Skutečný strach z PC

Na vysvětlenou, můj vztah k PC je asi takový, že o mám jako fetiš. Jako masochista se mi líbí myšlenka, že mne může někdo zamknout a já nebudu moci si užívat. Běžný příběh. Tím, že jsem si pořídil pás Carrara design se mi splnil sen mít skutečný pás cudnosti, ne jen nějakou plastovou hračku o kterou se musím bát, aby náhodou nepraskla nebo se náhodou nedostal ven.
Takže Carraru nosím velmi často, jen tak pro radost a taky jako "tréning". Loni na podzim jsem  ten pás ukázal své přítelkyni-domině. Ta byla nadšená a hned na víkend se mě zamkla. Domluvili jsme se, že až na to bude vhodná příležitost, tak si dáme nějaký delší čas.
To se odehrálo loni na přelom listopadu a prosince. Odjela 200 km daleko a já zůstal jen se svými ocelovými tangy. Nebudu popisovat to, jak jsem si to první dny užíval a ani by mě nenapadlo si to sundat, pak mi to bylo pár dní skoro jedno, po týdnu jsem si užil nějaký duševní orgasmus, kdy jsem pochopil, že už to není nic dobrovolného, ale že to jestli to sundám nebo ne není vůbec na mé vůli. O tom všem už jsem, to bych se jen opakoval. Pak už jsem jen marně prosil o klíče.
O čem jsem chtěl napsat byly pocity po sundání. Když mi pás sundala, tak jsem si prvně říkal, že bych ho klidně nosil dál, že jsem sice rád, ale, že bych do toho šel hned znovu. Po pár dnech jsem získal něco jako "strach" z toho pásu. Ležel v pokoji na zemi v celé své velikosti a já v podstatě chodil obloukem kolem něj a ani mě nenapadlo, abych si ho vzal jen tak. Když jsem si představil, že bych by mi přítelkyně řekla, že to zopakujeme, tak bych ji reálně prosil, že bych nechtěl. Takový obrat. Tento strach trval asi dva měsíce a teprve potom jsem dostal znovu chuť do toho jít.