1

Téma: Karma

Vzala jeho penis včetně varlat do ruky a zkušeným způsobem je podvázala. Pak ještě jeden provaz u kořene penisu a penis se začal pomalu nalévat krví. Jednosměrný tok krve prostřednictvím drobných kapilár měl mechanický efekt. Poodstoupila od něj.
Bambusovou tyčkou mířila přesně na obnažený žalud. Rána to nebyla destruktivní, ani malá. Bolavá. Obnažený kořen penisu bývá vábivě narůžovělý a od pohledu zranitelný. Bila ho touto tyčkou a on mechanicky zkoušel uniknout. Marně. Byla to předem připravená hra pro natáčení. Někdo staví domy, jiný bije muže na obnažený žalud. Třetí u toho onanuje.
Co všechno je v životě možné?

Rád sleduji tyto stránky fóra, rád pozoruji když někdo delší dobu přispívá, jak se proměňují jeho témata.

Předchozí jsem viděl na videu. Vzrušovalo mě to.
Vzrušovala mě jeho pozice dobrovolné odevzdanosti a její pozice labužnice dominance.

Rána bičem na obnažený penis je ještě bolavější.
Člověk je vzrušený a pak přijde bolest, slzy.
To červené obnažené je obzvlášt citlivé.

Jak nás to napadá nechat si takto ubližovat? Nebylo by mnohem zdravější požádat o laskavost? Říct, aby ta ruka, která trestá hladila? Já to měl od dětství.

Zdá se mi, že femdom scéna rok od roku přitvrzuje. Méně symboliky více tvrdosti.
Také jsem postižen podobným zájmem, také se mi libí hravé, sebevědomé, labužnické ženy. Většinou si však říkám, že nemohu udělat vše pro získání jejich zájmu. Spíše chvilkového zájmu.

Když se člověk odprostí od vzrušivých momentů a v klidu se zeptá sám sebe, zda chce tuto bolest, moc nevěřím, že existují masochisté, kteří opravdu chtějí jen bolest. Ale znám mnoho takových pro které je bolest silným narkotikem pro překlenutí vnitřního napětí.

Na své cestě jsem se dostal do městečka Walldürn. Bazilika svatého Jiří je místem poutí jako například Medžugorje, Lurdy aj. Malebné městečko s krásným hlasem zvonů baziliky. Klidné místo. Tiché noci. Stál jsem před vchodem baziliky. Nad jeho portálem je vyobrazený můj jmenovec jak zabíjí draka. Svatý Jiří drakobijec. Na prostorném nádvoří před bazilikou nikdo nebyl. Poutě se již nekonají, ale já jsem najednou věděl, že jsem zde byl v letech kolem roku 1670. Kolem roku 1220 jsem byl rovněž mnichem, a to v oblasti Sutomorje v klášteru Abbey. Rozdíl 400 let byl znát. V Abbey jsem prožíval mnišství bez jakýchkoliv pochyb, byl to život bez vnitřních konfliktů. Byl jsem na straně Boha a modlil jsem se za křesťanské společenství.

Ve Walldürnu jsem se tehdy jako mnich uvnitř třásl. Oba pocity si dobře pamatuji. I když je to pomalu dalších 400 let. Dodnes mi zůstal cit pro vnímání, když se někdo bojí jít se změnami. Současné společenské změny mi proto připadají důvěrně známé. Připomíná mi to můj třes z tohoto místa. Vnímal jsem, jak jsem tehdy na tomto místě byl na straně dobra proti zlu, ale uvnitř jsem necítil jistotu. V Abbey jsem mohl klidně umřít, byl jsem mnichem, nehřešil jsem, bylo tomu tak, jak Bůh chtěl. Ve Walldürnu jsem měl strach z Boha, měl jsem také strach z lidí a ze změn. Ani jako mnich jsem neměl jistotu, že je vše v pořádku.

Nyní v roce 2021 jsem se díval na sochu svatého Jiřího, jak zabíjí draka. Viděl jsem ji jinak než tehdy. Vzpomněl jsem si na jednu z mých básní o drakovi. Vlastně se v mých snech jen nenápadně táhnou poznatky, které trpělivě prohlubuji.

O dracích víme své. Již nejsou jen havětí. Přístup k nim se v čase proměňuje. Kdysi andělé včele s archandělem Michaelem bojovali s draky. Dnešní pohádky a tvorba je k drakům mnohem laskavější. Ve Walldürnu svatý Jiří zabíjí draka, který mu leží u nohou a odevzdaně se na Jiřího dívá. Mohl by Jiřího kousnout aspoň do nohy, má otevřenou tlamu, ale neútočí, mohl by plivnout, ale z té sochy je vidět, že se drak na Jiřího jen dívá.
Koho to vlastně Jiří zabíjí?

Koho jsem já celá staletí zabíjel?

V mé básni o drakovi z roku 2015 jsem psal, že mám v sobě zvíře, které i když vypadá divně je na mě vlídné. Svatý Jiří ve Walldürnu má andělská křídla, je vyslancem světla, ale zdá se že nesmyslně zabíjí, co se zabít nechává. Jeho andělskost je v tomto výjevu vlastně pramen zla. Ve jménu dobra činí zlé. Drak je ten, kdo nechává Jiřímu prostor pro jeho skutky.

Pamatuji si, jak jsme zde jako mnich nebyl šťastný. Chyběla mi jistota, chybělo mi nějaké zadostiučinění za odříkání, dokonce jsem vnímal nevraživost k lidem mimo klér, a tak jsem si přidával trestíky. Zvláštní nenávist jsem měl k ženám. Čím krásnější, tím více jsem je svým vnitřním postojem soudil. Jako Jiří odsoudil draka, já jsem dennodenně ve svých myšlenkách soudil ženy, které nebyly jako já, nežili v odříkání, pochechtávali se a ve své nevědomosti obcovali s ďáblem. Vlastně jsem toto místo neměl rád a věřil jsem, že za svoji práci budu odměněn. Jenže po “smrti” mi nikdo nekladl otázky a nikdo se mě na nic neptal. Nebyl žádný soud. Nesetkal jsem se s Bohem, žádným andělem, jen se svojí vlastní přítomností. Bylo jen ticho, jakoby bylo jedno, co jsem dělal. Na zemi jsem měl naději, že mě odmění a najednou tam nikdo nebyl. Zprvu jsem myslel, že je to zkouška. Mojí vědomí nebylo o nic šťastnější než na zemi. Jako bych se musel jen znova narodit, abych více porozuměl životu. Stal jsem se lapkou v okolí Telče a byl hrdý na svoji šikovnost. Prožíval jsem neskutečnou radost - dobře si vybavuji jak jsem byl šťastný, když se mi v městské tahanici na trhu podařilo ukrást váček s penězi - než jsem skončil na šibenici.

Týden, který jsem zde v květnu 2011 strávil, mi přišel přívětivý. Zvony melodické. Okolí upravené. Ženy krásné. Na zrzatou Gerdu, mladou maminku se zvonivým smíchem, jsem se při každém setkání usmíval snad i proto, že se umí smát i v těsné blízkosti této baziliky. Dnes mi již přišlo toto místo přívětivé. Odžité. Viděl jsem, že poskytuje prostor pro různé životy.

Zrzatou Gerdu si nepředstavuji s prutem. Neonanuji nad jejím obrazem. Těšila mě její přítomnost.

Když jsem si pak o nějaký den později zapnul ono video s podvázaným penisem, bylo mi úzko. Vadila mi bolest, kterou herec a zároveň nešťastník hrál. Nepřál jsem mu bolest dopadajícího bambusu na jeho penis. To přece bolí.