Téma: Doživotní otroctví
Jeli jsme již asi hodinu… Byl jsem spoután v kufru auta, s rukama dozadu, na hlavě jakýsi pytel. Bylo to domluvené setkání na inzerát. Oslovil mne inzerát ohledně trvalého zotročení s dovětkem, že po podepsání smlouvy nelze již nic měnit. Byl jsem samozřejmě natěšený, nadržený, s mozkem odkrveným…Těšil jsem se na pořádný „odvaz“ dle mého gusta. S tajemnou Paní, v rámci mých představ. Těšil jsem se, jak podepíšu smlouvu a Paní si mne občas zavolá a já jako její smluvní otrok budu vždy muset přijet. Jenže jak se později ukázalo, vše bylo jinak.
Paní na parkovišti dodržela slib a vše proběhlo jak mělo. Byla to nádherná asi třicetiletá dáma, s úžasnou postavou, krásnými hustými vlasy a aby toho nebylo málo – přijela v latexových kalhotách, černými rockovými botami a v latexové podprsence schovanou po poloprůhlednou halenkou. Pro takovou krásu by člověk snad i zemřel. Prostě udělal skutečně cokoliv. Nebo alespoň si to myslel můj nadržený a naběhlý penis. Moc jsme toho nenamluvili, paní mne hned spoutala, poručila si lehnout do kufru a pro jistotu mi dala na hlavu právě ještě nějaký ten pytel. A přestože jsem netušil kam jedu, jak dlouho tam budu a co se mnou bude paní dělat, nepřipouštěl jsem si žádné větší starosti, byť obava (a vzrušivá ), tam samozřejmě byla, asi jako vždy, ne o moc víc.
Asi po dalších dvaceti minutách auto zastavilo. Ale jen na chvíli. Slyšel jsem jak paní vystupuje z auta a za chvíli do něj zase nastoupila. Zřejmě brána nějakého stavení? Nevím… Za chvíli se situace opakovala, ale tentokrát jsem vnímal, že auto zajelo díky změně zvuku do nějakého objektu. Paní vypnula motor, vystoupila a zabouchla dveře. Pak někam odešla. Začal jsem být lehce nervózní. Za chvíli jsem slyšel znovu kroky, zavírání jakýchsi vrat (od garáže?) a konečně se ozvalo zaštrachání u kufru a paní ho otevřela.
„Vylez“ – poručila, a pomáhala mi ven. Byl jsem celý rozlámaný, ruce i nohy ztuhlé, zapocený od lehce vydýchaného vzduchu. Paní mi samozřejmě pytel nesundala, ale někam si mne vedla dovnitř do budovy. Prošli jsme asi tři místnosti, než jsme se zastavili. Slyšel jsem zase zarachocení klíče, otevření jakýchsi mříží a pak rozkaz: „Jdi dál“ a to mne již paní nasměrovala „někam“. Ozvalo se zabouchnutí mříže a zacvaknutí zámku. Že by cela? Pomyslel jsem si. „Pojď ke mříži, kousek zpět, sem ke mne“, dál velela Paní. Couvl jsem kousek zpět a ucítil za sebou chladivý dotek železa. Zůstal jsem stát a čekal co bude dál. Paní mne sundala z hlavy pytel a odemkla pouta na rukou. A já, spolu s čerstvým vzduchem se začal honem koukat po místnosti, kde jsem. Paní na to samozřejmě čekala a nechala mne překvapivě v klidu, ať se rozkoukám. Byl jsem zamčený v nějaké kleci o rozměrech asi 1,5x1,5m, ale vysoké až ke stropu. Místnost byla spoře osvětlená, šlo zřejmě spíše o nějaké venkovské stavení, protože uprostřed sálalo teplo z velkých trubkovitých kamen, po stěnách byly historické relikvie, byl zde nějaký stůl, židle, pohovka, ale i televize a z místnosti vedly hned tři dveře. Zajímavé bylo, že tato místnost neměla jediné okno, byla tedy někde uprostřed objektu.
„Tak otroku“, otočila se ke mne Paní, „jestlipak víš, proč jsi tady?“ „Ano Madam“, odvětil jsem. „Abych se stal Vaším doživotním otrokem“. „Ano… ale jen nevím, jestli jsi to dobře pochopil, jak byl inzerát myšlen. Doživotním otrokem a to zde a na vždy“. Ta slova pronesla dostatečně výrazně a celou dobu mne pozorovala pohledem, co já na to… Viděl jsem její vítězný a vyzývavý úsměv, opovržení radost z toho, jak si mne teď vychutnává…. „A jak jsem též napsala – po podepsané smlouvě nelze nic měnit“. Zasmála se. Penis mi skoro protrhával kalhoty, ale já se začínal i skutečně trochu bát, nevědíc, zda je vše v rámci hry a nebo to Paní myslí doopravdy. Zkusil jsem opatrně: „Já myslel, že půjde o otroctví na dálku a jen příležitostně zde a…“ Paní mne přerušila:“Co si ty myslíš, je mi srdečně jedno. Tvůj osud je už zpečetěn. Zde bude tvůj nový domov. Navždy“! To řekla hlasem, kterému se skoro nedalo odporovat… „Ale já mám venku svou práci, známé a…. A co když nic nepodepíšu?“ chytil jsem se vlastně jiskřičky naděje a na chvíli mi tváří přejel úsměv. „Podepíšeš.. Podepíšeš rád a dobrovolně… Uvidíš? A víš proč? Protože dokud nepodepíšeš, z té klece tě nepustím. A jistě uznáš, že se z ní sám nedostaneš…“, zasmála se a pokračovala, zatímco já rychle obhlédl skutečně masivně zabudovanou celou klec. „A radím ti, nezhoršuj si situaci nějakým tvým současným odporem. Vše se ti vrátí…“ „Ale… „, zmohl jsem se jen na hlesnutí a pak si to rozmyslel a zvolil jinou strategii. Budu dělat ve všem poslušného a jistě se najde příležitost, jak se z klece a případně objektu dostat a pokud bude třeba, utéct. Navíc možná je to vše v rámci hry a Paní si mne teď dokonale vychutnává. Přeci jí nedopřeju zas takovou radost… „Ano Madam,“ řekl jsem a čekal co bude dál.
„Tak se mi to líbí. Teď se svlékni do naha a podej mi veškeré věci. Už je nebudeš potřebovat.“ Začal jsem se svlékat a přestože bylo v místnosti teplo, dost jsem se chvěl. Hraje to dobře, kočka, říkal jsem si. Podal jsem jí veškeré věci. Rychle prohlédla kapsy, což se mi tedy ani trochu nelíbilo a než jsem stihl protestovat, vyndala z nich jednu jedinou věc. Mou občanku. „Ale…“ ale hned jsem svůj proslov přerušil, poté co se na mne ostře naštvaně Paní podívala. „Tak je to správné, Nikdo se tě na nic neptal.“ Vzápětí otevřela dvířka od těch velkých kamen a bez sebemenšího zaváhání vše hodila dovnitř. „Ehhh“… to byl pro mne šok… Ona to fakt možná myslí vážně? Začal jsem lehce panikařit. Přesto mi můj ocas stál až k nebesům. Paní si toho všimla… „Tohle tu nechci“ a kouknula na něj. Odešla někam vedle a za chvíli se vrátila s čímsi v ruce. Byl to klasický pánský pás cudnosti. Podala mi i otevřený zámeček a také pytlík s ledem. „Jistě víš jak to funguje… Tak se koukej zamknout. Ten led tam máš jako pomocníka, aby ti pomohl s odvzrušením. Přijdu za deset minut a doufám, že vše bude jak jsem řekla!“ Načež sebrala ze stolu občanku a mne nechala se svými obavami, vzrušením a mnoha otázkami. Koukal jsem na ten svůj pás cudnosti a také po kleci, Zkoušel jsem někde najít slabé místo, ale tu klec opravdu neměla. Rozhodl jsem se tedy, že se budu snažit a dělat poslušného, třeba mi to pomůže… Jenže nasadit si pás cudnosti na vzrušený penis je fakt nemožné… Začal jsem tedy myslet na samé nudné, nezáživné věci a penis usilovně chladil ledem. Po asi pěti minutách konečně polevil. Honem jsem toho využil. Nasadil si kroužek okolo varlat, uzavřel ho a natáhl na něj klícku, tak aby zapadla do tyčinek. Právě včas, penis se mi už zase začal topořit. V úleku jsem ho tak honem uzamkl, aniž bych nad tím posledním krokem musel přemýšlet. Nyní již bylo pozdě a můj penis se teď neměl ani jak postavit a natož pořádně zvětšit. Jen jsem cítil stálý tlak klícky ze všech stran a frustrující vzrušení.
„Cvak“, právě cvakla klika dveří a do místnosti opět vstoupila Madam. V ruce měla propisku a dva nějaké listy. Přistoupila ke mne, zkontrolovala mé „zamčení“ a spokojeně se usmála. „V pořádku. Tvůj penis ti od této chvíle nepatří. A chci abys věděl, že už zůstane zamčený nadosmrti!“, Málem jsem vybouchl zděšením a můj penis vzrušením. (Kdyby měl kam). „Neboj, občas se ven podívá. Přeci jen nějakou hygienu potřebuje a také trochu na něm „zapracovat“. Co ti však mohu slíbit, že ty se ho již nikdy nedotkneš! No a teď k formalitám. Jakožto budoucí doživotní otrok ti zde přináším trvalou otrockou smlouvu, z tvé strany samozřejmě nevypověditelnou. Přečti si jí a podepiš. Jsou tam i adresy, jména, rodná čísla. Vše. A jak jsem řekla, po podepsané smlouvě nelze nic měnit. A jak jsem též řekla, dokud nepodepíšeš, zůstaneš takto zavřený v té kleci. Bez jídla, pití… Klidně takhle zůstaneš týden, dokud si to nerozmyslíš. Tak se rozhodni, co uděláš!“ zasmála se paní a podala mi už ale s vážnou tváří smlouvu a tužku.
Vzal jsem jí do ruky a začal rozechvěle číst, papír se mi míhal před očima. Nebyla moc dlouhá. Stálo tam:
Já, níže podepsaný (mé jméno, adresa, RČ ) zde dobrovolně a za plného vědomí souhlasím, že se stávám doživotním majetkem a otrokem své Paní ( jméno, adresa, RČ ) a jejím doživotním vězněm.
Paní může se svým otrokem zacházet jakkoliv, jakkoliv ho trestat (za jakoukoliv neposlušnost či i jen tak), využívat a používat a má právo svého otroka bez jakéhokoliv soudu i kdykoliv usmrtit (i bez udání důvodu). Trest smrti (udušením) by následoval i za jakýkoliv pokus o útěk.
Otrok musí ve všem paní poslechnout, vyhovět a trpět veškeré její rozmary a příkazy a to až do své smrti.
Podpis otrok … Podpis Madam…. Dne …..
Byl jsem z toho úplně v šoku. Vše se vlastně odehrávalo dle mých bujných představ, ale tohle přeci nechci. A už vůbec ne, aby mne někdo nakonec i zabil, když mu rupne v „bedně“… I když, podíval jsem se na stojící Madam, tahle je fakt tak úžasná a inteligentní, že by snad toto neudělala. Jistě by se po pár týdnech k ní dal najít i nějaký přístup a změkčila by… Ale já mám venku celý svůj život, co zbyde mne? Zde? Byť tedy Madam je opravdu krásná.. Co by za to nyní kdejaký honič u internetu dal… Ale… Myšlenky se mne střídaly a honily a já stále držel v ruce ten papír a tužku, ve své zpocené ruce. „Tak jak otroku? Dělej a rozhodni se. Pokud nepodepíšeš, pojedu do zítřka pryč…“ Další lehký tlak na mou osobu a podepsání. Řekl jsem si, co mohu teď ztratit… Na věci případného útěku, či šance na něj se nyní nic nemění. „Ano Madam, podepíšu“, řekl jsem naopak pokorně a to dostatečně aby viděla, jak moc skutečně jí budu oddán. „Pro Vás bych udělal cokoliv na světě“.. A podepsal jsem. Možná nejstrašnější rozhodnutí v mém životě.
Paní se mé poznámce jen pousmála, ale nijak na ní nereagovala. Podal jsem jí oba podepsané papíry a tužku a čekal co bude dál. Slíbila mi přeci, že pak budu moct z té klece. Nebude tedy šance na útěk? Paní zase na chvíli odběhla vedle a za chvíli se vrátila. V ruce držela plno věcí. Dala je na sedačku, trochu rozpletla a vytáhla gumovou kuklu s otvorem na pusu a dírky u nosu, s drobnými dírkami u očí na sice vidění, ale ne nijak úžasné. „Dej si to na hlavu“. Rozechvěle jsem si jí nasadil na hlavu a zipem vzadu stáhl. „.. ke mne“! Zavelela a dala mi okolo krku obojek s kroužky, z kterého visel dolů dlouhý řetěz a na něm pouta a zámečky. „Ruce dozadu!“ ….“Dělej!“, pokřikla na mne, když jsem se k tomuto kroku moc neměl, protože jsem tím pádem ztrácel půdu pod nohama pro můj případný útěk, či odpor.Přitáhla si je přes mříže sama a já trochu oddaně rezignoval.Jednu tuku mi dala do kožených pout, secvakla k řetězu a pak to samé i druhou. Každou ruku jsem tak měl relativně volnou, ale obě (každý zvlášť) byly připoutány k řetězu, co se táhl od mého obojku. Když jsem se snažil obě ruce dát současně dopředu, dal jsem se sotva na úroveň těla, spíše ze stran jsem si mohl sahat na zadek. To bylo vše. Ani pomyšlení na to, že bych dosáhl někam dopředu. „Nohy!“, probrala mne z myšlenek Paní a vše se dělo i s nohama. Rozhod řetízků mezi nohama (též spojeného s tím co vedl až k obojku) mi umožňovala dělat jen velmi malé a neohrabané krůčky. A vše pečlivě zamčené kovovými zámečky. Nyní jsem variantu jakéhokoliv útěku zavrhl… Nebo spíše mi byla zavrhnuta;). Paní byla spokojená. „Otroku, od této chvíle až do smrti, budeš vždy s trvalým omezením, tedy s pouty na rukou i nohou, popř. zavřený v cele, kleci zde a nebo malé kleci dole“ – a podívala se na jakési dveře. Pochopil jsem, že tam bude mé „místečko“. „Tak abys pochopil, že je to skutečně NAVŽDY a že nejde o nějakou hru, ale vše je vážně a reál! A že nemáš a nebudeš mít jedinou šanci na útěk.! „Ano Madam“, přikývnul jsem a snažil se být vstřícný, „jak jsem říkal – pro Vás cokoliv a jsem potěšen, že jste si vybrala zrovna mne.“ „Stop!“, přerušila mne Paní, „moc ti to mluví“. Vzala jakýsi klíč a konečně otevřela zámek té mé klece a vyvedla mne ven.
„Otevři pusu,“ rozkázala, stoupla si za mne a do mne již do pusy narvala umělou kuličku roubíku, který vzadu pevně stáhla. „Za chvíli budeš chtít říct asi pár protestujících vět v návalu překvapení co tě čeká, takže tomu chci trochu zabránit!“, řekla tajemně a můj penis se jen marně snažil vymanit z pásu cudnosti. Nedokážu si vůbec představit, jaké to asi bude, když takto bude vězněn furt. To prostě nepůjde přežít ta frustrace, přemítal jsem. Z úvah mne vytrhla Madam. K volnému očku vpředu na obojku připnula řetízek a za něj mne vedla k dveřím, které již naznačovala. Odemkla je – „Opatrně, jsou tu schody“, informovala mne ještě a rozsvítila. Přes zúžený prostor pro oči jsem viděl jakousi suchou a čistou chodbu, tedy spíše schodiště, vedoucí kamsi dolů. Asi po dvanácti schodech jsme stáli v chodbičce, odkud vedly jakési dveře vlevo, dvířka rovně a vpravo – ano vpravo byla jisto jistě má cela. Místo dveří mříže a do sklepní místnosti pronikalo denní světlo úzkým oknem, s dvojitým tlustým sklem. Paní mne zavedla dovnitř místnosti. Překvapilo mne, že je zde docela teplo. Na jedné straně stěny byl kříž a police s pouty, maskami, roubíky a nevím čím vším, na druhé byla pružinová postel, ale jen s drátěným pérovacím povrchem bez matrace, s latexovým a igelitovým povlečením. V místnosti byla i jakási truhla, v rohu malá klec (sotva by se tam člověk vlezl – tak o tomto paní mluvila) a také za jakýmsi paravanem záchod s umyvadlem. Pomalu jsem viděl více a více, jak si oči přivykaly šeru. Bylo tam i světlo u stropu, ale kde se zapínalo nevím a jistě se ani nechtělo, aby ho zapínal já. Ze stropu visel z jakéhosi zabudovaného železného oka řetěz. K tomuto řetězu Paní připnula řetízek za který mne vedle a načež mne zcela překvapeného a s uslintaným roubíkem nechala v místnosti, zamkla za sebou mříž na dva visací zámky a koukla se na mne.
„Tak jak se ti tu líbí otroku?“ Zasmála se. „Teď poznáš, co jsi vlastně celý život chtěl ve svých představách. Jen nevím, jestli se ti to bude líbit navždy…“, zasmála se, zatímco já se zachvěl a zacinkal v řetězech. „A teď to překvapení…“, zasmála se znovu – „a proto ten roubík“. Jestlipak víš, co bylo na otrocké smlouvě napsáno? Honem jsem kýval hlavou že ano a přitom přemítal, kterou pasáž má má Paní na mysli. Tak jen ti chci říct, že jméno tvé Paní a její podpis na smlouvě je na Novotnou… Jenže já jsem slečna Procházková. Dovol mi tedy, abych ti představila tvou skutečnou doživotní Paní!“
„Cohhhodooo?“, snažil jsem se zebe vychrlit nějaký odpor? Ta úžasná a krásná dominantní kočka nebude mou Paní? To byla jediná má útěcha, pokud půjde do tuhého… A kdo tedy? Snažil jsem se honem zachytit další indicii… „Pojď dál Adélo, vše je splněno. Más zde svého doživotního otroka“… a já slyšel dolů sestupovat svou skutečnou novou Paní. A pak jsem jí zahlédl. Byla to asi čtyřicetiletá hnusná a hodně obézní ženská. „To nemyslíte vážně?“, pomyslil jsem si, ale křičet mi nešlo a nemohl jsem. „Díky… Jde to. Docela hezký kousek“, pravila ta dáma lehce chraplavým hlasem při pohledu na mne. „Já už si s ním pohraju. A ty si užiješ…. Doufám, že se těšíš na náš společný život…“, zasmály se tentokrát obě a já slyšel jak odchází. „A nezapomeň otroku“, houkla na mne ještě ta nová a pravá Paní, „jakýkoliv pokus o útěk se trestá smrtí! Tak si dobře rozmysli, jak se tu budeš chovat. A myslím to vážně. Nikdo neví kam jsi zmizel a nevíš to ani ty. A ještě drobnost – ty koule v rozích – jsou webkamery a ty tě budou sledovat 24 hodin denně. Takže se opovaž dělat i jiné alotrie. Třeba pokusit se sundat pás cudnosti apod. Trest by byl též přísný. Strávil by jsi několik dní v té malé kleci před sebou. Opravdu ti radím chlapče – poslouchej mne ve všem, pokud chceš vůbec zde přežít. Nebaví mne zacvičovat si každý rok nového otroka!“…. Škublo se mnou a paní to postřehla. „No ano, nejsi první… A pokud budeš zlobit ani poslední. Tak se snaž, ať nemusím hledat dalšího. Možná ti jednoho dne promítnu, jak dopadl ten před tebou“…. Její mizející smích zněl hůře než z nehoršího hororu. Byl jsem v pasti, nevědíc, co se kdy se mnou stane. Dostal jsem to, co jsem celý život chtěl. Ale vězte, že teď když to mám, už to nechci…. Pozdě….