Ahoj, jmenuju se Martin. Je mi třicet osm, jsem zaměstnaný dělník a s firmou procestuju snad celou republiku.
Většinu volného času trávím s chlapama z práce, ale stejně se vždycky těším domů — za manželkou.
Máme spolu takový… zvláštně romantický vztah. Jiskří to mezi námi. Někdy až moc. Jen kdyby nebyla tak trochu hysterka.
Jenže právě to k ní patří. A možná právě proto mě pořád dokáže vyvést z míry.
A tady vlastně začíná můj příběh.
Byl pátek, čas oběda, a já už v hlavě cítil konec směny. Čtyři hodiny práce, sto padesát kilometrů a pak domů. K ní.
V jedné zapadlé hospodě jsem se dal do řeči s fakt prima servírkou. Blondýna, pohledná, sebevědomá.
Usmívala se tak nějak déle, než by musela, a když se ke mně naklonila přes stůl, ucítil jsem její parfém.
Lehký, sladký.
A pořád jsem přemýšlel, koho mi sakra připomíná.
Došlo mi to pozdě. A o to hůř.
Práci nemá cenu rozebírat — kdo to zná, ví. Opravovat cizí fušeřinu a přitom se soustředit je těžké, když ti hlavou
běhají úplně jiné obrazy.
Asi deset kilometrů před domovem mi zapípá telefon. Zpráva od mé milované.
Krátká.
Stručná. A přesto mi projede tělem jako elektrický výboj.
Nebyla to zpráva. Byl to příkaz. A slib zároveň.
Psala, že až přijedu, čeká mě něco nevšedního. Něco, co mi má celý týden vynahradit.
Po týdnu celibátu se mi stáhl žaludek a dlaně se mi lehce zpotily na volantu.
Instrukce byly jasné.
Pořádně se osprchovat. Oholit všechno. Opravdu všechno — přesně tak, jak to má ráda. A pak čekat. Na posteli.
Nahý. Přesně v osm.
Domů jsem dojel s hlavou plnou představ. Únava z cesty se míchala s napětím, které mi pulzovalo v těle.
Uvařil jsem si silné kafe, ale sotva jsem ho vnímal. Každý pohyb v koupelně byl pomalejší, soustředěný.
Věděl jsem, že se připravuju. Pro ni.
Když jsem si lehl na postel, srdce mi tlouklo rychleji, než by mělo.
Ležel jsem potmě, poslouchal tikání hodin a každá minuta byla delší než ta předchozí.
Přistihl jsem se, že zadržuji dech
pokaždé, když zaslechnu zvuk z chodby.
Docela mě překvapilo, že přišla jen o deset minut později.
Moje láska totiž nepatří mezi nejpřesnější lidi na světě.
A těch deset minut čekání… bylo k nevydržení.
A konečně přišla.
V tu chvíli jsem byl nadržený skoro k prasknutí.
Neřekla ani slovo — jen mě rázně zatlačila zpátky do postele a s klidným hlasem pronesla:
„Jen chvilku vydrž.“
Než jsem se stačil nadechnout, zamkla mi ruce k rámu postele. Pak nohy. Každý pohyb měla jistý, promyšlený.
Najednou jsem byl úplně bezmocný, paralyzovaný, odkázaný jen na ni.
A přesně to věděla.
Usmála se.
Ten její lehký, skoro nevinný úsměv. Znovu mi řekla, ať vydržím, že si jen odskočí pro pár… věciček.
Ach jo.
Kdybych jen tušil.
Zůstal jsem sám. Připoutaný. Napjatý. Každá vteřina se táhla. A pak jsem ucítil chlad.
V rozkroku mi přistál pytlík se zmraženým hráškem.
„Jen si počkej,“ zaznělo ještě od dveří.
Čekal jsem.
Celých patnáct nekonečných minut. Tělo se postupně vzdávalo, napětí pomalu opadalo a já cítil něco, co se mi vůbec nelíbilo.
Ne úlevu — ale nejistotu.
A právě v té chvíli mi to došlo.
Něco tady nehraje.
Její hlas, když se vrátila, byl jiný.
Klidnější. Chladnější.
A já věděl, že hra se právě změnila.
Uplynulo jen pár chvil a všiml jsem si, že se mé lásce něco zablesklo v ruce.
Malý kroužek z chladného kovu.
Nenápadný. Až příliš.
Netvalo dlouho a ucítil jsem jeho dotek. Studený, cizí, neodbytný.
Pak přišlo téměř neslyšné cvaknutí.
A bylo po všem.
Usmála se. Ten úsměv byl jiný než dřív — škodolibý, sebejistý. Řekla pár vět, na které dodnes nedokážu zapomenout.
„Víš,“ začala klidně, „tuhle věcičku jsem si půjčila od jedné kamarádky. Prý dokáže s chlapem dělat… zajímavé věci.“
Na okamžik se odmlčela a zadívala se na mě.
„Třeba když si vzpomeneš na tu servírku dneska v hospodě.“
Ztuhl jsem.
„Mimochodem,“
dodala sladce, „je to moje sestřenice, ty prase.“
Naklonila se ke mně blíž.
„Takže dneska budeš prosit o odpuštění.“
Narovnala se a
s naprostým klidem pokračovala:
„Nikdo tu ale nebude. Jedu k mámě. A slyšela jsem, že ráno… to teprve bývá zábava.“
Dveře zaklaply.
A já zůstal sám. Připoutaný. S hlavou plnou myšlenek, které jsem zoufale zkoušel zahnat. Dnes už vím, jak se ta věcička jmenovala.
Prsten bohyně Kálí. A ano — dokáže neuvěřitelné věci.
Dvě hodiny jsem si v hlavě přehrával poslední fotbalový zápas, jen
abych se udržel při smyslech. Pak přišel spánek.
A po něm velmi tvrdé probuzení.
Víte, že průměrný chlap má během noci několik erekcí?
Na závěr jen dodám, že ten prsten jsem už nikdy neviděl. Tedy… zatím.
A moje láska mi dodnes nechce říct, od které kamarádky
si tu věcičku vlastně půjčila.
Tak se ptám —
náhodou… neví o tom někdo něco?