1

Téma: Běžný den

Kapitola I – Ranní rutina

Anna se probudila několik minut před budíkem. Probouzela se vždycky o chvíli dřív, než měl zazvonit, což ji od malička přišlo jako špatná vlastnost. Byt byl ještě ponořený do ranního šera a za okny bylo slyšet jen vzdálený šum prvních aut.
Z kuchyně se ozývalo slabé šramotivé cinkání kovu. Ten zvuk poznala okamžitě. Petr už byl vzhůru.

Byla to jeho práce. Muži vždy vstávali dřív než ženy. Anna vstala, přehodila přes sebe lehký župan a vyšla do kuchyně. Petr stál u linky a připravoval snídani. Neměl na sobě nic, kromě koženého obojku kolem krku a kovové klece uzavírající jeho penis, která byla připevněná úzkým textilním páskem kolem boků. Při každém pohybu se ozvalo tiché kovové cinkání řetězu, který pevně spojoval klec s kolejnicí, která těsně pod stropem visela napříč celým bytem.

„Dobré ráno,“ řekl.

Anna jen kývla.

Sedla si ke stolu a Petr před ni postavil hrnek kávy a vedle položil talíř s toastem a marmeládou. Byla to rutina. V jejich domácnosti probíhalo ráno každý den téměř stejně.

Anna se natáhla pro cukřenku. Ruka se povytáhla z županu a na jejím zápěstí pod rukávem vykoukl malý klíček. Anna si osladila kávu a pomalu ji zamíchala lžičkou. Petr stál u stolu a čekal. Anna mezi jednotlivými sousty a usrkáváním horkého nápoje z hrnku krátkým, skoro mechanickým pohybem zkontrolovala zámek na kovové kleci. Vše bylo jak má.

„Dobře,“ řekla.

Petr přikývl.

„Máš na dneska odpoledne něco v plánu?“ zeptal se.

„Mám domluvené kafe s Janou a Klárou,“ odpověděla. „Kavárna u náměstí.“

Petr jen přikývl. Ne, že by jeho reakce na stavu věci cokoli měnila.

Venku se mezitím město začalo probouzet. Z oken kuchyně bylo vidět na dvůr mezi domy. Jedna sousedka právě vyvedla dva své muže před dům. Oba měli obojky a krátká vodítka. Jeden nesl pytle s odpadky do kontejneru, druhý začal ihned zametat chodník před domem. Anna to sledovala jen koutkem oka. Tady na předměstí to byl běžný obrázek.

Po snídani Petr uklidil stůl. Anna si zatím sedla na pohovku a otevřela tablet. Přes noc přišlo několik pracovních zpráv z firmy. Jedna z nich byla označená jako interní oznámení. Statistika reprodukčních cyklů – poslední kvartál. Anna si ji rychle projela.  Čísla byla stabilní. Ale pod tabulkou byla poznámka z ministerstva: Doporučení: zvýšit efektivitu přirozených cyklů.

Anna si povzdechla. Znamenalo to jediné: Více práce.

„Petře.“

„Ano.“

„Přines mi kabelku.“

Petr okamžitě odešel do předsíně a vrátil se s její pracovní taškou.

Anna v ní chvíli něco přehrabovala a pak vstala a šla se do ložnice převléknout. Petr mezitím uklízel v kuchyni.

„Tak pojď.“

Předsíň byla malá, ale praktická. U stěny visely kabáty, na polici ležely klíče od auta a pod nimi byl malý plastový štítek s městským znakem a QR kódem: Registrovaná domácnost – biologický subjekt evidován.

Anna si oblékla kabát. Petr stál vedle dveří a čekal.

„Otoč se,“ řekla Anna.

Petr poslechl.

Anna odepla řetěz z klece, pak vzala z háčku krátké vodítko, připnula ho k obojku a znovu rutinně zkontrolovala zámek obojku i klece.

„Jdeme.“

Na ulici už byl ranní provoz. Lidé spěchali do práce a tramvaje byly plné žen v kostýmcích, které držely kabelky, notebooky i vodítka svých mužů. Anna došla k autu a odemkla ho. Petr se zastavil u zadní části vozu - žádných slov nebylo třeba. Anna otevřela kufr, kde byl uvnitř zabudované klece z nerezových profilů tenký polštář a složená přikrývka – standardní výbava. Muži obvykle nejezdili na sedadlech. Jednak by překáželi a jednak to nebylo považováno za vhodné. Petr si sedl dovnitř, přikryl se dekou a přitáhl kolena k hrudi. Anna ho chvíli pozorovala a pak zajistila dveře klece.

„Dneska jedeme rovnou do práce,“ řekla.

„Ano.“

Anna zavřela kufr. Víko zaklaplo s dutým kovovým zvukem. Pak obešla auto, nastartovala motor a vyjela do ranního provozu, který už pomalu v celém městě houstnul.

2

Re: Běžný den

Kapitola II – Pracovní den

Budova GenLife Reproductive Systems stála na okraji obchodní čtvrti. Skleněná fasáda odrážela ranní světlo a parkoviště už bylo z poloviny plné. Anna zaparkovala na svém obvyklém místě a chvíli seděla v autě, než vypnula motor. Pak vystoupila a otevřela kufr. Petr zamrkal do světla.

„Ven.“

Petr opatrně vylezl a narovnal se. Anna uchopila krátké vodítko do ruky.

„Jdeme.“

Recepce firmy byla velká a světlá. Podél jedné stěny byla řada kovových kroužků zapuštěných do zdi – podobné jako v kavárnách nebo v nákupních centrech. Některé zaměstnankyně si totiž přiváděly své muže do práce. Většina ale využívala místnost v suterénu. Anna šla rovnou k výtahu. Petr stál vedle ní a čekal než přijede kabina. Když dveře výtahu zapadly, krátce cinkl kovový kroužek jeho obojku o kovovou přezku vodítka. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Suterénní chodba byla úzká a chladná. Na konci byla místnost označená jednoduchou cedulkou: Doprovodné biologické subjekty Anna otevřela dveře. Uvnitř sedělo několik mužů, každý připnutý ke kovovému oku ve zdi. Místnost byla jednoduchá – omyvatelná podlaha, lavičky, automat na vodu a řada ok s čísly. Někteří muži spali. Jiní jen tiše seděli a dívali se do podlahy. Anna přivedla Petra ke kruhu číslo 12, připevnila obojek řetězem se zámkem ke kovovému oku.

„Počkej tady,“ řekla.

„Ano.“

Anna si vzala návratku s číslem 12, otočila se a odešla.

O patro výš už začínal normální pracovní den. Anna si oblékla laboratorní plášť a zapnula počítač. Na monitoru už čekala hromada formulářů. Každý reprodukční cyklus měl vlastní dokumentaci.

- Identifikace pacientky.
- Identifikace dárce.
- Čas zahájení.
- Farmakologická asistence.

Anna otevřela první složku.

Dobrovolný cyklus – klientka číslo 2031.

Dobrovolnice byly administrativně nejjednodušší. Podepsané formuláře, krátká konzultace, pak samotný zákrok. Procedurální místnost byla čistě vyklizená a připravená. Uprostřed stála kovová konstrukce s dvěma moduly – jeden pro klientku, druhý pro dárce. Byla to kombinace medicínského lehátka a mechanického rámu, který dokázal nastavit přesnou polohu obou částí zařízení vůči sobě. Lenka už kontrolovala monitorovací panel.

„Máme první.“

Klientka seděla na lehátku a nervózně si pohrávala s rukama.

„Poprvé?“ zeptala se Anna.

Žena přikývla.

„Ano.“

„Nebojte,“ řekla Anna klidně. „Je to rychlé.“

Procedura začala jako obvykle. Pacientka byla připnuta do první části rámu, dárce připotán a znehybněn v druhé. Monitor ukazoval jejich puls a další fyziologické hodnoty. Mechanika konstrukce tiše upravila polohu obou modulů. Lenka stiskla tlačítko. Rám se pohnul a k nelibosti dárce nasměroval a zavedl jeho ztopořený úd do lůna klientky. Přístroj pomocí anální sondy posílal jemné elektrické impulsy do dárcovy prostaty. Anna sledovala křivky na monitoru. Když hodnoty naznačily nedostatečnou reakci, zapnula vyšší stimulační režim. Došlo k okamžité odezvě. Po chvíli se rozsvítila kontrolka. Za několik minut se na displeji objevilo: Cyklus dokončen

„Devět minut,“ řekla Lenka.

Anna přikývla. Asistentka odvezla klientku do vedlejší místnosti na pozorování a dárce odvezl automatický mechanismus neznámo kam.

„Další.“

Dopoledne uběhlo rychle.

Dva dobrovolné cykly, jedna kontrola genetické banky a několik podpisů pod laboratorními protokoly. Všechny postupy byly přesně standardizované. Po několika letech práce už Anna většinu úkonů prováděla téměř automaticky. Když hodiny ukázaly dvanáct, Anna si sundala plášť.

„Oběd?“ zeptala se Lenka. Anna přikývla.

Firemní jídelna byla plná. U stolů seděly zaměstnankyně z různých oddělení. Podél jedné stěny byla řada kovových kruhů – některé ženy si totiž přiváděly své muže až sem. Muži seděli u stěny, připnutí ke kovovým okům. Někteří měli misku s vodou. Jiní jen čekali. Anna si vzala tác s obědem a posadila se ke stolu. Lenka si sedla naproti.

„Jaký jsi měla ráno cyklus?“ zeptala se.

„Rychlý,“ řekla Anna. „Devět minut.“

Lenka se zasmála.

„To je skoro rekord.“

Anna pokrčila rameny.

„Dobrá spolupráce.“

U stěny se jeden z mužů snažil číst starý časopis. Vedle něj jiný jen zíral do podlahy. Anna tomu nevěnovala pozornost. Po několika letech práce ve firmě člověk podobné věci přestával vnímat. Byla to prostě součást každodenního života.

3

Re: Běžný den

Kapitola III – Stabilizační cyklus

Po obědě se chodby firmy znovu zaplnily tlumeným šumem ventilace, kroky zaměstnankyň a občasným cinknutím kovových obojků. Anna si znovu oblékla laboratorní plášť a otevřela další složku v tabletu. Tentokrát byla označená žlutým pruhem. Stabilizační reprodukční cyklus. Lenka se naklonila přes stůl.

„Tak máme jednu z těch složitějších.“

Anna přikývla. Dobrovolnice byly jednoduché. Podepsaly formuláře, podstoupily proceduru a za pár minut bylo hotovo. Stabilizační cykly ale znamenaly něco jiného – klientky, které s procesem nesouhlasily, ale podle zákona ho absolvovat musely. Administrativně to bylo mnohem složitější.

„Má už sedativum?“ zeptala se Anna.

„CALM-7 podaný před pěti minutami,“ řekla Lenka. „Ale moc to nepomohlo.“

Anna zavřela tablet.

„Tak jdeme.“

Procedurální místnost byla připravená stejně jako dopoledne. Uprostřed stála kovová konstrukce s dvojicí modulů, monitorovací panel a stojan s léky. Vzduch byl chladný a sterilní. Pacientka seděla na lehátku a měla ruce zkřížené na hrudi. Když Anna vstoupila, ani se na ni nepodívala.

„Dobrý den,“ řekla Anna neutrálním tónem.

Žena mlčela.

Lenka si povzdechla. „Tohle bude trvat.“

První problém byl vždycky fyzický odpor. Klientky v tomto režimu často odmítaly spolupracovat – napínaly svaly, snažily se vstát nebo jen pasivně ztuhly tak, že nebylo možné správně nastavit polohu. Dvě sestry přistoupily k lehátku a připnuly fixační pásy. Přezky zacvakly. Klientka sebou trhla.

„Nechte mě být,“ řekla.

Anna se na ni ani nepodívala. Jen sledovala monitor. „Zvýšíme dávku.“

Lenka připravila další kapsli. Druhý problém býval na druhé straně rámu. Dárce. Dveře se otevřely a sestra přivedla mladého muže v obojku. Byl hubený a viditelně nervózní. To také nebylo nic neobvyklého. Muži totiž procházeli zvláštní psychologickou výchovou už od dětství. V rámci tzv. behaviorální stabilizace byli vedeni k tomu, aby spojovali vlastní sexualitu s pocitem studu, kontroly a trestu. Mělo to praktický důvod – systém tak předcházel nekontrolovanému chování. Vedlejší efekt byl ale zřejmý. Když se ocitli v reprodukčním zařízení, byli často napjatí a vyděšení. Sestra ho připnula do druhého modulu konstrukce. Přesky zacvakly. Monitor ukázal zrychlený puls.

Anna si povzdechla. „Další nervózní... Začínáme!“

Lenka stiskla tlačítko. Mechanika rámu se tiše pohnula. Na displeji se objevily dvě křivky – srdeční rytmus klientky a dárce. Klientka ztuhla. Muž zavřel oči. Minuta uběhla. Pak druhá. Na monitoru se objevilo varování. Nedostatečná reakce dárce.

Anna přepnula panel. „Zvýšit stimulační režim.“

Na displeji se rozsvítila oranžová kontrolka. Stimulační modul, který byl připojený k mužskému modulu konstrukce, měl jemnými impulzy vyvolat reflexní reakci organismu.

„Teď to půjde,“ řekla Lenka.

Anna sledovala monitor. Klientka se snažila pohnout rameny, ale pásy ji držely pevně.

„Uklidněte se,“ řekla Anna bez emocí.

Žena zavřela oči. Po několika minutách se na displeji objevila zelená kontrolka. Biologický cyklus dokončen. Rám se pomalu vrátil do výchozí polohy. Sestry odepnuly pásy. Klientku odvezly na pozorovací lůžko. Dárce byl okamžitě odveden pryč. Anna si sundala rukavice.

„Čas?“

Lenka zkontrolovala tablet.

„Devatenáct minut, čtyřicet dva sekund.“

Anna přikývla.

„Zbytečné komplikace.“

Když vyšly na chodbu, Lenka se opřela o zeď.

„Víš, co je na tom nejdivnější?“ řekla.

Anna zvedla obočí. „Co?“

„Že systém vlastně vychovává muže tak, aby se toho báli. A pak je musíme stimulovat, aby to vůbec fungovalo.“

Anna pokrčila rameny. „Je to stabilnější.“

Lenka se zasmála. „Možná.“

Anna se vrátila do kanceláře a otevřela další formulář. Reprodukční cyklus – dokončeno. Klikla na tlačítko uložit. Pak se podívala na hodiny. Do konce pracovní doby zbývaly ještě skoro dvě hodiny. A před ní byl ještě celý blok administrativy. Byl to obyčejný pracovní den. A systém fungoval přesně tak, jak byl navržený.

4

Re: Běžný den

Kapitola IV – Konec směny

Když Anna dokončila poslední formulář, kancelář už byla téměř prázdná. Na chodbách bylo slyšet jen tlumený šum klimatizace a kroky opozdilých zaměstnankyň, které odcházely domů. Anna zavřela tablet a sundala laboratorní plášť.

„Jdeš dneska do kavárny?“ zeptala se Lenka, která právě vypínala počítač.

„Jana psala, že tam budou,“ řekla Anna. „Tak asi jo.“

Lenka přikývla. „Tak si to užij.“

Anna vzala kabelku a zamířila k výtahu. Suterénní chodba byla chladnější než zbytek budovy. Anna otevřela dveře místnosti označené Doprovodné biologické subjekty.

Uvnitř posedávala prořídlá řada mužů jako ráno. Někteří spali, jiní se ani nepohnuli. Vzduch byl těžký a tichý.Petr seděl u kruhu číslo 12, opřený o zeď. Když Anna vstoupila, okamžitě se narovnal.

„Dobrý večer.“

Anna vložila návratku do přístroje, který zaznamenal čas hlídíná a odcvakla karabinu z kovového oka.

„Tak pojď.“

Na parkovišti už se stmívalo. Anna otevřela kufr auta. Petr si automaticky sedl dovnitř a přitáhl kolena k hrudi. Anna ho chvíli pozorovala, pak zavřela víko. Motor nastartoval a auto se zařadilo do proudu odpoledního provozu. Kavárna U Zahrady byla jen pár ulic od kanceláře. Anna zaparkovala na rohu náměstí a otevřela kufr.

„Ven.“

Petr vylezl a protáhl si nohy. Anna ho přivedla ke kovové tyči před kavárnou. Už tam seděla řada mužů – někteří na patníku, jiní opření o zeď. Klik. Karabina na obojku zapadla do řetězu.

„Počkej tady.“

„Ano.“

Uvnitř kavárny už seděly Jana a Klára.

„Konečně,“ řekla Jana. „Už jsme myslely, že nepřijdeš.“

Anna si odložila kabát.

„Dlouhý den.“

Číšnice přinesla kávu.

„Tak co v práci?“ zeptala se Klára.

Anna pokrčila rameny.

„Standard.“

Jana se zasmála.

„To říkáš pokaždé.“

„A ty?“ zeptala se Anna.

Jana pracovala na magistrátu. „Dneska jsem celý den řešila evidenci domácností s více muži. Ministerstvo chce zavést nový přerozdělovací model.“

Anna se pousmála. „Takže další formuláře.“

„Spousta formulářů.“

Klára si mezitím míchala kávu. „Já měla dneska kontrolu ve výcvikovém centru.“

Anna zvedla obočí. Klára pracovala v institutu pro behaviorální stabilizaci mužů.

„Nová skupina patnáctiletých,“ řekla. „Zase jsme je učily základní poslušnost.“

„Jak to šlo?“ zeptala se Jana.

„Jeden z nich se pokusil utéct z výběhu,“ řekla Klára.

„A?“

„Dali jsme mu týden izolace.“

Řekla to stejným tónem, jakým by někdo mluvil o školní poznámce. Anna se podívala z okna. Venku Petr seděl na patníku vedle několika dalších mužů.

„Mimochodem,“ řekla Jana a naklonila se blíž. „Slyšely jste o těch uprchlících?“

Anna se otočila zpátky.

„Jakých?“

„Muži, co utekli ženám,“ řekla Jana. „Prý se schovávají v lesích za městem.“

Klára se zasmála.

„To je nějaká legenda.“

„Není,“ řekla Jana. „Policie o tom dneska mluvila na poradě.“

Anna zvedla obočí.

„Kolik jich je?“

„Nikdo neví, snad dvacet?“

Venku Petr seděl tiše u kovové tyče. Vedle něj starší muž naklonil hlavu. „Slyšel jsi o těch v lese?“ zašeptal.

Petr sotva znatelně přikývl.

„Říká se, že jich je už víc než dvacet.“

Petr se zadíval směrem k ulici vedoucí ven z města. Uvnitř kavárny se Jana něčemu zasmála.

„Stejně je chytnou.“ Anna pokrčila rameny. „Kam by asi chodili? Ve městě jim nic nechybí.“

Z okna bylo vidět řadu mužů připnutých ke kovové tyči. Seděli tam klidně a trpělivě. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

5

Re: Běžný den

Kapitola V – Večerní rutina

Když Anna zaplatila v kavárně, venku už byla tma. Náměstí bylo osvětlené lampami a kovová tyč před kavárnou vrhala na chodník dlouhé stíny. Anna vyšla ven a došla k řadě mužů. Petr seděl na patníku přesně tam, kde ho nechala. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal.

„Dobrý večer.“

Anna odemkla karabinu.

„Jdeme.“

Cesta domů byla krátká. Anna otevřela kufr auta a Petr si opět sedl dovnitř na připravený polštář. Víko zaklaplo a auto se rozjelo večerním provozem. V rádiu běžely zprávy.

„…městská policie zvýšila hlídky v oblasti starého mostu po informacích o možné skupině zabehnutých mužů…“

Anna rádio vypnula.

„Zase ty nesmysly,“ zamumlala.

Doma probíhala večerní rutina stejně pravidelně jako ráno. Petr připravil jednoduchou večeři, Anna mezitím seděla u stolu a procházela pracovní dokumenty v tabletu. Na kuchyňské desce ležel také malý plastový sešit. Byl to osobní evidenční průkaz. Každý registrovaný muž ho měl. Anna ho otevřela. Na stránkách byly úhledné tabulky - pravidelné zdravotní kontroly, extrakční procedury, reprodukční nasazení, disciplinární záznamy... U každého zápisu bylo razítko kliniky a podpis pracovnice. Anna přejela prstem poslední řádek. Extrakce – zítřejší datum datum, Razítko GenLife. Anna přikývla a sešit zavřela. Byla to jen rutinní záležitost. Po večeři Petr uklidil stůl.

„Koupelna,“ řekla Anna.

Petr přikývl. Hygiena byla povinná součást večerního režimu. Kliniky i úřady to doporučovaly jako základní standard domácí péče o biologický subjekt. Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Anna mezitím seděla v obýváku a dívala se na zprávy. Když Petr vyšel z koupelny, Anna vstala.

„Do ložnice.“

Petr ji následoval. U postele byl kovový kruh zapuštěný do podlahy. Anna vzala krátký řetěz z nočního stolku.

„Klekni.“

Petr si klekl. Klik. Karabina zapadla do kovového oka. Řetěz byl dlouhý asi metr – dost na to, aby mohl spát na matraci vedle postele, ale ne dost, aby došel ke dveřím.

„Dobrou noc,“ řekla Anna.

Zhasla lampu. V bytě bylo ticho. Petr seděl na matraci a poslouchal Annin dech. Chvíli čekal. Pak pomalu zvedl ruku k zámku. Starý typ. Jednoduchá pružina. Pokud se zatlačila správným směrem, šla někdy otevřít. Petr ji opatrně zmáčkl. Pružina cvakla. Anna otevřela oči.

„Petře.“

Petr ztuhl.

„Co děláš?“

Anna se posadila na posteli a pološeru viděla napnutý řetěz. Petr stál u dveří. Anna vstala.

„Vrať se.“

Petr se nepohnul. Anna udělala krok a chytila ho za obojek.

„Co tě to napadlo?“

Petr mlčel. Anna ho strhla zpátky k posteli a znovu připnula zámek do kovového oka. Tentokrát si však dala záležet na tom, aby vytáhla správný typ nového elektromagnetického zámku. Anna chvíli stála a dívala se na Petra. V očích měla něco mezi znechucením a únavou.

„Zítra jdeš na kliniku,“ řekla.

Petr sklopil oči. Anna vzala ze stolku evidenční průkaz a krátce do něj nahlédla. Pak ho položila zpátky.

„Prodloužená procedura,“ řekla klidně a zapsala tato dvě slova do poznámky na řádek se záznamem zítřejší extrakce.

Chvíli bylo ticho.

„Možná si pak rozmyslíš podobné hlouposti.“

Anna zhasla lampu. Tentokrát už usnula rychle. Petr seděl na matraci a díval se do tmy. A věděl, že zítra ho čeká dlouhý den.

6

Re: Běžný den

Kapitola VI – Druhý den

Budík zazvonil v šest třicet. Anna ho vypnula hned po prvním zazvonění. V bytě bylo ještě šero, ale dnes nevstávala tak klidně jako obvykle. V hlavě jí pořád zůstával obraz nočního pokusu o útěk. Vedle postele byl řetěz pořád připnutý ke kovovému oku v podlaze. Petr seděl na matraci, přesně tam, kde ho nechala. Když Anna vstala, okamžitě se narovnal.

„Dobré ráno.“

Anna neodpověděla. Ranní rutina proběhla rychleji než obvykle. Petr připravil kávu a toast, ale dnes u toho dělal všechno opatrněji. Kovová klec při pohybu tiše cinkala a každé to cinknutí v tichu kuchyně znělo hlasitěji než jindy. Anna seděla u stolu a dívala se do tabletu. Nečetla. Jen přejížděla prstem po obrazovce. Po snídani Petr uklidil stůl. Anna sáhla do kabelky a vytáhla Petrův evidenční průkaz. Krátce ho otevřela. Na poslední stránce byl čerstvý zápis ze včerejška. Extrakce – GenLife – prodloužená procedura. Pod tím zůstalo několik prázdných řádků. Anna sešit zavřela. Pak jej znovu otevřela vzala propisku a do kolonky poznámka napsala ještě jedno slovo: neposlušnost. Sešit položila zpátky do kabelky.

„Předsíň,“ řekla.

Petr okamžitě přišel, Anna si oblékla kabát, otevřela zámek domácího řetězu a připnula vodítko k obojku.

„Dneska jedeš se mnou rovnou do práce.“

Petr přikývl.

„Ano.“

Venku byl studený ranní vzduch. Anna došla k autu a otevřela kufr. Petr si sedl dovnitř, přitáhl kolena k hrudi a položil ruce na stehna. Anna zavřela víko. Cesta do práce probíhala mlčky. Auto projíždělo ranním provozem a Anna sledovala silnici před sebou. V rádiu běžely zprávy, ale po chvíli ho vypnula. Dnes neměla náladu poslouchat komentáře o politice nebo statistikách reprodukčních programů. Parkoviště před GenLife Reproductive Systems bylo téměř plné. Anna zastavila na svém místě a otevřela kufr.

„Ven.“

Petr vylezl ven o něco rychleji než obvykle. Bylo na něm vidět napětí. Anna ho chytila za obojek a vedla ho dovnitř budovy. Recepční zvedla oči od počítače.

„Dobré ráno.“

Anna jen krátce kývla. „Extrakce.“

Recepční otevřela databázi. „Standardní?“

Anna zavrtěla hlavou. „Prodloužená.“ ...a podala recepční sešit se záznamy.

Recepční se ani nezeptala proč. Jen přikývla. Petra odvedli čekárny. Byla to úzká místnost se dvěma lavicemi a obrazovkou na zdi. Na ní běželo informační video o zdravotní stabilitě mužské populace. Vedle něj seděl další muž s obojkem a nervózně si mnul ruce. Petr měl ruce položené na kolenou. Díval se do podlahy. Dveře se otevřely.

„Petr.“

Zdravotnice ho vzala za obojek a vedla do odběrové místnosti. Anna šla za nimi. Uvnitř místnosti stál známý přístroj. Kovové křeslo s opěrkami na zápěstí a modul s kabely a displejem. Zdravotnice odemkla klec. Kovové cvaknutí zaznělo v tichu místnosti.

„Sedni.“

Petr poslechl. Pásky na zápěstích zapadly. Zdravotnice prostrčila Petrův penis příslušným otvorem, upevnila sběrovou jednotku a zavedla sondu k prostatě. Anna stála vedle panelu.

„Třicet minut,“ řekla.

Zdravotnice nastavila parametry.

„Rozumím.“

Na displeji se rozsvítil časovač.

30:00

Petr zavřel oči. První pulzy přišly téměř okamžitě. Elektrické impulzy procházely nervy v pánvi a tělo na ně reagovalo reflexně, bez ohledu na to, jestli chtěl nebo ne. Anna chvíli sledovala monitor. Pak se otočila.

„Až skončíte, dejte ho zpátky do suterénu,“ řekla zdravotnici.

„Ano.“

Anna vyšla na chodbu. Zůstalo za ní jen tiché bzučení přístroje a odpočítávání času na displeji.

26:37

Pro pracovníky kliniky to byl jen další rutinní postup. Ale pro Petra to byl začátek dlouhého dne, který měl ještě pokračovat. Anna stála chvíli na chodbě a poslouchala tlumené bzučení přístroje za dveřmi. Byl to známý zvuk. V budově ho bylo slyšet téměř pořád – oplodňování, rutinní krátké extrakční cykly, které trvaly několik minut, a pak ty delší, kdy se zařízení nechávalo běžet mnohem déle. Na displeji uvnitř místnosti mezitím pomalu ubýval čas. První reflexní reakce přišla poměrně rychle. Přístroj ji zaznamenal a automaticky oddělil první dávku do malé průhledné nádoby. Mechanický manipulátor ji přesunul do chladicího boxu ve spodní části zařízení.

Ale procedura pokračovala.

Prodloužený režim byl navržený tak, aby proces zopakoval několikrát – řídící jednotka dokázala s přesností vypočítat uroveň stimulace podle zadaného času. Tělo zůstávalo v reflexní stimulaci, dokud přístroj nevyhodnotil, že je cyklus dokončený a není již co ze subjektu extrahovat. Na displeji běžel čas.

12:43

Zdravotnice sledovala hodnoty na monitoru a zapisovala údaje do tabletu. Další vzorek. Pak ještě jeden. Nakonec se po téměř dvaceti osmi minutách na displeji rozsvítila zelená kontrolka.

EXTRAKCE UKONČENA

Zdravotnice vypnula přístroj a odepnula pásky na zápěstích.

„Hotovo,“ řekla.

Pak znovu zamkla kovovou klec. O několik minut později seděl Petr opět v suterénní místnosti. Byla to stejná místnost jako včera – řada kovových ok ve zdi, několik laviček a tlumené světlo. Asi dvacítka mužů tam čekala stejně jako on na své ženy. Někteří spali. Jiní jen tiše seděli. Petr se opřel o zeď a zavřel oči.
Anna mezitím seděla ve své kanceláři. Na stole měla otevřený formulář. Disciplinární poznámka – domácí subjekt. Chvíli váhala, pak do kolonky napsala: Pokus o útěk – noční incident. Uložila dokument a zavřela tablet. Něco v ní zůstávalo napjaté. Nejen kvůli papírům nebo proceduře. Spíš kvůli tomu, že Petr se v poslední době začal chovat jinak. Nervózněji. Nepředvídatelně. To neměla ráda. Když pracovní den skončil, Anna sjela výtahem do suterénu. Dveře místnosti vrzly. Petr seděl na stejném místě jako včera. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal. Anna odemkla zámek.

„Jdeme.“

Cesta domů proběhla mlčky. Anna otevřela kufr, Petr si sedl dovnitř a auto se rozjelo večerním provozem. Tentokrát Anna rádio nezapnula. Doma panovalo napjaté ticho. Petr připravil večeři, ale dělal všechno opatrněji než obvykle. Anna ho sledovala jen koutkem oka. Po jídle uklidil stůl. Anna vstala.

„Sem.“

Petr přišel do obýváku. Anna otevřela skříň a vytáhla kožený disciplinární postroj – zařízení, které drželo ruce pevně za zády a znemožňovalo jakýkoli odpor.

„Ruce dozadu.“

Petr poslechl. Přezky zapadly. Postroj ho donutil stát s rameny staženými dozadu a hlavou lehce skloněnou. Anna ho chvíli pozorovala.

„Včera jsi zkoušel utéct,“ řekla.

Petr mlčel. Anna ho donutila kleknout na podlahu a zabořit hlavu do jejího odhaleného klína. Následující minuty byly pro Petra spíš ponižující než bolestivé – disciplinární rituál, který měl připomenout jeho postavení v domácnosti. Anna zůstala klidná a chladná, jako by prováděla běžnou rutinní proceduru. Když skončila, odepnula postroj.

„Dneska spíš v kuchyni,“ řekla.

Vzala delší řetěz a připnula ho k radiátoru. Petr si sedl na studenou dlažbu. Anna zhasla světlo v obýváku.

„A jestli tě ještě jednou napadne něco podobného,“ řekla před odchodem do ložnice, „bude příští extrakce mnohem delší.“

Pak odešla. V bytě zůstalo jen ticho a slabé cinknutí kovového řetězu o radiátor.

7

Re: Běžný den

Kapitola VI – Druhý den

Budík zazvonil v šest třicet. Anna ho vypnula hned po prvním zazvonění. V bytě bylo ještě šero, ale dnes nevstávala tak klidně jako obvykle. V hlavě jí pořád zůstával obraz nočního pokusu o útěk. Vedle postele byl řetěz pořád připnutý ke kovovému oku v podlaze. Petr seděl na matraci, přesně tam, kde ho nechala. Když Anna vstala, okamžitě se narovnal.

„Dobré ráno.“

Anna neodpověděla. Ranní rutina proběhla rychleji než obvykle. Petr připravil kávu a toast, ale dnes u toho dělal všechno opatrněji. Kovová klec při pohybu tiše cinkala a každé to cinknutí v tichu kuchyně znělo hlasitěji než jindy. Anna seděla u stolu a dívala se do tabletu. Nečetla. Jen přejížděla prstem po obrazovce. Po snídani Petr uklidil stůl. Anna sáhla do kabelky a vytáhla Petrův evidenční průkaz. Krátce ho otevřela. Na poslední stránce byl čerstvý zápis ze včerejška. Extrakce – GenLife – prodloužená procedura. Pod tím zůstalo několik prázdných řádků. Anna sešit zavřela. Pak jej znovu otevřela vzala propisku a do kolonky poznámka napsala ještě jedno slovo: neposlušnost. Sešit položila zpátky do kabelky.

„Předsíň,“ řekla.

Petr okamžitě přišel, Anna si oblékla kabát, otevřela zámek domácího řetězu a připnula vodítko k obojku.

„Dneska jedeš se mnou rovnou do práce.“

Petr přikývl.

„Ano.“

Venku byl studený ranní vzduch. Anna došla k autu a otevřela kufr. Petr si sedl dovnitř, přitáhl kolena k hrudi a položil ruce na stehna. Anna zavřela víko. Cesta do práce probíhala mlčky. Auto projíždělo ranním provozem a Anna sledovala silnici před sebou. V rádiu běžely zprávy, ale po chvíli ho vypnula. Dnes neměla náladu poslouchat komentáře o politice nebo statistikách reprodukčních programů. Parkoviště před GenLife Reproductive Systems bylo téměř plné. Anna zastavila na svém místě a otevřela kufr.

„Ven.“

Petr vylezl ven o něco rychleji než obvykle. Bylo na něm vidět napětí. Anna ho chytila za obojek a vedla ho dovnitř budovy. Recepční zvedla oči od počítače.

„Dobré ráno.“

Anna jen krátce kývla. „Extrakce.“

Recepční otevřela databázi. „Standardní?“

Anna zavrtěla hlavou. „Prodloužená.“ ...a podala recepční sešit se záznamy.

Recepční se ani nezeptala proč. Jen přikývla. Petra odvedli čekárny. Byla to úzká místnost se dvěma lavicemi a obrazovkou na zdi. Na ní běželo informační video o zdravotní stabilitě mužské populace. Vedle něj seděl další muž s obojkem a nervózně si mnul ruce. Petr měl ruce položené na kolenou. Díval se do podlahy. Dveře se otevřely.

„Petr.“

Zdravotnice ho vzala za obojek a vedla do odběrové místnosti. Anna šla za nimi. Uvnitř místnosti stál známý přístroj. Kovové křeslo s opěrkami na zápěstí a modul s kabely a displejem. Zdravotnice odemkla klec. Kovové cvaknutí zaznělo v tichu místnosti.

„Sedni.“

Petr poslechl. Pásky na zápěstích zapadly. Zdravotnice prostrčila Petrův penis příslušným otvorem, upevnila sběrovou jednotku a zavedla sondu k prostatě. Anna stála vedle panelu.

„Třicet minut,“ řekla.

Zdravotnice nastavila parametry.

„Rozumím.“

Na displeji se rozsvítil časovač.

30:00

Petr zavřel oči. První pulzy přišly téměř okamžitě. Elektrické impulzy procházely nervy v pánvi a tělo na ně reagovalo reflexně, bez ohledu na to, jestli chtěl nebo ne. Anna chvíli sledovala monitor. Pak se otočila.

„Až skončíte, dejte ho zpátky do suterénu,“ řekla zdravotnici.

„Ano.“

Anna vyšla na chodbu. Zůstalo za ní jen tiché bzučení přístroje a odpočítávání času na displeji.

26:37

Pro pracovníky kliniky to byl jen další rutinní postup. Ale pro Petra to byl začátek dlouhého dne, který měl ještě pokračovat. Anna stála chvíli na chodbě a poslouchala tlumené bzučení přístroje za dveřmi. Byl to známý zvuk. V budově ho bylo slyšet téměř pořád – oplodňování, rutinní krátké extrakční cykly, které trvaly několik minut, a pak ty delší, kdy se zařízení nechávalo běžet mnohem déle. Na displeji uvnitř místnosti mezitím pomalu ubýval čas. První reflexní reakce přišla poměrně rychle. Přístroj ji zaznamenal a automaticky oddělil první dávku do malé průhledné nádoby. Mechanický manipulátor ji přesunul do chladicího boxu ve spodní části zařízení.

Ale procedura pokračovala.

Prodloužený režim byl navržený tak, aby proces zopakoval několikrát – řídící jednotka dokázala s přesností vypočítat uroveň stimulace podle zadaného času. Tělo zůstávalo v reflexní stimulaci, dokud přístroj nevyhodnotil, že je cyklus dokončený a není již co ze subjektu extrahovat. Na displeji běžel čas.

12:43

Zdravotnice sledovala hodnoty na monitoru a zapisovala údaje do tabletu. Další vzorek. Pak ještě jeden. Nakonec se po téměř dvaceti osmi minutách na displeji rozsvítila zelená kontrolka.

EXTRAKCE UKONČENA

Zdravotnice vypnula přístroj a odepnula pásky na zápěstích.

„Hotovo,“ řekla.

Pak znovu zamkla kovovou klec. O několik minut později seděl Petr opět v suterénní místnosti. Byla to stejná místnost jako včera – řada kovových ok ve zdi, několik laviček a tlumené světlo. Asi dvacítka mužů tam čekala stejně jako on na své ženy. Někteří spali. Jiní jen tiše seděli. Petr se opřel o zeď a zavřel oči.
Anna mezitím seděla ve své kanceláři. Na stole měla otevřený formulář. Disciplinární poznámka – domácí subjekt. Chvíli váhala, pak do kolonky napsala: Pokus o útěk – noční incident. Uložila dokument a zavřela tablet. Něco v ní zůstávalo napjaté. Nejen kvůli papírům nebo proceduře. Spíš kvůli tomu, že Petr se v poslední době začal chovat jinak. Nervózněji. Nepředvídatelně. To neměla ráda. Když pracovní den skončil, Anna sjela výtahem do suterénu. Dveře místnosti vrzly. Petr seděl na stejném místě jako včera. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal. Anna odemkla zámek.

„Jdeme.“

Cesta domů proběhla mlčky. Anna otevřela kufr, Petr si sedl dovnitř a auto se rozjelo večerním provozem. Tentokrát Anna rádio nezapnula. Doma panovalo napjaté ticho. Petr připravil večeři, ale dělal všechno opatrněji než obvykle. Anna ho sledovala jen koutkem oka. Po jídle uklidil stůl. Anna vstala.

„Sem.“

Petr přišel do obýváku. Anna otevřela skříň a vytáhla kožený disciplinární postroj – zařízení, které drželo ruce pevně za zády a znemožňovalo jakýkoli odpor.

„Ruce dozadu.“

Petr poslechl. Přezky zapadly. Postroj ho donutil stát s rameny staženými dozadu a hlavou lehce skloněnou. Anna ho chvíli pozorovala.

„Včera jsi zkoušel utéct,“ řekla.

Petr mlčel. Anna ho donutila kleknout na podlahu a zabořit hlavu do jejího odhaleného klína. Následující minuty byly pro Petra spíš ponižující než bolestivé – disciplinární rituál, který měl připomenout jeho postavení v domácnosti. Anna zůstala klidná a chladná, jako by prováděla běžnou rutinní proceduru. Když skončila, odepnula postroj.

„Dneska spíš v kuchyni,“ řekla.

Vzala delší řetěz a připnula ho k radiátoru. Petr si sedl na studenou dlažbu. Anna zhasla světlo v obýváku.

„A jestli tě ještě jednou napadne něco podobného,“ řekla před odchodem do ložnice, „bude příští extrakce mnohem delší.“

Pak odešla. V bytě zůstalo jen ticho a slabé cinknutí kovového řetězu o radiátor.

Kapitola VII – Druhý pokus

Byt se ponořil do ticha. V kuchyni bylo chladněji než v ostatních místnostech. Petr seděl na matraci opřený o radiátor. Řetěz z obojku byl připnutý ke kovové trubce a měl sotva metr délky. Na chodbě tikaly hodiny. Anna už byla v ložnici. Petr chvíli jen seděl a díval se do tmy. Dnešní den byl dlouhý – klinika, procedura, návrat domů a trest. Tělo měl unavené, ale spánek nepřicházel. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na řetěz. Nebyl to stejný zámek jako u postele. Anna znovu omylem použila starší typ zámku. Petr jej opatrně vzal do prstů. Nejdřív jen zkusil, jestli se nepohne. Kov slabě cvakl. Zůstal nehybný a poslouchal. V bytě bylo ticho. Zkusil to znovu. Tentokrát zatlačil pružinu jiným směrem. Západka povolila. Řetěz se otevřel. Petr zůstal chvíli sedět. Srdce mu bušilo. Pak se pomalu zvedl. Kuchyňská podlaha byla studená a každý krok byl slyšet víc, než by chtěl. Opatrně prošel předsíní. Dveře ven byly jen pár kroků. Stačilo je otevřít. Když položil ruku na kliku, za zády se rozsvítilo světlo.

„Petře!“

Anna stála ve dveřích ložnice. Petr ztuhl. „Co to děláš!?“ řekla.

Petr mlčel. Anna udělala několik rychlých kroků k němu.

„Otoč se.“

Petr se pomalu otočil. Anna si všimla otevřeného zámku na řetězu. V očích se jí objevil výraz, který byl tentokrát jiný než včera. Tentokrát to nebyla jen únava. Byl to vztek.

„Takže to zkoušíš znovu!?“

Petr neodpověděl. Anna ho chytila za obojek.

„Myslíš, že se někam dostaneš?“

Petr se instinktivně pokusil ucuknout. Ten pohyb byl krátký, ale prudký. Anna ho chtěla jen strhnout zpátky ke zdi, ale vodítko na obojku se napnulo, Petr uklouzl na dlažbě a ztratil rovnováhu. Hlava narazila o hranu stolu a ozval se tupý a krátký náraz. Pak bylo ticho. Anna ho pustila.

„Petře?“

Ležel nehnutě na zemi. Anna si klekla a dotkla se jeho ramene.

„Petře.“

Žádná reakce. Jen ticho v bytě. Trvalo několik sekund, než Anna vstala. Šla do kuchyně, vzala telefon a zavolala na městskou službu.

„Ano,“ řekla klidně.

„Potřebovala bych technika.“

Pauza.

„Došlo k úmrtí registrovaného muže.“

O hodinu později seděla Anna u kuchyňského stolu. Dvě pracovnice z magistrátu vyplňovaly formuláře.

„Příčina?“ zeptala se jedna z nich.

Anna pokrčila rameny.

„Pokus o útěk.“

Žena to zapsala – nehoda při disciplinárním zásahu.

Když odešly, byt znovu ztichnul. Anna seděla u stolu a dívala se na složku se žlutým pruhem, kterou jedna z pracovnic nechala na stole. Byl to starý dokument z porodnice. Anna ho otevřela. Pacientka: Anna Krausová; Pohlaví dítěte: mužské. Pod tím byla poznámka: Komplikace při porodu – pacientka trvale neplodná.

Anna chvíli držela papír v ruce. Petr byl její syn. A poslední dítě, které kdy mohla mít. Dcera nikdy nepřišla. Anna složku zavřela. Na stole ležel ještě jeden formulář. Žádost o přidělení náhradního mužského subjektu. Anna ho chvíli pozorovala. Pak vzala propisku. Zaškrtla políčko: mladší subjekt Když formulář vyplnila, vstala a začala uklízet byt: řetěz u radiátoru, matraci v kuchyni, starý obojek... Brzy to všechno bude potřeba znovu. Jen tentokrát, pomyslela si Anna, si dám více záležet. Mnohem více.

8

Re: Běžný den

KONEC

PS: Pokud bude zájem, mám ještě pár nápadů na příběhy z tohoto univerza. Tohle je taková ochutnávka na MDŽ.

9

Re: Běžný den

Masakr, chci víc, zhltnul jsem to jedním dechem.

Dobrá práce.

10

Re: Běžný den

Odezva teda není moc velká, na 600 přečtení jen jeden koment, ale mám ty příběhy rozpracované a baví mě to. Dnes si tedy převyprávíme příběh paní Jany, Anniny kamarádky z kavárny, která pracuje na magistrátu na Oddělení populační správy.

Příběh druhý – Jana
Kapitola I – Inspekce

Jana přišla do kanceláře o něco dřív než obvykle. Budova magistrátu byla v tuhle hodinu ještě téměř prázdná a dlouhá chodba oddělení evidence biologických subjektů zněla jen tichým hučením ventilace. Z kuchyňky na konci chodby bylo cítit kávu. Odemkla dveře své kanceláře a položila kabelku na stůl. Počítač se probudil ze spánku a na monitoru se objevila známá obrazovka s logem městského registru. Jana zadala přihlašovací kód, přejela prstem přes čtečku a otevřela první složku dne. Kontrolní seznam. Každý pracovní den začínal stejně – několik rutinních kontrol domácností, občas nějaký přestupek, někdy stížnost sousedů nebo žádost o přerozdělení biologického subjektu. Většinou to byla administrativní práce. Dnes ale byla nahoře jiná položka: Inspekce – licencovaná biologická farma.

Jana si automaticky narovnala záda. Takové kontroly nebyly časté. Klikla na dokument. Na obrazovce se objevila základní data.

Biologická farma – sektor 4 / venkovský okres.
Licence: aktivní.
Kapacita: 62 subjektů.
Poslední kontrola: [tři roky staré datum].

Pod tím byl krátký komentář z ministerstva:

Důvod inspekce – revize produkční kvóty.

Jana chvíli sledovala čísla na obrazovce. Farma ležela asi hodinu jízdy od města. Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř nakoukla kolegyně Martina.

„Ty už jsi tady?“
Jana kývla směrem k monitoru. „Mám dneska výjezd.“
Martina přišla blíž a podívala se na obrazovku. „Farma?“ zvedla obočí.
„Vypadá to tak.“
Martina se opřela o rám dveří. „To jsem ještě nezažila.“
„Já jednou,“ řekla Jana. „Ale to bylo jen kvůli evidenci.“
Martina chvíli mlčela. „Prý je to dost… zvláštní.“
Jana pokrčila rameny. „Je to jenom zařízení.“
Martina se zasmála. „Jo. Zařízení…“
O půl hodiny později už Jana seděla ve služebním autě.

Město se pomalu probouzelo. Ranní provoz byl hustý jako každý den – tramvaje, autobusy a proud žen spěchajících do kanceláří a továren. Na křižovatce stála žena v šedém kabátu a vedla na vodítku dva muže. Jeden nesl nákupní tašku, druhý jen šel tiše vedle ní. Jana si toho všeho všímala jen tak mimochodem.
Jakmile opustila městský okruh, provoz rychle prořídl. Silnice se vinula mezi poli a nízkými kopci. Tady už město působilo vzdáleně – jen občasná vesnice, stará zastávka autobusu nebo benzínová pumpa. Po dvaceti minutách jízdy Jana odbočila na úzkou asfaltovou cestu. Podle navigace byla farma ještě tři kilometry. Krajina kolem byla prázdná. Jen pole a staré zemědělské budovy. Pak se za zatáčkou objevilo oplocení. Vysoký kovový plot s ostnatým drátem. Za ním několik dlouhých hal. Po chvíli se před autem objevila spuštěná závora velká otevřená brána, u které stála velká kovová tabule:

BIOLOGICKÁ FARMA – LICENCE MINISTERSTVA POPULAČNÍ STABILITY

Pod tím byl menší nápis.

Nepovolaným vstup zakázán.

Jana zastavila u závory vedle kontrolní budky s tmavými neprůhlednými skly. Kamera nad bránou se pootočila a zaměřila na auto. Po několika sekundách se z reproduktoru ozval ženský hlas.
„Prosím identifikaci.“
Jana stáhla okénko a ukázala služební průkaz. „Magistrát. Kontrola licence.“
Chvíli bylo ticho. Pak závora pomalu vyjela nahoru.
Areál byl větší, než čekala. Dlouhé betonové haly stály vedle sebe v pravidelných řadách. Mezi nimi vedly široké štěrkové cesty. Na jedné straně stál starý administrativní dům a několik menších skladů. Jana zaparkovala u budovy kanceláře. Když vystoupila z auta, uslyšela něco zvláštního. Tiché kovové cinkání řetězů.
Dveře kanceláře se otevřely ještě dřív, než zaklepala. Ve dveřích stála žena kolem padesáti. Robustní postava, pracovní kalhoty, ruce od oleje nebo špíny.
„Vy budete z magistrátu.“ Nebyla to otázka.
Jana přikývla. „Jana Horáková. Kontrola licence.“
Žena si ji chvíli prohlížela. Pak ustoupila ze dveří.
„Tak pojďte dál.“
Uvnitř kanceláře bylo překvapivě útulno – stůl, několik šanonů, starý počítač a velké okno do dvora. Žena si sedla za stůl.
„Jsem Eva Novotná,“ řekla. „Majitelka farmy.“
Jana vytáhla tablet.
„Dnes máme naplánovanou standardní inspekci.“
Eva přikývla. „To vím.“
Jana otevřela první formulář.
„Podle licence máte kapacitu šedesát dva subjektů.“
Eva se pousmála.
„Ano.“
Jana zvedla oči od obrazovky. „Kolik jich tu máte dnes?“
Eva chvíli mlčela. Pak pokrčila rameny. „Záleží, jak to počítáte.“
Jana si ji chvíli měřila pohledem, pak zavřela tablet.
„Tak mi to ukažte.“
Eva vstala. „Dobře.“
Otevřela dveře do dvora. Cinkání řetězů bylo teď slyšet jasněji.
„Začneme u ubikací,“ řekla.
Jana vyšla za ní ven. A poprvé uviděla haly zblízka.


Kapitola II – Ubikace

Vchod do haly tvořily těžké kovové dveře. Eva je otevřela jednou rukou a pustila Janu dovnitř. Vzduch uvnitř byl teplý a trochu zatuchlý. Ne nepříjemný, ale hustší než venku. Jana si toho všimla hned. První, co uviděla, byly řady kovových kruhů zapuštěných do stěn. Podél obou stran haly stály jednoduché kovové konstrukce připomínající patrové postele. Nebyly to ale postele v běžném smyslu slova – spíš rám s matrací a kovovým okem u čela. Na každé matraci seděl nebo ležel muž. Někteří spali, jiní seděli opření o zeď a dívali se do podlahy. Skoro každý z nich měl kolem krku obojek, ze kterého vedl krátký řetěz ke kovovému oku ve zdi. Cinknutí kovu se ozvalo pokaždé, když se někdo pohnul. Jana se zastavila uprostřed haly.
„Kolik jich tu máte?“ zeptala se.
Eva se rozhlédla kolem. „Tady čtyřicet.“
Jana automaticky sáhla po tabletu a otevřela formulář. „Podle licence máte kapacitu šedesát dva.“
Eva pokrčila rameny. „Ubikace jsou jen jedna část.“
Jana přikývla. To dávalo smysl. Na větších farmách se subjekty často přesouvaly mezi odděleními – ubikace, výcvik, zdravotní sekce nebo odběrové prostory. Jana pomalu prošla mezi řadami matrací. Muži reagovali různě. Někteří zvedli hlavu. Jiní ji jen krátce sledovali očima. Jeden z nich si zakryl obličej předloktím, jako by světlo bylo příliš silné.
„Jak často jsou venku?“ zeptala se Jana.
Eva se opřela o kovový rám jedné konstrukce. „Jednou denně dvůr.“
„Jak dlouho?“
„Podle počasí.“
Jana si poznámku zapsala. Byl to standardní režim.
Na konci haly seděl mladý muž, sotva dvacetiletý. Když kolem něj Jana procházela, rychle sklopil oči. Eva zaznamenala, že si toho Jana si toho všimla.
„Ten je nový.“
Jana se zastavila. „Odkud?“
„Z přerozdělení.“
Jana přikývla. Podle oficiálního vyjádření Ministerstvo v posledních letech často přesouvalo muže mezi domácnostmi a farmami. Někdy kvůli kapacitě, jindy kvůli produkčním kvótám. Systém to nazýval optimalizace distribuce biologických subjektů. Ve skutečnosti to znamenalo jen to, že někteří problémoví muži končili tady.
Z jedné z postelí se ozvalo kovové cinknutí. Jana se otočila. Starší muž se pomalu posadil a narovnal záda. Jeho řetěz byl o něco delší než ostatní.
„Ten má delší řetěz,“ řekla Jana.
Eva přikývla. „Dozor.“
Jana zvedla obočí. „Dozor?“
Eva kývla směrem k druhému konci haly. „Někdo musí hlídat, aby tu nebyl bordel.“
Jana chvíli sledovala staršího muže. Seděl klidně, ruce položené na kolenou, a díval se před sebe.
„Funguje to?“ zeptala se.
Eva se pousmála. „Většinou.“

Prošly halu až k zadním dveřím. Za nimi byl dvůr. Velká betonová plocha obehnaná plotem. Na jedné straně stál jednoduchý přístřešek. A na betonové ploše seděla skupina mužů. Někteří chodili sem a tam. Jiní jen seděli u zdi. Všichni měli obojky. Jana se chvíli opírala o zábradlí a dívala se dolů.
„Kolik jich tu máte celkem?“ zeptala se znovu.
Eva chvíli mlčela. Pak řekla: „Osmdesát tři.“
Jana pomalu otočila hlavu. „Licence je na šedesát dva.“
Eva pokrčila rameny. „Papírově.“
Jana si chvíli zapisovala poznámku do tabletu, pak ho vypnula.
„To budeme muset probrat.“
Eva přikývla. „Proto jste tady.“
Chvíli stály mlčky a sledovaly dvůr. Vítr rozhýbal drát na plotě a z haly za nimi se ozvalo další tiché cinknutí řetězu. Eva se pak odlepila od zábradlí.
„Pojďte.“
Jana zvedla oči. „Kam?“
Eva kývla směrem k další hale. „Ukážu vám, proč jich máme víc.“


Kapitola III – Produkce

Druhá hala stála jen o několik desítek metrů dál, ale když k ní Jana s Evou došly, bylo už z dálky jasné, že slouží jinému účelu než ubikace. Budova byla širší a z komínků na střeše se zvedal tenký proud páry. U dveří byl panel s bezpečnostní klávesnicí a červená kontrolka signalizující aktivní provoz.
Eva zadala kód. Zámek cvakl a dveře se otevřely.
„Tady je hlavní provoz,“ řekla.
Uvnitř bylo mnohem hlučněji než v předchozí hale. Ne hlučně ve smyslu křiku nebo chaosu, ale nepřetržitým technickým šumem – bzučení motorů, ventilace a občasné kovové cvaknutí mechanismu.
Prostor byl velký, skoro jako výrobní hala v továrně. Podél obou stěn stála řada kovových konstrukcí, mezi nimi vedla úzká ulička. Každé zařízení mělo vlastní panel s displejem a několik hadic vedoucích do sběrných nádob.
Jana chvíli stála u dveří a rozhlížela se.
„Tohle je…“
„Odběrová hala,“ doplnila Eva.
U prvního zařízení bylo vidět muže připoutaného v kovovém křesle. Zápěstí měl zajištěná v opěrkách a kolem pasu měl široký pás. Přes boky vedla tenká hadice do průhledné nádoby umístěné v kovovém rámu vedle křesla. Na displeji nad ním běžel časovač.
00:03:27
Vedle stála pracovnice v modré zástěře a zapisovala údaje do tabletu.
Když Jana s Evou přišly blíž, žena jen krátce zvedla hlavu.
„Kontrola,“ řekla Eva.
Pracovnice přikývla a vrátila se k monitoru. Jana pomalu přešla k prvnímu zařízení.
„Kolik cyklů denně?“ zeptala se.
„Podle kapacity,“ odpověděla Eva. „Dneska máme plán třicet šest.“
Jana zvedla obočí. „Třicet šest?“
Eva pokrčila rameny. „Když je sezóna, víc.“
Jana chvíli sledovala muže v křesle. Oči měl zavřené a hlavu opřenou o opěrku. Vypadal spíš unaveně než vystrašeně.
„Jak dlouho jeden cyklus trvá?“
„Krátký deset minut,“ řekla Eva. „Dlouhý třicet.“
„Dlouhý?“ zeptala se Jana.
Eva kývla směrem k zadní části haly. „Tam.“
Na konci místnosti stála řada větších zařízení oddělených kovovou přepážkou. Konstrukce byly robustnější a kolem nich vedlo víc kabelů.
„Prodloužené procedury,“ vysvětlila Eva. „Používáme je, když je potřeba větší objem.“
Jana si zapisovala poznámky do tabletu. Mezitím se u prvního křesla ozvalo krátké pípnutí. Displej změnil barvu z oranžové na zelenou. Pracovnice stiskla tlačítko a mechanismus se zastavil. Pak sundala sběrnou nádobu a vložila ji do kovového boxu. Muži pak jedním pohybem nasadila a uzamkla klec na penis.
„Další,“ řekla směrem k druhé pracovnici u dveří.
Ta přivedla dalšího muže.
Měl na sobě jen obojek a krátký řetěz. Když ho přivedli ke křeslu, sedl si téměř automaticky, jako by už přesně věděl, co má dělat. Pracovnice mu připnula pásy na zápěstích. Rutinně sundala z penisu klec, zavedla sondu k prostatě a nasadila novou sběrnou nádobu.
„Začínáme,“ řekla.
Stiskla tlačítko a časovač se znovu rozběhl. Jana sledovala proces několik minut. Mechanika zařízení byla přesná a téměř tichá. Každý cyklus probíhal podle stejného schématu – připoutání, spuštění programu, sběr materiálu, odvedení subjektu.
„Kolik lidí tu pracuje?“ zeptala se.
„Sedm,“ odpověděla Eva. „Ve dvou směnách.“
„A lékařský dohled?“
Eva kývla směrem ke dveřím na konci haly.
„Jedna doktorka na smlouvu.“
Jana přikývla. To odpovídalo minimálním požadavkům ministerstva.
Když prošly uličkou mezi zařízeními, Jana si všimla něčeho zvláštního. Některé nádoby byly označené zeleným štítkem. Jiné modrým.
„Co znamenají barvy?“ zeptala se.
Eva se krátce usmála. „Třídění.“
„Podle čeho?“ Eva chvíli váhala, jako by přemýšlela, jak přesně odpovědět. „Podle kvality.“
Jana si poznámku zapsala, ale bylo vidět, že ji odpověď úplně neuspokojila. „Kvality pro jaké využití?“
Eva se opřela o kovový rám jednoho zařízení. „Různé programy.“
Jana zvedla oči od tabletu. „Jaké programy?“
Eva chvíli mlčela. Pak kývla směrem k zadní části haly. „Pojďte.“
Prošly kolem poslední řady křesel až k velkým kovovým dveřím. Za nimi byla menší místnost plná nerezových stolů a chladicích boxů. Uvnitř pracovala další žena v laboratorním plášti. Právě ukládala označené nádoby do velké chladicí skříně.
Když Jana vstoupila, žena přestala pracovat.
„Kontrola?“ zeptala se.
„Magistrát,“ řekla Eva.
Jana přistoupila ke stolu a podívala se na řadu nádob připravených k uskladnění. Na každé byl štítek s číslem, datem a krátkým kódem.
„Kam to všechno jde?“ zeptala se.
Eva otevřela jeden z boxů. Uvnitř byly desítky identických nádob.
„Část do výzkumu,“ řekla.
„A zbytek?“
Eva zavřela box. „Zpracování.“
Jana se zamračila. „Jaké zpracování?“
Eva chvíli mlčela. Pak se zlehka pousmála.
„Řekněme, že svět má víc způsobů, jak biologický materiál využít.“
Jana se opřela o stůl a chvíli mlčky sledovala řadu nádob.
„Takže proto máte víc subjektů, než dovoluje licence.“
Eva pokrčila rameny. „Produkce.“
„Ministerstvo ale schvaluje kvóty.“
„Ministerstvo taky ví, že poptávka roste.“
Jana se na ni chvíli dívala. „To není oficiální argument.“
Eva se zasmála. „Oficiální argumenty jsou vždycky trochu jiné než ty skutečné.“
Chvíli bylo ticho. Z haly za dveřmi bylo slyšet další pípnutí zařízení a kovové cvaknutí pásů.
Jana zavřela tablet.
„Ukážete mi ještě výcvikovou sekci?“
Eva přikývla. „Jasně.“
Pak otevřela další dveře na druhé straně místnosti. „Tady to začíná.“


Kapitola IV – Adaptace

Dveře do další části haly se za nimi zavřely s tlumeným kovovým zvukem. Hluk z odběrové sekce okamžitě zeslábl. V téhle části budovy panovalo ticho přerušované jen vzdáleným bzučením ventilace. Prostor byl menší než předchozí hala, ale uspořádání bylo podobné. Podél stěn stály kovové konstrukce s matracemi, mezi nimi několik stolů a plastových židlí. Na jedné straně místnosti byl jednoduchý výcvikový prostor – několik kovových tyčí zapuštěných do podlahy a zdi, krátké řetězy a skříň s pomůckami.
U jednoho ze stolů seděla skupina asi šesti chlapců. Když Jana vešla, okamžitě ztichli.
Byli mladí – většině mohlo být kolem patnácti nebo šestnácti let. Všichni měli na krku stejné kožené obojky jako dospělí muži na farmě, ale jejich řetězy byly delší a připnuté k lehkým karabinám, které jim umožňovaly pohyb po místnosti. Jedna žena v pracovním oblečení stála u tabule a držela v ruce tablet.
„Přestávka,“ řekla, když uviděla Evu.
Chlapci se uvolnili. Někteří se opřeli o stůl, jiní si sedli zpátky na židle. Jana se rozhlédla po místnosti.
„Kolik jich tu máte?“ zeptala se.
„Devět,“ odpověděla Eva. „Nová skupina.“
Jana přikývla.
„Věk?“
„Osmnáct, devatenáct…“
Jeden z chlapců si mezitím nervózně pohrával s karabinou na obojku. Když si všiml, že se na něj Jana dívá, okamžitě sklopil oči. Instruktorka přistoupila blíž.
„Jsou tu teprve třetí týden,“ vysvětlila.
Jana se zastavila u jednoho z kovových rámů. Na polici vedle matrace ležel evidenční sešit, podobný těm, které viděla v domácnostech.
„Adaptace?“ zeptala se.
Eva přikývla. „Nejdřív režim.“
„Jaký režim?“
„Spánek, práce, pohyb po areálu. Zvyknou si na řetěz, na pravidla.“
Jana si zapsala poznámku do tabletu. U stolu se jeden z chlapců tiše zasmál. Druhý do něj loktem lehce strčil.
„Ticho,“ řekla instruktorka.
Chlapci okamžitě ztichli. Jana je chvíli pozorovala.
„Už byli na procedurách?“ zeptala se.
Eva kývla.
„Krátké cykly.“
Jana zvedla oči. „Tak brzy?“
Eva pokrčila rameny. „Je lepší začít postupně.“
Instruktorka se opřela o stůl. „První týdny to berou skoro jako hru,“ řekla.
Jana se otočila. „Hru?“
„Jsou zvědaví,“ pokračovala žena. „Nevědí přesně, co čekat.“
Jeden z chlapců u stolu zvedl hlavu, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel.
„A pak?“ zeptala se Jana.
Instruktorka pokrčila rameny. „Pak si zvyknou.“
Eva se krátce pousmála. „Každý si zvykne.“
Jana přešla ke zdi, kde visela tabulka s denním režimem.

06: 30 – probuzení
07: 00 – snídaně
08: 00 – práce v areálu
11: 00 – adaptace na procedury
13: 00 – oběd
14: 00 – výcvik poslušnosti
18: 00 – večeře
21: 00 – spánek

„Adaptace na procedury,“ přečetla Jana nahlas.
Eva přikývla. „Krátké cykly. Jen aby si zvykli na zařízení.“
Jana se otočila k chlapcům. „Jak reagují?“
Instruktorka chvíli mlčela. „Ze začátku… různě.“
„Různě jak?“
„Někteří jsou nervózní. Jiní zvědaví.“
Eva doplnila: „První týdny bývají nejjednodušší.“
Jana zvedla obočí. „Proč?“
Eva chvíli hledala slova. „Ještě přesně nevědí, co to znamená.“
U jednoho z kovových rámů seděl chlapec s krátkými světlými vlasy. Opíral se zády o stěnu a sledoval rozhovor. Jeho řetěz byl o něco kratší než u ostatních. Jana k němu přistoupila.
„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala se.
Chlapec chvíli mlčel, pak řekl: „Dva týdny.“
„A jaké to je?“
Podíval se na Evu, pak na instruktorku. Nakonec pokrčil rameny. „Normální.“
Jana chvíli čekala, jestli něco dodá. Neřekl nic.
„Později se to změní,“ řekla instruktorka tiše.
Jana se otočila. „Jak?“
Žena se opřela o stůl. „Nejdřív je to pro ně nová věc.“
Kývla směrem k odběrové hale za zdí. „Ale časem pochopí, že to není jednorázové.“
„Je to práce,“ doplnila Eva.
Instruktorka zavrtěla hlavou. „Spíš rutina.“
Jana zavřela tablet. Chvíli v místnosti nikdo nemluvil. Jeden z chlapců se mezitím zvedl ze židle a přešel ke kovové tyči uprostřed místnosti. Řetěz na jeho obojku tiše cinkal při každém kroku. Opřel se o tyč a díval se do podlahy. Jana si všimla malé cedulky u dveří.

ADAPTAČNÍ ODDĚLENÍ – 3. CYKLUS

„Jak dlouho tu zůstávají?“ zeptala se.
„Půl roku,“ odpověděla Eva.
„A potom?“
Eva kývla směrem k hale, kterou právě opustily. „Produkce.“
Jana přikývla. Pak se ještě jednou rozhlédla po místnosti. Chlapci už znovu seděli u stolu a tiše si mezi sebou něco šeptali. Instruktorka otevřela tablet a vrátila se k výkladu. Jana se otočila ke dveřím.
„Co ještě mi chcete ukázat?“ zeptala se.
Eva se pousmála. „Administrativu.“
Otevřela dveře na chodbu. „Tam se většinou rozhoduje, kolik jich vlastně potřebujeme.“


Kapitola V – Administrativa

Administrativní část farmy byla překvapivě malá. Když Jana vešla do budovy, čekala dlouhou chodbu s kancelářemi a archivy, ale ve skutečnosti tam byly jen dvě místnosti. Jedna sloužila jako kancelář Evy Novotné a druhá jako archiv a malá laboratoř, kde se třídil odebraný materiál před odvozem. Eva otevřela dveře do kanceláře a pokynula Janě, aby si sedla.
„Kávu?“ zeptala se.
Jana zavrtěla hlavou. „Radši ne. Pojďme to projít.“
Posadila se ke stolu a položila tablet vedle šanonu, který Eva vytáhla z kovové skříně. Desky byly označené jednoduchým štítkem: Produkční záznamy – kvartál. Eva je otevřela a otočila několik stránek. Uvnitř byly tabulky. Dlouhé seznamy dat, čísel subjektů, objemů a časů procedur. Jana chvíli listovala a sledovala řádky s čísly.
„Máte tu poměrně vysokou produkci,“ řekla po chvíli.
Eva přikývla. „Snažíme se držet tempo.“
Jana se zastavila u jedné tabulky. „Tady máte rozdělení zásilek.“
Ukázala prstem na sloupec s kódy. „Výzkum, farmaceutická výroba…“
Eva se opřela v židli. „Ano.“
„Kolik toho jde na kliniky?“ zeptala se Jana.
Eva krátce zavrtěla hlavou. „Minimum.“
Jana zvedla oči. „Minimum?“
„Kliniky používají vlastní dárce,“ vysvětlila Eva. „Farmy jsou pro ně spíš záložní zdroj.“
Jana chvíli mlčela. To bylo zajímavé.
„Takže většina produkce jde jinam.“
Eva přikývla. „Ano.“
Jana listovala dál. U jedné tabulky se zastavila.
„Biologický extrakt C,“ přečetla.
Eva si všimla, že Jana na řádku zůstala očima o něco déle.
„To je hlavní položka.“
Jana se opřela o opěradlo. „Vitamín?“
„Ano.“
„Z tohohle?“ zeptala se Jana.
Eva přikývla.
„Zpracovává se to v farmaceutických závodech.“
Jana chvíli mlčela a sledovala čísla ve sloupci. Objemy byly mnohem vyšší, než čekala.
„Já myslela, že vitamín C se vyrábí synteticky.“
Eva se pousmála. „Vyráběl.“
„Vyráběl?“
Eva zavřela šanon a položila na něj ruce.
„Před pár desítkami let.“
Jana se zamračila.
„Takže teď…“
„Teď se většina získává biologicky.“
V místnosti bylo chvíli ticho. Za oknem bylo slyšet vzdálený hluk z haly – krátké kovové cvaknutí a pak bzučení ventilace. Jana přejela prstem po štítku na desce.
„To vysvětluje tu produkci.“
Eva přikývla. „Poptávka je velká.“
„Ale oficiálně jsou farmy vedené jako reprodukční zařízení.“ Eva se lehce zasmála.
„Oficiálně ano.“
Jana zavřela tablet. „A neoficiálně?“
Eva pokrčila rameny. „Neoficiálně držíme jednu z nejstabilnějších biologických surovin na trhu.“
Jana chvíli přemýšlela. Pak otevřela tablet a začala vyplňovat formulář.
„Překročení kapacity,“ řekla nahlas. „Osmdesát tři subjektů místo šedesáti dvou.“
Eva mlčela. Jana doplnila další kolonku.
„Ale produkční důvod.“ Chvíli bylo ticho.
Pak Jana tablet zaklapla. „Napíšu doporučení k revizi licence.“
Eva zvedla obočí. „Takže…?“
„Takže vám to tu dneska nezavřu.“
Eva se krátce usmála. „Rozumné rozhodnutí.“
Jana vstala. „To ještě uvidíme.“
O dvacet minut později už Jana seděla zpátky ve služebním autě. Když projela bránou farmy, kamera nad vjezdem se za ní pomalu otočila a závora znovu zapadla na místo. Krajina kolem byla stejná jako ráno – pole, prázdná silnice a vzdálené kopce. Jen Jana měla v hlavě o něco víc informací než před pár hodinami. Chvíli jela mlčky. Pak zapnula rádio. Zprávy právě končily krátkým ekonomickým přehledem.

„…ministerstvo zdravotnictví dnes oznámilo stabilizaci dodávek biologického vitamínu C…“

Jana rádio zase znechuceně vypnula. Do města dorazila krátce po třetí. Magistrát stál v centru jako vždy – šedá budova, před kterou proudily davy žen vracejících se z práce nebo spěchajících na schůzky. Jana zaparkovala služební auto v garáži a vystoupila. Ještě ji čekala jedna zastávka.
Výtah přijel prázdný. Jana nastoupila dovnitř a stiskla tlačítko třetího patra, kde sídlilo oddělení evidence biologických subjektů. Kabina se pomalu rozjela nahoru a na okamžik se v lesklé ploše dveří zrcadlila její unavená tvář. Inspekce na farmě byla delší, než čekala, a v hlavě jí pořád zůstával obraz dlouhých hal, řetězů a řad zařízení, která běžela s přesností výrobní linky.
Když vyšla z výtahu, chodba byla prázdná. Několik kanceláří mělo zhasnuto, jen na konci svítilo světlo u dveří vedoucího oddělení. Jana chvíli váhala, pak zaklepala.
„Dále.“
Vedoucí, doktorka Marešová, seděla za stolem a něco vyplňoval na monitoru. Byla to žena kolem šedesátky s šedivými vlasy a klidným, trochu unaveným výrazem člověka, který už ve státní správě strávil příliš mnoho let.
„Tak co farma?“ zeptala se, aniž zvedla oči od obrazovky.
Jana položila tablet na stůl. „Kapacita je překročená.“
Marešová konečně vzhlédla. „O kolik?“
„Licence je na šedesát dva subjektů. Mají jich osmdesát tři.“
Marešová se opřela v křesle. „To není poprvé.“
Jana zvedla obočí. „Vy o tom víte?“
„Samozřejmě.“
Chvíli bylo ticho. Jana otevřela tablet a otočila ho směrem k němu.
„Produkční důvody,“ řekla. „Většina materiálu jde do farmaceutického zpracování.“
Marešová se krátce podívala na obrazovku, pak tablet posunula zpátky. „Ano.“
„To je ale mimo rámec licence,“ řekla Jana.
Marešová si sundala brýle a chvíli si promnula kořen nosu. „Jano,“ řekla klidně, „ty farmy fungují takhle už roky.“
„Ale…“
„Oficiální kapacita je jedna věc,“ přerušila ji. „Reálná potřeba druhá.“
Jana se v křesle předklonila směrem k Marešové. „Takže to máme ignorovat?“
Marešová pokrčila rameny.
„Ne ignorovat.“ Krátce se pousmála. „Administrativně stabilizovat.“
Jana chvíli mlčela. „To znamená?“
„Napíšeš doporučení k revizi licence,“ řekla Marešová. „Ministerstvo to vezme na vědomí, farma dostane novou kapacitu a všichni budou spokojení.“
Jana zavřela tablet. „A kdybych napsala porušení licence?“
Marešová se na ni chvíli dívala. „Pak bys měla za dva týdny na stole tři dopisy z ministerstva a jeden telefonát z farmaceutické komory.“
Chvíli bylo ticho.
„A věř mi,“ dodala klidně, „že bys ten případ stejně dostala zpátky s poznámkou, že se má řešit systémově.“
Jana se zvedla. „Rozumím.“
Marešová si znovu nasadila brýle. „Dobrá práce, mimochodem.“
Jana jen krátce kývla a odešla z kanceláře.
Suterén magistrátu byl mnohem menší než podobná místnost na klinice, ale princip byl stejný. Podél jedné stěny byla řada kovových ok zapuštěných do zdi a u nich seděli muži čekající na své majitelky. Když Jana otevřela dveře, několik hlav se otočilo jejím směrem.
Její muž seděl u třetího kruhu od konce. Opíral se o zeď a držel ruce složené na kolenou. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal. Jana vytáhla z kapsy malý klíček a odemkla karabinu na řetězu.
„Pojď.“
Muž vstal. Na krku měl jednoduchý obojek s evidenčním číslem a krátké vodítko připnuté ke kovovému kroužku. Jana ho vzala do ruky a vedla ho chodbou ven z budovy. Venku se už pomalu stmívalo. Zastávka tramvaje byla jen o ulici dál.
Na nástupišti čekalo několik žen, některé s kabelkami, jiné s nákupními taškami. U jejich nohou nebo u laviček seděli muži na vodítkách, tiše a bez řečí. Tramvaj přijela za pár minut. Jana nastoupila a její muž se automaticky posadil na podlahu u sedadla, vedle její nohy. Řetěz na obojku krátce cinkl, když se pohnul. Tramvaj se rozjela. Jana se dívala z okna na ubíhající ulice. V hlavě jí pořád běžely obrazy z farmy – haly, tabulky produkce, dlouhé řady zařízení.
A pak věta doktorky Marešové – …administrativně stabilizovat…
Tramvaj zastavila na její zastávce.

Byt byl malý, ale prakticky zařízený. Jakmile Jana otevřela dveře, muž automaticky vešel dovnitř a čekal v předsíni, dokud si neodložila kabát.
„Kuchyně,“ řekla.
Muž přikývl.
Zatímco Jana seděla u stolu a kontrolovala zprávy v tabletu, začal připravovat večeři. Pohyby měl tiché a mechanické – otevřel lednici, vytáhl zeleninu, postavil vodu na sporák. V kuchyni bylo slyšet jen šum digestoře a občasné cinknutí kovu o pracovní desku. Jana chvíli sledovala obrazovku, pak tablet odložila.
„Jaký jsi měl den?“ zeptala se.
Muž chvíli přemýšlel.
„Normální.“
„Něco nového?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
Přinesl na stůl talíře a postavil před ni misku s polévkou. Jana začala jíst. Muž mezitím uklidil pracovní desku a otřel stůl. Všechno probíhalo klidně a bez spěchu. Stejně jako každý večer. Po večeři Jana odešla do obýváku a zapnula zprávy. Muž v kuchyni umýval nádobí.
V televizi běžel krátký ekonomický přehled. „…ministerstvo zdravotnictví dnes oznámilo stabilizaci dodávek biologického vitamínu C…“
Jana se na okamžik zastavila. Pak vzala ovladač a vypnula přístroj. V kuchyni se ozvalo poslední cvaknutí talíře o odkapávač. Muž přišel do obýváku a zastavil se u dveří.
„Ještě něco?“ zeptal se.
Jana chvíli přemýšlela. Pak zavrtěla hlavou. „Ne.“
Muž přikývl a odešel připravit matraci na noc. Byt se postupně ponořil do ticha. Venku projela poslední tramvaj a světla na ulici pomalu zhasínala. Zítřek bude zase další obyčejný pracovní den.

11

Re: Běžný den

Nevzdávej to!
Je to dobré čtení

12

Re: Běžný den

Rozhodně zajímavé čtení. Jen tak dál!

13

Re: Běžný den

Je to neuveritelne! Jsi spisovatel! Je to ctive, neda se prestat, cte se to jednum dechem. Mam tolik otazek, proc se tak stalo, kdy se tak stalo, jak to zacali
O a proc. Taky jak funguji ty farmy a jak probiha vycvik. Ten zlom kdy doslo k umrti biologickeho subjektu…ufff. Prosim pokracuj! Je to moc krasne, uzasne a ctive!

14

Re: Běžný den

Dá se samozřejmě zpracovat leccos. Zrovna nějaký nástřel historie toho světa bude v další části, kterou nahraju zase večer. Příběh Evy Novotné na farmě určitě taky časem vymyslím. Baví mě postupně v příbězích odhalovat jednotlivé aspekty té společnosti, takže nějaký komplexní jednorázový popis světa určitě nečekej.
Problém taky je, že už teď mám aktualizovanou verzi prvního příběhu doplněnou o drobné souvislosti. Škoda, že nejdou zpětně upravovat příspěvky. Ale zas nejde o nic hrozného, jen takové perličky, aby byly jednotlivé postavy víc provázané, na příběh to vliv nemá.

15

Re: Běžný den

@Emeš: Ohledně úpravy příspěvků se mi můžeš ozvat. Editace je vypnutá proto, že někteří uživatelé zpětně mazali, co sem napsali, a pak se bortily diskuse.

16

Re: Běžný den

Ahoj
Díky za příběh, který jsem přečetl najednou. Mám však s tvým světem soukromý problém. Nevěřím že by ta společnost mohla tak jak jsi to zatím popsal fungovat. Jsem tedy zvědavý na další dílky skládačky jestli nějakým způsobem objasní, jak taková společnost vznikla a jak funguje. Na jakých základech vlastně stojí a co jí drží nad vodou.

Za mě z Tvého popisu, co jsem z těch malých náznaků pochopil, by se už dávno měla ekonomicky sesypat. Zatím totiž z příběhů vyplynulo to, že na ekonomice společnosti se podílejí výhradně ženy v roli pracovní síly. Muži (tedy biologické subjekty) jsou po dobu práce odkládáni a ve společnosti kromě vyření, úklidu a nošení nákupu. neplní žádnou roli. (Chovance na farmě neberu jako pracovní sílu ale spíše jako hospodářská zvířata o které se navíc musí někdo starat).

Děsí mě představa společnosti, která stojí na práci cca 30% práceschopné populace. (-50% muži, -20% ženy těhotné, nemocné...)

Opravdu rád poznám pozadí společnosti do které jsi dosadil své příběhy.

Takže prosím piš, ať  se dozvím něco o tvém světě.

17

Re: Běžný den

Dnešní díl není tolik o zamykání ani femdom, ale poodhaluje historii mého universa a příčiny a motivace k tomu, že se svět vyvinul tam, kam se vyvinul.

Markéta
Kapitola I – Příprava

Markéta Vrbová přišla do práce o něco dřív než obvykle. Budova Ústavu společenské stability stála na okraji univerzitního kampusu, v řadě podobných moderních staveb ze skla a světlého betonu. V tuhle hodinu byly chodby ještě skoro prázdné a kroky na podlaze zněly hlasitěji než přes den.
Odemkla kancelář a rozsvítila jen stolní lampu. Na stole už na ni čekala hromada materiálů, které si včera odnesla z archivu: kopie starých vládních zpráv, demografické grafy, několik článků z prvních let po Stabilizaci. Vedle nich ležel notebook s otevřenou prezentací.

Na titulním snímku stálo:
Přechod ke stabilní populaci: demografická transformace 21. století
Zamračila se. Název zněl pořád trochu těžkopádně.

Sedla si a chvíli jen listovala v poznámkách. Zítra měla přednášet v univerzitní aule a přednáška měla být zároveň nahraná pro veřejný archiv. Institut chtěl popularizační cyklus o vzniku současného systému, protože podle vedení „mladší generace často nerozumí historickým souvislostem“.
Markéta si nebyla jistá, jestli je to pravda. Většina lidí o těch věcech prostě nepřemýšlela.
Otevřela další složku. Na první stránce byl graf, který už viděla mnohokrát.

Poměr narozených dětí v čase
2035 - 1 : 1
2060 - 1 : 1,7
2080 - 1 : 2,4
2105 - 1 : 3
Pod grafem byl stručný komentář:
Stabilizační poměr populace byl dosažen v první dekádě 22. století.

Markéta se opřela v židli.
Ten graf byl vlastně začátkem celého příběhu.

Před dvěma sty lety byl svět úplně jiný. Muži a ženy žili v běžných partnerských vztazích, rodiny měly obvykle dva rodiče a nikdo nepřemýšlel o „regulaci domácností“. Historické texty to popisovaly skoro s nostalgickým podtónem, ale zároveň bylo z archivů zřejmé, že ten systém přestával fungovat už dlouho předtím, než se rozpadl.

Markéta otevřela další dokument.

Nadpis zněl:
Digitální izolace mužské populace – sociologická studie, 2048

Usmála se. Tenhle článek měla ráda.
Autoři tehdy popisovali fenomén, který dnes zněl skoro absurdně: obrovské virtuální komunity složené téměř výhradně z mužů. Herní světy, digitální ekonomiky, pornografické platformy, uzavřené diskusní sítě. Mnoho mužů v nich trávilo většinu času a postupně přestávalo žít mimo ně.
Markéta si otevřela poznámky k prezentaci a přidala nový bod.

Digitální segregace mužské populace

Chvíli přemýšlela a pak dopsala další větu.

Dlouhodobé sociální oddělení vedlo k rozšíření bizarních sexuálních praktik (za bizarní se tehdy považovalo i dnes povinné nošení klecí na penis) u mužů a následně k dramatickému poklesu partnerských vztahů a porodnosti.

Přesně tak to popisovaly archivní zdroje.
Zpočátku to prý nikdo nebral vážně. Byla to jen nová forma zábavy, nová technologie, nový způsob trávení času. Ale z demografických studií bylo jasné, že se děje něco většího.
Otevřela další složku v počítači.
Tentokrát to byla vládní zpráva z roku 2063. Patřila k dalšímu slajdu prezentace.

Krize reprodukce

Markéta přejela očima první odstavec zprávy. Znala ho skoro zpaměti.

Pokles porodnosti dosáhl kritické úrovně. Ve velkých městech se rodilo méně než jedno dítě na ženu. V mnoha regionech přestávaly vznikat stabilní rodiny.

Povzdechla si. Tady někde začínala část historie, která už nebyla tak jednoduchá na vysvětlování.
Vzala tužku a na papír si napsala několik bodů:
digitální izolace
pokles porodnosti
první reprodukční programy
Pak chvíli váhala a připsala ještě jeden.
selhání laboratorní reprodukce

Tohle byl moment, kdy se dějiny opravdu zlomily. Markéta vstala a přešla k oknu. Kampus se probouzel ke každodenní rutiny. Po chodníku pod budovou procházely první studentky a zaměstnankyně univerzity, většinou s kávou v ruce. Všechno působilo klidně a obyčejně.
Když se člověk díval na svět dnes, bylo snadné zapomenout, že ještě před několika generacemi byl úplně jiný. Markéta se vrátila ke stolu a otevřela další snímek prezentace. Na obrazovce se objevil nový nadpis.

Demografická stabilizace

Chvíli na něj hleděla.
Pak se vrátila zpět na začátek a napsala první větu přednášky.
Současný systém nevznikl z ideologie,“ napsala. „Vznikl z nutnosti.


Kapitola II – Archiv

Dopoledne strávila Markéta v archivu. Byl v suterénu budovy, v dlouhé místnosti bez oken, kde stály řady kovových regálů a několik pracovních stolů s terminály. Většina materiálů už byla digitalizovaná, ale starší dokumenty se stále uchovávaly i v papírové podobě. Podle vedení to mělo „historickou hodnotu“ a Markéta s tímto názorem souzněla.

Měla ten prostor ráda. Byl tam klid a člověk měl pocit, že je obklopený skutečnými dějinami, ne jen jejich shrnutím. Položila na stůl krabici s archivními materiály, které si včera objednala, a začala je postupně procházet. Většinou šlo o vládní analýzy z období, kterému se dnes říkalo Přechod.

Na prvním dokumentu byl velký nápis:

Ministerstvo sociální stability – pracovní zpráva, 2068

Pod ním několik grafů a tabulek. Markéta jeden z grafů položila na zvětšovací stolek a přiblížila. Byl to další demografický přehled. Tento ukazoval něco neobvyklého.

Úspěšnost laboratorní reprodukce
2070 – 14 %
2075 – 9 %
2080 – 6 %

Pod grafem byl krátký komentář: Laboratorní oplodnění vykazuje dlouhodobě nízkou úspěšnost při vývoji mužských embryí. ︵
Markéta si tu větu chvíli četla znovu. Tohle byl jeden z těch detailů, které se do veřejných přednášek obvykle nevešly. Lidé věděli, že laboratorní reprodukce „nefungovala podle očekávání“, ale jen málokdo se zajímal o přesná čísla.
Otevřela další stránku. Tentokrát šlo o lékařskou studii z roku 2074.

Genetická stabilita embryí při umělém oplodnění

Hned v úvodu stálo:

Embrya ženského pohlaví vykazují výrazně vyšší míru přežití při laboratorním vývoji. Embrya s chromozomem Y mají vysokou míru spontánního zániku v prvních fázích vývoje.

Markéta si udělala poznámku. Tohle byl jeden z klíčových momentů. Původní plán byl jednoduchý: technologicky nahradit biologickou reprodukci. V archivech byly celé programy, které slibovaly „konec reprodukční nejistoty“ a „plnou kontrolu nad demografickým vývojem“.

Jenže realita byla jiná. Laboratorní metody fungovaly dobře jen u části embryí. A postupně se ukázalo, že u mužských embryí téměř vůbec. Markéta otevřela další spis. Tentokrát šlo o zápis z jednání vládní komise.

Komise pro reprodukční stabilitu – zápis, 2079

Text byl překvapivě stručný.

Po dvou desetiletích výzkumu nebyla nalezena spolehlivá laboratorní metoda vedoucí k dlouhodobě stabilní populaci mužského pohlaví.

Markéta se pousmála. Ta formulace byla typicky úřednická. Ve skutečnosti to znamenalo něco mnohem prostšího. Technologie, do které se investovaly miliardy, prostě nefungovala. Opřela se v židli a chvíli přemýšlela. Tohle byla část historie, která byla zároveň jednoduchá i absurdní. Společnost se snažila obejít biologii pomocí technologie. A nakonec zjistila, že technologie biologii obejít nedokáže. Otočila další stránku a prohlížela si nový graf.

Poměr narozených dětí při přirozené reprodukci
2080 – 1 : 2,1
2090 – 1 : 2,7
2100 – 1 : 3

Pod grafem byl krátký komentář: Stabilizační poměr populace dosažen přirozenou reprodukcí. Markéta chvíli sledovala křivku grafu. Tady někde se začal formovat dnešní systém. Muži už byli v té době výrazně menšinovou populací. Digitální izolace a změny sexuálních preferencí udělaly své. Laboratorní reprodukce nedokázala situaci vyřešit. A tak se politické řešení začalo postupně přizpůsobovat realitě.

Nejdřív vznikl registr mužské populace, pak první zákony o domácí regulaci a nakonec celý systém, který dnes většina lidí považovala za samozřejmý, protože už nežil nikdo, kdo by si pamatoval, že tomu někdy bylo jinak. Markéta zavřela dokument a chvíli seděla v tichu archivu. Na chodbě někdo prošel kolem dveří a na okamžik bylo slyšet kroky. Vzala si blok a napsala si další větu do poznámek k přednášce.

„Historická stabilizace populace nebyla výsledkem jedné reformy. Byla to série praktických rozhodnutí, která postupně vytvořila nový společenský řád.“

Chvíli na tu větu hleděla. Pak si pod ni připsala ještě jednu.

„Ve chvíli, kdy byl dosažen stabilizační poměr 1 : 3, přestal být systém vnímán jako dočasné řešení.“

Markéta zavřela blok. Zítřejší přednáška začínala dostávat jasnější podobu.

Kapitola III – Program

Když se Markéta vrátila z archivu do kanceláře, budova už byla plná lidí. Chodba za dveřmi zněla tlumeným hovorem a občasným klapnutím dveří. Na stole jí mezitím přibyly dva nové e-maily a připomínka z oddělení komunikace.

Prosíme o zaslání finální verze prezentace do zítřejších 12:00.“

Markéta si povzdechla a otevřela soubor s prezentací. Snímky už byly téměř hotové. Stačilo doplnit několik komentářů a upravit závěr. Chvíli jen listovala mezi jednotlivými slajdy.

Digitální izolace.
Demografická krize.
Laboratorní reprodukce.

Pak přišla část, která byla vždycky trochu citlivější.
Otevřela v počítači složku s názvem Program stabilizace populace.

Byl to soubor dokumentů z konce jednadvacátého století. Většina z nich byla označená jako „historický materiál pro výzkum“, což v praxi znamenalo, že se o nich běžně nemluvilo, ale zároveň nebyly tajné. Markéta otevřela první z nich.

Návrh zákona o registraci mužské populace – 2094

Text byl překvapivě věcný.

Vzhledem k dlouhodobé demografické nerovnováze je nutné zavést centrální evidenci mužské populace a zajistit její administrativní správu.

Markéta se pousmála. Dnes to znělo úplně samozřejmě. Registr mužské populace byl tak běžnou součástí společnosti, že ho většina lidí brala stejně jako evidenci obyvatel nebo zdravotní pojištění. Jenže v době, kdy muži měli ještě téměř stejná práva jako ženy, to byla poměrně radikální myšlenka. Otevřela další dokument. Tentokrát šlo o zápis z parlamentní debaty. Ze záznamu vyplývalo, že návrh zákona tehdy prošel obrovskou většinou. Pro byli dokonce i někteří poslanci, zejména ti z Liberálně feministické strany.

Záznam z jednání – 2097

Jedna z řečnic v něm říkala: „Muži tvoří menšinovou populaci a zároveň představují významný biologický faktor reprodukční stability. Stát proto musí zajistit jejich odpovědnou správu.“ Markéta si tu větu opsala do poznámek. Byla to přesně ta formulace, kterou chtěla použít i ve své přednášce.

Odpovědná správa.“

Ne trest, ne diskriminace. Prostě správa. To byl jazyk celé té doby. Klikla na další soubor. Tentokrát šlo o první návrh domácího regulačního modelu. Podle něj měly být muži postupně přidělováni do domácností, které splňovaly určité podmínky. Zpočátku šlo hlavně o experimentální projekt, ale během několika let se z něj stal základ dnešního systému. Markéta chvíli četla a pak zavřela dokument. Ten proces byl vlastně překvapivě pomalý. Neexistoval žádný jeden okamžik, kdy by někdo rozhodl, že společnost bude fungovat tak jako dnes. Byla to spíš série praktických kroků.
Nejprve registr, pak domácí regulace, později vznikly první výcvikové instituce a nakonec i produkční farmy, které měly řešit přebytek mužské populace mimo domácnosti. Markéta se opřela v židli. Když se to takhle poskládalo za sebou, vypadalo to skoro logicky.
Otevřela poslední snímek prezentace. Závěr. Chvíli přemýšlela, jak ho formulovat. Pak začala psát: „Historický přechod ke stabilní populaci nebyl výsledkem jediné reformy. Byl to dlouhý proces adaptace společnosti na nové demografické podmínky.“ Zastavila se. Pak připsala ještě jednu větu: „Když byl na počátku 22. století dosažen stabilizační poměr jedna ku třem, stal se nový systém postupně samozřejmou součástí každodenního života.“ Markéta si text po sobě přečetla.
Venku na chodbě někdo zaklepal na dveře sousední kanceláře a ozval se krátký smích.

Kapitola IV – Oblouk

Markéta si symbolu všimla poprvé skoro náhodou na jednom z ofocených dokumentů z archivu. Bylo to na okraji jedné staré složky. Tužkou načrtnutý malý oblouk, sotva viditelný mezi poznámkami nějaké dávno zapomenuté archivářky. Nevěnovala mu pozornost. V historických materiálech byly podobné čmáranice běžné — podtržené věty, otazníky, vykřičníky...
Jenže o hodinu později narazila na další. Tentokrát na první stránce vládní analýzy z roku 2072. V pravém horním rohu byl stejný oblouk, tentokrát trochu širší, jako by ho někdo načrtl rychlým pohybem ruky. Markéta se na něj chvíli dívala, pak pokrčila rameny a pokračovala ve čtení.
Teprve když se objevil potřetí, začalo jí to být zvláštní. Třetí dokument byl technická zpráva o digitálních platformách z konce šedesátých let. Analýza uživatelského chování v online komunitách, grafy závislosti na virtuální stimulaci, modely dopaminové odezvy.
A znovu ten oblouk. Tentokrát u odstavce, který popisoval dlouhodobé udržení uživatelů v systému. Markéta si otevřela poznámkový blok. Nakreslila oblouk tak, jak ho viděla v dokumentech. Malý, jednoduchý tvar. Pak pod něj napsala:

    ⌒
digitální komunity

Chvíli se na to dívala a pak blok zavřela. Odpoledne strávila znovu v archivu. Tentokrát však už ten symbol hledala vědomě. A našla ho. Na staré parlamentní zprávě, na interní analýze technologické firmy, na několika složkách, které se všechny týkaly stejného období — let, kdy se začaly objevovat první velké mužské digitální komunity...
Zajímavé bylo, že symbol se objevoval jen na papírových materiálech. V digitalizovaných dokumentech nebyl. Markéta seděla u stolu a pomalu procházela další složku. Na titulní stránce byl záznam z jednání ministerské komise. Pod jedním z odstavců byl oblouk načrtnutý silnější tužkou.
Text nad ním zněl: Digitální prostředí může dlouhodobě absorbovat sociálně izolované skupiny populace bez přímých zásahů státní správy. ⌒
Markéta se opřela v židli. Absorbovat. To slovo se v těch dokumentech objevovalo podezřele často. Otočila stránku. Další odstavec: Stimulace prostřednictvím virtuálních systémů vykazuje vysokou míru dlouhodobého udržení. ⌒
Markéta si promnula oči. Najednou jí začínalo připadat, že ty dokumenty nejsou jen náhodně poskládané studie. Jako by mezi nimi byla nějaká souvislost, kterou dosud nikdo nespojil. Poznamenala si do bloku další slovo:

      ⌒
absorpce

Pak chvíli seděla v tichu archivu. Někde v dálce cvakly dveře a někdo prošel chodbou. Markéta otevřela další složku. Na první stránce byl seznam projektů technologických společností z období demografické krize. Vývoj virtuálních světů, sociálních sítí a interaktivních erotických platforem. Vedle několika položek byl znovu ten oblouk.
Jako by někdo ty projekty označoval. Markéta pomalu zavřela složku. Myšlenka, která se jí začínala formovat v hlavě, byla absurdní. A přesto dávala zvláštní smysl. Co když ty komunity nevznikly jen spontánně? Co když byly…
Z chodby se ozvalo zaklepání na dveře archivu. Markéta sebou trhla.
„Ano?“
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla sekretářka z oddělení komunikace. „Markéto?“
„Ano?“
„Promiňte, že ruším. Jen připomínám, že zítra máte tu přednášku v aule. Technici by potřebovali finální verzi prezentace ještě dnes večer ke kontrole.“
Markéta přikývla. „Pošlu ji.“
Sekretářka se usmála a dveře zase zavřela. Archiv se znovu ponořil do ticha. Markéta se podívala na blok s nakresleným obloukem. Pak otevřela další složku.

Kapitola V – Přednáška

Aula byla skoro plná. Markéta stála u pultu a chvíli sledovala řady posluchaček. Studentky, několik novinářek, pár zaměstnankyň univerzity a žen z magistrátu. V zadních řadách seděly dvě pracovnice z ministerstva, které Markéta poznala podle odznaků na kabátech. Nebyla nervózní. Přednášky dělala už roky.
Zapnula projektor. Na plátně se objevil první slajd.

Přechod ke stabilní populaci

„Dobrý večer,“ řekla a její hlas se rozlehl aulou. „Dnešní přednáška se zabývá historickým vývojem demografické stabilizace v průběhu jednadvacátého století.“
Klikla na další snímek.
„Jak víte, na začátku století se společnost ocitla v hluboké demografické krizi.“ Mluvila klidně, skoro monotónně. Tak, jak se historické přednášky obvykle vedou. „Digitální prostředí v té době začalo hrát zásadní roli v sociálním chování mužské populace.“
Na plátně se objevil další graf.

Digitální izolace mužské populace

„Velká část mužů postupně přesunula většinu svého života do virtuálních komunit.“
V první řadě si někdo zapisoval poznámky. Markéta klikla na další slajd.
„Tyto komunity byly původně považovány za spontánní sociální fenomén,“ řekla a na okamžik se odmlčela. Pak přidala větu, kterou si do prezentace doplnila bez vědomí techniků a vedení až dnes odpoledne. „Archivní materiály ale naznačují, že jejich vznik nebyl úplně náhodný.“
V aule se ozvalo tiché zašustění. Markéta pokračovala: „V několika nedigitalizovaných dokumentech z období demografické krize se opakovaně objevují poznámky označující projekty, které podporovaly dlouhodobou digitální absorpci mužské populace.“
Na plátně se objevil snímek s citací z archivního dokumentu: Digitální prostředí může dlouhodobě absorbovat sociálně izolované skupiny populace.
Markéta se na chvíli podívala do publika. Několik posluchaček zvedlo hlavu.
„Tyto projekty byly prezentovány jako technologické inovace,“ pokračovala „ale jejich efekt byl z demografického hlediska mimořádně stabilizační.“
Další slajd

Graf stabilizačního poměru.
1 : 3

„Jak víte, kolem roku 2105 se poměr narozených dětí ustálil na hodnotě jedna ku třem.“
Teď už v aule nikdo nešustil. Markéta se opřela o pult.
„Je zajímavé,“ řekla pomalu, „že v některých archivních materiálech jsou projekty digitální absorpce označeny ručně psaným symbolem.“
Na plátně se objevil jednoduchý nákres oblouku, který Markéta rovněž přidala do prezentace tajně.

„Symbol se objevuje u několika dokumentů týkajících se digitálních komunit.“
V první řadě si jedna z žen vyměnila pohled s kolegyní. Markéta to zaznamenala, ale pokračovala.
„Je pravděpodobné, že šlo o interní označení dosud neznámého nebo utajovaného programu.“ V aule bylo ticho.
Prezentace se pomalu chýlila ke konci. Na posledním snímku se objevil závěr.
Stabilizační poměr 1 : 3
„Současný systém nevznikl z jediné reformy,“ řekla. „Byl výsledkem dlouhého procesu adaptace společnosti na nové demografické podmínky. Ať už byl vznik digitálních komunit spontánní nebo částečně podporovaný, jejich vliv na stabilizaci společnosti je nepopiratelný. Děkuji za pozornost.“
V aule se ozval potlesk. Nebyl příliš hlasitý, ale byl zdvořilý. Markéta vypnula projektor. Vypadalo to, že všechno proběhlo úplně normálně.

Kapitola VI – Horizont

Po přednášce přišlo několik studentek s otázkami. Ptaly se na grafy, na demografické modely, na archivní zdroje. Markéta odpovídala automaticky a věcně. Pak se aula začala pomalu vyprazdňovat. Když si balila notebook, přistoupila k ní žena, kterou předtím viděla v zadní řadě. Měla tmavý kabát a odznak ministerstva.
„Doktorko Vrbová?“ řekla.
„Ano.“
„Jmenuji se Zuzana Šedivá. Ráda bych s vámi na chvíli mluvila.“ Hlas měla zdvořilý.
„Samozřejmě.“
Vyšly z auly do chodby. Bylo tam ticho, jen někde v dálce hučela ventilace.
„Vaše přednáška byla velmi zajímavá,“ řekla Šedivá.
„Děkuji.“
„Zejména ta část o archivních symbolech.“
Markéta na okamžik zaváhala. „Ano.“
Zuzana se usmála. „Některé historické materiály mohou být obtížné na interpretaci.“
„To je pravda.“
„Ráda bych si s vámi o tom ještě krátce promluvila.“
Ukázala směrem k malé kanceláři na konci chodby.
„Nebude to trvat dlouho.“
Markéta přikývla.
Vešly dovnitř.
Kancelář byla malá a téměř prázdná. Uprostřed stál stůl a dvě židle.
Zuzana položila na stůl tenkou složku. „Jen formální záležitost.“
Markéta si sedla. Otevřela složku. Na první stránce byl jednoduchý formulář. Krátké prohlášení o archivním výzkumu. Přejela očima text. Pak si všimla malé poznámky na spodním okraji stránky. Dvě slova napsaná tužkou a u nich malý oblouk: PROJEKT HORIZONT
Markéta na něj jen nevěřícně zírala. Do místnosti otevřeným oknem zaválo začínající babí léto.

Kapitola VII – Epilog

Magistrát města █████████ – Odbor evidence obyvatel

Interní záznam č. 4482/23
Předmět: Oznámení o pohřešování osoby
Dne 10. září t.r. ve 22:40 přijalo obvodní oddělení policie █████████ oznámení o pohřešování osoby:
Jméno: Markéta Vrbová
Datum narození: 18. 9. ████
Profese: výzkumná pracovnice
Pracoviště: Ústav společenské stability, univerzitní kampus

Podle dostupných informací byla naposledy spatřena téhož dne kolem 20:15 v budově univerzitní auly po skončení veřejné přednášky.
Svědkyně uvádějí, že po skončení přednášky odešla z auly v doprovodu neidentifikované ženy. Další pohyb osoby nebyl zaznamenán.

------------------------------------------------------------

Magistrát města █████████ – Oddělení populační správy
Doplňující záznam

Osoba Markéta Vrbová nebyla vedena v evidenci domácností s biologickými subjekty.
Nebyla vlastníkem ani správcem žádného registrovaného muže.
Další správní řízení není z tohoto hlediska nutné.

------------------------------------------------------------

Univerzita – Ústav společenské stability

odesílatel: kancelar@█████.█
komu: vsichni@█████.█
předmět: Interní sdělení

Vzhledem k dlouhodobé nepřítomnosti výzkumné pracovnice Markéty Vrbové bude její pracovní místo dočasně pozastaveno.
Archivní materiály používané při jejím výzkumu byly vráceny do depozitáře.
Prezentace s názvem „Přechod ke stabilní populaci“ byla na základě doporučení oddělení komunikace odstraněna z veřejného archivu přednášek.
Výzkumné materiály budou dále posouzeny.

------------------------------------------------------------

Policie █████████ – příloha ev. č. 748-92-15/a

V bytě dr. Markéty Vrbové nebyly při prohlídce nalezeny známky násilí.
Osobní věci zůstaly na místě.
Byly zajištěny:
    • notebook
    • archivní poznámky
    • pracovní dokumenty
Veškeré materiály byly předány k archivní kontrole.

Závěr šetření
Vzhledem k absenci důkazů o trestném činu a nedostatku dalších stop bylo pátrání po osobě Markéty Vrbové dne 3. května administrativně ukončeno.
Případ zůstává evidován jako pátrání po nezvěstné osobě.

------------------------------------------------------------

Policie █████████ – příloha ev. č. 748-92-15/f

Vzhledem k nulovému posunu v případu byl po uběhnutí zákonné lhůty status dr. Markéty Vrbové změněn z nezvěstná na zesnulá.
Magistrát byl o této změně informován.
Osobní věci byly předány pozůstalým.

18

Re: Běžný den

@mark-mizera Díky za přečtení i za připomínku.

Tyhle otázky jsou vlastně to, co mě na tom světě baví rozkrývat po malých kouscích a všechny odpovědi ještě neznám ani já. Některé věci se v dalších příbězích ještě vysvětlí – třeba vznik systému skrze příběh Markéty nebo to, na čem ta společnost ekonomicky stojí.

To, co zmiňuješ jako rušivý element, má v mém světě několik možných vysvětlení:
– společnost je výrazně automatizovaná
– část práce dělají instituce a infrastruktura, které se v příbězích zatím ještě nevyskytly

Jinak je to pořád fikční svět, který skládám z různých střípků – takže některé věci se vysvětlí až v dalších povídkách a jiné ne a hlavně si je
čtenář může domyslet podle sebe.

19

Re: Běžný den

Paráda, něco takového to chtělo.
už to trochu dává smysl i po té ekonomické stránce a jak by to ta společnost vlastně mohla přežít. Pokud budeme vycházet z toho že mužů nebylo cca 50% ale jen asi 20%, tak to dává smysl. Poté co se ale společnost "stabilizovala" a skonjčila na poměru 1:3, jaké % z těchto narozených dětí jsou muži? Zůstává % mužské populace výrazně pod % žen, nebo se tento poměr srovnává? Tot opět může ovlivnit stabilitu systému.

Já Tvůj svět pořád podvědomě srovnávám se světem z povídky "Dcera klíčnice", kde o tom, jak vznikl a na jakém principu funguje nemáme také žádné informace. Zásadní rozdíl však je ten, že v onom světě nejsou muži bráni jako "zvířata" poprípadě prostředek pro udržení populace. Víme jen, že se něco stalo, co zvrátilo systém do podoby, kdy muži musí nosit klec a platí zákony které upravují postavení mužů ve společnosti. Tito však nejsou bráni jen jako pouhý prostředek, ale aktivně se podílejí na fungování společnosti, mohou vlastnit věci, jsou samostatní, a celý ten svět je z tohoto hlediska uvěřitelnější, i když neznáme podrobnosti. Prostě to nějak zapadá do sebe, tušíme že by to mohlo nějak fungovat.

U Tvého světa, zatím takový pocit nemám. Vlastně mě asi nejvíce mate pasivita mužů, jenž vystupují ve tvých povídkách. Samozřejmě neexistuje dnes žádná studie, co by se stalo kdybychom 20% členů společnosti zbavili úplně práv. Dle AI ale existuje studie o 3,5% pravidle, které naznačují že i velmi malá, ale odhodlaná menšina, která se aktivně postaví na odpor, může režim/společnost svrhnout.

Jsem tedy zvědav jak se Tvůj svět dále vyvine.

20

Re: Běžný den

@mark-mizera Poměr narozených dětí je v textu zmíněn explicitně – tři holky na jednoho kluka. I tenhle poměr je ale podle všeho dlouhodobě uměle navyšovaný, jak je naznačeno v příběhu Markéty. Prvotní příčinou může být nějaká genetická porucha nebo faktor prostředí, který kdysi vedl k postupnému vymírání lidstva. Společnost v mém světě to zřejmě dokázala s velkým úsilím částečně potlačit a vytvořit poměry, jaké vidíme v době, kdy se odehrávají příběhy.

Společnost, kterou popisuji, je navíc o nějaký kus v budoucnosti a má jiné technické možnosti kontroly mužů – psychologickou manipulaci od dětství, medicínské zásahy, drogy a hlavně silnou společenskou rutinu, která tím systémem prostupuje skrz naskrz. Další vrstva, která zatím nebyla moc popsaná, je organizace Horizont ⌒. O té mám ale zatím i já jen útržkovité a dost špatně ověřené informace.

Většina mužů je navíc pravděpodobně držena na farmách, takže jejich zastoupení ve městech může být ještě nižší než onen poměr 1:3.

Teorie „3,5 %“ funguje spíš v prostředí, kde může daná skupina komunikovat, organizovat se a mobilizovat. V tomhle světě jsou muži většinu času izolovaní a fyzicky kontrolovaní. Jediná možnost trochu volnější komunikace je krátce u stojanu před kavárnou – a i tam je spíš kusá a opatrná.

Na farmách je navíc zmíněn kápo z řad mužů, což je historicky docela známý koncept hlídače nebo kolaboranta z řad utlačovaných. A napříč celou společností (včetně farem) se objevuje i segregace podle věku, kdy jsou mladší muži cíleně oddělováni od starších.

Upřímně řečeno – já sám ten svět pořád spíš postupně zkoumám a skládám z jednotlivých střípků. Některé nové objevy a poznatky postupně zakomponuju do příběhu, jiné možná zůstanou jen jako náznak.

21

Re: Běžný den

Opps, moje chyba.
Já bez brýlí jsem to přečetl jako "Počet narozených dětí při přirozené reprodukci" - tzn. vycházel jsem z toho že na 1 ženu připadalo v průměru tolik dětí.

Takže při tom že mužů je jen 1/4 populace a dle předchozího příspěvku je jich ještě většina na farmách, zdají se mi divné 2 věci:
- zmínka že " Jedna sousedka právě vyvedla dva své muže před dům. Oba měli obojky a krátká vodítka. Jeden nesl pytle s odpadky do kontejneru, druhý začal ihned zametat chodník před domem. Anna to sledovala jen koutkem oka. Tady na předměstí to byl běžný obrázek. " - přece při takovémhle poměru se na většinu domácnosti muži prostě nedostanou, ale píšeš že sousedka vyvedla 2 muže - jak dosáhla toho že měla dva? Běžná domácnost muže nechce?
- Druhá věc je jak snadno byl mrtvý biologický subjekt odepsán - jako něco, co nemá hodnotu a čeho je dostatek.

No nic, nenech se mnou odradit. Už se těším na další střípky.

22

Re: Běžný den

@mark-mizera Podle nejnovějších (ačkoliv stále dost fragmentovaných) poznatků z mého terénního výzkumu to vypadá takhle:

Většina mužů pravděpodobně skutečně končí na farmách, kde představují průmyslový biologický zdroj. Do „chovu“ ve městech se dostane jen malá část z nich – buď synové vlivných žen po výcviku (jako v případě Anny), nebo zvlášť vybraní jedinci.

Domácnost s mužem, natož se dvěma, je tedy spíš privilegium a statusová záležitost. Proto jsou tyto domácnosti situovány spíše v bohatších předměstských čtvrtích, zatímco na venkově bude domácností chovajících muže výrazně méně.

Zároveň to může být vnímáno jako určitý projev loajality k systému – žena tím vlastně demonstruje, že se aktivně podílí na stabilizaci společnosti.

V tomhle směru mě při psaní napadá docela přirozená historická paralela s otroctvím – otroci byli zároveň ekonomický zdroj a zároveň něco, čím se někteří lidé okázale prezentovali, i když je vlastně neměli v lásce.

Dodávám, že ten svět pořád spíš postupně zkoumám a skládám příběhy z jednotlivých střípků ověřených informací, takže některé věci si sednou teprve po delším čase. Každopádně díky za náměty na to, kam směřovat svůj další výzkum.

23

Re: Běžný den

Tereza

Kapitola I – Ranní blok procedur

Tereza měla ráda první hodinu ranního bloku. Ne proto, že by byla klidná. Naopak – byla nejrušnější. Procedurální místnosti se plnily klientkami objednanými na ráno, sestry přivážely složky a z výtahů v suterénu přijížděly transportní vozíky z farmy. Všechno běželo podle přesného harmonogramu.

Tereza seděla u terminálu a kontrolovala první protokol dne Oddělení B – Přirozená reprodukce.

Osm klientek. Běžný počet pro dopolední blok. Vedle každého jména byl kód biologického subjektu přiděleného pro proceduru. Tereza se podívala na hodinky. První případ měl začít za tři minuty. Vzala složku a zamířila k výtahu.

Transportní místnost byla stejně chladná jako vždy. Podél jedné stěny vedla kovová kolej, na které byly v pravidelných rozestupech připevněné řetězy a na nich biologické subjekty přivezené z farmy.

Jedenáct mužů. Seděli tiše na koženkové lavici, většinou s očima sklopenýma k podlaze. Výcvik na farmách byl důsledný.

Dozorčí pracovnice stála u dveří a kontrolovala seznam.

„Oddělení B?“ zeptala se.

Tereza přikývla a podala jí složku.

Dozorčí přejela prstem po tabulce. „Subjekt B‑1.“

Jeden z mužů na konci místnosti zvedl hlavu. Dozorčí ho odpojila z koleje a připnula krátké vodítko k jeho obojku.

„Vezměte si ho.“

Tereza převzala vodítko a vedla ho chodbou směrem k procedurálním místnostem. Muž šel bez odporu, stejně jako většina z nich.

Procedurální místnost byla připravená. Uprostřed stálo křeslo pro ženu. Naproti němu nastavitelný rám pro práci se subjektem – moderní stabilizační aparatura, která měla celý proces urychlit a udržet pod kontrolou.

Tereza zapnula terminál a otevřela protokol. Za chvíli přivedla sestra první klientku. Byla nervózní. To bylo normální. Tereza ji uklidnila několika rutinními větami a nastavila zařízení podle standardního postupu. Subjekt mezitím čekal na druhé straně místnosti.

Vše proběhlo rychle a bez problémů. Asistentky muže připoutaly, zavedly elektrodu k prostatě, pomocí univerzálního klíče mu odemkly a sňaly klec, umyly a dezinfikovaly a pomocí drobných impulzů ztopořily penis. Klíče od klecí byly přísně evidované. Volně je měly jen státní instituce a několik prověřených domácích držitelek. Na farmách existovaly také, ale jejich použití probíhalo výhradně při odběrech a vždy pod kamerovým dohledem. Celý proces se zaznamenával a automaticky strojově vyhodnocoval – od odemknutí až po opětovné uzamčení. Jakýkoli pokus o nekontrolované množení by byl považován za selhání systému.

Automat pak provedl spojení nehybného subjektu s klientkou a vyvolal ejakulaci. Procedura skončila během několika minut. Tereza sledovala hodnoty na monitoru a zapisovala je do protokolu. Sestra odvezla klientku pryč. Subjekt zůstal ještě chvíli připoutaný k zařízení, než systém dokončil automatickou diagnostiku. Když bylo hotovo, asistentky penis umyly a zamkly do klece, pak ho vysvobodily z rámu.

„Transport,“ řekla Tereza do interkomu.

Dozorčí přišla během chvíle a vedla muže zpátky do transportní místnosti.

Tereza otevřela další složku.

Druhý případ.

Třetí.

Ranní blok plynul v obvyklém rytmu.

Kolem desáté dorazil nový transport z farmy. To nebylo úplně běžné. Většina subjektů přijížděla jen ráno. Složka s předávacími formuláři byla tenčí než obvykle. Když ji Tereza otevřela, byl uvnitř jediný list. Fotografie. Jméno. A dole malý ručně dopsaný oblouk.

Tereza se na symbol chvíli dívala. Ten tvar už někde viděla, jen si nedokázala vzpomenout kde.

Kapitola II – Nestandardní případ

Tereza si složku ještě jednou prohlédla.

Byla opravdu tenká. Většina transportních formulářů z farmy měla několik listů – zdravotní záznam, výcvikový protokol, poslední odběry, poznámky dozorčí. Tahle obsahovala jen fotografii, identifikační číslo a krátký záznam o převozu.

A ten oblouk dole.

Tereza zavřela složku a položila ji na stůl. V čekárně už seděla další klientka, takže nestandardní transport musel chvíli počkat. Ranní blok měl svůj rytmus a ten se nerušil.

Další dvě procedury proběhly stejně jako ty předchozí. Sestra přivezla klientku, asistentky připravily subjekt, Tereza zkontrolovala protokol a spustila zařízení. Přístroje pracovaly tiše a přesně. Automatický rám provedl spojení, monitor zaznamenal hodnoty a během několika minut bylo hotovo. Procedura skončila, klientka byla odvezena a subjekt putoval zpátky do transportní místnosti.

Když byl ranní blok u konce, Tereza se znovu podívala na složku z nového transportu. Nestandardní případ. Takové občas chodily. Někdy šlo o subjekty z experimentálních chovů, jindy o jedince, kteří byli vybráni k testování nového zařízení. Kliniky jako ta jejich byly pro takové věci ideální – procedury tu probíhaly rutinně a všechno se zaznamenávalo. Tereza vzala složku a znovu zamířila k výtahu.

Transportní místnost byla teď skoro prázdná. Na koleji zůstali jen čtyři muži.

Dozorčí pracovnice seděla u stolu a zapisovala poslední údaje.

„Další?“ zeptala se.

Tereza položila složku na stůl. Dozorčí ji otevřela a chvíli listovala.

„Ten nestandard?“

„Ano.“ Dozorčí pokrčila rameny. „Přivezli ho před půl hodinou.“

Ukázala na konec místnosti. Muž seděl na lavici stejně jako ostatní. Řetěz z obojku byl připnutý ke koleji. Na první pohled nevypadal jinak než zbytek transportu. Jen když Tereza přišla blíž, zvedl hlavu a podíval se na ni. To úplně běžné nebylo, většina subjektů pohledy spíš skláněla.

Dozorčí ho odpojila z koleje a připnula vodítko.

„Subjekt B‑12,“ řekla.

Tereza převzala vodítko. „Pojď.“

Muž se zvedl. Chvíli stál, jako by čekal, a pak se vydal za ní.

Procedurální místnost byla stejná jako předtím. Křeslo pro klientku, stabilizační rám, monitor, terminál. Jen tentokrát tam klientka ještě nebyla. Tereza položila složku na stůl a otevřela protokol. Nebyl tam žádný formulář. Jen krátká instrukce – pilotní procedura.

Tereza chvíli přemýšlela. To znamenalo, že některé kroky se budou lišit od běžného postupu. Stávalo se to. Otevřela další list. Na spodním okraji papíru byl znovu ten malý oblouk.

Tereza zavřela složku.

„Připravte subjekt,“ řekla asistentkám.

Muž stál u rámu klidněji než většina ostatních. Asistentky ho připoutaly k držákům a začaly s přípravou. Tereza sledovala monitor a nastavovala parametry zařízení.

Celý proces spojení byl tentokrát poněkud zvláštní. K erekci došlo spontánně a po spojení s klientkou se zdálo, že mu celá situace není nepříjemná, ale že si ji užívá. Dokonce se zdálo, že se ve svých těsných poutech pokouší o kopulační pohyby.

Když bylo hotovo, Tereza se podívala na hodnoty. Byly v normě až na zvýšenou hladinu oxytocinu – hormonu, který způsobuje blažené pocity při orgasmu.

Muž zůstal stát, zatímco Tereza zapisovala výsledky. Pak promluvil klidným, příjemným hlasem.

„Tohle nebylo běžné.“

Tereza zvedla hlavu. Subjekty obvykle nemluvily.

„Cože?“ zeptala se.

Muž chvíli mlčel. Pak se podíval na terminál.

„Ten symbol,“ řekl.

Tereza se mimoděk podívala na složku. Na okraji papíru byl stále ten malý oblouk.

„Ten znamená něco jiného,“ řekl muž tiše.

Asistentky si toho nevšimly, ale Tereza vytřeštila oči. Chvíli mlčela…

„Transport,“ řekla nakonec roztřeseným hlasem do interkomu.

Dozorčí přišla a připnula vodítko k obojku. Muž se ještě jednou podíval na Terezu. Tentokrát neřekl nic. Nechal odvést zpátky do transportní místnosti.

Tereza zůstala chvíli stát u terminálu. Pak zavřela složku.

Kapitola III – Oběd

Když byl ranní blok u konce, Tereza zavřela poslední protokol a protáhla si prsty. Terminál tiše uložil data a na obrazovce se objevil další formulář k potvrzení. Procedury proběhly bez komplikací. Jen ten jeden případ zůstal v hlavě. Chvíli hleděla na složku ležící na okraji stolu. Otevřela ji ještě jednou. Fotografie, jméno, identifikační číslo.

A dole ten oblouk.

Byl napsaný obyčejnou tužkou, lehce křivě, jako by ho někdo připsal až dodatečně. Tereza přejela prstem po papíru. Pak složku zavřela. Obědová přestávka už začala.

Kantýna kliniky byla ve třetím patře. Nebyla velká, ale během polední pauzy se vždycky zaplnila. Tereza si vzala tác a posadila se ke stolu u okna. U vedlejšího stolu seděly dvě sestry z oddělení A a bavily se o víkendovém úklidu.

„Musela jsem ho nechat vytřít celý byt,“ říkala jedna z nich. „Aspoň je na něco.“

Druhá se zasmála. „Kolik jich máš teď?“

„Dva.“

„Dva?“ Sestra zvedla obočí. „To už je skoro luxus.“

„Jeden je starší. Ten spíš jen nosí věci. Druhý je z posledního výcviku.“

Tereza se do rozhovoru nezapojila. Podobné hovory slyšela pořád. Pracovnice kliniky měly na domácí subjekt nárok téměř automaticky. Některé toho využívaly, jiné ne. Tereza patřila k těm druhým. Stačilo jí, kolik jich viděla každý den v práci.

Seděla u stolu a pomalu jedla. Myšlenky se jí vracely k tomu muži z dopoledne. Nebyl agresivní. Nebyl ani neposlušný. Jen… jiný. A hlavně – mluvil. Subjekty obvykle nemluvily. Ne bez vyzvání. A už vůbec ne během procedury. Tereza si vzpomněla na jeho hlas – klidný, jistý.

„Ten symbol znamená něco jiného.“

Tereza odložila vidličku. Nevěděla proč, ale měla pocit, že by měla vědět, o čem mluvil.

Když se vrátila do kanceláře, otevřela terminál. Databáze kliniky byla rozsáhlá. Uchovávala záznamy o tisících procedur. Tereza chvíli váhala. Pak do vyhledávacího pole zadala jednoduchý znak.

Systém chvíli přemýšlel. Pak zobrazil výsledek. Přístup omezen. Tereza zamrkala. To nebylo běžné.

Zkusila otevřít jeden z protokolů. Stejná zpráva. Nedostatečné oprávnění. Chvíli seděla a hleděla na obrazovku. Pak databázi zavřela.

Zbytek směny ubíhal rutinně a celkem rychle. Procedury, formuláře, podpisy… Tereza pracovala jako vždycky, ale několikrát se přistihla, že znovu kontroluje složku s nestandardním případem.

Krátce před koncem směny se na obrazovce terminálu objevila interní zpráva.
Oddělení B – oznámení

Personál oddělení B se dnes po skončení směny dostaví na standardní kognitivní hygienu.

Tereza zprávu přečetla. Pak ji potvrdila. Nic neobvyklého. Podobné procedury probíhaly pravidelně. Klinika byla prostředí s vysokou psychickou zátěží. Systém se staral o to, aby personál zůstával stabilní. Tereza zavřela terminál. Ale když odcházela z kanceláře, ještě jednou se ohlédla ke stolu. Složka s fotografií tam stále ležela.

Kapitola IV – Kognitivní hygiena

Na konci směny byly chodby kliniky skoro prázdné. Klientky už dávno odjely a transporty z farmy byly uzavřené. Zůstával jen úklidový personál a několik pracovnic, které dokončovaly administrativu. Tereza si vyzvedla kabát ze šatny a zamířila do druhého patra.

Dveře s nápisem Kognitivní hygiena byly otevřené a v místnosti čekalo několik žen z oddělení B. Některé tiše seděly, jiné si tiše povídaly. Atmosféra byla klidná, skoro ospalá. Podobné procedury absolvovaly pravidelně, takže o nich nikdo moc nepřemýšlel.

Za přepážkou seděla pracovnice v bílém plášti a kontrolovala seznam.

„Jméno?“

„Tereza Kučerová.“

Žena přejela prstem po obrazovce.

„Oddělení B… ano. Posaďte se, prosím.“

Tereza si sedla na jednu z židlí u stěny. Na stole vedle ní ležely informační brožury o pracovním stresu a duševní hygieně. Jedna z kolegyň z procedurálního oddělení se k ní naklonila.

„Dlouhý den?“ zeptala se tiše.

Tereza pokrčila rameny. „Normální.“

Chvíli mlčely. Pak se otevřely dveře do vnitřní místnosti.

„Novotná.“

Tereza vstala.

Místnost, do které vstoupila, byla malá. Uprostřed stál lehký zdravotnický lehátkový modul. Na stěně svítilo několik panelů a monitor.

„Posaďte se,“ řekla pracovnice.

Tereza si sedla. Procedura byla vždycky stejná. Krátký rozhovor. Kontrola základních parametrů. Někdy krátká relaxační stimulace nebo tabletka na uklidnění. Systém tomu říkal kognitivní stabilizace.

„Jak se dnes cítíte?“ zeptala se pracovnice.

„Normálně.“

„Byly dnes nějaké nestandardní situace?“

Tereza na okamžik zaváhala. Pak zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Pracovnice něco zapsala do tabletu. „Dobře.“

Na monitoru se rozsvítilo jemné světlo.

„Podívejte se sem.“

Tereza se zadívala do světelného panelu. Bylo to příjemné. Uklidňující. V místnosti bylo ticho. Někde tiše bzučel přístroj.

Procedura trvala jen několik minut. Nakonec jí pracovnice podala sklenici vody a malou bílou tabletku.

„Standardní stabilizace,“ řekla.

Tereza ji spolykala. „Hotovo.“

V čekárně si oblékla kabát a vyšla ven. Cestou domů seděla v tramvaji a dívala se z okna do setmělých ulic města. Hlavou jí ještě chvíli běžely obrazy z dnešní směny. Procedury. Monitory. Formuláře. A ten muž.

Ten symbol znamená něco jiného.

Tereza zavřela oči. Snažila se vzpomenout, kde ten oblouk už viděla. Ale myšlenka se rozplynula dřív, než ji stačila uchopit.

Byt byl malý a tichý. Na stole v kuchyni ležel formulář. Domácí držení biologického subjektu – žádost. Dostala jej už před několika měsíci, avšak Tereza ho nikdy nevyplnila. V práci měla mužů plné zuby. Formulář přeložila napůl, roztrhla a vyhodila do koše.


V noci spala vydatným, hlubokým a bezesným spánkem.

Kapitola V – Ráno

Ráno přišlo tiše. Tereza se probudila bez budíku. Chvíli ležela a dívala se na světlo, které pronikalo skrz žaluzie. V hlavě měla prázdno, jen ten známý pocit, že ji čeká další pracovní den.

Oblékla se, uvařila si kávu a krátce se podívala z okna. Na ulici před domem panoval čilý ranní ruch.

Ranní tramvaj do práce stihla jen tak tak. Po cestě si přečetla nové zprávy a nedobrovolně poslouchala útržky cizích rozhovorů.

Klinika vypadala ráno stejně jako vždycky. Skleněné dveře, recepce, chladné chodby. Tereza přiložila kartu ke čtečce a zamířila do kanceláře oddělení B. Ze stolu na ni zírala zapomenutá složka ze včerejška. Oddělení B – Přirozená reprodukce. Ranní blok. Rutina.

Když vzala složku do ruky, všimla si něčeho na okraji papíru. Tužkou načrtnutý oblouk.

Tereza chvíli hleděla na symbol. Nevypadal jako součást formuláře. Spíš jako malůvka, kterou tam někdo potměšile vytvořil. Chvíli váhala. Pak sáhla do misky na stole pro gumu a oblouk několika krátkými tahy vymazala. Na papíře zůstala jen vybledlá šmouha. Na fotografii uvnitř složky byl muž. Identifikační číslo. Subjekt B‑12. Tereza se na fotografii krátce podívala. Tuctová tvář v záplavě subjektů… Zasunula složku mezi ostatní, otevřela terminál a začala kontrolovat první proceduru dnešního dne.

Ranní blok měl začít za tři minuty.

24

Re: Běžný den

jak se zdá, tak nejen mužive Tvém světě jsou spravováni centrálně ;-)

25

Re: Běžný den

Je to uzasne, prosim pokracuj! Tesim se na dalsi pokracovani!