintat," omotala mi hlavu stříbrnou páskou.
"Ať tu nenaděláš."
Osaměl jsem.