Se zvědavkami to vypadalo asi takhle:
„Dobrý den, já jsem volala…“ „Na čtrnáctou hodinu?“ „No, ano.“ „Mám vás tady. Výprask?“ „No, to zrovna ne, já jsem myslela…,“ a s rozpaky řekne „jen trochu rákoskou, jako jen tak…“ „Na zadek nebo na stehna?“ „Cože?“ „Jestli chcete přes zadek, nebo přes stehna.“ „No, já nevím, jaký je v tom rozdíl?“ „Na zadek to pálí a přes stehna to víc bolí.“ „Já nevím…, tak asi na zadek.“ „Tak se svlékněte!“ „Tady, teď hned?“ „No ano, teď.“ „Aha, já jsem myslela…, vlastně…, no dobře, kde…?“ „Za plentou.“ Odejde za plentu a zavolá „co si mám sundat?“ „Všechno!“ „Jako úplně všechno? Myslíte donaha?“ „Ano, svlékněte se, prosím, donaha.“ „Aha…, no…, jo…, no…, tak jo.“ Za chvíli: „tak už jsem.“ Doteď mluvila s Madam a teď si ji přeberu já. „Tak pojďte.“ Vyjde ven, zakrývá se rukama a trochu se hrbí. „To budete dělat vy?“ „Nebojte se, na všem se domluvíme. Neudělám nic, co nebudete sama chtít.“ „Húh, co to je? Vypadá to jako nějaký stroj.“ „Sem si prosím klekněte a položte se na lavici.“ „Natáhněte se. Ještě. Ještě víc dopředu, ať vám prsa volně visí. Ták. Upevním vám kotníky. A ruce dejte dopředu, tak. Začnu jen lehce a řeknete si, a až to bude tak akorát, řekněte „takhle,“ a můžete pak říct ještě „víc,“ nebo „míň,“ ale nebudeme dělat přestávky, ano? Až budete mít dost, řeknete prostě jen „dost.“ „Jste připravena? Můžeme?“ „A…A…Ano.“ Začnu. „a, a, a, A, A, takhle, á, á, Á, Á, Á, Sss, Sss, víc!, víc!, ÁÁÁÁ, Áu Áu, Áu, Ježíš, SSSS, Áu, Áu, Ach bože, Ach bože, ještě, ještě, Ne, už dost!, už DOST!“ „Áh, Áh, áh, áh, jé, jé, pfff.“ „Jste v pořádku?“ Pauza. „Ach, BYLA jsem v pořádku, teď nevím!“ „Pojďte, pomohu vám vstát.“ „Ech, sss, já mám celý zadek v ohni, to jsem nevěděla, že to tak pálí.“ „Vždyť já nemohu chodit!!!“ „Ale ne, to se vám jen rozproudila krev, to za chvíli přejde.“ „Myslíte? Krev mi to tedy rozproudilo, to jo!,“ narovná se a zavrtí tělem „jsem teď celá taková…, co to se mnou udělalo?… HÚH.“ „Bože to jsem se zřídila, já se tak rozjela,“ kroutí hlavou. „Pojďte, obléknu vás.“ „Ale to snad…“ „Jen se nestyďte.“ „Vždyť já si nenatáhnu ani…“ „Pojďte, pomůžu vám…, ukažte…, chyťte se mě.“ „Ježíš, já se tak stydím. Dospělá ženská a takhle se zřídím. Takhle mě žádný chlap ještě neoblékal, ale vy jste asi zvyklý, co?,“ opře se o mě. Pak se na mě podívá a vzdychne: „Bože vy jste tak mladý… a já jsem úplně nahá… Vy jste toho ale asi už viděl, co? Já myslela, že si jen trochu stáhnu kalhotky.“ „Ukažte, já už sama.“ Pak se na chvíli zastaví, zamyslí se a řekne: „Víte, že jsem měla chvíli pocit, že si to zasloužím!,“ a zakroutí hlavou. Nasadí si podprsenku, stiskne si prsa ze stran, zamyšleně se na ně podívá: „A ty prsa!!!“ „Je něco v nepořádku?“ „Ne, to ne, ale jak mi tam visely…,“ a znovu zakroutí hlavou. „Máte-li zájem o prsa, je možné leccos, domluvte se s Madam a udělám vám, co budete chtít.“ „Anóó?,“ řekne laškovně a zasměje se. „To by se mi líbilo.“ „Pojďte, zapnu vás.“ „To budete moc hodný.“ „Máte tak teplé ruce…, vy jste tak milý…“ „Chcete zavolat taxi?“ „No to by bylo hezké, vlastně ne, vždyť já si nesednu!“ „Nebojte se, vzadu si lehnete.“ „No to sem si dala, já nevím, co mě to popadlo…, najednou to do mě vjelo a zachvátila mě taková nějaká až jako vášeň nebo co, takhle jsem se ještě neodvázala, nebudu mít jelita?“ „Ne, nebojte se, namažte si to Traumaplantem, na noc si vemte brufen, ať se vyspíte, dejte si na to mokrou plenu a zítra to už bude dobré,“ ale vím, že ji jen utěšuji, dobré to nebude, tahle se opravdu rozjela a pár dní si nesedne. „Tak děkuji, to sem si tedy dala…, to jsem nevěděla…, já myslela…,“ vrtí hlavou, „ale že mě to celou probudilo! Kdyby mě nepálil ten zadek, tak…!“ „Jste spokojená?“ Je trochu divné ptát se někoho po výprasku, jestli je spokojený, ale… „A víte, že jo!,“ maně si sahá na zadek. „Bylo to sice trochu víc, než jsem čekala, tedy o dost víc!, já jsem netušila…, ale teď si myslím, že to tak bylo dobře!“ „Tak přijďte zas!“ „No, to asi ne, drahoušku, jednou stačilo…,“ zasměje se. „Neříkejte dvakrát! Napoprvé tak mluví každá, ale třeba se vám to rozleží…“ „Myslíte?“ Pak se ještě zarazí. „A víte, že možná jo? Má to něco do sebe!“
