Téma: Dcera klíčnice
Robert seděl s pevně zavřenýma očima, zcela nahý, na pokraji orgasmu, připravený vystříknout semeno nahromaděné za celý týden do připraveného kapesníku. Ocelový kroužek jeho klece cudnosti stále pevně obepínal jeho varlata, ale penis měl volný, pulzující a snad nikdy se v jeho dlani necítil tak dobře. Tento týden byl opravdu náročný.
Ve sterilní kóji nebylo vůbec nic, co by dokázalo podpořit jeho představivost. Seděl na kusu hygienického papírového ubrousku. Stěny byly šedé a zcela holé. Možná by mu dovolili vzít si sem nějaký časopis. Kdyby byla příjmová sestra v dobré náladě. Ale netušil, kde by vůbec měl nějaký starý Playboy nebo Leo sehnat. Tak masturboval se zavřenýma očima, přehrával si v hlavě různé erotické fantazie a snažil se nestříkat příliš brzy. Chtěl si ten okamžik vychutnat co nejdéle.
Stiskl své péro pevněji a věděl, že může vystříknout každou chvíli. Představil si jednu ze sexy mladých sester, jak před ním klečí, a s vyplazeným jazykem čeká na jeho sperma. Existovala zařízení podobná tomuhle, kde se starali o bohatší klienty. Povídalo se o nich, že tam pracují mladé a dychtivé sestry, které doslova vysají svým pacientům celou jejich týdenní dávku. Možná jednou, až dost našetří...
Zasténal a trochu povolil sevření, aby jeho pěst při honění nenarážela na vyčnívající poutko zámku jeho klece. Představoval si mladou brunetku, jak se otočená zády k němu sprchuje. Zrychlil se mu dech a soustředil se na její zadeček a mydlení.
Do prdele... pomyslel si. Tenhle orgasmus bude dokonalý. Pomyšlení na to, že celý další týden nebude moci vyvrcholit, ho svým způsobem vzrušovalo ještě víc. Dívka z jeho fantazie se otočila směrem k němu, zvedla ruce a začala si mydlit prsa. Cítil, jak mu srdce buší až v krku. A pak se najednou dívka změnila na blondýnu, o něco menší, a hezky se na něj usmála přes sklo sprchy.
Když se mu do mysli vetřela tahle myšlenka, na chvíli se zarazil a přestal onanovat. Zaplavila ho směsice viny a vzrušení. Jeho klacek se chvěl nervozitou a toužil po velkém finále. Právě ve chvíli, kdy znovu sevřel svou chloubu pevně mezi prsty, rozletěly se dveře do kóje.
Když dovnitř vstoupila statná sestra, nadskočil a instinktivně se zakryl.
„Jejda, pane Daňku!“ zvolala sestra. „Neuvědomila jsem si, že tu ještě jste. Obvykle býváte mnohem rychlejší!“
Robert zčervenal a vrtěl se na židli, před sestřiným pohledem zcela mimo svou komfortní zónu. Její uniforma byla úplně asexuální, ale zakrývala její těžká prsa a v bystrých očích jí cosi jiskřilo. V ten moment si s hrůzou uvědomil, že neodejde a nezavře za sebou. Že mu nedopřeje víc soukromí, než doposud promarnil.
„Pokračujte, pane Daňku,“ pobídla ho. „Nemám na vás celý den. Venku čeká spousta dalších nadržených chlapů, víte?“
„Mohla byste—“, zakoktal se. „Promiňte. Mohla byste mi dát jen minutku?“
„Myslím, že jste měl času dost, pane Daňku. Ejakulujte hned teď, prosím. Nebo si počkejte do příštího týdne.“
Robertův penis mu pulsoval v dlani, ale nedokázal se před tou ženskou přinutit ho začít třít. Když si nervózně poposedl, jen přikývla.
„Dobrá tedy,“ řekla. „Zpět do vaší klece, pane Daňku. Chci vidět, jak je zamknutá.“
Zjevně se nehodlala otočit a Robert by dokonce přísahal, že jí zacukaly koutky, když sáhl po své ocelové klícce a snažil se ji nasadit zpět na svůj ztopořený úd.
Poslední mihotavé obrázky jeho fantazií mu stále běžely před očima a jeho ocas odmítal změknout. Stále viděl brunetku ve sprše... a blondýnku. V žaludku cítil nepříjemné cukání. Na špičce žaludu se objevila kapka tekutiny.
Kdybych měl jen o deset sekund navíc...
Sestra netrpělivě zvedla obočí. „Mám poslat nějakou praktikantku pro sáček ledu?“ zeptala se.
„Ne,“ zareagoval rychle. Ale po další chvíli boje sestra vystrčila hlavu z místnosti a houkla do chodby.
„Markéto?“ zakřičela. „Pan Daněk potřebuje led.“
„Hned jsem tam!“ odpověděl veselý hlas.
„Ne, vážně—“ protestoval Robert.
„Ačkoli se královsky bavím, pane Daňku, nemohu se dívat, jak si s ním hrajete celý den,“ trvala na svém sestra. „Dnes musíme obsloužit vážně hodně klientů. Možná si pro příště zapamatujete, že máte být rychlejší, hm? Od všech našich klientů očekáváme neprodlenou ejakulaci. To dobře víte.“ Tentokrát se opravdu usmála. Když zaslechl kroky blížící se dlouhou chodbou, Robert zrudl a schoulil se do židle.
„Tady je!“ oznámila hezká mladá zrzka, která nahlédla dveřmi. Usmála se na celou místnost a Robert cítil, jak mu čurák znovu poskočil, když si ho celého od hlavy k patě prohlédla. V ruce držela ledový obklad a na Robert si na malou chvíli představil, jak klečí před ním a chladí mu péro. Ale místo toho předala obklad sestře, která ho podala Robertovi.
„Děkuji, Markétko,“ poděkovala sestra. „Mohla bys prosím přinést i oblečení pana Daňka?“
„Jasně,“ odpověděla praktikantka. Mrkla na Roberta, když odcházela. Ten sebou trhl, když si na svůj rozkrok položil ledový obklad. Snažil se nemyslet na to, kolik jí je.
O pět minut později opouštěl kliniku, komplet oblečený a s penisem bezpečně zpět v kleci. Čekárna plná mužů, kteří poslušně čekali na řadu, ho sledovala odcházet. Někteří se zvědavostí v očích, rozpačitě přemýšlejíc nad rozruchem, který zaznamenali. Podnikatelé v oblecích, dělníci v džínách a tričkách a několik málo mladistvých, kteří zde vypadali zcela nepatřičně. Všichni čekali na svou chvíli, kdy budou odemknuti. Robert se vyhýbal očnímu kontaktu s kýmkoli z nich. Spěchal ven z budovy, plný žárlivosti a ponížení. Než došel k autu—elegantnímu černému sportovnímu vozu, který vždy miloval—jeho šulin v kleci nabobtnal. Zapnul klimatizaci a než odjel z parkoviště, chvíli seděl a snažil se uklidnit svůj zrychlený tep.
Ještě jeden týden, pomyslel si. To zvládneš.
Cesta domů byla příjemná. Venku bylo krásně a v rádiu hráli pár jeho oblíbených melodií. Odpolední dopravní špička teprve začínala a chodníky byly plné lidí vyrážejících z práce domů. Robert je pozoroval a utěšoval se myšlenkou, že rozhodně není tím nejnadrženějším z nich. Svým způsobem měl štěstí, že klíč od jeho klece spravuje vláda. U ní měl jistotu, že ho pravidelně každý čtvrtek v časné odpoledne uvolní. Zahlédl muže přibližně jeho věku, jak si vykračuje ruku v ruce se ženou s ostrým střihem, která autoritativně hovořila do telefonu přiloženého u ucha. Ucítil mravenčení ve varlatech, když si uvědomil, že ten muž už možná dlouho z klece nebyl. Kousek dál potkal dalšího chlapa, možná kolem padesátky, s mladou dívkou po boku, která klidně mohla být jeho dcerou. Měla snad jeho klíč dokonce kolem krku? Co by musel udělat, aby ho odemkla? Robert se na to snažil nemyslet, ale podobné představy ho pronásledovaly celou cestu domů.
O chvíli později zastavil na příjezdové cestě a na okamžik vyčkával. Pak se vzchopil, vystoupil z auta a šel domů.
„Dobrý den, pane Daňku!“ vítala ho Bára, jakmile vešel do domu.
„Ahoj,“ odpověděl. Zul si boty a nesl si aktovku otevřenou předsíní do pracovny. Bára vstávala z kožené pohovky v obývacím pokoji a upravovala si lem trička způsobem, který Roberta přiměl přemýšlet, co asi dělala krátce před jeho příchodem. Kraťoučký záblesk jejího holého břicha stačil, aby mu v kleci zase ztuhnul. Když vešel do kuchyně, Bára se na něj usmála a zastrčila si pramen svých hnědých vlasů za ucho. Byla členkou školní taneční skupiny a její postava i postoj to dávaly jasně najevo. Překřížila své vyrýsované nohy, posadila se k jednomu z obrovských skleněných oken v obýváku a Robert měl co dělat, aby na ni nezíral.
„Ahoj tati!“ ozval se další hlas a z pohovky se zvedla i jeho dcera Klára, lehce červená v obličeji. Robert cítil, jak i on začíná červenat, když si uvědomil, co dívky nejspíš dělaly.
„Ahoj zlatíčko,“ odpověděl a raději od ní odvrátil svůj pohled, zatímco si šla sednout ke své kamarádce k oknu. Klára byla blondýnka, o něco menší než Barbora, a styděl se, že musel vynakládat stejné úsilí, aby na ni nezíral, jak prochází obývákem jen v šortkách o velikosti kalhotek, a tílku, které odhalovalo křivky jejích pěkných prsou. Existovali muži, kteří snili dnem i nocí o životě se dvěma sportovně založenými dvacetiletými bisexuálkami. Dokonce i teď, když platily globální zákony o zamykání. Pro Roberta to bylo téměř mučení. Barbora u nich bydlela od doby, kdy obě dívky začaly studovat na místní univerzitě, a občas se divil, jak přežil už těchto prvních pár měsíců.
„Jak bylo v práci?“ zeptala se Klára, když dosedla, vyhýbajíc se očnímu kontaktu a zírajíc do masivní učebnice.
„V pohodě.“
„A co tvé odemykání?“
Robert zčervenal. „Jo, taky v pohodě,“ vysoukal ze sebe.
„To doufám,“ ozvala se Bára. „Myslíte, že teď už můžete přestat zírat na naše nohy? Aspoň na chviličku?“
Robert zčervenal ještě víc a odvrátil se, ale Klára hravě plácla Báru po ruce. „Nebuď zlá,“ pokárala ji. „Měl jsi tentokrát nějakou pěknou sestru, tati?“ zeptala se.
„Klárko, nemusíme o tom mluvit—“ začal rozpačitě.
„Zajímalo by mě, jestli to znamená ano, nebo ne,“ zamyslela se Bára nahlas.
„Dost,“ nařídil Robert a pokusil se znít co nejpřísněji.
Bára zvedla ruce v gestu mírumilovné kapitulace.
„No, věřím, že to znamená ano,“ poznamenala Klára. „Snad to bylo moc příjemné.“
Robertovi se při těch slovech rozbušilo srdce.
„Za chvíli budeme vařit večeři, tati,“ pronesla Klára, jako by pokračovala v úplně běžném rozhovoru. „Chceš se přidat? Budou těstoviny.“
„Jasně. Skočím si na chvíli nahoru. Mám nějakou práci. Vy, holky, .... se jen učíte?“
„Jo,“ odpověděla Bára. „Je to opravdu peklo.“
„Dobře. Dejte mi vědět, pokud budete potřebovat s večeří pomoct.“
„Myslím, že to zvládneme,“ odpověděla Klára. „Dám ti vědět až to bude hotové.“
Robert spěchal pryč z místnosti. Bára něco zašeptala, když odcházel, a zvuky jejich hihňání ho pronásledovaly až do ložnice.
Rozptýlil se prací až do večeře. Klára, jak slíbila, jeho pomoc s vařením nevyužila, a tak byl hodinu a půl sám. Lenošil ve své prostorné ložnici, dokud nezaklepala, aby mu oznámila, že je jídlo hotové.
„Za chvíli budu dole, Klári,“ řekl jí.
„Fajn. Ehm, tati...?“ zeptala se ve dveřích.
„Ano?“
„Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit...“
„Jasně. Co máš na srdci?“
Zaváhala, ale pak jen zavrtěla hlavou. „Možná po večeři,“ řekla.
„Dobře. Je všechno v pořádku?“
„Jo. Jo, určitě. Jen... to nic, nevadí. Můžeme to probrat později.“
Robert se snažil nezírat. Ale když odcházela, jeho oči byly přilepeny k jejím nohám. Byly hladké a dokonalé. I tričko se vlnilo podle jejích křivek. Jeho pyj pulzoval ve svém vězení, když sledoval, jak jeho dcera odchází. Poté ho zaplavil dosud nepoznaný pocit studu. Od přijetí zákona o zamykání se pravidla změnila. Mnoho dcer své zamknuté otce provokovalo mnohem vyzývavěji než Klárka. Muži, jejichž uvolňování kontrolovaly jejich dívky.
Ale Robert se vážně hodně snažil nenechat své myšlenky plynout tímto směrem. Viděl, co se stalo chlapům, kteří se do téhle králičí nory ponořili příliš hluboko. Zůstal u svého pracovního stolu sedět další minutu, vyčistil si hlavu a šel dolů na večeři.
Dívky si během jídla povídaly a dlouho se o sexu nemluvilo. Ale když přišel čas na dezert a Bára rozdávala kousky borůvkového koláče, téma rozhovoru se stočilo k večírku, na který měly zítra vyrazit. A od té chvíle to šlo prudce z kopce.
„Tati, ty nemáš ponětí,“ smála se Klára. „Nemáš ponětí, jak jsou teď kluci v našem věku milí. Viděla jsem spoustu starých filmů... Víš, z doby před zákonem o zamykání, a... jako, wow. Neuvěřil bys. Vypadá to, že kluci dřív bývali takové kreténi. Jako... neustále.“
„Už nejsou?“ podivoval se Robert. Pták mu plnil klec už při zmínce o zákonu o zamykání, zatímco usilovně přemýšlel nad výmluvou k odchodu.
„Jsou teď tak roztomilí,“ zasmála se Klára znovu. „Jako, tak zoufale chtějí, abys je měla ráda.“
„Někdy až příliš zoufale,“ souhlasila Bára. „Jestli ještě jednou uslyším nějakého kluka, jak se mě snaží sladkými řečičkami ukecat k lízání mé...“
„Báro!“ přerušila ji Klára zděšeně. Její pohled se stočil k Robertovi. „Promiň, tati,“ omlouvala se.
„U jídla budeme mluvit slušně, Barborko,“ přikázal Robert. Sakra, byl tak nadržený.
„Není to tak, že bychom nechávaly kluky, kudy chodíme... však víš,“ zamumlala Klára.
Robert mávl rukou. „Dokud jste opatrné,“ řekl. Ale fantazie už mu jela na plné obrátky. Dívky se opírají o zeď, sténají, a dychtiví mládenci klečí mezi jejich nohama, zatímco se hrudníky děvčat zvedají v blížím se vyvrcholení—
Trhl sebou, když ucítil tlak klece.
„Velmi opatrné,“ ujišťovala ho Bára a usmívala se. „Klárko, mám mu vyprávět o tom s Martinem?“
„Proboha, ne,“ zasmála se Klára. Zčervenala a zakryla si ústa.
„Tenhle příběh se vám bude líbit, pane Daňku,“ slíbila Bára a udržovala oční kontakt s Robertem, který se snažil zachovat klid. „Byly jsme v kině s jedním milým klukem ze třídy. Jen kamarád, víte. A my—“ usmála se, „—my jsme mu řekly, že mi jeho máma na dnešní večer půjčila jeho klíč od pásu cudnosti. Některé mámy to občas udělají, víte... Pokud důvěřují dívce, se kterou jejich syn chodí. Jen jsme mu to tak nenápadně zmínily, když jsme odcházely od nich z domu. A pak už jsme o tom nemluvily. Měl byste ho celý večer vidět. Musel si myslet, že ho čeká nejlepší noc života.“
Klára si zakryla obličej. „Barčo, ne,“ povzdechla si.
„To je v pohodě. Tvůj táta ten příběh slyšet chce. Nebo snad ne?“
Robertovi vyschlo v ústech. Vše, na co se dokázal během Bářina vyprávění soustředit, bylo nezírat jí do výstřihu.
„Po filmu jsme všichni jeli domů, a když jsme byli blok od jeho domu, zeptal se nás, jestli ho odemkneme. Zaptal se tak mile. ‚Prosím, Báro. Prosím, Klárko, odemknete mě?‘ A když jsem mu řekla, že jsem si z něj jen dělala legraci, že jeho klíč nemám, myslela jsem, že se rozbrečí. Ale Klárinka—pokud to ještě nevíte, pane Daňku, vaše dcera je fakt strašně moc hodná—Klárka se nad ním slitovala a nabídla mu malou útěchu.“
Celá místnost se s Robertem točila. Cítil, jak mu z klece vytéká preejakulát. Chtěl jí říct, aby přestala—pokárat ji za tak nevhodné chování. Ale zoufale toužil vědět, jak příběh skončí.
„No, to je jedno,“ odtušila Bára, když si všimla jeho nepohodlí tam dole. „Jestli to nechcete slyšet. Jen jsem si myslela, že by vás to mohlo pobavit.“ Zvedla svůj prázdný talíř, vzala i ten Klářin a Robertův a vstala od stolu. „Nechci, aby vás tlačila klícka, pane Daňku.“
Robert zůstal jako opařený. S nalitým pyjem. A příběh náhle skončil. Klárka nevěděla, kam s očima.
Tlak klece cítil celý večer. Díval se na televizi v obývacím pokoji, zatímco Klára s Bárou trávily čas na zahradě. Slyšel je, jak cvičí Bářiny taneční sestavy—učila Kláru, která vždy také chtěla tančit, ale nikdy nenašla odvahu, a to ani ve světě, kterému vládnou ženy. Barčina sebejistota byla nejspíš to, co Kláru na počátku přitahovalo. A teď se zdálo, že největší dávku pohybu jim dává právě skákání a kreace na zahradě.... Když zrovna neplavaly v jejich skromně velkém bazénu. Robert si sotva mohl stěžovat. Pozemek byl dost velký na to, aby sousedy nerušili, a taky jim rozhodně nemohl přiznat, jak moc ho bolí jeho zamknutý rozkrok. Sotva se držel, když viděl Báru v jejím tanečním kostýmu, nebo Kláru v tom, který jí Barbora darovala. Držel oči přilepené na televizi, zatímco ty dvě zpívaly a tančily na zahradě. Toužil se jít podívat na jejich choreografii, ale nebyl ochoten ustoupit ze svých zásad.
Obě přišly ze zahrady kolem osmé a šly se nahoru osprchovat. Robert poslouchal, jak teče voda, a snažil se nepředstavovat si je spolu ve sprše. Ale samozřejmě, čím víc se snažil na ně nemyslet, tím živější jeho fantazie byla. Zkoušel se nechat rozptýlit televizí, ale marně.
Skřípal zuby, když si uvědomil, že má čím dál oplzlejší představy. Pak si náhle uvědomil zvuk Klářiných kroků za svými zády. Zvuk vody už ustal—nedokázal říct, jak je tomu dlouho.
„Ahoj tati,“ pozdravila ho. Vlasy měla mokré a kůži vlhkou. Nohy se jí leskly, když obešla pohovku, a kapička vody stekla po jejím dekoltu až k ručníku zakrývajícím její ňadra.
„Ahoj zlatíčko,“ vydechl.
„Barča se snaží si číst... Myslela jsem, že bych jí dala trohu prostoru. Na co koukáš?“
„Ále... Ani nevím. Nic zajímavého.“
Klára se usmála, sedla si do křesla a opřela se. Robert se snažil udržet oči na obrazovce. „Tak, tati...“ promluvila. „Můžu s tebou probrat tu věc, co jsem zmiňovala?“
„Jistěže.“
„Jde o...“
Robert si všiml, jak zápasí se svým strachem a na chvíli ho znepokojilo, co se asi chystá říct.
„Jde o tvou klec cudnosti.“
Srdce se mu na okamžik zastavilo. „Barunko,“ promluvil, „o tomhle s tebou opravdu nechci mluvit...“
„Tati,“ odvětila, a v hlase jí zněla špetka přísnosti. I když seděl, Robertovi se z toho málem podlomila kolena. „No tak! Vím, že docházení na kliniku pro tebe nemůže být žádná zábava.“
Robert zrudl a odvrátil pohled. Klárka byla tak úžasná, když se o něj starala. „Je to—“ snažil se vysvětlovat. „Nemá to být zábava. Má to být efektivní.“
„No o to mi právě přesně jde! Sex... má být zábavný.“
„Klárko—proč tě to zajímá? Tohle je můj život, ne tvůj.“
„Zajímá mě to, protože nechci, abys byl nešťastný. Mám přátele, kteří na těch místech pracují. Vím, jak to tam chodí.“
„Nejsem nešťastný. O čem to mluvíš?“
„Vím, že ti to nestačí. Jak by taky mohlo? Myslím, že si zasloužíš něco lepšího než tuhle kliniku.“
Robert se dokázal zasmát i přes stále vzrůstající puls. „Rád bych svůj klíč nechal převést do pětihvězdičkového institutu, princezno,“ přiznal. „Ale i s mým platem—“
„Nemluvím o převodu do jiného zařízení,“ protočila oči. „Mluvím o tom, že je převedeme na mě.“
Slyšel, jak mu doslova buší v uších. „Cože?“ zeptal se. „Ne. Ne, Klári.“ Ale už teď se jeho kolík pokoušel klec doslova prolomit.
„Proč ne?“
„Bylo by to divné.“
„Proč? Mám spoustu kamarádek, které se starají o klíče svých otců. Nikdo by si nemohl myslet, že jsi perverzní. Ani já bych si to nemyslela.“
Robertův tep byl teď tak rychlý, že se bál, aby se mu neudělalo špatně. „Klárinko... Vím, že o devadesát procent chlapů světa se starají jejich mámy, manželky, nebo dcery. Nebo sestry. Ale není to něco, co bych chtěl.“
„Co je na tom špatného? Jen si to představ... Mohl by sis to udělat víc než jednou týdně.“
Robert se styděl, přestože jeho myšlenky tryskaly všemi směry. Klára mluvila o intimitách v jeho přítomnosti jen velmi zřídka. Ve světě plném mladých žen, které mohly být naprosto uvolněné co se své sexuality týče, bylo požehnáním mít dceru, která je tak trochu stydlivá.
„Ne dvakrát... Kdykoli!“ pokračovala Klára. „Mohli bychom se vždy domluvit. Čeho se bojíš? Chápu... Mám jednu kamarádku—Moniku. Její máma jí dala klíč od klícky jejího táty, jen aby ji naučila asertivitě. Dominanci, možná... Takhle to na světě chodí, ne? Musíme se naučit kontrolovat situaci. Každopádně, ona drží svého tátu zamknutého, pobíhá po domě nahá, a nikdy ho nepustí ven. To není to, co bych chtěla udělat tobě.“
Robertovi se zdálo, že omdlí.
„Jen... Přemýšlej o tom, dobře? Mohl by ses vystříkat častěji. A bylo by to příjemnější. Žádné protivné sestřičky, které by tě popoháněly.“
Cítil, jak mu kapka stéká po stehně. A ve své mysli viděl Klárku s Bárou, jak tančí svou sestavu na zahradě, nebo se opalují u bazénu, a on klečí u okna, pomalinku si ho honí a sleduje je.
„Slib mi, že o tom budeš přemýšlet,“ žádala Klára.
„Dobře,“ zašeptal. „Ale, Klári, já—“
„Nemusíš se rozhodnout hned,“ dodala. „Jen nabízím. Mohlo by to pro tebe být příjemnější. A... Možná by mi to pomohlo být sebevědomější. Nechceš to?“
„Samozřejmě, zlatíčko,“ odpověděl automaticky.
„Dobře.“ Chvíli pozorovala, jak se kroutí, a pak mu položila ruku na tu jeho. Její dotek hřál.
„Nechci se to učit na cizích klucích. Víš, že jsem na střední s pár kluky chodila. Nikdy jsem ale neviděla jejich klíče, tak jsem je raději moc nedráždila. Barču to baví, ale já...“
„To byl Bářin nápad?“ zeptal se Robert, hned jak mu to došlo.
„Ne. Je to můj nápad. Přemýšlej o tom... Můžeme jít po malých krůčcích. Promysli to.“
„Co bylo...“ zarazil se Robert vlastními slovy, ale nemohl si pomoct nezeptat se. „Co jsi udělala tomu klukovi, o kterém mi Bára vyprávěla u večeře?“
Klára zrudla. „Ah,“ začala. „Vůbec nic.“
„Právě jsi řekla, že si nerada hraješ s klukama... Chci jen vědět, že si dáváte pozor.“
„Nebylo to... Nic jsme mu neudělaly. Opravdu ne.“
„Jak to myslíš?“
Uhnula stydlivě pohledem. „Barča ho celý večer tak moc provokovala. Jen jsem se ho zeptala... Jestli by se na nás chtěl dívat. Na mě a Báru. Jak... se mazlíme.“
„Ou.“ Nikdy dřív v životě Robert nelitoval tolik jako teď, že je zamknutý.
„Přála bych si, aby ti to Bára neřekla. Je mi to trapné.“
„Ne, nestyď se. Je to—“
Co je to? Pomyslel si. Neměj obavy, Klárko, je v pořádku, že jsi nechala nějaké ňoumu sledovat, jak šukáš svou kamarádku?
„Něco jsem pro tebe sehnala,“ prohodila Klára a začala nové téma. Než se Robert zmohl cokoli říct, vstala z pohovky a přešla obývák. Vrátila se s fotorámečkem. Robert ho opatrně vzal do ruky a málem ho upustil, když mu došlo, co na fotce je.
Fotka zobrazovala Kláru a Báru, jak obě lenoší na pláži v těsných bikinách. Klářiny byly modré a skvěle zdůrazňovaly její pevná prsa. Bářiny byly červené a uvázané šňůrkou z boku. Obě dívky ležely na zádech, prsa vystrkovaly k nebi a culily se do kamery. Robert téměř cítil, jak jsou jejich plochá bříška rozpálena sluncem. Vnímal, jak látka jejich plavek těsně kopíruje jejich boky a vytváří tak velmi malý prostor, kam by mohla vklouznout ruka k jejich...
„Tuhle fotku jsem nechala udělat už před časem,“ zašeptala Klára. „Od minulého léta jsem se snažila najít odvahu k tomu, abych ti to navrhla.“
„Já...“ trápil se Robert, „tomu nerozumím.“
„Nechám ji támhle na polici,“ ukázala Klára. „A jestli budeš chtít, můžeš si ji vzít příští týden na kliniku. Aby ses měl na co hezkého dívat až budeš zase masturbovat.“
„Klárko,“ zakuckal se. „Neměl bych... to by nebylo vhodné.“
„Nevadí mi, když se na mě díváš, tati,“ ujišťovala ho. „Nebo na Barču. Chci říct... na koho jiného by ses měl dívat? Tedy... nemyslím, že jsem připravená na to, abys mě viděl nahou, ale—“
„Bože můj, Klári...“
„Tati,“ přerušila ho znovu. Také se červenala, ale bylo vidět, že tohle je něco, co chtěla říct už dlouho. Což ho rozpalovalo ještě víc. „Je v pořádku, když si ji vezmeš příští týden na kliniku,“ řekla. „Slibuju. A... kdo ví. Když mi dovolíš spravovat tvůj klíč, možná bychom mohly... já nevím, pózovat takhle před tebou naživo?“
Robert měl pocit, jako by mu měl penis explodovat.
„Malé krůčky,“ zopakovala Klára. „Nechám ji přímo tady. Vezmi si ji, jestli chceš, a nebo ji nech tady.“ Vzala rámeček s fotkou z jeho zesláblých rukou a položila jej na polici tak, aby viděl fotku z místa, kde seděl. Když se k němu vrátila, chvíli jen tak seděla a hleděla mu do očí, zatímco ho držela za ruku. „Víš, tati,“ začala, „až mi bude jednadvacet, mohla bych prostě zajít na tvou kliniku a donutit je, aby mi tvůj klíč vydali. Ale to nechci. Chci, abys chtěl, abych ho měla já. Bylo by to lepší, než kdyby přijela teta Sofie a převzala si ho sama, ne?“ zasmála se Klára.
Robert se slabě zasmál. „Myslím, že to neudělá, zlatíčko,“ oponoval.
„Máš pravdu. Ale slib mi, že o tom budeš přemýšlet.“
Robert beze slova přikývl a Klára se naklonila, aby ho políbila na tvář. Sledoval, jak odchází zpět nahoru, a ještě dlouho seděl jako zmrazený s divoce bušícím srdcem. Jakmile si byl stoprocentně jistý, že jsou obě dívky ve svém pokoji, přešel obývák a znovu fotku zvedl.
Seděl a zíral na ni nejméně hodinu. Třel si penis přes klec, marně se snažil dosáhnout jakéhokoli vzušení. Dech se mu zrychloval. Snažil se soustředit na Bářiny nohy, břicho a prsa, zatímco zoufale lomcoval klíckou. Nemohl si pomoct. Zíral na dokonalé tělo své Klárky. Její slova mu stále zněla v hlavě a přiváděla ho tím k orgasmu, kterého však nikdy nedosáhne.
Možná bychom před tebou takhle mohly pózovat naživo.
Když konečně fotku odložil, byla už tma. Jeho mysl se rozpadla na milión dílků. A když šel nahoru, uslyšel z pokoje dívek zřetelný zvuk sténání. Nevěděl, čí hlas to byl—Klářin nebo Báry. Spěchal rychle pryč, ale ten hlas ho přesto pronásledoval celou noc. Převaloval se v posteli hodiny, než vůbec dokázal usnout. Pulzující, vytékající, přející si víc než cokoli jiného, aby si konečně mohl vyhnit péro. Představa jeho dcery a její kamarádky propletených a svíjejících se v extázi ho však stále mučila. Ačkoli nechtěl brát Klářinu nabídku vážně, nemohl si pomoct a fantazíroval o tom, jak stojí nad nimi, ony se milují, on si hladí své kopí a stříká na jejich nahá těla, zatímco klíč od jeho klece visí na krku jeho dcery.
Prozatím však mohl pouze otírat svého měkouše o matraci. Uzamknutý a zoufalý, ještě úplně celý týden od další příležitosti si to pořádně udělat.
