Dcera klíčnice (Stránka 3 z 3)

Robertova klec snad nikdy nebyla tak těsná jako v okamžiku, kdy mu po návratu Klára nadšeně skočila kolem krku.

„Ahoj tati!“ zvolala a pevně ho tiskla k sobě. Křivka jejích zad mu podlamovala kolena.

„Ahoj zlatíčko,“ zareagoval. „Jaká byla cesta?“

„Rychle utekla,“ usmála se Klára a o krok ustoupila.

„Vsadím se, že se mu ty fotky líbily,“ prohodila Bára, která právě vešla s kufrem za sebou.

Klára lehce zrudla a kousla se do rtu. „Užil sis to s Markétou?“ zeptala se.

Robert si odkašlal. Skoro cítil, jak se kov klece napíná. „Ehm… jasně,“ přiznal. „Jo, Markéta byla skvělá.“

„Chcete nám říct, kolik cákáníček vám dovolila?“ dobírala si ho Bára. Položila mu paži kolem ramen a nechala ji tam tak dlouho, že ucítil vůni jejích vlasů.

„Nech ho nejdřív trochu vydechnout, než se do něj pustíš,“ okřikla ji Klára.

„Doufám, že jich bylo hodně,“ dodala Bára a zvedla k němu hlavu. Položila Kláře ruku na záda a Robert by přísahal, že jí stiskla zadek. Klára se znovu kousla do rtu a pak se otočila, protože z pokoje pro hosty vyšla Markéta. „Markét!“ zvolala.

„Čau dámy,“ pozdravila Markéta. Všechny tři se objaly a Robertovi při pohledu na tři nádherné ženy propletené dohromady bušilo srdce. I když šlo o zcela nevinné kamarádské objetí.

„Nechám vás na chvíli o samotě, ať se můžete pořádně přivítat,“ řekl Robert. „Markéto, můžeš u nás zůstat na večeři… Ale pochopím, pokud budeš chtít radši jet.“

Markéta se usmála. „Neblázněte, pane Daňku… Samozřejmě, že moc ráda zůstanu. Nemůžu odejít, aniž bych předvedla svou práci.“

Robertova klec byla najednou ještě těsnější. Bára se zlomyslně usmála a prohlížela si ho jako kus masa.

„Ráda bych si chvíli odpočinula,“ navrhla Klára. „Myslíš, že bys mohl hodit naše prádlo do pračky, tati?“ Způsob, jakým se zeptala – nevinně a zlehka se ošívajíc – Roberta ujistil, že ho záměrně provokuje.

„Cokoli budeš potřebovat, zlatíčko,“ ujistil ji. „Nějaké přání k večeři?“

„Upřímně, dala bych si cokoli domácího,“ odpověděla Klára. Bára přikývla. „Nic fancy, jasné?“

„Půjdu vybalit,“ prohlásila Bára. „Pomůžeš mi, Klári?“

Klářiny tváře znovu zrudly a když odcházely s kufry do ložnice, vzala Báru za ruku.

„Budu venku u bazénu,“ oznámila Markéta. „Dejte mi vědět, kdybyste chtěl pomoct s večeří, pane Daňku.“ Jakmile dívky zmizely nahoře, ztišila hlas. „Nerada bych, aby vaši pozornost odváděly plány na to, co jim večer všechno řeknete.“

Robert se snažil zhluboka dýchat a jen přikývl.

„Hmmm, asi nemůžu plavat úplně nahá, když tu nejsme sami, že?“ zachichotala se Markéta tiše a nechala ho stát v kuchyni. „Nechci, aby měly Barča s Klárkou pocit, že se také musejí svléknout.“

===

Po tak dlouhé době bez pořádného orgasmu bylo třídění prádla děvčat hotové mučení. Všechno bylo promíchané v jedné hromadě, takže si musel představovat obě holky v každých jednotlivých bikinách, podprsence i kalhotkách, které třídil. Marně hádal, které co patří. Nejednou se přistihl, že mezi prsty tře látku těch sexy hadříků a užívá si jejich hebkost. I když se sám sebe dotknout nemohl. Když skončil, vrhl se na vaření večeře. Chichotání Báry a Kláry z patra, občas přerušené dlouhými úseky ticha, obsahu jeho klece vůbec nepomáhalo. Když obě sešly dolů, měla Klárka zrudlý dekolt a Bára vypadala nesmírně spokojená sama se sebou.

Rozhovor u večeře byl povětšinou obyčejný, přestože spolu holky koketovaly víc než obvykle. Bára skoro nesundala dlaň z Klářina stehna a ta vypadala tak napjatě, že se Robertův pták škubal téměř celou večeři, protože přemýšlel, co přijde. Právě dojídali dezert, když jeho dceru konečně unavilo čekání a přešla k zajímavější části večera.

„Tak povídej, tati…“ vyzvala ho se lžičkou zmrzliny nebezpečně blízko rtů. „Chceš nám povyprávět o vší té zábavě, kterou jste si tu s Markétkou užili, ne?“

Robert se napjal na židli a Markéta ho zklidňovala stiskem ruky.

„Myslím, že byste u toho vyprávění neměl odvracet pohled, pane Daňku,“ ponoukala ho. „Hezky oční kontakt. Myslíte, že to zvládnete?“

Robert polkl a střetl se očima s Klárou. Zrudl, ale přinutil se zrak nesklopit. „Vlastně,“ soukal ze sebe, „já… ehm… Markéta a já jsme se dohodli, že bych neměl… že bych měl svá cákáníčka odložit…“ Cítil, jak se mu krátí dech, zatímco Klára se usmívala od ucha k uchu. „…dokud nebudete doma.“

„Ach, tati,“ zavrněla Klára. Položila lžičku do misky a natáhla se, aby ho objala. „Jsem na tebe tak pyšná, žes to přiznal.“

Bára se zazubila. „Ještě před měsícem byste nedokázal říct ani polovinu takových sprosťáren a utekl byste jako stydlivý kluk,“ poznamenala. „Markéta odvedla skvělou práci.“

„Ale… vážně?“ zeptala se Klára a podívala se na Markétu. „Nedovolilas mu ani jedno cákáníčko?“

„Dělali jsme spoustu jiných zábavných věcí,“ pokrčila rameny Markéta a olízla si lžičku. „Pokud se rozhodne, že se mu to nelíbilo, nemusí mi napsat doporučující dopis. Ale jsem si celkem jistá, že napíše.“

„Takže už to neměl fakt dlouho,“ podotkla Klára a soucitně se podívala zpátky na Roberta. Jeho srdce bušilo dole v kleci. Klára pevně sevřela stehna k sobě a Robertovi najednou došlo, co je na ní jiné – je nadržená. A to jí dodávalo odvahy. „Možná by nám Markéta mohla ukázat, na čem jste spolu pracovali,“ nadhodila.

„Jo, to by mohlo být zábavné,“ souhlasila Markéta. „Co vy na to, pane Daňku? Líbilo by se vám, kdybych vás trochu předvedla? Udělal byste nám malou show? Jen nám? Třem sexy holkám, které se na vás budou dívat – to by za to čekání stálo, co říkáte?“

Robert se snažil udržet klid, ale sevřelo se mu srdce, když se Bára zlomyslně uculila a naklonila se ke Kláře, aby jí něco zašeptala do ucha. Klářiny oči se rozšířily a na tváři se jí objevil úsměv.

„Jestli to vyjde, tak ti dovolím…“ zaslechl Robert kousek Bářina šepotu. Klára stiskla spodní ret mezi zuby.

„Co kdybych zatím poklidila, než se vy dvě domluvíte, jak to dnes večer uděláme?“ nabídla Markéta. Odnesla nádobí a Robert zůstal sedět jako přimražený s pulzujícím rozkrokem před hladovými pohledy své dcery a její kamarádky.

„Dobře, tati,“ začala Klára po tichém rozhovoru. Usmála se tak sladce, že měl Robert co dělat, aby si nezačal klec třít přes kalhoty. „Nechám tě vybrat. Chci, aby nám Markéta ukázala, jak jsi byl hodný, a myslím, že si po tak dlouhém čekání zasloužíš něco pěkného. Takže… podívej se na mě, tati. Tady je naše nabídka. Můžeš mít cákáníčko hned teď. Maličké. Přímo tady v kuchyni. Možná bychom se na tebe všechny tři mohly dívat, jak masturbuješ.“

„A pak bychom se všechny hezky bavily u toho, jak si to po sobě z podlahy uklidíte,“ zasmála se Bára.

„Nebo…“ pokračovala Klára a když se odmlčela, Robert se potil jako nikdy. Na malou chvíli stydlivě sklopila pohled, než se mu znovu podívala do očí. „Nebo necháme Markétu ukázat, na čem jste pracovali, a pokud to vydržíš bez cákáníčka, můžeme naplánovat něco opravdu speciálního k tvým narozeninám.“

Robertův penis žadonil o uvolnění a točila se mu hlava. Markéta se vrátila ke stolu. „To zní celkem zábavně!“ uznala. „Co vy na to, pane Daňku? Pamatujete, o čem jsme mluvili…? Představte si, co všechno byste mohl mít, když si o to dokážete říct.“ Usmála se na něj, když si sedala, zatímco on sbíral odvahu promluvit.

„Nevím nevím,“ dobírala si ho Bára a svůdně si olízla ret. „Po tak dlouhé době opravdu chcete dál čekat? Myslím, že poslušný kluk by si před námi raději klekl a udělal si to. Vsadím se, že teď, když nad tím přemýšlíte, skoro stříkáte do klece.“

Robert se zavrtěl na židli. Cítil, jak mu předkožka drhne o kalhoty.

„Řekla bych, že to zvládne,“ podpořila ho Klára. „Je to jen dalších pár dní… Týden a něco. Už to vydržel tak dlouho…“

„Ehm,“ vysoukal ze sebe Robert a odmlčel se, aby si srovnal myšlenky. Markéta se ho znovu dotkla rukou, aby ho podpořila. Když se jejich kůže setkala, celý se zachvěl. Tohle bylo ono. Všechny ty roky vyjednávání a obchodů, na kterých vyrostl… Tohle byla jeho doména. Stačilo jen udržet chladnou hlavu. „Co by… ehm…“

„Možná vám dovolím mi postříkat prsty u nohou, pane Daňku,“ nabízela Bára. „Nebo možná i Klárčiny prstíky.“ Její slova mu odhodlání měnila v kaši.

Robert zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je znovu otevřel, viděl, že i Bára zčervenala z toho pohledu, kterým se na ni díval. „Co přesně znamená něco speciálního? Nechci být znovu podvedený.“

Klára zavrtěla hlavou. „Žádné podvody,“ ujistila ho.

„Osm dní,“ zamyslel se Robert nahlas. „Co mi vy tři nabídnete, aby to stálo za to?“

Markéta se vedle něj široce usmívala. Bára si nenápadně položila ruku na hruď. Klára znovu stiskla nohy k sobě.

„No… Budeš se moct vystříkat,“ řekla Klára.

„To budu moct tak jako tak.“ Snažil se, aby na něm nebylo jeho ďábelské vzrušení znát.

„Hmmm…“ zaváhala Klára. Robert viděl, jak jí to v hlavě šrotuje.

„Co kdybyste nám prozradil, čím bychom vaše stříkání udělaly hodnotným?“ navrhla Markéta.

Klára energicky přikyvovala.

Robertovi poskočilo srdce. Míč byl znovu na jeho straně.

„Dokážete nám to říct, pane Daňku?“ zeptala se Bára. Naklonila se přes stůl a její ňadra se napnula způsobem, který ho rozpaloval. „Dokážete všechny ty sprosťárny a nechuťárny, po kterých toužíte, vyslovit? Dokážete je říct před svou malou holčičkou?“

Klára zčervenala, ale pohled neodvrátila.

„Myslím, že dokážete,“ podpořila ho Markéta. „No tak, pane Daňku – řekněte nám to. Docela ráda bych se za týden zase stavila a oslavila s vámi narozeniny.“

„Já…“ vyschlo Robertovi v ústech. „Chci, aby mi ho Markéta vykouřila. Do konce.“

„Domluveno,“ vyhrkla Markéta okamžitě.

Bára zvedla obočí. „Do konce?“ opakovala. „Cos s ním udělala, když jsme tu nebyly?“

„To ti řeknu až později,“ chechtala se Markéta. „A udělám vám ještě lepší nabídku, pane Daňku. Naučím to i Báru.“

„Souhlasím,“ neváhal Robert ani na vteřinu. Bářin úsměv se rozšířil ještě víc.

Klářin stydlivý úsměv na druhé straně stolu rozpaloval Robertovu duši. „Ještě něco?“ zeptala se tiše.

„Chci…“ přemýšlel. „Chci vás vidět všechny nahé.“ Srdce mu bušilo. „Všechny tři. Najednou. U mého cákáníčka.“

„Tati…“ zašeptala Klára.

„Domluveno,“ usmála se Bára.

„Domluveno,“ přidala se Markéta. „Není nic zábavnějšího, než dělat show spolu s dalšíma holkama.“ Obě se s Bárou podívaly na Kláru, zda také souhlasí.

„Domluveno,“ vyhrkla Klára. A Robert měl pocit, že mu klec rozdrtí koule.

„Ještě něco?“ zeptala se Bára. Na jejím výrazu bylo vidět, jak si to užívá.

Představy se mu honily hlavou. „Chci vidět Bářin orgasmus.“

„Božínku, bez toho by to ani nešlo. Předem domluveno,“ zubila se Bára. „Pokud teda Klárka neřekne ne. Co ty na to, zlato? Nechci, abys žárlila.“

Klára se zavrtěla na židli. „Ne, to je… nevadí mi to,“ zareagovala.

„Začínáte být dost chamtivý, pane Daňku,“ usmívala se dál Bára. „Je ještě něco, co byste rád?“

„…Ne. Ne, myslím, že je to všechno.“

„Na tyhle narozeniny rozhodně nezapomenete,“ smála se Bára. „Myslíte, že všichni ostatní tátové z blogu, který tak milujete, budou závidět, až uslyší, co jste dostal?“

Teď naopak zrudl Robert.

Klára ho propichovala očima a on nedokázal odhadnout, na co zrovna myslí. Nepřehnal to?

„Mám jednu podmínku,“ nadnesla Bára, čímž upoutala jeho pozornost. „Od teď do… řekněme do osmé večer v den vašich narozenin, pokud požádáte o cákáníčko, pokud vás uslyšíme říct prosím, nechte mě se vycákat – odemkneme vás, budeme se dívat, jak si ho honíte, a nebude žádné nahaté kouření. Navíc budeme moct až do té doby dělat cokoli, abychom vás donutily žadonit o orgasmus.“

Robert nabídku zvážil. „To mi zní přijatelně.“

Bára se usmála. „Páni, tohle si rozhodně užiju,“ dodala.

„Jsem na vás tak pyšná, pane Daňku,“ zašeptala Markéta.

Robert nervózně sledoval Kláru. Ale ať si byla jakkoli nejistá, rychle to překonala. Přisunula si židli blíž a usmála se. „Měli bychom začít,“ navrhla. „Nechceme, aby tu Markétka musela trčet celou noc.“

„Přesuneme se do obýváku?“ zeptala se Markéta zvesela.

„Ne,“ odpověděla Klára a ten jemně velitelský tón v jejím hlase stačil, aby Roberta oslabil. „Začneme přímo tady.“

„Svlékněte se, pane Daňku,“ přikázala Bára.

Robert vstal a pomalu se svlékl. Všechny tři dívky ho už viděly nahého, přesto cítil značně zrychlený tep, když na něj všechny zíraly.

„Jejda, koukejte, jak ho má namodralého!“ vykřikla Bára s předstíraným soucitem, který způsobil další záškuby. Markéta odhodila jeho oblečení na gauč a hned se vrátila, aby ho jemně odstrčila zpět na židli. Klekla si vedle něj a pokynula Báře, aby si klekla z druhé strany. Klára vše pozorovala ze své židle, takže byl Robert uvězněn mezi nadrženým pohledem své dcery a těma dvěma, jejichž dech cítil jen pár centimetrů od své odhalené klece.

„Začneme pomaličku,“ řekla Markéta. „Po tak dlouhé době ho nechceme omylem přestimulovat. A nebylo by fér, kdybychom ho donutili k cákáníčku bez jeho souhlasu… nemyslíte?“

„Nevím, mně by přišlo hodně sexy se dívat, jak celou tu nálož vycákáte před námi, pane Daňku,“ zachichotala se Bára. „Myslíte, že bych z vás dokázala udělat předčasného ejakulátora?“

„Ne, nenecháme ho cákat, pokud o to sám nepožádá,“ trvala na svém Klára. „Taková je dohoda.“

„Dobře, dobře,“ souhlasila Bára. Když zvedla ruku a jemně přejela svými prsty po mřížce jeho klece, Robert se snažil nekroutit očekáváním.

„Možná byste měl dát ruce za záda, pane Daňku,“ navrhla Markéta. Robert poslechl a zalapal po dechu, když se ho obě dívky najednou dotkly. Markéta nechala prsty proklouznout skrz mřížky u hlavičky jeho péra, zatímco Bára svými prstíky hnětla jeho kořen.

„Sakra,“ vydechl Robert a málem spadl ze židle, jak se mu i z toho letmého doteku zamotala hlava. Klára zoufale tiskla stehna k sobě.

„To teda netrvalo moc dlouho,“ poznamenala Bára a usmála se ještě víc, když Robert pánví vycházel vstříc jejím klouzajícím prstům. „Jen si představte, pane Daňku… Jedno maličké prosím a mohl byste si hned teď užít svůj vytoužený orgasmus.“

Neuplynula ještě ani minuta a Robert už byl skoro přesvědčen své snahy vzdát.

„To zvládneš, tati,“ povzbuzovala ho Klára.

„Ještě chviličku a pak vám můžu ukázat skutečný pokrok, kterého jsme dosáhli,“ chlubila se Markéta. Pokynula Báře, aby se přiblížila, a v tom okamžiku Robertův svět explodoval. Naklonila se dopředu a jemně olízla jeho varlata. A další výbuch, když to po ní Bára zopakovala. Dva horké jazýčky zlehounka tančily na jeho bolavých koulích. Klárka seděla a dívala se. A to bylo to nejúžasnější, co kdy v životě zažil.

„Do prdele,“ zalapal po dechu a držel se křečovitě opěradla, jako by mu šlo o život. „Ach bože, prosím…“

„Jen to řekněte, pane Daňku,“ zašeptala Bára. „Opravdu nepotřebujete nahaté holčičky, že ne? Stačí vám ruka.“

„Do hajzlu. Ach můj bože. Do… pr… de… leeee.“

„Dokážeš to, tati,“ pokračovala ve fandění Klára. Zvedla zlehka nožku k jeho kleci, čímž Robertovy vířící myšlenky zařadily ještě vyšší rychlost. Její prstíky se dotkly špičky jeho žaludu. Bolest způsobující zaříznutá klec byla ochromující. Stěží dokázal sestavit souvislou myšlenku, natož ji vyslovit. Proudilo jím čiré potěšení. Její holé chodidlo bylo ten nejvíc erotický zážitek v jeho životě. A pak, ke své hrůze, cítil, jak mu přes předkožku něco stéká.

„Ach, pane Daňku, tečete,“ křenila se nadšeně Markéta.

„Klidně to nech téct na mou nohu, tati,“ pobídla ho Klára. „Nevadí mi to.“

„Až skončíme, donutím vás to všechno olízat,“ zašeptala Bára a Robert cítil, jak celé jeho tělo zalil stud.

„Co kdybyste jim řekl, které jejich fotky se vám líbily nejvíc?“ navrhla Markéta. „Povězte to Kláře.“ Ale jakákoli naděje, že dá Robert dohromady souvislou větu, se rozplynula, když vzala jedno z jeho varlat a celé ho vcucla do pusy.

„Líbily se ti, tati?“ zeptala se Klára.

Robert bez nadechnutí přikývl.

„Která se ti líbila nejvíc?“

Robert se snažil přemýšlet.

„Byla to… některá z těch, na kterých jsme v bikinách?“

Robert zasténal.

„Nebo snad některá z těch, kde jsme s těmi nadrženými kluky, které jsme přibraly, aby nám dělali společnost?“

„Ach, vsadím se, že jste hrozně žárlil, když jste viděl jejich ruce na našich tělech,“ křenila se Bára. Jemně ho lechtala prstem na koulích. „V resortu bylo zaměstnáno opravdu dost zamknutých sexy kluků. Podávali drinky, nosili nám ručníky a další věci, které jsme potřebovaly… Jednou večer byla speciální akce v opravdu velkém sále, za kterou jsme musely připlatit. Svíčky, podlaha pokrytá dekama, všechno připravené. Všichni ti kluci byli připoutáni podél stěn a byli odemknuti. Asi dvacet hostů… dvacet těch nejnadrženějších žen, jaké jste kdy viděl, mohlo jít dovnitř a dráždit je. Manažer říkal, že každý z těch kluků musí strávit v kleci alespoň měsíc, aby se mohl zúčastnit. Jedinou podmínkou bylo nenechat je se udělat.“

Robertovi se zatmělo před očima. Jeho šťávy už tekly zcela nekontrolovaně. A Klára se culila, jak jí už pokryly celou nohu.

„Tati, to by se ti líbilo,“ přitakávala. „Dopřály jsme těm klukům tak krásnou show. Nikdy jsem neviděla tolik nahých žen na jednom místě. A to ani na žádné párty, na které jsme byly. Všechny jen tančily a osahávaly se navzájem…“

„Bylo od vás moc hezké, že jsme si všechno mohly nacvičit na vašem ptákovi ještě před odjezdem,“ šklebila se Bára. „Jsem si jistá, že bychom je nedokázaly tak dobře dráždit, kdybychom doma neměly tak silného chlapa, na kterém jsme trénovaly, jak donutit kluky škemrat.“

„Jaký z toho máte pocit, pane Daňku?“ pobízela ho Markéta. „Jaké to je představovat si celou místnost zoufale nadržených chlapců, kteří se mohli dívat, jak se Barča s Klárkou navzájem svlékají? Zatímco vy jste byl se mnou zamknutý.“

Robert jen sténal.

„Podívejte se na Klárku,“ nařídila mu Markéta mezi olizováním jeho nejcitlivějších míst.

„Žárlivě,“ vydechl Robert s vytřeštěnýma očima a přinutil se k očnímu kontaktu s Klárou. Usmála se na něj.

„Hodný kluk,“ zašeptala Markéta. „Jak dál?“

„…Zahanben,“ dokázal ze sebe vsoukat Robert.

„Ale,“ podivila se Klára. „Proč zahanbený?“

Robert se kroutil. „Protože…“ přerušil ho další sten a Markéta ho uklidňujícím gestem vzala za ruku, přestože její jazyk nepřestával zpracovávat jeho kulky. Bože, co všechno by dal za to, kdyby byl odemknutý… „Protože to není správné.“

„Zvrhlý stařík,“ vysmívala se mu Bára.

„Povíte nám, co jsme se naučili o zahanbení?“ zeptala se Markéta. „Co cítíte ohledně ponížení?“

Robert znovu zalapal po dechu. „Líbí se mi to,“ vzdychl. Jeho hlas zněl tak slabě.

„Prosím?“ zeptala se Klára.

„Líbí se mi… líbí se mi být ponížený. Jen… jen trochu.“

„No jo, tak trochu jsme to tušily,“ chechtala se Bára.

„Ach, to je tak miloučké,“ rozplývala se Klára. „Děkuju, žes mi to řekl, tati.“ Jemně otočila nohou a přitlačila na jeho klec.

Robert měl pocit, že umře.

„Líbilo by se vám, kdyby se Bára s Klárkou snažily ještě trochu víc, abyste se cítil zahanben?“ zeptala se Markéta. „Musí to být taková úleva, po těžkém dni, kdy v práci rozkazujete lidem.“

Robert přikývl a stáhl se do sebe.

„To zvládneme,“ špitla Klára sladce. „Samozřejmě, že ano, tati. Cokoli tě udělá šťastným.“

„Víš, co by miloval?“ nadhodila Bára. „Ty prťavé růžové klícky, které nosili někteří zaměstnanci.“

Klára se zasmála a skousla spodní ret. Znovu přejela nohou po jeho kleci. „Budu ti muset najít nějakou fotku, tati,“ řekla. „Někteří měli takové roztomilé malé klece. Zajímalo by mě, jestli bychom ti mohly jednu objednat…“

Robert ještě nebyl nikdy v životě tak tvrdý.

„Není nic lepšího než velký silný chlap v malé růžové kleci,“ zubila se Bára. „Ty jejich byly menší než vaše. Zajímalo by mě, jestli byste se do ní vešel.“

„Každý chlap se s dostatkem trpělivosti vejde do jakékoli klece,“ ujišťovala ji Markéta. Naklonila se dopředu a přejela jazykem špičku jeho klece. Z Roberta se vydralo hluboké zamručení.

„A ty malé se dají sehnat ve spoustě zábavných barvách. Třeba třpytivé.“

„Bože!“ zvolala Klára. „To by bylo super, že, tati? Malá třpytivá klícka, o které bychom věděly jen my s Barčou.“

„Kurva. Do prdele,“ zašeptal. Cítil, jak se blíží orgasmus, který si zase neužije.

„Řekněte nám, že chcete cákat, a dovolíme vám si ho dohonit,“ provokovala ho Bára. „Můžete si ho honit, zatímco budete přemýšlet o tom, jak ho nacpete do té nejmenší klece, jakou najdeme.“

„Do prdele, do prdele, do prdele –“

„Jasně, a kdyby ji viděl někdo další, pomyslel by si, že musíte mít fakt maličkého ptáčka,“ ušklíbala se Bára. „Jen my dvě bychom věděly, jak obrovský čurák je v té klícce schovaný. A nikomu bychom to neřekly.“

„Chceš se vystříkat hned teď, tati?“ zeptala se Klára. „Jenom si představ, jak to bude skvělé, když počkáš.“

„Chci… bože můj, do hajzlu… chci počkat,“ odpověděl.

„Opravdu?“

„Ano. Prosím.“

„Poproste Klárku, ať vám zakáže stříkat,“ přikázala Bára.

„Prosím, Klári,“ vydechl. Jeho myšlenky byly kilometry daleko. „Do piče, prosím, nenech mě stříkat.“

Klára se zasmála. „Myslíš, že vydržíš ještě osm dní?“ ptala se ho. „Osm dní v tomhle stavu?“

Lapal po dechu.

„Řekněte jí, proč vám to stojí za to čekání,“ ponoukla ho Markéta.

„Protože…“ přemáhal se. „Protože tě konečně uvidím.“

Klárka znovu zrudla až na dekolt, ale přikývla. „Přesně tak,“ souhlasila. Zvedla ruku a stáhla si jedno ramínko tílka. Dráždila ho jen pohledem na své holé rameno. „Myslím, že si to zasloužíš. Ale jen pokud do té doby zůstaneš silný a upřímný.“

„Těšíte se, až budete olizovat svůj bordýlek?“

Robert zuřivě přikyvoval.

„Hezky poproste Klárku o svolení olízat si svou šťávu z její nohy.“

„Prosím, Klárko… prosím, můžu slízat svou šťávu z tvé nožičky?“

Klára se doslova rozzářila. „Samozřejmě, že můžeš, tati,“ zašeptala.

Vzápětí na to ho dosud nepoznaná emoce srazila jako jedoucí vlak. Markéta se odtáhla a jemně odstrčila i Báru. Klárka ustoupila tak akorát, aby mu dala prostor, a držela nohu připravenou. Robert klesl na kolena a hladově olizoval preejakulát, který z něj na její nárt vytekl.

„Ach, kape mu to i na podlahu,“ uchechtla se Bára.

„To je v pořádku,“ ujistila ho Klára něžně a Robert cítil, jak se zachvěla. „To je v pořádku, tati. To můžeš pak taky uklidit.“

Robert měl hlavu stále skloněnou, když se k nim přiblížila Bára a vášnivě políbila Kláru na ústa. Slyšel, jak jeho dcera zasténala.

„Budu očekávat nadšené doporučení,“ chichotala se Markéta, když vstala. „Nechám vás tři už samotné. A pane Daňku… nemůžu se dočkat vašich narozenin!“

Robert zůstal klečet s pusou u Klářiny nohy, dokud ho Bára neodstrčila.

„Měj se, Markét!“ zavolala Bára směrem ke vchodovým dveřím. Robert byl ponořen v mrákotách, že ani nedokázal promluvit.

„Prosím…“ zasténala Klára, když se od ní Bára odtáhla.

„Pane Daňku, udělal jste tady pěkný svinčík,“ poznamenala Bára a významně se podívala dolů na kuchyňskou dlažbu pod ním, pokrytou drobnými kapkami, které stále odkapávaly z klece. „Takže to všechno ukliďte… Já musím vzít Klárku nahoru do naší ložnice.“

„Ještě jedna věc,“ vydechla Klára. Natáhla se přes kuchyňský stůl a pověsila si Robertův klíč od klece kolem krku. Zaleskl se v jejím výstřihu. „Jsem na tebe moc pyšná, tati,“ pochválila ho. „Doufám, že ti tenhle týden uděláme opravdu nádherný.“

Robert stále klečel, ztuhlý a bez dechu.

„Možná nechám dveře otevřené, abyste všechno slyšel,“ dobírala si ho Bára. „Ale nekoukat, jasné!? Jestli si budete chtít pohrát sám se sebou, víte, kde nás najdete!“

Klára byla celá rudá, ale ochotně následovala Báru pryč z kuchyně.

Když se k němu z patra linuly zvuky jejich milování a rozkoše, Robert stále jen kapal a kapal.

Úžasné. Jsem vždy hotový už ze samotného čtení. Těším se na narozeniny pana Daňka možná více než on sám ????.

Nádhera!
V kleci je čtení mnohem intenzivnější.
Díky.

Když konečně nastal Robertův narozeninový den, jeho zamknutý pták připomínal spíš vláčnou a mazlavou fontánu.

„Všechno nejlepší k narozeninám, tatínku!“ zaštěbetala Klára, když v onen dlouho očekávaný den sešel dolů po schodech. V kuchyni voněly čerstvé vafle. Seděly s Bárou na jedné ze sedaček, obě v hodně krátkých kraťáskách a těsných tílkách. „Spal jsi dlouho. Zdálo se ti něco pěkného?“

„Vsadím se, že jo,“ prohodila svůdně Bára. „Doufala jsem, že vstanete dřív a já vás zase nechám koukat, jak se sprchuju, pane Daňku.“

Robertovi zacukalo v rozkroku a celý sebou trhl. Když procházel do kuchyně, Bára ho sledovala pohledem a hihňala se. Na stole už na něj čekal talíř. Tento týden ho zvala do sprchy téměř každé ráno… I když byl Robert opravdu hodně odhodlaný, málokdy zvládl odolat. Dnes ráno ho v posteli skoro do desíti udržela jen čirá síla vůle. Udělal by cokoli, aby se vyhnul všem trikům a pastem, které si tahle vykutálená dvojka připravila na poslední den jeho utrpení.

„Musela jsem místo vás vzít do koupelny Klárku,“ dělala uraženou Bára. „Ale to nevadí. Po včerejší noci jsme sprchu obě pořádně potřebovaly. Doufám, že jsme nebyly příliš hlasité…?“

Klára zabořila obličej do dlaní a rozesmála se.

Robert si odkašlal a zavrtěl hlavou. Pravdou bylo, že zvuky linoucí se včera večer z pootevřených dveří jejich ložnice ho málem přivedly k šílenství. Utěšoval se tím, že to všechno bude stát za to. Už brzy.

„Raději si se mnou nehrajte,“ varoval je. „Dnes v osm večer jste moje. To jste přece slíbily. Celý týden jsem vydržel… nepožádat vás ani o jedno cákáníčko.“ Snažil se mluvit co nejrozvážněji a nejpevněji. „Brzy přijde čas splatit dluh.“

„Žádné hry, přísahám,“ prohlásila Bára s úsměvem. „Klárka vás má příliš ráda a tohle by určitě nedovolila. Navíc si i já myslím, že si to za své vzorné chování v průběhu celého týdne zasloužíte.“

Robertovi se při tom slibu rozbušilo srdce.

„Doufám, že jsi hezky natěšený, tatínku,“ ujišťovala se Klára a kousala se do rtu.

„Ovšem,“ dodala Bára lstivě, „pořád nám zbývá… necelých deset hodin. Ještě spousta času, abyste mohl změnit názor.“

Robert zavrtěl hlavou a nalil si šálek kávy. „Věř mi, Barčo… Když už jsem zvládl posledních pár týdnů, není na světě nic, co by mohlo můj názor změnit.“

Bára se usmála ještě víc. „To zní jako výzva, že?“ zeptala se.

Robert pokrčil rameny. „Možná. Chceš jít ke mně a vyzkoušet to?“

Blafoval, ale Bára se i tak okamžitě zvedla a ladně se k němu přiblížila. Když šla k němu, Robert málem bezděčně couvl. Klára sedící na pohovce zpozorněla a vše sledovala se zaujetím a ruměncem na tváři. I když si před ním Bára klekla a zlomyslně na něj vzhlédla z podlahy, Robert se nehnul z místa. Když si navíc olízla rty a stiskla prsa k sobě, cítil silné záškuby v čurákovi a nebyl si jistý, jestli mu za chvíli přes trenky neprosákne vlhká skvrna.

„Požádejte mě o orgasmus,“ šeptala Bára. „Klárka vás odemkne a já vás nechám vystříkat mi úplně všechno na obličej.“

Robert tak tak zvládl udržet klid. Poznala to a usmívala se od ucha k uchu.

„Copak by se vám to nelíbilo, tatínku?“ tlačila na něj Bára a lehce zavrtěla prdelkou. „Nechcete se na mě pořádně vyřádit? Jen si představte, jak by se vám ulevilo.“ Byla tak blízko u jeho klece. Tak blízko u jeho ptáka. Jen tenoučká látka oddělovala její pusinku od jeho nateklých koulí…

Když ale vzhlédl ke Kláře, ihned se vrátil do reality. „Pěkný pokus, Báro,“ řekl odhodlaně. Hrdlo měl však naprosto suché. „Na tenhle pohled bych si dokázal zvyknout.“

V očích jí zajiskřilo. „To já taky,“ odpověděla, než se pomalu zvedla zpět na nohy. Byla tak blízko, že ho snadno mohla políbit.

„A do prdele,“ přerušila ji Klára, když jí zavibroval telefon. „Ehm, Barů, nechceš si jít zaplavat?“

Když od něj Bára odtančila, Robert se zamračil. „Co se děje?“ zeptal se. Žaludek se mu sevřel.

Klára se usmála, a když sáhla k řetízku na krku a sundala z něj klíč od pásu cudnosti, péro mu začalo v kleci znovu tančit. Pohled mu okamžitě sjel k jejímu dekoltu, kde malý kovový klíček celou dobu visel. „Schovám ho do našeho pokoje, tam bude v bezpečí,“ řekla. „Pak bychom se mohli v bazénu smočit všichni, ne? Je horko. Nejdřív si ale dojez snídani!“

„Hm… jo, jasně,“ dokázal ze sebe vysoukat Robert. „Díky, zlatíčko.“

Bára popadla sprej se šlehačkou, nastříkala mu pořádnou hromádku na vafli, namočila do ní prst a svůdně ho olízla. Naposledy se na něj zářivě usmála a zmizela s Klárou po schodech nahoru. Slyšel jen jejich chichotání doznívající z chodby.

Když seděl a jedl, vůbec se mu nedařilo udržet myšlenky na uzdě. Oči měl přilepené na hodinách. Každá vteřina, která uběhla… ho přibližovala k osvobození. Nemysli na to, říkal si. Uklidni se.

Chvíli poté, co během sebepřesvědčování dojedl a uklidil po sobě, zazvonil zvonek u dveří.

„Jdu tam!“ volala Klára a pelášila dolů po schodech jako vítr. Měla na sobě modré plavky a tváře celé rudé. Robert už zase cítil těsnost své klece. Snažil se nepředstavovat si, co s Bárou dělaly. Snažil se nezírat na její božské tělo. Když vzápětí otevřela dveře, rozletěli se mu v břiše motýlci všemi směry — dovnitř se nahrnula celá skupinka dívek.

„Ahoj holky!“ vítala je Klára. Jednu po druhé objala a pokynula jim směrem dovnitř. Robert stál jako přimražený.

„Zdravím, pane Daňku!“ usmívala se na něj Martina. „Moc děkujeme, že jste nás všechny pozval! Takový den se bez koupání nedá vydržet, že?“ Drobná brunetka měla na sobě volné letní šatičky. Robert se přinutil úsměv opětovat, přičemž si vzpomněl, jak tu byla naposledy.

„Vůbec není zač, Martino,“ odpověděl co nejklidněji a snažil se přijít na to, co přesně holky plánují.

„Tati, myslím, že Janču ještě neznáš, viď?“ zeptala se Klára. Vytáhla před sebe štíhlou černovlásku s širokými brýlemi, která se zdvořile culila. „Bez její pomoci bychom s Bárou některými předměty neprošly.“

„Aha, jasně!“ řekl Robert. Natáhl ruku. „Rád tě poznávám, Jano. Slýchám o tobě celý rok.“

„Já o vás taky,“ odpověděla Jana. „Taky vás moc ráda poznávám, pane Daňku. Máte nádherný dům.“

„Děkuju moc.“

Jana byla rozhodně sexy. Martinu už Robert několikrát viděl opalovat se u nich na zahradě, takže věděl, jaké tělo se pod těmi šaty skrývá. Ale na platinovou blondýnku, která šla za nimi, jeho pták připravený opravdu nebyl. Na kotníku se jí třpytil řetízek a její sukně i topík byly dokonale upravené a odhalovaly každičkou křivku jejího těla. Mezi ňadry jí visel klíč od klece. Měla plné rudé rty a při pohledu na něj se pousmála. „Monika,“ představila se. Natáhla ruku, jako by čekala, že ji políbí, a on ji neobratně stiskl.

Jako poslední vešla Markéta. Zavřela dveře a přišla tak blízko, aby ho mohla obejmout kolem ramen.

„Všechno nejlepší, pane Daňku,“ pošeptala mu do ucha, přitisknutá k jeho hrudi.

Roberta zamrazilo.

„Támhle je pokoj pro hosty a koupelna, můžete se tam všechny převléknout,“ ukazovala Klára.

„Klíč je pryč,“ poznamenala Martina, když procházela obývákem. „Měla jsi na tátův klíč jednu z těch pěkných svítících nádob — musela jsi ho dát někam do bezpečí?“

Robert cítil, jak mu hoří tváře.

„Ne,“ zalhala Klára. „Vlastně jsme ho nakonec poslaly zpátky na kliniku. Táta se rozhodl, že mu to tak vyhovuje víc. Teď navštěvuje každý týden Markétu.“

Všechny oči se obrátily na Markétu s Robertem. Ten si odkašlal a ustoupil. Snažil se navázat oční kontakt s Klárou. Co to sakra dělá?

„Tohle teda nezní moc zábavně,“ pokrčila rameny Martina. „Teda… jsem si jistá, že jsi v práci fakt dobrá, Markét… ale pane Daňku, to byla Klárka opravdu tak špatná klíčnice?“

Robert se snažil co nejrychleji něco vymyslet, ale Markéta ho zachránila.

„U vlivných mužů to není zase nic tak neobvyklého,“ řekla. „Nemůže přece dovolit, aby si všichni jeho partneři a klienti mysleli, že ho doma řídí vlastní dcera, viďte?“

Klára se sladce usmála a Robert přikývl na znamení souhlasu.

„Ale,“ dodala Markéta a podívala se na něj tak, až ho zabolely koule, „ví, že kdyby mě požádal, mohla bych na kliniku kdykoli zajet a Klárce ho dovézt.“

Monika si olízla rty. Jana vypadala zaujatě. A Martina přímo zářila nadšením.

„Dost řečí,“ mávla rukou Klára. „Jděte se převléknout a pojďme.“

„Možná, kdybychom se všechny spojily, dokázaly bychom pana Daňka přesvědčit, aby svůj klíč nakonec zase svěřil Klárce,“ dodala Bára, když scházela po schodech dolů v tenkých červených bikinách. Děvčata se všechna pozdravila a Bára na něj mrkla. Robertovi se zachvěl dech.

Markéta vedla Janu do pokoje pro hosty. Martina zamířila rovnou k proskleným dveřím na zahradu a cestou ze sebe stáhla šaty, pod kterými měla přiléhavé zelené plavky. Důlky v dolní části zad nad pevně tvarovaným zadečkem způsobily Robertovi nemalé pnutí v kleci.

„Jestli chceš, můžeš se převléknout u nás v pokoji, Moni,“ nabídla jí Klára.

„Není potřeba,“ odpověděla druhá blondýna. „Převleču se klidně tady.“

Robert rychle odvrátil pohled z obýváku pryč, čímž si vysloužil Klářin pyšný úsměv. Zřetelné zvuky oblečení padajícího na zem mu oslabily nohy. „Můj táta by strašlivě žárlil, kdyby věděl, že se svlékám v jedné místnosti s mužem jako jste vy,“ ozvala se Monika odněkud za ním. „Ten klíč, co mám na krku, je jeho. Ale klidně se můžete dívat, pane Daňku, jestli chcete — nevadí mi to. Hlavně že je váš klíč v bezpečí a daleko.“

„To… ne, to je dobrý, Moniko,“ reagoval Robert a měl pocit, že celý hoří. Poslouchal, jak se znovu obléká, a když pak prošla kolem něj v titěrných růžových plavkách, které byly nejpropracovanějšími a nejvíc odhalujícími, jaké kdy v životě viděl, nohy mu vypověděly službu. Tak tak stihl dopadnout do křesla. Klára ho celou dobu sledovala.

„Někdy ti můžu dát pár tipů, jestli chceš,“ nadnesla Monika Kláře cestou ven. Dost nahlas, aby to Robert slyšel. Klára si skousla ret, ale počkala, až bude pryč.

„Líbí se ti tvé překvapení, tatínku?“ zeptala se tiše, když v kuchyni osaměli. „Myslela jsem, že bys raději, aby nevěděly, že tvůj klíč mám. Zůstane to naše tajemství… tvé, moje, Bářino a Markétino. Napadlo mě, že by tě něco takového k narozeninám potěšilo. Vlastně mě inspirovalo spoustu podobných scénářů na tom nechutném webu, u kterého jsme tě přistihly.“

Robert měl v krku sucho. „Já…“ koktal. „Je to od tebe velmi ohleduplné,“ přiznal. „Myslím… myslím, že se mi to líbí moc.“

Klára se usmála a objala ho. Z doteku jejího spoře oděného těla mu vytékalo ještě víc. „Můžeš dělat, cokoli budeš chtít,“ pobízela ho. „Můžeš jít klidně nahoru a koukat na nás všechny z okna… Nebo můžeš jít s námi ven a uvidíme, kam se to vyvine.“

===

Část něj chtěla říct, že má práci. Docela se mu ulevilo, že ostatní holky nevědí, o co tady jde… Ani jedna netušila, že má narozeniny, ani o dohodě, kterou s Klárou, Bárou a Markétou uzavřel. Mohl by klidně sedět v ložnici, špehovat je, jak dlouho by chtěl, a jen čekat, až den skončí. Schovaný tam, kde se cítí v bezpečí. Ale tuhle příležitost si nedokázal nechat ujít. Dobře věděl, že by Kláru potěšilo, kdyby přiznal, jak moc chce strávit den se šesti překrásnými studentkami oděnými jen v plavkách. A možná, jen možná, když tuhle hru zahraje správně…

O patnáct minut později stál venku, obklopen holkami, které se opalovaly, plavaly a povídaly si. Poprvé byl opravdu rád, že je zamčený v kleci. Každá z nich byla úchvatná. Bára v červené, Markéta v bílé, Martina v zelené… Jana vypadala dokonale sexy v černých plavkách, které maličko odhalovaly rýhu mezi půlkami. Sotva dokázal odtrhnout oči od Moniky v růžové. Přesto pokaždé, když se Klárka pohnula, jeho pohled patřil jí. Kdyby byl odemčený, byl by tvrdý jako kámen a penis by mu trčel až k nebi.

„Pan Daněk je ve skvělé kondici,“ slyšel říkat Markétu, která na něj ukazovala, když si lehl na jedno z lehátek u bazénu. Jana a Monika ji pozorně poslouchaly, zatímco Martina s Klárou byly v bazénu. Bára se lenivě vyvalovala poblíž. „Možná vám ukáže víc, když ho hezky poprosíte.“

„Óóóó, moc ráda bych vás viděla bez trička, pane Daňku,“ oslovila ho Monika. Nadzvedla si sluneční brýle a sjížděla pohledem celé jeho tělo. „Co vy na to?“

„Ehm…“ Robert se doširoka usmál. „Možná později, Moniko.“

„No, vy si nás taky prohlížíte,“ trvala na svém Monika a ukázala na své vypracované tělo. Robert cítil tlak v klícce. Usmála se, když viděla, jak se ošívá. „Jak chcete,“ řekla spokojená sama se sebou. „Mohli bychom si pak zahrát svlíkací poker, abychom vás dostaly i z plavek.“

Robert se zasmál. „Hraješ často?“ zeptal se. „Možná bys byla překvapená, jak by to dopadlo.“

Moniku jeho reakce zaskočila. Markéta vedle ní se potutelně culila. Klára připlavala blíž. Ale Monika se rychle vzpamatovala a na lehátku se lascivně protáhla. „U nás doma, kdyby si můj táta myslel, že může udělat cokoli, čím potěší mé kamarádky, byl by během vteřiny nahý,“ pronesla. „Ale vy ne, že?“

„Já ne,“ vzdoroval dál Robert. Všechny holky na něj koukaly a on cítil, jak mu zrychluje tep.

„Chápu,“ přikývla Monika. Nevinně si přejela rukama přes zakrytá prsa. „Docela mě vzrušuje, když se kluci snaží zůstat v klidu. Zkuste si ale představit, kolik zábavy si užijí ti poslušní submisivní chlapi. Víte, kolikrát už se přede mnou a mými kamarádkami můj táta vyhonil? I Janča už to párkrát viděla, viď?“ šťouchla lehce do Jany a zahihňala se. Jana se stydlivým úsměvem sklopila zrak, ale po očku sledovala Robertovu reakci.

„Stačí jedno slovo, pane Daňku,“ pobídla ho Markéta. „Nejspíš mám v kabelce nějakou rezervní žádost o vydání klíče. Mohl byste ho podepsat a já bych byla na klinice a zpět za… řekněme půl hodinky? Hned poté by vás Klárka mohla odemknout. Pokud tedy usoudí, že si to zasloužíte.“ Sladce se usmála.

„Ou, to byste měl,“ zacvrlikala Martina z bazénu. „Jen si představte, pane Daňku, kolik zábavy bychom si společně mohli užít!“

Robert se zavrtěl, protože cítil, jak mu jeho tekutina stéká po třísle.

Klára vyskočila na okraj bazénu, takže Robert viděl, jak se její tělo třpytí kapičkami vody. „Tak co myslíš, tati?“ zeptala se. „Řekla bych, že by ani jedné z nás nevadilo, kdybychom ti sundaly klec — viďte, holky?“ rozhlédla se a všechny zavrtěly hlavami. „Večer bychom klíč zase mohli poslat zpátky na kliniku. Stačí říct.“

Robert polkl. Takže takhle to chtějí hrát. Mohl by požádat o odemčení a zjistit, co se stane… Ale přišel by o odměnu, kterou si vyjednal. Myšlenky mu vířily hlavou a snažil se ignorovat ty lačné pohledy ze všech stran. Bez Markétiny kuřby by to přežil. Kdyby přišel o Bářin orgasmus, taky by to nějak zvládl. Ale stříkání, které mu slíbily… byl připraven o něj přijít? Navíc… koukal zpoza slunečních brýlí na Klárku. Slíbily mu, že ji konečně uvidí nahou. A o to přijít nehodlal.

„Dnes ne,“ řekl rozhodně, jak jen to zvládl. „Jsem spokojený s tím, jak to je.“

Klára se rozzářila.

„Nééé,“ vyhrkla zklamaně Martina. „Žádná zábava.“

„No, jestli opravdu nechcete, aby vás bazén plný sexy holek pustil z klece, můžete být užitečný i jinak,“ navrhovala Bára a přetočila se na lehátku. „Všechny bychom ocenily nějaké chlazené pití. A možná i opalovací krém.“

„Óóó, to ano,“ přitakal Monika. „Nevadilo by mi, kdybyste mi natřel nohy, pane Daňku. Nebo to uděláme samy, ale vás pošleme dovnitř. Nevím nevím, jestli by měl mít táta, který je tak stydlivý, že svůj klíč nesvěří vlastní dceři, dovoleno koukat, jak se její kamarádky navzájem natírají krémem.“

Robert se při té představě zachvěl.

„Ráda bych se něčeho napila, tati,“ řekla Klára. „Možná rundu margarit pro všechny?“

„Jasně,“ souhlasil Robert. „Dáte si každá jednu?“

Všechny holky přitakaly a Robert zmizel v kuchyni. Těžce vydýchával první velké pokušení. Věděl, že jich přijde ještě mnoho.

Když se vrátil a roznášel skleničky, holky se mezi sebou hihňaly.

„Jak dlouho už je Jakub zamčený?“ ptala se Bára.

„Áááá, byl to tááák hodný přítel,“ usmála se Martina. „Jeho máma ho od té párty ještě nepustila ven.“

„Fíha, ještě pořád?“ zeptala se Monika nevěřícně. „Dokonce ani já si nedokážu představit držet chlapa zamknutého tak dlouho. Nepustí ho ani na chviličku? Páni!“

„Nějaké uspokojení má,“ prozrazovala Martina. „Máma mu masíruje prostatu. Minulý týden mě pozvala, abych jí asistovala.“

Holky zaječely a Robert s tím klukem cítil obrovský soucit. Vzpomněl si, že se s Jakubem krátce potkal.

„Opravdu?“ zeptala se Martiny Bára a vzala si od Roberta pití. „Mohla ses dívat?“

„Jo. Říkala, že je to speciální odměna pro něj, protože se v tom zlepšuje. Pozvala mě a Anežku. Víš… tu, se kterou jsme byly na té párty, kterou nakonec rozprášili policajti.“

„A do hajzlu,“ vydechla Bára.

„Byla tam i jeho sestra. Je o rok a kousek mladší — studuje stavárnu. Myslím, že se Jakubovi vždycky líbila.“

Klára si přejížděla dlaněmi po stehnech. Vypadalo to, jako by odolávala nutkání hladit se trochu výš. Robert při tom pohledu málem zakopl, ale našel rovnováhu dřív, než si toho děvčata vůbec všimla.

„Jak to dělala?“ zeptala se Markéta a opřela se o okraj bazénu. Její mokré tělo se nádherně lesklo ve slunečních paprscích.

„Bylo to tak vzrušující,“ řekla Martina. „Nechala ho kleknout na kuchyňský stůl. Na všechny čtyři. A prstila mu zadek, zatímco jsme se dívaly. Opravdu pomaličku. Ale on si to fakt užíval. Snažil se sice předstírat, že ne, ale bylo to jasně vidět.“

„Překvapuje mě, že tě pozvala, po… no, po tom všem, co se stalo,“ řekla Jana a upravila si brýle.

„Mě nejdřív taky. Jako, Anežka a já jsme mu tu noc chtěly dovolit úplně všechno. Myslela jsem si, že na mě bude jeho máma naštvaná už navždycky. Ale myslím, že mi chtěla ukázat, jak zábavné jsou i ty ostatní věci. A víš co? Myslím, že se jí to povedlo.“

Holky se znovu rozesmály.

„Vás tři si ale moc neužil,“ vložila se do toho Klára, tisknoucí prsty pevně mezi stehny. Věnovala soucitný pohled Robertovi, kterému se podařilo zůstat v klidu a vrátit se zpět na lehátko.

„Víc, než si myslíš,“ ujišťovala ji Martina. „Jakmile se do toho pořádně dostala… víš, když začal sténat, lapat po dechu a vydávat ty správné zvuky… podala mi pásku, abych mu zavázala oči. Pak nám řekla, ať se svlékneme. Všechny tři.“

Markéta si zakryla pusu rukou. „Někdy ji budu muset poprosit o nějaké tipy,“ zasmála se. „Sakryš.“

„To by bylo skvělý,“ souhlasila Martina. „Strašně moc nás chtěl vidět. Donutila mě a Anežku, abychom šly blíž a držely ho za ruce. Trochu si pak pohrála i s jeho koulema. Teklo to z něj úplně všude. A říkala… hm, jak to přesně říkala… něco jako tvá malá sestřička je tu nahá a ty ji nesmíš spatřit. Zatímco ona si vždycky bude pamatovat, jak ses nechal šukat do zadku od vlastní mámy. Něco takového. A on se udělal fakt silně. Nevím, jak tomu říkat. Nebylo to obvyklé honění. Asi to není ani úplně klasický orgasmus.“

„Dooo prdeleeee,“ zašeptala Bára.

„Jo, já vím,“ řekla Martina a ovívala se. „Mohla jsem se tam taky udělat. Doufám, že mě ještě někdy pozve! Sama bych to asi ještě tak dobře nezvládla.“

„Mohla bych tě to naučit,“ nabídla Markéta. „Každý kluk je sice trochu jiný, ale tak těžké to zase není.“

„Možná bys nám to mohla ukázat tady na panu Daňkovi,“ zašklebila se Bára zlomyslně. Všechny oči se stočily na Roberta. Ten v mžiku zrudnul. „Nebyla by to zábava?“ zeptala se ho. „Na všech čtyřech, rovnou tady u bazénu, skupinka sexy holek v bikinách by se koukala…?“ Skousla si ret a užívala si hru, zatímco čekala, jestli ho tím zlomí. Klára vedle ní tiskla stehna k sobě.

„Ha,“ nemohl Robert pořádně mluvit. Hrdlo mu úplně vyschlo.

„Možná příště,“ navrhla Markéta sladce.

Bára se podívala na hodiny nad dveřmi na zahradu. „Holky, vím, že budete muset za pár hodin jít,“ začala. „Myslím, že bychom si měly zahrát takovou hru. Uvidíme, která z nás přesvědčí pana Daňka, aby nám svěřil svůj klíč.“

Všechny dívky se rozhihňaly. Dokonce i Monika. Robertovi se rozvířila krev v těle. V kolik holky odejdou? Jak důkladně to Bára s Klárou naplánovaly? V břiše cítil mravenčení. Myslel na to, co večer možná dostane… když vydrží.

„Jak to uděláme?“ zeptala se Martina.

„Hmmm,“ přemýšlela Bára. Když mluvila, propichovala Roberta pohledem. „Mohly bychom každé z nás přidělit konkrétní čas. Řekněme patnáct minut? A ta, které se ho podaří přimět podepsat Markétin formulář, vyhrává. Pokud jsi s tím teda v pohodě, Klári,“ dodala.

Klára přikývla. „Cokoli se mu bude líbit,“ usmála se. „Možná bys měl jít nahoru, tati. Počkej ve svém pokoji. Některá za tebou brzy přijde.“

„Jak se dohodneme na pořadí?“ zeptala se Jana. „Ta, která půjde poslední, to bude mít nejjednodušší.“

„Nebo už se k tomu ani nedostane,“ přitakávala Martina.

„Co dostane vítězka?“ zajímala se Monika a podívala se na Roberta s takovou autoritou, které je schopná opravdu jen rozmazlená princezna.

„Právo se tím chlubit?“ navrhla Bára.

„Každopádně Markéta hrát nesmí,“ smála se Martina. „To by bylo jako soutěžit s olympioničkou!“

„To je v pohodě,“ zubila se Markéta. „Co kdybych byla rozhodčí? Budu dohlížet, abyste všechny hrály fér. Jsem si jistá, že panu Daňkovi nebude vadit, když bude mít někoho na své straně.“ Setkala se pohledem s Robertem. Jeho tváře hořely.

„Dobrý nápad,“ souhlasila Klára. „Běž nahoru, tati. Markéta půjde s tebou… a bude dohlížet.“ Na rtech jí poskakoval plachý úsměv.

Robert zaváhal, ale vstal. Nohy se mu třásly. „Jedna podmínka,“ řekl a rychle počítal. „Jestli mě žádná z vás nepřesvědčí… tak se každá z vás, která selže, svlékne do naha. A zbytek odpoledne strávíme tady venku všichni společně.“

Klářiny oči se rozšířily a všechny ostatní se rozhihňaly. Když se při odchodu zpět do domu podíval Báře do očí, uvědomil si, jak riskantní rozhodnutí možná udělal.

===

Čekal ve své ložnici deset minut. Ptáka mu drtila klec. Seděl na posteli. Markéta seděla v rohu u jeho pracovního stolu, stále ve svých bílých plavkách.

„Pravidla jsou jednoduchá, pane Daňku,“ rekapitulovala. „Stačí požádat, abychom vás pustily z klece, a holkám jen řekneme, že jsem jela na kliniku pro váš klíč. Samozřejmě s Klářiným svolením. A na konci dne pak všem zase řekneme, že ho vezu zpátky. Nikdo se o naší malé dohodě nemusí dozvědět. Vy tak budete s volným pérem v domě plném hezkých holek.“

Robert ztěžka oddychoval. Oknem slyšeli, jak se ostatní hihňají a něco si šeptají.

„Ale pokud si o odemčení řeknete…“ připomněla mu Markéta citlivě, „tak svou malou holčičku nahou neuvidíte. Ani si před ní neuděláte své speciální cákáníčko. Ani neucítíte mé rty na svém ptákovi.“

Čůrák mu zřetelně tepal. „Vím,“ hlesl.

„Myslím, že Klárka pochopí, když to nevydržíte,“ škádlila ho Markéta. „Možná bude maličko zklamaná… ale kdo by od vás čekal, že tomu všemu odoláte, že?“

Ozvalo se krátké zaklepání a k jeho překvapení vešla jako první Monika. Vkráčela do pokoje jako bohyně a zavřela za sebou dveře — její platinové vlasy vypadaly vedle těch ozdobných růžových bikin jako obrázek. „Svlékněte se,“ přikázala. „Nikdo jiný jako první jít nechtěl… Ale řekla jsem jim, že těch patnáct minut ani nevyužiju. Dostanu vás za pět. Nezklamte mě.“

Markéta z rohu přikývla. „Počkám, než se svléknete, než spustím časovač,“ nabídla. „Aby to bylo fér pro všechny.“

Robert vstal, svlékl se a Monika se jen krátce ušklíbla. Posadila se na okraj jeho postele a pak ukázala na podlahu u svých nohou. Robert beze slova poslechl. Jakmile se jeho kolena dotkla podlahy, uslyšel startovní pípnutí Markétiných stopek.

„S takovým výhledem z okna jste šťastný chlap,“ poznamenala Monika. „Trávíte špehováním Báry s Klárou hodně času?“

Robert zrudl a Monika se spokojeně usmála.

„To je v pořádku,“ uklidňovala ho. „Jsem si jistá, že o tom ví. Mám taky bazén na zahradě… Ale máme na tátově okně dálkově ovládané rolety. Takže se musí dovolit, než se na mě podívá.“ Pohrávala si s klíčem, který jí visel mezi prsy. „A já pak rozhodnu, kdy přesně ho odstřihnu. No není to zábavné? Možná Klárce řeknu, kde jsme ty rolety sehnali.“

Robert se zavrtěl.

„Chci, abyste mi přejížděl po nohách,“ přikázala Monika. „Dejte svou klec přímo mezi ně. Zvládnete to?“

Robert se trochu přisunul a vsunul kovovou mříž klece mezi její lýtka. Měla úchvatné nohy — stejně jako všechno ostatní.

„Hodný kluk,“ zašeptala Monika. „A teď mě šukejte. Nikde jinde se nedotýkejte.“

Bylo to neohrabané, ale poháněný stiskem jejích nohou na kovu a pohledem na látku plavek přiléhajících k její kůži… pohyboval se pomalu, jak jen zvládl, aby neztratil i zbytek kontroly.

Monika se zasmála. „Moc dobře vím, že chlapi jako vy chtějí být bráni vážně. Ale je to tak těžké, když jste tam dole takoví… zoufalí.“

Robert to těžce rozdýchával. Napínal svaly, protože se snažil udržet rovnováhu a přitom se jí nikde jinde nedotknout. Zrudl, když si uvědomil, že to celé z rohu místnosti pozoruje Markéta.

„Můžete mi položit ruce na stehna,“ nabídla Monika. „Hodný kluk. Když podepíšete žádost o odemčení, dovolím vám se udělat doopravdy. Chtěl byste to? Mohl byste se vystříkat mezi moje nohy. Samozřejmě byste to pak musel všechno olízat.“

Robert při té představě zasténal. Cítil velkou slabost.

„Možná bych vám dovolila sahat i výš,“ zašeptala Monika. „Třeba na boky?“ přejela si po nich prsty, když o nich mluvila. „Možná dokonce i na prsa? Sice bych vám je neukázala… ale dotek by vám snad stačil, že ano?“ Stiskla nohy a tím na jeho péro přidala víc tlaku skrz otvory v mřížce. Když mlčel, zasmála se znovu. „Víte, kolik mužů by žadonilo, aby mohli být tam, kde jste teď vy?“ zeptala se, zatímco pokračoval v neohrabaném přirážení. „Svému prvnímu příteli jsem to dovolila. Lízal mi kundičku, kdykoli jsem chtěla. Na oplátku jsem mu dovolila třít si klec o mé nohy. Docela fér dohoda, myslím.“

Robert mručel.

„Pokud podepíšete formulář, možná si tohle sundám,“ pohrávala si s tenkou látkou svých plavek. „Co je pod tím, moc mužů nevidělo. Vy se na to budete moct dívat zblízka a u toho stříkat. Jen protože jste opravdu výjimečný muž. Můj táta by strašně žárlil.“

Robert jen vzdychal. Myšlenky se mu rozplývaly mezi jejíma nohama. „Stejně tě uvidím,“ ušklíbl se napjatě. „Jen si představ, co by s tebou dokázal udělat opravdový chlap. Všechno, co tvůj první přítel nedokázal.“

Monika zčervenala. „Jo, tak opravdový chlap,“ podotkla sarkasticky. „Cítíte se teď opravdu silný a mocný, pane Daňku? Když mi tady šukáte nohy?“

Její slova probudila něco hluboko v jeho nitru, z čehož mu ještě víc ztvrdlo v kleci. Přesto Robert dokázal zvednout hlavu a usmát se na ni. „Ne,“ dokázal odpovědět bez zajíknutí. „Ale později budu.“ Monika zůstala s pootevřenými ústy a Robert se uklidnil. Stále lehce zajížděl mezi její nohy. Jistě, bylo to ponižující, ale pořád v něm zůstávala část naděje, že tuhle hru vyhraje. I když se čím dál méně zvládal soustředit. „Možná mě poprosíš, abych se nechal odemknout kvůli tobě. A ukázal ti, jak šuká skutečný muž,“ zavzdychal.

Zasmála se, ale viděl, jak jí rudne hrudník. „Ale prosím vás, pane Daňku,“ škádlila ho. Znovu si promnula nohy, což z něj vyloudilo další sténání.

„Čas už téměř vypršel,“ varovala Markéta z rohu.

„Víte co, pane Daňku?“ ustoupila Monika ještě víc. „Jestli vydržíte všechno to naše dráždění… budete nás mít všechny nahé. To je jistě vlhký sen každého starého obšourníka jako jste vy… Mít doma bazén plný nahých vysokoškolaček. Ale určitě vám nedovolím si na cokoli sáhnout. Žádná z nás. Bude vám to i tak stát za to?“

Robert zatnul zuby, pevně rozhodnutý vydržet až do konce. Cítil, jak mu přes kov vytéká šťáva. Z nepohodlného úhlu a chybějící opory mu už hořely svaly. Ale rozhodně nenechá Moniku vyhrát.

„Jen poproste, ať vás pustím z klece ven, a budu vám pózovat, zatímco se budete ukájet,“ nabízela mu Monika tiše. „Nikdy jsem to žádnému jinému klukovi nedovolila. Ani partnerům. Ani tátovi. Ale pro vás bych to udělala.“

Viděl v jejích očích zoufalství. Přes všechno rostoucí vyčerpání se usmál. „Řekni prosím,“ zalapal po dechu. „Řekni mi, jak moc rád bys mi ukázala svá prsa.“

Monika se kousla do rtu a přejela pohledem k Markétě. „Prosím, pane Daňku,“ řekla nakonec, když se podívala znovu na něj. „Ráda bych vám ukázala svá prsa. Moc ráda bych, abyste se na ně díval a při tom se dotýkal svého ptáka. Prosím, jen se kvůli mě nechte odemknout.“

Robert sípal, ale pak se zastavil, aby popadl dech. Vzhlédl k jejímu dokonalému tělu — zahalenému jen v těch drahých, neuvěřitelně sexy plavečkách. „Ne,“ odpověděl.

A Markétiny stopky píply podruhé.

Monika frustrovaně zamrčela a roztáhla nohy. Robert zůstal dál klečet. „Podívejte, jakou paseku jste mi udělal na nohách,“ vyhubovala mu. „Slízejte to.“

Robert byl ve velkém pokušení. Už už se nakláněl dopředu, omámen vlnou ponížení. Ale pak zaváhal. „Čas vypršel, Moniko,“ pronesl. „Ať to udělá některá z tvých kamarádek. Určitě by jim to moc chutnalo.“

Markéta se z rohu zasmála. „Pravidla jsou pravidla,“ řekla Monice. „Teď jdi. Řekni další holce, ať pár minut počká… Myslím, že pan Daněk po tomhle potřebuje chvíli odpočinku.“

„Jednou vás dostanu,“ slíbila Monika Robertovi, když vstala a odcházela.

Robert sledoval, jak se jí pohupuje zadeček, a věděl, že na tohle bude vzpomínat navěky. „To doufám,“ odpověděl.

Když byla Monika pryč, Markéta se znovu zasmála. „Velmi působivé, pane Daňku,“ pochválila ho.

Robert padl na postel, zavřel oči a byl vděčný i za ten kraťoučký odpočinek. Podíval se na hodiny — jejich ručičky utíkaly blíž a blíž k vytouženému vystříkání.

Už zbývalo jen několik hodin.

no já si myslím že ses nás rozhodl trápit více než holky pana Daňka ;-D

Super, že bylo pokračování tak brzo. Doufám, že na další taky nebudeme muset čekat dlouho.
Fakt pěkný příběh
FranK

Mám pocit, že to nevydrží a bude mít po snu.
Holky mohli ještě dát, že kdyby nevydržel, tak by byl natrvalo bez cánáníčka.

Ahoj. Když dělám překlad (a nic proti tomu, lidé to jistě ocení), je fér to uvést společně s původním autorem a odkazem. https://www.literotica.com/authors/whit … ks/stories

Hlavně aby nám naservíroval i zbytek. V originále jsou jiná jména a měl bych v tom zmatek. Kdo je Molly?