subinka: můj příběh (Stránka 1 z 2)

To o odstupném jsem jenom pochytil z takových poznámek a narážek, jinak bych o tom vůbec nevěděl. Paní je na mě hodná jako ta první, ale jsem u ní jen krátce. Ta první byla vychovatelkou v dětském domově, léta jsem ji znal a měl jsem ji moc rád. Chodili jsme na výlety a jako menšího si mě někdy brala i na víkendy domů, takže jsme se dost znali, ale když už jsem byl starší, tak říkala, že už to nejde, že by to nedělalo dobrotu. Když jsem ale musel v osmnácti odejít, shodou okolností tam také končila a nabídla mi abych u ní bydlel. To byla spása, vůbec nevím, co bych si bez ní počal a kam bych šel. Měl jsem k ní úctu a i když byla vstřícná, nějakou dobu trvalo, než jsme se úplně seznámili. Byla šikovná, všemu mě naučila a já se do ní úplně zamiloval. Její vůně mě opájela a dělal jsem první poslední, jen aby byla spokojená. Dost dlouho nám to hezky klapalo, ale pak to začalo drhnout. Nechtěla mě samotného nikam pouštět a tak..., já říkal že jsem dospělý, tomu se jen smála... Paní pořádala vždy pro malý kroužek dam kurzy, prodávala jim pomůcky a mě k tomu potřebovala, ale když jsem se začal vzpírat, tak už to nešlo. Jak byla milá, tak byla rozhodná. Přivedla nějakou paní, ta si mě celého prohlédla a pak mi řekla ať si sbalím věci, že teď budu u ní. Dělal jsem, že mi to nevadí, ani jsem nevěděl co ztrácím, ale nakonec to bylo dobře, teprve tohle mě hodilo do opravdového života.

Druhá Paní byla dost drsná, vždycky zdůrazňovala, že jsem u ní ve výcviku na to, abych jí sloužil. Doma jsem musel nosit obojek pro psa, abych si prý stále uvědomoval, kde je moje místo. Ráda mě za něj držela. Když jsem něco chtěl, musel jsem vždy vkleče poprosit, ale fakt je, že mi skoro vždycky vyhověla. Neměl jsem klíče a když jsem chtěl někam jít, musel jsem poprosit o dovolení a taky o nějaké peníze a Paní vždy určila v kolik se vrátím a tak... Hlavně jsem musel pořád uklízet a mít všechno hotovo, co určila. Když jsem na něco zapoměl, nebo udělal špatně, dávala mi trestné body a za pět bodů jsem se musel vkleče vyznat ze svých prohřešků a poprosit o potrestání. To pak ke mě držela řeč o tom, že to nedělá ráda, ale je to pro moje dobro a že se nedá nic dělat. Nahého mě připnula za obojek k topení a bila mě rákoskou, a já pak musel tu ruku políbit a poprosit za odpuštění, poděkovat za výchovu a slíbit, že budu hodný, ale mně to nevadilo. Viděl jsem, že to je jen taková milostná hra, a i když mě bila doopravdy, dělalo mi to svým způsobem dobře. Potom po mě na zemi bosá šlapala. To jsem úplně miloval a nejlepší bylo, když jsem jí pak směl kousat prsty u nohou a vůbec se s jejíma nohama mazlit. Ani mně nevadilo, když do mě kopala, z jejích nohou jsem byl úplně blázen, jen když jsem je směl líbat, strašně mě to vzrušovalo. Odevzdal jsem pak dobrý výkon a Paní byla spokojená. Spal jsem vedle ní na zemi na matraci, abych prý nezapomínal kam patřím a jídlo jsem dostával až když se najedla. Byl jsem u ní skoro dva roky a teprve asi po roce mě občas půjčila na víkend některé své kamarádce, a vždycky je přitom nabádala, ať mě drží hodně zkrátka, ale všechny na mě byly hodné když jsem udělal co chtěly. Vloni v létě jela na dovolenou a dala mě na chatu k jedné paní. To jsem musel odevzdávat výkon i několikrát denně a tehdy jsem poprvé slyšel "pracuj, pracuj, nebyl jsi levný." To bylo poprvé, a když se vrátila, začala dělat v jednom hotelu a os té doby mě párkrát půjčila na víkendy. Mně se to líbilo, i když to někdy byla dost jízda, ale mělo to šťávu, já se jim snažil vyhovět. Jedna mi nasadila elektrický obojek pro psy, ale to byly tak strašné rány až se sama vylekala a úplně celá vyměkla. Naučil jsem se takovou obdivnou ódu na jejich těla, pěkně pomalu od hlavy k patě, jak jsou úchvatné a tak... Každé jsem to přeříkal, i když jsme oba věděli, že to jsou jen takové řeči, ale tohle ženy naprosto milují a každá z toho jihla a byla v sedmém nebi. Na tohle dostanete každou. Vlastně vůbec nevím, proč mě Paní dala pryč. Chodil jsem k ní do toho hotelu pomáhat, takže mě měla pod kontrolou, a když najednou rozhodla o té obřízce, já myslel, že nastane něco nového, že má něco v plánu, ale plán byl asi jiný a to jsem nečekal. Aby nevznikl mylný dojem - Paní na mě byla docela hodná, starala se o mě a kupovala mi, co jsem potřeboval, oblečení atd., měl jsem ji rád.

Teď mám třetí Paní. Je to právnička a celý den není doma. Ráno mi na nástěnku napíše vždy úkoly pro tento den, to mám takové domácí práce, uklízení a tak. Čistotou je úplně posedlá, koupelnu a záchod musím mýt každý den. Protože prý je nutné abych byl alespoň trochu někde zaměstnán, vyjednala mi, že chodím přes poledne pomáhat do jedné hospody a tam také dostanu oběd. Hned první den tam jedna servírka nahmatala, že mám klícku a chtěla ať najdu klíček, ale pak přišel covid a dneska už tam naštěstí není. Odpoledne mám do pěti volno a pak musím být doma k dispozici, večer mě Pan9 odemkne. Tady kromě pátku. To si vždy přivede nějakou úplně mladou slečinku a já jim jen připravím studenou mísu a víno. Pak mě Paní zavolá až ráno, když chtějí snídani do postele a pak mě odemkne a dívá se na nás. Líbí se mi to. Jinak jsem ale dost sám, i o víkendech je Paní pryč a doma vlastně skoro vůbec nejí, sama pije skoro jenom víno, ale je hodná, vždycky, když objednává jídlo, ptá se mě co bych chtěl a tak... S tou vasektomií to nějak usnulo, Paní říká, že teď na to není vhodná doba, ale nechce brát žádnou antikoncepci, tak na to asi stejně dojde.

Ještě k tomu knihařskému lisu. Kdo to zná ví, že jsou to v podstatě dvě těžká dubová břevna s dodatečným otvorem pro krk. Převážně teď slouží k "otevírání zadečku", protože to je teď hodně módní, každá to viděla v pornu jako něco zcela běžného, chce to zkusit, ale bojí se toho. To je taková hra, že se dřív nebo později zeptá na co to je, protože ten velký lis je v ložnici zjevně zcela nepatřičný a budí pozornost, a pak v něm skončí v kleku s vystrčeným zadečkem, fixovaná za krk. Některé do toho jdou spontánně ("namaž mě"), ale některé se nechají dost dlouho přemlouvat, hladit a oňuchńávat (tahle hra mě moc baví) a vždycky mě překvapuje jak snadno akceptují moje "ale to musíš...", aby to ale nedaly lehce, nechají se ještě ujišťovat, škemrají a žadoní "ale budeš na mě hodný a nebude to moc bolet, viď?", a pak mají samy před sebou alibi "byla jsem v kládě a nemohla jsem nic dělat". Žádná si ale nestěžuje, snad protože na konci dostanou od Paní vždy nějaký dárek. Možná si to ty holky řeknou, nevím, prý o ně není nouze.

To je docela zajímavá otázka na to oblékání. U každé Paní to bylo trochu jiné. U té první jsem mohl chodit zcela neformálně v džínách, akorát na jejích kurzech, což byly takové předváděcí a prodejní akce erotických pomůcek vždy jen pro malý kroužek dam, jsem měl oblek a posléze jsem byl nahý. Druhá Paní vyžadovala abych doma chodil v domácím oděvu jiném nežli venku, což byly prostě nějaké kalhoty a košile. Když ale měla návštěvu, obsluhoval jsem formálněji v černých kalhotách a košili, a když jsem jí asistoval - fungovala jako Madam - měl jsem pracovně kožené takové skoro-plavky a koženou vestu bez rukávů. To byl kostým jak na divadle, ale o divadlo vlastně šlo. To bylo ale jen velmi zřídka - v případě ženských zákaznic. Pro muže jí asistovala některá z holek. Teď, u třetí Paní, když mám klícku, nemohu už vůbec chodit v džínách, jsou na to příliš těsné. To byl také asi důvod proč mi hned první den v hospodě jedna servírka klícku nahmatala - muselo to být vidět. Teď nosím ven volné kalhoty. Moje Paní není většinu dne doma a tak se oblékám podle práce. Dopoledne na úklid, přes poledne pak ty volné kalhoty do hospody a na ven. Ráno a večer ale, a když má Paní společnost, obsluhuji v černých kalhotách, bílé košili a červené zástěře. Těch mám hned několik, aby byly stále čisté. Když jsme večer sami, mohu si ji pak sundat. Nějaké takové ty "domácí oděvy," což je něco mezi tepláky a pyžamem moje Paní vysloveně nesnáší.

"Zvědavky" byly sebevědomé ženy, spíš už na prahu středního věku, které si přečetly Padesát odstínů šedi a chtěly ještě něco zažít. Tehdy se s nimi roztrhl pytel a měly dokonce pořadník. Byly celkem věcné, otevřené, styděly se jen málo a byl s nimi snadný dohovor. Když uviděly "kozu," vydechla každá jen "húh". Na "koze" se vykonávala exekuce a sloužila fakticky ke všemu. Dřív se prý kozou nazývala skutečná dřevěná nápodoba toho zvířete, s trojúhelníkovým hřbetem, uprostřed kterého byl velký dřevěný falus. Na ten žena nasedla, mohla se držet za rohy, ale nohama nedosáhla na zem, takže byla bezbranná, a hřbet pomalu začínal tlačit. Teď to ale byla zvláštní masivní konstrukce z dřevěných hranolů, zhotovená na efekt s četnými koženými pouty, kam se klientka upevňovala vždy zásadně nahá – jsou pak bezbranné a lépe se s nimi pracuje. Pro výprask klečela, a tělo leželo na polstrované lavici. Koza sloužila na všemožné úkony, takže lavice byla uzpůsobená, aby prsa mohla volně viset, byla přístupná k manipulaci, a mohla se na ně připojit podle potřeby dojička, či něco jiného, vlastně hodně úkonů byly manipulace s prsy, teď ale ne! Hlava byla fixovaná břevnem za krk, podobně jako v knihařském lisu, a nohy se upevnily pouty za kotníky. Břevna, na kterých klečela, byla na pantech a dala se horizontálně rozevřít, takže se klientce či klientovi rozevřely nohy a zcela zpřístupnil spodek. To celé se dalo otočit nahoru, pro případ, kdy klient ležel na zádech, nohy měl pak nahoře, a kdy to sloužilo jako takové gynekologické lehátko. Tak jsme to ale nepoužívali, skutečné křeslo měla Madam vedle. Působilo to celé záměrně skoro hrůzostrašně jako takový středověký mučící stroj. Koženými pouty se nešetřilo. Někdy jsme klientce, se slovy „pojďte, já vás připravím,“ utahovali břicho širokým koženým pásem a podvazovali prsa. Funkčně to nemělo žádný význam, ale bylo to působivé. Všechno se dělalo především na efekt, aby se vyvolalo napětí. Dělaly se proto dlouhé přípravy, cinkali jsme nástroji a s Madam jsme se tlumeně domlouvali, vedle na zemi stál kýbl atd. Fantazie jela na plné obrátky a vykonala za nás většinu práce. Všechny manipulace byly samozřejmě nekrvavé, maximálně s malými vpichy. Většinu věcí jsem dělal sám a Madam dohlížela, sama pak dělala jen „gynekologické“ věci a fajnovosti, jako bylo v případě mužů cévkování, u toho jsem ale nebyl. To uvádím jen jako popis toho monstra. Pro výprask sloužila „koza“ ale jenom k jednoduchému upevnění těla. Se zvědavkami se dalo přitom volně domlouvat, jestli chtějí větší anebo menší výprask, někdy se odvázaly a chtěly na konci několik opravdu pořádných šlehů. Nutno říct, že výprask některé ženy velmi vzrušuje a snažili jsme se jim proto ve všem vyhovět, aby odcházely spokojené. Pokud v tom nenalezly zalíbení, přišly jen jednou, pokud podruhé, bylo to už úplně o něčem jiném.

Je to vtipné čtení, díky

Třetí sortou byla „jeptiška,“ zatrpklá žena středního věku, v delší sukni a se zjevnou nechutí, do jakého to jde prostředí, kterým pohrdala, ale nic lepšího nevymyslela, byla zaťatá a nemluvná. Přicházela preventivně, aby ztrestala svoje tělo, které nenáviděla, protože jí hříšné myšlenky komplikovaly život, chtěla ten úkon vyřídit co možná rychle a hned pak odejít. Sex pro ni byl ohavnou nemravností, které je třeba se zbavit a tělo umrtvit. Myslím, že to byly nešťastné, rozvedené ženy, které se skrze svoje tělo mstily mužům, klamaly ale samy sebe a věděly to. Jedna k nám našla cestu, protože se o ni pokoušel ďábel, v noci se ji zmocňoval incubus a ráno byla úplně vyčerpaná. Po panu faráři chtěla exorcismus, ale on ji prý řekl, že potřebuje spíš dostat na zadek, vzala to vážně a přišla k nám. Ta si ovšem s velikým přemlouváním jen trochu stáhla kalhotky, abychom démona oslabili. Člověk někdy jen nevěřícně zíral, ale prý jí to opravdu pomohlo. S pruhy na zadku, věřím, že neměla na incuba už ani pomyšlení. Přinejmenším jsme jí rozproudili krev. Pokud přišly poprvé, měly „velké oči,“ rozhodně ale chtěly, aby to bolelo, a aby to bolelo opravdu hodně! Cenily si jelit na stehnech a na zadku a toho, že nemohly týden pořádně sedět ani ležet. Chodily v pátek, kdy tělo rumplovalo nejvíc, a přes víkend se kurýrovaly. „Jeptišky“ se svlékaly za plentou a i pak se ale zakrývaly rukama. Těsně před samotným úkonem jsme jim nasazovali udidlo, ať chtěly anebo ne, protože opravdu hlasitě naříkaly. Exekuce byla v jejich případech velmi rychlá a velmi bolestivá. Nechávali jsme je pak dlouho odpočívat, sténaly a plakaly, a domů odjížděly taxíkem. Byly to smutné ženy, které se neměly rády. Pokud přišly znovu, nechávaly si trýznit i prsa a nakonec se i bičovat. Byly na nejlepší cestě stát se trpitelkami, ale nebyly vynalézavé, šlo jim stereotypně jen o bolest. Neznaly míru a bylo nutné dát pozor na to, co opravdu snesou, hlavně aby nám nezkolabovaly – toho se Madam děsila. „Jeptišky“ se objevovaly naštěstí jen výjimečně.

Když začala móda zážitkových akcí, organizovali jsme několik „dárků,“ ale Paní usoudila, že je to příliš pracné, organizačně náročné, drahé a že se to vůbec nevyplatí.

Poštovní schránku Jarda otevírá jenom ze zvyku, obvykle je prázdná, kdopak by dnes psal nějaké dopisy, teď v ní ale něco je - pozvánka na neurologické vyšetření. Je tam razítko, datum, čas v 17 hodin a číslo, na kterém se lze přeobjednat (Vyžaduje to jeden starý mobil a SIMku zadarmo, stačí bez kreditu, volat se z ní nebude). Před časem měl nějaké problémy, chodil na neurologii do nemocnice a teď si ho zve nějaká paní MUDr. Jana Tichá na kontrolu. Asi si ho nějak předali, bůhví jak to v tom lékařství chodí. Zastaví se tam cestou z práce, dělá do pěti, tak tam zavolal a sestra ho velmi ochotně přeobjednala o půl hodiny později. Je to nedaleko v domě bývalého OÚNZ, kde to dobře zná, barák plný ordinací, dnes soukromých. V půl šesté je na místě, druhé patro, „ano, tady to je, neurologie, MUDr. Jana Tichá,“ čekárna je prázdná, ostatně je léto, komu by se chtělo vysedávat u doktora. Za chvíli vyleze sestra „pan Koníček? Máte tu pozvánku? Tak pojďte, a strčí si ji do kapsy.“ „Paní doktorko, já už…“ „Jen jděte, Maruško, já už pána udělám sama, dneska je poslední. Pojďte, já za vámi zavřu, aby nás nikdo nerušil,“ usměje se, jde ke dveřím a zamkne. „Jakže se jmenujete? Koníček? Jaroslav Koníček?“ „Tak pane Jaroslave, můžu vám tak říkat?“ „Ale jistě, samozřejmě.“ „Já jsem Tichá, Jana“ a podá mu ruku (má ji hebkou a teplou) a pak k němu kývne hlavou „svlékněte se do prádla.“ Na neurologii nic neobvyklého, pár vyšetření už absolvoval a vždy to takhle probíhalo. Stojí v slipech, paní doktorka se hrabe v papírech, pak se před něj postaví, dívá se na něj, prohlíží si ho a opatrně mu přejíždí konečky prstů po hrudi. „Jste nějaký hubený, nešidí vás někdo? Stravujete se dobře? Sportujete? Jste ženat?“ (Hrome, kolik jí tak může být, pětatřicet?, spíš čtyřicet plus, trochu baculatá, ale figuru má pěknou, dobře udržovaná!) „Já si vás osahám,“ (taky bych si tě osahal) a přejíždí mu oběma dlaněmi po těle (Bože, jak příjemné má ruce!, a nemá prstýnek!), a potom mu neurologickým kladívkem (zkušený neurolog říká, že tak pozná úplně všechno) přejíždí lehce po pažích a pak si malinko vyhrne sukni a trochu podřepne a přejíždí mu po nohách, a Jardovi zatrne, protože se mu přímo ve výši jejích očí vzdouvají slipy. Ona mezitím řekne: „Povídejte, s čím jste měl problém?“ Jarda vypráví, že ho brněla ruka atd. (Vypadá dobře, je vedro, blůzku má hodně rozepnutou a kozy skoro venku, to jsou snad pětky!) „A jak to vypadá dneska, už je to v pořádku?“ „Jó, ruka už mě nebrní.“ (právě teď má ale pnutí jinde) „Možná byste se měl lépe stravovat, vaří vám někdo, nejste vegan? Chlap jako vy…,“ postaví se a brnkne do něj prstem. „Ještě si vás poslechnu,“ otáčí se a hledá fonendoskop (Má krátkou sukni a moc pěkné nohy) „No nic, poslechnu si vás uchem, dřív se to ani jinak nedělalo,“ zasměje se a přistoupí těsně k němu, uchopí ho za tělo a přitiskne mu ucho na hrudník. Má teplé ruce, hezké vlasy, voní a je TAK blízko… , stačilo by…  (Kdy se ho naposledy takhle dotýkala nějaká hezká žena?) Poslouchá ho tuhle a támhle, tiskne se na něj levým prsem, a jak posouvá hlavu, prs se o něj otírá. Na noze cítí lehký dotek jejího stehna. (Jestlipak si ji holí, a pro koho?) Potom poodstoupí a zadívá se na něj: „Já to normálně nedělám, ale když jsme tu tak sami, z lékařského hlediska by bylo nejlépe, kdybyste se svlékl úplně.“ Jarda na vteřinu zaváhá, doktorka ho vzrušuje, ale odmítnout nemůže a sundá si slipy. Je si vědom svého vzrušení a udělá rukou takový ten pohyb, jako kdyby se chtěl zakrýt, ale včas si uvědomí, že by to bylo směšné. Cítí se trapně, stojí a poněkud trčí. Doktorka jen zavrtí hlavou a suše řekne: „Za to se nestyďte, to je zcela přirozené, jste přece normální zdravý muž. Kolik vám je?“ „Pětatřicet.“ „No tak vidíte, chlap v nejlepších letech, a jak tak koukám, dobře vybavený, to by bylo naopak divné, kdyby tomu tak nebylo. Ostatně, jak často…?“ Zkoumavě se na něj zadívá a mezi zuby jí kmitá jazýček, jakoby o něčem přemýšlela. „Když už jsme u toho, vyzkoušíme vaši reakci,“ a stoupne si těsně před něj, má rudé rty, voní, dívá se mu přímo do očí, rozepne se a tiše řekne: „Položte mi ruce na prsa!“ Je jenom na „doktorce“ jak je vynalézavá a kam až musí zajít. Dřív nebo později se ukáže, na co je v ordinaci ten veliký prázdný stůl…

Jarda odchází, ramena má metr dvacet, že se nevejde do dveří, a je pyšný na svůj „zářez.“ Je to kočka! Před výtahem se zhoupne na patách a tiše si pohvizduje. Život je krásný. Celý večer si ten film promítá v hlavě znovu a znovu a ještě dlouho z něho bude žít. Je machr! V noci na Janu myslí, na její sladkou ženskou vůni a jak… tichá tedy nebyla!, a ráno se rozhodne, že jí zavolá. Vezme mobil, ale „volaná stanice je odpojena.“ No nic, lidé si někdy mobily vypínají… Zastaví se tam navečer z práce. Před šestou už tam nikdo nebude…, i když bůhví jak má hodiny. Celý den do něho nic není, myslí jenom na ni a hodiny jdou odpoledne čím dál pomaleji. Před šestou vyběhne nedočkavě do druhého patra, až se zadýchá, „ano, ano, tady to bylo. Ne, tady ne, tady má ordinaci nějaký ortoped a jenom dopoledne.“ Podívá se nalevo, tam jsou nějaké prosklené dveře a napravo je sklad. Vyběhne o patro výš, ale tam už je jenom rentgen, tak dolů do prvního patra, tam to ale vypadá úplně jinak a je tam oční. Znovu se vrátí do druhého a obejde všechny dveře. „To jsem blázen, vždyť…“ V přízemí odchytí nějakou sestru „Prosím vás, kde tady má ordinaci paní doktorka Tichá?“ „Tichá?,“ sestra zakroutí hlavou, „tu neznám, co to má být?“ „Neurologie.“ „U nás žádná neurologie není,“ podezřívavě se na něj zadívá. „Ale já jsem vče…“ včas se zarazí, nechce vypadat jako blbec. Jde domů a hledá pozvánku. Nemá ji, samozřejmě, tu mu odebrala sestra. Má prázdné ruce, vůbec tomu nerozumí a nikdy se nic nedoví.

To NovaCzech,
Tak teď už po roce přibližně asi vím o jaké částky za odstupné se obecně jedná. Za vycvičenou mladou subku je prý cca 200-300 tisíc. Za obřízku o 60 tisíc víc. Pokud ho paní pase, pak samozřejmě násobně víc. Za odstoupení manžela asi 2-3 mil. To je ovšem jiná společenská kategorie a hlavně, manžel vydělává.

Tak mně Paní nechala udělat vasektomii. Původně to měla v úmyslu vloni, hned když jsem u ní nastoupil, ale kvůli covidu se to zdrželo. Teď na to došlo. Byl jsem překvapen, jak to bylo rychlé, skoro jsem o tom nevěděl. Myslel jsem, že doktorka dělá zatím jen nějakou přípravu, až najednou řekla "tak, a za měsíc přijďte na kontrolu". Ani nic nešila, netrvalo to víc jak patnáct minut, a mám tam jen takové lepítko. "Na funkci to nebude mít vliv," abych parafrázoval známou hlášku, alespoň doufám. Máte s tím někdo nějakou vlastní zkušenost?