Nastavení hledání (Stránka 14 z 27)

Bylo už hodně po půlnoci a on pořád koukal do stropu. Vzpomínky na pás cudnosti ho vrátily zpět do oněch březnových dnů. Nastavení pásu bylo vyladěno a Adriana mu ho ne a ne sundat. Naštěstí přišel na to, že zatímco přes den byl jeho penis bezpečně zavřený, večer, po koupání, mu kůže povolila tak, že mohl penis vyndat. Sice nemohl pás odstranit úplně, na to byl už kroužek moc těsný, ale on ocenil i toto malé vítězství. Hned tu noc, poté, co opět ostrouhal, počkal, až orálně uspokojená Adriana usnula, a pak po chvíli jemné manipulace měl penis pevně v pravé ruce. Konečně! Byl to sice jen týden od posledního orgasmu, ale zdálo se to jako věčnost. Stačilo jen chvíli pumpovat a už si užíval okamžiky slastného uvolnění. Několikrát se prohnul v zádech a dokonce i tichý sten mu unikl. Nebo možná nebyl zas tak tichý, protože vedle něj se ozvalo klapnutí a rozsvítila se lampička.
„Co to tu zatraceně děláš?“ mžourala na něj Adriana. Provinile se podíval směrem ke svému rozkroku, ale i když oči hned zase zvedl, i ten drobný náznak stačil, aby Adriana odhrnula peřinu a spatřila příčinu nočního vyrušení.
Dopálila se. „Cos to provedl? Ty bídáku, jak to, že ti jde vůbec vyndat? A i kdyby, jak to, že podvádíš? Řekla jsem přece, že to já rozhodnu, kdy máš nárok!“
„Sakra a cos čekala? Vždyť už je to nejmíň tejden, co jsme to dělali naposled. To sis jako myslela, že se mi to vypotí čelem?“ křičel na ní troufale. Takový výbuch už si dlouho nedovolil a Adriana ho rozhodně nehodlala tolerovat.
„Tak to ne, milej zlatej, takhle by to nešlo. Teď se padej umýt a já ti zatím vymyslím trest.“ Adrianin příkrý hlas ho trochu zchladil, tak jen trochu zavrčel a rozešel se směrem ke koupelně.
„Hej, kam jdeš?“ štěkla po něm Adriana.
„No přece do koupelny,“ odpověděl zmateně.
„Dostal jsi příkaz, co máš říct?“
„Ano, miláčku,“ svěsil hlavu. Po této mezihře se odešel umýt, po rozhořčení už ani stopy. Přemýšlel, co mohla znamenat ta zmínka o trestu. To tehdy bylo něco nového. Do té doby sice Adriana řídila jejich domácnost a životy, a nutilo ho k různým věcem, někdy třeba zvýšila hlas, ale trestán nikdy nebyl. Bylo mu jasné, že nepůjde o nic příjemného, ale odporovat už si netroufal. Věděl, že šéfka, miláček, si nakonec stejně prosadí svou.
Vrátil se do pokoje, kde na něj čekala Adriana, ve tváři trochu červená a zhluboka dýchající. Byla trochu nejistá, opět se chystala překročit další pomyslný Rubikon v jejich vztahu. Nejprve mu vrátila penis do klícky, a když byl zase pevně zamčený, poručila mu lehnout si na záda pod stůl. Pak mu k nohám stolu přivázala ruce i nohy, takže ležel rozcapený do stran a až na drobné kroucení se nemohl hnout. Jeho zamčený penis trčel do prostoru a on se začal bát, aby mu Ariana nějak neublížila.
„Hele,“ varoval jí, „ale koule necháš na pokoji, jo?“ ujišťoval se.
„O koule se neboj, teď bude trpět úplně jiná část tvého těla,“ odvětila, pořád trochu nazlobeně, a odešla do kuchyně. Po chvíli se vrátila s velkou vařečkou a řekla: „Choval ses nerozumně, jako dítě, a tak taky jako dítě dostaneš.“ Chvíli si myslel, že to nebude zas tak zlé, jenže ona vzápětí dodala: „Budu tě mlátit tak dlouho, dokud se ta vařečka nezlomí.“ Klekla si k němu na zem, napřáhla se a dopadla první rána.
„Jauuu! Co…“
„Jauu! To bolí!“
„Jauu…“
A bolelo to. Hodně to bolelo. Nejdřív na ní křičel, že už stačí, ať přestane. Pak nadával, pak prosil. Nakonec mu zbylo jen zoufalé kvílení a kňučení. Byla skoro půlnoc, moc by za to nedal, že mlaskání dopadající vařečky na jeho půlky, kombinované s jeho skučením, vzbudily nejednoho souseda u nich v činžáku. Ztratil pojem o čase i o množství ran, které dostal. Skučel a v duchu prosil, ať už se ta vařečka zlomí. Jenže ona se nezlomila. Naštěstí se Adriana unavila a díky fyzické námaze i vypustila páru, a když viděla, že jeho zadek pokrývá nespočetně modrých oválů a místy i červených proužků, upustila od svého původního záměru a zbytek trestu mu prominula.
Chvíli oba přerývaně dýchali a nakonec Adriana řekla: „S podvodníkem spát v posteli nebudu. Dneska zůstaneš na zemi a zítra se rozhodnu, co s tebou dál.“
Po chvíli ticha dodala: „Nic neslyším…“
„Ano, miláčku.“

Ještě leden proběhl celkem v klidu. I když přesně dle očekávání musel doma uklízet, mýt nádobí, prát a žehlit, Adriana svého postavení nijak nezneužívala a on musel uznat, že zas až tak k velké změně nedošlo a pokud ano, tak k lepšímu. I když, k lepšímu… Hned po svátcích Adriana rozhodla, že on potřebuje kompletní odměnu šatníku. Na ty jeho plandavý ajťácký hadry se přece nedalo dívat. Tahala ho od obchodu k obchodu a postupně mu pořídila několikery nové kalhoty, košile i trika. Kdyby neměli domluvu o šéfování, nikdy by jí nedovolil tahat ho po tolika nákupech. Takhle se musel podvolit a i když by to nikdy nahlas nepřiznal, jeho nový šatník se mu líbil.
„Tak jo,“ řekla Adriana, „už máš skoro všechno krom ponožek a spodního prádla. K tomu tě na zkoušení nepotřebuju, to ti koupím sama.“
Kdyby věděl, co ho čeká, nebyl by v tu chvíli za její nabídku tak vděčný. Když druhý den přišel z práce, ukázala mu Adriana v jeho skříni několik fungl nových hromádek – dámské kalhotky, bavlněné i silonové punčocháče a silonové ponožky.
„No to ses snad zbláznila, ne?!“ vybuchnul. „Tohle nebudu nosit ani náhodou!“
„Ale budeš. Zapomínáš, že tenhle půlrok jsem šéfová já,“ opáčila klidně Adriana. „Navíc,“ pokračovala, „mě děsně vzrušuje představa, že máš pod civilním oblečením něco, o čem vím jenom já.“
Při zmínce o vzrušení se zarazil. Možná by nebylo špatné okořenit jejich, až dosud běžným standardům se nevymykající vztah, něčím kapku odvážnějším.
„No jo,“ řekl už klidně, „ale dohodli jsme se přece, že cokoliv uděláme, mě neovlivní v práci.“
„Copak ty si v práci sundáváš veřejně kalhoty?“ opáčila s úsměvem.
Uznal, že měla pravdu. Kalhotky nikdo neuvidí, bavlněné punčocháče byly v lednu vlastně praktická záležitost a otázku silonek odsunul na později. Vždyť to přece byla hra, ne?
Kromě oblečení si Adriana přála změnit i oslovení. Ze začátku ledna jí z legrace, ale i tak trochu provokativně, oslovoval šéfko. To se jí přestalo líbit už první týden a změnila oslovení na miláčku. Když o něčem rozhodla nebo nařídila, očekávala od něj odpověď: „Ano, miláčku.“ A to jak doma, tak i na veřejnosti. Proč ne, oslovení to bylo pěkné, něžné, veřejnost nepobuřující, a koneckonců byla jeho miláček, tak jí rád vyhověl. Ani si neuvědomil, kdy se z vědomě hlídané odpovědi stala okamžitá podvědomá reakce. A když už na něco řekl „ano, miláčku,“ těžko se mu pak proti příkazu nebo rozhodnutí protestovalo. Když si po několika týdnech uvědomil, že se postupně změnil v poslušného pejska, bylo už pozdě se bránit.

Můžete prosím někdo vložit odkaz na fotky s oblečením? Ať hledám jak hledám, nacházím jen naháče.

Hele, Ange ještě žije  :-) Vítej zpátky.

Jo, to znám. Prvních pár týdnů v začátku našich hrátek jsem nemluvil o ničem jiném :-)

Ach jo, lidi zlatý, co to do vás poslední dobou vjelo? Takhle si vjíždět do vlasů, to na tomhle fóru nikdy nebylo. A teď hned ve dvou vláknech. Je mi z toho smutno.

To Rx: jako kluci jsme měli asi 1,5 metrů dlouhý a bylo to tak akorát na to naučit se s ním zacházet a zároveň se moc nezranit. Kratší biče jsou na nic, už to není bič, ale jen spletené řemínky, které mají úplně jinou charakteristiku pohybu. Cokoliv delšího by pro vás bylo nebezpečné.

Hlavně té svojí krasotince řekni, že bičem se švihá buď nad hlavou nebo vedle těla, nikdy ne před sebou. Švihnutí rukou se vede z boku, nikoliv zezadu dopředu.

theo: Je to tak, značka je Abus, omlouvám se. Koupil si jich několik v Bauhausu. Existuji velmi malé, ale ne vždy je mají, v mém případě to chtělo několik návštěv. Abus je velmi rozšířená značka, mají je skoro všude.

10.09. je víkend, to klasicky nejsem v ČR :-(

Vidím to podobně. Když někdo napíše "jsem zamčený měsíc v kuse, jednou týdně mám pokažený", tak podle mě se jedná o jistý druh úlevy a ten člověk není zamknutý měsíc, ale 4x týden.

No jasně, že to je preventivně. Neptám se za co, ale čím. Jako jestli vařečkou, rákoskou a tak.

Mezera je opravdu o něco větší, než u CB6000, ale zase to nejsou žádná vrata do stodoly. Po správné volbě kroužku varlata nevytáhnu. Když jsou zkoušel klícku ohnout dolů a zafixovat, tak se mi skřípala kůže a nedělalo to dobrotu.