Vládkyně, která mi změnila život (1)

Už přes hodinu klečím nahý v koutě svého obýváku. Vlastně nevím, jestli ještě můžu psát "mého", protože právě v těchto dnech probíhá převod mého bytu na mou přítelkyni, tedy vlastně na mou Paní. Jakmile bude na výpisu z katastru její jméno, bude černé na bílém, že už můj byt není můj. Podepsal jsem totiž darovací smlouvu, a tak poté, co moje Paní převzala kontrolu nad mou firmou, nemám nic. Kolena mě už pěkně bolí z toho, jak jsou otlačená od parket. Můj penis obepíná pás cudnosti. Přitom ještě před osmi měsíci bylo všechno jinak. Tehdy jsem byl úspěšný podnikatel, sebevědomý 35-letý muž, kterému nic nechybělo. Tedy až na jedno. Přestože jsem neměl nouzi o ženy, stále mě trápila dlouhodobě nenaplněná touha po dominantní ženě, které bych mohl sloužit a která by si mě převychovala k obrazu svému. Občas jsem upustil páru tím, že jsem zašel do studia k nějaké z mnoha domin, které nabízejí své služby, dostal jsem výprask na holou, abych poté odjel domů a snil o tom, že jednou potkám ženu, která by se stala mou stálou Paní. Už to vypadalo, že se mi mé přání nikdy nevyplní. Když už jsem se pomalu vzdával všech nadějí, přišel den, který mi změnil život do nejmenších detailů.
Tehdy jsem měl v restauraci domluvenou schůzku s jedním spolužákem z vysoké školy. Měli jsme řešit spolupráci v našich podnikatelských aktivitách. Když jsem přišel do restauraci, můj kamarád tam ještě nebyl. Sedl jsem minisukní si k zarezervovanému stolu, rozhlédl jsem se, kde je číšnice, abych si objednal pivo, když vtom mě upoutala žena, která seděla u stolu naproti. Byla nádherná. Přesně ten typ ženy, který mě odjakživa vzrušuje. Měl jsem možnost si ji prohlédnout takříkajíc od hlavy k patě, protože asi po pěti minutách se zvedla a odešla na toaletu. Spadla mi brada. Věk se mi těžko odhadoval, ale neřekl bych jí víc než čtyřicet. Vysoká dlouhovlasá bruneta, na výšku mohla mít přes 185 centimetrů, celkový dojem navíc zvýrazňoval fakt, že na nohou měla boty snad na deseticentimetrových podpatcích. Měla krásnou postavu, žádné tintítko, spíš kus ženské, které to moc sluší i přestože nemá postavu modelky za časopisů. Byla oblečená celá v černém, pod vypasovaným topem se jí dmulo mohutné poprsí, ale z čeho jsem byl nejvíc pryč, bylo její nádherně klenutý zadek, který se rýsoval pod koženou. Fascinoval mě i její způsob chůze. Připomínal mi chůzi královen z pohádek. Šla vznešeně, až povýšeně. S hlavou směrem vzhůru vypadala jako císařovna. Vše dokresloval hrdý až neústupný výraz ve tváři. Už jsem viděl spoustu dam, ze kterých vyzařovala dominance, ale z toho, co jsem cítil z této ženy, se mi rozklepala kolena, i když jsem seděl na židli, a v kalhotách jsem měl najednou dost těsno. Pocítil jsem totiž touhu jí klečet u nohou a být jí zcela oddán. Když se vrátila ke svému stolu, seděl u mého stolu už můj kamarád. Z jednání moc nebylo, protože jsem byl myšlenkami někde jinde, a hlavně očima každou chvíli u protějšího stolu. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, když mi tato vznešená dáma opětovala svůj pohled. Poprvé jsem pochopil, co to znamená propálit druhého pohledem. Když jsem, jako už mnohokrát předtím, očima zabloudil k ní, upřela na mě pohled, jaký upírá predátor na svou nebohou oběť. Její krásně tmavé a hluboké oči, které ještě zdůrazňovaly dlouhé řasy, na mě zůstaly upřeny snad pět vteřin, ale mě to připadlo jako věčnost. Během té chvilky jsem po dlouhých letech zrudnul jako malý kluk. Byly to oči velitelky, to nešlo nevidět. Zračila se v nich přísnost, jistota, sebevědomí i nadřazenost. Netrvalo dlouho a tato dáma se opět zvedla, tentokrát proto, aby i se svou kamarádkou, s níž trávila večer, odešla ven na cigaretu. Dodal jsem si odvahy. Omluvil jsem se kamarádovi a vydal se směrem k výčepu, který se nacházel jen kousek od vchodu do restaurace. Stál jsem tam a čekal, až se obě ženy budou vracet dovnitř. Měl jsem štěstí. Její kamarádka po kouřové pauze zamířila na toaletu, takže cesta byla volná. Když se neznámá kráska vydala směrem ke svému stolu, přistoupil jsem k ní. Srdce mi tlouklo až v krku. "Dobrý den, nezlobte se, neznáme se odněkud," začal jsem konverzaci úslužným hlasem, což jen symbolicky předurčilo vše, co mělo následovat. "To asi ne," sykla ta žena. "Třeba bychom to mohli napravit. Přijala byste mé pozvání? Mohli bychom někdy zajít třeba na víno," odvázal jsem se. "Myslíte?" zeptala se a já zavětřil šanci. "Myslím," usmál jsem, což ona neopětovala a místo toho si ponechala na tváři svůj výraz nepřístupné carevny. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tento obrázek budu v budoucnu vídat tolikrát, až mi to milé nebude. "Nedala byste mi své číslo?" zeptal jsem se, jenže to jsem si naběhl na vidle. "No, to teda ne. Jestli chcete, dejte mi své číslo vy," navrhla mi. Svitla mi naděje. Radostí jsem málem vyskočil do stropu. Číslo jsem napsal na účtenku a při odchodu z restaurace jsem jí jej nenápadně podal z ruky do ruky. Její kamarádka si toho možná ani nevšimla. Od této chvíle nastalo napínavé čekání. Nebo spíš nekonečné. Do rána jsem vzrušením nemohl usnout. Dámu z restaurace jsem pořád viděl před očima až v moc živých barvách. Neustále jsem kontroloval mobil, na který ale žádná zpráva nepřišla. Stejně jako na druhý den. Když se nic nedělo ani třetí den, vzdával jsem se posledních nadějí. Zbytek života mi změnil až čtvrtý den po tomto osudovém setkání. Zrovna jsem přijel z práce, chystal jsem si večeři a při tom jsem sledoval zprávy. Vtom cinknul mobil. To není možné, hrklo ve mně. Že by konečně? Neuvěřitelné se stalo skutečností! Neznámé číslo psalo: "Jestli se chceš potkat, tak se sejdeme zítra před restaurací, kde jsme se naposled viděli. V 18:00." Měl jsem radost jako malý kluk. A taky jsem se tak cítil. I když se mi třásly ruce vzrušením, postřehl jsem, že mi ta žena ve zprávě začala tykat. Mě ale ani nenapadlo, že bych jí rovněž tykal. Přišlo mi naprosto přirozené, že jí budu vykat. A vlastně mi podřízené postavení i dělalo dobře. Uvědomil jsem si, že zítra mám mít důležité jednání, které se určitě protáhne. Napsal jsem proto: "Dobrý den. Děkuji za zprávu. Rád Vás uvidím. Akorát musím být déle v práci. Nešlo by to, prosím, v 19 hod.? Prosba nepomohla. "Nešlo. V 18:00." Koukal jsem na displej mobilu, ale rozhodnul jsem se okamžitě. Z jednání se omluvím. "Dobře. Budu se těšit. V 18:00. Pěkný večer, Lukáš." Odeslal jsem zprávu. Utloukl jsem nějak čas a brzy šel spát. Netušil jsem, že právě končí můj poslední den starého života. Života, ve kterém jsem byl svobodný, nezávislý člověk.