Piš!

Zdravím!

Jako čitatel chodím na tohle forum už strášně dlouho, akorát jsem zatím nějak neměl důvod nic psát, komentovat... Až nedávno jsem sepsal tohle, tak jsem si řekl, že bych to sem mohl hodit. Pokud bude zájem o pokračování, můžu ho přihodit. :-)

Je to napůl inspirováno skutečností, napůl fikce... Původně jsem to chtěl dát do "Vy a váš příběh", ale té fikce je tam přecejen dost na to, abych to mohl považovat za svůj příběh.

------------------------------------------------------------------------

Strašně nemám rád takové to „ano paní, tohle paní, tamto paní“. Je fakt, že možná k submisivitě tohoto typu dozraju, kdy pro mě bude vnímání dominantní partnerky jako mé paní přirozené, ale zatím to vážně není. Mám přítelkyni, která rozhodně není mou paní. Je jí tři a dvacet, o necelý rok starší než já, ale neřekl bych, že to hraje nějakou roli. Do určité míry je to stále jen holčička. Když si navinuje ofinku hnědých na prst a přemýšlí, jestli má dát svého plyšového méďu na levou nebo pravou stranu postele, je vážně dost obtížné o ní uvažovat jako o své dominantnější polovičce.

Začalo to nevinně, asi jako u většiny párů. Během našich hrátek jsem to byl zprvu já, kdo zavazoval oči šátkem a zacvakl pouta kolem jejích pacek. Vlastně na tohle občas dojde i teďka. Časem si ale zvykla ona na to, že k posteli jsem přivázaný já. Že ona si musí nejdříve užít a až pak já. Sortiment našich hraček se rozrostl o provazy, roubíky a další mnohem více explicitní exempláře.

„Tomáš? Čo to píšeš? "zašveholila z gauče, když si po notné půlhodině uvědomila, že na mém monitoru je spuštěný Word do kterého stále intenzivně datluju.

„Ale nic, věnuj se nehtům,“ odvětil jsem a nakrčením nosu jí dal najevo, že ten odlakovač vážně smrdí.

Když jí na otázku „co?“ odpovím „nic“, můžu si ale být jistý, že za 3.76 vteřiny bude stát za mými zády a to „nic“ zkoumat.

„Jú, tá poviedka, píšeš pokračovanie. Už sa s ňou vyspal?“ vyzvídala.

„Nevyspal. Teda jo, vyspal, ale stejně jsem to nepopisoval.“

„A prečo? Ja si to strašne chcela prečítať,“ opřela se mi bradou o rameno a začetla se do slov, které před ní svítily na obrazovce.

„Protože se to nedá. Na to, abych mohl psát něco sexuálního, co bude mít hlavu a patu, a nebude to jak nadabované německé porno, potřebuju být v trochu jiném stavu.“

„V inom stave?“ na oko nechápavě.

„Ježiši, no zkrátka nejde to, když mám plnou hlavu školy, práce. A mimojiné plnej nos chemickýho bordelu, dej ty ruce proboha dál od mojí hlavy!“

„Ts,“ zamručela Verča.

„Co tsáš? Já se snažil to psát, fakt.“

„Nemáš dostatočnú motiváciu?“ zašklebila se a poškrábala mne nehty na krku.

„Motivaci mám, ale…“ zavrtěl jsem hlavou. To stejně nemá cenu té holce vysvětlovat. Ona sama pro mě nic nenapíše. Protože po napsání prvního řádku by po mě vystartovala, strávila se mnou tak hodinu a půl v posteli a pak už by neměla na psaní náladu.

„Nemáš, ale ja sa postarám, aby si mal,“ zavrněla, přiblížila se rty k mému uchu a tiše, neskutečně drze a provokativně vzdychla tak, že mi v ten moment byl odlakovač úplně ukradený. Otočil jsem hlavu k ní a chtěl jí dát pusu. Odtáhla se.

„Píš!“ přikázala a zasmála se.

Pokusil jsem se o demonstrativní „Vrr“ a obrátil se k monitoru.

Po dvaceti minutách jsem za ní doklusal s notebookem v ruce. Válela se v posteli a koukala na nějaký hodnotný seriál z produkce televize Nova.

„Stáčí, zlatko?“ dotázal jsem se a vrazil jí počítač před nos.

„Kušuj, pozerám!“ odbyla mne a poklepala na peřinu vedle sebe. Zalezl jsem si k ní, objal jí a rozhodl se, že tedy počkám, až seriál skončí. Holt to chvíli vydržím.

Když už mne po nějaké době přestalo čekání bavit, začal jsem se nenápadně tulit. Tak nenápadně, že mne po prvním transportu ruky po jejích zádech odstrčila se slovy „necháj, pozerám sa“.

Nutno poznamenat, že když seriál skončil, byl jsem už notně nadržený. Celý rozžhavený jsem jí strčil notebook pod nos. Mé gesto „čti, chci už šukat“, muselo být vážně k nepřehlédnutí. Četla.

„Hmm,“ zhodnotila moje dílo. „Jako nic moc. Já čekala, že budeš popisnější. Romantika a nadhled jsou hezké věci, ale já chtěla něco, co by mě perfektně vzrušilo, dostalo. Zkrátka něco žhavého. Tohle je takové nemastné neslané. Hodí se to tak do Máchovy básně a né do surrealistické povídky.“

„Hmm,“ odpověděl jsem jí jako poděkování za její hodnocení, sebral jí počítač z ruky, zaklapl ho a ačkoliv bych ho nejradši už někam zahodil, tak jsem ho šetrně položil na noční stolek. Naklonil jsem se zpět k Verče pro pusu.

Stihla mi položit prst přes rty.

„Počkaj. Možnosť vzrušiť si ma si mal. A premárnil,“ zašklebila se. Né, teď né. Proč si chce vždycky hrát v tu nejméně vhodnou chvíli.

Nahodil jsem obličej raněného a notně nadrženého štěněte.

„Dobrú noc, zlatko,“ zamumlala a zachumlala se do peřiny. „Brzičko vstáváme.“

„Ale noták,“ pokoušel jsem se smlouvat a pohladil jí po boku. Ruku setřásla.

„Nie,“ zívla. „A ani si ho nevyhoníš, kým nepoviem. Aby si bol patrične vo vare, mal hlavu plnú pekne obrazných predstáv a dobre sa ti písalo. Keď ti to nejde v triezvom stave.“

Došel jsem zhasnout a patřičně splihle se uložil do postele. Dá se ale říct, že se mi tahle hra začíná líbit.