Nastavení hledání (Stránka 1 z 2)

Naučit a donutit nejsou synonyma.

Já už funguji naplno, bez omezení. Mně to ani nešila, a na pytlíku bych to místo teď už ani nenašel. Je to pohoda. Paní nechtěla žádnou chemii, gumu a tak..., a když přivede vždy v pátek nějakou holku, tak se už nestarám. Dokonce bych řekl, že s tím vědomím bezpečí je náš sexuální život ještě aktivnější a pestřejší. Paní mi řekla, že možná přivede ještě nějakou ženu...

K tomu přidušení: To je pozoruhodná praktika, jak zvláště v ženách vyvolat s jistou opatrností mimořádně silný orgazmus a neudusit si ji. Jsou o tom celé diskusní skupiny. Pro začátek je vhodné, na zkoušku, když se přidusí sama. Máte s tím někdo zkušenost? Já byl na hranici udušení dvakrát a NECHTĚL bych to zažít znovu.

Je vhodné volit plastického chirurga a na tom trvat.

Po roce začínám ejakulaci trochu líp ovládat a teď už mnohokrát odložit jen prací se svaly pánevního dna a soustředěním. Když to udělám tak asi osmkrát, tak se bez ní a orgazmu už úplně obejdu. Nějak ta potřeba prostě vyprchá. Není to to, co jsem si představoval, ale fakt je, že jsem to cvičení dost zanedbával. Nevím ale jestli se ten sekret z prostaty tiše nevylije do močáku. Ty pocity jsou takové všelijak divné.

Já jsem víceméně trvale zamčený, ať chci nebo ne, a Paní mě odemyká jenom každý večer na sex, aby měla jistotu, že se nebudu vyčerpávat někde jinde. Holt, když dva dělají totéž, není to totéž. Tím trvalým odemknutím jsem chtěl říct, že větší frajeřina by bylo takové sebeovládání, které by se ve výsledku od uzamčení nelišilo. Asi by to nebylo tak vzrušující, ale zcela jistě by to zvedalo sebevědomí a sebehodnocení. Klec je poněkud slabošská.

Ověřené úsloví praví, že krev není voda. Zaděláte si na problém.

Když začala móda zážitkových akcí, organizovali jsme několik „dárků,“ ale Paní usoudila, že je to příliš pracné, organizačně náročné, drahé a že se to vůbec nevyplatí.

Poštovní schránku Jarda otevírá jenom ze zvyku, obvykle je prázdná, kdopak by dnes psal nějaké dopisy, teď v ní ale něco je - pozvánka na neurologické vyšetření. Je tam razítko, datum, čas v 17 hodin a číslo, na kterém se lze přeobjednat (Vyžaduje to jeden starý mobil a SIMku zadarmo, stačí bez kreditu, volat se z ní nebude). Před časem měl nějaké problémy, chodil na neurologii do nemocnice a teď si ho zve nějaká paní MUDr. Jana Tichá na kontrolu. Asi si ho nějak předali, bůhví jak to v tom lékařství chodí. Zastaví se tam cestou z práce, dělá do pěti, tak tam zavolal a sestra ho velmi ochotně přeobjednala o půl hodiny později. Je to nedaleko v domě bývalého OÚNZ, kde to dobře zná, barák plný ordinací, dnes soukromých. V půl šesté je na místě, druhé patro, „ano, tady to je, neurologie, MUDr. Jana Tichá,“ čekárna je prázdná, ostatně je léto, komu by se chtělo vysedávat u doktora. Za chvíli vyleze sestra „pan Koníček? Máte tu pozvánku? Tak pojďte, a strčí si ji do kapsy.“ „Paní doktorko, já už…“ „Jen jděte, Maruško, já už pána udělám sama, dneska je poslední. Pojďte, já za vámi zavřu, aby nás nikdo nerušil,“ usměje se, jde ke dveřím a zamkne. „Jakže se jmenujete? Koníček? Jaroslav Koníček?“ „Tak pane Jaroslave, můžu vám tak říkat?“ „Ale jistě, samozřejmě.“ „Já jsem Tichá, Jana“ a podá mu ruku (má ji hebkou a teplou) a pak k němu kývne hlavou „svlékněte se do prádla.“ Na neurologii nic neobvyklého, pár vyšetření už absolvoval a vždy to takhle probíhalo. Stojí v slipech, paní doktorka se hrabe v papírech, pak se před něj postaví, dívá se na něj, prohlíží si ho a opatrně mu přejíždí konečky prstů po hrudi. „Jste nějaký hubený, nešidí vás někdo? Stravujete se dobře? Sportujete? Jste ženat?“ (Hrome, kolik jí tak může být, pětatřicet?, spíš čtyřicet plus, trochu baculatá, ale figuru má pěknou, dobře udržovaná!) „Já si vás osahám,“ (taky bych si tě osahal) a přejíždí mu oběma dlaněmi po těle (Bože, jak příjemné má ruce!, a nemá prstýnek!), a potom mu neurologickým kladívkem (zkušený neurolog říká, že tak pozná úplně všechno) přejíždí lehce po pažích a pak si malinko vyhrne sukni a trochu podřepne a přejíždí mu po nohách, a Jardovi zatrne, protože se mu přímo ve výši jejích očí vzdouvají slipy. Ona mezitím řekne: „Povídejte, s čím jste měl problém?“ Jarda vypráví, že ho brněla ruka atd. (Vypadá dobře, je vedro, blůzku má hodně rozepnutou a kozy skoro venku, to jsou snad pětky!) „A jak to vypadá dneska, už je to v pořádku?“ „Jó, ruka už mě nebrní.“ (právě teď má ale pnutí jinde) „Možná byste se měl lépe stravovat, vaří vám někdo, nejste vegan? Chlap jako vy…,“ postaví se a brnkne do něj prstem. „Ještě si vás poslechnu,“ otáčí se a hledá fonendoskop (Má krátkou sukni a moc pěkné nohy) „No nic, poslechnu si vás uchem, dřív se to ani jinak nedělalo,“ zasměje se a přistoupí těsně k němu, uchopí ho za tělo a přitiskne mu ucho na hrudník. Má teplé ruce, hezké vlasy, voní a je TAK blízko… , stačilo by…  (Kdy se ho naposledy takhle dotýkala nějaká hezká žena?) Poslouchá ho tuhle a támhle, tiskne se na něj levým prsem, a jak posouvá hlavu, prs se o něj otírá. Na noze cítí lehký dotek jejího stehna. (Jestlipak si ji holí, a pro koho?) Potom poodstoupí a zadívá se na něj: „Já to normálně nedělám, ale když jsme tu tak sami, z lékařského hlediska by bylo nejlépe, kdybyste se svlékl úplně.“ Jarda na vteřinu zaváhá, doktorka ho vzrušuje, ale odmítnout nemůže a sundá si slipy. Je si vědom svého vzrušení a udělá rukou takový ten pohyb, jako kdyby se chtěl zakrýt, ale včas si uvědomí, že by to bylo směšné. Cítí se trapně, stojí a poněkud trčí. Doktorka jen zavrtí hlavou a suše řekne: „Za to se nestyďte, to je zcela přirozené, jste přece normální zdravý muž. Kolik vám je?“ „Pětatřicet.“ „No tak vidíte, chlap v nejlepších letech, a jak tak koukám, dobře vybavený, to by bylo naopak divné, kdyby tomu tak nebylo. Ostatně, jak často…?“ Zkoumavě se na něj zadívá a mezi zuby jí kmitá jazýček, jakoby o něčem přemýšlela. „Když už jsme u toho, vyzkoušíme vaši reakci,“ a stoupne si těsně před něj, má rudé rty, voní, dívá se mu přímo do očí, rozepne se a tiše řekne: „Položte mi ruce na prsa!“ Je jenom na „doktorce“ jak je vynalézavá a kam až musí zajít. Dřív nebo později se ukáže, na co je v ordinaci ten veliký prázdný stůl…

Jarda odchází, ramena má metr dvacet, že se nevejde do dveří, a je pyšný na svůj „zářez.“ Je to kočka! Před výtahem se zhoupne na patách a tiše si pohvizduje. Život je krásný. Celý večer si ten film promítá v hlavě znovu a znovu a ještě dlouho z něho bude žít. Je machr! V noci na Janu myslí, na její sladkou ženskou vůni a jak… tichá tedy nebyla!, a ráno se rozhodne, že jí zavolá. Vezme mobil, ale „volaná stanice je odpojena.“ No nic, lidé si někdy mobily vypínají… Zastaví se tam navečer z práce. Před šestou už tam nikdo nebude…, i když bůhví jak má hodiny. Celý den do něho nic není, myslí jenom na ni a hodiny jdou odpoledne čím dál pomaleji. Před šestou vyběhne nedočkavě do druhého patra, až se zadýchá, „ano, ano, tady to bylo. Ne, tady ne, tady má ordinaci nějaký ortoped a jenom dopoledne.“ Podívá se nalevo, tam jsou nějaké prosklené dveře a napravo je sklad. Vyběhne o patro výš, ale tam už je jenom rentgen, tak dolů do prvního patra, tam to ale vypadá úplně jinak a je tam oční. Znovu se vrátí do druhého a obejde všechny dveře. „To jsem blázen, vždyť…“ V přízemí odchytí nějakou sestru „Prosím vás, kde tady má ordinaci paní doktorka Tichá?“ „Tichá?,“ sestra zakroutí hlavou, „tu neznám, co to má být?“ „Neurologie.“ „U nás žádná neurologie není,“ podezřívavě se na něj zadívá. „Ale já jsem vče…“ včas se zarazí, nechce vypadat jako blbec. Jde domů a hledá pozvánku. Nemá ji, samozřejmě, tu mu odebrala sestra. Má prázdné ruce, vůbec tomu nerozumí a nikdy se nic nedoví.

Třetí sortou byla „jeptiška,“ zatrpklá žena středního věku, v delší sukni a se zjevnou nechutí, do jakého to jde prostředí, kterým pohrdala, ale nic lepšího nevymyslela, byla zaťatá a nemluvná. Přicházela preventivně, aby ztrestala svoje tělo, které nenáviděla, protože jí hříšné myšlenky komplikovaly život, chtěla ten úkon vyřídit co možná rychle a hned pak odejít. Sex pro ni byl ohavnou nemravností, které je třeba se zbavit a tělo umrtvit. Myslím, že to byly nešťastné, rozvedené ženy, které se skrze svoje tělo mstily mužům, klamaly ale samy sebe a věděly to. Jedna k nám našla cestu, protože se o ni pokoušel ďábel, v noci se ji zmocňoval incubus a ráno byla úplně vyčerpaná. Po panu faráři chtěla exorcismus, ale on ji prý řekl, že potřebuje spíš dostat na zadek, vzala to vážně a přišla k nám. Ta si ovšem s velikým přemlouváním jen trochu stáhla kalhotky, abychom démona oslabili. Člověk někdy jen nevěřícně zíral, ale prý jí to opravdu pomohlo. S pruhy na zadku, věřím, že neměla na incuba už ani pomyšlení. Přinejmenším jsme jí rozproudili krev. Pokud přišly poprvé, měly „velké oči,“ rozhodně ale chtěly, aby to bolelo, a aby to bolelo opravdu hodně! Cenily si jelit na stehnech a na zadku a toho, že nemohly týden pořádně sedět ani ležet. Chodily v pátek, kdy tělo rumplovalo nejvíc, a přes víkend se kurýrovaly. „Jeptišky“ se svlékaly za plentou a i pak se ale zakrývaly rukama. Těsně před samotným úkonem jsme jim nasazovali udidlo, ať chtěly anebo ne, protože opravdu hlasitě naříkaly. Exekuce byla v jejich případech velmi rychlá a velmi bolestivá. Nechávali jsme je pak dlouho odpočívat, sténaly a plakaly, a domů odjížděly taxíkem. Byly to smutné ženy, které se neměly rády. Pokud přišly znovu, nechávaly si trýznit i prsa a nakonec se i bičovat. Byly na nejlepší cestě stát se trpitelkami, ale nebyly vynalézavé, šlo jim stereotypně jen o bolest. Neznaly míru a bylo nutné dát pozor na to, co opravdu snesou, hlavně aby nám nezkolabovaly – toho se Madam děsila. „Jeptišky“ se objevovaly naštěstí jen výjimečně.

Se zvědavkami to vypadalo asi takhle:
„Dobrý den, já jsem volala…“ „Na čtrnáctou hodinu?“ „No, ano.“ „Mám vás tady. Výprask?“ „No, to zrovna ne, já jsem myslela…,“ a s rozpaky řekne „jen trochu rákoskou, jako jen tak…“ „Na zadek nebo na stehna?“ „Cože?“ „Jestli chcete přes zadek, nebo přes stehna.“ „No, já nevím, jaký je v tom rozdíl?“ „Na zadek to pálí a přes stehna to víc bolí.“ „Já nevím…, tak asi na zadek.“ „Tak se svlékněte!“ „Tady, teď hned?“ „No ano, teď.“ „Aha, já jsem myslela…, vlastně…, no dobře, kde…?“ „Za plentou.“ Odejde za plentu a zavolá „co si mám sundat?“ „Všechno!“ „Jako úplně všechno? Myslíte donaha?“ „Ano, svlékněte se, prosím, donaha.“ „Aha…, no…, jo…, no…, tak jo.“ Za chvíli: „tak už jsem.“ Doteď mluvila s Madam a teď si ji přeberu já. „Tak pojďte.“ Vyjde ven, zakrývá se rukama a trochu se hrbí. „To budete dělat vy?“ „Nebojte se, na všem se domluvíme. Neudělám nic, co nebudete sama chtít.“ „Húh, co to je? Vypadá to jako nějaký stroj.“ „Sem si prosím klekněte a položte se na lavici.“ „Natáhněte se. Ještě. Ještě víc dopředu, ať vám prsa volně visí. Ták. Upevním vám kotníky. A ruce dejte dopředu, tak. Začnu jen lehce a řeknete si, a až to bude tak akorát, řekněte „takhle,“ a můžete pak říct ještě „víc,“ nebo „míň,“ ale nebudeme dělat přestávky, ano? Až budete mít dost, řeknete prostě jen „dost.“ „Jste připravena? Můžeme?“ „A…A…Ano.“ Začnu. „a, a, a, A, A, takhle, á, á, Á, Á, Á, Sss, Sss, víc!, víc!, ÁÁÁÁ, Áu Áu, Áu, Ježíš, SSSS, Áu, Áu, Ach bože, Ach bože, ještě, ještě, Ne, už dost!, už DOST!“ „Áh, Áh, áh, áh, jé, jé, pfff.“ „Jste v pořádku?“ Pauza. „Ach, BYLA jsem v pořádku, teď nevím!“ „Pojďte, pomohu vám vstát.“ „Ech, sss, já mám celý zadek v ohni, to jsem nevěděla, že to tak pálí.“ „Vždyť já nemohu chodit!!!“ „Ale ne, to se vám jen rozproudila krev, to za chvíli přejde.“ „Myslíte? Krev mi to tedy rozproudilo, to jo!,“ narovná se a zavrtí tělem „jsem teď celá taková…, co to se mnou udělalo?… HÚH.“  „Bože to jsem se zřídila, já se tak rozjela,“ kroutí hlavou. „Pojďte, obléknu vás.“ „Ale to snad…“ „Jen se nestyďte.“ „Vždyť já si nenatáhnu ani…“ „Pojďte, pomůžu vám…, ukažte…, chyťte se mě.“ „Ježíš, já se tak stydím. Dospělá ženská a takhle se zřídím. Takhle mě žádný chlap ještě neoblékal, ale vy jste asi zvyklý, co?,“ opře se o mě. Pak se na mě podívá a vzdychne: „Bože vy jste tak mladý… a já jsem úplně nahá… Vy jste toho ale asi už viděl, co? Já myslela, že si jen trochu stáhnu kalhotky.“ „Ukažte, já už sama.“ Pak se na chvíli zastaví, zamyslí se a řekne: „Víte, že jsem měla chvíli pocit, že si to zasloužím!,“ a zakroutí hlavou. Nasadí si podprsenku, stiskne si prsa ze stran, zamyšleně se na ně podívá: „A ty prsa!!!“ „Je něco v nepořádku?“ „Ne, to ne, ale jak mi tam visely…,“ a znovu zakroutí hlavou. „Máte-li zájem o prsa, je možné leccos, domluvte se s Madam a udělám vám, co budete chtít.“ „Anóó?,“ řekne laškovně a zasměje se. „To by se mi líbilo.“ „Pojďte, zapnu vás.“ „To budete moc hodný.“ „Máte tak teplé ruce…, vy jste tak milý…“ „Chcete zavolat taxi?“ „No to by bylo hezké, vlastně ne, vždyť já si nesednu!“ „Nebojte se, vzadu si lehnete.“ „No to sem si dala, já nevím, co mě to popadlo…, najednou to do mě vjelo a zachvátila mě taková nějaká až jako vášeň nebo co, takhle jsem se ještě neodvázala, nebudu mít jelita?“ „Ne, nebojte se, namažte si to Traumaplantem, na noc si vemte brufen, ať se vyspíte, dejte si na to mokrou plenu a zítra to už bude dobré,“ ale vím, že ji jen utěšuji, dobré to nebude, tahle se opravdu rozjela a pár dní si nesedne. „Tak děkuji, to sem si tedy dala…, to jsem nevěděla…, já myslela…,“ vrtí hlavou, „ale že mě to celou probudilo! Kdyby mě nepálil ten zadek, tak…!“ „Jste spokojená?“ Je trochu divné ptát se někoho po výprasku, jestli je spokojený, ale… „A víte, že jo!,“ maně si sahá na zadek. „Bylo to sice trochu víc, než jsem čekala, tedy o dost víc!, já jsem netušila…, ale teď si myslím, že to tak bylo dobře!“ „Tak přijďte zas!“ „No, to asi ne, drahoušku, jednou stačilo…,“ zasměje se. „Neříkejte dvakrát! Napoprvé tak mluví každá, ale třeba se vám to rozleží…“ „Myslíte?“ Pak se ještě zarazí. „A víte, že možná jo? Má to něco do sebe!“

Když jsem psal o mojí minulé Paní jako o Madam, použil jsem to slovo obecně. Byla spíš Dominou a měla svoje holky, které jí u toho asistovaly. Pokud byla klientkou žena, asistoval jsem já, a Madam si jen nechávala říkat. Žen ale bylo nepoměrně méně. Ty, které přicházely, jsme dělili na zvědavky, trpitelky, jeptišky a naivky. Rozeznat je byl její úkol, protože každá vyžadovala trochu jiný přístup. Poznali jsme je ale většinou už ve dveřích. Zvědavky byly jediné ženy, které přicházely s úsměvem. Trpitelky vstupovaly jako smrtka, jeptišky se zjevnou nevolí a naivky s dětsky naivním obličejem. Madam s nimi vedla vstupní pohovor, kde se mělo vyjasnit, co klientka chce, očekává, a jaké úkony pro ni budou vhodné, a také, jak se k ní chovat a co říkat. Že chce, aby se jí sprostě nadávalo, vypadlo z některé až při samotném úkonu. Na trpitelky naopak fungovala velmi laskavá až mateřská řeč, která bagatelizovala bolest útěšnými slovy „tak vidíš miláčku, že to nic nebylo,“ ale bylo! Trpitelky bylo možné obejmout a byly za to vděčné. Madam ale dohlížela, abychom nenavázali nějaký vztah! U pohovoru jsem byl proto přítomen, abych věděl, co budu dělat a jak se ke které chovat. Postupně napíši něco o každé z nich.