Tak, milí zámečníci, teď v tom jedu s vámi. Nějaký čas teď nebudu moct testovat klícky ve vlastní režii, protože...
Jednoho dávnějšího dne jsem se díky cudnosti seznámil s jednou sympatickou slečnou. Uplynula nějaká doba a předevčírem jsme se domluvili, že zajdeme na kafe. Něco jsme si mezitím o sobě řekli a něco bylo jasné tak nějak samo od sebe, takže když jsme naše setkání domlouvali, dostal jsem takový milý návrh. Slečna si chtěla hrát, tak jsem si měl nasadit černý plastový CB6000s, protože ten se jí moc líbí. K němu jsem si měl vzít i klíčky a hned jak se setkáme, klíčky jsem měl slečně odevzdat s tím, že když ji náš rozhovor uspokojí, tak mi je pak vrátí.
Bavili jsme se o všem možném a o našem malém tajemství nepadlo skoro ani slovo. Ale když nastala chvíle loučení, slečna se tvářila, že by si klíčky ráda ponechala. Byl jsem na tom stejně a požádal jsem ji sám, aby mi je nevracela. Klíčky si navlékla na prstýnek a byl to zvláštní pocit, když mi tou rukou zamávala na rozloučenou. Hodně zvláštní, pro mě úplně nový a okořeněný vědomím, že příště se uvidíme nejdřív za 14 dní.
Vyrazil jsem k domovu a hlavou se mi honilo tisíc dojmů a myšlenek. Jako první mi asi za 5 vteřin blesklo hlavou, že jsem si ten den vyměnil kroužek za menší, který moc často nenosím. Jen tak, prostě jsem o tom nepřemýšlel, protože sám si klícky střídám docela často, jenomže kroužky zas tak často ne. Už se ale nedalo nic dělat, holt moje chyba.
Cestou domů jsem si uvědomil, kolik je na tom pravdy, že cudnost je především v hlavě. Řešení pro případ nouze mám, ale nemám vůbec pokušení ho jen tak využít. To bych tu hru zkazil nám oběma, nejen sobě. A to nechci. Takže to jsem z hlavy hned pustil, protože klícky nosím rád pro ten submisivní požitek z uzamčení a ne proto, abych všemožně vymýšlel a zkoušel, jak se z nich dostat. Jak jsem se téhle myšlenky zbavil, ovládla mě ta příjemná nejistota z blízké budoucnosti, kterou mnozí taky znáte. A zároveň radost, zvědavost, vděčnost a nevím, co všechno ještě. Úplná lavina pocitů a dojmů.
Když jsem ten večer šel spát, nadával jsem si za ten malý kroužek. I přes den cítím jeho stisk, napíná mi neustále kulky, a co teprv v noci, však víte, jak to chodí. Moc jsem se nevyspal. Druhá noc byla ta na dnešek a už to bylo lepší.
Slečna mi mezitím z dálky píše, jak ji naše hra baví, vyzvídá mé pocity a svěřuje mi ty své. Když vám řeknu, že se těším, až se příště uvidíme, má to víc významů než jeden.