Téma: Večery na univerzitě
„Máš nějaké plány na večer?“ Usmál jsem se, a vytáhl dva tokeny. I Andrea se usmála. Od našeho posledního „příjemného večera“ to byly dva týdny, a bylo vidět, že je stejně natěšená, jako já. Rychle sklízela učebnice a poznámky do brašny, vydali jsem se ven z přednáškového sálu. Byla to poslední přednáška dne, a já tajně doufal, že bysme nemuseli čekat do večera, ale že bysme mohli zajít k ní domů hned. Ale Andrea mě schladila. „Jasně, dneska večer! Ale až po charitativním večírku, pamatuješ?“ Jasně, jak jsem mohl zapomenout. Andrea dobrovolničila pro univerzitní charitu na podporů záchranné stanice pro zvířata, a dnes večer byla nějaká dražba či co… Slíbil jsem, že ji na večírek doprovodím. Sice to znamená, že naše krásná společná čtvrthodinka, na kterou jsem tak dlouho čekal, se odkládá, ale znamená to celý večer s Andreou, a to se počítá. Když už aspoň si to pak víc užiju. A Andrea za dobrovolničení dostává tokeny, takže to beru jako svým způsobem investici.
Na chvíli jsem se zasnil, co mě večer čeká – za což mi byla odměnou tupá bolest mezi nohama. Ani po dvou semestrech jsem si na klícku pořádně nezvykl, a blízkost Andrey tomu vůbec nepomáhala. Než vyrazím na charitativní večírek, budu potřebovat pořádnou studenou sprchu.
Když jsem končil střední školu, čekala moji rodinu těžká volba. Maturitu jsem udělal se samými jedničkami a všichni mi věštili zářnou budoucnost, ale moje rodina si nemohla dovolit ani kolejné, natož živit mě dalších 5 let. A pracovat na plný úvazek při studiu… Kromě toho, můj táta to nikdy nahlas neřekl, ale já dobře věděl, že se bojí, že bez jeho pevné ruky zvlčím – a asi měl pravdu, co si budeme povídat, byl jsem i tehdy slušný průšvihář. Proto se tahle nabídka zdála jako zjevení – univerzita, kde se nejen neplatilo školné, ale studenti měli i zajištěné bydlení a stranu – zdarma. Mělo to jediný háček. Podmínkou studia bylo, že studenti se nechají na začátku školního roku zamknout do bezpečného elektronického pásu cudnosti – a zůstanou v něm po celý školní rok. Ne ale trvale.
Studenti dostávali tokeny – malá plastové čipy, takové černé mince, které po přiložení pás na 15 minut odemkly. 15 minut, pak musel zpátky – a to bylo všechno. Tokeny se rozdávaly za studijní výsledky, za úspěchy ve sportu, za mimoškolní aktivity… I méně bystrý student si obvykle zasloužil aspoň 1 měsíčně, ale kdo byl šikovný, mohl si přijít na 3, 4, výjimečně víc. Ale fakt jenom výjimečně. Pro nadrženého puberťáka těsně po maturitě to bylo ze začátku dost kruté. Vždyť z domova jsem byl zvyklý honit prakticky denně! Ale zvykl jsem si. Co mi taky zbývalo.
Systém to byl skvělý. Školní výsledky studentů se rapidně zlepšily – i zarytí „party animals“ si našli dost večerů na učení, protože kdo by školou jen „prolézal,“ by si ty párty moc neužil. O mimoškolní činnosti byl obrovský zájem (protože co taky jiného dělat večer…). Já brzy poznal Andreu a časem všechny naše tokeny padly na naše společné večery. Jako ten dnešní.
„Pět set korun poprvé… Podruhé… Prodáno! A přátelé, další položkou je tenhle krásný pár naušnic…“ Charitativní dražby se vlekla. Jednu po druhé dražebník prodával cestky, co lidi našli doma, aby vybral pár stovek na útulek pro zvířata. Já hřál v kapse tokeny a nemohl se zbavit fantazií na to, co mě čeká tak za dvě tři hodiny. Jojo, po dvou týdnech bez výstřiku je těžké myslet na něco jiného. „A nyní, přátelé, tu máme něco mimořádného! Zlatý hřeb dražby!“ Čekal jsem minimálně prsten s falešným diamantem, ale dražebník vytáhl něco mnohem zajímavějšího. Token! Sálem to zašumělo. „Tisíc! Pátnáct set! Sedmnáct set!“ Teda, jasně že bych přihodil, kdybych měl tolik peněz. Ale byl jsem chudý student, a na dnešní večer jsem byl zásobený… „Čtyři tisíce poprvé… Podruhé…“ Andrea se na mě podívala se slzícíma očima. Bylo jasné, že takový výtěžek nečekala.
Obchodovat s tokeny nebylo zakázané. Kdo měl hluboko do kapsy a byl šikovný student, mohl si zajímavě přivydělat. 4000 nebyla za token divná cena. Byl to sice zajímavý přivýdělek, ale tokenů bylo na trhu málo, protože i chudý student se často vzdá přivýdělku, když alternativou je další týden či dva bez výstřiku.
I tak ale měly tokeny vždy své kupce. A to nejen studenty z bohatých rodin, ale i takové, kterým se zrovna ve škole příliš nedařilo, a rozhodli se radši strávit měsíc o chlebu a vodě než měsíc bez úlevy.
„sakra, to je hodně peněz! Nechtěl bys věnovat jeden z těch dvou tokenů do dražby?“ Usmál jsem se. Myslel jsem, že si Andrea dělá legraci. Na náš společný večer se těšila stejně jako já… Ale myslela to zcela vážně „Prosííím, je to pro opuštěná zvířátka… Mysli na ty ubohé ptáčky v kleci…“ Na nic jiného jsme nemyslel už několik dní… A taky na bobry v kleci, že… Pak se naklonila k mému uchu a pošeptala mi: „Když věnuješ jeden token, vynahradím ti to tak, žes to ještě nezažil.“ Přitiskla se k mému tělu a rukou nenápadně stiskla moje přeplněné koule. Vzrušil jsem se tak, že jsem se bál, že moje péro klícku roztrhne.
Domů jsme odcházeli o jeden token lehčí, ale charita měla o 3800,- víc a Andrea předla radostí. U ní doma jsme na nic nečekali a velmi rychle skončili oba nazí v posteli. Teda, nazí – samozřejmě nás oba tlačily naše pásy. To nám el nezabránilo se úžasně mazlit a navzájem se ještě víc rozpalovat. Pak ale přišla ta chvíle.
„Počkej!“ zarazil jsem Andreu s tokenem. „A na koho z nás…“ „No na tebe přece. Slíbila jsem, že se to odvděčím za to…“ Moje péro křičelo, ať neblbnu – nejen, že to hrozně chci, ale taky si to zasloužím, protože jsem obětoval svůj token. Ale to bych nesměl být takový džentlmen. Anebo takový subík… Ale v tu chvíli jsem si namlouval, že je to projev jen a jen džentlmenství, myslete si o tom, co chcete.
Každopádně Andrea byla rozpálená stejně jako já. „No, když myslíš…“ Přiblížila token ke svému pásu, ale zarazila se. Chvíli jsme se dívali do očí. Oba jsme hrozně doufali, že ten druhý ustoupí, ale bylo nám jasné, že oba jsme moc nadržení, abychom se toho vzdali. Další token dostanu nejdřív za týden… „Ruleta?“ „Ruleta.“
Tokenová ruleta byla opilecká hra studentů univerzity. Říkám „studentů,“ protože když se řekne ruleta, představíte si dva přiopilé kluky, jak si na večírku v pokročilé fázi večera stahují trenky a vzájemně se otírají rozkroky… Ale nepochybuju, že holky ji hrají taky, jen u toho asi tak neexhibují. Token odemkne jeden pás. Pokud dáte snímače k sobě a tokenem se dotknete obou, je spíš otázkou náhody, který načte první. Bylo jen otázkou času, než z tohohle někdo udělá opileckou hru. Ta obvykle končí tak, že šťastný vítěz odběhne na záchod si vyhonit (pokud se mu tedy pod vlivem alkoholu postaví), zatímco prohravší si uvědomí, jaký je blbec, že právě obětoval token připravený na žhavý večer s přítelkyní.
Přitiskl jsem se k Andree. Ruleta znamenala, že pásu se musejí dotýkat, což ale znamenalo, že naše nadržená těla byla přitisklá k sobě a můj dofialova naběhlý pták byl tři centimetry od její rozpálené a šťávami se lesknoucí lasturky… Ale mezi nimi vyly dva kusy pevného plastu. Představa, která mě vzrušovala ještě víc, bylo-li to možné. Společnou rukou jsme přiložili token. Ozvalo se pípnutí…
