Nastavení hledání (Stránka 12 z 27)

Nedělní dopoledne bylo ve znamení úklidu. Převlékli postel a zahladili všechny stopy společného pobytu. Nevěděli, kdy přesně se Adriana vrátí, odhad byl kolem poledne. Sedl si na pohovku a posadil si Janu na klín.
„Janičko, přemýšlel jsem a řeknu jí to. Zažil jsem s ní hezké chvilky, ale Adriana se hodně změnila a mě je už jasné, že jí nechci dělat hadr na podlahu.“
Chvíli se líbali a pak jí zcela neromanticky řekl, „Raději běž domů, ať se s ní nepotkáš. Nechci, aby si myslela, že jsi náš rozchod nějak zapříčinila ty. Nejspíš by ti udělala ze života peklo.“
„Nemůžu,“ řekla trochu úzkostně, „psala mi SMS, ať tu na ní počkám, že chce se mnou něco probrat.“
„Hm,“ zabručel, „tak to nám nezbyde nic jiného, než abys mě zase zamkla do klece. Nechci jí dát jedinou záminku k chybným závěrům. Počkám, až odejdeš a pak jí to řeknu.“
Pomalu se svlékl a uklidil své oblečení do skříně. Smutně se pak postavil před Janu.
„Tak pojď, pro jistotu. Kdo ví, kdy se tu ukáže.“
Přešli do ložnice. Naposledy se objali a políbili.
„Jsi skvělá holka,“ rozloučil se s ní a zalezl do klece. Jana zamkla dveře a nemohla se ubránit slzám.
„Nebul. Teď bude chvíli dusno, ale za pár dnů se to přežene a my to budeme moci oslavit,“ utěšoval ji.
Jana odešla do obýváku, osaměl. Čekání na Adrianu nebylo vůbec jednoduché, tížilo ho spoustu myšlenek a obav. Jana na tom nebyla o moc líp. I když jí vlastně o nic nešlo, měla výčitky svědomí za to, že sestře svedla kluka.
Cvaknul zámek a dveře na chodbu se otevřely. Adriana byla doma a jemu se nervozitou rozbušilo srdce.
„Jsem domaaa,“ zavolala halasně Adriana. „Jak jste se tu měli, milánkové?“ volala žoviálně.
Slyšel, jak ji Jana tiše zdraví.
„Tak co, jak to šlo?“ zjišťovala Adriana. „Byl hodnej?“
„Jo, v pohodě, nic se nestalo,“ mlžila Jana.
„Tak na mě chvíli počkej, dojdu se na něj podívat a přijdu za tebou,“ odmávla jí Adriana a už stála v ložnici.
„Tak co, jak se měl můj zamčenej miláček?“ cukrovala.
Neměl na tohle náladu, ale musel zachovat aspoň zdání normálnosti. „Měl jsem se zamčeně,“ řekl první, co ho napadlo. „Těším se na to slíbené odemčení.“
„Já ti slíbila odemčení?“ zeptala se na oko. „No, uvidíme. Rozhodně si spolu dneska krásně pohrajeme. Pojď ven,“ sehnula se, aby odemkla dveře.
„Ty, počkej, nejdřív pošli Janu pryč, pak…si budeme hrát.“ Málem se prořekl, že si chce popovídat.
„Neboj, budeme mít na hraní celé odpoledne. Chci si tě trochu připravit. Pojď ven, nechám si tě trochu uzrát.“
Tohle byl přesně jeden z důvodů, proč už jí měl plné zuby, ale nechtěl zbytečně provokovat, tak vylezl a ze zvyku zůstal na čtyřech. Adriana mu sáhla mezi nohy. „No jo, krásně naběhlý koule. Potřebuješ uvolnit, to je jasný,“ komentovala nadšeně.
„Vlez si na tu horní desku, přivážu tě.“
„Proč?“ zeptal se.
„Proto, neptej se a uvidíš. Mám to promyšlené.“
Vylezl nahoru a nechal se připoutat. „Hele, ale žádnou akci s Janou, jo?“ ujišťoval se. Adriana se jen ušklíbla, ale to už nemohl vidět. Pouze slyšel, jak odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Jindy by byl vzrušený očekáváním, teď jen nuceně čekal.
Po chvíli se dveře opět otevřely. „Co to je, tohle?“ slyšel Janin hlas. „Říkala jsem ti přece, že byl hodnej, nech ho být.“
„Možná byl hodnej na tebe, ale to neznamená, že byl poslušný a splnil to, co jsem od něj očekávala. Ty, mimochodem, také ne,“ podívala se přísně na Janu. „Jak si to vyřídím s tebou, to se ještě rozhodnu, ale tady ten,“ pohodila hlavou směrem ke kleci, „dostane sto ran tímhle krásným bičem.“ Adriana sundala bič z držátka a slastně se usmála.
„Jano, jdi pryč,“ ozval se přivázaný nebožák.
„Jo, jasně,“ chvatně přikývla Jana. „Adriano, ať už děláte, co chcete, tohle vidět nechci,“ řekla Jana a pohnula se směrem k předsíni.
„Tady budeš!“ vykřikla Adriana tak, že se Jana až lekla.
„To si vy dva myslíte, že nevím, co jste tu celý víkend prováděli!?“ pokračovala v ječení. V obou dvou provinilcích hrklo. Přece nemůže vědět všechno. Třeba je jen zkouší.
„Ale tady se nic nedělo,“ pípla Jana jak malá holčička.
„Ne?“ protáhla Adriana zle. „Tak jak mi vysvětlíš tohle?“ Vytáhla telefon, chvíli ťukala a pak ukázala Janě display se selfie, které Jana udělala na jejich sobotní procházce.
„Když už musíš dávat fotky na snapchat, tak si aspoň dávej pozor, komu je posíláš,“ zakončila Adriana triumfálně. On zaúpěl v duchu, Jana nahlas.
„Já ti to vysvětlím,“ zkusila se Jana hájit, ale marně.
„Mě je to jedno,“ odrazila ji Adriana, „bude to tak, jak jsem řekla. On dostane sto ran bičem, a ty se na to budeš koukat! Abys viděla, co jsi způsobila.“
„Řekni jí to,“ vykřikla zoufale Jana. „Řekni jí to!“
„Co mi máš říct?“
Chtěl sice Janu chránit, ale sto ran bičem snést nehodlal. Musel píchnout do vosího hnízda. „Že je konec, Adriano. Končím, se vším. Ruším naší domluvu, už mě nebaví, jak se ke mně chováš.“
„Aha,“ řekla Adriana úlisně a kolečka v hlavě se jí točila na plno, jak vymýšlela, jak nastalou hrozbu odrazit.
„Odvaž mě, a skončíme to jako rozumní lidé,“ řekl on mezitím.
„Nemůžeš to skončit. Ne teď, máme dohodu, včetně exit podmínek.“
„Neodvolávej se na dohodu. V naší dohodě nikdy nebylo nic o tom, že mě budeš mlátit. A koukej už mě odvázat.“
„Fajn,“ zavrčela. „Ale oba klíčky od tý tvý nádhery hodím do záchodu a spláchnu!“
„Posluž si, vždyť je to jen plast.“
„Vážně? I tvoje předkožka je z plastu? Dovol, abych tě upozornila, že i když se zbavíš klece, pořád se ti bude na ptáku houpat jeden zámek. A snad sis všimnul, že není úplně obyčejný. Je to něco extra, pilkou na železo to nepřeřízneš.“
Zaúpěl, teď už nahlas. Jana nevěřila svým uším.
„Takže, milej zlatej, možná si ho budeš moct vyhonit, ale do žádný díry ho nestrčíš! A teď řekni, vážně mám ty klíče spláchnout?“
Byl v takovém šoku, že zůstal zticha, a Adriana si jeho mlčení vyložila po svém.
„Myslela jsem si to,“ ušklíbla se, napřáhla, a první, plnou silou vedená rána, dopadla.

*** KONEC ***