Nastavení hledání

Hektický shon přehlušil domovní zvonek, který zároveň rozechvěl Robertův zabezpečený rozkrok.

„Tati, můžeš prosím otevřít?“ zavolala Klára z patra. „Barčo, nezapomněla sis přibalit ty červené plavky? Jsem si jistá, že kdybychom tam dorazily a zjistilas, že je nemáš, tak bys—“

„Neboj,“ zasmála se zeshora Bára. „Nedovolila bych, aby všichni ti zamknutí borci přišli o ten pohled!“

Robert se pomalu zvedl z gauče a šel ke vchodovým dveřím. Na stehně cítil, jak mu z klece vytéká kapička tekutiny, a doufal, že skrz domácí tepláky neprosákne. Narovnal se, odkašlal si a otevřel. Uvědomoval si, že další protesty proti celému plánu jsou naprosto marné… Nasadil proto apatický výraz a připravil se na to, co přijde.

„Dobrý den, pane Daňku!“ rozzářila se Markéta. Roztomilá zrzavá krasotinka v bílé sukni a nadýchané halence, která jí velmi slušela. U nohou jí stál malý černý kufr. „Dlouho jsem vás neviděla!“

Robert si znovu odkašlal. Tváře mu zrudly při vzpomínce na poslední návštěvu kliniky. „Hmmm, no jo,“ zabručel otupěle. „Pojďte dál, Markéto. Holky ještě balí. Jako vždycky na poslední chvíli…“

Markéta se zasmála. „To dobře znám,“ řekla, když vcházela do domu. „Jééé, máte to tu nádherné, pane Daňku.“

„Díky,“ zabručel, když za ní zavřel dveře. „Všechno vám tu ukážu, až—“

Přerušilo ho dupání po schodišti. Klára přeběhla obývací pokoj a vrhla se Markétě kolem krku. „Už jsem se bála, že to nestihneš!“ zvolala. „Všimly jsme si až dnes ráno, že nám přesunuli let… Co naplat. Jsem ráda, že jsi tady. Díky, žes přijela!“

„Vůbec žádný problém,“ usmála se Markéta. „Ještě jednou díky za tuhle šanci.“

„Mně neděkuj,“ mávla Klára rukou a vrhla významný pohled na Roberta. „To tátovi. Byl velmi nadšený, když jsme mu řekly, kdo se o něj bude starat. Kdyby nesouhlasil, domluvily bychom se jinde.“

„Áááá, to je tak milé,“ usmála se Markéta. „Nečekala jsem, že jsem na vás udělala takový dojem, pane Daňku.“

Robert zčervenal ještě víc. „Klárka přehání,“ zareagoval.

„Ne, nepřehání!“ halekala Bára a s bouchajícími kufry se řítila ze schodů. „Mělas ho vidět, Markét. Když jsme mu oznámily, že potřebuješ praxi, protože děláš pohovor na práci v pětihvězdičkovém zařízení, málem vystříkal klec. Vypadal fakt roztomile.“

„Jo, vypadal fakt rozkošně,“ přitakala Klára s lehkým zarděním.

„No dobře,“ slitovala se Markéta, když viděla Robertovu nechuť. „Nemusíte ho tak zahanbovat. Na to bude ještě času dost.“ Mrkla na Roberta, který raději sklopil zrak. Byl celý v jednom ohni. „Máte ještě čas probrat praktické věci? Koukám, že docela spěcháte…“

„Jsem si jistá, že to zvládneš,“ usmála se Klára a přejela pohledem celý obývák. „Pasy, Báro?“

„Mám.“

„Letenky?“

„Mám všechno. Taxík už je na cestě… Myslím, že ještě chvíli na pokec o tátově kleci máme,“ ušklíbla se na Roberta, který se snažil zachovat klid. Doufal, že už odjedou, a teď… měl zase problém v kleci.

„Dobře, tak se na chvíli posadíme,“ pokynula Klára Markétě do obýváku. Zrzka se pohodlně usadila do velkého křesla, zatímco Klára přitáhla Roberta na sedačku a Bára si sedla z druhé strany, takže byl sevřen mezi nimi.

Markéta se znovu uculila, když viděla, jak se Robert mezi dívkami necítí přirozeně. „Nebojte se, pane Daňku,“ uklidňovala ho. „Vždyť se známe. Musím přiznat, že jsem se cítila trochu provinile, když jsme naposledy na klinice neměli váš klíč… Ale jsem ráda, že se to vyřešilo!“

Bára se zachechtala. „To jo,“ souhlasila. „Péči má špičkovou. Viď, Klári?“

„To si piš,“ přitakala Klára a stiskla Robertovi ruku tak, až mu poskočilo srdce.

„To je moc dobře,“ uznale kývla Markéta. „Mám jen pár rutinních otázek, než odjedete… Usnadní mi začátek.“ Podívala se Robertovi přímo do očí. „Jak je to dlouho od jeho posledního orgasmu?“

Robert dobře věděl, že tahle otázka přijde jako první. Přesto mu vyschlo v hrdle.

„Říkáme jim teď cákáníčka,“ hihňala se Bára.

„S tím jsem nikdy nesouhlasil—“ pokoušel se bránit Robert.

„Však se za to nestyď,“ chlácholila ho Klára a pohladila ho lehce po zádech. Robert cítil, jak mu při tom doteku roste péro v kleci. „Minule už jsi jim tak málem říkal taky.“

„Budu na to myslet,“ odpověděla Markéta. Její úsměv ho doslova rozpaloval. „Jak dlouho je to tedy od jeho… cákáníčka?“

Děvčata se rozesmála a Robert měl co dělat, aby nesjel studem z gauče na zem.

„Jak dlouho to už je, tati?“ obrátila se na něj Klára. „Nejsem si přesně jistá počtem dnů.“

„Devět,“ odpověděl.

„Přesně,“ vzpomněla si Klára. „Nemohla jsem si vzpomenout, který den to přesně bylo. Ale máš pravdu. Devět dní. Chtěla jsem, abys ho měla hezky naplněného.“

Robertovi se zatočila hlava. Ještě před pár měsíci před ním o sexu Klára nikdy nemluvila. A teď…

„Jak obvykle jeho odemykání probíhají?“ ptala se dál Markéta. „Smí na sebe sahat, nebo to dělá jedna z vás…?“

„Zkoušely jsme už oboje,“ přiznala Klára s ruměncem ve tvráři a kousla se do rtu. „Než mu sundáme klec, musíme ho svázat… Před měsícem jsme ho přistihly, jak podvádí, a od té doby na sebe sahat nesmí. Připravovaly jsme se s Bárou na naše prázdniny v Itálii, takže si užil trochu honění.“

„Klárka se pořád vyhýbá jeho spermatu,“ prohlásila Bára a ušklíbla se na Roberta, který se svíjel na sedačce. „Vždycky se lekne výstřiku a pustí ho, takže mu orgasmus překazí. Před pár týdny díky mně stříkal jak blázen, ale už se taky učím ten konec poznat a přestat. Zlepšuju se v tom.“

„To chce cvik,“ povzbuzovala je obě Markéta. „Dobře, takže spousta přerušených orgasmů. To je dobré vědět. Jak dlouho je to zhruba od jeho plnohodnotného orgasmu? Teda, promiňte… jeho plnohodnotného cákáníčka?“ mrkla znovu s úsměvem na Roberta a přejela si prstem po límci halenky až k dekoltu, který si lehce rozhalila.

„Mmmmm… Vlastně to asi bylo tenkrát s Bárou,“ odpověděla Klára. „Takže asi přibližně ty tři týdny. Od té doby bohužel moc nespolupracuje.“

Markéta povytáhla obočí. „Tři týdny bez pořádného orgasmu a stále jim nedokážete říkat cákáníčka, pane Daňku? Opravdu působivé! Většina chlapů by už za polovinu té doby udělala cokoli, jen aby mohli stříkat.“

„Jestli se tátovi něco nedá upřít, tak to, že jen tak nepodlehne,“ ujistila ji hrdě Klára. „Právě proto na tom pracujeme hezky pomaličku. A proto si taky myslím, že to pro tebe bude ideální praxe!“

Markéta přikývla. „Už se nemůžu dočkat.“

Robert polkl a Bára se znovu zasmála. Položila mu ruku na stehno, jen malý kousek od klece.

„Ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se Markéta. „Nějaká nahota, když je odemčený?“

„Párkrát viděl nahou Báru,“ řekla Klára. „Mě zatím ne — nenašel dost odvahy si o to říct. A pak jsou tu ještě všechny ty webové stránky, u kterých jsme ho nachytaly… Poslala jsem ti ty odkazy, že jo?“

„Jasně, mám je. Neboj se. Máš nějaké preference co se jeho odemykání týče, dokud budete pryč?“

„Nemám,“ usmála se Klára. „Můžeš si s ním dělat, cokoli budeš chtít.“

Markéta se zasmála. „Nebojte se, pane Daňku,“ dodala, když viděla znepokojení v jeho tváři. „Budu potřebovat, abyste mi potvrdil referenci, až se holky vrátí — takže se budu snažit, abyste se se mnou cítil opravdu dobře.“

„Kdyby to bylo na mně—“ začala Bára.

„Ale na tobě to není,“ zachechtala se Klára. „Naštěstí, viď, tati?“

Markéta přikývla a stále Roberta studovala. „Dobrá, měla bych ještě poslední otázku… Máte něco konkrétního, na čem bych s ním měla zapracovat?“

„Hmmmm,“ zamyslela se Klára a podívala se Robertovi do oči. „Upřímnost,“ řekla rozhodně.

Robertovi znovu poskočilo srdce.

Bářin telefon zavibroval. „Auto už je tady,“ oznámila s pohledem na telefon. „Musíme jít!“

„Dobře… Užij si to tu, než se vrátíme, tati!“ popřála Robertovi Klára, dala mu pusu na tvář a objala ho.

„Vy taky,“ odpověděl jí. „A… buďte opatrné, prosím!“

„Budeme,“ uklidňovala ho Klára. „Neboj se. Pošleme ti spoustu fotek!“

„Jo, spoustu fotek,“ zopakovala Bára a svůdně si přejela jazykem přes ret.

„Ještě jednou díky, Markét!“ zvolala Klára, ale to už táhla kufr ven. „Dej vědět, kdybys něco potřebovala, jo?“

„Jsem si jistá, že se tvůj táta o mě skvěle postará,“ ujistila ji Markéta. „Užijte si to!“

Pak dívky odešly a za minutu se ozval zvuk motoru, který se postupně vzdaloval. Robert a Markéta drahnou chvíli tiše seděli.

„Já, mmmm,“ nadechl se nervózně Robert. „Ty dvě dost rády provokují. Doufám, že my dva si to spolu můžeme zkusit trochu… užít? Rád vám dám doporučení nebo cokoli, co potřebujete, abyste tím pohovorem prošla. Jen…“

Markéta se usmála, když viděla, jak Robert pracně hledá vhodná slova. „Bez obav,“ pomohla mu. „Jsem tu nejen kvůli práci, ale chci se i pobavit. V tomhle oboru nejde pracovat, když vás to zároveň nebaví, víte? Klára říkala, že máte pracovat na své upřímnosti. Tak mi řekněte… Na co se nejvíc těšíte? S dívkou, která u vás dočasně bydlí a snaží se dostat do pětihvězdičkové kliniky? Určitě jste o takových slyšel už spoustu historek.“

Robert příkývl. S odjezdem Báry a Kláry cítil, jak se vrací jeho stará sebejistota. Tyhle dva týdny si naplno užije.

„No?“ zeptala se Markéta. Rozepnula si horní knoflík halenky. „Tak na co se nejvíc těšíte?“

Robert se jí díval zpříma do očí a sbíral odvahu upřímně odpovědět.

„To není žádný test,“ ubezpečovala ho Markéta. Ale další knoflík už nerozepnula. Jen elegantně seděla v křesle a zvídavým pohledem studovala jeho výraz. „Mně to můžete říct.“

Robertovi se rozbušilo srdce a nahrnulo mu krev do rozkroku. Přesto se mu podařilo pevně sedět, jako by byl pánem tvorstva. Kterým opravdu byl, když jí odpověděl: „Myslím, že nejvíc se těším na to, až vaše rty obemknou mého ptáka.“

Markétin úsměv se rozzářil a její odpověď málem rozdrtila všechnu sílu, kterou v sobě v tu chvíli cítil. „Dobrá volba,“ přikývla. „Myslím, že na to se těším taky.“

===

I když Klára s Bárou odjely, Markéta se chovala velmi slušně a zdrženlivě. Nechala Roberta, aby jí ukázal dům, ubytovala se v pokoji pro hosty v přízemí a ani jednou nevyslovila jediný oplzlý komentář. Když se pak znovu sešli v obývacím pokoji, přinesla černou složku plnou formulářů.

Posadila se naproti němu, překřížila nohy tak, že se jí sukně vyhrnula a odhalila kousek stehna. Na jejím chování bylo něco nesmírně svůdného. Seděla a listovala papíry… Vypadala přesně jako ty sebevědomé manažerky, se kterými občas Robert jednal v práci. Ženy, které dokázaly být drzé i během nejtvrdšího vyjednávání. A přesně v takovém prostředí se naučil dokonale fungovat.

„Takže… Jak to přesně bude probíhat?“ zeptal se po chvíli a přerušil její soustředění.

Markéta vzhlédla a zavřela složku. „No,“ začala. „O pracovní místa v pětihvězdičkových zařízeních je obrovský zájem. Moje zkušenost z kliniky vypadá na papíře slušně. Ale budu potřebovat i pár výjimečných referencí, abych měla vůbec nějakou šanci. Velmi, velmi nadšených referencí.“ Významně zvedla obočí a usmála se tak, až mu zrychlil puls. Vypadala neuvěřitelně. „A taky musím odevzdat tyhle formuláře, abych doložila svou zkušenost. Prakticky totéž, co sestry v pětihvězdách dělají každý den.“

„Dobře…“ přikývl pomalu Robert. „A to znamená… co přesně?“

Markéta se usmála. „Co víte o pětihvězdičkových klinikách?“ zeptala se.

Robert si odkašlal, ale hlas měl klidný. „Jen pár historek,“ odpověděl. „Že si je mohou dovolit jen opravdu bohatí a mocní muži. A že… tam sestry berou péči o klientovo uvolnění mnohem vážněji.“

Markétin úsměv se rozšířil. „Přesně tak,“ kývla. „Ta zařízení si mohou účtovat takové šílené částky, protože své klienty opravdu dobře znají. Sestry tam musí umět vytvořit velmi osobní a velmi intimní vztah. Takže příští dva týdny… vás budu poznávat. Až se Klára s Bárou vrátí, budete-li spokojen s mou společností, podepíšete mi všechny formuláře a napíšete mi tu nejlepší referenci na světě. Zní vám to dobře?“

Robert měl v ústech sucho. „Zní to… víc než přijatelně,“ odpověděl.

„Skvěle!“ rozzářila se Markéta a znovu otevřela složku. „Mám pro začátek pět otázek. Když na všechny upřímně odpovíte, půjdu si zaplavat v těch nejmenších plavkách, co jsem si přivezla… A vy se buď můžete přidat, nebo se jen dívat. Jak budete chtít.“

Robert cítil srdce až v krku.

„První otázka: považujete mě za atraktivní?“ zeptala se Markéta.

„Ano,“ vydechl Robert okamžitě. „Ano, samozřejmě.“

„Jak milé,“ usmála se Markéta, když si udělala na první stránce poznámku. „Je nějaká část mého těla, ke které vás to teď nejvíc přitahuje?“

Robert odolal nutkání odkašlat si. Klec byla tak zatraceně těsná… „Vaše nohy,“ přiznal a snažil se udržet klid.

Udělala si další poznámku a stydlivě se usmála. „Řekl byste, že vás nohy přitahují obecně?“ zeptala se. „Nebo je na těch mých něco speciálního?“ Aby svou otázku podtrhla, rozložila a znovu překřížila své nohy. Prohnula při tom prsty na chodidlech.

Robert cítil zřetelné záškuby v péru. „Ne…“ zakašlal. „Aspoň myslím… Ty vaše jsou velmi pěkné. Vlastně neuvěřitelně pěkné. Ale ano, myslím, že mnoho žen má pěkné nohy.“

Další poznámka. „Kdo je podle vás hlavním cílem vašich sexuálních tužeb?“ zeptala se tišeji a naklonila se k němu. „Pro mnoho mužů jsou to držitelky jejich klíče, nebo třeba celebrity, do kterých jsou zamilovaní… Nebo sestřičky, které každý týden navštěvují. A u vás? Je někdo, o kom nejvíc fantazírujete?“

Robert se zarazil, překvapený náhlou změnou tématu. Pyj mu pulzoval a cítil, jak začíná vytékat. Tváře mu hořely.

„Je to Klárka?“ zeptala se Markéta téměř šeptem. „Buďte ke mně upřímný, Roberte. Potřebuju to vědět, abych vám mohla dát přesně to, co potřebujete.“

Robert sklopil zrak. „Nemám… jednu konkrétní…“ zalhal. „Aspoň ne od doby, co má žena…“

Markéta vyčkávala a pozorovala ho. „Víte, dobře si pamatuju tu fotku, kterou jste naposledy propašoval na kliniku,“ řekla. „Tak hezky jste prosil, jestli si ji můžete nechat. A vím, že na ní byla Bára s Klárou. Ne vaše žena. Řekly mi to.“ Usmála se s jiskrou v oku. „Takže můžete být opravdu otevřený… Která z nich je vaše vyvolená?“ Seděla bez hnutí s perem připraveným.

„Já ne…“ zakoktal se Robert. „Je to opravdu důvěrné?“ ujišťoval se.

„Samozřejmě. Navíc, už jsme skoro hotovi. Pak mi pomůžete vybrat plavky… A večer vás čeká něco ještě mnohem lepšího.“

Vzrušení, které v něm rostlo, bylo tak intenzivní, že na chvíli reflexivně sáhl mezi nohy. Ale prsty jen narazily na kov pod kalhotama. Ucukl, zahanben, ale Markétě se v očích zajiskřilo a usmála se. „Klára,“ odpověděl tiše Robert.

„Hodný chlapec,“ pochválila ho Markéta a udělala si další poznámku. „Holky teprve v letadle… A vy už jste tak šikovný.“

Robert zrudl. Před Bárou ani Klárou by to nikdy nepřiznal. Jaktože mu to s Markétou šlo tak snadno?

„Dobře, poslední otázka,“ usmála se Markéta. „Vzrušují vás tyhle otázky?“

„Ano,“ přiznal. Nemělo smysl zapírat. Když odpovídal, ocas mu tepal do klece tak silně, až to skoro bolelo.

„Skvělá práce, pane Daňku!“ Markéta si udělala poslední poznámku a složku zavřela. „Myslím, že jsme začali opravdu slibně. Půjdete mi pomoct vybrat ty plavky?“

===

K Robertovu překvapení si Markéta sbalila troje různé plavky a opravdu ho nechala vybrat, které si má vzít na sebe. Pak ho ale hned vyhnala z pokoje, aby se mohla převléct. Když vyšla ven v těsných světle modrých provázkových bikinách, které měly šňůrky na všech správných místech, málem se udělal i v kleci. Tělo měla hebké, lehce opálené a naprosto dokonalé. Představa, že s ní stráví celé dva týdny, ho úplně rozpalovala.

Zachichotala se, když na ni zůstal civět, a pak ho odvedla k bazénu. Odmítl její nabídku přidat se k ní a užíval si pohodlí lehátka u bazénu. Mezitím ona pomalu elegantně plavala tam a zpět pod rozpáleným sluncem. Protahovala se a pohybovala výhradně k jeho potěšení.

„Klárka měla pravdu,“ řekla, když po chvíli vylezla z bazénu. Stála nad ním, voda z ní kapala na dlaždice a kůže se jí leskla jako bohyni. „To vaše sebevědomí je neuvěřitelně sexy. Většina kluků už by slintala a škemrala o všemožné věci. Ale vy… vy si to užíváte, i když to pod kontrolou úplně nemáte, mám pravdu?“

„Je to tak,“ přiznal Robert.

Markéta si osušila vlasy a usmála se. Její prsa vypadala úžasně. Protáhla si nohy a nechala ho se dívat. „Budu si to muset poznamenat,“ dodala.

„Naplánovala jste si všechno, co budete dělat?“ zeptal se Robert napůl žertem. „Je tohle všechno součást toho, jak se mi dostat do hlavy?“

„Možná,“ odtušila Markéta. Pak se k němu naklonila a její tvář byla najednou tak blízko, až znejistěl. „Možná si před vámi jednou zaplavu celá nahá,“ zašeptala mu svůdně do ucha. „Líbilo by se vám to?“

Robert ztuhl. Přesto se mu nějak povedlo přikývnout. Zvonivě se zachichotala a ustoupila. „Mám teď nějakou práci,“ oznámila. „Později bychom spolu mohli povečeřet a po jídle vám trochu vlezu do hlavy.“ Naposledy se usmála a odešla. Robert jen zíral na její dokonalý pohupující se zadek a snažil se uklidnit dech.

===

O několik hodin později, když s Markétou večeřili, přišla zpráva od Kláry. Dávala vědět, že s Bárou dorazily do resortu. Fotky pošle později, slíbila. Robert se snažil nemyslet na to, jaké fotky to budou.

Během večeře se Markéta chovala naprosto normálně – jako by odpoledne vůbec neexistovalo. Jako by nebyla důvodem, proč se Robert stěží vešel do klece. Když dovečeřeli, zmizela na nějaké pochůzky a Robert se snažil nějak zabít čas. Bloumal po domě a neustále kontroloval telefon. Zoufale čekal na jakékoli fotky, které Klára s Bárou pošlou. Vůbec si nedokázal představit, jak zlomyslně dráždí kluky, kteří je v resortu obsluhují… Přesto se jeho fantazie rozběhla na plné obrátky.

S nahromaděnou touhou se vplížil do pokoje pro hosty, kde si prohlížel věci, které si Markéta naskládala do skříně. Naplňovalo ho ponížení, kterému by čelil, kdyby se vrátila a načapala ho. Ale jeho otlačený, bolavý, čůrák na to měl vlastní názor. A tak si užíval slatné pocity vycházející právě od něj, když přemýšlel nad jejíma plavkama a krajkovýma podprsenkama, které tam měla hezky poskládané. V jedné ze zásuvek, nijak neskryt, čekal vibrační kolík a černé dildo. Polkl, když je spatřil, ale vše pečlivě vrátil na místo a rychle se z pokoje vzdálil… Právě včas. Slyšel otevírání vchodových dveří. Markéta se vrátila. Setkal se s ní v obývacím pokoji, s tvářemi červenými. Usmála se na něj, jako by přesně věděla, co dělal.

„Promiňte, pane Daňku, pochůzky se mi trochu protáhly,“ oznámila mu. „Pomůžete mi s nákupem?“

Když ukládali potraviny, Markéta zkontrolovala telefon. „Dostala jsem nějaké fotky od holek,“ oznámila. „Můžeme se na ně podívat společně. Moc se těším. Bude to zábava. Jdu se převléknout. Vy… nechte všechno oblečení přímo tady na podlaze v kuchyni a jděte si sednout na gauč.“

Robert málem dostal infarkt. Ale Markéta se na něj jen sladce uculila. „Na tohle jste přece čekal, ne?“ zeptala se. „Péče pětihvězdičkových klinik není jen o lechtivých otázkách a hezkém pokoukání. Z nějakého důvodu mi přece Klárka váš klíč svěřila.“

Robert beze slova přikývl a svlékl se, zatímco tam Markéta celou dobu stála a pozorovala ho.

„Šikula,“ řekla a prohlížela si jeho tělo. Samozřejmě ho viděla nahého už dřív… Mnohokrát. Na klinice. Ale teď, když stáli v potemnělém domě, sami, cítil Robert, jak mu ocas tepe v očekávání. „Na gauč,“ přikázala. Robert poslechl a Markéta zapnula televizi. Několika přejetími po telefonu přenesla obraz na televizi a pak nechala Roberta sedět a zírat na fotku Kláry s Bárou na pláži při západu slunce. Na fotce nebylo vůbec nic erotického. Ale usměvavé tváře dívek stačily, aby se Robertovi zatajil dech.

Seděl bez hnutí, uchvácen, ponořen do myšlenek tak moc, že sotva zaslechl Markétu, jak se vrací. Když vstoupila zpět do obýváku, měl Robert pocit, že jeho duše dočista opustila tělo. Měla na sobě jednodílné plavky, kterých si předtím mezi jejím oblečením nevšiml. Byly celé bílé, a i když ji zakrývaly velmi slušně, byly tak těsné, že nechávaly jen velmi málo prostoru fantazii. I poté, co ji dnes viděl v provázkových plavkách, působila teď mnohem odhaleněji.

„Pane Daňku, začnu se kvůli vám červenat,“ chichotala se Markéta. „Sestry se v pětihvězdách skoro vždy oblékají takhle. Chtěla jsem vám jen věnovat plnou péči. Ruce za záda, prosím.“ Robert poslechl téměř bez přemýšlení. Markéta sáhla dozadu s párem pout, do kterých mu zacvakla zápěstí. „Klára mi řekla o popruzích na její posteli, ale říkala jsem si, že by bylo hezčí sedět dnes večer tady v obýváku. Přesto však… nemůžeme dovolit, abyste to vzal do vlastních rukou, že ne?“

Když vyšla k zamčené skleněné nádobě v rohu pokoje, Robertovo srdce málem vyskočilo z hrudi. Několik krátkých pípnutí, když zadávala kód, který Robert neviděl, a světlo v podstavci nádoby zmodralo. Opatrně nádobu zvedla a Robert se připravoval na ponížení způsobené známým zpěvným hlasem, který se rozezněl celým domem.

„Někdo tu chce stříkat!“ oznámil robotický hlas. Když vyndávala jeho klíč, Markéta se smála.

„To je fakt vtipné,“ ocenila. „Tenhle hlas si určitě vybrala Klára speciálně pro vás. Jste připravený, pane Daňku?“

Robert přikývl a když před ním poklekla, měl pocit, jako by právě doběhl maraton.

Položila telefon vedle sebe na koberec a přejela po obrazovce. Obrázek v televizi se změnil. „Dívejte se na fotky, pane Daňku,“ vybídla ho tiše.

Když jemně uchopila jeho klec, Robert zasténal. Na fotce v televizi byla tentokrát samotná Bára, zády k fotoaparátu, jak stojí po kolena v oceánu. Obloha byla růžová a v jedné ruce hravě držela horní díl plavek. Záda měla holá a spodní díl se jí moc pěkně lepil na zadeček…

Markéta mu klec snadno sundala a Robert cítil, jak okamžitě ztvrdl jako kámen. „Ale ale, někdo se tu těší,“ poznamenala Markéta. Robert upřeně zíral na obrazovku, ale když se Markéta dotkla jeko pyje, jen zalapal po dechu.

„Ach… Bože můj,“ vydechl.

Hlazení Kláry a Báry bylo trochu nesmělé a neobratné. Jemné a nadšené, ale stále nezkušené. Zato Markéta se ho dotýkala způsobem, jako by s ocasy trénovala už od osmnácti. Postupovala pomalu, ale s takovou přesností, že by donutila stříkat do třiceti sekund kohokoli, kdo by o to stál. Když Markéta pokračovala v dráždění, Robertovy oči se protočily a ztěžka vydechl.

„Hodný kluk,“ zašeptala. „Těšíte se na pětihvězdičkovou péči, pane Daňku? Chcete, abych vám předvedla, proč by většina mužů zaplatila cokoli za milou, oddanou sestru, která pečuje o jejich rozbolavělé genitálie?“

Robert jen zoufale přikývl a znovu se ztratil, když Markéta jemně palcem stiskla citlivou spodní stranu jeho ptáka.

„Miluju silné a sebevědomé chlapy jako jste vy,“ řekla mu Markéta. „A pokud se na pětihvězdičkovou kliniku dostanu, budu potkávat přesně takové muže. Jsem moc ráda, že mi tuhle příležitost dáváte. Podívejte se na obrazovku.“

Robert poslušně otevřel oči a viděl sexy fotku Báry. Ta se vzápětí změnila na fotku Kláry ležící v písku. Ruce měla nataženy nad hlavou a svůdně se protahovala při západu slunce tak, jak ji ještě naživo nikdy neviděl. Znovu zaskučel a Markéta se zasmála.

„Prohlížel jste mi zásuvku s prádlem, když jsem byla pryč, pane Daňku?“ zeptala se sladkým hlasem.

Ta otázka ho zaskočila. „Cože?“ zeptal se. „Ne. Co si myslíte—“ ztratil hlas i myšlenku, jelikož ho znovu pohladila.

„Ne?“ ptala se dál. „Neprohlédl jste si všechny mé kalhotky?“

Robert jen zalapal po dechu.

„Můžete se mi přiznat,“ pobízela ho. „Máme přece pracovat na upřímnosti, vzpomínáte? Navíc se mi líbí, když na mé otázky odpovídáte.“

Robert znovu zakňučel. Když naklonila hlavu blíž k jeho klacku, na chvíli cítil její dech na špičce žaludu. Dech se mu zatajil.

„Možná, když mi řeknete pravdu, dotku se ho jazykem,“ zašeptala. Fotka na obrazovce se znovu změnila. Koukal na selfie Báry s Klárou, jak se líbají v romanticky osvětlené ložnici.

„Prosím,“ zašeptal Robert. „Kurva. Ach. Bože.“

„Prohlížel jste si mé kalhotky?“ zeptala se znovu.

„Ano,“ přiznal Robert. Když mu olízla hlavičku ptáka, vydral se z něj hluboký sten. Udělala to jen jednou, i tak měl ale pocit, jako by mu před očima explodovaly hvězdy.

„Šikovný chlapec,“ pochválila ho znovu. „Vidíte, co se stane, když jste upřímný? Teď poděkujte.“

„Děkuji vám, Markéto,“ zalapal po dechu. „Udělejte to znovu. Bože můj, prosím vás…“

Markéta se tiše zasmála a pokračovala v dráždění. Cítil orgasmus tak blizoučko, že ho už téměř prožíval. „Jste už připravený stříkat?“ ptala se. „To tedy moc dlouho nepotřebujete. Asi jste zvyklý z kliniky, že?“

„Ne, jen… už je to fakt dlouho… A vy jste tak zatraceně dobrá…“ koktal do jejího snažení.

Nová fotka na obrazovce. Tentokrát Bára ležící na břiše, nahá, objímající prostěradlo. Nohy držela ve vzduchu a usmívala se do fotoaparátu. Její zadek vypadal neuvěřitelně a na Roberta přicházelo vyvrcholení.

Markéta zastavila právě včas a nechala ho trochu vychladnout, zatímco mlsně koukal na fotku Báry. Pak ho začala znovu masírovat a pobaveně se smála, když se snažil pánví přirážet do její ruky. Lapal po dechu a snažil se stimulaci trochu pomoct. „Poslouchal jste někdy Báru s Klárou u sexu?“ zeptala se.

Robert zrudl, ale přikývl. Doufal, že si zaslouží další olíznutí. Ale Markéta pokračovala dál v pomalém a technicky dokonalém honění. I bez lubrikantu to bylo to nejúžasnější, co za dlouhou dobu zažil…

„Zlobíte,“ napomenula ho. „Klečel jste před jejich ložnicí a osahával svou klec?“

Robert zavrtěl hlavou. „Ne,“ vydechl. „Jen jsou někdy dost hlasité… A musím projít kolem jejich dveří…“

„Šmejdil jste někdy v jejich zásuvkách s prádlem?“ naléhala.

Robert pevně sevřel oči. Modlil se, aby ho znovu dostala těsně k orgasmu. Byl už tak blízko…

„Pane Daňku,“ zopakovala něžně. „Na něco jsem se vás ptala. Prohlížel jste jim zásuvky s prádlem?“

„Jo,“ zašeptal.

„Hodný chlapec. Čí? Obou?“

Propínal se, jak to jen šlo.

„Pokud odpovíte pravdivě, znovu vás olíznu. Čí šuplík jste si prohlížel?“

„Klárčin,“ přiznal. Když se znovu její horké rty dotkly jeho ptáka, zalapal po dechu jako nadržený teenager. Tentokrát to udělala pomaleji a měl pocit, že špičkou jazyka téměř vytahuje sperma z jeho koulí. Opět ale přestala těsně před tím, než se stihl udělat.

„Prosím, Markéto,“ škemral.

„Už to bude,“ přislíbila. Naposledy přejela po telefonu a objevila se fotka Báry s Klárou stojící před zrcadlem. Obě byly nahoře bez a zakrývaly si prsa rukama. Bára měla pohled zabijáka, zatímco Klára se do objektivu stydlivě culila.

Robert v životě nebyl tak vzrušený. Ani jedinkrát.

„Ještě poslední otázka,“ pokračovala Markéta. „Chtěl byste ji vidět nahou?“

Robertovi se sevřelo srdce. Byla snad mezi fotkami, které poslaly, i Klářina nahá fotka?

Markéta se na něj zespodu usmála a při honění lehce otáčela rukou. Robert se celý třásl a Markéta svůdně předla. „Chcete ji vidět nahou, pane Daňku?“ ptala se.

„Chcete vidět svou holčičkou celou nahatou? Sníte o tom?“

Robert sotva popadal dech, ale za živého boha na to nedokázal odpovědět. Na žaludu znovu cítil Markétin dech, přesto stále pevně svíral rty.

„To je v pořádku,“ zašeptala Markéta. „Nikomu neřeknu, co mi povíte. Jen bych ráda, abyste to vyslovil. Řekněte mi to a ještě jednou vás olíznu. Myslíte, že to bude stačit?“

„Bude,“ řekl slabým hlasem.

„Bude co?“ zasmála se Markéta. „Ano, ještě jedno poslední olíznutí bude stačit?“

Zuřivě přikyvoval hlavou.

„Tak mi prostě řekněte, co chci slyšet,“ vyzvala ho a pevněji sevřela ruku. „Bude to naše tajemství. Už to stejně vím. Bára s Klárou to také vědí. Nedokážu si představit, že byste nechtěl.“

„Kurva, Ježiši Kriste…“

„Připadá mi děsně roztomilé, jak se za to stydíte,“ řekla Markéta. „Ale snažím se vám dát to, po čem toužíte.“

„Já…“ zašeptal Robert, když ho její doteky vystřelily do stratosféry. „Chci.“

„Co chcete?“

„Vidět ji nahou.“

Markéta se natáhla a políbila ho na rty. Roberta to úplně zaskočilo a zvládl jen zakňučet. „Ještě jednou,“ přikázala mu a jedním dechem se znovu naklonila k jeho ocasu, takže se ho jazykem téměř dotýkala. „Hezky nahlas. Jen si představte, jak úžasné to bude, když budete upřímný.“

Robert cítil, že neuvěřitelný orgasmus jeho života je vzdálen jen pár okamžiků. Fotku Kláry z obrazovky si bude pamatovat navěky. „Chci vidět Klárku nahou,“ zasténal.

Markétin jazyk byl to nejlepší, co kdy cítil. Přesto opět zastavila jen i milisekundu dřív, než se stihl udělat. „Chcete vědět zajemství, pane Daňku?“ zeptala se.

Robert byl úplně mimo a nezvládl odpovědět.

„Většina mužů, kteří platí ty nekřesťanské peníze za pětihvězdičková zařízení… Ani moc často nestříkají. Dokonce bych řekla, že ještě méně než jednou za týden, jak jste byl zvyklý i vy.“

Robert vykulil oči.

Ne, ne, ne, ne, ne…

„Platí tak moc… A pořád se vracejí. Protože je tam sestry dráždí tak dobře. Nejdřív si zjistí všechny jejich fantazie, a pak je udržují zoufale nadržené co nejdéle.“

Její prsty byly něžné jako pírka. Robert by přísahal, že už to nejde zastavit.

„Nebudete rád, ale slibuju… že budete nejpozději zítra prosit, abych to udělala znovu.“

„Markéto, prosím… Ach můj bože, prosím, tohle je tak skvělý, už to nevydržím.“

Znovu klepla na telefon a otevřela aplikaci pro nahrání zvuku. „Řekněte Kláře, jak moc potřebujete cákáníčko.“

„Do prdele, ach bože…“

„Řekněte to. Jen pro ni. Chtěla, abyste to řekl… Řekla mi to, než odjela. Povězte mi to a ukážu vám, jak dobře si poradím s vaším krásným tvrdým ptákem.“

„Prosím, chci cákáníčko jen pro tebe,“ vystřelil ze sebe škemrající Robert. Vlna ponížení jím projela a Markéta se jen usmála. Věnovala mu ještě tři zrychlené tahy, během kterých zavřela nahrávací aplikaci.

Pak ho pustila, naklonila se dopředu a lehce otevřela ústa. „Vystříkněte pro mě, pane Daňku,“ povzbudila ho. A Robert cítil, jak se v něm rodí gejzír. Nejdříve se na špičce objevila jediná kapička semene. Svíral se, napínal, lapal po dechu, erupce však byla zastavena. Cítil jen, jak se osamělá kapka na vrcholku zlehka rozlévá po žaludu jako důkaz toho, o co přišel.

Markéta se zahihňala a olízla ji.

Robertovi se v hlavě honily myšlenky. Marně tahal za pouta a toužebně zíral na fotku na obrazovce, na které se Bára s Klárou usmívaly a zakrývaly si ňadra před jeho pohledem.

„Vedl jste si skvěle, pane Daňku,“ usmála se na něj zespoda Markéta. Natáhla se a dala mu jemný polibek na rty. Cítil chuť svého spermatu. „A to byl jen první den. Představte si, kolik si toho spolu užijeme během zbývajících třinácti.“

Byl páteční večer. Před dvěma hodinami Robert vyšel ze své kanceláře s pocitem filmového drsňáka, který odchází od exploze. Když procházel kolem recepce, provázel ho šepot. Nejméně tři atraktivní ženy ho sledovaly, jak vychází ze dveří. Dnes dokončil velmi lukrativní obchod s novým partnerem. Pokud mu desetileté manévrování mezi přáteli i nepřáteli po firemním žebříčku dosud nepřineslo úctu celé firmy, tahle dohoda rozhodně ano. Přestože měl svůj ocas bezpečně v kleci, v tomhle světě byl králem džungle.

Teď, o dvě hodiny později, byl už doma. Drahý oblek visel v obalu ve skříni a on byl nahý na zahradě za domem. Sebevědomou chůzi vystřídalo submisivní klečení. Jeho nedostižný obchodní um nahradila zběsilá onanie. Bára s Klárou bezstarostně plavaly v bazénu. Robert se snažil nezasténat a nezaúpět, i když se stále víc blížil k orgasmu.

„Už budeš, tati?“ volala na něj Klára.

Robert přikývl, ale zrudl hanbou. Zahrada byla dobře oplocena – kromě dronu nebyla šance, že by někdo ze sousedů viděl, co se tu děje. Jeho dceru ale mohli slyšet. Bál se, že celému sousedství dojde, co se u nich právě odehrává.

„Netlač na něj, Klári,“ kárala ji Bára. „Kluci, kteří se udělají rychle, jsou tak nudní. Měla bys být na tátu pyšná, že se dokáže tak kontrolovat.“ Mrkla na Roberta. Z jeho úst unikl sten.

Klára se na něj sladce usmála. Robert zahlédl její zadeček v plavkách, když se ve vodě otočila. Moc si přál zahlédnout víc.

„I když,“ uvědomila si Bára, když si všimla Robertova pohledu, „začínám si myslet, že jen čeká na něco zajímavějšího. Čekáte na lepší výhled, pane Daňku? Tohle není to, co jste očekával, když jsme vás odemkly a nabídly, abyste se přišel dívat, jak plaveme?“

Robert odvrátil pohled. Cítil, jak mu hoří celé tělo.

„Víš co,“ navrhla Bára. „Pojď, Klári…“ Doplavaly společně k okraji bazénu. Ještě před dvěma měsíci by ho představa, že na něj za bílého dne při masturbaci koukají dcera s kamarádkou, doháněla k sebevraždě. Ale teď… „Mám nápad,“ řekla Bára. „Klárko, co myslíš, že by tvůj táta měl udělat, aby si zasloužil krásný výhled na nás dvě v plavkách?“

Klára zčervenala a kousla se do rtu. Bára na ni jen rozverně cákla vodou.

„No tak,“ pobídla ji. „Táta čeká.“

„Hmmm,“ podívala se Klára odvážně Robertovi do očí s ruměncem ve tvářích. „Co třeba… Tati, jestli dokážeš hezky rychle masturbovat celou minutu, aniž by ses udělal, vyskočíme obě z bazénu. Co ty na to?“

Robert se nadšením rozechvěl. Bára souhlasně přikývla. „Vidíte, není zas tak těžké vymyslet zábavné možnosti, jak si s námi pohrát.“

„Do toho, tati,“ pobídla ho Klára. „To zvládneš. Hezky a rychle.“ Sebedůvěra v jejím hlase – budovaná celou dobu, kdy měla na starost Robertův klíč – stačila, aby mu ruka zběsile kmitala. Klára byla u samého okraje bazénu. Obě byly od krku dolů skryté před jeho pohledem, ale už jen pohled na jejich usmívající se tváře byl za dlouhou dobu tím nejkrásnějším výhledem, který ho u orgasmu doprovázel. Honil ze všech sil a zoufale zadržoval výstřik, jenž hrozil každou chvíli.

„To zvládneš,“ povzbuzovala ho dál Klára, tentokrát tišeji. Když se znovu kousla do rtu, Robert málem na místě explodoval.

„Nevím, nevím…“ škádlila ho Bára. „Po tak dlouhé době? Myslím, že se udělá. Ze všech se nakonec stanou předčasní ejakulanti.“ Pak si však povzdychla. „No dobře. Myslím, že už to minuta byla. Dohoda je dohoda. Ale ještě než to pustíte ven, pane Daňku… myslím, že bych měla přidat ještě jedno poslední pravidlo. Zní ti to fér, Kláruš?“

Když se na Roberta Bára škodolibě podívala, sevřel se mu hrudník.

„Myslím, že ano,“ odpověděla Klára sladce. „Pokud nepřijde o to, co už vyhrál.“

„To bude na něm,“ řekla Bára. „Tady je má nabídka, pane Daňku. Můžete se před námi vycákat. Hezky velkolepě. A my zůstaneme tady pod hladinou. NEBO přímo před vámi vylezeme a vy svůj orgasmus nedokončíte.“

Jen z toho návrhu se Robert málem udělal. Klára se zasmála, ale v očích se jí objevil soucit. „No, je to návrh, tati,“ řekla. „Myslím, že si budeš muset vybrat.“

Bože můj…

„Prosím…“ lapal po dechu. Tak strašně moc potřeboval stříkat. Ale představa, že je obě uvidí přímo před sebou… Ještě chvíli to udržel. Čekal, zda Klára nezmění názor a svou kamarádku nepřesvědčí. Ta na něj ale jen trpělivě hleděla.

„Mám pocit, že vaši preferenci znám,“ usmála se Bára.

„Řekni nám, tati,“ ptala se Klára. „Buď nás můžeš poprosit, ať tě necháme cákat, nebo nás můžeš poprosit, ať se ti ukážeme v plavkách. V druhém případě ale žádný orgasmus. Jen vylezeme ven, abys nás viděl hezky celé a mokré.“

Robert vůbec nechápal, jak to, že ještě nevystříkl. Klárka se stále červenala, ale očividně byla příliš vzrušená, aby toho provokování nechala. Bára se přemístila za ni a podle pohybu jeho dcery poznal, že ji chytila za zadek. „Prosím…“ podařilo se mu procedit skrz zuby se sebezapřením, aby se hned neudělal. „Prosím… ukažte se mi v plavkách,“ vysoukal ze sebe a sklopil pohled. Vzápětí, když ho Bára přerušila, toho hned zalitoval.

„Ne, ne,“ pokárala ho brunetka. „Oči nahoru, pane Daňku. Žádné schovávání. A taky myslím, že byste to měl říct přímo Klárce. Měl byste vyslovit její jméno.“

Klářin obličej byl celý rudý. Ale přikývla a pod vodou se chvěla vzrušením.

„Prosím, Klárko…“ zkoušel to Robert znovu s pohledem upřeným do jejích očí. „Prosím, ukažte se mi v plavkách.“

Klára se rozzářila a vyskočila z bazénu. Bára ji následovala. Když těla obou dívek zalilo podvečerní slunce, Robert cítil, jak v něm vrcholí orgasmus. Kapky vody stékaly po jejich tancem tvarovaných nohách a plochých bříškách. Když se postavila, projela si Klára prstem mezi prsy. Robert se snažil necivět na svou dceru a přesunout pozornost raději k Báře. Ale prostě to nedokázal. Nemohl pohled odvrátit. Vzápětí explodoval. Stálo ho víc úsilí než kdy dřív, aby svůj klacek pustil.

„Jen ho pusť, tati,“ usmála se Klára. „Už žádné honění.“

Robert svěsil ruce podél těla a ztěžka oddechoval. Snažil se popadnout dech. Péro mu poskakovalo a stříkal proudy semene směrem k holkám. Jedna kapka málem dopadla až na Klářinu nohu. Ještě víc zrudl a odolával pokušení se ho znovu dotknout.

„Hodný kluk,“ zašeptala Bára. Robert sebou trhl, ale z těch slov mu přeběhl mráz po celém těle. „Nebyla jsem si jistá, že to zvládnete. Docela jsem se těšila, že vás potrestám dlouhým uzamčením.“

„Já věděla, že to zvládne,“ usmívala se Klára. „Stálo to za to, tati?“

Robert zhluboka dýchal, ale odvrátil zrak a přikývl.

„Dobře. To jsem moc ráda. Po tom týdnu sis tu extra odměnu zasloužil. Možná bys to teď měl uklidit… A pak se zase hezky zamkneš, ano?“

Robert znovu přikývl a dívky se vrátily zpět do bazénu. Zatímco on vzal kapesník a začal terasu otírat od svého semene. Dál se po zahradě pohyboval nahý. I když ho obě dívky vesele ignorovaly, červeň z jeho tváří ne a ne odejít.

„Všechno uklizeno, tati?“ zeptala se Klára, když k němu doplavala.

„Ano, zlatíčko,“ zamumlal Robert.

„Doufám, že jsme to nepřehnaly,“ ujišťovala se. Teď, když byla Bára mimo doslech a Robert měl prázdné koule, vracela se rychle ke svému obvyklému já. To mu značně snižovalo sebejistotu.

„Ne,“ nadhodil. Ale uvědomil si, že v tom má stále dost zmatek. „Teda… vlastně nevím.“ Jeho čurák stále žadonil o pozornost. Ale co měl odpovědět?

Klára se naposledy usmála. „Snad tě brzy zase odemkneme,“ uklidňovala ho. „Zasloužíš si to.“

Robertovi znovu vynechalo srdce. Raději začal s ponižujícím úkolem nacpat svého nadrženého ptáka zpět do pásu cudnosti. Klára ze zvyku odvrátila pohled. Veškeré nadšení se velmi rychle vytrácelo. Bára byla na druhé straně bazénu. Najednou se Robertovi v hlavě objevila myšlenka, která ho naplnila vzrušením i strachem zároveň.

„Víš, Martina naznačovala, že by se zase chtěla stavit,“ mumlala Klára stydlivě, koukajíc bokem. Proto si nevšimla Robertova náhlého zaváhání. „Líbilo by se ti to?“

„Jo… klidně si pozvi kamarádky, jestli chceš,“ odpověděl neohrabaně. Mezitím si nasazoval klec a třesoucími se prsty se snažil zasunout drobnou západku zámku přes pojistku.

„Víš, jak to myslím,“ trvala na svém Klára. „Líbilo by se ti, kdyby přišla… zase někdy pomoct?“

Můj Bože, jasně že ano!

„Já… ehm,“ svíral ho strach, když ukazoval Kláře, že je klec na svém místě. Přitom se snažil zakrýt nedovřený zámek. „Možná,“ přiznal. „Někdy.“

Klára se usmála nad jeho upřímností. Jen na zlomek vteřiny spočinula pohledem na jeho klícce, když ji držel, aby ji viděla. Ničeho si nevšimla. Ani jí nevadilo, že prstem zakrýval zámek před jejím pohledem. „Tak uvidíme,“ řekla. „Jsem si jistá, že by pro tebe tři mladé dámy mohly vymyslet něco příjemného.“

Robert znovu zrudl a raději se neohrabaně otočil.

„Díky za zábavu, pane Daňku!“ volala na něj Bára.

„Jasně, taky děkuju, tati,“ zopakovala Klára. „Neschovávej se moc dlouho… Uvidíme se zítra. Všechno bude zase jako obvykle, až se oblékneš a tvůj klíč bude zpět tam, kam patří.“

Robert přikývl a spěchal dovnitř. Podle Klářiných pokynů vrátil klíč od své klece do skleněné nádoby v obývacím pokoji. Nakonec cvakl zámkem, aby se základna nádoby zbarvila do červena. Srdce mu bušilo. S každým krokem se bál, že si děvčata jeho podvodu všimnou. Nedovřený zámek volně visel a cinkal. Každý kovový náraz na klec se zdál tak hlasitý, až se bál, že ho prozradí. Zní to jinak, než když je zamčený?

Bez přerušení se dostal až do ložnice. Schoval se pod peřinu jako dítě během bouřky. Tep se mu odmítal zklidnit. Opatrně sáhl dolů, aby se ujistil. Už strašně dlouho nebyl o samotě s penisem na svobodě. Po svém zmařeném orgasmu byl připravený vše dokončit. Kdyby si dal záležet, stačila by mu pouhá minuta. Pohledem sjel k oknu ložnice. Na chvíli zvažoval, jestli si k němu kleknout, aby mohl koukat na holky, jak dál plavou. Přitom by se mohl uspokojovat vlastním tempem.

Ne, zavrhl myšlenku. Ještě ne. Kdyby se vrátily dovnitř… Kdyby si uvědomily… Nezvládl by si nasadit klec dost rychle zpět. Musí to počkat. A kdo ví, kdy bude mít znovu takovou příležitost? Kdo ví, jestli bude mít JEŠTĚ NĚKDY takovou příležitost?

Jeho pozornost se najednou stočila k notebooku. S přívalem vzrušení si uvědomil, že bude moct poprvé v dospělém životě procházet internet s ptákem v ruce. Už jen ta představa ho málem přiměla stříkat z klece ven. Místo toho se však spolehl na umírněnou a racionální část své mysli. Přinutil se zachovat klid.

Dnešní noc si bude dlouho pamatovat.

Zůstal bezpečně v kleci a raději se chvíli ujistil u okna, že obě po setmění vylezly z bazénu. I v šeru ho pohled na jejich těla přiváděl k šílenství. Toužil se dotknout svého pindíka, ale spokojil se s masáží varlat. Aspoň dokud to nebude dostatečně bezpečné. Jakmile dívky odešly do domu, posadil se do postele s notebookem. Otevřel několik pracovních záložek pro případ nouze. Poté začal hledat své oblíbené stránky. Během toho naslouchal, jak holky provádí své klasické večerní rituály. Nespěchal. Čekal ho největší orgasmus v životě – a pokud by to zvládl, tak možná i dva. Ale musel by být zatraceně opatrný a jít na to pomalu. Všechno by bylo k ničemu, kdyby se vystříkal za dvě minuty a pak už se mu nepodařilo ztvrdnout. Chtěl si svou svobodu užívat celou noc.

Děvčata zapadla do své ložnice, aniž by ho vyrušila. Pak už Robert nedokázal dál čekat. Sundal klec. Úplně. Poprvé po mnoha letech. Žádná těsná smyčka kolem varlat. Žádná pojistka, která by při honění narážela do jeho pěsti. Dotýkal se sám sebe pomalu a svobodně. Úplně bez dohledu. Přitom se ze všech sil snažil ovládnout.

Obrázky, které vyhledával, byly dávnými vzpomínkami na masturbaci ještě jako puberťák. Ženy s tvrdými péry v ústech. Náctileté holky vystavující své odhalené vnady slunci. Mladé dívky svázané a bezmocné – na obrázcích, které se teď už používaly výhradně pro potěšení dívek, jež milovaly dívky, nebo k dráždění mužů, kteří ale nikdy v životě nezažijí něco tak submisivního, jako svázanou ženu se zavázanýma očima, vydanou k jejich potěšení. Robert balancoval na hraně uspokojení. Cítil, jak jeho dech těžkne, jak čas ubíhá. Nasadil si sluchátka a sledoval videa dívek, které si navzájem lízaly kundičky. Pak videa holek, jež se navzájem lízaly, zatímco uzamčení chlapi klečeli submisivně u jejich postele. A pak se jeho souboj s oddalováním orgasmu stal heroickým, když se dostal až k videím, na nichž ženy dráždily muže. Pár krásných domin dráždilo svázaného chlapa – jedna blondýnka rajtovala na roubíku-dildu, které spolehlivě tlumilo mužovo sténání rozkoší. Druhá bruneta ho lechtala na koulích a lízala mu varlata. V dalším videu pak fit černovláska odemkla svého manžela a pomalu mu vlhkýma pyskama jezdila po tvrdém ocasu. Celou dobu mu vyhrožovala, že jestli se udělá, zamkne ho na celý rok. Robert honil a nevnímal svět. I když prošel desítky videí, stále se vracel k tomu s blondýnou a brunetou. Těsně k vyvrcholení se přiblížil tím, že si představil, že blondýnka, jež se svou kundičkou otírá o mužův obličej, je Klára. Ponížení ho zcela pohltilo, když si představoval, že jeho dcera dělá totéž s ním. Při tom ho svůdným hlasem uklidňuje. V jednu chvíli se málem neudržel a stříkal.

Povedlo se mu ale udržet orgasmus pod kontrolou. Dívky mu tiše vzdychaly do uší. Pak si ale vytrhl sluchátka a reflexivně zavřel notebook. Vzápětí si uvědomil, že to tiché vzdychání přichází z chodby. Byla to Klára? Nebo snad Bára? Ať už to byla kterákoli z nich… byly při svém milování neobvykle hlasité. Slyšel je zcela zřetelně. Za poslední měsíc, kdy jako zoufalec naslouchal zvukům jejich sexu, je z ložnice slyšel jen jedinkrát. Ale po jejich večerním koupání… Robert znova sevřel úd v dlani a vybavil si Klářin pohled, když ho sledovala, jak masturbuje. Myslela teď v jejich posteli na to samé?

Znovu otevřel notebook a přešel na stránku Dcera klíčnice. V posledních měsících ji navštívil mnohokrát… Ale nikdy si to u čtení nemohl dělat. Honil, u toho četl příběhy, které na stránce zveřejňovali ostatní, a pak ho zaplavilo zoufalství. Uvědomil si, co opravdu chce. Co potřebuje. U čeho bude orgasmus naprosto dokonalý. Ale na stránce nenašel žádná videa. Někde… někde na internetu určitě najde, co potřebuje. Někde.

Udržoval se na hranici orgasmu znovu a znovu. Přitom odhodlaně prohledával internet. Vše, co potřeboval, bylo video nějaké holky, která odemyká staršího muže a nechává ho masturbovat. Jakékoli video, kde mladší dívka odemkne svého suba, nechá ho honit a u toho mu říká tati. Robert se cítil jako omámený. Tahle představa ho poháněla dál a dál. Potřeboval to víc, než cokoli jiného v životě.

Udělej se pro mě, tati, představoval si Kláru, jak na něj mluví. Představoval si ji ve stejných bikinách, která na sobě měla večer. Chystal se ji celou postříkat. Věděl, že je to špatně. Ale bude to tak příjemné…

Na chodbě se otevřely dveře. Robert se snažil zpomalit a ztišit své sebeukájení. Koukl na hodiny. Byla jedna ráno. Určitě by ani jedna z holek—

Kroky na chodbě ho téměř donutily vyskočit z postele. Rychle a odhodlaně mířily k jeho pokoji. Než stihl odložit notebook na noční stolek a lehnout si, aby předstíral spánek, dveře od jeho ložnice se rozlétly.

„Pane Daňku!“ promluvila Bára, když se pokojem rozlilo světlo.

Robert se převalil, ve vší snaze předstírat, že se právě probudil. Ale ptáka měl stále tvrdého jako kámen a na prostěradlo mu vytékala tekutina. S čirou hrůzou si uvědomil, že jeho klec cudnosti leží stále na podlaze.

„Tati, ty jsi…“ začala Klára, stojící za Bárou ve dveřích. Pak se mu jeho dcera podívala do zrudlé tváře a přešla k posteli s takovou autoritou, že Robert dokonce instinktivně couvl. Když spatřila klec ležící na podlaze, rozlil se jí po tváři výraz hlubokého zklamání. „Tati!“ vydechla.

„Vy jste si ho celý večer honil?“ zeptala se Bára. Přišla z druhé strany k posteli a než se Robert vzmohl k obraně, strhla z něj peřinu. Neopadající erekce ho prozradila. „Ale ne, pane Daňku,“ pokračovala Bára. „Kolikrát jste si to udělal? Stálo to za to?“

„Ne…“ zakoktal Robert. „Ne, jen jsem…“

„Ani jednou?“ podivila se Bára. Oči se jí rozšířily a pak se jí v tváři objevil smích.

„Tati…“ zamumlala Klára znovu.

Robert odvrátil pohled, ale navzdory celé situaci v něm rostla zlost. Zašlo to až příliš daleko. „Co jste si myslely, že budu dělat?“ vzdoroval. Znovu k sobě přitáhl deku, aby se zakryl, a zamračil se na Báru.

„Když jsi zjistil, že jsi odemčený, čekala bych, že se znovu zamkneš,“ konstatovala stroze Klára. „To je zákon, tati! Snažila jsem se, abys byl šťastný. A tys mě jen… oklamal!“

„Máte štěstí, že jsem na to přišla,“ řekla Bára. „S obličejem zabořeným do polštáře a připínákem v zadku jsem skoro neslyšela, co říká. Ale…“

„Barčo!“ zalapala Klára po dechu. Zakryla si dlaní ústa a celá zrudla. Ale Bára se jen zasmála.

„Vždyť nic neříkám,“ uklidňovala ji Bára. „Tvůj táta má štěstí, že jsi během sexu tak ukecaná. Jinak bych si neuvědomila, co provedl, než by bylo pozdě. Představ si, že bychom sem přišly a našly ho celého pokrytého vlastní mrdkou. To by pak měl teprve průšvih!“

„Myslela jsem…“ podívala se Klára na chvíli na Roberta, ale pak znovu pohled odvrátila. „Nevím, tati. Opravdu jsem si myslela, že si vedu dobře, jak se o tebe starám. Ale teď…“

„Klárko, nebuď směšná,“ vzmohl se Robert k odporu. „Neudělala jsi nic špatně. Zacházíš se mnou… velmi dobře. Jen…“ došel mu náhle vítr z plachet. „Nedokázal jsem zkrátka odolat.“

„To vidím,“ souhlasila Bára.

„Je to má chyba,“ zamumlala Klára. „Měla jsem být důslednější. Promiň, tati.“

Co to má do prdele být?

„Je to… Klárko, nemohly byste vy dvě prostě odejít?“

Klára zavrtěla hlavou. „Ne, dokud nebudeš znovu pod zámkem.“

Tentokrát si ale Robert dupnul. „Ne, Klári. Jsem dospělý chlap a tuhle domácnost vedu já. Je to můj dům. Ty jsi má dcera a tvá přítelkyně tu bydlí zadarmo, protože jsem jí to dovolil. Klec si nasadím až ráno. A jestli chceš poslat můj klíč zpátky na kliniku, tak si posluž.“

„Tati…“ Na malý moment se zdálo, že Klára podlehla autoritě, kterou mu záviděli i v práci. „Je to zákon.“

„To je,“ souhlasil Robert. „A je také zákon, že nebudeš pít, dokud ti nebude osmnáct. Ale stejně jsem tě nechal, protože tě miluju. Policii nezavoláš, Klárko. Jdi spát. Můžeme to probrat ráno.“

Klára se podívala na Báru. V očích se jí zračila nejistota, ale i záblesk vzrušení. Když čekal Robert na její reakci, zachvátil ho strach. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že měl pocit, že jej děvčata slyší. Bára se jen ušklíbla, zkroutila rty do škodolibého úsměvu a pokrčila rameny.

„Máte pravdu, pane Daňku,“ pronesla Bára s chladnou sebejistotou. Její hlas byl tichý, ale ostrý jako břitva. „Obě vám s Klárou dlužíme… Hodně. Nebudeme vás nutit dělat něco, co nechcete. Ale víte co?“ zúžily se jí oči a tón hlasu se změnil na ďábelskou hravost. „Mrkneme na váš noťas.“ Než se Robert zmohl k protestu, vklouzla k němu do postele. Její hebké stehno se lehce otřelo o jeho, až se mu zježily všechny chlupy.

„Cože?“ vyhrkl Robert a hlas se mu zadrhl v krku. Když se Bára uvelebila vedle něj, její tělo vyzařovalo teplo, které cítil i přes tenkou košilku. „V žádném případě!“

„No tak, Klári,“ zavolala Bára s šibalským úsměvem, zcela ignorujíc jeho námitky. „Popadni jeho notebook. Schoulíme se tady pěkně těsně vedle sebe a podíváme se, co tvůj tatínek hledal, když si to tak… horlivě dělal.“ Prsty lehce přejela po okraji peřiny, jako by ho chtěla škádlit.

V Robertovi se vařila krev. Ale než stihl něco říct, Klára se usadila na druhé straně postele. Její vůně – lehká směs vanilky a chloru z bazénu – ho udeřila jako vlna. Tělo ho zradilo. Penis mu znovu ztuhl, škubal se touhou a jasně dával najevo, jak je mu příjemná přítomnost dvou nadržených, zvědavých dívek v bezprostřední blízkosti. Když se Klára posadila blíž, prsty se lehce dotkla jeho paže. Měl pocit, jako by mezi nimi projel elektrický výboj.

„Tati, uklidni se,“ chlácholila ho Klára tiše, když otevírala notebook. Ale v jejím hlase cítil pevnou autoritu. Obrazovka se rozzářila a osvětlila její tvář. Všiml si, že se její plné rty lehce chvěly vzrušením. „Můžeme ti to udělat příjemné… ale i velmi nepříjemné.“ Naklonila se tak blízko, že její teplý dech cítil na své tváři. „I když dnes zůstaneš nezamčený, víš, že tě stejně nakonec zase zamkneme. Bez klece do práce nemůžeš. A věř mi, tati,“ probodávala ho očima, „že nechceš, aby tvé klíče skončily zpátky na klinice. Nebo abychom s Bárou ztratily… trpělivost.“

Robert sebou trhl. Jazyk se mu přilepil k patru. Jakkoli jej ponížení spalovalo, hluboko uvnitř cítil, jak jeho touha roste. Bylo to, jako by ho jejich slova svazovala těsněji než jakákoli klec.

Pak šlo všechno do háje. Klára si všimla jeho historie vyhledávání, kterou v rauši nestihl vymazat. Když se na obrazovce objevily první řádky, její prsty se nad klávesnicí zastavily.

„Dcera klíčnice,“ četla pomalu Klára. Hlas měla jako samet, ale nádech pobavení bodl Roberta přímo do srdce. Zachichotala se. Její smích byl lehký, ale provokativní. Když se v zoufalství natáhl pro notebook, jen mu odstrčila ruku. „Počkej chvíli, tati. Hmmm… Udělej se pro mě, tati… Dcera odemyká tátu… Mladá dívka uvolňuje svého subíka… No teda,“ rozzářily se jí oči, „to jsou teda hodně zvrácená témata, cos hledal.“ Přejela si jazykem po rtech. Pomaličku, jako by si vychutnávala jeho zahanbení.

„Klárko, prosím tě,“ vydechl Robert. Hlas mu kolísal a krev se mu hrnula do tváří. Cítil, jak mu péro pulsuje a na žaludu se mu hromadí lesklá kapička. Tak moc si přál, aby si toho nevšimly.

„Hezky pomalu, pane Daňku,“ ozvala se Bára z druhé strany. Její hlas byl jak nejjemnější hedvábí, ale s jedovatým podtónem. Naklonila se k němu, prsama se lehce otřela o jeho paži a jen ten dotek ho málem přiměl zasténat. „Máme tady docela dost materiálu ke zkoumání. Stránky plné vašich zvrhlých tajemství. Tak co kdybyste nám řekl… co pro vás můžeme udělat, abychom vás přesvědčily, ať sám jdete zpátky do klece?“ Prsty se zlehka dotkla peřiny těsně nad jeho tuhou kládou. Robert cítil, jak jím projela vlna horka. Ztuhl a dech se mu zadrhl v krku.

„Co máš na mysli?“ vypravil ze sebe, ačkoli věděl, že ho svou odpovědí vtáhne ještě hlouběji do pasti.

Bára se naklonila až k jeho uchu. „Je pátek večer,“ zašeptala. Její slova byla jak otrávené jablko. „Pokud jste opravdu tak moc odhodlaný, můžete zůstat odemčený až do pondělí. Nebo i déle, pokud se rozhodnete ulít se z práce.“ Její prsty se pomaličku sunuly po peřině čím dál blíž k jeho rozkroku. „Ale my vás nutit nebudeme, viď, Klári?“ Mrkla na Kláru, jejíž oči ho probodávaly pohledem v napjatém očekávání. „Tak řekněte… Co musíme udělat, abyste šel ještě teď zpátky do klece?“

Robert se obrátil na Kláru. Zoufale hledal záchranu. Ale viděl v jejích očích jen výzvu. Penis mu tepal bolestivou touhou, kapky už mu stékaly na břicho a pohledy těch dvou ho studily ještě víc.

„Takže?“ zeptala se Klára. V hlase byla slyšet stydlivost, ale i rostoucí jistota. Přitiskla se blíž, její stehno se lehce dotklo jeho. Ten kontakt byl jako oheň. „Máme tady několik hodin tvé historie, tati. Buď si to můžeme společně všechno postupně prohlédnout, pěkně pomalu, video po videu, nebo nám to prostě řekni.“

Naklonila se k němu, až se ho její rty téměř dotýkaly. Cítil jejich teplo. „Co bys chtěl?“

Teď už doslova vytékal. Sekret se mu rozléval po břiše. Nejmocnější orgasmus za dlouhé roky byl na dosah. Obě dívky z jeho nejdivočejších fantazií byly hned vedle něj v posteli. Měly pod palcem celou jeho pornohistorii. Jejich těla stále ještě voňavá po bazénu zářila v přítmí monitoru. Vůně jejich kůže ho obklopovala jako omamná mlha. Bylo to jako sen — nebo noční můra, která ho mohla zničit.

„No tak, tati,“ naléhala Klára. Měkkým, ale nesmlouvavým hlasem. Přejela prsty po okraji notebooku, jako by ho chtěla ještě víc ponouknout.

„No tak, pane Daňku,“ přidala se Bára. Její tón byl téměř výhružný, ale zatraceně provokativně lákavý. „Říkám vám to od začátku — pokud něco chcete, stačí si o to říct.“ Naklonila se ještě blíž, až cítil její rty na svém uchu. „Chcete na nás koukat při sprchování? Vidět, jak si navzájem svlékáme plavky? Jak voda stéká po našich tělech?“

Robertovi zčervenalo celé tělo. Kůže ho pálila jako v ohni. Klára celá žhnula, ale upřeným pohledem ho vyzývala, aby se vyjádřil.

„Chcete nás vidět, jak se milujeme?“ pokračovala Bára. Její hlas klesl do chraplavého šepotu, který ho rozechvěl. Položila mu ruku na stehno a prsty přejela po jeho vnitřní straně, jen pár centimetrů od jeho pulzujícího údu. „Chcete, abych vám ho vzala do ruky… a hezky vyhonila, zatímco se Klárka dívá?“

Klára se snažila zůstat klidná, prsty svírala jeho notebook, ale dech se jí slyšitelně zrychloval. „Tak už nám to řekni, tati,“ tlačila na něj. Její slova byla stále jemná, ale cítil z nich moc. „Cokoli chceš. Můžeš nás vidět obě… Můžeš vidět mě… Úplně nahou, jestli chceš.“ Její hlas se zlomil, ale i tak pokračovala. S tváří zarudlou touhou. „Nevadí mi, když se tě Bára dotkne. Může tě hladit. Pomalu, nebo rychle. Jak budeš chtít. Cokoli, jen aby ses vrátil zpátky do klece.“

Robert málem dostal infarkt. Ústa měl suchá jako poušť. Kůže ho pod jejich pohledy pálila. Sebral všechnu odvahu, aby prolomil očekávání. Modlil se, aby to nebyla past, která ho zničí. Penis mu stále pulzoval a šťávy už mu stékaly z břicha přes boky na prostěradlo. Když začal mluvit, byl to jen chraplavý šepot nabitý touhou a strachem. Který ho mohl buď osvobodit, nebo navždy pohřbít.

„Tak…“ zeptala se Klára. „Seš si jistý, že nechceš, abych byla tvou klíčnicí?“

Robert se nedokázal ani pohnout. V krku měl sucho. V penisu mu cukalo při pohledu na dceru, která v ruce držela klíč od jeho pásu cudnosti.

„Budu ho nechávat tady, pěkně v bezpečí,“ pokračovala Klára. Naklonila se ke stolku a zvedla víko skleněné nádoby. Když se natáhla, křivka jejího těla a ňadra obepnutá těsným tílkem se nedala přehlédnout. Opatrně položila drobný klíč na podstavec a skleněnou nádobu opět uzavřela. Stiskla tlačítko a světélko na základně nádoby zčervenalo, což signalizovalo, že je uzamčena.

Robert cítil tíhu v hrudi, jako by tam měl kámen. Klíč byl tak blízko. „Já…“ zamumlal. Tváře mu zčervenaly. „Klárko, volala jsi tetě Sofii? Co…“

Z gauče se ozvalo zachechtání Báry. Ruku měla stále zastrčenou pod lem kraťásků a pohybovala jí, takže si byl Robert stoprocentně jistý, že masturbuje. Když se jejich pohledy setkaly, lehce nadzvedla boky a kousla se do rtu.

„Vím, že to takhle chceš, tati,“ ujišťovala ho Klára. „A teď je tady. Nemáš zač.“

„Já ne… Několikrát jsem ti říkal…“

Klára se jen sladce usmála. „Neprošel jsi testem,“ opáčila a významně pohlédla na prázdný fotorámeček v rohu místnosti.

„Vsadím se, že vás nadchla představa, jak se u ní budete uspokojovat,“ zasmála se Bára. „Moc bych u toho chtěla být.“

Robert znovu zčervenal. Zřetelně cítil pulzující ocas.

Klára na svou přítelkyni vrhla káravý pohled, ale poté se s odhodláním otočila zpět k Robertovi. „To je jedno,“ řekla. „Nezlobím se. Ale už je jasné, co bys rád. A to teď máš. Tvá svoboda je právě tady a já s Bárou můžeme rozhodnout, kdy tě odemkneme.“

Robert znovu pohledem sklouzl ke skleněné nádobě. Poté k červené kontrolce, která svítila pod jeho klíčem.

„Dnes to nebude,“ řekla Klára tiše a položila mu ruku na rameno. „Myslím, že jeden den je fér cena za všechnu tu práci navíc, kterou jsi nás donutil podstoupit. Pokud mám být tvou klíčnicí, věřím, že je důležité, abychom k sobě byli naprosto upřímní. Nemyslíš?“

Robert pod hrozbou ztráty zaměstnání uzavíral obchody za stovky milionů. Nejednou čelil rozzuřeným obchodním partnerům a klientům, kteří přísahali, že ho zničí. Ale teď, když jeho dcera tak sebevědomě mluvila o své moci nad jeho orgasmy, poprvé v životě nemohl najít vhodná slova. Tak jen zavřel ústa a prošel kolem nich, odhodlaný zašít se u sebe nahoře, dokud svět neskončí.

„Ne tak rychle, pane Daňku,“ zastavila jeho útěk Bára. „Mohl byste nám vrátit tu fotku?“

Robert ztuhl. Bára měla ruku stále v rozkroku. Kroužila jí. Pomaličku. Užívajíc si tu scénu před sebou. A Robert s obrovským pocitem studu vytáhl z náprsní kapsy fotku dívek v bikinách a šel ji vrátit do rámečku. Celou dobu cítil jejich upřené pohledy, ale odmítal se na libovolnou z nich podívat.

„Díky, tati,“ řekla tiše Klára. A když se otočil, aby už konečně odešel nahoru, zavolala za ním: „Nemusíme toho moc měnit. Oba se budeme muset trochu přizpůsobit. Ale pokud budeš hodný…“

Hlas jeho dcery, vyslovující to hrozivé pokud budeš hodný, málem stačil k tomu, aby na schodech omdlel.

===

Na večeři už se dolů nevrátil. Místo toho seděl celý večer bez hnutí na posteli, ponořen ve svých myšlenkách a s ocasem bolestivě připomínajícím, jak blízko k orgasmu dnes byl.

Jak jsem jen mohl být tak hloupý? podivoval se. SAMOZŘEJMĚ, že si se mnou pohrávaly. Ještě víc se vyděsil, když si uvědomil, jaké další hry s ním asi holky hrají. Věděly, že byl v jejich ložnici a prohlížel si všechny jejich sexuální hračky? Nainstalovaly kameru, aby ho mohly pozorovat, nebo nějak jinak zjistily, do kterých šuplíků se díval? To by určitě zvládly levou zadní.

Možná kdybych zavolal Sofii… zvažoval. Možná by si klinika vzala klíč zpět, kdyby zjistili, že Kláře ještě není jednadvacet a že Sofie tu ve skutečnosti nebydlí. Ale ten nápad rychle zavrhl. Se sestrou nemluvil už roky. Vzhledem k tomu, že věděl, jak Sofie ovládá svého manžela i syna a jaké kompetence nad oběma přenechává vlastní dceři, bylo jasné, že by se mu jen vysmála. I kdyby ji prosil, klíč od Kláry by mu jistě získat nepomohla.

Bude to dobré, ujišťoval se. Klára je rozumná. Nenechá Báru stát se paní domu. Nenechá ji dostat ze mě všechny mé úspory. Není tak silná ani tvrdohlavá.

Však proto přece CHTĚLA ten klíč, ozvala se jiná část mozku. Chce získat sebevědomí. Kontrolu. Stát se lepší klíčnicí ve světě, kde všechny nejúspěšnější ženy mohou zadupat všechny muže kolem sebe. Takže se to nejspíš bude jen zhoršovat.

Oklepal se. Ne, pokud stanovím jasná pravidla, zaháněl pochybnosti. Když si dupnu… Když jí trochu kontroly přenechám, ale nedovolím jí zajít příliš daleko… Ale i teď mu varlata dávala jasně najevo, že by udělal téměř cokoli, jen aby je dostal ven. Cokoli. Jakou měl asi naději, že si zachová nějakou moc před Klárou, když ho měla úplně v hrsti?

Jsem přece její otec. Nebude mě k ničemu NUTIT. Když jí řeknu NE, nebude si dál vědět rady.

Ale co Bára?

Vzpomínka na Báru, jak masturbuje na sedačce, způsobila menší výron z jeho nádobíčka.

Bydlí tu jen proto, že jsem ji nechal. Trochu zábavy jí dopřeju… ale jen do určité míry. Zavřel oči a dotkl se tvrdého plastu své klícky. Jak by ho Bára škádlila? Určitě něco v plánu měla…

Pořád ti říkám… vzpomínal na laškující Báru. že jestli mě chceš vidět ve sprše, stačí jen hezky poprosit.

Třel si špičku péra přes klec, zoufale se snažíc o trochu vzrušení. Teď, když dívky měly jeho klíč… dovolila by mu opravdu Bára sledovat ji při sprchování, kdyby ji požádal? Tahle myšlenka ho přiváděla k sílenství. Na druhou stranu představa, že by se jí zeptal, byla tou nejděsivější věcí, kterou si dokázal představit. Jen při pomyšlení na to zrudl až za ušima.

Báro… předříkával si v hlavě. Mohu se, prosím, dívat, jak se sprchuješ? Doslova cítil, jak slábne. Co když to byla jen další lest? Co když by se mu jen vysmála?

Ale co když ne? Co když by ho opravdu nechala? Co když by ho odemkla a nechala ho klečet a honit u skleněné stěny sprchy, zatímco se celá mydlí, usmívá se na něj a vystavuje se mu?

Jen kvůli tomuhle by možná stálo za to to zkusit, zvažoval. Překvapil sám sebe. Ale jakkoli ho děsila představa být vůči děvčatům byť jen trošičku submisivní, dobře věděl, že by jediný takový zážitek vyměnil za tisíc nudných návštěv kliniky.

Nadechl se, s velkým úsilím se donutil přestat si hrát s klíckou, a čekal, až se mu odkrví zčervenalé tváře.

Všechno se to nějak usadí, uklidňoval se. Jen to musíš zahrát správně. To chce chladnou hlavu. A dostaneš vše, co chceš.

Uslyšel šplouchání bazénu a přispěchal k oknu, aby se podíval na zahradu. Bára byla zrovna ve vodě a vynořila se tak akorát, aby jí mokré prameny vlasů svůdně splývaly přes nádherná ramena. Plavky i celé vypracované tělo skrývala pod vodou. Klára lenošila vedle bazénu. Ani jedna z nich nevěnovala pozornost Robertovu oknu. Chtěl, aby ho viděly? Instinktivně sjel znovu rukou k rozkroku. Pak se náhle vrhl dolů po schodech a v duchu se modlil, aby zůstaly ještě chvíli venku.

Zastavil se dole na schodišti, aby ho dívky, pokud by náhle vešly dovnitř, hned nezahlédly. Sledoval červené světélko skleněné nádoby. Byla u ní elektronická klávesnice k odemknutí. Myšlenky se mu rozběhly šílenou rychlostí. Přemýšlel, jak těžké by mohlo být uhodnout správný kód. Vybavily se mu vzpomínky na špionážní filmy, kde se otisky prstů posypávaly práškem, který odhalil nejčastěji používaná tlačítka. Sjel pohledem ke skleněným dveřím vedoucím na zahradu. Ale k nádobě se přiblížit neodvážil. Holky ho už dnes jednou přelstily. Tyhle vitrínky byly celkem populární model. Robert viděl stejné i u svých přátel — hrdě vystavené pro potěšení jejich ženušek. Kdyby se dal jejich bezpečnostní mechanismus nějak obejít, určitě by nebyly tak běžné.

Seděl dlouho na spodním schodku. Děvčata plavala a on slyšel jen šplouchání, smích a pak i podezřelé ticho, které téměř jistě naznačovalo, že se právě líbají. Nechaly ho tam sedět a přemýšlet o schránce, dokud slunce nezapadlo. Ani jednou nevešly nečekaně do domu, kde by ho přistihly, jak na ni zírá. Když pak uslyšel, že se od bazénu vracejí, rychle spěchal zpět nahoru. Znovu se posadil na postel, naslouchal jejich večerní rutině a modlil se, aby Klára zaklepala na jeho dveře a slitovala se nad ním.

Promiň, že jsem na tebe byla tak zlá, tati, představoval si ji, jak nesměle vstoupí do jeho ložnice. Chtěl bys, abych tě odemkla? Vím, že už je to pro tebe dlouhé… Můžu zůstat a dívat se, nebo—

Pokusil se zahnat tyhle myšlenky otevřením notebooku, dřív než zajšly příliš daleko. Ale stejně tu představu nedokázal dostat z hlavy. Tak si raději zkusil u svých dveří představit Barboru. Cítil se tak méně provinile a tep se mu lehce zklidnil. Jaké ponížení by mu asi Bára připravila, než by mu dovolila ejakulovat?

Cítil zároveň zklamání i úlevu, když zvuky holek utichly a žádná z nich k němu nepřišla. V domě zavládlo ticho, Robert seděl stále v posteli a surfoval po internetu, než na něj přišel spánek.

Nebyl si jistý, zda se mu to jen zdálo, když přes zeď uslyšel zvuky extatického sténání. I přes nejlepší snahu nakonec vstal z postele a tiše se vyplížil na chodbu. Pomaličku, mnohem pomaleji, než se kdy pohyboval, se přibližoval k pokoji děvčat. Napínal uši, aby zaslechl zvuky jejich milování. Ale už slyšel jen ticho.

Když se vracel do postele, podlaha pod jeho váhou zakřípala. Netušil, zda to stačilo, aby ho Klára či Bára zaslechly. Přesto mu srdce, když zalézal pod peřinu, divoce bušilo.

===

Další den strávil tím, že se dával dohromady pomocí každodenních rutin a odchodem do práce. I tak se v duchu těšil na večer s nadějí, že by ho Klára konečně mohla odemknout. Už to bylo tak strašně dlouho… Jaká je šance, že se to stane? Říkala přece, že chce mít klíč u sebe, aby ho mohla udělat šťastným…

Hodiny pomalu ubíhaly a Robert se snažil veškerou práci delegovat na své podřízené. Jeho sekretářka nejspíš jako vždy tušila, že mu myšlenky zaměstnává chtíč, ale až na nenápadné úsměvy dál pokračovala ve svém práci. Roberta nikdy nenapadlo, zda Anežka spravuje něčí klíče. Bylo jí něco přes dvacet, byla fit, hezká a svou práci dělala dobře. Vždy si však udržoval profesionální odstup. Nevěděl, zda má přítele nebo dokonce manžela. Nikdy ho to nezajímalo. Až dnes, když po něm pokradmu pokukovala, jako by přesně věděla, že už dlouho nestříkal…

To se ti jen zdá, přesvědčoval se. Jsi nadrženej jak bejk a nedokážeš jasně myslet.

Jak mám ale, k čertu, jasně myslet? JAK?

Když vjížděl na příjezdovou cestu, byl nervozitou, očekáváním a zoufalou touhou úplně mimo.  Jako obvykle už byly obě doma. Klára seděla u kuchyňského stolu, jak bylo jejím zvykem, a Báru nikde neviděl. Světlo pod skleněnou nádobou bylo modré. Ten pohled Roberta zasáhl jako blesk. Modrá znamenala, že je odemčeno… je to tak?

„Ahoj, tati,“ pozdravila Klárka a na chvíli k němu vzhlédla.

„Ahoj, zlatíčko,“ odpověděl automaticky. Nechala to odemknuté schválně? Co měla v plánu?

„Jak bylo v práci?“

„Ehm… docela dobře,“ řekl. Ale bylo pro něj téměř nemožné udržet pevný hlas.

„Klienti… však víš. Je to rušné čtvrtletí.“

„Hm,“ přitakala a soustředila se na svou práci. Zamračeně se věnovala papíru před sebou. „Mám… ehm, promiň… Barča je pryč, ale cestou domů vezme čínu. Požádala jsem ji, ať vezme i pro tobe.“

„Aha. Díky.“

„Není za co,“ usmála se.

Robertova pozornost stále směřovala ke skleněné nádobě. Nechala ji odemknutou, aby mu dala naději, že ho později pustí z klece? Žaludek se mu svíral, a i když zvažoval, že se jí na to zeptá, dech se mu tajil. Nedokázal ze sebe dostat ani slovo.

Hlavně klid, říkal sám sobě. Zhluboka se nadechl. „Půjdu si zaplavat,“ oznámil. „Máte na večer nějaké plány?“

„Vlastně ne. Možná zase zajdeme k Janě. Jen tak pokecat.“

„Fajn.“

„A ty?“ zeptala se. Pohrávala si s ním? Zdála se být upřímná.

„Nevím. Plavání. Telka. Musím říct, že mi chybí pravidelné návštěvy přátel. Užij si je, dokud můžeš.“

Na moment se mu zadívala do očí a na okamžik vypadala opravdu zamyšleně. „Budu,“ slíbila. „Nudíš se? To musí být někdy náročné.“

„Občas,“ přiznal.

„No, aspoň že máš mě a Báru, abychom tě občas zabavily,“ usmála se znovu a sklonila hlavu zpět ke svému papíru.

„To jo,“ zasmál se. „Někdy je to lepší než s nimi.“

Všiml si, že odvrátila zrak a zčervenala. „Jdi si zaplavat,“ ponoukla ho. „Přijdu pro tebe, až Bára přinese večeři.“

„Jasně, díky, zlatíčko.“

Plaval, než se zcela unavil. Pak se osprchoval a dlouho odpočíval. Bára přivezla večeři a všichni tři jedli společně. Ani jednou však nepadla zmínka o modrém světle pod Robertovým klíčem. Jak večer ubíhal, Klára i Bára se trochu upravily a připravily se na odchod. Roberta chvíli zaplavilo nadšení při představě, že odejdou a nechají ho doma samotného s odemknutou skleněnou schránkou.

Klára ho objala na rozloučenou, přešla ke stolku s nádobou a Robertovo srdce na okamžik nadskočilo. Ale pak, k jeho zděšení, se jen sklonila, dotkla se klávesnice a hned poté, co světlo zčervenalo, mu zamávala na rozloučenou.

Stál nehybně v obývacím pokoji a poslouchal, jak dívky odjíždějí. Proč to udělala? Uvědomila si až na poslední chvíli, že ji nechala odemknutou? Nebo se během dne samovolně odemkla?

Navzdory svým nejlepším instinktům se Robert nesměle přiblížil ke skleněné vitrínce. Uběhlo už mnoho let od doby, kdy byl tak blízko svému klíči od pásu cudnosti bez dozoru. Jeho prsty se dotkly skla, přestože si uvědomoval, že není způsob, jak jej otevřít. Zkusil na klávesnici vyťukat pár kódů. Klářiny narozeniny. Bářiny narozeniny. Číslo jejich domu. Poštovní směrovací číslo. A pár náhodných čísel jen tak pro jistotu. Žádné nefungovalo. A tak přijal porážku a odešel nahoru. Toužil znovu prohledat pokoj holek, ale donutil se nezasahovat jim do soukromí.

Na co si to hraje? dumal.

Když se děvčata vrátila domů, bylo už po jedenácté. Robert si dal pozor, aby byl zrovna jako by náhodou v obývacím pokoji. Jen pro případ, kdyby Klára plánovala ho dnes večer vypustit. Ale jeho klíč, klec, ani těžká, namodralá varlata ani nezmínila. Spolu s Bárou odešly do jejich pokoje, jako by se nic neobvyklého nedělo. Bára se otočila a ze schodů mu věnovala letmý, šibalský úsměv. Robert se ani nepokoušel předstírat, že nezíral na její zadeček. Když za sebou zavíraly dveře, slyšel smích. Když osaměl, napadlo ho, že ještě minulý týden ho děsila představa, že by s ním Klára chtěla řešit jeho masturbační návyky. A teď tu sedí a víc než cokoli si přeje, aby je s ním probrala.

===

Druhý den se vrátil domů dřív než dívky. Odešel z práce o trochu dříve, aby zjistil, zda není skleněná schránka vadná a zůstává uzamčena jen po určitou dobu. Ale když vešel do domu, zjistil, že světlo pod jeho klíčem je stále červené. Pustil se tedy do přípravy večeře. Jeho nádobíčko se celou dobu bolestivě dralo z klece. Červené světélko ho z druhé strany místnosti celou dobu pozorovalo.

Když se děvčata vrátila domů, zamířila Klára přímo ke skleněné nádobě. Robertovi se málem připálilo jídlo na pánvi. Když odstoupila, světlo bylo modré. Stálo ho nadlidské úsilí obrátit svou pozornost zpět ke sporáku.

„Něco vás rozptyluje, pane Daňku?“ zeptala se Bára od kuchyňského stolu.

„Ne,“ odkašlal si. Ale dobře věděl, že ví, že lže.

Celá večeře zase proběhla bez sebemenší zmínky o jeho pásu cudnosti. Robert nedokázal od nádoby odtrhnout zrak. Proč ji Klára zase odemkla? Chystala se dnes klíč použít? Proč ji odemkla včera, když toho nijak nevyužila?

Zrovna uklízel ze stolu nádobí, když mu to došlo.

Chce, abych si o to řekl. Chce, abych přiznal, jak moc to potřebuju. Klíč je přímo tady. Když budu chtít, můžu si ho vzít. Ale obě se o tom dozví. Při té myšlence se zachvěl studem.

Chvíli spolu ještě poseděli. Holky mluvily o nějakém projektu, na kterém pracovaly. O kamarádce, která plánovala další večírek, protože ten předchozí přerušila policie. Dozvěděl se, že chlapec, který byl přistižen při krádeži svého klíče, měl teď domácí vězení. Jeho matka přenechala klíč klinice, ale zařídila to tak, aby ho odemkli jednou měsíčně. Celkově to byl poměrně mírný trest.

Robert se víc než jednou pokusil zeptat na svůj klíč. Mohl bych být odemknut? ptal se sám sebe v duchu během rozhovoru děvčat. Prosím? Prosím, odemkneš mou klec? cítil krev hromadící se v jeho tvářích. Určitě si toho holky všimnou.

„Ehm… Klári?“ začal nesměle a tep se mu zrychlil.

„Ano, tati?“ usmála se, ačkoli se stále culila něčemu, co řekla Barbora.

„Já, ehm…“

„Co se děje, pane Daňku?“ zeptala se Bára. Zamrkala a Robert dobře věděl, že potlačuje škodolibý výsměch nad jeho situací.

„Nic. Ehm… napadlo mě, že bych potřeboval, abys mě zítra někam odvezla. Ale nedělej si starosti, nějak to zvládnu.“

„Aha,“ řekla Klára. „Dobře.“ Na malý okamžik vypadala skutečně zklamaně. „No, jak chceš. Barčo, pojďme si znovu vyzkoušet naši sestavu.“

„Jasně,“ zahihňala se Bára. „Pro tvé zdraví i postavičku cokoli. A žádné šmírování při převlékání, pane Daňku!“

Robert na její provokování neřekl ani slovo a seděl nehnutě u stolu, zatímco děvčata odešla nahoru. Proti němu na druhé straně místnosti stála skleněná nádoba, stále modrá.

Jak dlouho obvykle trvají jejich taneční sestavy? přemýšlel usilovně.

Záleží na tom. Někdy deset minut. Jindy hodinu. Podle toho, jestli se jen baví, nebo chtějí opravdu trénovat.

Když dívky seběhly dolů po schodech, odtrhl pohled od skleněné nádoby. Pohled na jejich štíhlé nohy, lemy krátkých sukýnek a topy těsně obepínající jejich hrudníky…

„Přijdeš se dívat, tati?“ zeptala se Klára.

„Haha,“ podařilo se ze sebe vysoukat Robertovi. „Bavte se, holky.“

Bára na něj mrkla a zavrtěla zadečkem. Pak obě vyšly na zahradu a Robert zůstal sám s modře zářící nádobou.

Sekundy plynuly jako hodiny. Natahoval krk, aby viděl dívky, jak se smějí a bezstarostně si povídají. Vůbec mu nevěnovaly pozornost. Protahovaly se, prohýbaly a ohýbaly a Robertův ocásek odkapával. Pak začaly tančit. Pohupovaly bokama, klesaly a zvedaly se ze země, skoro jako striptérky bez tyče. Byly jejich sestavy vždycky takhle erotické? Nebo už za vším viděl jen sex?

Nějak se mu podařilo odtrhnout oči od tance a vrhnout se ke skleněné nádobě. Když natáhl ruku, aby se jí dotkl, srdce mu bušilo o závod. Ale nemohl přestat. Nechtěl přestat. Uchopil sklo, zvedl ho a—

Z reproduktoru v obývacím pokoji se ozval hlas. „Někdo tu chce stříkat!“ oznámil svůdným a zpěvavým tónem, který mu podlomil kolena.

Ze zahrady slyšel holky, jak se řehtají. Zachvátila ho panika a pokusil se utéct, než přijdou dovnitř. Ale byl příliš pomalý, obzvlášť když zcela jistě věděly, že to dřív či později udělá.

„Ach, tati, mohl sis o něj prostě říct,“ usmívala se Klárka, když procházela prosklenými dveřmi.

„Co?“ koktal Robert. „Ne, já jen—“

„Aha, zakopl jste a omylem jste se pokusil vzít svůj klíč?“ komentovala Bára s posměšným úšklebkem a naklonila hlavu na stranu.

Robert zmlkl. Žádnou lží by to neobhájil.

„To je dobrý, tati,“ pokračovala Klára. „Nemusíš se stydět. Už jsem ti říkala, že… chci, abychom k sobě byli naprosto upřímní.“

Robert udělal pár kroků od skleněné schránky, ale Klára zvedla ruku, aby ho zastavila.

„Pokud chceš ven z klece, tak můžeš,“ nabízela. V jejích očích viděl upřímnost, které moc chtěl věřit, ale byl příliš nervózní, aby jí opravdu uvěřil.

„Myslím to vážně,“ trvala na svém. „Jdi do toho. Vezmi si ten klíč.“

Robert zrudl, ale nepohnul se.

„No tak, pane Daňku,“ ozvala se Bára. „Víme, že to chcete. Proč byste taky nechtěl? Víme, jak dlouho už to nemáte. Nemůžete se takhle stydět. Copak je to zábava, když neprosíte? Dokonce i holky na klinice vás každý týden slyšely říkat, jak moc se potřebujete uspokojit.“

Robert zrudl ještě víc. Klára jen zvedla obočí, jako by souhlasila se svou kamarádkou. „Vem si ho,“ trvala na svém. Její hlas byl líbezný. Myslela to vážně?

Robert váhavě sáhl k nádobě a sundal z ní víko.

„Někdo tu chce stříkat!“ oznámil hlas znovu skrz reproduktory. Vzal klíč do ruky, ale nedokázal se dívkám podívat do očí.

„Tati?“ ozvala se Klára. „Podívej se na mě.“

Robert zvedl oči. Klárka v tanečním oblečení vypadala úžasně. A on měl klíč v ruce…

„Jestli chceš ven z klece, potřebuju to slyšet,“ vyzvala ho Klára. V tvářích měla také ruměnce a Roberta napadlo, zda si tuhle situaci nacvičovala.

„Po malých krůčcích, vzpomínáš? Chci, abys mě i Báře řekl: Chtěl bych masturbovat. Už jsem si to dlouho neudělal.“ Podařilo se jí mluvit zřetelně a jasně i udržet oční kontakt, přestože stále víc červenala.

„Chtěl…“ soukal ze sebe Robert. Odvrátil pohled. „Chtěl…“

„Ne,“ přerušila ho Klára. „Podívej se mi do očí. Musí to být takhle.“

S úsilím se na ni znovu podíval a na moment zvažoval, že klíč vrátí. Takhle se ponížit nechtěl. Co když to byla jen past?

„No tak, tati…“ povzbuzovala ho Klára. „To zvládneš.“

„Chtěl…“ pokoušel se Robert znovu. Hlas se mu třásl. „Chtěl bych masturbovat. Už jsem si to dlouho neudělal.“

Klárce se rozzářil úsměv. Bára po jejím boku vypadala, jako by chtěla skákat radostí. „Dobře,“ řekla Klára. „Pojď ke mně.“

Robert vykročil kupředu, s obtížemi udržoval rovnováhu. Klára mu vzala klíč z ruky, pak k němu přistoupila Barbora a rozepnula mu kalhoty. Obě holky byly tak blízko. Cítil jejich dech na své hrudi. Dívaly se na něj s ďábelskou nevinností, která už sama o sobě stačila k vyvrcholení teď a tady. Bára mu sáhla do kalhot a vylovila klec. Kláře se podařilo zasunout klíč do zámku, aniž by přerušila oční kontakt. Ozvalo se cvaknutí a zámek se otevřel. Robertovo srdce vynechalo úder či dva. Klára odstoupila se zámkem v dlani.

„Užij si to, tati,“ usmála se roztomile.

„Pokud chcete raději zůstat tady dole,“ nabízela Bára s šibalským úsměvem, „mohly by vás u honění povzbudit dvě pěkné tanečnice.“

Robert instinktivně zavrtěl hlavou a nesměle se vydal do svého pokoje. Zastaví ho, než dojde ke schodům? Klacek už mu tvrdl a pomalu rozevíral klec. O vteřinu později byl v plné erekci, poprvé za několik týdnů. Zakryl ho dlaněmi a spěchal po schodech. Děvčata ho jen sledovala.

Zavřel dveře ložnice a rukou obemkl své péro ještě než došel k posteli. Rozkoš jím cloumala a on mohl jen svírat svůj úd, jinak by se hned udělal.

Ztěžka oddechoval a stále si nebyl jistý, zda nejde jen o nějaký trik. Posadil se na postel a sáhl po notebooku. Jak dlouho už nebyl bez klece a zároveň u internetu?

Kroky na chodbě ho zarazily. Neměl na dveřích zámek — co kdyby holky vešly a přistihly ho? Odložil notebook zpět na noční stolek a schoval se pod deku, aby ho neviděly, kdyby dovnitř vtrhly. Zavřel oči, silně a pomalu začal mnout své kopí a představoval si obě v plavkách.

„Budeme tady, dokud se neuděláš, tati!“ zavolala Klára přes dveře. Při zvuku jejího hlasu zaváhal, ale s doteky nemohl přestat.

„Pokud jste to už všechno nevystříkal,“ řehtala se Bára.

Robert se snažil je ignorovat, ale jejich provokace ho jen přibližovaly k orgasmu.

„No tak, tati,“ naléhala Klára. „Vím, že už je to dlouho, co ses mohl věnovat sám sobě. Chci, aby sis to užil. Chci, aby sis přiznal, že jsi rád, že mám tvůj klíč.“

„Nechte mě jít dovnitř, pane Daňku,“ prosila Bára. „Stačí říct, abych se šla dívat a já vám předvedu pěkný taneček.“

Robert pevně sevřel rty a potlačil sténání těsně na pokraji orgasmu.

„Ne?“ slyšel Báru. „To je v pořádku. Zatančím vám tady. Ještě se stříkáním vydržte, jo?“

I ve tmě cítil, jak mu hoří tváře. Nechtěl, aby ten pocit tak rychle zmizel. A tak se udržoval na hranici vyvrcholení, přesně jak přikázala Bára.

„Páni, moc bych chtěla, abyste mě teď viděl, pane Daňku,“ pokračovala Bára. „No tak, Klári, přidej se ke mně a ukaž mu, jak tančíme. Je sice příliš stydlivý na to, aby se šel povídat, ale může si nás aspoň představovat.“

Slyšel dupání a tleskání.

„Ještě nestříkejte!“ naléhala dál Bára a v jejím hlase slyšel, že tančí. Dokázal si živě představit, jak pohupuje bokama, kleká si na zem a tiskne své vnady k sobě…

„Zvládneš to, tati!“ volala Klára. Také tančila. „No tak. Zasloužíš si to.“

Byl tak blízko…

„Ještě nestříkejte!“ opakovala Bára. „Vydržte, pane Daňku!“

„Ta-ti, ta-ti,“ skandovala Klára. Robert zřetelně slyšel pobavení v hlasech obou.

„Ještě chvíli!“ křičela Bára. „Ještě chviličku. Vydržte…“

„Ta-ti, ta-ti, ta-ti…“

„Vydržte…“

Přišel největší orgasmus, jaký zažil za mnoho let. Vytryskl přímo z jeho varlat. Tělem mu projela vlna rozkoše, která ho téměř paralyzovala. Sténání, které se mu dralo přes rty až z nitra, bylo tak hlasité, že ho musely slyšet. Zároveň ho zaplavil stud, ale i podivná úleva, že se konečně mohl uvolnit.

„Stříkejte jen pro nás, pane Daňku!“ povzbuzovala ho Barbora. „No tak! Stří-kej-te! Stří-kej-te! Stří-kej-te! Stří-kej-te!“

„Ta-ti, ta-ti, ta-ti!“ skandovala Klára. „Stříkej, tati!“

Robertovo sténání se změnilo v řev. Orgasmus jím projel jako uragán a sperma z jeho žaludu stříkalo, jako už roky ne. A dívky stále pokračovaly v povzbuzování, čímž vyvolávaly jednu vlnu rozkoše za druhou.

Když orgasmus konečně ustoupil a začal popadat dech, slyšel holky, jak se za dveřmi stále hihňají.

„Vidíš, tati?“ ptala se Klárka. „Nebylo to skvělé?“

Robert jen ležel s očima zavřenýma.

„Až budeš připraven, Bára tě zase zamkne,“ řekla Klára. „Jen na chvíli, aspoň myslím. A třeba další týden bychom to mohli zopakovat, co myslíš?“

Neřekl na to ani slovo.

„To je v pořádku,“ pokračovala Klára. „Odpočiň si. Miluju tě, tati.“

Slyšel, jak odchází, a pak k němu naposledy promluvila přes dveře ještě Bára.

„Takto teď bude vypadat váš život, pane Daňku,“ řekla. V jejím hlase byl slyšet lehký úšklebek. „Začal jste dnes dobře. Uvidíme, jak dlouho vám bude trvat, než zase budete na kolenou prosit o další cákáníčko.“

Slyšel její hihňání, ještě když odcházela. A i když byl totálně vyčerpaný, penis mu znovu cukal.

Ve svém snu Robert klečel před ženou v černých šatech a hladil si ptáka. Žena seděla v křesle a natahovala k němu své svůdné nohy. Prstama ho lechtala na varlatech a on sténal rozkoší. Její šaty měly hluboký výstřih a na zápěstí měla stříbrný náramek. Rty měla rudé a její hlas byl líbezný, ačkoli se jím vysmívala jeho ponížení.

„Už budeš, zlatko?“ zeptala se ho žena.

„Ano,“ hlesl.

„Těšíš se, až se vycákáš?“

„Ano. Prosím. Prosím...“

„Víš, že až se vyprázdníš, půjdeš zpátky do klece, viď? Nebo můžeš pokračovat v honění a ještě trochu to oddálit... Víš jistě, že už to chceš ukončit?“

„Chci.“

„Dobře,“ zasmála se znovu. „Pak chci, abys mě poprosil.“

„Prosím,“ zašeptal a přidal na rychlosti. „Prosím, moc to chci.“

„A...?“ zeptala se. Jak pohupovala svou štíhlou nohou, prstama znovu zavadila o jeho koule.

„Prosím... prosím, nech mě se vystříkat. Prosím, nech mě to udělat před tebou, abys mě pak mohla znovu zamknout.“ Zčervenal, ale ta podřízenost ho jen víc vzrušovala. Navíc dobře věděl, že ona chce přesně tohle slyšet.

„Hodný kluk. Ještě něco?“

I přes veškeré své vzrušení zaváhal. „Prosím...“ zakuckal se, „prosím, nech mě se udělat, abych ti to mohl... abych ti pak mohl všechno své semeno poslušně slízat z tvé nožky.“

„Dobře,“ řekla. „Máš mé svolení ejakulovat, Roberte. Hezky to vypusť přímo na mě.“

A sen skončil. Zlomek sekundy předtím, než mohl využít jejího svolení.

Kurva... pomyslel si. Reflexivně sáhl dolů, ale ten krásný pocit ze sna se mu už znovu navodit nepodařilo. Po necelé minutě to vzdal, uvolnil se a zavřel oči, aby se pokusil oživit aspoň tu vzrušující scénu. Proč už musí být ráno?

Šest dnů, pomyslel si. Už jen šest dnů a bude se moct uvolnit. To nezní tak hrozně. Ale když si uvědomil, co ho čeká, jak příští týden půjde na kliniku, jeho nadšené vzrušení začalo slábnout. Když si představil, jak se bude svlékat před sestrou, která ho poté odemkne, aby se pak rychle mohl vyhonit, než pro něj zase přijde, sevřelo se mu srdce.

Jen o tom přemýšlej, tati... slyšel šeptat Kláru. Penis mu pumpoval v kleci. Uvědomil si, že je pod ním na prostěradle zasychající lepkavé mokro—bude se muset ujistit, že to Klára ani Bára při praní neuvidí.

Bylo ještě brzy—zbývala více než hodina, než se bude muset vydat do práce. Zůstal v posteli a sáhl po notebooku. Chvíli váhal, stále se zrychleným tepem, a zvažoval, jak by mohl najít to, co se mu honí v hlavě. Část jeho mozku se snažila tuhle myšlenku vytěsnit. Ale dobře věděl, že Klářinu nabídku z hlavy nikdy nedostane. Nikdy.

Trvalo mu méně než minutu najít web, na kterém sdíleli své zkušenosti muži, jejichž klíče k cudnosti spravují jejich dcery. Někteří se chlubili, jiní naříkali nad svým osudem, a další zase hledali radu. Robert si vlastně nebyl jistý, co přesně hledá. Procházel tedy diskuze stránku po stránce a jeho čurák kapal čím dál víc.

„Mučily mě,“ napsal jeden chlap. „Minulý týden má žena zorganizovala oslavu devatenáctých narozenin naší dcery. V našem domě se sešlo deset dívek—všechny šíleně sexy. Žena mě donutila se o ně celou dobu starat... a donutila mě to dělat bez oblečení. Řekla mi, že se jí líbí představa, jak budu celý večer šílet, a že pokud odvedu dobrou práci, nechá mě ten večer vystříknout. Griloval jsem, naléval pití, a myslím, že jsem si zachoval chladnou hlavu celkem dobře. Ty holky rozhodně neviděly chlapa s klecí poprvé v životě. Ale pak mě začaly provokovat. Žádaly mě, abych je natíral opalovacím krémem. Vystavovaly se přede mnou slunci. Pár z nich si dokonce sundalo horní díl a předvedlo mi svá prsa. Přitom má dcera byla nejhorší ze všech... Pořád se mě ptala, které její kamarádky se mi líbí nejvíc, které mi způsobují problém mezi nohama... a které bych chtěl nejvíc šukat. Jednou mi dokonce z péra ukápla kapka na nohu jedné z jejích kamarádek a ona mě donutila ji slíznout. Pak, na konci večera... dala má žena klíč od mé klece cudnosti právě naší dceři jako dárek k narozeninám a řekla jí, že ona rozhodne, jestli mě ten večer odemkne, nebo jestli zůstanu pod zámkem. Dcera se nad tím ani pořádně nezamyslela. Zasmála se a řekla, že se jí líbí, když kvůli ní a kamarádkám teču. Připnula si můj klíč na náramek na kotník a od té doby se mě každý den ptá, jak jí sluší. Netuším, jak dlouho to ještě vydržím.“

Do háje, pomyslel si Robert. Jeho příběh ho tak strašně vzrušil, že začal přemýšlet, jaké by to bylo natírat u nich na zahradě opalovákem dokonalá ramena, záda a nohy Báry i Klárky...

„U mě to není tak hrozné,“ psal další týpek. „Jasně, dcera mě provokuje... Ale myslím, že ji prostě jen baví být středem pozornosti. Naštěstí pro mě si myslí, že mé mohutné výstřiky jsou vlastně tím nevětším komplimentem, který může muž ženě vzdát. Zhruba jednou týdně si mě doma náhodně odchytne, klekne si a přes klec mi ho olizuje. Líže mě přes mříže, pohrává si s kulkama, a jakmile díky ní začnu kapat, buď vstane a jde si po svém, nebo mě odemkne a nechá mě masturbovat a postříkat podlahu. Někdy je to dost drsné, ale je to mnohem lepší, než jak to má většina chlapů, co znám.“

Robertovi proudila krev tělem ještě víc, když si představil, jak ho takhle orálně dráždí Klára. I přes klec...

Kurva, co to se mnou je? ptal se sám sebe. Zavřel notebook a cítil, jak mu hoří tváře.

Teď, když je Kláře už osmnáct, bych jí možná tvůj klíč mohla někdy půjčit, škádlila ho občas jeho žena. Tehdy se mu rozhodně do ptáka nalilo hodně krve, přesto navenek protestoval.

Vstal z postele a vyšel na chodbu. Odhodlaný všechny hříšné myšlenky zchladit studenou sprchou. V půlce cesty se však dveře od koupelny otevřely a vyšly Bára s Klárou. Chichotaly se, zabalené jen do ručníků, s čerstvě nalíčeným makupem. Při pohledu na ně ztuhl. Bářin ručník stěží zakrýval dekolt. Klářin zase končil těsně pod zadečkem, a kdyby se jen trošičku protáhla...

„Snažíte se náš špehovat, pane Daňku?“ usmála se Barča.

„Ne—promiňte, holky, jen jsem šel do—“

„Dnes ráno jsme sprchu vynechaly,“ pokračovala Barbora a prohrábla si vyčesané vlasy, „ale už jsem vám několikrát říkala... že jestli mě chcete vidět ve sprše, stačí pěkně poprosit. Dám vám vědět, až se půjdu mýt, abyste se tu nemusel tak plížit.“

Klára si po Bářině boku zakryla obličej.

„To jsem rozhodně nedělal,“ trval na svém Robert. „Je to i má koupelna, ne? Pořád vám oběma říkám, že byste měly víc soukromí, kdybyste se přestěhovaly do pokoje pro hosty dole.“

„Ale tenhle je o dost větší,“ argumentovala Bára. „A kdybychom zůstaly dole, nemohla bych vám ráno popřát dobrý den sotva vylezete z postele s ranní erekcí.“

Robert polkl, když si uvědomil, že ruměnec z jeho tváře nejspíš nezmizí.

„Vážně,“ dodala Bára, zatímco se ji Klára snažila odtáhnout, „jestli nás chcete vidět ve sprše, dejte vědět. Přemluvím Klárku, aby vás nechala.“ Mrkla na Roberta a stočila pohled k jeho rozkroku.

„Já—nechci vás vidět ve sprše,“ bránil se Robert. „Jen se snažím připravit do práce. Už toho nech, Barčo.“

„Vážně?“ zasmála se Bára, když ji Klára táhla dál po chodbě. „Opravdu nechcete vidět, co máme pod těmi ručníky?“ Lehce zatáhla za lem Klářina ručníku, ta vyjekla a rychle jej přitiskla k sobě. Dřív, než jí mohl sjet příliš. Bára se znovu zahihňala, poté se otočila a následovala Kláru do jejich pokoje. Robert zůstal stát jako opařený a sledoval, jak při odchodu vlní pozadím.

Když dole snídal, nikdo už by na něm nepoznal, jaký problém mu Barbora způsobila. Osprchovaný a připravený na dlouhý den v kanceláři. Sebevědomý a upravený. V obleku na míru. S drahými hodinkami na zápěstí. Při čtení novin si moc dobře uvědomoval, že i přes uzamknutou chloubu stále zůstává pánem domu. Navzdory těm dvěma malým škádlivým svůdnicím... Mohly se předvádět nevinně i nestydatě, jak jen chtěly... Ale to je tak všechno, co mohly. Když pil kávu, cítil, že ho Bára pozoruje. Dokonce se zdála být trochu zklamaná, když se na ni nepodíval ani v okamžiku, kdy mu záměrně nabídla pohled do svého dekoltu.

Dívky odešly na své dopolední přednášky dříve než on. Robert se dokázal pohledu na Báru vyhnout, i když odcházela v titěrných šortkách. Slyšel, jak Klářino auto před domem startuje, a vzápětí ho míjela i spěchající Klára.

„Uvidíme se později, tati,“ prohodila a políbila ho na tvář.

„Uvidíme, zlatíčko. Budete tady na večeři?“

„Ehm, jo, myslím, že ano. Dnes máme Martininu oslavu. Ale myslím, že před ní tady ještě budeme.“

„To zní dobře. Mějte hezký den. Nespěte na přednáškách.“

Zařehtala se. „Chtěla jsem se tě ještě zeptat,“ řekla a vrátila se od dveří zpět k Robertovi, „myslíš, že bychom si dnes večer mohly půjčit na tu oslavu tvé auto? Je o dost víc cool než to moje.“

Teď se naopak zasmál Robert. „Co myslíš?“ zeptal se. „Ne, nenechám tě vzít mé auto na nějakou pubertální oslavu. Neblázni.“

Klára našpulila rty. „Vidíš. Právě proto bys mi měl svěřit svůj klíč cudnosti,“ řekla.

Robert nehnul ani brvou. Nezvedl oči. Ale okamžitě cítil, jak ho klec svírá.

„Jen si to představ,“ pokračovala Klára. „Kdybych ten klíč měla, mohla bych ti výměnou za půjčení auta na večer nabídnout spoustu věcí.“ Zavrtěla hlavou. „Uvidíme se později,“ zašvitořila a byla pryč.

Když se za ní zavřely dveře, Robert se sám pro sebe usmál. A přesně proto ho nedostaneš, pomyslel si. Ale i když tu seděl se svým krátkým zábleskem sebevědomí, pozornost se mu sama přesunula přes celý pokoj k fotografii s děvčaty v bikinách, kterou mu Klára nechala v obýváku. Jak tak zíral na onu fotku, začal najednou přemýšlet nad tím, jak ji příští týden propašovat na kliniku, aniž by to Klára zjistila. Přestože seděl u kuchyňského stolu, cítil, jak mu čím dál víc slábnou kolena.

===

Celý den v práci nemohl přestat myslet na web, který ráno našel. Když se pak vrátil domů, udržel se a znovu ho nenavštívil. Zčásti toužil pokračovat v pročítání fór. Chtěl tam najít nějaké důvody, proč by Klářino vlastnictví jeho klíče bylo vše, co by v životě potřeboval. Druhou jeho část soužila představa, že jen idiot by věřil, že by se všechny ty fantazie mohly opravdu splnit.

Dal si několik bazénů, zatímco děvčata pracovala na školním projektu. Pořádný trénink byl vždy nejlepším rozptýlením od přetlaku mezi nohama. Když vylezl z bazénu, zhluboka dýchal a měl dost. Ani Bára čekající na něj v bikinách ho nadokázala rozhodit.

„Vypadáte dobře, pane Daňku,“ pochválila ho rozvalujíc se na lehátku u bazénu.

„Díky, Baru,“ vydechl Robert. Přesto si neodpustil si ji pořádně prohlédnout. Představoval si, jaké by bylo pořádně ji chytit. Pak si uvědomil, že má na sobě stejné červené bikiny jako na fotce, kterou mu dala Klára. A vzrušení bylo zpět, větší než kdy jindy.

„Jaký byl bazén, tati?“ zeptala se Klára, když se míjeli v kuchyni. Zase kolem sebe měla ručník a z něj vedly kolem krku šňůrky plavek.

„Parádní,“ odpověděl Robert. Její nevinné velké modré oči byly téměř stejně svůdné jako vědomí, že pod ručníkem zpravidla nic nemá. Tak kolem ní raději prošel, aniž by zpomalil.

Klárka se usmála. „Nerozmyslel sis to s tím autem na dnešní oslavu?“ zkusila znovu.

„Haha. Ani náhodou.“

„Fajn,“ řekla. A v jejím hlase slyšel stydlivost. Když mluvila dál, raději se na ni nedíval. „Zařídím, abychom obě ležely hned pod tvým oknem, jo? Zádama k tobě, abychom neviděly, jestli koukáš. Dobře? Odjíždíme na párty v půl deváté... kdyby sis to náhodou rozmyslel.“

„Dělejte si venku, co chcete, Kláruš,“ nedal se Robert, ale předstírání nezájmu mu moc nešlo. „Mám stejně nějakou práci. A ne, mé auto si nevezmete.“

Během hodiny, kdy holky lenošily na zahradě, nepracoval ani vteřinu. Naštěstí byly skutečně k jeho oknu v patře otočeny zády, takže výhled nebyl tak dokonalý, ale přesto byl dostatečný k tomu, aby ho odváděl z práce. Klára na sobě měla bílé plavky. Neodhalovaly toho příliš, přesto zvýrazňovaly každou její křivku. Ani jedna z nich se neotočila, aby se ho pokusila přistihnout, jak na ně zírá. Ten pohled ho dováděl k šílenství. Věděly, že se dívá. Bez ohledu na to, jak moc by to později popíral, věděly to. Ledabyle se vzájemně dotýkaly prsty, pohrávaly si s rukama, a přitom si povídaly. Klára nevině přejela prstem mezi svými prsy. Bára následovala její ruku a vsunula prst pod okraj Klářiných plavek. Robertovi se zatajil dech. Když Bára nechala svou ruku vklouznout hlouběji, začal úplně ztrácet rozum. Pohybovala rukou pod tenkou látkou Klářiných plavek a ta reagovala sevřením stehen a lehkým nadzvednutím pánve. Robert věděl, že si pohrává s jejím klitorisem. A co víc, Klára ji k jeho smůle nezastavila. Věděla, že se taťka dívá. Robert se nedokázal odtrhnout od okna celou dobu, kdy se Klárka venku svíjela pod doteky své kamarádky. Bářino škádlení však netrvalo dlouho a když se dívky zvedly, zahihňaly se, políbily se a vydaly se zpět do domu, rychle odskočil od okna.

Než odjely, naštěstí ho už děvčata neobtěžovala. Klára na něj houkla na rozloučenou, když odcházely, ale ani jedna se k jeho pokoji nepřiblížila. Dokončil svou práci, začal si číst a snažil se na ně nemyslet.

===

Hlasité bouchání na vstupní dveře ho o půlnoci probudilo ze spánku. Zamžoural, zmatený, a pak uslyšel další zaklepání. Ospale se podíval na hodiny.

Co se sakra děje? pomyslel si.

Natáhl si tričko a vydal se ke dveřím. Otevřel je, aby se vyhnul třetímu bouchání, a při pohledu na policistku stojící před ním se mu sevřel hrudník.

„Dobrý večer, pane,“ kývla policistka. Měla velmi pěkný decentní makeup, ale ani působivé řasy nijak nezmírňovaly její autoritativní přísný výraz. Klára s Bárou stály za ní, obě v tenkých tílkách, se stěží potlačovaným úsměvem na rtech.

„Co provedly?“ zeptal se Robert. Klára se napřímila a dokonce i Bára se na chvíli přestala culit, když se mu podívaly do očí a uvědomily si jeho tón.

„Je tohle vaše dcera?“ tázala se policistka.

„Je. Co—“

„Nebojte se. Nemají průšvih. Jde o standardní postup. Musíme mladé slečny jako jsou tyhle dvě po každém incidentu doprovodit domů.“

„Cože? Jakém incidentu?“ Klára s Bárou se vyhýbaly očnímu kontaktu.

Spokojená s tím, že dívky nelhaly o tom, kde bydlí, ustoupila policistka stranou a pokynula jim, aby šly dovnitř. Obě rychle prošly kolem Roberta, ale ten zvedl ukazovák a než stihly utéct nahoru, přikázal: „Obývák. Obě.“

Když policistka viděla, jak obě Roberta poslechly, uznale pokynula hlavou. „Zdá se, že jeden z kluků na oslavě, kde byly, ukradl mámě své klíče a než odešel na párty, odemknul se,“ vysvětlovala. „Jeho matka nám zavolala a upozornila i úřady hned, jak si všimla, že se tak stalo. Vnikli jsme do domu a našli ho nahoře se třemi dívkami, které ho orálně uspokojovaly.“

Robert okamžitě ucítil tlak v rozkroku. Zezadu cítil pohledy Kláry i Báry. Přenesl váhu na druhou nohu, aby uvolnil přetlak. V tu chvíli litoval, že jim přikázal, aby zůstaly.

„Ou,“ řekl zaraženě. „To je, eeeee....“

„Ani jedna z vašich holek to nebyla,“ ujistila ho policistka. „Ale přesto jednáme podle protokolu, abychom zajistili, že se všichny po něčem takovém bezpečně vrátí domů. Všichni kluci, kteří tam byli, jsou na stanici, dokud si pro ně nepřijdou jejich opatrovníci. Ale všechny dívky se snažíme dopravit domů sami.“

„Jasně,“ uklidnil se Robert. „No... díky, že jste je dovezla domů. Přeji hezkou noc.“

Než však stihl zavřít dveře, policistka do nich stihla strčit nohu. „Součástí protokolu je také zajistit, aby všichni muži v domácnosti byli uzamknutí, když domů přivádíme dámu,“ vysvětlovala.

Robertovi se sevřelo srdce zděšením. „Je to opravdu nutné?“ zajímal se.

Policistka přikývla. „Pokud nemáte co skrývat, nemáte se čeho bát,“ ujišťovala dál.

„No dobře,“ povzdechl si Robert. „Jen mě nechte prosím poslat holky do pokoje...“

Policistka vypadala překvapeně. A pak, k Robertovu zděšení, nakoukla dovnitř do obýváku, kde seděla Klára, a zavolala na ni: „Slečno, váš otec se trochu zdráhá ohledně kontroly jeho klece. Mohla byste mi, prosím, pomoct?“

„Ne,“ protestoval Robert. „Ne, to není—“ ale Klára už spěchala k nim.

„Mohla byste otci stáhnout pyžamo?“ požádala policistka.

„To zvládnu sám,“ trval na svém Robert.

Policistka zavrtěla hlavou. „Víte, technicky je nezákonné, aby muž jakkoli manipuloval s vlastní klecí,“ poučovala. „A já u sebe nemám rukavice. Takže to prostě nechám na vaší dceři. To by snad neměl být problém.“

„To je v pořádku, tati,“ uklidňovala ho Klára.

Když její prsty zajely pod gumu pyžama, Robert reflexivně odporoval. Ale věděl, že protestovat před policistkou není radno. Tak jen skřípal zubama a cítil, jak se jeho klícka odtahuje od těla. Když mu pyžamo sklouzlo na zem, stál ve dveřích svého domu téměř nahý.

Z obývacího pokoje slyšel, jak se Bára snaží nakukovat. Klára po jeho boku zjevně marně zadržovala smích.

„Zvedněte pro mě trochu jeho klec, prosím,“ požádala policistka. „Jen se ujistím, zda je správně zajištěna.“

Klára beze slova sáhla a jemně chytila Roberta za varlata. Moc si přál, aby byl na tenhle okamžik lépe připraven. Její dotek byl jemný a teplý. Projel jím jako elektrický náboj. Snažil se kontrolovat svůj dech. Klára tiše vydechla a Robert z celé duše doufal, že nezačne před svou dcerou téct.

„Mmmmm,“ poznamenala policistka, když prohlédla jeho klec. Jak tam tak stál, zdálo se Robertovi, že dostane infarkt. Klára se ani nehnula a stále ho držela. Policistka strávila drahnou chvíli zíráním na jeho zařízení i Robertovu chloubu, jak se v ruce své dcery cuká. „Je dobře, že jsme na tu párty dorazili včas,“ pokračovala policistka, aniž zvedla oči. „Jen ten kluk má trochu smůlu, protože to nestihl a po tomhle zůstane pod zámkem pěkně dlouho.“

Robert ztěžka vydechl a cítil, jak se první kapička dere ke špičce jeho žaludu. Naštěstí na něj policistka znovu pohlédla a spokojeně přikývla těsně před tím, než se kapka stihla prodrat úplně ven. „Děkuji, pane,“ řekla. „Můžete se obléknout.“

Klára ho pustila a Robert se ohnul, aby si natáhl pyžamo zpět.

„Přeji dobrou noc, pane,“ dodala policistka. „Vám také, děvčata.“ A odešla.

Robert zavřel dveře, srdce mu ještě tlouklo. Připravoval se na dohru s holkama.

Klára ustoupila a v obličeji se lehce červenala. Bára stále čekala v obýváku, s pusou otevřenou.

„Jděte spát,“ přikázal Robert.

„My za to nemůžeme,“ bránila se tiše Klára.

„Vím. Ale vidím, že jste obě opilé. Jděte se vyspat.“

Klára k němu přistoupila  a dotkla se jeho ruky. Další šok jím projel, ale on její pohled opětoval s nadmíru stoickou autoritou, jakou jen v sobě dokázal shromáždit.

„Promiň,“ řekla.

„To je v pořádku.“

„Je... je něco, co bychom mohly udělat, abychom to napravily?“

Robertovy myšlenky se rozběhly závratnou rychlostí. Co tím myslela? Myslela...

Zavrtěl hlavou. „Jděte spát,“ zopakoval.

Bára chytila Kláru za ruku a táhla ji do pokoje. Obě šly nahoru bez dalších řečí a Robert zůstal stát, dokud nebyly pryč. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Cítil se sklíčeně, protože i kdyby byl hodně odvážný... a požádal dívky o velmi intimní věci, aby mu to „vynahradily“, klíče od jeho klece byly daleko a v tuhle chvíli zcela nedostupné.

Co tím myslela? honilo se mu stále hlavou.

Musel tam stát dobrou půlhodinu. Se všemi těmi obrazy, které mu běžely v myšlenkách. Svlékly by se pro něj, kdyby je požádal? Dopřály by mu orální sex stejně jako měl ten kluk, kterého na oslavě přerušili? Když myslel na toho chudáka, kterému policie vše zhatila, zalila ho vlna soucitu. Jak dlouho ten kluk získání svého klíče plánoval?

Opřel se o dveře a představoval si ten pocit. Tu situaci. Tu touhu být bez klece po tak dlouhé době. V posteli se třema dychtivýma mladýma kočičkama, které mu dopřávají trojitý orální sex. A pak, v jednom krátkém okamžiku, ještě než stihl vystříknout, se rozletí dveře, dovnitř vtrhne dvojice policistů a nasadí mu pouta. Být tak blízko vytouženého orgasmu a o několik vteřin později být znovu uzamčen. Bez naděje, že znovu svůj klíč spatří celé měsíce. Klidně i déle. Podle toho, jak případ dopadne. Nebo jaký trest uzná jeho matka za nejvhodnější.

Robert se třesoucím krokem vrátil do svého pokoje. Když znovu procházel kolem dveří dívek, i dnes zřetelně slyšel, jak se milují.

„Ááááá, nádhera...“ slyšel jednu z nich sténat. „Ó, bože, ano... přesně tak... silněji...“

Snažil se je ignorovat, ale tím, co slyšel, byl až příliš okouzlen.

„Klekni si,“ přikázal druhý hlas. Slyšel vrzání postele. „Otevři pusu. Hodná holka. Ukaž mi, jak moc se ti líbí můj připínák.“

Zdálo se mu, že opravdu omdlí.

„To bylo tak kurevsky úžasný,“ sykl stejný hlas. Slyšel mlaskavé zvuky z úst druhé dívky a reflexivně sáhl po své kleci.

„Ticho,“ zachichotala se ta první. „Co když nás poslouchá?“

„Jestli jo, tak by se mu to určitě líbilo.“

Další zahihňání. Když k němu opilý hlas promluvil přes zavřené dveře, Robertova krev až bolestivě proudila do stísněného prostoru.

„Posloucháš nás, tati?“